Neutichající touha po svobodě - útěky
Podmínky ve věznicích a táborech byly nehumánní – nedostatek jídla, těžká práce ve zdravotně závadných podmínkách a navíc všude neustálá buzerace. Proto se někteří vězni rozhodli, že s tím něco udělají a naplánovali útěk. Ty byly prováděny různými způsoby. Šlo o akce jednotlivců, ale taktéž skupin. Některé útěky byly prováděny bez rozmyslu a z náhlé příležitosti. Některé byly plánované a pečlivě připravované několik měsíců, jako například velmi známé prokopání se na svobodu v táboře Nikolaj. Co se týče neúspěchů, ty byly velmi často zaviněny nekázní samotných účastníků útěku a vyzrazení plánu příliš mnoha lidem. Vězni pak oceňovali kázeň skupiny jejíž útěk se podařil a do jehož plánů byla zasvěcena velká skupina lidí. Pak nevadily ani filcuňky ani represe, které zákonitě musely následovat. Jožka Husek ve své knize píše, že: „Chlapům okamžitě přešly dřímoty a přes všechnu únavu se na útěkáře nikdo nezlobil. Naopak, celý tábor ovládala jakási nevyslovená radost nad tím, že se útěk zdařil." Přesto spousta útěků byla vykonstruována a vyprovokována samotným vedením věznic či táborů . V podstatě největším útěkem v historii vězeňských táborů je málo známý útěk dvaceti vězňů ze šachty Kamenná 29. listopadu 1952. Na útěku vězňů se podíleli dva důlní dozorci a jeden střelmistr. Vězni si doslova nakradenou třaskavinou „prostříleli" průchod z dolu a uprchli. Brzy však byli pochytáni. V roce 1953 byli opět souzeni, jejich nové tresty se pohybovaly kolem tří let pro vězně a 18 měsíců pro civilní zaměstnance, což byly na tu dobu velice nízké tresty.
Nejtragičtější následky měl útěk dvanácti vězňů ze šachty 14 na Slavkovsku z tábora XII dne 15. října 1951. Jen čtyři vězni ho přežili a jen jeden z nich – Karel Kukal nám o něm mohl podat svědectví v knize Deset křížů. Dva z těchto vězňů byli soudem odsouzeni k trestu smrti, třetí po nelidských výsleších ztratil paměť a sám Karel Kukal byl odsouzen k 25 letům odnětí svobody.[1] Přívoz mrtvých těl účastníků tohoto útěku zpátky na tábor zanechal taktéž špatné vzpomínky očitých svědků. Mrtvá těla jejich kamarádů byla položena, nebo spíše hozena doprostřed seřadiště, přeživší účastníci byli nuceni se postavit vedle nich, a celý tábor musel kolem nich projít a nikdo nesměl ani smeknout čapku k uctění jejich památky. Pokud takto učinil, byl zavřen na několik dní do korekce. Jožka Jelínek tento zážitek popisuje: „Od té doby jsme měli všichni pramalý smysl pro nějaké odpouštění. I pro kněze, kteří měli milování svých nepřátel ‚v pracovní náplni‘ toto přikázání získalo ráz celoživotního problému."
Útěk má však ještě jednu dimenzi, kterou je nutné zmínit. Vzpomínám si na jeden rozhovor s Aloisem Mackem, který byl zavřen jako devatenáctiletý hoch a odsouzen k dvanáctiletému trestu odnětí svobody. Na táboře Mariánská se jeho kamarádi odhodlali k útěku a protože věděli, že pan Macek má podobné smýšlení, řekli mu o jejich záměrech. Alois Macek však odmítl se tohoto útěku zúčastnit, protože jeho kamarádi zamýšleli připravit o život dozorce, kteří je hlídali. Útěk se bohužel nepodařil a všichni byli pochytáni, následovalo velmi kruté vyslýchání a hledání dalších vězňů, kteří o plánovaném útěku věděli, ale nenahlásili ho. Po násilném vyslýchání někteří přiznali, že o útěku věděl i pan Alois Macek. Následně byl pak zorganizovaný monstrproces, kterého se zúčastnilo velké množství lidí pracujících v pracovních táborech na Jáchymovsku jako dozorci. Byly vyneseny čtyři rozsudky smrti, pan Alois Macek vyšel jen s „dvaceti lety" odnětí svobody. Při vyprávění této smutné historie, kdy skonaly čtyři mladé lidské životy, mi Alois Macek sdělil: „Od té doby se mi neustále honí v hlavě:"Kdybych já ten útěk oznámil a udal je, tak by celá Konfederace (Konfederace politických vězňů) se mnou nemluvila, byl bych největším všivákem, na lágru by do mě lidé kopali a můj život by nestál za nic. Ale ti lidé by byli naživu." Ale to byl vyšší princip, který jsem nemohl porušit." Jak říká pan Macek, byl to „vyšší princip", který nemohl porušit. Byl to princip, který byl zakódován ve vězeňském mravním kodexu, stejně jako například pravidlo, že se nebude donášet. Ovšem na druhou stranu tyto slova nám dokazují, v jakých mezních situacích se vězni ocitali a jak i po letech tíha jejich rozhodnutí je neustále trápí a pronásleduje.
Mnoho dalších útěků, ať již úspěšných nebo neúspěšných bylo provedeno. Mají však jedno společné – touhu po svobodě. Po svobodě, kterou jim komunistický režim na několik let odepřel, ačkoliv mnoho z nich bojovalo za demokracii, lidská práva a svobodné vyjadřování.
[1] Více viz rozhovor s dr. Janem Pospíšilem.