Metody a způsoby vyšetřování Státní bezpečnosti
„Jste zatčen" byla slova, která najednou změnila život několika desítek tisíců lidí. Znamenaly absolutní přelom v životě. Po těchto slovech se člověk ocitl najednou v jiném světě, začalo vyšetřování Státní bezpečností (StB). Vyšetřování, které se často neobešlo bez psychického a fyzického násilí.[1] Používání násilí se nepřímo doporučovalo na poradách a také na školeních vyšetřovatelů. Stávalo se dokonce hodnotícím kritériem jejich práce. Vyšetřovatelé, kteří nedosahovali potřebných výsledků a nepoužívali násilí nebo je nepoužívali s dostatečnou razancí, byli považováni za neschopné a měkké.
Proč byly využívány různé prostředky fyzického násilí a psychického nátlaku, vypověděl již výše zmiňovaný vyšetřovatel Bohumil Doubek takto: „Protože jsme neměli k vyšetřování téměř žádných usvědčujících materiálů, bylo nám, mně, Karlu Košťálovi[2] i jiným, všemi poradci zdůrazňováno, že rafinovaný nepřítel a zkušený špion nezanechává po sobě nebo po své činnosti usvědčující materiály a že je třeba ho k doznání přinutit. Protože však takoví lidé jsou neobyčejně zatvrzelí, je třeba nedat jim čas k tomu, aby se mohli k výslechům připravit. Poradci bylo zdůrazňováno, že je nutno vyšetřovance nervově vyčerpat a přesvědčit je o tom, že již nemají žádnou naději na záchranu a jen doznání jim může zajistit alespoň nepatrné výhody."[3]
Zatčení byli různými způsoby biti, nemohli se pořádně vyspat, v celách byli neustále nuceni pochodovat, často nedostávali žádné jídlo, byli ponižováni, bylo jim vyhrožováno, že budou zatčeny jejich manželky, děti nebo přátelé. Byly ovšem používány i jiné, drastičtější metody, jako například svazování, zavěšování, údery na citlivé části těla, až po používání elektrického proudu a inscenované popravy. [4] Josef Kycka si na tuto zkušenost velmi dobře pamatuje: „To taky přišli za mnou. To víte, když jste se tam nemyl tři měsíce a utíral jen takovým hadříkem, učesat jste se nemohl. Vlasy jsem měl dost dlouhý, to bylo všecko polepený, tak přišli, jestli se nechci vykoupat. Tak jsem šel. Tam mi uvázali ručník na hlavu a teď mě vedl do té koupelny. To vám byla tak krásná vana, voda čisťounká, teplá. Já už jsem se těšil, tak jsem se svlékl, vlezl jsem do ní a najednou to začalo se mnou cvičit. Já to snad neumím popsat. Mrkal jsem, huba mi lítala, teď ruce, nohy... vypadl jsem z té vany ven, ale to byla v každém kloubu taková rána. To dělala elektrika připojená na tu vanu. Tak už jsem byl nadlouho vykoupán."
Ani ženy nebyli nelidského zacházení ušetřeny. Julie Hrušková si na jeden takový výslech pamatuje: „Zažila jsem jeden tvrdý výslech, kdy mě bili hlavou do stolu, smýkali se mnou a mlátili mnou o skříň, co jim přišlo pod ruku. Snažila jsem se neupadnout. Zachránil mě nakonec telefon. Museli rychle nastoupit k novému zatýkání. Poskok mě odvezl na Orlí, kde mě dali do korekce. K ránu jsem zjistila, že krvácím. Hlásila jsem se k lékaři, ale estébáci na mě neměli čas, aby mě odvezli do porodnice, jak nařídil vězeňský lékař. Byla jsem těhotná s mým americkým vojákem. Byla jsem už ve třetím měsíci a potratila jsem. Nechali mě tři dni krvácet do úplného vysílení. Celé oddělení věznice se bouřilo a žádalo pro mě pomoc. Pomohl mi až jeden starý dozorce, který mě na své triko nechal převézt do brněnské porodnice. Tam mi zachránili život, jenže plod už se zachránit nedal." A podobnou příhodu se dočteme i z vyšetřovacího spisu Vlasty Charvátové, která byla tak brutálně vyslýchána, až taky potratila. „Musela jsem se vysvléci do naha, a bez slamníku a přikrývek jsem byla držena po dobu dalších deseti dnů... Po mém dání do temnice zjistila jsem silné krvácení, a toto jsem hlásila Peškovi (vyšetřovatel), tak ženě, která prováděla střežení. Při tom jsem podotkla, že mám obavy z potratu. Žádala jsem lékařské ošetření, a to jak na Peškovi, tak na zmíněné ženě, ale Pešek odpověděl, že je jednodušší, když taková bestie chcípne sama, než aby se jí muselo věšet."
