Hana Truncová – Zápis v deníku o předávání Ceny Příběhů bezpráví

1x

Stránka z deníku

Byla to kmotra ČI NEVIDITELNÉ SUDIČKY? Ke křtu jsem dostala do vínku deník s koženými deskami, ozdobenými slonovinou. Teprve ve věku dospívání jsem konečně pochopila, že bych měla  na jeho stránkách zachytit něco z denního koloritu – začala jsem tedy psát těsně před koncem války, později jsem pokračovala těsnopisem do malých kapesních kalendářů, které se mi před mým zatčením v roce 1951 podařilo ukrýt.

Mé deníky mají cosi společného se svobodou myšlení i konání, proto jsem je začala znovu vést až po listopadu 1989. Ale letošní rok se chýlí ke konci – a přiznávám, že listy jsem nechala téměř prázdné, vše svěřuji WORDU nebo ukládám do paměti. A teď chci napsat, jaký byl pro mne letošní 1. listopad 2011.

Byl hodně slavnostní, to je jisté. Ale byl také náročný. V noci z 31. října jsem přespala v muklovské rodině v Jilemnici. Ráno bylo třeba nejen škrabat z auta námrazu, ale také vyjet  plnou parou pozemkem nahoru na cestu. Vedle mne navigoval domorodec Stanislav, s nimž jsme měli v místním gymnáziu besedu – sál  byl zcela obsazen, studenti i pan profesor nás čekali, já vyprávěla vzpomínky na padesátá léta, Stanislav na dobu kolem Pražského jara. Pak vstoupila do třídy studentka s dlouhou růží, a já jsem tušila, že právě ona mne nominovala na večerní  ocenění. Jezdím do Jilemnice na  besedy již řadu let, je to jakási satisfakce za  jednoroční pobyt v tamním Pracovním útvaru, kdy jsem jako odsouzená vězeňkyně pracovala v továrně Technolen na mokrodopřádacích strojích – a mohla se občas podívat do očí místních občanů, vyčíst z jejich pohledu vlídnost a dobrotu. Od té doby vím,  že laskavý pohled může být neviditelným  pohlazením.

Jako každoročně, obdržela jsem s několikatýdenním předstihem od společnosti Člověk v tísni pozvání  na slavnostní zahájení Příběhů bezpráví do Prahy, tentokráte do Lucerny. Omluvila jsem se, že mám besedu v Jilemnici – a tušila jsem, že má omluva nebude dostatečná, beseda dopoledne, program v Lucerně až večer... ale  není mi pětatřicet, že? Předtucha nezklamala: že prý kdosi pro mne z Prahy přijede, opět mne v noci odveze… a tak jsem souhlasila. Proto jsem po besedě – to už jsem věděla, že obdržím jisté ocenění – uháněla směr domov, kde jsem se připravila od hlavy až k patě na večerní veřejné vystoupení. 

Značným provozem se pak proplétala má zdatná řidička, paní Tereza, na zadní sedačce malé dítko Vilém. Zdědil trpělivost své matky, nekňoural, byl perfektním tichým spolujezdcem. Doprovod jsem měla až na místo, do Lucerny, kde se mě ujaly další mladé organizátorky. Generální zkoušku na jevišti jsem prošvihla, ale vše se zvládlo následně načisto. Atmosféra večera byla skvělá, seděla jsem v první řadě, a kolem mne procházela spousta mladých lidí. Díky nim nepochybuji, že právě tento projekt uchová vzpomínky pamětníků, že  v novodobých dějinách budeme mít své pokračovatele.

Cena Příběhů bezpráví, letos věnovaných památce Pavla Tigrida, mne nesmírně těší. Je udělovaná za odvážné postoje a činy v období  komunistického režimu – a jak bych neměla  radost, že mne mladí lidé takto vidí, když pokládám odvahu, osobní kuráž, za neoddělitelnou  součást hodnotného života? Protože je důležité: aby se mohl člověk kdykoliv ohlédnout a nemusel se za sebe stydět.

Den končil v ranních hodinách a má řidička, paní Tereza, přijala mé  pozvání. Obě dokážeme dlouho ponocovat, pít dobrý čaj – a vyprávět. Ve čtyři hodiny ráno pak došla SMS, že se Tereza šťastně dostala domů, a já konečně ulehla ke spánku, myslím zaslouženému.

Hana Truncová Johnová, pondělí 7. listopadu 2011