Václav Kyncl

3x

Václav Kyncl se narodil 6. dubna 1929 v rodině krejčího. Jeho otec byl pokladníkem národních socialistů v Holicích. Už v mládí byl aktivním sokolem a všestranným sportovcem. Je pamětníkem květnového povstání v Holicích roku 1945. Po smrti prezidenta Beneše zaslal jeho bratr rodině poštou leták, obviňující z jeho smrti komunistickou stranu. Leták se dostal do nepravých rukou a kromě pana Kyncla byli zatčeni i jeho matka (2 roky), bratr (6 let) a kamarád. Václav Kyncl byl odsouzen na šest měsíců vězení (vězněn byl v Chrudimi), v den propuštění byl poslán na několik měsíců do nápravně výchovného tábora v Pardubicích a po propuštění dostal povolávací rozkaz k Pomocným technickým praporům, ve kterých byl nucen sloužit celkem 28 měsíců. Z PTP byl propuštěn v únoru 1953. Po propuštění dělal pomocného dělníka, pokrývače a dlaždiče ve Stavebním podniku. Později byl zvolen do funkce předsedy závodního výboru a dále až do předsednictva Československého odborového svazu stavebnictví. Po roce 1989 se zapojil do obnovy Sokola Holice. V současnosti je jeho starostou a členem předsednictva Sokolské župy Východočeské.


„Na letáku bylo napsáno: Nevěřte komunistům! Doktor Beneš nezemřel normální smrtí, komunisti ho donutili ke spáchání sebevraždy." Tak ten leták jsem četl, ale nepovažoval jsem to za něco vážného, co by mohlo někoho ohrozit. Tenkrát byla ale hrozná doba, to si nikdo neumí představit."


Rozhovor s Václavem Kynclem

Tazatel: Michal Louč


Rád bych se vás na začátku rozhovoru zeptal na vaši rodinu.
Tatínek byl válečný invalida a oženil se po návratu z vojny. Maminka pracovala za svobodna ve Vídni, a dokonce tam šila pro majitele zámku. Pak vám ukážu, jaké skleničky dostala od paní na památku. Byli jsme tři kluci, já byl nejmladší. Rodiče měli malé krejčovství. Táta byl hroznej poctivák. My jsme tu šili i pro okolní lidi, nejen tady v Holicích, protože tady bylo asi 17 krejčích a švadlen, ale všichni se uživili. Tatínek kupoval látky a další věci od nějakého pana Kábrta v Polici nad Metují, kam jsem už jako větší jezdil.

Oba starší bratři vystudovali obchodní akademii v Chrudimi. Já jsem tam šel udělat zkoušky, ale neudělal jsem zkoušku z němčiny. Mamince pak ředitel doporučil, když tam byli dva Kynclové, že by tam ten třetí také patřil, tak aby mě rodiče dali do nějakého německého obchodu, abych se zdokonalil v němčině. Maminka to doma říkala tátovi a on na to: „To jo, nikam nepůjde a bude krejčím." Stal jsem se tedy krejčím. Měli jsme malé krejčovství a neměli jsme žádný majetek, protože jsme bydleli u tatínkova bratra. On si vzal jednu paní a měli dva baráky. Nabídli tatínkovi, že v tom jednom by si to mohl pronajmout, takže jsme žili tam a krejčovali. Tatínek byl předsedou Společenstva krejčích v Holicích, pod které patřily Roveň, Moravany, Dašice, Velim, Albrechtice a Vysoké Chvojno. Když nebyl telefon a tatínek něco potřeboval, tak jsem vzal kolo a všechno jsem objížděl. Proto mám to kolo dodnes tak hrozně rád. Všechny krejčí po okolí jsem znal a i oni znali mě.

Tatínek moc nemohl, protože z války měl průstřel plic a hlavy. Jinak byl zdravej. Smůlu měl tu, že moc kouřil. S tatínkem jsem se také poprvé trošku opil. Tatínek byl u národních socialistů a dělal pokladníka. V únoru 1947 měli ples v Holicích, bylo jich tu hodně členů. Nakoupili si lahvičky kořalky, zelenou, griotku a něco po plesu zbylo. Předseda byl zároveň starostou Sokola Holice a říkal: „Václave, vezmi to domů a v úterý uděláme schůzi u Ohralíků." To je taková pěkná hospůdka. „Přines to tam, zhodnotíme to a tam to dopijeme." Tatínek těch osm lahviček nemohl unést, tak jsem mu pomohl a musel tam zůstat. Šli jsme asi v jedenáct domů, napadl sníh a jak jelo auto, tak já jsem se s tatínkem sázel, kdo půjdeme rovněji po té koleji. V životě poprvé opilej. Došli jsme domů, nejdřív dostal vynadáno tatínek, pak jsem dostal od maminky vynadáno já. Tři dny jsem se nemohl podívat na nic a od té doby jsem nemusel nic.

Pivo jsem se naučil pít až na dolech, protože když jsme fárali, tak jsme si mohli natočit do takových kulatých nádob neslazené černé kafe. Byla tam žízeň a vyprahlo. Když jsme vyfárali ven, můj mistr ještě ve fáračkách běžel do kantýny a co udržel půllitry piva, hnedka jedno za druhým vylámal. Ono nám vyprahlo. Já jsem se napil limonády a on na to: „Ježiši, ty jsi usmrkanec! Kolik ti je roků? Měj rozum." Tak tam jsem si dal teda jedno pivo a měl jsem toho dost.

Tatínek umřel dřív a maminka ještě po tatínkovi sama šila v podniku Textilní tvorba. Pak omarodila. Zapálila si oheň na kamnech, namísto v kamnech. Odvedl jsem ji k doktorovi a dali mi ji do nemocnice na neurologické oddělení. Pan primář mi říkal: „Pane Kyncle, my ji musíme poslat do Havlíčkova Brodu." Tam ona 26. prosince zemřela. Ale bylo to pro ni vysvobození, ona si z toho nic nepamatovala. Ono také dva roky věznění...

Táta byl tedy hrozně poctivej a když jsme šli po okolí, říkali lidé: „Pane Kyncl, podívejte se, my nemáme peníze, ale my vám dáme třeba husu." Nebo ve mlýně: „My vám budeme dávat mouku a šrot." Tím se krmily husy. Musely se udělat takové šišky a těmi se krmilo. Stalo se, že jsme byli na Vánoce bez peněz, protože lidi neměli peníze a všechno se platilo v naturáliích. Horší ale bylo, když jsme potřebovali koupit třeba cukr. Muselo se do krámu a byly potřeba peníze. Táta ale byl takovej, že tomu obchodníku Kábrtovi se muselo zaplatit nejdřív a až potom byla rodina. Ten mu nezůstal korunu dlužen.

Pochopil jsem to tak, že je lepší, když je člověk poctivej. V řeznictví tu byl i takovej pantáta, že dával na dluh. Některý pak zapomněli zaplatit, zůstalo mu u nich dost peněz, protože neměl stvrzenku a umřel.

Jak si pamatujete na druhou světovou válku v Holicích?
Když přijeli Němci, viděl jsem tátu poprvé brečet. Bydleli jsme na náměstí, kam oni toho 15. března 1939 přijeli. Děti je okukovali. Měli tam vojenskou kuchyni a rozdávali polévky a nějaký ten eintopf. Tatínek s maminkou se tam šli podívat a to jsem poprvé viděl tatínka brečet. Řekl: „A je po svobodě." Moc jsem tomu nerozuměl, protože mi bylo devět roků a ještě jsem to nechápal. Pochopil jsem později, protože tancovat jsme nemohli, nic jsme nemohli. Ale v nás ta nenávist k Němcům byla hrozná, protože jsme byli mladý kluci, 16, 17 roků. Vždyť my jsme žádné mládí neměli. Nesmělo se hrát žádné kino, nehrálo se, protože to v sokolovně zakázali, zábavy žádné nebyly, nikde nic. Takže čím jsme se měli zabavit? Já jsem se bavil alespoň sportem, ale některý holky a kluci byli nešťastný, protože žádná zábava nebyla. Děvčata chtěla tancovat, ale kde? To se nedalo. Já se alespoň věnoval sportu, hrál jsem v létě házenou a fotbal, v zimě hokej.

