Josef Stejskal
Josef Stejskal se narodil 16. června 1926 v rodině kovářů. Vystudoval obchodní akademii v Chocni. Po druhé světové válce pomáhal ve své obci s obnovou místního Sokola a brzy se dostal do konfliktu s akčním výborem. Pozdější setkání s agentem CIC vyústilo v jeho zatčení a zařazenís do protistátní skupiny. V únoru 1952 byl odsouzen k 25 letům vězení s návrhem na trest smrti. Byl vězněn ve věznicích Praha-Pankrác, Valdice-Kartouzy a Leopoldov. Propuštěn byl v květnu 1960 na amnestii. Po roce 1989 byl rehabilitován a v současnosti je předsedou pardubické pobočky Konfederace politických vězňů ČR.
„Ve vězení jsem poznal generály, biskupy, profesory, předsedy vlád, poslance, prostě lidi, kteří měli v životě něco za sebou."
Rozhovor s Josefem Stejskalem
Tazatel: Michal Louč
Na začátku bych se vás chtěl zeptat na to, kdy jste se narodil a jaké bylo vaše dětství?
Jak můj dědeček, tak i můj otec byli kováři. Dalo by se říct typu lešetínských, poněvadž jejich taková ta řemeslnická hrdost a čest jim nedovolila, aby se jim přihodilo něco ve formě nějakých kritik za nepovedenou práci nebo tak. Tady bylo v okolí několik kovářů a vesměs se to stahovalo k nim. Jak k dědovi, tak k otci, poněvadž oni opravdu byli hrdi na svou práci.
Já jsem se vzhledem ke své střízlivosti, spíš střízlictví, pro tu práci moc nehodil, i když děda mě od začátku k té kovařině táhnul. Taky když jsem potom začal chodit do akády[1] a některý věci jsem si musel opakovat, mně říkal: „To seš tak blbej, že se tak musíš učit. Já když jsem chodil do školy, já jsem si učení do školy nebo ze školy domů nebral. Měl jsem ho v lavici a nepotřeboval jsem ho. Stačilo mi dávat pozor." Takový svérázný názor na vzdělání, ale jinak byl prostě milionovej. Chodil jsem na obecnou školu v Radhošti, měšťanku v Chocni, navazováno v obchodní akademii a maturoval jsem v pětačtyřicátém.
Jaké vzpomínky máte na druhou světovou válku?
To bylo ve válce, tak prvním rokem, v jednačtyřicátém nebo dvaačtyřicátém roce. Pomalovali v Chocni akádu. Ve městě byli komunisti. Napsali rudou barvou metrový písmena „SSSR zvítězí". Hrozilo, že školu zavřou. To bylo přes prázdniny. Nový ředitel, který nastoupil, zařídil, že přišel specielní profesor jménem Majer, který pocházel ze Sudet. Měl na rukávě haknkrajc[2], chodili tam lidi z oberlandrátu[3]. On, tenhle doktor Majer, byl vyložený nacista.
Při hodinách němčiny jsme měli profesora z Litomyšle a ten spustil: „Die neue Tagung. Nur das Oberkommando der Wehrmacht gibt bekannt." To byly zprávy z německého vrchního velitelství. „Also was Neues gibt es eigentlich?" Ale teď, co je skutečně nového? A to byly zprávy ze Západu. A teď mi můj kamarád Bohouš řekl: „Člověče, odkud máš tyhle zprávy. Já to nemůžu ani rozsvítit." Řekl jsem mu: „Hele, já ti seženu krátkovlnnou cívku." Měl jsem kamaráda Radka, já jsem tedy přes elektriku moc nebyl, ale Radek mi vše vysvětlil – jak zapojit tu krátkovlnnou. Ale prý to nefungovalo. Povídá: „Víš co, já to stejně potřebuju vzít do opravy, tak to vezmu sem do Chocně, pak to přinesu sem a zkusíš to." Týden jsme měli ten přijímač v poslední lavici. Ráno, než začalo vyučování, bylo poslední ranní vysílání Londýn a my tam poslouchali české zprávy.
