Rozmanitost vězeňské společnosti v československých věznicích
Společnost v komunistických vězeních a pracovních táborech byla velmi rozmanitá, na malém prostoru se setkávali bývalí generálové, opati různých klášterů, významní politici s vrahy, lupiči a bývalými kolaboranty.[1] Jak byla společnost rozdělena, popisuje i spisovatel Karel Pecka, který své vězeňské zkušenosti popsal v knize Motáky nezvěstnému. „Muklové v lágrech se vrstvili do odlišných skupin a tříd. První, čím dále převažují počtem nad ostatními, tvoří státní, političtí. Druhou skupinou byli Němci, jejichž nejvýznačnějším rysem se stala pasivita. Život je naučil, neprojevovali utajené opovržení ke svým věznitelům, chránili se všech konfliktů, platili za nejukázněnější a plnili uspokojivě rozkazy nadřízených tak, jak si už navykli během válečných let. Z jejich řad se rekrutovalo nejmenší počet udavačů, drželi sice mezi sebou basu, ale osobní vztahy k politickým neměli nepřátelské. Třetí sorta, nejroztříštěnější a individuálně roztříštěná, se skládala z kriminálních. Od vrahů a násilníků přes kasaře a rozkrádače takzvaného národního majetku až po prcačkáře to byla bohatá galerie postav, postaviček a typů, z nichž nemalá část, a to bez ohledu na povahu deliktu, sympatizovala s politickými, vyhledávala jejich společnost a brala účast na jejich postojích a podnicích. Mnohdy se tetovaní za politické vydávali a chovali vzorně. Čtvrtou kategorii reprezentovali kolaboranti a pátou, tu poslední, slovenští fašisté, luďáci. Kromě nenávisti ke všemu kolem, k Čechům, k demokracii, ke všem hodnotám a ideám, se vyznačovali druhovou schopností parazitů využít jakýchkoli podmínek ve svůj prospěch."
Společnost bychom mohli rozdělit do tří skupin – retribuční vězně, kteří byli odsouzeni za své činy za války, kdy mnoho z nich bylo kolaboranty, denuncianty a pomocníky nacistického režimu; kriminální vězně, kteří se vyskytují v každém vězení i v demokratickém a političtí vězni. Rozdíl oproti demokratickému vězeňství je ten, že tenkrát za nejhorší zločince byli považováni političtí vězni, kteří byli odsuzováni většinou podle paragrafu 231/1948 Sb. Nacházeli se mezi nimi lidé naprosto nevinní, kteří jen stáli v cestě nově zakořeňujícího se komunistickému režimu i lidé, kteří skutečně bojovali proti komunismu, jak například tisknutím a rozesíláním letáků, tak vysíláním zpráv do zahraniční nebo organizováním protistátních skupin. Ti měli jedno společné. Nechtěli stát v koutě a dívat se na to, jak se komunismus v Československu rozpíná a nechtěli se zavřenýma očima přihlížet, jak se koná bezpráví. Na základě toho byli režimem považováni za největší zločince, protože ohrožovali celý „lidově-demokratický režim".
Lidé z nejrůznějších skupin, nejrůznějších morálních vlastností ze v prostoru věznic a pracovních táborů setkávali a museli najít nějaký modus-vivendi a naučit se mezi sebou vycházet. Zastavme se krátce nad tím, jak vlastně vztahy mezi vězni vypadaly. Na jedné straně existovali ti, kteří se rozhodli využít jakýchkoliv možností, které jim táborové velení nabízelo. Stávali se pak staršími tábora nebo staršími světnic a místo toho, aby svým spoluvězňům usnadnili život, dále ho znepříjemňovali. Zažívali pocit moci a nadvlády nad jinými a navíc získávali i materiální výhody ve formě návštěv, balíčků, korespondence nebo i peněžních poukázek. Mezi takové patřil starší tábora, retribuční vězeň, Břetislav Jeníček, jenž organizoval na táboře tzv. bicí komando, které mělo se souhlasem vedení tábora Nikolaj terorizovat politické vězně. K tomu napsal Jožka Husek: „Jednoduše nás, politické, přepadli a buď pěstmi nebo i holemi zbili a dokopali nás až do bezvědomí." A mohli bychom pokračovat dále ve výčtu, podobně se choval i Rudolf Fuchs v táboře Rovnost nebo Václav Bidžovský, který působil na táboře XII. na Slavkovsku.