Vše bylo zlé, protože brácha uměl rusky a poslouchal Moskvu. Když hlásili, kam postoupili, že už jsou u Moskvy, byli z toho táta s mámou celý nešťastní. Všichni tvrdili, že jak padne Moskva, bude konec a Němci všechno zaberou.

Nejvíc mi bylo líto, že se mnou chodil do školy nějaký Jirka Frýdů, jehož rodiče byli Židi. Bylo tu i knihkupectví, nějaký pan Neuman, a to byli také Židi. Oni je odvezli a ani jeden z nich se nevrátil. To s člověkem zaklepá.

Zažil jsem třeba bombardování. Viděli jsme, jak v Pardubicích padají bomby na Fantovku[1] a až u pracovny[2] to v ulici zabilo lidi. Tady v Holicích jsme to moc nepociťovali. Nejhorší to bylo, když přes Holice začali vodit zajatce. Bylo příšerné, jak to bylo nespravedlivé, protože když to byli francouzští nebo angličtí zajatci, byli krásně oblečení a obutí, zatímco ti chudáci Rusáci měli nohy omotané hadrama a skoro nic na sobě. Tenkrát přitáhli do sokolovny polní kuchyň a vařilo se jim. Němci to dovolili, tak jsem tam chodil rozdávat. Bylo to příšerný, jak byli hladoví. Tak to byly ty zážitky.

A jak v Holicích probíhalo květnové povstání?
Květnové povstání v pětačtyřicátém roce jsem zažil.[3] V tom jsem se také trošinku angažoval. Zastřelili mi spolužáka, který mi, když to tak řeknu, prakticky zemřel v náručí. Němci přijeli autama a motocyklama a začali střílet, takže před Holicema zabili asi čtyři lidi. Potom vlétli od shora na náměstí a začali střílet. Zdeněk Formánků akorát vyšel z radnice a zrovna dostal ránu. Odnesli jsme ho, jeho maminka byla v Hradci zdravotní sestrou, a vyjednávali, že ho tam zavezou s nějakým panem Horákem. Ten měl zraněnou nohu a byl potom invalida. Zdeňka do toho Hradce vezli, ale nedovezli, protože po cestě umřel. To byl jeden spolužák. Druhý spolužák zemřel u vagonů, které stály z Moravan až do Borohrádku. Potom za Holicemi k Pardubicím, říká se tomu Na Mušce, byli zastřeleni čtyři skauti.

Mých kamarádů kolem padlo dost. Když sem v neděli 6. května vtrhli Němci, pochytali nás, vyvedli ze sklepů a zavedli nás za Holice. Vybrali ty, kdo měli špinavé boty či byli zarostlí, a asi 30 jich odvezli do Vysokého Mýta. Nás ostatní zavřeli do sokolovny, kde jsme byli z neděle na pondělek zavření. Starosta Holic a nějaký pan Hendrych, který měl u nádraží továrnu, s nimi vyjednávali a bylo dohodnuto, že nikdo nebude dělat problém Němcům, aby projeli Holicema ku Praze. Byla to podmínka toho, že kdyby se něco šustlo, tak nás postřílej. Zapálili ale radnici a vypálili asi pět domků.[4] Bylo to příšerný. Nejhorší pohled byl, když nás vedli do sokolovny přes náměstí, přes město zpátky. Radnice hořela, támhle mrtvý, támhle ležel raněný. Bylo to hrozný.

Zemřelo tady 58 lidí, kterým se udělal společný hrob, kde jsme 9. května mrtvé pohřbívali. Němci už nám to dovolili, protože věděli, že bude konec, a už se pakovali. Přijel k nám na koni sovětský důstojník, ohlásit nám, že je konec světové války. Na jedné straně smutek, pozůstalí brečeli, a na druhé straně ohromná radost, že je konec.

Každý rok se tam dělá shromáždění. Smutné je, že dříve každý podnik musel 5. května poslat 30 lidí a i školy tam musely chodit. Letos už tam bylo lidí méně. Každý rok tam mluvím. Máme dohodu, že při půlkulatém výročí mluví starosta a v meziobdobí já. Zůstala ještě vdova po zastřeleném z povstání paní Brandová a já. Když jsem letos mluvil, kývala na mě, abych k ní šel. Poděkovala mi a říkala: „Pane Kyncl, koukám už jsme jenom dva. Nikdo jiný."

A jak to tu bylo s kolaborací?
Za války to tady bylo poměrně klidný, protože jsme měli tady asi tři takové rodiny kolaborantů. Prakticky ale neublížili nikomu. Byly tu vagony a v nich mnoho různých věcí. Zdravotnické potřeby, asi dva nebo tři vagony cukru v pytlích a byl tam i líh. Jeden pán byl chtivej, chtěl si natočit líh, a jak s tím hnul, tak mu to vylítlo. Už nežije, ale byl slepej, protože mu to vypálilo oči. Lidé byli tak hladoví, že když si některý nesl na zádech pytel cukru, tak ten druhý, který nemohl, mu to rozřízl a té ulici se říkalo cukrová ulice. Vagony tenkrát hlídali Maďaři, jenomže když viděli, že se v lese za Holicemi začali stahovat partyzáni, tak od těch vagonů začali utíkat. Pak přijeli Němci a obsadili to.

Bydleli jsme kousek za nádražím. Přišel německý důstojník, aby mu tatínek ušil civilní šaty. Cítil, že už je konec a v uniformě by se odtud nedostal. Chodil s ním pucflek, jeho sluha a to byl Rusáček. Brácha uměl rusky, bavili se spolu a on mu říkal: „Nepřejte si, aby sem přišli Rusové. Já se domů nedostanu. I když nás Rusové zachrání, my všichni, kteří jsme se vzdali, budeme postřílení." Táta ty civilní šaty musel ušít, protože to se nedalo odříct, a když přišel 5. květen, všichni najednou zmizeli.

Byla tu německá továrna Gusmetall a tam dělali součástky pro letectvo. Bylo tam zaměstnaných dost našich lidí, ale chovali se k nim celkem dobře. U silnice na Pardubice bývala obuvnická továrna Hermann Hirsch, kterou Němci zabrali, a z Maďarska sem přivezli opravnu šatů a obuvi. Kečkemet se to jmenovalo. Dělali tam naši lidé, ale jinak tam všechno hlídali němečtí vojáci. Naši lidi jsou ale šikovný a odtamtud vynášeli různé věci, když tatínek třeba potřeboval, aby mohl sehnat nebo ušít německou uniformu pro partyzány. Partyzáni převlečení za Němce pak směrem na Chvojno a Chvojenec hodně Němců odpálili. Zabili je a sebrali jim zbraně.

Takže bylo to takové hezké, ale hrozně jsme se báli, protože člověk nemohl vědět nic. A říkám kamarádi, moji spolužáci, padlo jich pět. Ještě Jarda Nováků, říkalo se mu Lišák. Skauti měli vždycky nějakou přezdívku. Nikomu nechtěl ublížil, jenom se šel podívat, a Němci ho zblikli. Oni jak toho 6. května viděli někoho na ulici, tak po každém stříleli.

