Zdeněk Sternberg

3x

Hrabě Zdeněk Sternberg není politický vězeň. Je ukázkovým příkladem pronásledovaného šlechtice, který byl za svůj život několikrát svědkem různě úspěšných politických úkladů o rodový majetek. Ačkoli pomohl řadě lidí nelegálně za hranice, politickému žaláři po roce 1948 unikl. Jeho příběh však s politickou realitou propojil podobně (ne)známý fenomén doby: jako voják sloužil od 1. října 1950 do prosince 1955 pět let u Pomocného technického praporu jako horník na dole Gottwald u Duchcova, později na Velkodole čs. armády v Karviné. Po návratu do civilu působil dvanáct let jako kulisák a zástupce jevištního mistra v Hudebním divadle v Karlíně. Později emigroval do Rakouska a po roce 1989 se vrátil zpět do ČR. Náš rozhovor se uskutečnil v jeho stávajícím bydlišti – na hradě Český Šternberk.


„Cesta z Duchcova do Karviné trvala asi dva a půl dne. Tam jsme vystoupili 1. května ráno v pět nebo šest hodin, koukali a cítili  typický zápach z koksoven. Zjišťovali, jsme kde to jsme. A přišel rozkaz do kasáren a hned se převléct do vycházkových uniforem a jít slavit První květen a na povel křičet ‚Ať žije 1. máj, ať žije KSČ!' Potom, když jsme to odkřičeli, nás odvedli na tři šachty".


Redakčně upravený rozhovor se Zdeněkem Sternbergem

Tazatel: Tomáš Bouška


Pane hrabě, kdy a kde jste se narodil a jaké jsou vzpomínky na Vaše dětství?
Narodil jsem se v roce 1923 v Praze, což bylo z pohledu naší rodiny novum, protože dokonce moje starší sestra se ještě narodila tady ve Šternberku. To už bylo trochu modernější, v sanatoriu. Byl jsem čtrnáct dní v Praze. Poté mě převezli sem. Tady jsem prožil celé dětství. Trvale jsem tu bydlel až do věku čtrnácti let, kdy jsem začal chodit na gymnasium v Praze. Do té doby jsem vůbec do školy nechodil. Byl jsem vyučován soukromně doma. Jezdil jsem jeden pan řídící, který mě vyučoval. Chodil jsem pak v pololetí a na konci roku skládat zkoušky do místní školy. Pak na gymnáziu jsem byl jako privatista v Arcibiskupském gymnasiu v Bubenči. Tady byl profesor, který mě vyučoval, takže do tercie jsem byl stále soukromý žák. Od kvarty jsem pak bydlel u jednoho strýce v Praze na Malé straně a chodil jsem do reálného gymnázia na Smíchov. Tam jsem pak maturoval.

Přesné datum narození?
15. srpen 1923.

Jaké jsou Vaše vzpomínky na válku?
Velmi dobře si vzpomínám už na rok 1938, kdy došlo k mobilizaci a k té podzimní krizi. Vzpomínám si, že poprvé, což bylo úplně neznámo, bylo v Praze nařízeno zatemnění a všichni obyvatelé museli mít plynové masky. Okenní tabulky byly zalepené proti tříštění skla apod. Byla obava, že dojde k válečnímu střetu. Poté si dobře vzpomínám na náladu, „my se nedáme". To odhodlání. A pak to zklamání a ta rezignace, když došlo k podpisu mnichovské dohody, k těm známým událostem. Na to si přesně vzpomínám. Tehdy už jsem chodil do gymnázia a právě tak si vzpomínám na rok 1939. To jsme se šli podívat ze zvědavosti s několika spolužáky na Václavské náměstí, když 15. března Wehrmacht obsadil Prahu. Dobře si vzpomínám na to klima tehdy, padal mokrý sníh. Také reakce Pražáků, kteří stáli po okraji silnic a hrozili a nadávali, což bylo zcela nezvyklé.