Celý ten protektorát jsem doma poslouchal všechny možné stanice, co vysílaly. Česky nebo německy. Od Kanady přes Ameriku, Anglii, taky Egypt... Potom, když osvobodili Paříž, tak Paříž. Samozřejmě Moskvu. „Smert německým zachvačikům," začínali... Potom německý stanice z fronty, přímo to vysílali Rakušani a Angličani. To byly Rot-Weiß-Rot stanice nebo stanice Royal Air Force ruft die Deutsche Luftwaffe. Detailní zprávy.
Předposlední ročník, po třetím járu v červnu roku 1944, jsme končili a byli jsme po prázdninách totálně nasazeni.[4] V zimě potom jsme šli s tátou na pařezy. A tady, u Rousínova, směrem na Dolní Jelení[5], najednou táta povídal: „Heleď se, jak nás pozorujou." Byli tam ruští zajatci, kteří utekli. Postupně jsme se s nima zkontaktovali. Později jsem tam za nimi šel. Oni měli těžký kulomet Maxim a chtěli znát, kde je fronta, tak jsem jim vyznačil na mapě Großdeutsches Reich, kde přesně stojí fronta, a tu mapu jim dal. Měli velitelství u Hradce. Byli hrozně rádi, protože říkali, že něco takového vůbec nemají.
Později, když jsem byl totálně nasazen v Chocni, jsem viděl, jak se valila zajatá Rudá armáda. Šli ve dvacetistupech přes celou ulici, šly jich tisíce. Hnali je před východní frontou. Nosil jsem jim denně tašky jídla. To bylo spojený s takovým rizikem, že kdyby vás chytli, tak by vás ti hlídači třeba utloukli pažbami. To byla taková hrůza, až to působilo, že to nikdy neskončí. A teď vám najednou bylo přerušení a šla skupina zajatců v battledressech[6] – Australani, Novozélanďani a všichni možní „Zápaďáci". Když přišli na choceňské náměstí, tak začali pískat yankee doodle[7]. Upravení, čistí. Ubytovali je v Chocni na faře a jeden mi řekl, jestli bych nevěděl o vozíku, kam by tu svou bagáž mohli dát. Rusové neměli nic. Já jsem se s jejich vechtrem[8] nějak domluvil, aby mohl jít se mnou. On se zdráhal, ale já se mu zaručil, že ho v pořádku zase přivedu. Přitom to bylo nejméně dva kilometry. U nějakého kolaře jsme koupili vozík. Zaplatil jsem 70 marek Voják mi chtěl dát čokoládu, ale já si nechtěl vzít naprosto nic. Nakonec jsem měl od něj dvě cigarety Sweet Corporal – od Červeného kříže.
Pak jsem jednou stál na dráze a viděl jsem, jak projížděl transport smrti – to byla hrůza. Z toho jsem byl úplně otřesen. To překonalo všechno, co jsem viděl na té silnici. To jsou ty zážitky z protektorátu.
A jak vzpomínáte na dobu po válce?
Skončila válka a tady na vesnici opět začal fungovat Sokol. To byla taková navštívenka pro mou další činnost. U nás ve vesnici stojí sokolovna, kde je momentálně 160 lidí. Za války tam Němci do sálu uložili ječmen a oves, který tu budovu pěkně zdevastoval. Tam se nemohlo, ani se nevětralo a byla tam plíseň do výšky oken. Po válce to vyklidili Rusové, protože potřebovali nakrmit své koně. Všechno napytlovali a vyklidili to. O to jsme se nemuseli starat. Sokolovnu jsme po válce opravili a zahájili v ní činnost. Nás byla parta mladších, já byl jako 19letý nejstarší z nich. Ostatní byli o rok, dva, tři mladší. Na první zahajovací schůzi jsem byl zvolen vzdělavatelem a jednatelem.
Po válce se tu konaly šibřinky[9], zábavy, divadelní hry. Dokonce se tu operety hrály... Byl tu takový kulturní střed. Radhošť byla jakoby středisková obec. Poslední šibřinky byly v únoru 1948. Ačkoliv bylo na sokolovně v roce 1938 sto tisíc dluhu, který za války rostl, protože se nemohly platit úroky, tak jsme k roku 1948 měli sokolovnu bez dluhu a dávala se skutečně do pucu.
Co se dělo po únoru 1948?
