Zatčení, znásilnění ve vazbě, soud a dcera

Z čeho obvinili Vás?
Já jsem měla partnera, který mně přivedl tři muže. A ti chtěli s ním přes hranice. Ti tedy hledali spoje, kde se dalo převést přes hranice. Snažila jsem se jim pomoci. Potom jsem se napojila ještě na další skupinu, která tiskla letáky. Já jsem bydlela proti vnitru a tam jsme to tiskli. On to byl vlastně časopis protikomunistického obsahu a ten se rozšiřoval. Já jsem říkala: „Pod svícnem je největší tma,“ že jo. No ale potom, když můj partner odešel přes hranice jinou cestou začátkem června, tak už jsem nedostávala žádné informace. My jsme se už nechtěli potom kontaktovat kvůli StB. Také jsem nechala přenocovat některé kolegy ze svazu vysokoškolských studentů, po kterých šla StB. Potom najednou 17. listopadu 1948 někdo zaťukal a přišli tři chlapi. A ten jeden říká: „Posílá nás pan Procházka.“ A já jsem říkala: „No já žádného Procházku neznám.“ A ten jeden říká: „Nebav se s ní, máme zatykač, zatkněte Karlu Grollovou. Při zatýkání pozor, je ozbrojená“, jo (smích). „Máte tu zbraně?“ „Ne, Ježiš já tu nemám žádné zbraně.“ „Neříkejte, kde máte ty zbraně?“. „Já tady opravdu žádný zbraně nemám, kdo Vám takovéhle pitomosti řekl?“ On povídá: „Nebav se s ní.“ Ten jeden byl slušný, ten byl bývalý kriminalista a říkal: „No však se zase vrátíte.“ A v tom přijel z Josefova můj tatínek. Chudák malý a ještě jeden kolega, který se tam stavoval. Toho taky vzali. Ten chudák přišel k tomu jako Pilát do Kréda, ten s tím neměl vůbec nic společného. A já zrovna předtím natírala nábytek. A teď jak si ty tašky a klobouky dali na ty natřené věci, tak se jim to obtisklo všecko. Tak se soudruzi vztekali. A já jsem měla nashromážděné prádlo a svetry a oni jak trhli za ty skříně, tak to na ně spadlo. A oni si mysleli, že tam jsou ty zbraně, granát nebo něco takového. „Co to máte?“ Já povídám: „No nic.“ Tak řekl: „Oblékněte se lehce, oni vás zase pustí.“ No to je zatykač, to vás nepustí, tak to jsem věděla. Přišla jsem tedy na čtyřku, ale tam se mnou nic nedělali. Jen když mě tam přivedli, tak ten jeden skrček, co tam byl nejsprostší, ten říkal: „Já vás pozoruji už delší dobu. Já jsem váš tajný ctitel.“ Já říkám: „Ani ne tak ctitel jako tajný, že jo?“ „On vás, prý, ten humor přejde.“ To mě teda přešel, to uhodl. No ale víte, on člověk vydrží více, než si myslí. Já říkám, všechno přežije, jen ne smrt. Samozřejmě s újmou na zdraví, to je bez debaty. To srdce. I na hlavu je to nápor. Já jsem tedy netrpěla nějakou psychickou poruchou. Já jsem byla dost silná. Sice nevypadám, ale vnitřně jsem takový bojovník,  po tatínkovi. On říkal: „Pamatuj si, sám je voják v poli a kdo se dal na vojnu, musí bojovat.“ No tak jsem opravdu asi tu povahu po něm zdědila, on si taky dost užil a zkusil. Jinak byl sportovec, postavil si kurty ještě s jedním obchodním partnerem. Každý den po 17. hodině vzal kolo, a když bylo hezky, jel na tenis. Byl lyžař, jezdili jsme na hory, do lázní, no my jsme měli hezký život, ale jen do 40. let.