Vy jste se aktivně zapojoval do odboje?
Ne, já jsem byl tehdy v Praze zaměstnán v Okresní jednotě živnostenských společenstev. To byla víceméně zájmová organizace řemesel. Organizace měla kanceláře v pražské Koruně, takže jsem z okna viděl na Václavské náměstí a sledoval jsem začátek toho Pražského povstání. Chodil jsem denně domů na Malou stranu. Bydlel jsem na Újezdě, chodil jsem samozřejmě pěšky, protože tehdy žádný provoz nebyl. Přímo jsem se nezapojoval do nějakých bojů, protože ten odboj v roce 1945 se značně přehání. Ono se vlastně vůbec nic nedělo. Prostě nějací ti tzv. revoluční gardisté v těch pozdějších dnech kolem osmého se objevovali a začali střílet z oken, obvykle na nic. Pak teprve si vzpomínám, když přišli Vlasovci, vojáci generála Vlasova. Němci zmizeli 9. května, ten slavný den byl v Praze absolutní klid. Tam se vůbec nic nedělo. Takže nějaké bojové zásahy v Praze už nebyly, bylo po všem.

Jaká byla atmosféra té doby? Jak se stavěli Češi k té nově nabité svobodě?
Atmosféra byla pro mě překvapivá, protože docházelo k hrozným krutostem. Vzpomínám si, že němečtí muži v Praze už téměř nebyli. Ti byli všichni na vojně nebo v zajetí. Ti pražští Němci, to byli staří lidé anebo děti. Takže například jsem viděl vyvádět z bytu u Národního divadla staré lidi a házet je přes zábradlí do Vltavy. Nebo věšet za nohy a říkat: „to je gestapák" a pod ním udělat ohýnek, pověsit ho na kandelábr. To byly hrozné věci, co se děly. Tehdy jsem byl natolik naivní, že jsem nemohl pochopit, že náš národ je schopen takových krutostí. To na mne hrozně působilo. Nebyl proti tomu žádný zásah, přestože už do jisté míry vládl řád, byla provizorní vláda. To se nechalo živelně vyvíjet. Na mne to působilo velice negativně. Na to si vzpomínám, to byl zážitek. Bylo mi dvacet dva let.

Ucházel jste se po válce o vysokoškolská studia?
Zapsal jsem se hned, tuším, na zimní semestr 1945 na Právnické fakultě. Tam bylo strašně žáků, studentů. To bylo od roku 1939 nebo 1940, kdy Neurath, říšský protektor, zrušil české vysoké školy. Ty maturanti byli nadržení za čtyři, pět let. Ze začátku tam bylo, tuším, několik tisíc studentů. Studoval jsem celou tu dobu třetí republiky, od roku 1945 do roku 1948. Pak mě vyloučili, jakmile začaly studijní prověrky. To jsem udělal takovou zvláštní věc. Důvod vyloučení byl vždy z důvodů studijních, že třeba někdo nedodržel přiměřené lhůty nebo často opakoval nebo byl věčný student.  Ale já měl všechny náležitosti splněné, takže jsem se odvolal k ministerstvu školství. Mezitím jsem byl vyloučen. To trvalo dost dlouho a měl jsem nastudované dva předměty na dvě zkoušky, na dvě rigoróza. Když jste student, víte dobře, že když časově jste na něco připraven, tak prodlením ta paměť postupně mizí, když se stále neopakuje. A náhodou byl na děkanství zaměstnán jeden bývalý spolužák z gymnázia. Jmenoval se Havelík. Šel jsem za ním a řekl jsem: „Prosím tě, najdi mi můj index, který jsem musel odevzdat jako vyloučený student a já si složím zkoušku. Ten profesor o tom nemá tušení, kdo je vyloučený a kdo ne." Tak on mi to vydal, já jsem zašel, tuším to bylo obchodní a směnečné právo, složil zkoušku, profesor mi tam napsal podpis a datum a vrátil jsem to Havelíkovi. Takže jsem jako nestudent složil zkoušku. Po nějakém půlroce jsem byl znovu přijat. Bylo překvapivé, že na ministerstvu školství tomu odvolání vyhověli. Já jsem byl prakticky hotov, to byly tehdy ty dílčí zkoušky. To byly takové úlevy po válce.