Pamatujete si na své zatčení?
Bylo to všechno dobré, přišel osmačtyřicátý rok a všechno se pokazilo. Měli jsme malé krejčovství. Zaměstnávali jsme dělníka, učednici a ještě učedníka. Byl to můj kamarád a spolužák. Jeden bratr už byl ženatý v Liberci a druhý v Jablonci. Ten z Jablonce psal mamince dopis, ke kterému přiložil leták. Prý že: „Takovej leták o Benešově smrti koluje na Jablonecku." Maminka to myslela celkem dobře. Tatínek neměl čas, takže si to přečetla a nechala dopis i s letákem ležet na stolku. Ta holčina, učednice, ho vzala domů a její tatínek byl hroznej komunista – dělal tu na cihelně. Smůla ještě byla, že jeho syn se mnou chodil do jedné třídy, byl to můj spolužák.

Druhý den byl pohřeb Beneše. S Bóžou Kamenickým, také se u nás učil, jsme jeli Benešovi na pohřeb. Nejdřív byl vystavený na Václaváku v Národním muzeu. Pak šel průvod po Václavském náměstí dolů na nábřeží. My jsme běželi rychleji a čekali jsme na nábřeží, až půjde okolo. Pak šel pohřební průvod a hudba. Tenkrát ho ještě všichni uznávali jako bývalého prezidenta, takže s plnou poctou. Bylo to krásný a já jsem byl na to zvědavý, jak bude vypadat takový státní pohřeb. Šel pomalu, takže ono se to protáhlo a lidí tam bylo moře. Tam byla strašná síla lidí. Všude, na Václaváku, to bylo plný lidí. Všichni smutný, všichni plakali, protože on přece jen byl tenkrát pro tu dobu člověk, který opravdu všechno obětoval pro republiku. No a nic jiného se kolem toho nedělo, sebrali jsme se a jeli večer domů. Takže jsme s Bóžou byli spokojený.

Domů jsme přijeli až ráno osmého. Otvíral mi tatínek a já jsem povídal: „Copak, maminka nevstala?" „Maminku zavřeli, Jirka je zavřenej" – to byl brácha z toho Jablonce – „a pro tebe a pro Bóžu přijdou dneska ráno." Skončili jsme v base v Chrudimi, pak jsem ještě byl v Pardubicích v pracovně. Brácha dostal 6 let, maminka 2 roky a já dostal jako mladistvý půl roku. Nebylo mi ještě ani 19 let. A ztratil jsem také občanská práva. V Chrudimi jsem si odsloužil pět měsíců i s Bóžou, kterého zavřeli se mnou. Místo propuštění jsem pak byl poslán na dva roky do nápravně výchovného tábora v Pardubicích.[5] Dva roky jsme tam ale nebyli, protože tatínkovi poradili, aby napsal žádost na krajský národní výbor do Hradce Králové. Domů jsem přišel 9. září 1949.

Nechtěl jsem nikam chodit, protože jsem si říkal, jak na mě bude každý koukat. No, ale překonalo se to a zajímavé je, že to všechno záleželo na lidech. Bohužel i ze Sokola jsem se dozvěděl, že nás udali. Teď jsem našel v sokolovně, když jsme ji dostali zpátky, zápisovou knihu, kde se navrhuje, aby Kyncl a Kamenický byli vyloučeni z řad Sokola, že to jsou zrádci a já nevím co všechno.

A ten leták o smrti Beneše jste sám viděl?
Viděl jsem ho. Přišel dopis od bratra, tatínek neměl čas to číst, tak jsem si to taky přečetl. On byl v Jablonci nad Nisou. Byl to hrozně vzdělaný člověk. Psal, jak se mají a mimo jiné, že tam kolují takové letáky. V tom letáku bylo napsáno, že komunisti Beneše donutili k sebevraždě. A právě ta holčina ho sebrala a tím to začalo všecko.

Přišel vám ten leták v té době jako něco nebezpečného?
Ale vůbec ne. Leták, ona to byla asi takhle půlka, když to přehnu (ohýbá list papíru na formát A5 – pozn. M. L.), a tam bylo napsáno: „Nevěřte komunistům! Doktor Beneš nezemřel normální smrtí, komunisti ho donutili ke spáchání sebevraždy." Tak ten leták jsem četl, ale nepovažoval jsem to za něco vážného, co by mohlo někoho ohrozit. Tenkrát byla ale hrozná doba, to si nikdo neumí představit. Záleželo to všechno na lidech. Možná jsem to říkal, že když jsem přišel z dolů, byl jsem najednou spolehlivej a čistej, protože jim neměl kdo cvičit děti. Vyměnil se starosta a už to stačilo. Byl jinej, znal mě z jiného pohledu, a hlavně věděl, jaký jsem byl blázen do sportu.

Jak dlouho trvalo, než vás odsoudili?
Asi tři neděle nebo měsíc, čtyři neděle tak. To bych se musel podívat. To šlo velmi rychle, to se žádný dlouhý vyšetřování nedělalo. Já jsem také nic nezapíral, nebylo co zapírat, vždyť my jsme vlastně nic neprovedli.

Jak si vysvětlujete, že se do toho procesu nedostal váš otec?
Jak si to vysvětluji? Ta holčina řekla, že ten dopis přišel a že ho paní Kynclová odložila. Protože maminka byla úžasná ženská a tatínek o tom nic nevěděl. Bráchu sebrali v Jablonci a až potom ho přivezli do Chrudimi k vyšetřování. Mě a Bóžu Kamenickýho sebrali ráno po pohřbu, ale byli tady zase slušný esenbáci. Žádný pouta nebo náramky, nic. Ani nešel vedle nás. Říkal: „Kluci, běžte."

Všichni věděli, že je to nesmysl, ale bohužel stačil jeden člověk. Tady byla továrna na výrobu obráběcích strojů TOS Holice a tam bylo dost takových komunistů, kteří si to vynutili: „Ne, musí být potrestanej!" Všechno záleželo na lidech, bože, ale to je asi ve všem.

Jaké podmínky byly ve věznění?
Poznal jsem spoustu lidí, poznal jsem charakter lidí, protože když jsem byl třeba zavřený v Chrudimi, byli tam různí bachaři. Byl tam nějaký Havránek, chlap jak hora, a když jsem od něj dostal facku, tak mi hlava lítala. Ale měli jsme tam malinkého bachaře, nějaký Pochobradský a ten zas pro rodinu sháněl, aby bylo máslo, aby bylo tohle, aby měl mouku... Vždycky přišel a ptal se: „Tak jak, šel bys se mnou v sobotu?" V roce 1948 byly ještě soukromé statky. V Kočí, v Topole, na statek. On si nesl domů husu a já jsem se dobře najedl.

Nosil jsem třeba v Kočí do prvního poschodí na sýpku šedesátikilové pytle. Byla to dřina, ale zvládnul jsem to. Chodil jsem také šlapat zelí k panu Kabeláčovi do Chrudimi, kde se zelí nakládalo. Byly tam ohromné kádě, my jsme si tam vytáhli provazem nakrouhané zelí v takových kisnách a on ten Kabeláč byl tak hrozně hladovej, že nás za celý den nepustil ani vyčůrat. Já to tak mám ještě dodneška, já nemusím půl dne třeba nic, ale jsou lidé nešťastní s prostatou, já to nepoznal. Tak kluci čůrali do zelí. Ono to vykysne. Jednou jsem to říkal před babičkou a ona se tady pozvracela. Říkala: „Už nebudeme kupovat zelí."

Jaký byl rozdíl mezi chrudimskou věznicí a táborem nucených prací v Pardubicích?
Do věznice jsem byl poslán rozsudkem krajského soudu a žili jsme v domnění, že tímhle rozsudkem to pro nás skončilo a půjdeme domů. Jenomže když jsme měli být propuštěni, tak v ten den nám soudce, který nás měl propustit, přečetl, že krajský národní výbor rozhodl, že nás pošle na převychování. To bylo v polovině roku 1949.

