Úvodní studie

Vývoj československé společnosti v poválečném období zaznamenal výrazný historický přelom v jejích dějinách. Změnily se mocenské vztahy v Evropě, do evropské politiky vstoupily dvě nové velmoci – Sovětský Svaz a Spojené státy, které bojovaly bok po boku za účelem porážky nacistického Německa. Po jeho porážce se ovšem zájmy těchto velmocí stále více rozdělovaly, až vznikly dva protichůdné bloky.

Politická situace se v Československu s koncem druhé světové války změnila a otočila se výrazně do leva. Šlo ovšem o celosvětový jev a podobné tendence bychom našli jak v Itálii, tak například ve Francii. Po válce byly zakázány předválečné pravicové strany - šlo o nejsilnější předválečnou českou agrární stranu a slovenskou ľudovou stranu.

Zásadním mezníkem se pro vytvářený východní blok stal rok 1947, v němž rostlo napětí mezi velmocemi a komunisté skrytě i otevřeně pracovali na přebírání moci. Odrazem tohoto přístupu byl příběh „přijetí a odmítnutí Marshallova plánu“ v červenci 1947. Československá vláda chtěla na tomto plánu participovat, Sovětský Svaz ovšem plán odmítl a Československo proto muselo svůj souhlas přehodnotit a pomoci se vzdát.

Od roku 1948 se začíná roztáčet kolo politických procesů s "třídními nepřáteli" i komunistickými funkcionáři. StB konstruovala obvinění a oběti násilím nutila, aby se nazpaměť učily „scénář“ procesu.

Používání násilí se nepřímo doporučovalo na poradách a také na školeních vyšetřovatelů. Stávalo se dokonce hodnotícím kritériem jejich práce. Vyšetřovatelé, kteří nedosahovali potřebných výsledků a nepoužívali násilí nebo je nepoužívali s dostatečnou razancí, byli považováni za neschopné a měkké.

Československé vězeňství bylo specifické svými uranovými pracovními tábory na Slavkovsku, Příbramsku a zejména v Jáchymově. Vězni zde pracovali v otřesných a nebezpečných podmínkách.

Společnost v komunistických vězeních a pracovních táborech byla velmi rozmanitá, na malém prostoru se setkávali bývalí generálové, opati různých klášterů, významní politici s vrahy, lupiči a bývalými kolaboranty.

Protesty a hladovky narušovaly krutou monotónnost vězeňského života. Případů větších vystoupení vězňů se však vyskytovalo jen velmi málo a jednalo se spíš o spontánní akce.

Útěk dvanácti vězňů ze šachty 14 na Slavkovsku v říjnu 1951 přežili jen čtyři z nich. Dva byli soudem odsouzeni k trestu smrti, třetí po nelidských výsleších ztratil paměť a poslední byl odsouzen k 25 letům žaláře

Lidé, kteří byli odsouzeni komunistickou justicí k nemalým trestům odnětí svobody, zůstali i po propuštění na okraji společnosti a bylo jim znemožněno získat práci odpovídající jejich vzdělání.