Hladovky a protesty

Vězeňský život byl v zásadě velmi monotónní a každý den měl stejný rytmus – počínaje budíčkem a konče večerkou a časem jít spát. Někdy ovšem došlo k narušení této monotónnosti, a to se někdy stávalo při různých protestech, hladovkách nebo odmítání nastoupit do práce. Případů větších vystoupení vězňů se však vyskytovalo jenom velmi málo a pokud ano, jednalo se spíš o akce spontánní, nikdy ne organizované. Jedno měly společné – většina vězňů se k nim bez dřívějšího domlouvání připojila.

Mezi takové známé akce patří hladovka z roku 1954, která proběhla v ženském pracovním táboře v Pardubicích. Od 4. do 7. května dobrovolně a na protest hladovělo asi 60 žen z oddělení „Hrad". Povolaná komise z ministerstva vnitra celou událost prošetřila a výhrou byla pro protestující ženy možnost opatření si alespoň nejzákladnějších hygienických potřeb a opětovného zavedení stravování politických vězeňkyň přímo v jídelně.

O šestnáct měsíců později, v září roku 1955, se uskutečnila další protestní hladovka, která už byla ale svým rozsahem větší. Odhady počtu účastnic se liší. Některé odhady uvádějí až 520 žen, ostatní jsou skromnější a hovoří o 105 ženách, které se této hladovky zúčastnily. Hana Truncová vznik hladovky popisuje: „Když tenkrát vypukla hladovka, a to je zajímavé, šlo jak tichá pošta. V tu dobu přišla do Pardubic nová bachařka. A protože se nám nikdo nepředstavil svým jménem, tak okamžitě dostala přezdívku Elsa Koch – bachařka koncentráku za druhé světové války, a my jsme tu hladovku více méně začaly kvůli ní." Většina žen, se kterými jsem hovořila, tvrdí, že hladovka vznikla jako protest proti šikaně dozorců a dozorkyň, tedy především proti jedné, kterou přezdívali jako Elsa Koch. Mezi další důvody, které se často zmiňují je špatná strava a špatné pracovní podmínky. Někteří však i tvrdí, že přímým podnětem k zahájení hladovky bylo umístění vězeňkyně Dagmar Tůmové do korekce. Protestní hladovku držely ženy týden a některé ji držely i déle, jako například Julie Hrušková, která tento protest barvitě popisuje: „Všechny ženy pak přestaly hladovět, ale já jsem se rozhodla pokračovat dál. Na cele jsme byly tři, bylo to už sedm dní a oni se usnesli, že nás nakrmí. První šla Božka Tomášková, která když se dozvěděla, že všechny přestaly hladovět, tak s hladovkou ukončila. Pak šla Vendula Švecová, která se s nima prala, ale nakonec ji stejně nakrmili, a já jsem šla jako poslední. Oni mě začali držet a já jsem jim na to řekla: ‚Podívejte se, je pod moji důstojnost, abych se já s Vámi prala. Vy máte nařízeno mě nakrmit, tak mě nakrmte.‘ Tak oni do mě strčili ten šlauch, hodili do mě ten bujón, jenomže jak mně to vytahovali, tak jsem celý bujón vyhodila přímo na Ruzyňáka, na dozorce, který byl vždycky úzkostlivý na svou uniformu. Odvedli mě vedle Venduly do cely. Celkem jsme hladověli 14 dní a ťukaly jsme si morseovkou. Vendula mi už psala, že jí není dobře. Tenkrát nám řekli, že další den nás povezou do Pardubic do nemocnice nakrmit nosem a ne pusou. Já jsem se na to těšila, protože jsem si říkala, že před doktorama vykřičím, co se děje. Ale Vendula mi pořád psala, že jí není dobře. Tak jsem jí říkala, ať začne jest, že mě je zatím ještě dobře, a že do nemocnice pojedu sama. Jenomže ona večer zkolabovala a beze mě nechtěla začít jíst. Tak jsem musela hladovku ukončit."