Na místě dnešní věznice bývala pracovna, kde pak byly zavřené hlavně prostitutky. Dříve to ale bývala pracovna, kde bývali hlavně mužský a museli chodit na práci, kterou nechtěl nikdo dělat. Ta věznice měla i svoje pole, takže lidi tam chodili dělat na pole. Tam už to ale bylo oproti věznici krásný, tam už jsem měl pré. Hráli jsme fotbal a všechno. Nebylo to tak přísné, na pokoji nás bylo 10. Pak tam byly v osmačtyřicátém roce zavřené prostitutky, protože tenkrát se prostituce měla zkrátka zlikvidovat. Zavřeli je a v Pardubicích chodily dělat. Byla tam také jedna výhoda, že bachaři nás už znali, protože jeden byl z Holic a druhý z Ostřetína. Tím už to bylo takové přijatelnější.

Jaký tam byl režim?
Režim byl podobný vězeňskému, ale ve věznici jsme nesměli ani na chodbu. Zavřeli celu, která byla maximálně pro čtyři lidi. V Pardubicích už bylo třeba pro 10, takže už to bylo takové volnější. Bachaři byli také všelijací, ale většina z nich byla slušná a k nám se chovali moc dobře. Jednak z toho důvodu, že tam byli známí, kteří věděli, co jsme já a moje rodina zač, ale ze strachu museli být také ticho. Že jsme nechtěli rozvrátit republiku, ale to byla tenkrát taková doba. To se dá těžko pochopit.

Převýchova probíhala formou práce. Já jsem tam dělal v krejčovské dílně. Když ale bylo potřeba a přišel tam nějaký známý bachařů či velitele, vybral si lidi, které poslal na práci s ním nebo k němu. Jeden si ve Stéblové stavěl rodinný domek a já tam jezdil dělat. Vždycky si mě ráno vyzvedl, večer mi dal peníze na vlak a zpátky jsem jel vlakem sám. Tam to bylo volnější.

Kdy vás propustili?
Nebyl jsem tam celé dva roky, protože tatínek napsal žádost, které bylo vyhověno. Domů jsem šel prakticky 1. září 1949. Od mého zatčení uběhl necelý rok, 11 měsíců a nějaké drobné. On tam asi nikdo ty dva roky nebyl.

Brácha ale byl 5 roků na Borech[6], takže tomu slevili jenom rok. Dělal v Jáchymově, nebo přesněji ve Stříbře v dolech, kde mu to utrhlo tři prsty. Potom ho pustili domů. A taky byl veden jako politicky nespolehlivý, ale pak z něj byl obchodně-ekonomický náměstek Řempo Pardubice. To byly doby, že to člověk ani nechápal. Na jednu stranu jsem byl špatnej, a na druhou stranu jsem byl najednou dobrej.

Co se dělo dále?
Koncem září 1949 jsem šel k odvodům a byl tam takový komunista, říkali jsme mu Zabiják, protože tu byla věznice a on tam tloukl vězně. Když jsem byl u komise, on říkal: „Tohle je šikovnej kluk, sokol, měli byste ho poslat do vojenský školy, protože z něj bude výbornej důstojník." Povolávací rozkaz jsem ale dostal do Litvínova, ne do školy, ale do dolů. Prvního října jsem narukoval a druhého října už jsem fáral do dolu.

Oni vás poslali hned do těžkých PTP[7]?
Nejdřív jsem narukoval do Litvínova, kde se dobývalo hnědé uhlí. Nedělal jsem tam ale ve stěně. Uhlí se dopravovalo vozíčkama, které se zavěšovaly na lano, a potom se to táhlo až do výsypky. A tu výsypku jsem obsluhoval.

V Litvínově jsme byli do Velikonoc. Na příští rok o Velikonocích jsme se stěhovali do Karviné. Měl jsem to štěstí, že jsem byl z krejčovské rodiny. Byl jsem člověk, který také rád recitoval, protože v Holicích jsem se trošku angažoval. Přišel jsem na nápad, že bychom mohli udělat pěvecký a recitační kroužek. S klukama jsme získali ještě asi čtyři děvčata z Litvínova a připravili jsme pro důstojníky a jejich rodinné příslušníky mikulášský večer v Mostě. Recitovali jsme a zpívali. Já jsem sice moc zpívat neuměl, ale zase jsem uměl dělat srandičky. Když jsme třeba nacvičili Werichovu písničku „Holduj tanci, pohybu", i když už se taky nesměla, a já jsem tam předváděl cvičení.

Ráno si mě zavolal pan velitel. Říkal jsem si, že to je průser. Přišel jsem k němu, ohlásil se a on říkal: „Jak to, vojíne Kyncle, že jste neřekl, že jste krejčí?"
Já jsem odpověděl: „Soudruhu veliteli, mě se nikdo neptal a na vojně, když se vás nikdo neptá, tak..."
„No, to jste měl nahlásit! A vy máte doma krejčovství?"
Já na to: „Měli jsme."
„No a už nemáte?"
Já jsem povídal: „Tatínek ještě má."
„A kdybych něco potřeboval? Pro manželku něco, dalo by se to sehnat, nebo jakpak?"
Řekl jsem popravdě: „Já nevím, já jsem od října na vojně a máte prosinec."
„Kolik dní potřebujete domů?"
Jsem podíval: „No tak, dva, jeden den tam..."
„Máte tři dni volna."
Dal mi tři dny, zavolal jsem domů, co bych potřeboval přivézt, a s mým děvčetem z Litvínova jsem jel do Prahy, kde jsme byli tři dny u tety. Za tři dny jsem se vrátil a přinesl jsem mu to. Začal mi tykat, mně to nevadilo: „Tak víš co? Nebudeš fárat, vrať fáračky a půjdeš do krejčovský dílny. Ušil bys pro dceru kalhoty dámský, uměl bys to?"

Odpověděl jsem: „Měli jsme krejčovství pánský a dámský, tak to jsem také musel umět." Tím to všechno začalo, protože ten potřeboval tohle, ten zas pro tetičku, pro babičku... Pak už jsem měl tu vojnu lepší, bylo to už volnější. Vše se zlepšilo. Když jsme se stěhovali do Karviné, vybral mě, abych velel četě, která v Karviné připraví ubytování. Udělala se tam velká dílna pro celou Ostravsko-Karvinskou oblast. Pro všechny posádky až po Frýdek-Místek. Osm krejčích a sedm ševců. Velitel mě jmenoval vedoucím dílny. Pak jsme se přestěhovali do Orlové a tam jsem byl zas vedoucím dílen.

Dílna, kterou jste vedl, byla jen pro velitele?
Opravovali jsme vojenské věci nebo když si někdo něco roztrhal a tak. Když přivezli z prádelny, tak jsme vyžehlili košile. Pak jsme opravovali pro Ostravsko-Karvinský revír, to byl ohromný revír, velikánský od Frýdku-Místku. Opravovali jsme i fárací věci, kalhoty a bundy. Zas jsme ale měli k dispozici sprchy a všechno. Tam jsme měli výhodu, v Litvínově jsme bydleli v dřevěných barákách v bývalém koncentráku, ale tady v Karviné byly krásné zděné budovy. Nemuseli jsme ani uklízet, protože tam byly uklízečky.

Dostávali jsme už i plat, ale jednu třetinu jsme museli odvádět na ubytování a pořádek, jednu třetinu na stravu a jednu třetinu nám dávali na knížku. Mně se vedlo, já jsem měl peněz dost. Kluci potřebovali vyžehlit, upravit, zkrátit... My jsme byli lordi. Taky jsme se v sobotu sebrali a do Ostravy se z Karviné nechali zavézt taxíkem. Také byla výhoda, že jsem tam hrál fotbal a hokej a tím pádem jsem si to všechno vylepšil. Tam už jsem byl pán.