Tak jsem si vzala všecky ty věci, šperky a peníze, taky lístky, to ještě tenkrát byly. No a teď takhle stojím a vedle mě muž, celkem fešák.  Estébáci říkali: „Počkejte na auto.“ A já, duše prostá, jsem si myslela, že nás odvezou domu. Ale to mi ten fešák říká: „Ne, budou nás eskortovat do Plzně. Promiňte, já jsem doktor Horák, bývalý šéf čtyřky, tak pojedeme spolu. Plzeň si nás vyžádala.“ No Plzeň, to jsem věděla, že to bude mít vztah k těm hranicím. Tak jsme tam přijeli. Já jsem říkala, no na tohle mají. Ale dovezli nás jen na nádraží. A z nádraží nás odváželi staří četníci. Ti byli dobří, říkali: „Chcete nějakou housku? Se šunkou? My vám to koupíme. Na tu cestu, abyste to přežili. To víte, tam v tom kriminále vám nic nedají.“ A s námi převáželi též vysoký klérus z kláštera ve Vyšším Brodě na Bory. Když jsem přijela do Plzně na StB, tak mi ten estébák říká: „Milostivá, Váš hotel.“ Tak jsem říkala: „Už jsem viděla lepší.“ „No, ono vám tohle jednou bude stačit“, říkal. No tak to jsem už našpicovala uši a teď přivedli jednoho z těch chlapců, kterého tenkrát můj přítel ke mně přivedl, a on řekl: „To je ona.“ No.  To byli ti tři mládenci, ty zatkli, ten můj partner přešel, to jsem se dozvěděla při soudním jednání. Byli tam právě ti, co ho převáděli, nějaký lesník, nějaký hajný. Asi ty kluky stloukli. Já jim to nějak nezazlívám, zvlášť když jsem potom sama viděla, co se mně stalo. No tak potom jsem měla samovazbu. Ty samovazby pak byly plný. 250tis[2] lidí bylo tenkrát zatčených, tak ono kam by se to vešlo? StB byla novější stavba, bývalé gestapo, tedy svůj k svému. A tam mě právě za týden přepadl ten bachař. Bylo to v neděli, on ještě ten pacholek si vzal službu za dalšího bachaře, aby to schodiště bylo prázdné. Stejně byste si nemohla na něho troufnout, protože abyste mu dala facku, když drží zbraň, odjištěnou k tomu, že? Nehledě na to, že on by mohl říct, že jste ho napadla a oni by vás tak pobili, že byste to nepřežila. Tam jste neměla žádnou cenu. Vůbec žádnou cenu.

Člověk pak poznal, že hrdinou se stáváte, hrdinou se nerodíte. To já myslím ironicky, ale ne, je to pravda. Když přijde ta situace, dokážete leccos, i to, co by vás normálně ani nenapadlo. Tak ze mě strhal ty kalhoty, a tady držel zbraň a říká: „Když se hnete, tak to do vás napálím.“ No, to byl normální erotoman a gauner. A teď si představte, pak jsem se dozvěděla, že on, ovšem to dobrovolně, tam spal s prostitutkama, z nichž některé byly nakažené. No, já když mě pustili z vazby, tak jsem šla hned druhý den k venerologovi, pro jistotu, protože člověk neví. Co jsem mohla dělat, že jo? No a po 14ti dnech mě převezli k soudu. To byla stará budova s velmi starou věznicí. Tam jsme byli zpočátku na samovazbách, též po více, obvykle po třech. Tam mezitím pustili i otce. Jo a na tom StB jsem to neoznámila, protože tam jsem si nebyla jistá životem. Tak jsem si říkala, počkám, až k soudu, možná, že tam to bude o něco lepší. A štěstí bylo, že tam u toho soudu ještě bylo pár starých úředníků a pár starých radů. Nějaký pan Dr. Stoj, vrchní rada soudní, ten nám strašně pomohl, musím říct. A pak tam byli ještě dva soudcové, jeden doktor Píšek. On byl trochu cvok, bych řekla, ale vždycky, když byly návštěvy, tak nás tam všechny zavřel do jedné místnosti a šel pryč. Takže ti, co byli komplicové, příbuzní a tak, tak ti si všecko mohli říct. Líbali se tam manželé, milenci a říkali si, co budou u soudu vypovídat. Ale oni ho pak chudáka prý vyhodili, někde skončil u lopaty. Brzy zemřel, to mě je teda líto.

