Poválečný vzestup levice a volební úspěch KSČ
Politická situace se v Československu s koncem druhé světové války změnila a otočila se výrazně do leva. Šlo ovšem o celosvětový jev a podobné tendence bychom našli jak v Itálii, tak například ve Francii. Po válce byly zakázány předválečné pravicové strany – šlo o nejsilnější předválečnou českou agrární stranu a slovenskou ľudovou stranu. Jejich zákaz byl vysvětlen slovy, že se jednalo o strany, které „se těžce provinily na zájmech republiky".[1] Byl vytvořen blok zvaný Národní fronta, který vytvářel státní politiku. Tento blok tvořily čtyři české strany – Komunistická strana Československa, Československá strana lidová, Česká strana národně sociální a Česká strana sociálně demokratická a dvě slovenské strany – Demokratická strana a Komunistická strana Slovenska. Období mezi léty 1945–1948 nazýváme omezenou demokracií, protože proti Národní frontě neexistovala žádná opozice, ačkoliv vytvářela státní politiku, zabývala se hlavními záležitostmi a problémy života státu. Její rozhodnutí, která musela být přijímána jednomyslně, byla závažná pro vládu, parlament a státní správu. Mimořádné postavení ve vládě mělo její předsednictvo – předseda a pět náměstků, kteří zastupovali politické strany. Rozhodovali o všech podstatných záležitostech, čímž získali neobyčejnou pravomoc.
Nejvýznamnějším zásahem do hospodářství bylo znárodnění průmyslu, dolů a finančních institucí, čímž Československo nakročilo svou cestu k socialismu. Ke znárodnění došlo sice i v jiných zemích, ale dělo se tak v daleko menším měřítku a z důvodu potřeby udržet v chodu určité průmyslové podniky vyčerpané válkou. Vlády v jiných zemích se uchylovaly k zestátnění za náhradu a počítaly s tím, že podnik bude pak připraven k reprivatizaci. Československé znárodnění se vyznačovalo mimořádným rozsahem. Jeho nositeli byly především dvě politické síly – strana sociálně demokratická a strana komunistická. Ostatní strany nakonec se znárodněním souhlasily, ale spory vznikaly o rozsah znárodnění. Požadavky komunistů a sociálních demokratů se zdály dalším stranám i prezidentu Edvardu Benešovi[2] velké, ale nakonec ustoupili. Za znárodněné podniky měla být sice vyplácena náhrada, ale nikdy se tak nakonec nerealizovalo. Nakonec bylo znárodněno přes 60% průmyslové výroby.[3]
Další výraznou změnou ve vlastnických vztazích byla pozemková reforma, která měla především národnostní ráz. Byla provedena podle prezidentského dekretu z 21. června 1945 a postihovala hlavně půdu Němců a Maďarů, jejichž půda byla pak předávána bezzemkům a malým rolníkům. Ačkoliv tedy šlo zejména o pozemky, které se nacházely v československém pohraničí, došlo k sociálním změnám i ve vnitrozemí.[4] Reforma odstranila soukromé velkostatky a tvář vesnice se změnila odchodem sociálně nejslabších obyvatel. Pozemková reforma byla v prvé řadě prováděna komunistickou stranou, která si tak získala spoustu hlasů v nadcházejících volbách.
Volební úspěch KSČ
Dne 26. května 1946 se v Československu konaly prvé poválečné a zároveň na dlouhou dobu poslední demokratické parlamentní volby. V českých zemích kandidovaly čtyři strany: komunistická, sociálně-demokratická, národně-socialistická a lidová. Na Slovensku mohli být zvoleni slovenští demokraté, komunisté a krátce před volbami vznikly dvě politické strany – Strana slobody a Strana práce. Voliči, kteří nesouhlasili se stávajícím režimem i s existujícími stranami, dostali možnost vyjádření v podobě tzv. bílých lístků. Předpokládalo se, že ji využijí především stoupenci zakázaných stran. S nápadem na bílé lístky přišli komunisté a ostatní strany to považovaly za volební trik a s návrhem původně nesouhlasily. Komunistická strana šla do voleb s různými hesly, všechna však byla víceméně variantami jednoho: „Republice více práce, to je naše agitace". Taky např. vyhlásila, že bude bezplatně pracovat ve prospěch republiky na různých stavbách nebo při pomoci rolníkům. Hospodářský efekt této aktivity nebyl velký, ale přinesl jim značný politický kapitál.