A baráky, ve kterých jste bydleli, byly k dispozici pro všechny z útvaru?
Byly to tříposchoďové bytovky. V nich jsme spali a v druhém baráku byly dílny a sklady. Tam jsem úřadoval já, měli jsme tam krejčovskou a ševcovskou dílnu. Sklad. Když potřebovali, tak se taky dělaly čachry machry. Já jsem si v Karviné za celou vojnu nepral košili, protože když jsem měl košili špinavou, šel jsem do skladu a vzal si novou.

A co se dělo dále?
Přišel rozkaz, že máme podepsat na závazek tři roky na doly. My jsme to ale, celá krejčovská i ševcovská dílna, odřekli, a šli jsme proto fárat. Byl jsem také na Orlová-Lazy a tam byl velitelem roty nějaký nadporučík Chytka. On si potrpěl na to, aby po skončení odpolední směny v 9 hodin bylo ještě čepobití. To bylo nejdříve hlášení, přečetl se rozkaz na další den a pak jsme chodili kolem a zpívali. Jenomže jsme byli trošku trucovitý a když nám dal povel zpívat, tak jsme nezpívali. Nechal nás chodit asi třikrát až do půlnoci. Chlapi přišli a říkali: „Vašku, tohle nemůžeme takhle nechat. Víš co? My zítra až přijedeme na šachtu a sjedeme dolů, tak si sedneme a budeme spát."
Já na to: „Ale prosím vás..."
„Neboj se, však ono se to srovná."
No, tak taky jo. Sjeli jsme dolů, přišel štajgr, protože nešly pásy, a ptal se, proč neděláme. „Nezlobte se na nás, ale my jsme ospalý. My musíme do půlnoci zpívat a chodit po dvoře." Druhý den přijel ředitel dolu za velitelem útvaru. Už jsme nezpívali a nechodili, protože pro ně jsme nebyli vojáci, pro ně to byl člověk, který plnil plán těžby uhlí. A byl klid. Měl jsem život pestrej, ale nelituju toho a rád si někdy zavzpomínám.

Zažil jste také nějakou nehodu?
V PTP někdy byly těžké chvíle. Třeba když spadla stěna. Naposledy jsem dělal na dole Doubrava, což je u Ostravy. Horníci, aby měli před Vánocema víc na pití, protože oni všechno přepočítávali na chlast. Stěna měla být vysoká 160 centimetrů a asi 250 metrů dlouhá, ale my jsme ji brali jen 80 centimetrů do hloubky, aby na ušetřeném materiálu víc vydělali. Později jsme začali brát 90 centimetrů a pak metr dvacet, jenomže tu výdřevu, která byla prozatímní (než se postavily železné stojky), jsme dostávali jen na 80 centimetrů. Týden před Vánocema to spadlo. Místo 160 centimetrů výšky tam bylo mnohem méně a my jsme potmě vylézali po čtyřech. Bylo to příšerné, ale dobře to dopadlo. Pak se tam přijel podívat velitel. Ten byl zelenej a nechtěl věřit, že v takovém prostředí děláme. Byl se poprvé podívat na dolech, protože vojenský velitelé to nevěděli. Co on by tam chodil. Oni hlavně potřebovali, aby se plnil plán.

V těžkých PTP byli lidé s politickou kvalifikací „E"[8], ale i jiní...
Já jsem měl kvalifikaci návrat nežádoucí, ale změnilo se to hodně tím, že jsem se dostal do těch dílen. Taky jsem zažil v těch dolech. Žádné radosti tam nebylo.

Jak proběhlo vaše propuštění?
V únoru roku 1953 velitel roty říkal: „Podívejte se, je vydaný rozkaz, že budete propuštěni, když do 28. února předložíte potvrzení o praxi ve stavebnictví." Když jsem se vrátil z basy, tak jsem už nesměl krejčovat. Mohl jsem jít do Semtína nebo do stavebnictví. Nechtěl jsem nechat doma tatínka, tak jsem šel dělat do stavebního. Byla to ještě soukromá firma z Prahy, stavěli tady dětský domov na Starých Holicích. Chodil jsem tam k zedníkům.

Řekl jsem veliteli, že bych si potvrzení sehnal, a on mi dal volno. Jel jsem domů, jenže jsem měl tu smůlu, že ředitel byl na tři dny v Praze a nikdo jiný mi potvrzení dát nemohl nebo nechtěl. „My ti to pošleme doporučeně," řekly dvě ženský, které tam byly, shodou náhod také sokolky. V neděli jsem přijel na útvar a v pondělí jsem se hlásil veliteli. On ale potvrzení neměl.

Já jsem povídal: „Nebyl tam ředitel, ale zítra by to mohlo přijít. Slíbily mi, že to pošlou doporučeně."
„No, tak počkáme, ale nejdýl ve středu to tu musí být. Dýl nemůžu počkat."
V úterý nic, ve středu pošta pro mě žádná. Zase si mě zavolal, řekl jsem, že jsem dopis nedostal a šel jsem fárat na odpolední. Když jsem v deset hodin vyfáral, čekal tam svobodník: „Vašku, běž vyklepat fáračky, jdeš domů."
Povídal jsem: „Nekecej prosím tebe. Je to nesmysl, dopis jsem nedostal."
Odpověděl mi: „Ve čtyři hodiny mě velitel poslal na poštu, jestli tam je na tebe doporučenej dopis. Dovolil si ho otevřít a měl si tam potvrzení. Mám ti vyřídit, že máš vrátit všecko a zítra jdeš domů." Tak jsem se po 28 měsících dostal domů z vojny.

Na Vánoce roku 1952 jsem se chtěl ženit. Měli jsme dojednáno, že až přijdu domů, že se s manželkou vezmeme, a když nám to prodloužili, tak jsem se ženil až ve třiapadesátém roce.

Co se stalo po vašem propuštění?
Musel jsem jít do Stavebního podniku. Jezdil jsem na dopravě, pak jsem dělal pomocného dělníka u zedníků a když už to bylo třetí rok, šel jsem za ředitelem a říkal jsem: „Řediteli, buď mě pusťte, nebo mě nechte něčemu vyučit. Nebudu celý život dělat nádeníka." Za dva dny mi volal: „Podívej se, potřebovali bysme buď pokrývače, nebo dlaždiče. Zvaž to." Říkal jsem si: „Pokrývače raději ne, kdybych spadnul ze střechy, ale když budu dláždit, tak na zemi se mi snad nic nestane." Vyučil jsem se dlaždičem a protože v zimě se nedá dláždit, tak ještě parketářem. Tak jsem měl další řemesla a na všechno výuční papíry. Později jsem šel dělat betonáře a asi tři roky jsme dělali silážní a močůvkové jímky.

Jednou přijeli ředitel Stavebního podniku, byl to Pardubák, šéf stranické organizace a předseda ROH. Nejdřív jsem dostal vynadáno, protože jsme porušili předpisy a bylo nebezpečí, kdybych spadl. Pak povídal: „Václave, my bysme chtěli, aby si dělal předsedu závodního výboru."
Já jsem povídal: „Řediteli, já jsem byl zavřenej."
„Všecko vím."
Já jsem povídal: „Nejsem ve straně."
„Všecko je dohodnutý, okresní výbor strany s tím souhlasí."
Odpověděl jsem: „Nikdo mě nezvolil."
„Už tady s sebou máme stávajícího předsedu. On svolá členskou schůzi, udělají se volby a oni tě zvolej. Všecky jsou pro tebe, protože tě znají." Tak jsem se stal předsedou závodního výboru.