No a potom jsem byla ve věznici starého soudu, kam jsme byli z StB převezeni. Tam to bylo hrozné, stará věznice a zima, teď v té naší cele vůbec nebylo topení. Bylo tam tedy malé, ale rozbité. Tam nám v zimě mrzla voda, myli jsme se v plivátku (malé umyvadlo). To bylo do rána zmrzlé. Protože jsem přišla předposlední, tak jsem spala na zemi. To mě nenapadlo, že jsem těhotná. Po zjištění gravidity to jsem si říkala: „To je takový pitomec, to mně ještě scházelo!“ Potom tam u vojenského soudu násilník brečel, no zbabělec. A víte, že jeho žena mně ještě nadávala? Že jsem ho přivedla do tohoto maléru a že nebude jako živitel rodiny dodávat žádné peníze. No to si měla ale vyřídit s ním.

Začalo to tak, že se mně udělalo špatně, já spadla na zem, nízký tlak, 60 na 90. Tam byla vězeňská nemocnice, kam mě přivezli. Tomu velel německý lékař. Byl to doktor z Prahy, ale nad ním byl ještě český doktor. A říkal mně: „Nejste Vy těhotná? No, že Vám natékají prsy, víte.“ Já žádné zkušenosti do té doby neměla. A já jsem říkala, já jsem myslela, že to byl zánět slepého střeva, protože to začalo velkými bolestmi v těchto místech. A on říkal: „No počkejte, to já vás vezmu do nemocnice a uvidíme. To je ještě brzo.“ Znásilnění se mně stalo hned týden po-té, co jsem byla na StB vzatá do vazby. A tohle mě začalo poměrně brzo, když jsem byla asi týden v soudní vazbě na těch samovazbách. Tam byl jeden kavalec (slamník) a ostatní spali na zemi. Později se to změnilo a já spala alespoň nahoře. Po definitivním oznámení lékaře, že jsem gravidní, jsem říkala: „Pane doktore, nemohl byste mi opatřit nějakou injekci, kterou by se to usmrtilo?“ A on říká: „Ježiš, to tady ne, v tomhle prostředí. Já si to nemůžu dovolit. Ale podívejte, řekněte to otci, až přijede a ten ať to řekne hlavnímu lékaři.“

Ve stejnou dobu tam přijel otec. Ten se dostal všude. Ten byl energický, ten se s nimi nebavil. Taky měl s nima špatný zkušenosti. Řekla jsem otci, co má udělat a on to tomu hlavnímu lékaři řekl. Na to přijel z StB rada, přinesl fotografie těch jeho soukromých kriminalistů. Já říkám: „Ti ne.“ To byla stráž, SNBák, co mě to udělal. A on říkal nonšalantně: „No já jsem si myslel, ty moji pacholci jsou zrovna takoví.“ Jako by se nechumelilo, že? Ale ten pocit si člověk ani nesměl připustit, protože kdybyste to všechno pustila k sobě, tak se zblázníte. No zkrátka otec se to dozvěděl při návštěvě a to přijel ještě s maminkou, protože ta mě chtěla za každou cenu vidět. Protože měla ty zvěsti, že tam tloukli, což byla pravda. A teď já to chtěla tomu otci říct, ale matka se to nesměla dozvědět, to by byla její smrt. Tak jsem jí říkala, aby prominula, že potřebuji s otcem něco vyřídit úředně kvůli té žalobě.

