Julie Hrušková – Život po propuštění

1x

Jak vypadalo vaše propuštění?
Byla amnestie, tu nám přečetli. My jsme se vůbec nesmály, neradovaly. Všichni se divili, že se neradujeme. Ono se to už začalo proslýchat, protože v březnu stěhovali mnoho lidí z céčka a déčka na béčko. Na céčku nechali jen cimru sestřiček a pak už přišly vražednice a prostitutky. Nám udělali jednu cimru na áčku a my zjišťovaly, proč nás dali dohromady. Nakonec jsme zjistily, že všechny jsme měly špionáž proti Rusům. Tak jsem si říkala, že asi propuštěné nebudeme. Každý musel mít souhlas vesnice nebo města, že ho přijme. A můj švagr, manžel mé mladší sestry, byl komunista, ale řekla bych, že idealista a komunistům věřil. Byl to předseda Národního výboru ve Věstonicích, a proto věděl, kdy budu propuštěná. Moje matka říkala, že k nám ten den neustále chodil, jestli jsem přijela. Oni nás totiž vozili na vlak vždycky po skupinkách, protože se asi báli, že tam uděláme revoluci. Měly jsme koupené jízdenky, dovedli mě přímo k vlaku a rovnou jsem jela. Jely jsme ve vězeňských mundúrech. Přijela jsem do Brna, ale šla jsem ještě navštívit jednu známou z vězení. A až pak jsem přijela. Zazvonila jsem a matka mi přišla otevřít a zeptala se: „Jsi tu na stálo, nebo jenom na chvílu?“ Tak jsem řekla: „Vypadá to, že jsem tady na stálo, ale mám podmínku deset let.“ Matka mi pak řekla, že objedeme celou rodinu a uvidíme, kde budeme vítaní, a kde nebudeme. Nakonec jsem byla všude vítaná, takže to dobře dopadlo.

Měla jste nějaké problémy sehnat práci, když jste přišla z vězení?
Já vám řeknu, první, když jsem přišla, tak jsem si našla zaměstnání v Mikulově ve Vkusu. Vkus v Mikulově byl pod Znojmem, tam bylo ředitelství a ti mě neprověřili. Takže já jsem tam pracovala měsíc a vedoucí mě musela propustit. Byla strašně nerada, protože já jsem uměla vyšívat ručně dírky, což nikdo neuměl. Pracovala tam jedna holka, která měla tatínka, který dělal v OPP a dělal tam odboráře. A ona řekla, že se ho zeptá, jestli by mě přijali. Ten ředitel řekl, že je mu jedno, jestli jsem seděla nebo ne, hlavně ze umím šít. A já jsem šít uměla, protože jsem měla praxi v kriminále i v civilu. Tak jsem šla do OPP, to byl okresní průmyslový podnik. Já jsem si potom zažádala na školu.[1] Oni mě přijali, ale mně se to nehodilo, protože jsem třikrát týdně jezdila do Brna, a moje matka byla potom sama, tak jsem si říkala, že bych potřebovala být doma. Tehdy byl trend, že se dělaly vesnický provozovny pro lidi, tak já jsem si tady pod městem Mikulovem udělala švadlárnu. Měla jsem tady svoji mašinu, ženské chodily, já jsem jim šila. Udělala jsem si střihačský kurz v kriminále, takže jsem uměla střihat, šit a ženské když jely do lázní nebo jely někam na rekreaci, tak musely mít plný kufr hader. Takže já jsem měla plno práce.

Jak snášela Vaše rodina, že jsem byla zavřená? Měli z toho Vaši rodiče nebo sourozenci problémy?
Po mém zavření dali otce na špatný úsek, takže vydělával málo peněz. Můj švagr byl za války partyzán v komunistickým odboji a po válce vstoupil do komunistický strany a dal se k estébákům. Vyšetřoval potom Němce, kteří šli na odsun. Když mě zavřeli, tak ho vyhodili. A moje se sestra po mém zavření se mě kvůli němu zřekla, aby neměl potíže. Po revoluci mi řekl, že ho chtěli poslat za mnou do Rakouska jako kontráše. On to nepřijal, protože věděl, že já jsem o něm jistě mluvila. Nakonec ho potom vyhodili a mé sestře tak pak pořád vyčítal, že má malej důchod, protože potom dělal na městském úřadě za pár šupů.