Něco jsem pro ty lidi udělal, protože jsme tam měli hrozně pitomého pamáka[9], nějakýho Tondu Mlíkovýho. Jakmile měl někdo větší výplatu než on, hned se musely zpevňovat normy a lidi začali dávat výpověď. Povídal jsem: „Řediteli, já vám někoho doporučím. Sice to není ekonom, ale je to bezvadnej hospodář. Je to bejvalej farář pan Ferbas a on by toho pamáka mohl dělat." Znal jsem se s ním a jeho paní, tak jsem za ním jel a přemluvil ho. Já ho znal z doby, kdy nám v Jiskře Holice dělal hospodáře. Panečku, on s každou korunou tak šetřil, než ji vydal. Ale rozumně. Nastoupil a stal se pamákem. Tak jsem začal dělat předsedu závodního výboru.

Nejdřív jsem s ředitelem projednal, že budeme jeden den v týdnu jezdit za lidmi po stavbách, protože někteří ředitele ani neznali. On nevytáhl paty z kanceláře. Začali jsme jezdit, i když se mu to nejdříve nezdálo. Lidé ho pak ale dost chválili. Smůla byla jedna, že on byl trošku náchylnej se napít, když byla možnost a bylo to zadarmo.

Co jste všechno jako předseda závodního výboru dělal?
Začal jsem pro lidi dělat zájezdy. Vymyslel jsem, že když někdo bude mít padesátiny, měl by dostat rekreaci, a když někdo půjde do důchodu, tak zahraniční rekreaci. Najednou přišel ředitel a povídal: „Václave, pozítří jedeme do Žamberka, je tam takovej aktiv ředitelů okresních stavebních podniků s předsedama závodních výborů z celýho kraje. On tam každý něco řekne, jak ty podniky plněj a takový... Hele, tak tam vystup." Byl jsem proti, on ale řekl, že si přece něco připravím.

Jel jsem tam, byla diskuze, chvilku jsem mlčel, ale když jsem viděl, jak se všichni trošinku vytahujou, říkal jsem si: „Všichni to chválí, ale žádný neřekne, že jsou taky problémy." Vzal jsem si slovo. Nejdřív jsem začal mluvit o tom, že: „Máme osm brigád socialistický práce, plníme, tyto bytovky jsme předali..." Povídám: „Ale kdyby..." A teď jsem začal kriticky: „Kdybysme měli tohle, kdyby byly tyhlenty podmínky a to všecko..." To byste musel vidět ten ohlas. Nejdřív všecky uši natažený, ticho jak v hrobě a potom ohromnej potlesk. Předseda Krajského odborového svazu stavebnictví přišel za ředitelem a povídal mu: „Řediteli, kdes toho chlapa sehnal?"

On mu odpověděl: „No, sehnal, to je předseda..."
„No, to já vím, ale kdes k němu přišel? Hele, my ti ho zabíráme."
Tak hned jsem byl zvolen do krajského předsednictva odborového svazu a kde bylo potřeba něco zkritizovat (i na okresní odborové radě), vždycky oba přišli: „Heleď, ty nejsi ve straně, tobě se nic nestane. My jim to říct nemůžeme." Tak jsem většinou kritizoval. Ne, že bych pomlouval, ale upozorňoval jsem na ty nedostatky, který jsou.

Přišel asi za půl roku: „Hele, my tě pošleme do školy ROH do Prahy." Smůla byla, že jsem do té školy nastoupil v lednu 1968. Přednášeli tam, jaké to bylo špatné, a teď se vše změní a bude to lepší. Za čtvrt roku přišel třídní a povídal: „Václave, teď je příležitost, aby jsi vstoupil do strany." Nikam jsem vstupovat nechtěl, takže jsem za čtvrt roku skončil.

Přišel rok 1969 a opět přišli z kraje: „Václave, my tě pošleme do školy ROH. Ono by bylo potřeba, aby sis něco osvojil." Ptal jsem se, co tam budu dělat. Odpověděli: „Ono je tam různé zaměření, vyber si, o co by jsi měl zájem." Byl tam stejný třídní jako předtím a začal mluvit o tom, jak bylo všechno od ledna 1968 špatný. Říkal jsem si: „Ježišmarjá, co to je za lidi? Před rokem mluví, jak to bylo špatný předtím, teď jak to bylo špatný v šedesátým osmým roce."

Mohli jsme si vybrat zaměření. Byl tam ekonomický směr a také pracovní právo. Říkal jsem si: „Na ekonomii nepůjdu, ale lidem spíš pomůžu, když budu vědět, co si podle pracovního práva můžu dovolit. Když budu moci oponovat řediteli a budu vědět, že tady to je černý na bílém a platí na to zákon." Vybral jsem si směr pracovního práva. Po půl roce opět přišel třídní učitel a říkal: „Měl bys podepsat přihlášku do strany, teď už je to lepší, teď to bude pevný..."
Odpověděl jsem: „Nezlobte se, ale já nic podepisovat nebudu."
On na to: „Ale budeš muset skončit."
Povídal jsem: „Tak skončím." takže jsem tam byl půl roku místo dvou let. Mělo to ale jednu ohromnou výhodu. Třídnímu jsem navrhnul, že když tam jsou lidé ze Slovenska a z Moravy, kteří neznají Prahu, že bych sehnal průvodce a jedno odpoledne bysme věnovali prohlídce Prahy. Chodili jsme po Praze, bezvadná paní to byla, měla ráda pivo, takže jsme vždycky skončili někde v hospůdce. Hlavně jsem se tam seznámil, z ústřední rekreační péče, s nějakou Dášou Machýtkovou a ta mně povídala: „Vašku, nám podniky vrací poukazy. Když budeš nějaké chtít, napiš nebo zavolej." Sehnal jsem za rok taky 80 poukazů včetně zahraničních. I do Jugoslávie a Itálie. Vymínil jsem si, že je budou dostávat ti, co půjdou do důchodu, nebo za nějakou zásluhu či při těch padesátinách.

V tom odborovém svazu jste pracoval jen na úrovni kraje?
Dával jsem to všechno dohromady, až za mnou přijeli z Prahy z Českého odborového svazu stavebnictví. Říkali: „My bysme tě potřebovali do předsednictva našeho svazu. Dáváme návrh, aby ses stal členem předsednictva svazu."
Povídám: „Prosím vás, já nejsem ani..."
„Tam jsou potřeba i bezpartijní."
Já vím, že třeba v Národní frontě také potřebovali mít i nestraníky. Tak se jim to hodilo. Já jsem povídal: „Co tam budu dělat?"
„My jsme se dozvěděli, že jsi studoval pracovní právo. Ony chodí různé stížnosti z podniků, takže bys to mohl řešit."
Zůstal jsem nadále ve Stavebním podniku a když něco bylo, oni zavolali, ředitel mě uvolnil a oni to pak zaplatili. Podnik to nic nestálo.
Zavolali a já jsem se na 2 až 3 dny sebral a jel jsem. Například jsem byl v Ústí nad Labem. Poslali mě tam s tím, že: „Je tam nějakej problém, pracovníci si stěžujou, že tam mají hrozně špatný pracovní podmínky." Odpoledne jsem přijel, přespal a druhý den ráno jsem sedl do elektriky do Průmstavu. Zeptal jsem se řidiče, jak se dostanu do Průmstavu.
On se ohlédl: „To chcete jít v těchhle botách?"
Já jsem povídal: „No a to mám jít bos?"
„Prosím vás, všichni tady mají holínky na přezouvání. Vždyť se tam nedostanete."
Já jsem povídal: „Já se tam musím dostat." Přišel jsem tam vyrichtovanej, protože polní cesta by snad byla lepší. Zavolal jsem si předsedu závodního výboru a ředitele. Povídal jsem: „Vážení, to vám není hanba? Řediteli, jak se sem dostáváte? Nemáte pár panelů, abyste položil cestičku? Ne pro auta, ale pro pěší?"
Za měsíc mi volali z Prahy: „Máme ti poděkovat za ty lidi, protože už tam nechodí bahnem, ale pěkně po cestičkách."

