Hana Truncová – Recenze dokumentu K. Ch. – Příběh politické vězeňkyně
Postřehy, reakce, vnímání drobných, ale důležitých filmových záběrů, by se měly napsat ihned po shlédnutí dokumentu – nebylo tomu tak. Dozvuky festivalu Mene Tekel jsem nechala doznít.
Na celkovém programu byla projekce studentského dokumentárního filmu vysokoškoláků z UK, pod režií Tomáše Boušky, s názvem K. Ch. – příběh politické vězeňkyně. Dlouze před tím jsem sledovala písemné zprávy na stránkách www.politictivezni.cz, slýchávala PRO i PROTI, přečetla jsem si obsah událostí ke scénáři a bylo mi jasné, že se jedná o téma velice choulostivé. Navíc je festival Mene Tekel zaměřený na posluchače z řad mládeže, ke každému dokumentu bývají následně otázky, odpovědi, přímá reakce – a pokud hlavní osoba celého děje je promítání i otázkám osobně k dispozici, režisér riskuje svoji kůži.
Bohatý každodenní program v pražské Městské knihovně byl v letošním roce také v jejím velkém sálu, předpokládala se bohatá návštěvnost školní mládeže s jejich učiteli, přišli zainteresovaní hosté daného tématu, byli přítomní pamětníci totality a dávných kriminálů 50. let, svědkové doby děje.
Přišla jsem do knihovny těsně před začátkem filmu, v sálu to zvučelo mnohými hlasy – premiéra dokumentu se konala někdy v listopadu loňského roku, promítáním v rámci Mene Tekelu měl zfilmovaný dokument ukázat další příběhy o tématu, které bývá při vyprávění pamětníků většinou tabu. Výchovná stránka režie byla důležitá, školní mládež možná čekala senzaci… která se nekonala.
Na začátku všeho bylo nutné vyprávění hlavní osoby K. Ch., seznámení s panem režisérem, filmovým štábem – vyprávět z vlastního života dávno zažité „odháknuté“ události, není snadné – vazba mezi vypravěčem a historikem je velice důležitá, nastává jistá konstelace děje – a myslím, že Tomáš Bouška pojal celoživotní příběh paní K. Ch. s citem a porozuměním, dal do některých záběrů v přírodě při vzpomínání, vyprávění, nádherné filmové záběry – napsal scénář smutného intimního životního příběhu s neuvěřitelným lidským přístupem.
Jako jedna z bývalých vězeňkyň 50. let, která prošla samotkami, byla vystavena vůli či zvůli bachařů, vím, že byl a jest rozdíl mezi vězněm – mužem, vězeňkyní – ženou. Absolutně ve všem. Myšlení, konání, fyzická síla, vnímání svého vězeňského šedého okolí, hygiena, cit… celá lidská bytost – v tomto případu ŽENA – je od základů jiná.
Děkuji za cenný dokument, děkuji celému filmovému štábu, děkuji otevřenosti paní Karly Charvátové.
Hana Truncová Johnová, čtvrtek 8. března 2012