Vězení a pracovní tábory v Československu
Zastavme se nyní krátce nad tím, do jakých věznic a pracovních táborů se mohl vězeň po odsouzení dostat. Československé vězeňství bylo především specifické založením uranových pracovních táborů, které se nacházeli na Slavkovsku, Příbramsku, ale nejznámější místo pro uranové tábory se stal Jáchymov. Tato místa se nacházela především v severních Čechách, co se Příbramska týče tak ve středních Čechách. Podmínky zde byly velmi kruté. Vězni pracovali v uranových dolech, ve kterých byli vystaveni nebezpečnému záření, práce byla těžká a hrozilo při ní nebezpečí úrazu, stravování bylo nedostačující. Vězňům navíc komplikovaly život přírodní podmínky, neboť v zimě v některých táborech klesala teplota hluboko pod bod mrazu. V roce 1953 se zde nacházelo okolo 15 000 vězňů, což je skoro polovina z celého počtu vězňů v tehdejším Československu.
A jak tyto tábory vypadaly? Například tábory na Jáchymovsku byly obehnány dvojitým oplocením z ostnatého drátu asi 2,5 metru vysokým. Mezi vnitřním a vnějším oplocením se nacházel prostor asi 1-1,5 metru široký, vysypaný bílým pískem, na kterém byl potencionální uprchlík dobře vidět. V rozích a uprostřed oplocení byly postaveny ve výšce asi šesti metrů dřevěné strážní budky, které byly vybaveny reflektory a kulomety. Celé oplocení bylo osvětleno ostrým světlem. Pokud došlo k přerušení dodávky elektrického proudu, zajišťovaly výrobu elektřiny agregáty. Vězni byli ubytováni v typizovaných dřevěných barácích, které v nočních hodinách nesměli opustit. Některé doly byly umístěny přímo v táboře, do jiných museli vězni docházet, a proto byly u některých táborů vybudovány speciální koridory. Jinde byli vězni svazováni ocelovými lany do tzv. „lidských balíků", kterým se přezdívalo „ruský autobus".
Názvy táborů byly většinou odvozovány od názvu dolů, na kterých vězni pracovali. Mezi nejznámější, bohužel ne v dobrém smyslu, patřily tábory, které komunisté vtipně nazvali podle základního hesla z Francouzské revoluce: Rovnost, Bratrství. Třetí tábor nesl jméno Svornost. Nazvat jej Svoboda by už asi vážně znělo jako velká provokace. Na táboře Rovnost byl velitelem tzv. Paleček, vlastním jménem Albín Dvořák. Proslul především krutou převýchovou svědků Jehovových[1], v táboře často mlátil vězně bez udání důvodu a několik vězňů zastřelil údajně „na útěku". Podle vzpomínek Paleček rád chodil na houby s vězněm, který musel 1,5 m před ním pochodovat. Jakmile udělal mukl podle Palečka podezřelý pohyb, byl zastřelen. Do spisu byla napsána příčina smrti: „Zastřelen na útěku." Mezi známé tábory patřil i tábor Vojna na Příbramsku, kde se dnes nachází památník, ve kterém je možné si prohlédnout, v jakých podmínkách tenkrát vězni žili a jak vlastně takový tábor vypadal.