A jak se k Vám Vaše sestra chovala, když jste se vrátila z vězení?
Moje sestra se ke mě chovala dobře. Když jsem přišla z kriminálu, tak se ke mě hlásila. A můj švagr v roce 1968 položil komunistickou legitku, takže jeho děti měli pak problémy se studiem., Ten starší vyštudoval, udělal si umělecko-průmyslovou školu. Potom se dostal na filozofii a v Praze si pak udělal architekturu. A dělá teďka památkáře ve Znojmě. A ten druhý byl o deset roků mladší a ten se ve Znojmě nedostal ani na gympl. To bylo kvůli tomu, že jeho otec položil legitku. Můj švagr se nepomýlil, on řekl, že: „Rusy jsem tady nechtěl, zklamali mě, vystupuji z komunistický strany.“ Od něj jsem potom věděla lecos o těch druhejch věděl, estébácích.

A vaši ostatní sourozenci, druhá sestra a bratr?
Brali to všichni. Jak jsem Vám říkala, když jsem se vrátila, tak jsme s maminkou objeli celou rodinu a viděli jsme, jak nás kde vítají. Takže když jsme viděli, že se nás bojí a byli u komunistický strany, tak zkrátka ty jsem nenavštěvovala. Ale na druhou stranu měla jsem jednu rodinu, co byl důstojník u armády a jezdil sem na Pálavu kontrolovat radar. Kdykoliv byl na Pálavě, vždycky se u mě stavil. Tady (ve vesnici) mě různí lidi hlídali, takže hlásili jeho auto a vždycky, když tady byl, tak šel k OBZeťákovi, kterej mu to vyčítal, že navštěvuje bejvalou kriminálnici. A von řekl: „To je moje rodina, já se s ní o politice nebavím, a proč bych já ji nemohl navštěvovat?“

V rozhovoru jste často zmiňovala Vaši nejlepší kamarádku Merinu? Seznámila jste se s ní ve vězení nebo ještě před tím?
Až v kriminále. Ona přijela asi z Boleslavi stejným autobusem, nás přibírali v Hradci a přivezli do Pardubic. První čas jsme neměli prácu, tak jsme lehávaly pod jabloňkama a vykládalo se tam třeba o józe, o východních církvích a jednou ona řekla, že byl čas, kdy si myslela, že by spáchala sebevraždu. A mě to zajímalo, protože ona byla o 3 roky mladší než já a říkala jsem si: „Sakra, tak mladá holka a už myslí na sebevraždu.“ A tak jsem ji chtěla poznat blíž, tak jsem za ní chodívala a vždycky jsem navazovala hovor a ona mi jednou řekla: „Co za mnou lezeš. Jsi fízl?“ A jsem jí říkala: „Podívej se, kdybych byla fízl, tak jsem mohla bejt v americký zóně, donést Rusákům plány letiště a žít si támhle někde v Arizoně.“ Tak jsem jí vyprávěla celej ten můj případ a tím jsme se sblížili. Ona byla zavřená a rok byla samovazbě a z toho měla pocuchané nervy. A já jsem to pochopila a snažila jsem se tím svým kamarádstvím trochu ji pozvednout. A ona mně opravdu věřila. To bylo přátelství na život a na smrt. Teď když si chce odpočinout od vnoučat, přijede za mnou. A když je tady Merina, tak tady udělám sraz s holkama z Brna.

Stýkali jste se s ní i po návratu s vězení.
S Merinou jsme se stýkali, protože ona přijela. Některé holky sem taky přijeli, ale hromadně jsme se nestýkaly. Až zemřela moje matka, tak jsem začala dělat vinohradnický srazy. Když v září dozrály hrozny, tak jsem udělala celostátní sjezd. Řekla jsem, kdo se nebojí, tak ten přijede a kdo se bojí, zůstane doma. Scházely jsme se tady takových 36-40 ženských z celé republiky. Seděly jsme venku, vzpomínaly jsme si na kriminál, na ty srandy a jaký byl ten a ten. 16 nás tady třeba v noci spalo. Bylo to bezvadný. Jezdily zde ze Šumavy, z Liberce, z Prahy. Vždycky jsem si říkala, že fízlové mají co dělat.

Měla jste z toho problémy? Zmínila jste, že Vás ve vesnici hlídali?
Nikdy jsem z toho problémy neměla. To bylo v 80. letech, protože moje matka zemřela v roce 1986, takže to bylo ke konci.

V 60. a v 70. letech jste se se svýma známýma setkávala?
Já jsem jezdila třeba za holkama do Prahy, i například za tou Ninou Svobodovou. Já vím, kdo mě tady v obci hlídal. Někteří lidi se mi přiznali, někteří se mi nepřiznali, ale já jsem to o nich věděla, protože ke mě chodili hned, jak ke mě někdo přijel. A já jsem věděla, že mi estébáci sledujou poštu, protože kolikrát poslané parte přišlo až v ten den, kdy byl pohřeb, kdy jsem už na pohřeb nemohla přijít.

