Rudolf Macek – Sametová revoluce a další osudy

1x

Jak na vás v Náchodě dopadl 17. listopad 1989? Jak jste reagoval?
Do 17. listopadu jsem byl také zapojený. Já jsem chodil řečnit na náměstí. Dokonce jsem měl větší úspěch než Hlaváčová[1], když tady byla s výbornou herečkou, Frejovou manželkou[2], která už také zemřela, hrávala ty poctivé ženské. Byli tady přednášet a říkali: „Tys měl větší aplaus než oni“. I když víte, jsou věci, o kterých já nemůžu mluvit, páč to se mi láme hlas. Já jsem nemohl mluvit třeba na pohřbech, když jsem se loučil s vězni. To jsou věci, které člověk těžko přenese.

Za celý kriminál mně vytryskly jednou slzy, když jsem sekal dřevo. Byl jsem v korekci, bachař mě nechal sekat dřevo a já jsem sekl do takového špalku. Mě ten klacek vzal do kořene nosu a vyhrkly mi slzy. To byla strašná rána. Výjimečně byl ten bachař slušný. On přišel a viděl, že mně tečou slzy. On mě poslal na lágr a říká: „Běžte a přijďte před šestou hodinou“. Tam jsem se zase najedl. Na Bytíze bylo několik slušných bachařů. To nemůžu říct, že všichni stáli za pendrek.

Dosáhl jste po roce 1989 rehabilitace?
Jednak finanční. Ze začátku mi všechno nerehabilitovali, poněvadž já jsem byl také odsouzený za podvod. Ovšem podle mého názoru, dělám-li ilegální práci, musím použít některé věci, které nehraničí s ilegalitou, ale s podvodem. Když se potřeboval udělat nějaký papír, tak se falšoval. Měli jsme to za falšování papírů. Nestrhli mi za to asi 5, 6 měsíců[3]. Jinak za těch 12, 5 roku jsem odškodnění dostal a za ty měsíce ne. V roce 1994 mně likvidovali i ten podvod, takže mám čistý rejstřík, poněvadž uznali, že to bylo v rámci ilegální činnosti.

Kandidoval jste politicky na nějaké posty?
V Náchodě jsem se dostal do zastupitelstva. Ti hoši z Charty a disentu se dali dohromady a byla to skupina zdravotníků. Dostal jsem se na 27. místo na kandidátce za Občanské fórum. To bylo někdy ve volbách v roce 1992. Pak jsem se dostal do městského zastupitelstva, ale pak jsem odtamtud odjel. Nejdřív mě poslali do Švýcarska, tak jsem jim tam z toho nějaké věci napsal.

Co jste měl dělat ve Švýcarsku?
Životní prostředí, recyklace materiálu, policie, hasiči a taky trochu armádu. Byl jsem tam tři neděle. Ještě ta jedna tam dělala alzheim, čili domov starých, a HIV nemoci. Já jsem napsal na město takový laborát, způsob likvidace odpadů, jak to tam mají. Tam to doopravdy bylo v pořádku. To bylo neskutečný. I policie. Já když jsem si uvědomil, co tady městský policajt, strážník bere za mzdu a co bere ve Švýcarsku ten bez hodnosti a ten velitel policie, tak to byly strašné rozdíly.

Jaké pro vás bylo po revoluci vyjet za hranice?
Normální. Oni tenkrát nemohli sehnat nikoho, kdo by uměl německy. Nám tam připravili tlumočníka z Prahy z Dejvic, emigranta, a my jsme ho nepotřebovali. Já jsem se domluvil. Já jsem jezdil s těmi policajty. Tam jsem poprvé viděl, jak v přírodě působí bobři na vodních tocích. Já žasnu, jak se tady nakládá se zeminou. Zrovna u Jaroměře jsou kompostárny. Ve Švýcarsku byla rozlehlá pláň, měly na to skvělé zařízení, štípali větve, které měly průměr 10 - 12 cm a to drtili a to všechno šlo do kompostů. Kompost byl hotový během 14 ti dnů, tří neděl. Byl to kompost z normálního odpadu, ale oni to měli zařízený tak, že to byla hromada třeba 60 m dlouhá. Na jednom konci byl takový pevný stojan a na druhém konci byl stroj, který na sebe navinoval látku, kterou ten kompost byl přikrytý, a když to popojelo, tak to navíjelo tu látku, přehrabovalo to ten kompost, a když to jelo zpátky, tak to měli za chviličku hotové. Oni si kontrolovali přesně teplotu, aby to nechytlo, aby to přehrnuli a zase přikryli a ten kompost při tom přikrytí rychleji zrál. Vedle hned měli prodejnu. Ten kompost prodávali v balíčkách na kytky. Bylo to skutečně krásně jemné. Tady to nemají přikryté a kompost zraje 3, 4 měsíce. Oni tam měli kromě toho ještě zahradnictví. Měli kryté boudy, to bylo v únoru a oni tam pěstovali různé byliny do plévek a do potravy, jahody tam měli.

Jak zpětně na dobu, co jste prožil, vzpomínáte?
Koukám na to tak, že kdyby k tomu došlo, tak bychom tam byli znova, protože s tím nebylo možné souhlasit. S námi tam byli také lidé starší 80 let. My jsme byli ti nejmladší. Byla tam spousta starých legionářů z 1. světový války, a těch, co prodělali 1. světovou válku, 2. světovou válku, a pak byli ještě znova zavření. Vezměte si generála Kutlvašra nebo generála Mrázka[4], pak tam byl generál Pešek[5] a Nosál[6] a to už byli staří pánové. Já si nepřipadám tak starý, jako byli tehdy oni, i když zřejmě tenkrát jim těch 85 let nebylo.

Já nevím, jestli jste četla povídky O věcech obecných od Čapka. On má takovou úžasnou pravdu. On tam píše, proč nejsem komunistou. To je tak nádherně napsané. Já jsem jel se svým velitelem ve vlaku, když jsme sloužili a učil ve škole pro důstojníky v záloze v Klatovech. Velitel říká: „Pane poručíku, kam jedete?“, já říkám: „Já jedu do Náchoda“, „To jedeme spolu, já jedu do Úpice“ a četl, pak sáhl do toho svého vaku a říká: „Tohle si přečtěte. Karel Čapek: Proč nejsem komunistou. Povídky o věcech obecných.“

Když se podíváte zpátky na svůj život, co byste vzkázal mladým lidem?
Že musí skutečně za svou budoucnost bojovat. Nelze složit ruce v klín a jen čekat, že ti druzí to za ně udělají.

Děkuji za rozhovor.

---