Poválečný vývoj Československa
Vývoj československé společnosti v poválečném období zaznamenal výrazný historický přelom v jejích dějinách. Změnily se mocenské vztahy v Evropě, do evropské politiky vstoupily dvě nové velmoci – Sovětský Svaz a Spojené státy americké, které bojovaly bok po boku za účelem porážky nacistického Německa. Po jeho porážce se ovšem zájmy těchto velmocí stále více rozdělovaly, až vznikly dva protichůdné bloky. Československo usilovalo po válce stát se „mostem mezi Východem a Západem", tedy zemí, která by byla spojovacím bodem mezi oběma bloky a udržovala s nimi přátelské vztahy, ať už ve formě hospodářské, politické, tak i kulturní. To se však nepodařilo a v letech 1945-1948 stále více inklinovalo k Sovětskému svazu.
Pro Československo znamenal konec druhé světové války výrazné změny nejen v politické, ale také v sociální a hospodářské sféře. Nejvýznamnější změnou ve skladbě obyvatelstva byl odsun německého obyvatelstva z československého pohraničí, kterým bylo dramaticky ukončené společné soužití Čechů a Němců z dob německé kolonizace ve středověku. Nesmiřitelná protiněmecká nálada a touha po odplatě po válce vyplynuly na povrch, což se projevilo především v počáteční fázi odsunu, kdy docházelo k častým případům násilí, nelidskosti a ponižování. Organizovaný odsun začal koncem ledna 1946 a oficiálně byl ukončený 1. listopadu téhož roku. Podle oficiálních údajů tak Československo přišlo o necelých 2,2 miliónů odsunutých Němců,[1] což zároveň znamenalo velké hospodářské problémy v československém pohraničí, protože noví obyvatelé nikdy nedosáhli takového počtu a nebyli ani tak kulturně, morálně a hospodářsky vyspělí, aby dokázali staré obyvatele nahradit. Československá vláda se pokusila také o odsun maďarského obyvatelstva bydlícího převážně na jižním Slovensku. Tento odsun však byl neúspěšný, protože se pro něj nepodařilo získat mezinárodní podporu.
K důsledkům války patřilo i stíhání a trestání těch, kteří s nacistickou mocí spolupracovali. Tak jako vůdci nacistického Německa stanuli v srpnu roku 1945 před norimberským soudním tribunálem, tak i českoslovenští občané měli být za své zločiny potrestáni. Stalo se tak na základě retribučních dekretů č. 16 a 138/1945 Sb. Členy protektorátní vlády soudil nově vzniklý Národní soud a zvláště tyto procesy měly výrazný politický charakter a byla při nich narušována soudcovská nezávislost. Méně významní kolaboranti a spolupracovníci s nacistickou mocí byly odsuzováni Mimořádnými lidovými soudy. Celkem bylo odsouzeno na 33 tisíc osob.
[1] Zmizet měli nejen Němci, ale i další menšiny, zejména Maďaři a také názvy, které by je připomínaly. Oběžník ministerstva vnitra z 10. srpna 1945 praví: „Obnovení ústavněprávních poměrů a nové právní postavení Němců v zemi české a moravskoslezské vyžaduje, aby bylo do souladu s těmito změnami uvedeno také přejmenování ulic a veřejných míst. Ministerstvo vnitra žádá (...) aby byly odstraněny všechny názvy (...) připomínající dobu nesvobody, nacismus a jeho představitele, jakož i germanizaci a němectví a odstraněná jména nahrazena novými, vhodnými názvy". Odstraňovány byly i staré názvy, které s nacismem neměly nic společného. Například v Plzni byl přejmenován Saský most na Rooseveltův nebo Říšské předměstí bylo přejmenováno na Jižní, přestože tento název neslo již v době monarchie a s němectvím nemělo nic společného.
Fotogalerie