Fyzické násilí bylo ale jen jedním ze způsobů, jak donutit lidi k doznání, k tomu, aby vypovídali, ať už pravdu, v případě lidí, kteří se účastnili protikomunistického odboje, nebo lež. Někteří zažili i výslechy gestapa za druhé světové války, ovšem to někteří komentují slovy: „Fašistický mučitel chtěl z tebe vyrvat pravdu, ten náš lež." Ponižování patřilo k častým a využívaným metodám výslechu. To, že tyto metody šly často až za hranice lidského chápání ilustrují slova Ladislava Holdoše: „Ráno se mi stalo něco úděsného. Otevřela se dvířka a do chlívku vlezl strážný voják s putnou. S putnou hoven. Nařizoval mi, abych se umyl. Odmítl jsem a ukazoval, že voda v putně není čistá. Strážný mi však přikazoval: mýt se! Znovu jsem nechtěl. Až mě chytil za krk, strčil mi do té putny hlavu a začal mě v ní máchat... nikde (v žádné věznici, kterou L. Holdoš prošel) nezneucťovali jako tady, u nás."
Jiný způsob přesvědčování našli vyšetřovatelé pro komunisty, kteří byli vyslýchaní v rámci procesu s Rudolfem Slánským. Byli to většinou lidé, kteří komunismu a jeho ideálům věřili a do posledního okamžiku si mysleli, že se jedná o omyl a případně, že svým doznáním pomáhají komunistické straně. Ladislav Holdoš, který patřil mezi přesvědčené komunisty, tuto taktiku popisuje: „V říjnu padesát jedna jsem začal znovu ‚doznávat‘. Strana to chce, tak se přizpůsobím. Mimochodem jednou byl u výslechu Doubek, šéf vyšetřovatelů, škrtil mě a řval, že přiznám ještě věci, o nichž se mi ani nezdá...Doubek tehdy řekl: ‚Jste na jedné straně řeky, strana je na druhé, a jestli chcete straně pomoct, pak musíte mít odvahu skočit do tý studený vody a přeplavat na druhý břeh, přiznat své viny, jako je přiznávají jiní. A vše bude v pořádku.‘"
Metody vyšetřování měly jen jeden cíl. Zničit morálku obžalovaného, podlomit jeho důstojnost a přinutit ho k doznání. K doznání, které bylo velmi důležité pro vyšetřovatele, neboť na jeho základě byl pak postaven celý proces. Bylo nutné, z jejich hlediska, přinutit obžalovaného vypovídat. Nebylo důležité, zda to, co říká, je pravda, či lež. Důležitější bylo, že to vyhovuje směru vyšetřování. Na konci vyšetřování následoval soud, který byl často už jen fraška, protože rozsudky už byly předem připravené. A v žádném případě nebyly krátkodobé. Většinou se jednalo o tresty delší nad deset let. Při vyřknutí takového rozsudku však mnoha spadnul kámen ze srdce, protože jim v mnoha případech hrozil trest absolutní, tedy trest smrti.[5]
[1] „Jindřich Veselý (vyšetřovatel) prohlásil: „Doktore, už tě někdy kopla kobyla?" A dal mně takovou ránu, že jsem přelétl takové tři metry ve vzduchu. Pak mě nějakým způsobem, nevím čím, popálili ruce. Měl jsem spálené celé dlaně. Jen to místo uprostřed nebylo popálené a pokryté puchýři. Měl jsem rozseknutou tvář. To již také zmizelo. Po nějaké době mně za uchem vykvetla boule, která praskla a vytekla z ní krev a hnis. Na to ucho neslyším." Viz rozhovor s dr. Janem Pospíšilem.
[2] Vyšetřovatel StB a náměstek československého ministra vnitra Československé republiky.
[3] KAPLAN, Karel. Nebezpečná bezpečnost, Brno: Doplněk, 1999, s. 239.
[4] O tom, jak probíhaly výslechy si můžeme udělat obrázek ze záznamu z šetření stížnosti Dr. Horňanského na poměry v krajské věznici Uherské Hradiště na jižní Moravě: „Udává (vyšetřovaný.), že při výslechu byl inzultován pěstmi do hlavy, takže krvácel hlavně z nosu. Byl položen obličejem dolů, bit pravděpodobně gumovými obušky, hlavně v krajině hrudní, bederní, zadnice a v průběhu nohou... Zvláště byl tlučen na obou chodidlech, kde vznikaly puchýřovité hematomy. Byl prý nucen dělat dřepy a při pádech byl kopán... Dále bylo použito při vyšetřování elektrického proudu, a to tak, že mu byly vloženy do bot elektrody... Po výslechu byl položen na železné lůžko a každá ruka byla připoutána zvlášť americkými pouty ve vztažené poloze k železné tyči hlavy postele."
[5] „Mně navrhovali trest smrti. Měl jsem i na konci obžaloby napsáno: ‚Trest absolutní.‘ Takže, abych Vám řekl pravdu, člověk byl rád, že dostal jenom těch osmnáct let." - viz rozhovor s Josefem Kyckou
Fotogalerie