Zvláštním táborem byl tábor zvaný „L", někdy přezdívaný jako „Likvidační." Byl to malý tábor, který prakticky tvořily jen čtyři baráky. V jednom z nich bylo umístěno velitelství, v druhém kuchyně a táborová marodka. Vězni obývali dva baráky. Do tohoto prostředí byli posíláni vězni klasifikovaní jako nepolepšitelní a nejnebezpečnější. Nacházela se zde nakonec největší inteligence z celého Československa – od biskupů, kněžích po důstojníky, profesory teologie a středoškolské profesory. V tomto táboře se nacházela tzv. věž smrti, ve které se drtila čistá uranová ruda. Vězni zde pracovali bez jakýchkoli ochranných prostředků a byli stále vystaveni radioaktivnímu záření jak v práci, tak i v ubytovnách, které byly postaveny nedaleko této věže.[2]
A jak vypadal příjezd do těchto táborů? Byli vůbec vězni zaučeni, jak se v takové šachtě pracuje? To tenkrát samozřejmě vůbec nepřipadalo v úvahu. Bývalý politický vězeň popisuje svůj první pracovní den takto: „Když jsem sjel prvně v životě do šachty, přijal mě štajgr a sdělil mi, že budu dělat lamače. Naházeli přede mě hadice, vrtací tyče, vrtačku. Korunky jsem nafasoval již na povrchu, spolu s karbidovou lampou, se kterou jsem vůbec neuměl zacházet. Dostal jsem také pomocníka – byl to profesor matematiky, který neuměl držet lopatu – pak nám sdělil, že na sledné chodbě máme od zítřka 30 cm postupu na směnu a hlavu a také, že se postup měří čtyřikrát měsíčně. Ten jeho pomocník, který nás vybavoval nářadím, dodal: Když postup neuděláte, nedostanete nažrat. Zdař bůh."[3]
Podmínky v uranových pracovních táborech patřily k nejhorším v československém věznění. Vězni dostávali vysoké pracovní normy, za jejichž nesplnění následovala trestní dávka jídla. Pracovali navíc ve škodlivém radioaktivním prostředí, ze kterého si mnozí odnesli různé nemoci od leukémie po rakovinu.[4] Velitelství tyto podmínky zostřovalo různými brigádami po práci, často nesmyslnými, jako například převážení hromad sněhu z jednoho místa na druhé, nebo umisťováním vězňů do korekcí – což bylo víceméně vězení ve vězení. Vězni zde byli umisťováni za nějaký prohřešek, často i smyšlený. Dostávali poloviční dávku jídla, ale hlavně nedostali žádné přikrývky, a tak se dny a noci, kdy venku panovalo mínus dvacet stupňů stávaly neuvěřitelně krutými, zvláště když korekci v těchto táborech většinou tvořil jen železobetonový bunkr, kdy v okýnku se často nenacházelo ani sklo.[5]
Ovšem ani ve věznicích nebyl pobyt nijak příjemnější a jednodušší. Mezi nejvýznamnější pražské věznice patří Pankrác a Ruzyně. V Pankráci se nacházela vězeňská nemocnice a byly do ní odváženi často velmi nemocní vězni. Hodně politických vězňů čekalo na skupinový soud právě v pankráckém žaláři. Další významnou věznicí byla věznice Plzeň-Bory, která se nacházela v západních Čechách. Budova byla postavena ve tvaru hvězdy, takže všechny trakty byly přehledné z jednoho místa. Dne 21. června 1949 zde byl popraven generál Heliodor Píka. V rámci věznice bylo zřízeno zvláštní oddělení zvané „Kreml", kterému velel V. Trepka, který vynikal obzvláště svou krutostí. Toto oddělení bylo zabezpečeno dvojitou mříží na chodbě i na oknech a dveře cel byly opatřeny speciálními zámky. Borská věznice je známá tzv. Borským případem, ve kterém byl obžalován a odsouzen k trestu smrti za pomáhání vězňům dozorce Čeněk Petelík a dalších šest dozorců bylo odsouzeno k dlouholetým trestům odnětí svobody. Šlo vysloveně o vykonstruovaný případ, kdy zmínění dozorci byli odsouzeni v rámci monstrprocesu, kterého se zúčastnili jejich kolegové. Měl to být odstrašující případ pro ostatní, aby se zabránilo pomáhání dozorců vězňům.
Do věznice Leopoldov, která se nacházela na Slovensku, byli především umísťováni političtí vězni s vysokými tresty odnětí svobody. V Leopoldovské věznici vládly velmi stísněné až nelidské podmínky, stravování a ubytování neodpovídalo potřebným podmínkám. Tyto podmínky trvaly až do roku 1953, kdy Leopoldov navštívila komise vedená ministrem národní bezpečnosti Karolem Bacíkem, po jehož návštěvě se podmínky zlepšily. V roce 1956 bylo v rámci trestnice zařízeno oddělení zvané „Vatikán", které sloužilo k oddělení duchovních. Podobné podmínky vládly i v dalších velikých věznicích jako byl Mírov nebo ve Valdicích.