První konflikt s nastupující mocí po Únoru mi přinesl rod Heinzů, kteří sem přišli po roce 1938 z pohraničí, kde pracovali jako železničáři. Paní Heinzové se za války každý bál. Například chtěla vydražit švestku před domem, a když lidi nepřihazovali dost, křičela na ně: „Hitlera na vás, ten by vám ty český palice roztřískal." Prostě kolaborovala. Hned po válce začala nosit rudou hvězdu a všechny hříchy byly smyté. Druhý pán, který tu působil, byl řídící učitel. Sice ještě dva domy v Radhošti měly vyvěšen haknkrajc, ale on ho měl pověšený při různých nacistických výročích i na škole. A tito dva lidé to tu po roce 1948 začali řídit.
My jsme po šibřinkách až na prvního máje vyklízeli sokolovnu, a najednou se objevila paní Heinzová s taštičkou a říkala: „Tak pánové, dneska je brigáda, pracuje se venku, všichni ven." Já byl nahoře na žebříku a oddělával ze stropu výzdobu. Byly tam třásně jako modrá obloha. Povídal jsem klukům: „Ukažte paní Heinzové, kde jsou tady dveře." Kluci ji chytli každý za podpaží a už ji vedli ven. Jenže to byla hrozná urážka majestátu, protože ona byla předsedkyně akčního výboru.[10] Ve výboru Národní fronty působila její starší dcera a mladší dcera byla předsedkyní komunistický partaje. Její tchán byl předseda očistné komise, zatímco druhej tchán byl v pomocné stráži VB. Taková rodinka to byla.
A co se dělo dále?
Pak začaly vzkazy a zastrašování, že si to s námi vyřídí. Náčelníka a mě jako jednatele jeden z jejích zeťů svolal na schůzku a nutil nás tam, abychom ze Sokola vyhodili starostu a jednoho z nejstarších zakládajících členů. Já mu řekl: „Pokud máte nějaké důvody, abyste je vyloučili nebo nějakým způsobem postihovali, tak to udělejte sami. My nevidíme žádný důvod." Tím to zatím zhaslo, protože on byl naveden Heinzovou a sám do toho neměl chuť.
Najednou byla svolána schůze všech členů Sokola do sokolovny. Sešli jsme se tam jen my mladí, ti staří mezi nás nepřišli. Svolavatelkou byla paní Heinzová a byl tam muž, který se představil jako člen župy. Bylo jednáno v tom směru, abychom více spolupracovali s veřejnou správou, kam se ona vlastně „nadelegovala", aniž by ji někdo volil. Závěr byl takový:
„Jak vidíš, soudruhu, dohoda není možná. Navrhuji, aby sokolovna byla předána národnímu výboru, stal se z ní kulturní dům a aby tu byl Sokol jako takový zrušen. Já mám práci. Je deset hodin. Soudružko, děkuji. Soudruhu." A odešla. Chvilku nastalo ticho. Já se ptal delegáta, jestli vyšly nové stanovy. Dodnes nevím, co byl ten člověk zač. On řekl, že ne. Řekl jsem, že tedy platí ty staré. On znejistěl a já se zeptal: „Tak mi tedy řekněte, že osoba, která není členem Sokola, natož výboru, přijde s takhle zásadním návrhem, jako je zrušení činnosti jednoty a předání jejího majetku cizí právnické osobě? To je majetek České obce sokolské." Asi za deset minut tam vlítla Heinzová a spustila, že ona není žádná osoba, ale předsedkyně akčního výboru. Bylo to hodně divoké představení, ale všichni se dali do smíchu a ona najednou přestala působit strach a nic nesvedla.
Ten konflikt nějak dále pokračoval?
Odešel jsem na vojnu a ztratil kontakt s děním doma. Po návratu jsem byl zaměstnán v Chocni, ale po týdnu v práci přišel předseda závodního výboru a řekl mi: „Pane Stejskal, mám tady dopis. Je to o vás. Nechcete si to přečíst?" Stálo tam: „Rozvažte pracovní poměr s vaším zaměstnancem Josefem Stejskalem z důvodů závodní radě známých." Toť přesná citace. Zeptal jsem se: „Pane Morávek, a vy máte nějaký důvod? Vy znáte nějaký důvod?" On řekl, že vůbec žádný, a dodal: „A víte co, vemte to ředitelovi a domluvte se s ním nějak."
