Julie Hrušková – Protikomunistický odboj, útěk do Vídně a zatčení

2x

Jak začala vaše odbojová činnost?
Přišel rok 1949 a ve fabrice pracoval chlapec, který byl v roce 1948 zavřený, odseděl si půlroční trest a chtěl zmiznout. Pak tam pracoval ještě další, který nikdy neřekl, do čeho je zapojený, ale podle toho, co říkal, tak si myslím, že asi do Světlany[1]. Oba dva je v roce 1949 zavřeli a 14 dní vyslýchali, ale nakonec je propustili, protože asi nejspíš chtěli získat další lidi. Oba dva se rozhodli, že musí zmizet. Protože znali moje názory, přišli za mnou a požádali mě, jestli bych je nepřevedla. Mně se tenkrát nelíbilo, že začali zavírat zahraniční vojáky, hlavně letce. Komunistický režim se mi nelíbil a byla jsem proti němu. Souhlasila jsem, ale řekla jsem, aby mě vzali s sebou. Představovala jsem si, že se v zahraničí bude utvářet armáda, jak to bylo za druhé světové války, a že se já těchto bojů zúčastním.

Jeden z těch chlapců – Ruda[2], tady měl přítelkyni, která zrovna byla na léčení, a tak musel odejít bez ní. Přijeli za mnou na hájenku nakonec tři. Bylo to v únoru, rodičům jsem nic neřekla a počkala jsem, až odjeli. Šli jsme do lesa a odpoledne asi kolem tří hodin jsme přecházeli hranice. Tam nás stavěli rakouští financi[3], kteří mě znali přes mého tátu.[4] Já jsem s ním často chodila do lesa, protože jsem mu přinášela štěstí při lovení. Nevěděla jsem ale, jestli jsou dobří, nebo špatní, a bylo to taky dost daleko, takže jsem řekla: „Za mnou“. Byli ale dobří.

Takže, když Vás haltoval, tak to bylo ještě daleko?
Ano. Byla tam taková cesta a jeden mládenec se loučil a měl tam takové řeči: „Loučím se s tebou republiko, přijdeme s armádou...“ My jsme totiž mysleli, že se bude dělat armáda a že se bude osvobozovat. Jenomže, když jsme přišli do Lince, tak jsme viděli realitu, že Američani se za nás nepostaví. Já jsem byla velice zklamaná, protože jsem si říkala, ze nás tady nechali mořit tolik roků. Až vlastně ten režim padl sám.

A jak jste se dostali do Vídně a pak do západní zóny?
Pokračovali jsme pěšky asi dvacet kilometrů k dráze, na jedné malé vesnické staničce jsme přemluvili dobrého nádražáka, aby nás na nádraží nechal přenocovat. Mě vzal do jeho služebny, položil mě na jeho lůžko a spal u stolu. Dal nám jízdenky na vlak do Vídně a taky šilinky na tramvaj. To jsme byli stále ještě v ruské zóně[5], takže jsme museli být opatrní.

A bylo v ruské rakouské zóně poznat, že by lidé měli strach takhle lidem pomáhat?
To víte, že jo. Ale byl asi na to zvyklej, protože nám opravdu pomohl. My jsme měli taky strach, že může zavolat policii. Ale asi to nedělal poprvní. Řekl nám: „Když přijedete do Vídně, přijedete do ruského okresu. Dívejte se na lokomotivu, oni vám dají znamení, že můžete jít. A když ukážou znamení dovnitř, tak vystupte na druhou stranu vlaku a oni vás vyvedou jinudy.“ Ale všechno proběhlo v pohodě. V pět hodin jel vlak a v osm ráno jsme už byli ve Vídni. Prošli jsme bránou, sedli do tramvaje, přejeli most a dojeli jsme do americké zóny. Přišli jsme do kanceláře americké CIC[6], a když jsem se tam ohlásila, divili se: „To jste tu tak brzo? Jak jste se sem tak rychle dostali?“ Mysleli si, že půjdeme celou cestu pěšky. Z hranic jim totiž ti financi hlásili, že dcera hajného Hrušky ještě se třemi mladíky přešla hranice. Pak nás vyslechli, dali nás na ubytovnu. Kluci se tam seznámili s nějakým Maďarem, který říkal, že nás převede do západní zóny, když mu zaplatíme cestu. S ním jsme odjeli do Lince, kde jsme se dostali do lágru pro uprchlíky. Brzy jsem ještě s jedním emigrantem šla na zábavu, abych poznala, jak se žije ve svobodném světě. To víte, byla jsem mladá holka. A tam jsem se seznámila s americkým vojákem Frankem Farnetti, který si mě chtěl později vzít. Mně bylo ale tenkrát dvacet roků a plnoletost byla až od jednadvaceti. Tak jsme museli se svatbou ještě počkat. Američan mě aspoň dostal z lágru a zařídil bydlení v soukromí u Rakušanů.

