Karla Charvátová – Pronásledování rodiny

1x

Jak se to pronásledování v rodině projevovalo?
Především zavřeli náš obchod, otci nedali žádné zboží. To bylo už ve 46. nebo 47., protože jsme odmítli jít s výrobou do dvouletky, a ve 48. zrušili náš podnik úplně. Estébáci nám prolézali celý dům, neměli jsme žádný klid. Nebrali ohled ani na to, že maminka je těžce nemocná. Sestra ještě někde pracovala. Vždycky tak rok mohla dělat a pak zase nic neviděla. Dělala do 28 let a pak se vzdala důchodu úplně a pracovala ještě do 37 let, kdy dostala trvalý invalidní důchod. To dělalo 350 korun měsíčně. Ona měla těžkou vrozenou krátkozrakost.  To nebylo k životu ani k smrti, takže my jsme tu rodinu s otcem finančně táhli. Byli jsme jak u snědeného krámu, prodali jsme postupně vše, co šlo. Co vidíte tady, to jsou torza. Co je platné zlato, když se nenajíte. To člověk pozná tvrdou realitu a my jsme s otcem byli realisté, kteří si řekli, že to musíme přežít i za cenu, že prodáme samozřejmě pod cenou i nemovitosti. A tak se již stalo. Také ta nemoc maminčina stála hodně peněz. Ta onemocněla hned po válce. Komunisté to na nás zkoušeli hned po válce, ale hned se jim to nepodařilo. To nebylo z nějakého důvodu politického, ale prostě se mstili za to, že jsme byli bohatší trochu než ostatní, ačkoli jsme to byli my, kdo na to doplatil životem. To víte, ne že bychom se nějak parádily, ale byly jsme zvyklé chodit hezky oblíkané. Tak jsme byly z textilu, maminka se hezky oblékala, měla vkus, to už nám dala do vínku. To opravdu musím říct, že šlo o lidi, co u nás měli tisíce dluhů. Proto nás nenáviděli. Myslíte, že něco zaplatili? Třeba jeden z nich tam rozvážel uhlí.  Pořád byl opilý, žena měla tuberkulózu, dřela na něj, protože on nechtěl nic dělat. Když už, tak šel na sezónní práci. Pak byl okresním tajemníkem KSČ. Otec, když zase znal ty lidi, tak si řekl, dobře, pomůžu jim. Špatně se mu odvděčili. My jsme tenkrát 250 tis. korun jenom v dluzích těchto lidí odepsali. Co se dalo dělat, ale komunisté nám to po 48. roce vzali. Nejdříve nám na to dali národní správu. Gottwald[1] řekl, že do padesáti pracovníků to zůstane v osobním vlastnictví. My jsme měli dvacet nebo třicet a nevadilo jim, že na to hodili národní správu. Než to museli odvolat, tak to soudruzi rozkradli. A nejenom, že to rozkradli, my jsme měly krásnou výbavu se sestrou, protože už jsme byly v těch letech 20 a 22.  Tam byly obrazy, porcelán. To všechno ukradli, to bylo v bednách a nemohla jste se odvolat. To všechno ukradli, i to, co byl náš soukromý majetek. Akorát potom řekli, když se chcete odvolat, tak Vás zavřeme a bude pokoj. Ve 48. musel otec odevzdat všechny živnostenské listy – na výrobu prádla, obchod a ještě na konfekci, na kterou jsme měli samostatnou pobočku.

Máte pocit, že se přes to všechno podařilo zachovat kontinuitu vaší rodiny, že jste to přestáli?
Ano, já musím říct, že jedině proto, že jsme drželi pohromadě a že vždycky táhnul ten, který na tom byl nejlíp. Třeba moje sestra sice neměla finanční prostředky, ale zase maminku ošetřovala, o ní se starala. Já když jsem měla komplikovanou frakturu nohy, tak se i o mě starala a člověk měl možnost nabýt těch sil, které potřeboval. Ta naše rodina opravdu držela pohromadě. Je fakt, že se musíte vzdát některých osobních zájmů. Protože, když naši zemřeli, tak my jsme po nějakém čase tu naší vilku prodali. Když není muž v rodině a nebo nemáte velký plat - a o to se soudruzi postarali, abychom měli ty nejhorší místa – tak to nejde utáhnout. Tenkrát to bylo tak, že jakmile se ve vašem vlastním činžovním domě uvolnil byt a výnos byl vyšší než nějaká částka, tak to automaticky šlo do banky a vy jste na ty peníze neměla nárok. Nemohla jste ani v tom vlastním domě bydlet, když byl činžovní.  Když oni začali, tak o střední a vyšší vrstvě říkali: „Až do úplné likvidace těchto vrstev". A oni opravu dělali, co mohli, aby nás zlikvidovali. To není nějaké stěžování.

A uspěli podle vás s tou likvidací? 
No v některých případech určitě. Minimálně v tom, že jsme museli snížit naše niveau nejmíň o takových 50, 60 procent. To je ad 1. A za druhé, že to stálo životy lidí. Nejen ty, co zabili, ale někdo se s tím nevyrovnal. Máte lidi, kteří lpěli na tom, jak žili. Já jsem obdivovala své rodiče, s jakým nadhledem, přestože si to všechno svou prací vydobyli, s jakým nadhledem to ustáli – žádný: „Ježiš, tak skáču z okna“, rozumíte, ale všichni lidé nebyli takoví. Nebo se dali na pití, nebo se dostali do psychiatrické léčebny. Zničili jim úplně život, existence i rodinu.
 

---