Valdice-Kartouzy
Na Mírově jsem makal v kapli.
Když teďka po čtvrtý mě lapli,
šoupli mě dělat do kostela
a v klášteře je moje cela.
Ptám se Tě, Pane, vážně zcela,
ač trochu s potlačeným smíchem:
Nechceš mě nakonec mít mnichem?[1]
Věznice Valdice je v současnosti nejstarší věznicí provozovanou Vězeňskou službou České republiky. Vznikla v minulém století v areálu bývalého kartuziánského kláštera, který nedaleko Jičína založil roku 1627 Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna. Samotná stavba kláštera probíhala v letech 1628-1632, ovšem klášterní chrám byl dokončen až roku 1664. Klášteru byly Albrechtem z Valdštejna věnovány rozsáhlé majetky včetně tvrze Radim, hradu Pecka a příslušných panství čítajících 23 vesnic.[2]
V roce 1782 byl kartuziánský řád patentem císaře Josefa II. zrušen a jeho majetek postupně rozprodán. Valdický klášter v následujících desetiletích pustl a sloužil převážně k hospodářským účelům.[3]
V roce 1856 bylo rozhodnuto zřídit z bývalé kartuzie centrální věznici pro tresty od 10 let do doživotí. V roce 1857 objekt zakoupilo Rakouské císařství a do nového C.k. trestního ústavu pro muže v Kartouzích byla brzy převezena část vězňů z brněnské trestnice Špilberk. Mezi nimi byl i známý loupežník Václav Babinský. V následujících dekádách byl objekt rozsáhle upravován pro svou novou funkci a sloužil převážně pro ty nejtěžší zločince.
Po zániku Rakousko-uherska v roce 1918 věznici převzalo nástupnické Československo. Asi nejznámějším valdickým vězněm z oné doby byl Josef Šoupal, odsouzený v roce 1923 za úspěšný atentát na ministra financí Aloise Rašína.[4]
V době německé okupace nesly Valdice název Ústav pro mladistvé provinilce a choré vězně ve Valdicích u Jičína a sloužili v nich čeští dozorci (řada se jich angažovala v protifašistickém odboji a pět z nich zahynulo v koncentračních táborech), ovšem v části věznice byla také v roce 1941 zřízena vyšetřovna gestapa.[5]
Po komunistickém převratu byli do Valdic umísťováni vězni s dlouhodobým trestem odnětí svobody, kteří zde pracovali ve výrobních provozech státních podniků, umístěných uvnitř věznice. V tomto období věznice zaznamenala absolutně největší počet vězněných osob - o něco málo více než 2700 vězněných mužů.[6] Seznam zde držených politických vězňů je dlouhý. Například zde byla v letech 1953-1965 vězněna řada významných představitelů katolické církve, z nich lze jmenovat katolické biskupy Karla Otčenáška, Štěpána Trochtu a Stanislava Zelu.[7]
Klášterní kostel byl v roce 1953 vystěhován a ostatky Albrechta z Valdštejna převezeny do Mnichova Hradiště. Uvnitř byla vestavěna dvě nová podlaží (necitlivé stavební úpravy jsou dodnes patrné) a budova nadále sloužila jako dílny pro 200 vězňů.[8] Vyráběla se tu hlavně bižuterie. V době normalizace byli ve Valdicích vězněni i představitelé disentu a undergroundu, například básník Ivan M. Jirous či vydavatel a knihovník Jiří Gruntorád.
V současnosti objekt slouží jako věznice s ostrahou a se zvýšenou ostrahou. Kapacita věznice je 1092 míst. Valdická věznice je dnes památkově chráněna a postupně dochází k obnově jejích historických částí.
(ml, kp)
[1] JIROUS, Ivan M. Magorovy labutí písně. In JIROUS, Ivan M. Magorova summa. Praha: Torst, 2007, s. 322.
[2] KÝR, Aleš. Poklad valdických kartuziánů. Historická penologie. 2006, č. 2, s. 24.
[3] KOCOUREK, Karel. Z historie věznice Valdice. Historická penologie. 2004, č. 1, s. 1.
[4] KÝR, Aleš, KAFKOVÁ, Alena. Věznice Valdice v historii českého vězeňství. Historická penologie. 2007, č. 2, s. 3.
[5] KOCOUREK, Karel. Z historie věznice Valdice. Historická penologie. 2004, č. 1, s. 3.
[6] Věznice Valdice [online]. Vězeňská služba ČR, 2009-02-11 [cit. 2009-08-15].
[7] KÝR, Aleš. Věznice Valdice v období deformací a reforem českého vězeňství (1952 - 1992). Historická penologie. 2007, č. 3, s. 53.
[8] KOCOUREK, Karel. Z historie věznice Valdice. Historická penologie. 2004, č. 1, s. 3.
Fotogalerie