Po únoru to začalo být velice nebezpečné. Já jsem se navíc zabýval dost nebezpečnou ilegální činností a nakonec jsem byl přímo varován jedním známým důstojníkem, který náhodou někde na ministerstvu vnitra nahlédl do nějakého spisu. Ten mně řekl: „Prosím Vás, radši dneska než zítra zmizte odsud!" Měl jsem v úmyslu zmizet, protože dva bratři už byli venku. Ta cesta přes Šumavu, přes Tachov, kterou jsem zprostředkovával různým osobám už tehdy nefungovala, ale byla jiná možnost. Tehdy byly všelijaké banánové republiky, které za peníze vydávaly falešné pasy a vstupní víza z jižní Ameriky. Tak jsem zajel do Českého Šternberka, kde byli rodiče a řekl jsem mému otci a rodičům, že bohužel musím zmizet, že je musím opustit. Pamatuji se, že z toho byli tak zkroušení a konsternovaní. Otec nešťastný. Spontánně jsem se rozhodl, že nepůjdu pryč, abych jim neubližoval. Protože už byla pryč první starší sestra, dva bratři a pak už byli samé malé děti. Takže jsem zašel za jedním známým plukovníkem z ministerstva obrany, kterého jsem znal ze soukromých vztahů, z nějaké společnosti. Tomu jsem řekl, jestli by mohl zařídit, abych byl povolán prvního října na vojnu k výkonu prezenční služby, abych zmizel z povědomí. On se hrozně divil a říkal: „Každý po mně chce vždycky odklad, Vy máte studijní odklad a přitom chcete na vojnu." On asi pochopil, o co jde. Zrovna se chýlil podzim, bylo to někdy v září. Dostal jsem skutečně svolávací lístek, ostříhán na dva milimetry, jak byl tehdy předpis. Prvního října jsem narukoval k druhému „dělostřeleckému" pluku do Litoměřic, kde jsem byl, nevím už přesně, asi tři týdny nebo měsíc jako normální voják v prezenční službě. Pak mě a řadu dalších vybrali a poslali do těch známých pomocných táborů technických prací, PTP. Takže jsem už někdy v listopadu nastoupil v Hrdlovce u Duchcova do útvaru PTP na důl, který se už tehdy jmenoval prezident Gottwald. Předtím se jmenoval důl Alexandr. Tam jsme pracovali. Ranní, odpolední, noční směny se střídaly. Pamatuji se, že dole pod zemí se to dalo poměrně vydržet, ale pak jsem byl přeložen na povrch na plnění vagónů pod třídírnou. To byla příšerná dřina. To si člověk nemohl určit tempo práce. Z třídírny se sypal mour, který se shromažďoval v rezervoáru, a když to bylo plné, protože ten dole pomalu dělal, tak se zastavila třídírna a těžní věž a byl z toho šílený malér. To byla práce! Vzpomínám si, že to bylo nejhorší. Za šichtu jsem naplnil asi osm vagónu, které se musely urovnávat, a musela se dodržovat přesně váha, kolik tun tam smělo být. To bylo napsané křídou na vagón. Pak se ten vagón musel odtlačit tzv. šíbrem až na váhu a tam bylo buďto moc nebo málo. Takže se muselo na střechu té váhy a buďto z toho přiložit anebo shodit dolů. Mezitím už se tam naplňoval ten rezervoár, tak zpátky pro další prázdný vagón, zatlačit, vylézt nahoru.  A tak to šlo osm hodin. Člověk byl téměř mrtvý, když to skončilo. To je ale mimo téma, co říkám.