Pro ženy byla zřízena věznice v Pardubicích, kam z počátku byly umisťovány politické vězeňkyně s tresty nad deset let, později, v druhé polovině padesátých let, se toto pravidlo změnilo a ženy musely tyto prostory sdílet s vražednicemi, prostitutkami nebo zlodějkami. Bylo zde vytvořeno zvláštní oddělení „Hrad", kam byly umístěny politicky exponované ženy, jako například profesorka Karlovy univerzity Růžena Vacková, Dagmar Skálová nebo Vlasta Charvátová. Celkem se v něm nacházelo 64 žen. Kromě tohoto oddělení vzniklo oddělení pro řádové sestry zvané „Vatikán" a oddělení „Podsvětí", kam byly umisťovány pohlavně nakažené ženy, prostitutky, ženy s duševní poruchou nebo recidivistky. Ženy, kromě pevných věznic pracovaly i na tzv. komandech, z nichž nejvýznamnější jsou Želiezovce na Slovensku. Ženy zde pracovaly na polích v těžkých podmínkách.[6]
Zvláštní kapitolou ve vojenském vězeňství se stal nechvalně známý tzv. Domeček v Kapucínské ulici v Praze-Hradčanech, který byl zařízením 5. oddělení hlavního štábu neboli smutně proslulého Obranného zpravodajství (OBZ). Byli sem přiváženi především zadržení vojáci z povolání a krutými metodami výslechu přinuceni vypovídat.[7]
Podmínky ve věznicích a v pracovních táborech se především po únorovém puči výrazně zhoršily. Šikana se stala každodenním chlebem, především pro politické vězně. Dozorci, kteří hlídali vězně už několik desítek let, byli propouštěni a za ně přicházela náhrada v podobě mladých a ideologicky zmanipulovaných dozorců. Ti považovali politické vězně za velkého zločince, který svým „zločinem" chtěl zničit celou společnost, celý „lidově-demokratický režim".
[1] Josef Čech se o svědcích Jehovových rozhovořil v jednom z rozhovorů: „Zapomněl jsem i zmínit, že na Rovnosti byli také jehovisté. Ti přišli, protože nechtěli vstoupit do armády či dolovat uran pro armádu. Ti byli strašným způsobem týráni. Byli postaveni na nástupiště v plátěných stejnokrojích s čepičkou a stáli tam ve sněhu a mrazu, dokud nepadli. Pak byli odvážení na marodky. A toto se několikrát opakovalo. Oni je nezlomili, a tak je odvezli do různých táborů a tam pracovali v prádelnách a útvarech přímo nesouvisejících s válkou."
[2] Více o věži smrti a o pracovních podmínkách v táboře viz rozhovor Huberta Procházky a Zdeňka Kovaříka.
[3] PETRÁŠOVÁ, Ludmila. Vězeňské tábory v jáchymovských uranových dolech 1949–1961. Sborník archivních prací, ročník XLIV., 1994, s. 392.
[4] Například pan Hubert Procházka o následcích uranového záření vypovídá: „Kromě rakoviny mám destrukcí kloubů. Zmenšil jsem se o patnáct centimetrů a mám protézu kyčle. Na druhou kyčel mám jít pravděpodobně během půl roku. Mám deformovanou páteř. Mně se vlastně vstřebaly všechny plotýnky, a čtvrtý lumbální obratel se mi posunul směrem do břicha, takže já se nesmím ani moc hýbat, aby se mi neposunul ještě dál a neuskřinul míchu, abych si nemusel sednout na vozík."
[5] Jeden z takových pobytů v korekci popisuje Alois Macek: „Korekce na Vršku byla asi jedno z toho nejhoršího, co jsem za svůj vězeňský život prožil. V zimě, kde bylo mezi mínus patnácti a dvaceti, jsme byli bez postele. Byly tam zaražené jenom železné tyče do země, které tam byly proto, aby se na ně v noci položily prkna a mohlo se pak na nich spát. Jenomže nám tam ty prkna nedali. Nedostali jsme ani žádnou deku, Byli jsme tam tři – Jindra Hermann, Sotolář a já a okamžitě jsme zahájili hladovku, protože to bylo nad lidské sily."
[6] Více o podmínkách v Želiezovcích vypráví paní Květoslava Moravečková.
[7] Viz rozhovor s Augustinem Bubníkem.