A jakým jazykem jste se s Frankem mluvila?
S ním jsem se bavila rukama nohama, protože jsem angličtinu neuměla a on neuměl německy. Uměl italsky, francouzsky a anglicky. Ale moji bytní uměli francouzsky, italsky a jejich kluci anglicky. Takže když se potřeboval se mnou domluvit, tak to řekl jim a oni mi to přeložili do němčiny. Znali jsme se krátce. Potkala jsem ho třetí den, co jsem přijela do Lince. On nemohl do lágru, a když se mnou chtěl večer někam jít, tak než mi to z brány řekli, chvíli to trvalo. Proto mi sehnal to ubytování. Celý velikonoční víkend byl se mnou a nešel do kasáren, ale měl na starosti hlavní zásobování kasáren. Hledali ho MP[7], byl u raportu a řekl , že jsem emigrantka z Československa, že jsem byla nemocná a že mě ošetřoval. Nebyla to samozřejmě pravda. Velitel ho nepotrestal a poslal ho na manévry do Německa. To bylo po šesti nedělích, co jsme se znali. Když šel na ty manévry, tak už jsem věděla, že jsem těhotná.

Zůstávala jste jenom v bytě u Rakušanů, nebo jste někdy zašla do tábora popovídat si za Čechy?
To víte, bydlela jsem sama mezi cizinci, tak jsem chodila ráda zpátky do lágru – tam žili Češi, se kterými jsem mohla mluvit. To tenkrát Frank odjel na cvičení a já jsem se při té návštěvě dozvěděla o možnosti zapojit se do ilegální činnosti. Hledali někoho, kdo by tajně šel zpátky do Československa. Řekla jsem si, že než se Frank vrátí z Německa, tak já už dávno budu zpátky z Československa. Spolu s dvěma dalšími chlapci jsem se tedy vydala znovu do vlasti. Vracela jsem se s úkolem založit v republice špionážní skupinu a převést další lidi, kterým hrozil kriminál.[8]

Věděla jste, co se děje u vás doma, co se děje s rodiči?
Naše doma hlídali. Já jsem poslala z Lince normální poštou dopis, že jsem emigrovala, aby o mě neměli starost. Oni museli oznámit, že jejich dcera odešla za hranice, ale to už po třech dnech věděli, protože jim to řekli rakouští financi. Na mě byl vydaný zatykač. Moje matka mi napsala přes rakouské finance tajný dopis, kde bylo napsané: „Prosím tě nechoď domů, je na tebe vydaný zatykač. Kdybys náhodou byla v Československu, tak se vyhni hájence, jsme hlídaní.“ U zámku totiž stál voják a kontroloval všechny, kteří kolem zámku směrem k hájence procházeli. Jenomže ona vedla ještě jedna cestička k hájence, ale o té oni nevěděli.

A neměla jste strach, že by vašim rodičům tento dopis mohl nějak ublížit?
Já jsem především měla svědky, že mí rodiče o tom nevěděli. Když jsem přišla na CIC říct, že se vracím do republiky, pan Knor, bývalý letec mi říkal, že je na mě vydaný zatykač. A víte, co jsme mu na to řekla? „Kdyby stáli vedle sebe, tak mezi nohama jim prolezu.“ Tak hloupá jsem byla. Domů jsme přišli ale dobře.

Já vás obdivuji, že když jste byla těhotná, tak jste se vracela do republiky, i když jste věděla, že je na vás vydaný zatykač. Mohla byste upřesnit, jaký byl Váš úkol?
Před tím, než my jsme měli odjíždět, tak tam přišel vedoucí ze Světlany[9] a řekl, že některý lidem hrozí kriminál. Ruda měl na starosti převést tyto lidi do Rakouska. Já jsem měla jít na Slovensko, kde byla založená jedna protistátní skupina, jenomže nikdo se z ní neozýval. Měla jsem zjistit, jestli ta skupina pracuje, nebo jestli byl ten Slovák[10] zavřený. Nakonec jsem zjistila, že skupina pracuje, ten Slovák se skrývá a chystá se do Rakouska. Pořád přemlouval svoji manželku, která nechtěla jít. Nakonec šli, ale až za týden po nás, ale převáděl je ten kontráš, který byl nasazený na Frantovu skupinu, kterého jsem převáděla s Rudou. Tak jsem to tam vyřídila a řekla jsem, že můžou spolupracovat s mým bratrem, který pracoval v Brně, který pak mohl předávat zprávy mému otci, který se stýkal s financema.