Pak prvního května nebo koncem dubna byl denní rozkaz všechno zabalit a pěšky do Duchcova na nádraží. My jsme nevěděli, co se děje. Tam stál dlouhý vlak, samé dobytčí vagóny, tzv. hitláky. Nastoupit, do každého vagónu patnáct mužů. Zavřely dveře. Na zemi byla sláma. Po nějaké době se to rozjelo. Nevěděli jsme, kam se jede, vůbec nic. Bylo tam takové okénko, ovšem výše než člověk dohlédl nebo mohl vykouknout ven, když stál. Musel na dřevěné kufry, jak byly tehdy ty tzv. vojenské kufry. Tak jsme se dívali, kam to jede. Občas to zastavilo někde. To jsme pak stály třeba tři, čtyři, pět hodin na nějakém seřaďovacím nádraží. Pak nám tam dali stravu. Pamatuji se že, každý dostal konzervu se sardinkama, ale nic k tomu. Teď se to otevřelo, každý snědl celou konzervu. Efekt si dovedete představit, co se dělo. A my jsme nemohli ven, takže kapesními noži se vyhloubil do podlahové fošny otvor, abychom měli improvizovanou toaletu. Cesta z Duchcova do Karviné, kde jsme nakonec skončili, trvala asi dva a půl dne. Tam jsme vystoupili 1. května ráno v pět nebo šest hodin, koukali a cítili ten typický zápach z těch koksoven. Tak jsme zjišťovali, kde to jsme. A přišel rozkaz do kasáren a hned se převléct do vycházkových uniforem a jít slavit První květen a na povel křičet „Ať žije 1. máj, ať žije KSČ!" Potom, když jsme to odkřičeli, nás odvedli na tři šachty, protože nás bylo celkem tak osm set, na Velkodůl československé armády, závod Františka. To byl ten můj. Tam na dvoře rozestupy a tam chodili „štajgři" a vybírali podle konstituce, jak se zdáli, tak toho si vzali, jako na otročím trhu ve Spojených státech v 19. století, přibližně. Mě vybrali na noční směnu. Dostali jsme takové známky z plechu na důlní lampy. Ranní směna byla kroužek, odpolední směna byl čtverec a noční byl trojúhelník. To se v lampárně za to vyfasovala lampa. Takže hned druhý den jsem fáral. Ovšem tam byly úplně jiné podmínky. V tom hnědém uhlí na severu Čech bylo velké vedro. Tam to všude hoří, ne plamenem, ale žhne to. Dole je šílené teplo. Zatímco tam byla teplota normální, ale zase příšerná prašnost. A také to dolování bylo v Karviné trošku méně moderní. To bylo ještě tradiční, skoro všechno ručně. Samozřejmě zase jsem si musel pomalu zvykat na ty situace. Sloje byly sto osmdesát maximálně, nahoře kámen, dole kámen, až šedesát centimetrů. Taky jsem tam chvíli dělal. To byly sloje, kde se lezlo po břiše takových dvacet, třicet metrů až na místo pracovní. Pak se na břiše s tou sbíječkou mlátilo do stěny. To byl tzv. hajer, jak tomu říkali a „folovač" vedle něj měl malou lopatku a zase vleže vykutané házel na dopravní pancíř. Tam jsem taky dlouho nebyl, byl jsem pak odvelen také na povrch. Dělal jsem v třídírně. To byla taky práce, na které si ani nemůžete téměř odskočit na stranu, musíte tam být, protože se to točí a jede to. Každý hmat, pořád to samé. Dělal jsem tam dost dlouho a pak jsem jeden čas dělal u narážečů u šachty.

Byl jsem tam jako „pétépák" dva roky a tři měsíce. Pak mě tam začali, nejenom mě, ale mnoho jiných, dost intenzívně nutit podepsat závazek. Dokonce tam byli nějací estébáci, kteří mě při tom přesvědčovacím aktu říkali: „My na Vás ledacos víme. Tak by bylo z Vaší strany rozumné, kdybyste nedělal potíže." Takže já jsem pak podepsal další tři roky. Dělal jsem tam pak do roku 1955. Takže od 1. října 1950 do prosince 1955.

