Karla Charvátová – Dětství

1x

Povězte mi, prosím, jak vzpomínáte na své dětství?
Narodila jsem se v Josefově, který je historický tím, že ho založil Josef II.. Život, který jsem tam žila, byl velmi šťastný. Já si říkám, že pravděpodobně to, že jsem měla tak hezké dětství a rané mládí, i když byli tady Němci, to je pravda, mě zachránilo. Ale ten rodinný život, ten plynul v klidu. Chápu, když ta rodina kbyla židovská a byli pronásledováni, to muselo být hrozné. Byla válka. Bohužel bylo hodně lidí, kteří měli velký nedostatek. To víte, my jsme v nějakém velkém nedostatku zase nežili, protože když je obchod, tak ledacos vyměníte. Měli jsme obchod textilem a výrobu prádla. Měli jsme to udělané tzv. faktorským způsobem. To znamená, že jsme měli pronajatou práci dvou velkých dílen. Těm jsme platili mzdy a vyrobené zboží jsme pak s přirážkou prodávali. Každá dílna měla dvacet děvčat, velmi šikovných, takže my jsme dělali i různé šátečky, zástěrky, dámské i pánské prádlo. Blízko byla továrna ve Dvoře Králové. Ty dělali báječné látky, takové veselé s puntíky, což se hodilo i na zástěrky a prací šaty. No žilo se tam krásně. Vojenský život je veselý. Tam se pořádali koncerty, tam bylo korzo. V neděli se tančilo v Masarykových sadech, to byly velké sady, kde byly také tenisové kurty, které patřily vojenské správě, a pak tam byl velký kuželník. Ten bohužel doznal časem velké újmy. Když sestra zemřela, tak jsem se šla do Josefova ještě rozloučit. V roce 66 se mi podařilo přestěhovat rodiče do Prahy. Velký byt jsem vyměnila za malý v Praze.

My jsme měli v Praze na Lhotce vilku obsazenou nájemníky. Komunisti obsadili patro, i když to bylo z pozůstalosti. Do osmi dnů jste měla podle zákona právo obsadit uvolněný byt ve vlastním domě. To mi ale neumožnili a já 12 let čekala, než se uvolnily ty byty. Já jsem se vdala v roce 51. Můj manžel byl komerční inženýr. Tehdy ti inženýři měli ještě jiný vědomostní základ, znali čtyři řeči. On byl z bohaté rodiny, bohužel ale z takové hodně rozhazovačné rodiny. On nebral bolševiky vůbec v úvahu a stále chtěl žít, jak byli zvyklí dříve a stále tíhnul také k alkoholu, abych řekla pravdu. My jsme se brali tak, že mně odešel partner do zahraničí a jemu partnerka, tak to byl takový „gentleman agreeement.“ Mysleli jsme, že začneme znova, že nám to vyjde. No jenomže potom jsme se po dvou a půl letech rozešli. Teda v klidu, ale byt byl jeho podle tehdejších zákonů, tak jsem ještě dva roky po rozvodu bydlela v jeho bytě. Pak mě Národní výbor dal malý byt bez příslušenství. Já jsem to vzala, protože jsme tehdy neměla jiný byt. To byla jedna místnost, čtvrtá kategorie, bez příslušenství, voda byla na chodbě. No a ta domácí, když viděla, že jsem slušný nájemník, tak opatřila alespoň sociální zařízení. A já, co šperků jsem musela prodat, abych z toho alespoň něco udělala. Měla jsem štěstí, měla jsem kamaráda architekta, kterému jsem vyhrála pracovní spor, a on mi za to udělal plánek a sehnal mi nábytek, samozřejmě sektor, ale i tenkrát se na ten nábytek stály fronty.

Já chtěla dělat po skončení studií advokacii. To byl můj sen. To víte, když jsem hledala po návratu z vězení místa, to bylo něco zoufalého. „Pracovně bychom Vás brali hned“, říkali: „ale politicky jste pro nás neúnosná.“ Já jsem měla práva už skončená, ale pak se dělali ještě dílčí zkoušky. My jsme dělali „rígo“ i státnice současně. Doktorské i státnice. Takže já měla ty dvě hlavní a ty se skládaly každá ze čtyř dílčích zkoušek. U první státnice to bylo kompletně složené československé, středoevropské, církevní a římské právo. Nejhorší byl Říman. Ta druhá byla judiciální, nejdůležitější – občanské právo, civilní proces, trestní právo a trestní řízení.

Mě pak zatkli kvůli mému příteli. Bylo to na den studentstva 17. listopadu 1948. Já a můj přítel jsme nepočítali s tím, že bychom se vzali. On chtěl emigrovat. Já jsem kvůli rodině nemohla odejít a on chtěl. Já jsem jim i jeho skupině dokonce obstarala místo, kudy přejít, protože můj známý byl ředitelem pastvinářského družstva v Rozvadově. To je přímo na hranicích. Tenkrát jsem tam byla v dubnu 48 to místo obhlédnout. To tam ještě byly ty financové, čeští socialisté, čili proti komunistům, a říkali: „Milostivá, jestli chcete přes hranice, tak se nezdržujte, my Vás převedeme.“ Já jsem to tam byla jenom obhlédnout, jestli by to tam šlo nebo nešlo. Mezitím mě v listopadu zatkli. Než jsme to mohli dojednat, tak se nedalo nic dělat.

To pronásledování rodiny však začalo už tak od 45. roku. To už byl vidět ten ruský vliv. Můj otec řekl, právě když Beneš podepsal ten košický program, že to je konec demokracie, to je bolševismus. To je stejné jako v Rusku.