Ředitel měl vlastní zkušenosti, protože přišel do Chocně z Jičína z trestu. Jako národního socialistu ho vyakčnili bez ohledu na to, že jeho manželka na tom byla špatně, poněvadž dcerka byla nemocná po obrně. Takovým způsobem likvidovali. Pověděl mi: „Víte co, pane Stejskal, nemáte na tom pracáku někoho známého?"
Pracoval tam spolužák, který chodil o dvě třídy výš. Jel jsem za ním a on mi pověděl: „Člověče, to je blbý. Tohle vypadá na doly. A nemáš náhodou nějakýho doktora, který by ti dal doporučení, že na doly nemůžeš?"
Já, když byl na vojně na doplňováku u komisí, tak jsem tam znal jednoho doktora z Vysokého Mýta. Šel jsem za ním a nalil jsem mu čistého vína, protože jsem věděl, že rudý není. Já měl v té době ze Sokola na obou nohách výron. Když jsem třeba špatně sesedl z kola, tak jsem si lehl. Těžký výron. A víte, co mi napsal do lékařského posudku? Nedal mi ho přečíst, dal mi jen zalepenou obálku, kde stálo: „Mírně ploché nohy. Schopen práce v dolech." Rozlepil jsem dopis nad hrncem a samozřejmě ho hodil do kamen.
Druhý den jsem šel do práce a dělal, jako by se nechumelilo. Ředitel mi pak řekl: „Víte co, abych měl nějaký papír, nějaký důkaz, že není pravda, co oni tvrdí. Já vás pošlu na družstevněpolitické školení. Překousněte to. Přinesete mi papír a já se budu moci bránit."
Na školení jste tedy odjel?
Ano, přistoupil jsem na to a odjel. Bylo to týdenní školení a konalo se před Vánoci roku 1949. Chtěl jsem se chovat jako myšička, zašít se a neupozorňovat na sebe. Bylo nás asi 40 až 50 lidí d 16 do 60 let. Mně tehdy bylo 23 nebo 24. V neděli jsme přijeli a ráno v pondělí jsem se zašil s kolegou až vzadu v sále. Vedoucí ale řekl: „Po zkušenostech z dřívějška se, prosím, sesedněte do skupin po pěti a já si vás případně nějak sesadím." Se šoférem jsem se dostal ke čtvrtému nebo pátému stolu odpředu. Vedoucí se pak zeptal, kdo je v komunistické straně. Přihlásili se tři lidé. Vybral jednoho čtyřicátníka a řekl: „Tak ty budeš předsedou. A kdo chce funkci kulturního referenta?" Nikdo se nepřihlásil.
Najednou jsem cítil ruku na rameni a on mi řekl: „Soudruhu, přečetl jsem si tvoje papíry. Ty máš akádu, ty budeš kulturní referent." Bránil jsem se, ale všichni zvedli ruku a já to odnesl. Dal mi kupu knížek: Jak se kalila ocel, 10 let Klementa Gottwalda, všechny tyhlety paskvily komunistický a bez jakéhokoliv seznamu mě je nechal prodat. Než jsem se otočil, lidé to tahali a každý mi dával peníze. Zeptal jsem se ho: „Prosím tě, na co to potřebuješ? Vždyť to vyhodíš." Za chvíli jsem měl vše prodané. Spočítal jsem peníze a dal jsem mu to podepsat. „To je v pořádku," řekl a tím byl prodej literatury hotov.
Jak jste se svou funkcí naložil dále?