Vaše rodina se tedy chtěla také zapojit do odbojové činnosti?
Ano, můj otec už převedl v roce 1948 jednoho člověka, kterému hrozilo zatčení.

Jaký byl impulz vrátit se zpátky do Československa, i když jste věděla, že vám hrozí nebezpečí a že je na vás vydaný zatykač?
Hlavně jsem chtěla pomoct lidem. Byli jsme v Československu čtrnáct dní, každý jsme měl nějaký úkol. Za dva týdny jsme se znovu sešli – a po mně už šel z Lince kontráš[11], který pracoval pro brněnskou StB, jmenoval se Josef Eichler. Jenže já tohle netušila. Zpátky přes hranice jsme nešli přes Vranov jako minule, ale přes České Budějovice. Měli jsme převést několik osob, ale ty se nakonec z osobních důvodů rozhodly neutíkat za hranice. Z tohoto důvodu jsme se nakonec vraceli jen čtyři. Ruda, kterého jsem tenkrát v únoru převedla bez jeho snoubenky[12], si ji tentokrát už vedl s sebou.

Ten kontráš, o kterém jsem pořád ještě nevěděla, zjistil, kudy půjdeme. Vracel se s námi i chlapec, jmenoval se Franta[13], který dělal špionáž už od roku 1948. Byl to agent-chodec[14]. Po cestě vyzvedával ve Studánkách nějaké věci. Měla jsem na starosti jeho kufr, kde byly speciální mapy celého pohraničí od Aše až po Bratislavu a telefonní seznamy všech českých a slovenských fabrik. Přešli jsme hranice na Šumavě, jeli autobusem do Lince – a tam už nás čekali. Policisté se samopaly, kteří obstoupili autobus. Oba dva chlapci z naší skupinky prošli, nikdo je nehledal. Policisté hledali mě – podle podobenky, kterou dostali právě od toho kontráše. Našli u mě ten kufr a prohlásili, že je to špionáž. Zatkli se mnou i Rudovu snoubenku, která s námi šla, protože neměla žádný průkaz. O mé činnosti ale nic nevěděla, tak jsem se nebála, že mě prozradí. Předali nás obě Rusům.

Co se dělo dál?
Zatkli mě v sovětské zóně, tehdy bylo Rakousko rozděleno mezi velmoci. Rusové mi nabídli spolupráci, když jim donesu plány amerického letiště. Věděli, že chodím za americkým vojákem do kasáren, proto o mě měli velký zájem. Chtěli si ale nechat Rudovu snoubenku jako rukojmí. Jenže já spolupráci odmítla, protože bych si to nikdy neodpustila, kdybych ji tam nechala. Na kriminál, který jsem prožila u Rusů, nerada vzpomínám.[15] Výslechy se prováděly především v noci, zhruba od desíti do tří, čtyř hodin. Ve dne mě nenechali vyspat. Když jsem si lehla na lavici bez matrace a přikrývek, tak voják, který mě hlídal za dveřmi cely, mlátil a kopal do dveří, abych vstala. Rudova dívka dostala zápal plic. Zavolali k ní lékaře, který nařídil teplou a vydatnější stravu. Dostala na celu na lavice matrace, deky, elektrická kamínka a důstojnickou stravu. Já jsem u Rusáků v Rakousku dohromady nejedla nic, dávali nám totiž jen boršč a černý chleba, který nežraly ani myši. Pak nás předali do Českých Budějovic.

Kontráš Eichler byl pak zatčen se sedmi Slováky. Údajně je převáděl, ale dovedl je Rusům přímo do ruky. Převáželi ho pak se mnou do Českých Budějovic, on si ale žádal, že chce do Brna, kam byl také eskortovaný. Z Brna se mu podařilo třikrát uprchnout. Eichler šel přes hranice ještě několikrát a dostal do kriminálu hodně lidí. U mého soudu nebyl, ale jeho protokoly vypovídaly proti mně.