Musela to být zajímavá zkušenost...
Pak jsme měli nějakou akci v Karlových Varech v Grandhotelu Pupp, tehdy se ještě jmenoval Moskva. Měli ráno poradu, aktiv straníků, a já jsem se šel po Karlových Varech projít. Zpátky jsem přišel po obědě a chlapi z Hradce a z Pardubic se ptali, co budeme večer dělat.
Já jsem povídal: „Co budeme dělat? budeme hrát karty."
„Neblbni. Pojď s námi do baru. Tady je bar a mají tam prý skleněnej parket. To budeme vidět ženskejm pod sukni."
Já jsem povídal: „Vy jste ale pitomý."
Tak jsme šli a byl tam taky ministr stavebnictví, nějaký inženýr Polák. Pan ministr stavebnictví měl prachy, tenkrát v tom baru lahvička sedmičky vína stála 250 korun. Seděli jsme tam, pan ministr platil a když už se mělo končit, všichni se sebrali, nezaplatil nikdo a odešli. Pan ministr byl ožralej a měl takhle našikmo hlavu. Když byla asi hodina po půlnoci, povídám: „Soudruhu ministře, pojďte spát." Začal mumlat: „Co? Kam? Kde? Kde jsou? Zaplatit..." Řekl jsem, že je to zaplacené, a odvedl ho na pokoj. Sotva jsem ho odtáhl, on byl taky trošku při těle. Druhý den si mě zavolal a ptal se, kolik to stálo, a trval na tom, že zaplatí. Řekl jsem, že jsme utratili asi 350 korun. Dal mi je a řekl: „A budeš mi tykat! Všecky ty darebáci chlastali, nezaplatili a mě tam nechali ožralýho." No, tak jsem si tykal s panem ministrem. Tak daleko jsem to dotáhl. (odlehčeně)

Na podniku to dopadlo tak, že potřebovali pracovníka na tajné spisy a přišli na nápad, že bych to mohl dělat já. Podle mě to byl nesmysl, protože jsem byl zavřený. Oni ale na to: „Neboj se, všechno je prověřený. Pojedeš do Hradce, tam je to vyjednaný, oni si to tam na StB dojednají a povedeš nám tajnou spisovnu."

Přijel jsem tam a musel jsem jít do jedné cimry. Říkal jsem si: „Ježišmarja, co tady mám čekat." Pořád jsem tak koukal, jestli někde není nějaký mikrofonek. Ten tam určitě měli. Za půl hodiny konečně přišel a povídal: „My jsme si vás prověřili a souhlasíme s tím, abyste tu tajnou spisovnu vedl."
Já jsem povídal: „No, prověřili, nevím, ale já jsem byl..."
„Všechno víme, a bratr byl zavřenej, i maminka byla..."
Já jsem povídal: „Ano, byli zavřený, ale maminka už nežije."
„Všechno víme, je to v pořádku. My s tím souhlasíme, protože na vás bude spolehnutí."
Tak jsem dělal tajné spisy a civilní obranu. Nakonec jsem byl v podniku takovej větší pán. Ale nepřeháněl jsem to a byla to výhoda pro podnik, protože některý ty Stavební podniky zase ledasco potřebovaly. Znal jsem se třeba s řediteli dřevařských závodů.

Ve Stavebním podniku jste pracoval až do důchodu?
Tři roky před důchodem nastal problém, že jsem si tykal s ředitelem, jedné soudružce to bylo líto, a tak jsem odešel z podniku dělat do JZD. Na Starých Holicích bylo bezvadný JZD. Měl jsem tady známého místopředsedu. Oral jsem, sel, když bylo potřeba do kravína, tak jsem šel do kravína. Mně nebyla nikdy žádná práce protivná, uměl jsem se ke všemu postavit. Takže jsem ten život měl celkem dobrý. Nemůžu si stěžovat.

Nebyl jsem u komunistů, ale dcera chtěla na zdravotní školu, prvně byly nejdříve pohovory a potom se řeklo: „Ano, můžeš přijít ke zkouškám, nebo nemůžeš." Jel jsem s ní, ale ona nechtěla, abych tam čekal. Z Pardubic přijela asi o půl šesté večer, uřvaná, ubrečená... Ptal jsem se jí, co se stalo, a ona: „Holky ani neuměly klafnout, ani zazpívat, já všecko. A mně ředitelka řekla, abych ke zkouškám už nechodila, a těm řekla, že nemusej chodit a že jsou přijatý." Řekl jsem, že to je přece lumpárna. Tu ředitelku jsem znal. Dělala také do spartakiád. Jel jsem na okresní tělovýchovu za tajemníkem, nějakej Jenda Opl a tam jsem mu to říkal. On mi povídal: „Vašku, ty seš blbej," vzal telefon a volal té ředitelce a povídal: „Hele, mám tady Vaška Kynclovýho..."
Měl jsem druhé sluchátko. „Včera tam jeho dcera skládala zkoušky a vy jste jí řekli, že už nemusí ke zkouškám chodit."
„Počkej, tady byly dvě Kynclovy, jak se jmenuje?"
Povídá: „Zdenka."
„Jo, tak mu dej vědět, že nemusí nikam chodit a prvního září taky nastoupí."
Byla to taky protekce, ale nijak jsem se ji nesnažil využít. Bylo mi holky líto. Je z ní zdravotní sestra. Také měla smůlu, protože pak tu dělala v dětském domově s dětmi do tří let a v noci dítě brečelo, vstala, nechtěla rozsvěcet, brkla, upadla a chodí o holi.

Z JZD jste tedy šel do důchodu?
Ano, ale ještě jsem dělal 10 roků ve školce. K 1. lednu jsem nastoupil důchod, ale když je člověk celý život zvyklý dělat a pohybovat se, bylo najednou těžké jen sedět. Máme malou zahrádku a byla mi trošku dlouhá chvíle. Najednou přijela místoředitelka ze školky, jejíž manžel dělal také v JZD a mě znal, a říkala: „Pane Kyncl, vy jste v důchodu? Prosím vás, my jsme tam měli topiče, a on už nám nechce topit. Nemohl byste nám topit? Jen od září do května." Tak jsem povídal, že si to musím rozmyslet a s manželkou jsme se o tom radili. Řekla mi: „Já vím, ono ti je to doma dlouhý. Ty potřebuješ mezi lidi. No, dělej si, co chceš." Nastoupil jsem do školky a protože mám vztah k dětem, tak jsem si to tam tak oblíbil, že jsem tam 10 let dělal údržbáře a topiče.

A co děláte v současnosti?
Už je to 11 roků, co si sokolovnu na Jiskře Holice vysoudila Česká obec sokolská z Prahy. Byl jsem předsedou Jiskry a oni mi volali, že sem přijedou a podívají se, co se s tím dá dělat. Šel jsem za starostou a povídal: „Vláďo, zítra přijedou z České obce sokolské, pojď se mnou, abych věděl, co si můžu dovolit a co ne. Sokolovna je 95 roků stará, stavěli si ji sokolové, a teď by si to nějaká Česká obec sokolská z Prahy chtěla vzít. Copak to je nějaká spravedlnost?" I když jsem sokol a byl jsem. Přijeli a šli se podívat do sálu. Sedli jsme si tam a jeden povídal: „Podívejte se, je to tady krásný. Myslím si, že by z toho byla pěkná hospoda."
Já povídám: „Jaká hospoda? Sokolové to stavěli, aby se tady cvičilo a cvičí se tady!"
Oni na to: „A vždyť máte halu..."
Na pozemkách jsem si zjistil, že to ještě není převedený. Šel jsem za starostou a on říkal: „Kdybyste tu měli sokolskou jednotu, dalo by se o něčem uvažovat. Já se stanu členem Sokola a ty tady ustavíš Sokol. Kdyby vás bylo 20 nebo 30, my vám z radnice pomůžeme i finančně. Sokolovnu jim nedáme." Dohodli jsme se.