U našeho stolu byla Poličačka Radka, která mi potvrdila, že v obci bylo kino. Rozhodl jsem se, že se tam půjdeme podívat. Řekl jsem to vedoucímu a on na to: „Ani nápad. Tady budete v kroužcích a budete probírat studovanou látku." Zeptal jsem se, na co jsem tedy kulturní referent. On obrátil a souhlasil za předpokladu, že půjdeme všichni. Zeptal jsem se do pléna: „Večer jdeme do kina. Jdeme všichni. Kdo to chce zkazit ostatním, ať zvedne ruku, že nepůjde." Předseda tedy souhlasil. Dávali americký film „Zač jsme bojovali". Byl to nádherný film! Samozřejmě jen neměl úroveň komunistickou. Druhý den jsme si zjistili, že tam hostuje opera Janáčkova divadla z Brna. Sólisti. Krásný pořad! Třetí den opět film a čtvrtý den jsme byli na výstavě. Vedoucí mi řekl: „Tak nádherný běh jsme tady ještě neměli."
Předposlední den přišla kulturní referentka z kraje a řekla: „Soudruzi, mám tady vyprávět o poměru člověka k člověku v socialistickém zaměstnání, ale co já bych vám vyprávěla. Vy jste lidé praxe. Povídejte mi sami o svých názorech a představách." Každý vstal a něco řekl. Já měl těsně předtím absolvovaného Masaryka – Ideály humanitní, sestavil jsem si tedy pár jeho citací. Vstal jsem. Ocitoval jsem a ona měla dojetím slzy v očích. Řekla mi: „Soudruhu, děkuju. Něco tak krásného jsem ještě neslyšela." Sedl jsem si ke svému spolku a říkám: „Tak víte, co to bylo?" „Ne." „Masaryk."
Pak byly závěrečné zkoušky. Kdy se narodil Klement Gottwald, kdy se vyučil a podobné věci. Každý tam šel a úplně se klepal. Mně ale nedali žádné otázky a rovnou se zeptali: „Soudruhu, co bys řekl tomu, kdybys tady přednášel?" Myslel jsem si, že je to nějaké nedorozumění, ale nebylo. Jeden z kraje řekl: „My tě hnedka zaměstnáme." Namítal jsem, že by mě neuvolnili ze zaměstnání, a on se zeptal, kolik beru. Řekl jsem, že 2700, a všichni se najednou dali do smíchu. „Tady budeš mít dvojnásobek a samozřejmě postupy a všechno." Byl jsem z toho nešťastný.
A to předesílám, že den předtím tam byl nějaký předseda z Pardubic z kraje a měl se mnou debatu, kde mě už naťukával, a já řekl, jaké jsou poměry na vesnicích. O té Heinzové a tak. Řekl mi: „Poslouchej. Mohl bys mně toto dát písemně?" Odpověděl jsem, že ano. Měl jsem podpisy a svědectví dalších lidí. Dodal jsem mu to a on mi vzkázal, že to předal přímo Rudolfu Slánskému[11], generálnímu tajemníku partaje. Doslova měl říct, že si jsou vědomi, že s takovým hnojem ještě musí spolupracovat a že za cenu toho, že udělají straně momentálně ostudu, se toho hnoje budou muset zbavit.
Váš problém se tedy vyřešil?
Bohužel postup byl takový, že to z ústředního výboru šlo na kraj, z kraje na okres a z okresu na místní. Ona byla předsedkyní a dostala vše k vyřízení. Najednou zjara v roce 1950 pro mě přišel národní správce Tejmar a řekl mi: „Je tam paní Heinzová, mluví se tam o vás, tak si to pojďte poslechnout." Byl tam celý tribunál. Předseda partaje, předseda závodního výboru, ředitel, národní správce, Heinzová, okresní tajemník partaje a ještě nějaký jeho poskok.
Ona začala vykládat takové nesmysly, že jsem rozbil Sokol, že jsem rozbil Svaz mládeže a že jsem prostě člověk, kterého málem nejlépe odvést rovnou v želízkách. Nakonec skončila tím, že jsem v roce 1948 přišel do volební místnosti, vzal obálku, vhodil do urny ostentativně před ostatními bílý volební lístek a hodil ostatní lístky komisi pod nohy. Vzala pak z ředitelova stolu nějaké papíry a shodila je na zem. Ředitel je tam chudák sbíral a to už mě dopálilo. Řekl jsem: „Prosím vás, paní Heinzová, copak vám ti lidé udělali, že jim takhle pustě lžete do očí? Copak myslíte, že oni si nepamatují, že byly v roce 1948 dvě kandidátky – jedna bílá, jedna černá, a že bych nemohl udělat, ani kdybych chtěl, takový brajgl, jako jste teď udělala vy?" Za druhé jsem jí řekl: „Jestli někdo v Radhošti rozbil Sokol, tak já jsem to nebyl a nebyli to ani ostatní mladí, to jste byla vy! Vy jste ho znechutila ostatní tím, že jste jednala jak fašisti." Na závěr jsem jí řekl, že my mladí můžeme na osobu jejího charakteru akorát naplít, a odešel pryč. Oni tam zůstali a ředitel mi potom říkal: „Pane Stejskal, já vás oceňuju. Představte si, že my jsme ji měli tak připravenou, že kdybyste býval mlčel, zůstal byste tady, ale takhle je to špatný. Já už nevím, co bych pro vás mohl udělat."