V roce 1950 jste se rozhodl vstoupit dobrovolně do tehdejší Československé armády. Vy jste určitě už v té době tušil, že jako příslušník Vaší rodiny budete mít problémy. Jak jste tu atmosféru prožíval?
Občas se zdá, že to byla nečekaná, nevídaná změna, ale spíš to nevídané, překvapivé bylo období v našem životě, kdy se nám dařilo dobře. Už v  v roce 1942, nás vyvlastnili Němci. Zapečetili všechny místnosti, jenom malý byt tady zůstal. Byl tu vnucený správce, to byl esesák. Nesměli jsme například do Dvora, do Šternova nebo na Brtnici do Lesního úřadu. Neměli jsme vůbec prostředky, nebyly peníze. Z jednoho dne na druhý nebylo nic. Otec převzal takovou funkci, tehdy už se začala stavět dálnice D1, tak na tom pracovišti vydával stroje a hlídal, aby dostal nějaké peníze na obživu rodiny. Matka chodila na naše pole krást brambory nebo trhat jablka ze stromu, což bylo přísně zakázané. To byla válka. Pak došlo k majetkové restituci v roce 1945. To se trošku zotavovalo. Ovšem demokracie v té době byla v uvozovkách, jak je o té době známo. Protože jsme věděli, co se dělo už za války, když se Beneš najednou z Londýna odebral do Moskvy a tam do vlády přijal Gottwalda a Kopeckého a Ďuriše atd. Vládní program a revize pozemkové reformy, znárodnění těžkého průmyslu, bankovnictví, to se vědělo už koncem války, kam to spěje. Pak došlo k Vítěznému únoru, který jsem také bezprostředně prožil, protože jsem byl účasten té studentské demonstrace na nádvoří Hradčanském. Neprodleně potom začaly tvrdé zásahy, kdy zavřeli řadu mých známých. Pak došlo k faktickému vyvlastnění tady toho majetku. To bylo zase obdobné jako v době protektorátu. Najednou nebylo nic. Jediná výjimka byla v tom, že se přimluvili místní lidé, velmi intenzívně. Dokonce jsem byl u toho.

Krátce to vylíčím: Prostě přijela komise z Prahy, která měla oficiálně provést konfiskaci majetku. Nahoře asi sedm lidí z různých ministerstev, zemědělství, kultury atd., a pak nějací straničtí funkcionáři z okresu, místní předseda KSČ Českého Šternberka, můj otec a já. Ze zvědavosti jsem stál v pozadí, abych poslouchal, co se bude dít. Ten předseda tam předně přečetl vyvlastňovací výměr. Pak se přihlásil místní předseda a začal tam tím vesnickým jednoduchým způsobem říkat, že ten hrabě je hodný člověk a kdyby on ty věci tady neshromáždil, tak nemáme co znárodňovat a že by ho tady hned měli udělat kastelánem, protože on to všechno zná. Ty hned na něj vylítli: „Co si myslíš soudruhu, my jsme ve fázi zostřeného třídního boje a takovéhle nesmysly tady chceš na nás!" A on: „No ne, vy vždycky říkáte vůle lidu a já tady zastupuju vůli lidu. Chci to za naše občany!" Oni nakonec poslali otce a mě za dveře, což bylo také kuriózum, protože jsme byli ve vlastním bytě. Chvíli se radili a pak nás pustili dovnitř. Zeptali se otce, jestli by byl ochotný převzít funkci kastelána na hradě v Českém Šternberku. Otec řekl, že jo. Dopoledne byl majitel a odpoledne státní správce. Od té doby tady dělal kastelána, asi deset let. Což bylo požehnání boží, protože v té době se nejvíce rozkrádaly majetky na těch objektech, protože než byly inventární soupisy, tak věci často mizely. Tady se nic neukradlo. Otec tady zůstal a prováděl turisty. To nebyl ještě takový zájem, jako je to teď. A bída hrozná. Pamatuji se, když matka neměla vůbec nic, děti už většinou byli porůznu zaměstnané. Samozřejmě nikdo z mých sourozenců nemohl na střední školu. To bylo všechno vyloučené. Když pak otec šel do důchodu někdy v roce šedesát nebo šedesát dva, tak jeho důchod byl 321 korun měsíčně. To měl on a moje matka dohromady.

To říkám na vaší otázku, jak to působilo. Já jsem předtím říkal, že to byla rutina našeho života, tyto situace. Samozřejmě u rodičů, otec se narodil v roce 1888 a zažil Rakousko-Uhersko, slávu ve Vídni. Rodiče jeho tam jezdili na zimu do paláce Šternberků, ten společenský život. Pak První světová válka jako Savojský důstojník na frontě, čtyři roky. To byly zvraty, ale pak skončila i První republika, přičemž začátek První republiky také nebyl přátelský. Vídeň, Řím a šlechta, to bylo to nejhorší. A pozemková reforma. Začátkem dvacátých let vyvlastnili velkou část zemědělské půdy. Zrušili šlechtické tituly apod. Takže jak jsem říkal, spíš bylo překvapivé, když došlo například v roce 1992 k majetkové restituci. To dosud považuji za zázrak. Nebo že se sovětský systém z ničehož nic bez násilného zásahu najednou sesypal jak domeček z karet. Kdyby to dva roky předtím někdo řekl, tak bych se mu vysmál. Nikdo nečekal, že je něco takového možné.

