Vládní krize a převzetí moci Komunistickou stranou Československa
Zásadním mezníkem pro vytvářený východní blok se stal rok 1947, v němž rostlo napětí mezi velmocemi a komunisté skrytě i otevřeně pracovali na přebírání moci. Odrazem tohoto přístupu byl příběh „přijetí a odmítnutí Marshallova plánu" v červenci 1947. Spojené státy americké se rozhodly podpořit v Evropě demokracii, a to i hospodářsky. Ministr zahraničí George Marshall ohlásil v červnu 1947 plán hospodářské pomoci evropským zemím postiženým válkou. I československá vláda chtěla na tomto plánu participovat, protože v něm viděla možnost rychlého obnovení hospodářství, a proto přijala pozvání na konferenci v Paříži. Sovětský svaz ovšem participaci na plánu odmítl, čímž se československá zahraniční politika najednou dostala do rozporu se sovětskou. Rozhodnutí o účasti na Marshallově plánu určilo další vývoj Československa na spoustu let dopředu a rozhodlo o tom, na jaké straně bloku bude stát.
Dne 9. července 1947 odjela do Moskvy československá delegace ve složení předsedy vlády Klementa Gottwalda, ministra zahraničních věcí Jana Masaryka, ministra spravedlnosti Prokopa Drtiny, generálního tajemníka ministerstva zahraničních věcí Arnošta Heidricha, vedoucího úřadu předsedy vlády Reimana a vyslance Borka. Ve 23 hodin téhož dne se konalo přijetí u Stalina. Noční návštěva v Kremlu končila ultimátem: pokud Československo svůj souhlas neodvolá do 10. července do 16:00, bude to mít vážné důsledky pro vztahy mezi oběma zeměmi. Stalin sice hřímal z Moskvy ultimáty, ale rozhodnutí bylo na československé vládě, jejíž mimořádná schůze byla svolána ihned na časné ráno 10. července. Po dlouhém jednání československá vláda jednomyslně zrušila svůj souhlas k přijetí pozvání do Paříže. Jan Masaryk, syn prvního československého prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka, svůj návrat z Moskvy trefně okomentoval slovy: „Do Moskvy jsem jel jako československý ministr, ale vrátil jsem se jako Stalinův pohůnek." Přijetím Stalinova diktátu se Československo dostalo pod mocenskou sféru vlivu Moskvy a bylo jen otázkou času, kdy se v ČSR demontují i poslední zbytky demokratických principů a svobod a nastoupí cestu „diktatury proletariátu".
V zápase o moc se komunistická strana stále více opírala o tajnou státní bezpečnost, kterou ovládala. Dne 17. února 1948 začala ráno schůze vlády. Hlavním bodem programu byla zpráva ministra spravedlnosti v souvislosti s usnesením vlády ze 13. února 1948, která uložila komunistickému ministrovi vnitra zastavit personální změny ve státní bezpečnosti. Šlo o přeložení osmi důstojníků-nekomunistů na nedůležitá místa. Protože toto vládní usnesení nebylo splněno, rozhodli se ministři tří nekomunistických stran – národně socialistické, lidové a demokratické podat 20. února demisi. Spoléhali na podporu další parlamentní strany, a to sociálních demokratů a taktéž značné pravomoci prezidenta, který mohl demise odmítnout nebo případně jmenovat úřednickou vládu. Komunisté však využili mimoparlamentních prostředků. Celá strana se výrazně „mobilizovala" a silně začala působit na veřejnost. Jedna část obyvatel byla zastrašována a druhá část byla získávána pro jejich politiku. Celá krize měla pak velmi rychlý průběh. Během týdně bylo rozhodnuto. Komunistická strana se stala vůdčí politickou silou v Československu.
Během tohoto, pro Československo rozhodujícího, únorového týdne začaly vznikat nové mocenské orgány – akční výbory Národní fronty. Jejími členy byli především komunisté a zbavovali míst i postavení politické odpůrce strany. V továrnách vznikaly Lidové milice – ozbrojené jednotky, které v demokratickém systému nemají žádné místo. Jejich výzbroj byla skladována přímo v průmyslových podnicích. Dne 24. února proběhla jednohodinová všeobecná stávka na Gottwaldovu podporu.