Ženy označené za iniciátorky protestu byly 15. září 1955 odvezeny na StB v Pardubicích, kde byly potrestány deseti dny korekce. Další zeny, které se hladovky zúčastnily, nemohly psát dopisy, dostávat balíčky nebo mít návštěvy svých příbuzných.

V Pardubicích proběhla ještě jedna událost, a to odeslání dvanácti dopisů generálnímu tajemníku OSN Dagu Hammarskjöldovi z 28. na 29. června 1956, ve kterých byly popsány důvody a způsoby zatčení, a taktéž podmínky v československých věznicích a pracovních táborech. Dožadovaly se práv politických vězňů. Dopisy byly doplněny překlady, vždy podle jazykových možností autorky. Dopisy nebyly samozřejmě nikdy odeslány a dodnes leží v osobních vězeňských spisech jejich autorek.

Snad největším projevem odporu, ať už pro svůj masový charakter, délku trvání, ale i následnou perzekuci, byla tzv. nudlová vzpoura na táboře Vojna roku 1955. Vypukla v pondělí 3. června, a dodnes se sami účastníci přou o to, co ji vyvolalo. Někteří tvrdí, že to bylo špatné jídlo, ve kterém byli červi, jiní říkají, že začala jako pocta k výročí vzniku Spojených států, a další verze vzniku hladovky je, že její výbuch zapříčinil náčelník tábora, když trval na zaváděných jednotných nástupech na jídlo. František Šedivý, který tvrdí, že příčinou byla strava, kdy už po několikáté dostali těžce pracující vězni k obědu jen nudle (proto taky je tato vzpoura nazývaná „nudlová") vzpomíná: „Situace se vyhrotila natolik, že vězni z této směny odmítli již několikrát opakované vařené nudle a vyhlásili stávku. Zdánlivě malicherná příčina. Měla však velké následky. Nudle odmítly i další směny, takže vedení závodu nepustilo hladové vězně do hlubiny. Tak se hladovka změnila ještě ve stávku. Stávka časově zapadala do výročí americké nezávislosti, což politický charakter ještě podtrhlo. Náčelník zavolal pohotovostní oddíl, tábor byl obklíčen v několika pásmech a stráž zesílena o kulomety. Další noc byl nařízen nástup, při kterém na baráky vnikli příslušníci pohotovostního oddílu a nastal pověstný filcunk, tedy neomezené rabování. Zjitřené emoce však povzbuzovaly vůli k odporu. Když po takové prohlídce dal náčelník rozkaz k nástupu na jídlo, odpověděli mu vězni zpěvem státní hymny. Obludnost filcunků stále rostla – cukr rozsypaný po podlaze, do toho tabák (na cigarety nebylo), roztrhané přikrývky, bláto, vyházené a pošlapané prádlo, vytrhané dřevěné stěny, které často sloužily k úkrytu literatury, vytrhané podlahy... Prostě spoušť, jakou si může dovolit jen nikým nekontrolovaný násilnický aparát. Většina učebnic byla zničena. Hladovka trvala čtyři dny. Někteří vězni, fyzicky a psychicky již vyčerpaní, začali odpadávat. V pátek nenastoupilo k jídlu již jen několik jedinců. Tábor byl jedna spoušť. Upravené prostory mezi baráky byly rozkopány, květiny rozšlapány, vše, co se dalo zničit, bylo zničeno. V průběhu stávky byli někteří vězni zatýkáni a odvezeni do pevných věznic, často se zvýšením délky trestu. Hromadné nástupy na jídlo se tedy prosadily a mimo ně i nejtvrdší forma šikany." Někteří vězni vydrželi hladovět až do 9. července. Jednalo se o 45 mužů, kteří byli pak potrestáni korekcí a posláni do pevných věznic. Nakonec bylo z organizování stávky odsouzeno 11 vězňů, jejichž trest byl zvýšen o 11 až 12 let odnětí svobody.