Byly jste za práci ve vězení nějak placení?
10% nám nechávali a ostatní dávali na konto, protože jsme si museli zaplatit soudní výlohy a když jsme šli do díry, tak díru. Po propuštění jsem zjistila, že mám zaplatit 1500 korun. Moje matka chtěla, abych jim to zaplatila, ale já jsem jim to platit nechtěla, tak mi to nakonec ministr vnitra amnestoval.

Zavřeli vás ve dvaceti letech, v kriminále jste pak prožila jedenáct let vašeho mladého života. Co vás nejvíc drželo na nohou?
Víra. Přátelila jsem se s holkou, která byla zavřená kvůli svým katolickým aktivitám. Chodily jsme spolu na vycházky a ona mě naučila nazpaměť celou mši. Na dvoře jsme se ji pak klidně modlily. Kamarádka vždycky nějak propašovala i hostie. Kvůli těmto „mším“ nás pronásledovali. Sestřičky to dělaly podobně. Jenže bachaři to odhalili a šly jsme do díry. Celou dobu ve vězení jsem ale věřila. A věřím i dneska. Vždycky říkám, že boží mlýny melou na atomový pohon. Vyrostla jsem ve věřící rodině. Také proto jsem to všechno brala jako trest. Matka mě varovala, abych už nechodila zpátky do republiky, jenomže já ji neposlechla. Američanovi jsem také slibovala, že už nikdy do Československa nepůjdu. A zradila jsem ho. Matka mi taky tenkrát poslala do Lince dopis, že je na mne vydaný zatykač, abych příště vynechala hájenku a nevracela se k nim. A já ji zase neposlechla. Jak říkám, byl to trest boží za moji nerozvážnost a neposlušnost. Ale vyrovnala jsem se s tím. Věřící jsem pořád.

Máte kromě problémů s nosní přepážkou nějaké další zdravotní následky vězení nebo krutých výslechů?
Jako důsledek potratu a dlouhého věznění se mi ve 45 letech utvořil na děloze nádorek jako malý oříšek. Během tří měsíců vyrostl jako dětská hlava. Podstoupila jsem těžkou operaci, při které mi vzali dělohu a jeden vaječník a další vyčistili. Tím pro mě naděje otěhotnět navždy zmizela. To je největší rána, kterou mi zasadil bolševický režim. To víte, taky jsem chtěla mít děti. Každá ženská chce mít děti. V roce 1954 jsem prodělala tyfus. Půl roku jsem mívala průjmy, ale byla jsem jediná. Vrazili mě do izolace a krmili mě psíma sucharama a pila jsem heřmánkový čaj. A říkali mi, že mám ve střevech hnilobné bakterie, ale neřekli mi, co to přesně je.

Setkala jste se později se svým americkým přítelem?
Už potom ne. Napsala jsem mu sice dopis z kriminálu, jenže oni psaní do Ameriky neposlali. Když jsem potom přišla domů na velkou amnestii v roce 1960, nevěděla jsem, jakým způsobem bych se mu ohlásila. Byla jsem sledovaná, měla jsem na deset roků podmínku. Tak jsem koupila knížku Putování Československem a poslala mu ji. Byly tam vyfocené Věstonice, k nim jsem anglicky napsala: Zde je můj domov. Za tři měsíce mi ale knížka přišla zpátky. Před několika lety jsem ho nakonec našla – děti mého příbuzného, které umějí zacházet s počítačem, ho našly podle jména a data narození. Zjistily, že zemřel v roce 1991, tedy až po revoluci. Počítače tenkrát po roce 1989 nebyly běžné, tak jsem ho nemohla dohledat. Našla jsem ho tedy, až když byl mrtvý.

Dá se nějak vypořádat se vším utrpením, bolestí a ztrátami, které jste prožila?
Když jsem byla v kriminále, měla jsem dobré zázemí ve svých rodičích. S tím, že jsem přišla o dítě, jsem se pak musela smířit. Říkám: byl to osud a život šel dál. Se vším jsem se smířila. Nemám v sobě nějakou nenávist nebo trpkost. Když jsem přišla ve dvaatřiceti letech z kriminálu, chtěla jsem mít dítě, ale už to nešlo. Po jedenácti letech v kriminále to nebylo možné. Už jsem se tedy nikdy neprovdala. Zůstala jsem sama, stále věrná svému Američanovi.

Děkuji vám za rozhovor.