Ani dlouholeté vězení nepokoří lidského ducha
Lidé, kteří byli odsouzeni komunistickou justicí mnohdy k nemalým trestům odnětí svobody, se náhle ocitli na okraji tehdejší společnosti. Nejenže museli strávit často nejlepší léta svého života za mřížemi, ale toto pronásledování se prodloužilo i na zbytek života po propuštění, protože jim bylo znemožňováno najít práci, kterou by si zasloužili vzhledem k jejich vzdělání.[1] Přesto je obdivuhodné, jak se někteří dokázali se svou situací smířit a nevzpomínají na toto období s hořkostí, jak by se dalo očekávat. Jakub Antonín Zemek tuto dobu popisuje slovy: „Byly to krušné, ale při tom také krásné časy. Člověk tehdy poznal mnoho dobrých, tvrdých, zásadových a charakterních lidí." Podobně vzpomínají další lidé jako například Tomáš Sedláček: „Pro mě pobyt ve vězení představoval možnost, poznat sám sebe, to jaký doopravdy jsem, co všechno snesu. Opravdu jsem poznal své možnosti a kde je to pomyslné dno. Měl jsem štěstí, že jsem se do vězení dostal v dobré fyzické a duševní kondici. Jak jsem již říkal, neustále jsem se povzbuzoval hlesem: Vydržet! a to mě opravdu drželo nad vodou. Dále jsem ve svém životě poznal celou řadu vynikajících lidí, s některými se přátelím po celý život. Do jaké míry jsem zvládnul projít životem s čistým svědomím a rovnou páteří, to musí posoudit druzí. Já doufám, že jsem to zvládl snad celkem dobře."
Jiní oceňují zkušenost, kterou měli ve vězení možnost si osvojit. Poznamenávají, že je ovlivnilo setkání s ostatními lidmi a vězeňská univerzita, která hluboko zasáhla do jejich životů. Častá otázka, která se nám nabízí, je, jestli by svým věznitelům dokázali odpustit. Hana Truncová na tuto otázku odpověděla: „Ale abych řekla za sebe, já jsem jim neodpustila, protože oni mi ukradli velký kus života a já jsem měla svoje životní plány, a to se nedá nikdy vrátit. Já jsem chtěla jenom svobodně žít, cestovat, dělat to, co by mi dělalo radost. A to bylo všechno okleštěné." Nemůžeme se tomu divit, ovšem na druhé straně, když vypráví o svém pobytu ve vězení, cítíte z nich, že období, které prožili, patří k největším prožitkům jejich života a většina z nich přiznává, že kdyby neprožili část života ve vězení, byli by o jednu významnou skutečnost a zkušenost chudší. Kdyby se měli znovu rozhodnout, jestli budou vyvíjet protistátní činnost nebo v klidu doma žít, znovu by se rozhodli bojovat proti komunistickému režimu. Řekli by, že to bylo správné rozhodnutí, a to i za tu cenu, kterou za to zaplatili.
Někteří se se svým osudem smířili a dokázali odpustit. „...vyšel jsem z kriminálu úplně smířený. Já snad ani neměl vztek, natož abych obžalovával režim a komunisty a pánbůhvíco. Vůbec ne. Takhle jsem vlastně přijal celý vývoj těch devíti let hned po soudu." vzpomíná Bedřich Fučík. Vyžadovalo to velkou vnitřní sílu daného člověka.
Nejkrásnější odpověď na otázku: „Co Vám vězení vzalo a dalo?" mi odpověděl Alois Macek. Nebyla bych schopná tyto pocity popsat lépe, a proto přenechávám slovo pamětníkovi: „Vězení mi stoprocentně ovlivnilo můj smysl života a dalo základ hodnot pro celý můj další život. Díky vězení jsem mohl poznat úžasnou hodnotu přátelství, které se zrodilo za tak strašných podmínek. Nebylo rozhodující, kdo je kdo a nebo čím, ale jaký člověk byl, jaké spolehnutí na něj bylo a jak se za své přátele či druhy bral. Lada Majer dovedl například na Nikolaji přelézt ostnaté oplocení korekce za vysokého mrazu a před kulometnou věží s riskováním vlastního života, že bude zastřelen jen proto, aby mi mohl okénkem vhodit kousek chleba a tabáku s kouskem novinového papíru na ukroucení těch pár cigaret - balenky - které nejlépe zaháněly hlad a k tomu cundr s kamínkem na zapálení. A proč to dělal? Vysvětlete to někomu, kdo to neprožil - riskovat svůj život, aby zachránil druhý. To jsou hodnoty a vzpomínky na cely život a také celý život na takové okamžiky musíte stále vzpomínat! Pak pochopíte, že když se setkáte s takovými přáteli jako svobodný člověk, tak žádný div, že se vám vhrnou slzy do očí a stojíte tu jako slaboch beze slova jen v objetí!! Nebýt vězení, tak bych toto nikdy neprožil a nemohlo by mě to ani utvářet.
Vězení mi umožnilo poznat tu nejkrásnější inteligenci našeho národa a hovory s nimi poznávat doposud nepoznané, při čemž jsem si stále musel uvědomovat, jak hodně toho mám k dohánění. Opravdu a na mé čestné slovo, že nelituji jednoho jediného dne prožitého ve věznicích a lágrech, protože i ty strašné okamžiky daly právě možnost k probuzení se těch ušlechtilých činů a jednání nás všech. Nejsem spisovatel ani básník a nedovedu vypsat co cítím na srdci, když se moje myšlenky zatoulají do této doby, ale vím jen tolik, že nejsem jediný, který takto cítí jako já, což dokazují naše setkání, která jsou skutečně unikátní. A byl bych rád, kdyby si náš národ uvědomil, že tito lidé jsou těmi nejcennějšími drahokamy, které naše země vlastni. A co říci těm bolševikům? Nemáme vůči vám nenávist, ale spíše opovržení! Jste si vědomi zločinů a pro moc jste ochotni je opět páchat. Mně je vás líto, protože nevíte, o co přicházíte!
A co mi vězení vzalo? Je to těch dvanáct let života. Jinak nic. I když je to hodně, ale to pozitivní tak vysoko převyšuje, že ty ztráty jsou v porovnání de facto malichernostmi."
Předcházející slova potvrzují, že ani dlouholeté vězení nemůže pokořit lidského ducha. Pokud se člověk dokáže povznést nad útrapy a ponižování, znamená to porážku režimu. Podle nás jsou právě tohle slova, která jsou nejvíce hodná zaznamenání a která bychom měli mít na paměti, pokud mluvíme o politických vězních v 50. letech v Československu.
Klára Pinerová
[1] Nejvíce lidí bylo propuštěno v roce 1960 na amnestii, kterou se neruší ani rozsudek ani občanskoprávní odpovědnost odsouzeného, ale pouze trest. Byli nadále považováni za zločince. Mnoho z nich bylo propuštěno na podmínku a nadále se obávali, že kvůli jakémukoliv přestupku budou znovu zavřeni. Při propouštění museli navíc podepsat dokument, že nebudou o svých zkušenostech s nikým na svobodě hovořit. To, že se někteří opravdu obávali i velmi lehkých přestupků, například pokuty za jízdu, dokumentují slova Josefa Stejskala: „Já si požádal po deseti letech o zahlazení trestu. To už jsem měl řidičák a věděl jsem, že dopustit se přestupku jako řidič, mohl bych se dostat do konfliktu se zákonem a jako recidivista bych měl plnou sazbu i s tím, co jsem měl dosluhovat."