Pro otce to nebylo lehký. Já jsem realistka, já jsem člověk, který to bere, jak to přijde, ale nejsem hysterka, protože vím, že bych si ublížila nervově. Z toho jsou pak ty psychózy nebo infarkt a tak dále. To se může klidně stát i v mladších letech. Když jsem to otci řekla, tak tam za mnou za týden opět přišel. Mezitím jsem opět omdlela, každý den mně ten tlak klesal. To byl horor. V nemocnici mně pak dávali nějaké injekce, aby se tlak trochu zvednul. Potom mě hospitalizovali. Jenže mě začal zase obtěžovat velitel nemocnice. Říkal, co všechno by pro mě udělal. Já z toho byla nešťastná. Říkala jsem mu: „Vypadněte, nebo vás zabiji.“ A on říkal: „To já znám, to ženský dělají.“ Potom dovolili, aby tam otec za mnou každý týden jezdil, protože on řekl, že jsem na zhroucení a že bych to bez toho nevydržela. Dále řekl, že žádá, aby mě pustili, abych si mohla udělat přerušení těhotenství. A oni, že jako ne, že by to muselo být lékařsky nařízeno. Otec na to říkal: „No tak odvezte dceru do Prahy a hotovo.“ Protože se ale stále nic nedělo, no tak samozřejmě těhotenství pokračovalo. Takhle to bylo až do mého pátého měsíce. Otec už toho měl všeho dost, tak šel za hlavním žalobcem v Praze. To byl strašný gauner, který ty všechny smrti a všechno to teda měl na svědomí včetně vnitra a tak dále. Zkrátka a dobře a on byl hlídaný estébákama, ale otec se tam nějakým způsobem dostal. Ten chlap se jmenoval Doktor Zeidler a říkal: „Co tady děláte? Jak jste se sem dostal?“ Otec říkal: „No dostal, špatně jste hlídali.“ „Nechte si ty řeči, můžu vás zatknout.“ „ mě zatkněte“, říkal. „Když moje dcera, která je nemocná, těhotná má za sebou ten šok a je ve vězení a může to vydržet, tak já taky.“ A ono se mu to nějak líbilo, nebo rozleželo v palici. Řekl tedy: „Tak vám slibuji, že ji nechám převést do Prahy a když ta nemocnice řekne, že to musí být, tak to necháme udělat. Že ji pustím, to vám negarantuji, ale že to necháme udělat, to vám garantuji.“ Tak mě opravdu převezli z Plzně eskortou do Prahy na Pankrác[3] do věznice. Je to stará věznice. Jsou tam takové dlouhé chodby s mřížemi. To víte, příjemný pocit to není.  Náhodou mě ale přebírala nějaká dozorkyně, která byla dost slušná. Ale oni měli asi napsáno, co se mi stalo. Ona říkala: „Já vám ty věci dám za okno“, já tam měla máslo a jiné potraviny, poněvadž mi něco dávali navíc. „A dám vás do nějaké lepší cely“. To jsem byla ráda, protože některé ty dozorkyně byly káči protivné, pitomé, služky, nebo bývalé prostitutky. Úroveň stejná. A ty chlapi! Ty snad neměli ani pomocnou dálkově. Ty snad neuměli ani pořádně číst dálkově, tak pět tříd možná měli. To byli hrozné typy. Ale surovost, ta teda byla na jedničku. Už v Plzni byla elitní společnost. A tady ve věznici na Pankráci, no tam vůbec, tam byly ženy politiků nebo vyslanců, Helena Kruliš Randová. Její otec,[4] to byla „Persona Grata.“ Byl generálním ředitelem Báňské a Hutní. Měl tři dcery. Mají na Vyšehradě velkou hrobku, ale všechny jsou už mrtvé. Tu zatkli, když si zkoušela svatební šaty. Chtěla se vdávat. Ta společnost byla tedy velmi hezká, ale když začali soudy, tak v té cele, která byla asi pro 16 lidí, já nevím, tak nás tam bylo 35.

Cítíte to dnes jako křivdu?
No, byl prý odsouzený. Jinak bych ho mohla žalovat, ale on byl odsouzený. Ale někdo později říkal, že ho pustili dříve a že dělal soudce z lidu. Takoví lidé tam seděli, škoda mluvit.

Měla jste soud ještě během těhotenství?
Ano, ale oni mě vzali jenom na zahájení, na výslech a pak na rozsudek. Zrovna šlo těch pět chudáků, co pak popravili. Major Jebavý, Hurálek, Sok, no pět jich bylo.[5] Oni si šli pro rozsudek a říkali: „Děvčata, držte nám palce, ať to nějak vyfešákujem.“  Všichni dostali smrt. To byli vrahové, ti komunisti! A takoví fajn chlapi to byli. Major Jebavý, ten dělal hlavní zahraniční špionážní službu. To byl úžasně chytrý člověk. Všichni byli schopní, měli vzdělání na vysokých školách. To komunisti potřebovali, zbavit se vzdělaných lidí. Nepotřebovali pracovité lidi jako byl střední stav. Ten chtěli zničit. Poněvadž pak by bylo vidět, že oni se váleli celý život, proto taky nic neměli.