Předseda partaje mě vzal k řediteli a řekl: „Soudruhu řediteli, já ještě s Pepou zajedu na okres. Vždyť tohle není možné, aby se takovým způsobem jednalo." Pustili ho k tajemníkovi samotného a najednou jsem tajemníka slyšel řvát: „Soudruhu, seš slaboch, tohle je jednou usnesení strany a ty ho budeš plnit!" Předseda myslím ještě namítal: „Vždyť já ho tu mám s sebou, tak si ho poslechni, vždyť on ti to vysvětlí. To není spravedlivý." Jeli jsme tedy zpět. Předseda Jarda Komárek vzal legitimaci a ředitelovi řekl: „Pane řediteli, já tady nebudu dělat sluhu k ničení existence svýho kamaráda." Ředitel ho chlácholil, ať ještě počká, protože by to byl rozvrat a on by taky končil.
Jak s vámi tedy bylo naloženo?
Dostal jsem tedy ke 30. březnu výpověď a hnedka jsem dostal z pracáku výměr k nástupu na pile, na půlroční brigádnickou práci na place. Tedy už ne do dolů. Tam to ale byly galeje. Zařízení, veškerá mechanizace, to byl pajcr. Koleje, když se něco vezlo, tak se to rozjíždělo a musely se pořád opravovat. Prostě dřina.
Zdejší účetní jednou museli odvézt do nemocnice, protože onemocněla zápalem mozkových blan z přepracovanosti. Ředitel se mě ptal, jestli bych neměl nic proti tomu jít dělat kancelářskou práci, což ale bylo podmíněné souhlasem kádrového oddělení. Najednou jednoho takového májového dne přišli tři soudruzi. Měl jsem ruce umazané od bláta a od smůly. Předák na ně hlaholil: „Tak, soudruzi, přišli jste nám pomoct?" Soudruh neměl náladu na nějaké legrácky a řekl mně: „Ty seš soudruh Stejskal? Ty chceš jít do kanceláře?" Já mu odpověděl: „No. Ta potřeba je spíš ze strany vedení, to není moje iniciativa." „Musíš si uvědomit, že my nepřátele pracující třídy do kanceláře nepotřebujeme." Říkám: „To je pro mě novinka. Mohl byste mi nějak definovat nepřítele pracující třídy?" a ukázal jsem mu ruce. On už když přišel, tak nám podával ruce, a když viděl, jak je mám špinavé, tak mu klesla ruka a už mi ji nepodal. „My už si reference o tobě zjišťovali. Jsi chválen jak předsedou závodního výboru, tak předsedou stranický organizace. Ale znovu, řekni mi, proč nechceš být členem ROH?" Řekl jsem: „Já mám názor takový, že když jsem členem nějaké organizace, tak se mě tato organizace zastane, a já, když jsem se obrátil na okresního tajemníka, tak pro mě nenašel než vulgární oslovení." On to přešel a skončilo se, že se na to podívají a dají mi zprávu.
Co se dělo pak?
Brigáda po šesti měsících skončila a já nastoupil do obchodních domů v Pardubicích. Zatímco na té pile jsem si vydělával 1200, tam byl nástupní plat 4600 korun a se zpětnou platností k datu nástupu mi byl později zvýšen přes 6000 korun. Kádrovákovi jsem dal své curriculum vitae a ředitel mi později řekl: „Kdybych věděl to, co jsem si teď přečetl, už při vašem nástupu, tak bych si silně rozmyslel vás zaměstnat. Teď už vás znám. Já vás prosím o jedno. Nedělejte nic tady. Co je venku, to mě nezajímá." Celkem solidní. Moje pozice byla velice dobrá a pořád mě chtěli přetahovat na generální ředitelství do Prahy do Bílé labuti. Kádrovák mě ovšem nechtěl pustit.