Na druhé straně existovala velká většina těch, kteří se snažili navzájem respektovat. O takových v rozhovoru Alois Macek poznamenal: „...takoví zlodějíčkové a defraudanti, to byli celkem prima lidi. Ale jinak bych řekl, že kriminální měli spíš úctu k nám a snažili se to vykompenzovat různým jednáním a my jsme se snažili být shovívaví a tolerantní, protože jsme neznali příčiny jejich trestného činu. Šlo to celkem dobře dohromady." Všechny vztahy je nutno brát velmi individuálně. Samozřejmě, že existovali různí lidé, kteří pocítili svou možnost využít své moci a terorizovat jiné. Na druhé straně existovali další, kteří ctili morální zásady a k tomu, aby byli přijati do služeb režimu, by se nikdy nesnížili. Nakonec všichni věděli, že mají pouze jediného nepřítele, a tím byl komunistický režim, potažmo dozorci.
[1] Na rozmanitou společnost ve vězení si vzpomíná i Josef Stejskal, který tvrdí, že ve vězení měl příležitost poznat mnoho zajímavých osobností. „Ze samovazby jsem se tedy dostal na společnou. Chodil jsem vázat špagáty. Společná, ta představovala druhý oddíl, na který jsem se dostal. To byly cely od čísla 45 do čísla asi 60. Na jedné cele bylo od 40 do 70 lidí. Tam jsem se setkal s různými lidmi. Často to byli lidé významní. Tam jsem poznal generály, biskupy, profesory, předsedy vlád, poslance ... prostě lidi, kteří měli v životě něco za sebou. [...] Z generálů – generál Janoušek, velitel českých letců v Anglii. [...] Generál Kutlvašr, velitel Pražského povstání. Generál Syrový, velitel legií v Rusku. Tomu, když jsme se poprvé viděli, jsem řekl: „Pane generále." A on mi řekl: „Pepíčku, nebyls v Sokole? Jakpak jsme si tam říkali?" Od té doby jsme mu říkal „bratře generále". Tykal jsem mu. S ním byl taky byl hezký a přitom mně bylo nějakých 27 roků a on byl k sedmdesátce. Dále básníci, spisovatelé..." Generála Kutlvašra a jeho přirozenou autoritu ve vězení si líčí v humorné vzpomínce i Alois Macek: „Jsou například různé perličky, jako například generál Kutlvašr, to byla osobnost, která vedla pražské povstání. Seděli jsme na cele č. 43, bylo nás tam asi šedesát a bylo ohromné vedro. Sundal jsem si kalhoty a měl jsem jenom bílé vězeňské trenýrky. Byl oběd a já držel ešus na kolenou a pojídám obligátní brguláš (bramborový guláš) a Generál Kutlvašr, starý pán, který vždy chodil vzpřímeně, přišel ke mě a povídal mi: "Nazdar Lojzíku." Já povídám: "Dobrý den pane generále." I ve vězení byli prostě lidi, kterým jsme vykali, to tykání nešlo prostě použít, snad pro velkou úctu, kterou jsme k nim měli, i když oni samotní to nevyžadovali. Ale jinak jsme si samozřejmě tykali. Povídá: "Můžu si přisednout?" Jenom jsem se začepýřil, protože sedět s generálem Kutlvašrem byla pro mě ohromná čest. A on pokračoval: "Víš, je to krušná doba, kterou tady prožíváme. Ale přesto, že jsme se dostali do takového ponížení od našeho vlastního národa, musíme přesto zůstat lidmi a musíme si udržet určitou úroveň. Tak prosím tě Lojzíku, natáhni si při jídle kalhoty."
Fotogalerie