No zpátky ke mně. Já měla advokáta, jehož paní měla sestru a ta byla pracovnice právnické fakulty, silně zaujatá proti komunistům. Její manžel byl doktor Kubeš,[6] děkan právnické fakulty v Brně. Ona se s ním pak rozvedla a vzala si našeho profesora Voštu. Profesora mezinárodního práva. A ten advokát mně řekl: „Počkejte, i když to zamítnou, my to uplatníme při rozsudku. Nebojte se, já to oběhnu, něco z toho vytřískáme.“ To se potom skutečně stalo, to musím říct.

Za prvé jsem měla štěstí, že předsedkyní toho soudu byla taková baba, která nenáviděla muže. (smích). A ona měla, to nezapomenu, z korálků takový límeček s bambulkami přes to ten její hábit. Ta se prý o to nejvíce zasadila, aby mě pustili. Obyčejně to byla baba, která dávala i rozsudky smrti, žádný ťuťu ňuňu.

No tak komunisti mě pustili a teď co. Já byla v sedmém měsíci a domů jsem nemohla. Nejdříve jsem bydlela u paní, která mně vařila na studiích, tak abych pak nekrvácela A slehla jsem pak na Štvanici. To byla taková malá porodnice, ale když se tam dostal doktor Kubeš jako primář, a to byl bývalý švagr Haničky, sestry manželky mého advokáta, tak jsem tam na tajném oddělení slehla. Tam o tom nikdo nic nevěděl. A všichni mi říkali, co teď chcete dělat? Já jsem říkala: „Já nemám peníze, tak co si teď na tom gaunerovi vezmu, ten je zavřený, na tom si nic nevsezmu a já nechci, aby se to dítě dozvědělo, kdo byl jeho otec, protože pro mě je to zločinec.“ Můj advokát říkal: „Nebojte, já mám kamaráda. Je to velmi dobře zabezpečená rodina, hmotně, kde paní je židovka - taky nějaký ty pokusy na ní dělali v koncentráku - nemůže mít děti. Tak chce dítě adoptovat. Ta bude ráda. To ani nevíte jak.“ Já jsem říkala: „Víte, já nechci tomu dítěti ublížit.“ Tady jde o to, že mně by pořád připomínalo toho chlapa. Já bych mu nechtěla ublížit, chci, aby se dostalo do dobré rodiny, aby mohlo žít šťastně a mít takové dětství a mládí, jako jsem měla já. Ale nemůžu si ho nechat. Já nemám peníze, doma jsou taky finančně vyčerpaní, část peněz je na vázaných vkladech, to vůbec nic není. Čili z ničeho nemůžeme brát. Tak co mám dělat? Mám ho dát do ústavu? To přece ne!“ Tak říkal: „Tak uděláme adopci.“ A protože ten jeho kamarád byl nějakým sekretářem nejvyššího lékaře, přes všecky pražský nemocnice - tenkrát byla taková funkce - tak on měl auto, krásný byt, teď ona byla židovka a on byl taky v koncentráku. Ne jako žid, ale kvůli odbojové činnosti proti Němcům. Oni tedy měli výhody, byt dostali, což je pochopitelné. Vždyť jim všechno Němci sebrali a komunisti židům pak nic nevrátili, to byla sprostota!

Když dceři bylo 51 let, tak se přihlásila. Já vám ukážu fotky. Tady je dcera. Tady je její hafík, Daneček. To je hrozně hodné zvíře.

Jaké bylo to setkání?
Dcera mě napsala, najednou přišel dopis. Vážená paní Charvátová, že se dozvěděla z nějakých záznamů, které našla po smrti maminky, kdo je její biologická matka, ale že už to stejně věděla, protože ta matka to nějak řekla v družině. Jí to potom někdo řekl. Ale jak se dozvěděla mou adresu, protože tam jsem ještě za svobodna, to nevím.
 

---