Jak si vysvětlujete, že v roce 1948 začali českoslovenští občané jiným československým občanům dělat takové nepřístojnosti, že se lidé začali pronásledovat?
Myslím, že velkou roli hrál útlak, který vyvolával strach. Pamatuji se, že lidé se báli říci někomu dobrý den, protože byl na druhé straně. Prostě strach hrál obrovskou úlohu, nesporně. A ten útlak byl takový, že nikdo si vůbec netroufal. Vzpomínám si, když jsem pak v pozdější době byl dvanáct let v Karlínském divadle jako jevištní technik, čili kulisák, tak tehdy tam bylo čtyřicet, padesát sólistů, sbor rovněž padesát, balet, také dva orchestry. To bylo obrovské těleso a to byli stálí zaměstnanci. Osvětlovači, garderobiéři, jevištní technici, atd. Někdo na toaletě udělal, nevím, z hlouposti hákový kříž. Přišla policie v civilu, Státní bezpečnost. Všechny svolali dohromady do hlediště a ten závodní předseda KSČ začal řvát na ty stovky lidí. My jsme tam seděli jak spráskaní psi. Nikdo z těch sólistů se neozval. To byli známí lidé: Oldřich Nový, Karel Vlach a takové typy. Každý se krčil. To tehdy na mě zapůsobilo. Strach jenom se ozvat kvůli takovému nesmyslu. Dneska už si to nikdo nedovede představit.

Myslíte, že se s tím dalo něco dělat? Odvrátit nástup komunistické strany v roce 1948?
To už bylo pozdě, nedalo se nic dělat. Evropa už byla rozdělená. Vlastně to už bylo hotové, jenom se to konkretizovalo. Můj subjektivní názor je, že prezident Beneš ve dvou případech fatálně selhal: V roce 1938, když zmizel, poslal ještě z Londýna gratulační telegram Háchovi, když byl zvolen. A pak v roce 1945 ho nechal umřít v Pankrácké věznici. A potom, že jenom ze zklamání z Mnichova (což chápu, to zklamalo mnoho lidí), opustil Londýn. Věřil Stalinovi, přemístil se do Ruska a jel úplně po té komunistické lince. To připravoval společně se všemi, on podepisoval dekrety. Jak jsem předtím mluvil o znárodnění. Teď se vždycky mluví jenom o vystěhovaleckém sudetském dekretu, ale těch byly spousty. Například všechny násilnosti, o kterých jsem mluvil a kterých bylo nesrovnatelně víc na různých pohraničních místech. V Ústí házeli zase do Labe z mostu. Nebo pochod smrti z Brna do Vídně apod. V říjnu, kdy už se tyhle msty trochu uklidnily, tak vydal dekret, že se všechno amnestuje. To nebyly trestné činy. To byla, nevím, národní pomsta nebo odplata. Jak to mohlo působit na náš národ?!

Později, když jste emigroval, byl jste odsouzen v nepřítomnosti na tři roky vězení. Cítíte se jako politický vězeň?
Vůbec ne. Dozvěděl jsem se o tom v emigraci. Napsal mi švagr, protože to někde slyšel. Manželka dostala dva roky. Zdůvodnění: že jsem jí přemluvil k trestnému činu. To už jsem byl venku a můj psychický stav, když už jsem byl ve Vídni, byl takový, že jsem se snažil nemyslet zpátky, na nějaké reminiscence apod., protože jsem musel začít nějakou novou existenci. Soustředil jsem se čistě na současný stav a na život do budoucna, abych tam něco dokázal. Přišel jsem do jednoho koncernu a tam se mnou udělali takovou psychotechnickou zkoušku. Řekli: Tak dobře, budete u nás dělat to a to, a když se osvědčíte, budeme jenom rádi. A když ne, tak počítejte s tím, že s úsměvem Vám podáme ruku a půjdete od nás a je to vyřízené." Jestli jsem Sternberg nebo hrabě, to bylo úplně jedno. Poprvé v mém životě nastala takováhle situace, takže jsem se na to soustředil. A vzpomínat, jestli jsem politický vězeň? Nemohl jsem ani korespondovat s rodiči, protože bych jim tady přitížil.