Dělal jsem tedy šéfa finanční účtárny a vzhledem k nedostatku zaměstnanců mi dokonce platili všechny přesčasy, díky čemuž jsem si v té době přicházel na 10 tisíc čistého měsíčně. Paní účetní byla shodou okolností manželka politického vězně, který už byl v té době zavřený. Nejsem si jist, ale myslím, že její manžel dělal odbojovou činnost. Paní Stránská mi pomohla v době, kdy už jsem byl zatčen. Představte si, že mi proplatili dovolenou a ještě měsíc mě vedli jako zaměstnance a peníze proplatili rodičům.
Pro obchodní domy jste pracoval až do svého zatčení?
Ano, byl jsem tam od října roku 1950 do 22. srpna roku 1951. Po dokončení pololetní uzávěrky jsem odešel na dovolenou a byl jsem tři dny doma. Ve středu 22. srpna mě vzbudil úder do hlavy. Otevřel jsem oči a díval jsem se do hlavně pistole. Estébák zasyčel: „Vstaňte!" Nesměl jsem na nic sáhnout, podával mně šaty a přitom všechno prohlížel. V domě byli dva chlapy s pistolema, na kůlně stál jeden s automatem a před domem byl další s automatem. Když mě vyvedli před dvířka, nasadili mi pouta a řekli: „Jménem zákona jste zatčen." Máti z toho byla celá nešťastná. Nechápala vůbec, o co běží, ale já ji uklidňoval, že se vše vysvětlí a večer budu doma. Sedli si vedle mě dozadu ti s automaty a zavázali mi oči. Podle toho, jak se točilo auto, jsem odhadoval, že jedeme na Pardubice. Tam mi pásku sundali a já poznal ten zelený kachlíkový dům, kde je dnes soud. V jedné straně tehdy byla úřadovna StB.
V šatech a bez prohledávání mě šoupli na celu. Jen švýcarské hodinky mi sebrali a nikdy je už nevrátili. Oznámili mi mé číslo 185 a pod žádným jiným jménem či označením jsem se nemohl hlásit. Byl jsem prostě číslo 185 a hotovo. Dal jsem si slamník pod hlavu a nevěděl, co se stalo. Navíc mě vyděsily ty manévry při zatčení. Pak se otevřely dveře, zavázali mi oči a táhli mě do druhého patra. Byl jsem v nějaké místnosti, předpokládal jsem, že tam někdo byl, protože jsem slyšel dýchání. Po chvíli jsem řekl, že mě překvapuje jejich jednání, že se ve dvacátém století takto jedná s nevinným člověkem. Vzpomněl jsem si na jednu knihu Uptona Sinclaira, kde vyprávěl, jak zatkli hrdinu knihy, aby byl svědkem mučení Žida. Málem že jsem jim to neřekl. Že jsou „Schweine-Hunde" ... Prostě, že se mají stydět.
V tu chvíli na mě vyštěkli: „Sundej si ten hadr!" Řval na mě: „Kde jsou mobilizační plány? Kde jsou zbraně? Vy si myslíte, že si necháme pátou kolonu v zádech? Naložíme a odvezeme vás na Sibiř! Vlastně, co bysme se s vámi tahali? Na příkop a kulku do týla!" To bylo přivítání jako hrom. Řekl: „Chcete se k tomu vyjádřit?" Řekl jsem, že ne. „Odvést."
Odvedli mě převléknout. Dostal jsem na sebe hadry od zaschlé krve, které navíc byly o pět velikostí větší. Místo bot jsem dostal takové škrpály. Chodit se v nich nedalo, ale hned jsem dostal rozkaz: „A chodit!" Nechali mě chodit dva nebo tři dny a jinak si mě nevšímali. Misky s jídlem házeli na zem jako psovi a než jsem do toho stačil dát lžíci, tak jsem ji už musel vrátit. To bylo prostě jednání hrozný. Teď to v člověku všechno mlelo. Říkal jsem si, co vědí? Co se vlastně přihodilo?