Sokolovna byla v žalostném stavu, protože se opravila jen střecha, a jinak se na ní 80 či 85 let nic neudělalo. Je to krásná sokolovna z bílých a červených pálených cihel. Dostali jsme ji zpátky a já si říkal: „Kruci, nežli skončím, kdyby se mi ji podařilo opravit." Tak tedy do Prahy na ministerstvo kultury, na kraj, na památky, až jsem sehnal skoro 5 milionů korun. Sokolovna je opravená a je jako nová. Byl tam i byt správce. Všem se teď líbí, v jakém stavu je sokolovna. Udělal jsem tam pamětní síň, kam jsem sehnal kroj zakladatele holičského Sokola, dětské a i dospělé kroje. Dále různé památky na Sokol a na slety, protože v Holicích byly tři župní slety a na každý jsou i fotografické památky.

Stále žijete sportem?
Dneska jsem celý den chodil na stadionu, byli jsme v hale. Já to sice nepotřebuju, nezapírám, že mám slušný důchod, tady je sportovní hala a když jsem deset roků ve sportovní hale, nedělám nic, jenom ráno otevřu, přes den se tam jedu podívat a večer musím zamknout. Je to neštěstí, že ať je pěkně, nebo šeredně, ať chumelí, nebo prší, tak já po desáté hodině musím do haly zkontrolovat, protože světla nezhasnou, sprchy tečou, zapomenou je zavřít. Okna otevřený.

Ještě jezdím do Pardubic na sokolskou župu. Byl jsem tam v předsednictvu. Už jsem chtěl skončit, ale pořád jezdím do Prahy, protože ze mě udělali župního zmocněnce. S krajem projednávám, co je potřeba pro župu, až tam z Ústí nad Orlicí, Jevíčko, to vše patří pod Pardubice. Ona je výhoda, že všude mám dost známých a dnes, ať si někdo myslí, co chce, tak bez známostí je to všelijaké.

Na České obci sokolské jsem vloni ještě vyžebral 560 tisíc, to jsou peníze. Když jsme zakládali Sokol, tak jsme měli tak 200 až 300 korun v pokladně, teď jsme pod půl milionu ještě neklesli. Chodí nám tam také cvičit učiliště a to je za půl roku 40 až 50 tisíc, takže nemáme problémy.

Snažím se, aby až opravdu skončím, a že to říkám už kolik roků, tak doufám, že se někdo najde. Nejhorší je, že lidi se těžko hledají. Chápu, že ono dřív to bylo něco jiného, když člověk řekl na podniku, že někam potřebuje, a oni ho uvolnili. Dneska kdo je zaměstnán, tak v pracovní době nemůže. Jedna cvičitelka si chtěla udělat nějaký kurz, ale protože to bylo třeba na týden, volal mi ředitel a říkal: „Heleď, já s tím souhlasím, ale ať si hledá zaměstnání. Buď bude chodit dělat, anebo bude chodit sportovat." Tenkrát to takové nebylo, je jiná doba.

Je nějaký sport, ke kterému jsme se ještě nedostali?
Dcera někdy řekne, že jsem blázen, když tady blázním třeba s těma závodama... Já ještě jezdím na historických kolech. V roce 2008 jsem byl na mistrovství republiky třetí. Předtím ale byly vytvořeny kategorie do 40, 60, 70 a nad 70, zatímco teď je jen jedna a já závodím třeba s 25letým mladíkem. Kdepak bych mu mohl stačit, ale byl jsem třetí. Ve Velké Bíteši jsme měli mistrovství republiky a když nám předávali diplomy, tak ten, co to uváděl, se mě ptal: „Mohl bych se vás zeptat, kolik je vám vůbec roků? Vypadáte hezky mladě."
Povídám: „Bude mi 80..."
„Ale ne." No tam byla spousta lidí a představte si, ono mu bude 80 a on je ještě takovej čilej. Letos před Vánocema jsem dostal hroznou chřipku, musel jsem chodit na rentgeny a na to vše. Když jsem se z toho dostal, musel jsem k doktorce, ta mě vyšetřila a dala mi zprávu, kde bylo napsáno: „Biologický stav čilý, mladistvého vzhledu." Tak povídám: „No nazdar!"

Děkuji za rozhovor.

[1] Fantovka – pardubická rafinerie, v roce 1889 ji založil David Fanto (dnes PARAMO, a. s.). Za války byla třikrát bombardována a těžce poškozena. Jeden špatně mířený nálet zasáhl obytné čtvrti a došlo k nemalým ztrátám na životech.
[2] Zemská donucovací pracovna s kapacitou 400 osob byla dokončena v roce 1891. Dnes je na jejím místě pardubická věznice. Tři z původních budov pracovny dodnes slouží svému účelu.
[3] Povstání vypuklo 5. května 1945 a německá armáda se z města rychle stáhla. Druhý den ho však znovu dobyla. Němečtí vojáci z Holic definitivně odešli 8. května a druhý den do města přijela Rudá armáda.
[4] V radnici tehdy shořela část sbírek pardubické Městské obrazárny.
[5] Tábory nucených prací (TNP) byly zřízeny na základě zákona č. 247/1948 Sb. a provozovány v letech 1948–1954. Staly se zdrojem levné pracovní síly pro podniky. Zákon umožňoval mimosoudní postih politických odpůrců a třídních nepřátel bez potřeby prokázat jim trestný čin. O zařazování do táborů rozhodovaly tříčlenné komise jmenované krajskými národními výbory. Zařazováni do táborů byli též odsouzení dle zákona na ochranu lidově demokratické republiky a zákona proti černému obchodu. Délka pobytu byla šest měsíců až dva roky. Více viz HEJL, Vilém. Zpráva o organizovaném násilí. Praha: Univerzum, 1990, s. 313-319.
[6] Věznice Plzeň-Bory.
[7] Pomocné technické prapory (PTP) československé armády byly zřízeny v roce 1950 pro tzv. politicky nespolehlivé osoby podléhající tehdejšímu brannému zákonu. Lidé v PTP pracovali v dolech, na vojenských i obytných stavbách či v zemědělství. Od posledních měsíců roku 1953 do konce května 1954 byly postupně rušeny. Dle Jiřího Bílka jimi prošlo asi 60 000 osob. Okolo 25 000 do nich bylo zařazeno z politických důvodů. Viz BÍLEK, Jiří. Pétépáci aneb Černí baroni úplně jinak. Plzeň: NAVA, 1996.
[8] Politická kvalifikace „E" byla jedním ze stupňů klasifikační škály, kterou byli tříděni branci u odvodových komisí. Byla označením politicky nespolehlivé osoby a pro odvedence znamenala zařazení do Pomocných technických praporů bez ohledu na jeho zdravotní stav (doposud jediné kritérium). Zavedena byla v roce 1951. Po dobu existence PTP mělo tuto klasifikaci přibližně 25 000 osob. Platné zákony přitom dovolovaly klasifikovat vojáky pouze na základě zdravotních kritérií, nikoliv politických, která byla nyní dokonce upřednostňována. Viz BÍLEK, Jiří. Pétépáci aneb Černí baroni úplně jinak. Plzeň: NAVA, 1996.
[9] Oddělení personální a mzdové.

Fotogalerie