Vy jste začátkem našeho rozhovoru zmínil, že jste dělal ilegální činnost. Přiblížil byste, v čem to spočívalo?
To začalo tím, že odešli moji bratři. Chodil jsem v Praze do holičství. Jmenovalo se to Ferkl a Mandl. Zvláštní jména, v Panské ulici. Velice známé holičství ještě z První republiky. Bylo tam asi osm holičů a chodila tam řada mých známých. Obvykle se tam člověk potkal s někým, koho jinde neviděl. Byl tam jeden holič, který se jmenoval Matějka. K tomu jsem pravidelně chodil. Ten měl za manželku sudetskou Němku, která pocházela od Tachova. Ta měla tři bratry, z nichž dva byli odsunuti, a ten třetí měl zase Češku. Bylo to smíšené manželství, takže směl zůstat. Bydleli někde na pokraji lesa blízko hranic. Ti bratři chodili v noci tak dvakrát týdně z Bavorska zpátky. Znali tam každý strom a za peníze převáděli lidi. To jsem se dozvěděl od Matějky. Tou cestou odešli moji bratři a pak řada, čtrnáct patnáct dalších osob z mého kruhu známostí. Také nějaký přítel, pražský advokát, doktor Otáhal, mně je dohazoval: „Prosím Vás, ti jsou velice ohrožení a ti by potřebovali." Tak jsem to vždycky zprostředkovával. Také například generálního tajemníka pražského parlamentu, doktora Madara, který byl pravicový sociální demokrat. Měl tady vilu v Ratajích, manželka, dcera i dva kufry nějakých dokladů, to šlo všecko. Pak mě oslovil tajemník arcibiskupa Berana a chtěl, jestli bych zprostředkoval předání nějaké zprávy kardinála Berana, tehdy ještě jen arcibiskupa, do Vatikánu o stavu církve v Československu, protože on byl izolován v tom paláci. Nesměl korespondovat, neměl styk s nunciaturou. Dole stáli dva estébáci a kontrolovali, kdo šel dovnitř.

Tu zprávu jsem tam vezl sám. To bych dlouho vyprávěl, jak jsem ji získal a pak s tím Matějkou jsme na motorce Harley-Davidson 750 v sajtkáře cestovali odsud až do Tachova. Tam jsem to nechal v hospodě a pak kousek vlakem až do chaty, kde bydleli ti příbuzní. Pak jsem šel v noci až na hranice, kde jsem předal tu zapečetěnou zprávu nějakému poslu z druhé strany, z nějakého kláštera. Poslední můj případ byl nějaký optik z Jindřišské ulice, u kterého jsem kupoval fotomateriál, papír. Já jsem sám zvětšoval. Ten mně zase řekl, že musí nutně odejít a že má ženu a malé dítě a strašně milou babičku, ale ta má artritidu a špatně chodí. Tam to bylo dost daleko. To jsem také nějak zprostředkoval. Ten nešťastník, což jsem se dozvěděl poté nějakou oklikou, měl své dítě v náručí, a když šli v noci lesem, začalo křičet. Vzal kabát a přehodil ho přes něj, aby tlumil to křičení a přitom mu vypadla peněženka. Tam měl všechny možné doklady. Teď přišli do Bavorska, kde zjistil, že ji ztratil. Takže šli zpátky a hledali, ale nenašli nic. Bezpochyby to našla pohraniční stráž, protože jednoho dne jsem se šel jako obvykle ostříhat k panu Matějkovi. Ovšem tak často mi nerostly vlasy, musel jsem se nechat holit, abych měl důvod tam být (smích) a on se nakláněl a něco tady u ucha stříhal. To se výborně konspirovalo, nikdo si toho nevšiml. Teď jsem tam přišel a Matějka nikde. Ptal jsem se jeho kolegů a ti říkali: „Už dva dny tady nebyl, nevíme." Tak jsem šel k němu do bytu, kde mně otevřela jeho pani v slzách" „Jo, oni ho přišli zatknout." Řekl jsem si, že je zle. Věděl jsem, že Matějkovi dát facku nebo dvě, tak řekne všecko. Takže jsem okamžitě zmizel ze svého bytu a jeden známý mě přijal u Zbraslavi, Dvůr Peluněk. To se ještě pamatuji, že jsem se schovával v nějaké světničce v podkroví a on sledoval, co se bude dít.