Ve volbách nakonec komunistická strana získala téměř 40% hlasů a poprvé v historii Československé republiky se dostala do vlády. Těžila především z poválečných nálad a představ a pronikla i do středních vrstev a na venkov. Komunistická strana, která se už po válce vyvíjela v největší politickou stranu, dokázala v předvolební kampani zaujmout největší procento voličů bývalé agrární strany, která nebyl po válce obnovena. Den po volbách v pondělí 27. května oznámilo Rudé právo palcovými titulky: „Komunisté vedoucí silou národa. Ještě žádná politická strana neobdržela tak velkou důvěru -– nejdemokratičtějších volbách lid potvrdil a rozšířil mandát komunistů – Radostná nálada lidu – Jen nepatrný počet hlasoval bílými lístky proti lidově-demokratickému režimu a proti Národní frontě."
Prezident Beneš byl znovu jednomyslně zvolen hlavou státu a 2. července 1946 jmenoval novou vládu, kterou vedl představitel komunistické strany Klement Gottwald. Vláda si v programu uložila vypracovat novou ústavu a dvouletý hospodářský plán, ve kterém bylo stanoveno, že během dvou let má být obnoveno válkou poničené hospodářství.
[1] Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu, strana byla zkráceně označována jako agrární, byla v období druhé republiky hlavní složkou Strany národní jednoty. Agrárníkům byla často vyčítána zvýšená kolaborace za druhé světové války. Někteří představitelé agrární strany se ovšem zapojili do zahraničního odboje a mezi řadovým členstvem k okupační mocnosti žádný vřelý vztah nepanoval. Po válce byli představitelé protektorátní vlády a vlády druhé republiky souzeni Národním soudem.
Hlinkova slovenská ľudová strana byla slovenská pravicová politická strana působící na Slovensku v první polovině 20. století. Jejím původním cílem byla autonomie Slovenska, postupně však v ní převládly autoritativní a fašistické tendence. Byla vedoucí politickou silou tzv. Slovenského štátu, který vznikl 14. března 1939. Strana se opírala hlavně o katolický klérus, nacionalistickou inteligenci a obecně křesťansky a nacionalisticky smýšlející obyvatelstvo.
[2] Edvard Beneš (1884–1948) byl druhým československým prezidentem v letech 1935–1938. V letech 1938–1945 byl v exilu. Zde v letech 1940–1945 byl uznán jako prezident v exilu. Byl jedním z vůdců 1. odboje a představitel 2. odboje.
[3] O znárodnění a jeho způsobům se v rozhovoru Pavel Levý zmínil: „Otec velice brzy živnost ztratil. Nejdříve bylo rozhodnuto, že živnostníci udělají družstvo, ale pak to padlo a vše bylo zestátněno. Asi v roce 1949. Obchod převzala Mototechna a po ní Domácí potřeby a tátu tam nechali jako vedoucího. Typická ukázka komunistické mentality je, že mu obchod vzali, zboží zabavili, ale tak, kde neměl zaplacené faktury, tak musel zaplatit ze svého. U otce to nebylo moc, ale když měl někdo živnost a pořídil si nové stroje, tak potom musel celý život platit. To se stalo kolegyni z práce. Rodiče měli mlýn a až do důchodu spláceli úvěr za stroje. Pak přišla měnová reforma a téměř všechny peníze ztratili hodnotu 1:50, zatímco dluhy zůstaly 1:5. Byl to vyloženě zlodějský režim."
[4] Dalším výrazným zásahem do sociální struktury a fungování českého venkova byla kolektivizace, která probíhala během 50. let 20. století. Probíhala v několika etapách a jejím důsledkem bylo soustředění většiny zemědělské půdy do tzv. jednotných zemědělských družstev. Kolektivizace se mnohdy neobešla bez násilí a různého vyhrožování.
Fotogalerie