Ministerský předseda Klement Gottwald odmítl se zbytkem vlády odstoupit. Zůstali v ní sociální demokraté a dva nestraničtí ministři – Jan Masaryk[1] a Ludvík Svoboda[2]. Prezidentu Benešovi Gottwald nabídl, že vládu doplní z členů stran, jejichž ministři podali demisi. Prezident Beneš ovšem vůbec netušil, že komunisté mají v těchto stranách své spojence. Vedení tří stran však spoléhala na rozhodující postoj prezidenta při řešení vládní krize, ten ovšem 25. února podlehl a jmenoval novou vládu navrženou Gottwaldem. Hned po podpisu přijel Klement Gottwald na Václavské náměstí, kde před několika tisíci přívrženců vystoupil se slovy:„Právě se vracím z Hradu od prezidenta republiky. Dnes ráno jsem panu prezidentu republiky podal návrh na přijetí demise ministrů, kteří odstoupili 20. února tohoto roku. A současně jsem panu prezidentu navrhl seznam osob, kterými má býti vláda doplněna a rekonstruována. Mohu vám sdělit, že pan prezident všechny mé návrhy, přesně tak jak byly podány, přijal." Komunistická strana si únorovým převratem otevřela cestu k plnému ovládnutí státu.[3]
Tím začalo pronásledování a zavírání politických odpůrců. Mnoho bývalých západních vojáků, politiků, knězů, řeholních sester, živnostníků, ale i rolníků a dělníků mizelo za branami věznic a pracovních táborů. Internací se trestalo i bez soudů. Několik tisíců mužů a žen bylo přinuceno bez udání důvodu pracovat několik let v táborech nucené práce (TNP). K tomu, aby byl občan přikázán do TNP, nemusel spáchat žádný trestný čin. Stačilo pouhé podezření, že čin může spáchat, a byl preventivně do táboru nucené práce poslán. Některé z důvodů, pro které byly přidělovány první osoby do TNP, byly například tyto: „...stýká se s cizinou; jeho sestra je rakouskou státní příslušnicí; nemá kladný poměr ke zřízení; poslouchá cizí rozhlas; nesouhlasil se znárodněním; šířil nepravdivé zprávy; majitel přepychové vily; stýká se s reakcionáři; hazardní hráč; vyhýbá se práci; manželka byla proti znárodnění..." Do TNP mohl být zařazen člověk mezi 18-60 rokem života až na výjimky bez řádného soudu na dobu 3 měsíců až 2 let, mnoho funkcionářů si tak vyrovnávalo účty nejen se svými politickými odpůrci.
[1] Jan Masaryk (1886–1948) byl synem prvního československého prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka. V letech 1925-1938 působil jako velvyslanec v Londýně, byl ministrem zahraničí exilové vlády v Londýně. Po válce působil opět jako ministr zahraničí. Zemřel 10. března 1948 za dosud nevyjasněných okolností. Jeho tělo se našlo na nádvoří Černínského paláce - budovy Ministerstva zahraničních věcí. Dosud existují tři teorie - podle jedné šlo o vraždu (Masaryk byl zavražděn, ale pachatele se doposud nepodařilo vypátrat), podle druhé teorie se jednalo o sebevraždu (po předchozích událostech z února se rozmyslel dobrovolně odejít ze života skokem z okna) a podle třetí verze se Masaryk pokoušel po římse utéci ze svého bytu (kde se v tu chvíli prokazatelně pohybovali vetřelci) a z této římsy spadl.
[2] Ludvík Svoboda (1895–1979) byl armádním generálem, v roce 1945 ministrem obrany Československa jako nestraník, v roce 1968 byl zvolen československým prezidentem.
[3] Na únorové události existuje spousta názorů. Jeden z nich je například ten, že se jednalo již jen o formální završení dlouhodobého procesu, řízeného z větší části ze Sovětského svazu, započatého během druhé světové války a pokračujícího v letech 1945-1947 v tzv. předtotalitní fázi. Vládní krize, k jejímuž vyvolání jako záminka sloužilo vládní usnesení o Bezpečnosti, jen všechno urychlila, přičemž k převzetí státu by později stejně došlo.
Fotogalerie