Asi po čtyřech dnech mně řekl:  „Jo, Matějka už zase stříhá." Tak jsem vylezl ze své skrýše. Matějka mně vykládal příhodu, že ho odvezli na Čtyřku do Bartolomějské. Dva estébáci ho začali vyslýchat. On zapíral a oni našli v jeho dokladech telefonní číslo toho optika, jak ztratil doklady na hranicích. A on říká: „Ne, já s tím nemám nic co dělat, nechal jsem si u něj spravovat brýle." Načež ho začali fyzicky [zpracovávat], facku atd. A on začal křičet. Vedle byl šéf těch dvou ve zvláštní místnosti. Ten tam slyšel hlasitý úřední výkon a vešel do místnosti.  Matějka se na něj podíval. „Jé, to je Franta z rybářského klubu z Berouna!" Oni byli spolu rybáři na Berounce. A ten Franta, jak viděl, že mu kape krev z nosu, tak řekl: „Nechte ho být, já si to s ním vyřídím." Poslal je pryč, napsali krátký protokol, že si nechal spravit brýle a poslal ho domů. To byla šílená náhoda!

Byl jste sám podroben takovému vyslýchání?
Ne, byl jsem mnohokrát vyslýchán, zejména v době, kdy jsem byl v divadle. Nikdy ne fyzickým násilím, ale tak, že jsem šel po ulici a dva neznámí muži mě vzali pod paží, nacpali do auta a odvezli někam ke Zbraslavi na parkoviště. A tam se začali vyptávat na to a ono. Takové případy, to ano. To mě hrozně zatěžovalo, protože to každý v divadle věděl. S portýrem, který tam přepínal telefony, jsem měl domluvený, že když volali a chtěli mě, tak jim řekl: „Jo, Šternberk, ten je na provazišti a tam není telefon." Abych se jim vyhnul. To bylo stejně marný, stačilo vyjít z budovy a oni tam někde čekali.

Zaváhal jste někdy za tu dobu dvaceti let, od roku 1948, do roku 1968, že byste jim spolupráci podepsal?
Ne. Oni mě samozřejmě nutili, ale já jsem to odmítal. Stále jsem jim říkal, že bych se zavázal k věcem, které bych nemohl odpovědět. Ale jim to bylo úplně jednou. Dokonce jsem otočil ten papír, kde to bylo natištěný, že souhlasím, že budu spolupracovat a napsal jsem na druhou stranu, že pokud se dozvím o trestném činu, tak to oznámím na příslušném oddělení policie, což je podle trestního zákona každý povinen. To jsem je hrozně rozčílil, hrozně kvůli tomu řvali, že si z nich dělám legraci. To mě dost zatěžovalo. Zejména že tady byly všelijaké akce, dělali prohlídky v celém hradě, rodiče trýznili, to byla doba dost obtížná.

Je něco, co byste chtěl vzkázat dnešním mladým lidem?
Já bych jim vzkázal zaprvé, aby se snažili vzdělat. Kdekoli, jakkoli, získat to latinské scientia, vědění. To je obrovský kapitál. Vám to nemusím říkat, ale já si myslím, že rodiče mají povinnost dětem umožnit vzdělání, i když je to pro ně třeba těžké. A druhá věc je samozřejmě ta etická, morální. To je věc, která je indiferentní, podle toho, jaké je prostředí v těch rodinách, pokud vůbec ty rodiny fungují. Věřím mladé generaci. Ta stará je zatížená, zažila spousty situací, kdy špatný postoj, zbabělost nebo i nějaká nemravnost jim přinesla výhody. Tím úplně zvrátila tu rovnováhu etiky. Věřím, že mladá generace dospívajících nebo mladých není zatížena těmi okolnostmi, které jsme prožili my ve dvacátém století. Věřím, že to bude v mravním ohledu lepší.

Děkuji za rozhovor.

Fotogalerie