A víte tedy alespoň dnes, co se vlastně přihodilo?
Uvědomil jsem si, že na té pile byl jeden, dalo by se říct kamarád, který byl sám už dvakrát zavřený. Nejprve na tři měsíce, protože po Únoru kritizoval Nejedlého.[12] Poté se seznámil s nějakou Italkou, jejíž otec tu stavěl tunely. Vyhostili je a on se za ní snažil dostat ilegálně přes hranice. V Německu ho chytli a on dostal rok za přechod hranic. Na té pile mi řekl: „Víš co, tady se nedá žít. Pojď, utečeme! Já znám někoho, kdo by nám pomohl." Já pro tu záležitost moc nebyl, ale on k nám jednou večer přišel s dalšími dvěma lidmi, z nichž jeden byl později na StB označen za agenta CIC.[13]
Říkal mi, že je tu na kratší dobu, bude přecházet zpátky a že by potřeboval nějaké informace špionážního rázu. Já řekl, že když už, tak něco vojenského. To byly ty mobilizační plány, jelikož když jsem pracoval na doplňováku, tak ty mobilizační plány se tam shromažďovaly, přičemž jsem ale neměl možnost se k nim dostat a ani se o to nesnažil. Navzdory tomu se on bavil s kamarádem, že by šlo o ten přechod hranic. Po hodině jsme se rozešli. Od té doby jsem ho v životě neviděl. Tohle se stalo poté, co odsoudili Horákovou[14]. V té době jsem na ně byl pěkně napumpovanej. Měl jsem zkušenost z té pily, kdy mě pozoroval tajemník, který mě měl na starost, když mě nevzali do té kanceláře. Drželi mě pod stálým dohledem. Byl jsem opravdu na vážkách, že bych rodičům nic neřekl, sebral se a odešel.
Jaké byly poměry na StB?
Poměry na StB, to si představte. Hlad, buzerace, chození, v noci světlo do očí, ležet na znak, ruce na deky. Když jste zatáhl ruce pod deku, ozvala se rána pažbou do dveří. Když jste to udělal podruhé, vlítli do cely, sebrali vám deku a chodit. Takovéto poměry, kdy jste neměl chvilku na přemýšlení. A když jste přemýšlel, myslel jste, co s vámi bude, co s vámi udělají. Fackování... Nějakých ran jsem dostal, ale toto týrání, kdy jste si říkal, že už to nemůžete snést... Navíc myslíte na to, co je doma s rodinou. S tátou mě konfrontovali, ale samozřejmě o ničem nevěděl.
Byl jsem tam od toho srpna do konce roku 1951 a pak nás převezli. Sepsali se mnou závěrečný protokol a dostal jsem se přes Chrudim na Pankrác. Koncem února 1952 s námi byl proces a bylo nás souzeno celkem třicet. Z toho jsem znal jediného člověka. Ten takzvaný agent CIC byl předtím souzen v Jičíně a dostal 25 let s návrhem na trest smrti. Když mně četl prokurátor návrh na absolutní trest, trošku jsem se zajíkl. Zdůvodňoval to tak, že vzhledem ke své jazykové výbavě, kdybych se dostal za hranice, byl bych platnou součástí protistátního spiknutí. Tím jsem se měl dopustit velezrady a špionáže. Dostal jsem nakonec 16 let vzhledem k tomu, že jsem se podle soudce svého činu dopustil ve věku blízko dospělosti (tenkrát to bylo 21 let, v době procesu 23 let) a že jsem dosud vedl řádný život pracujícího člověka. Z toho důvodu mi nebyl dán absolutní trest.
Z Pankráce nás převezli do Valdic, kde jsem byl do konce března roku 1953. Odtamtud mě převezli do Leopoldova, kde jsem byl až do května 1960. Ve Valdicích to nestálo za moc, ale co se dělo v Leopoldově, teda to byl zážitek.
Jak to vypadalo ve Valdicích během vašeho příjezdu?
Ve Valdicích byla taková zkušenost, že tam byli staří vězňové, retribučáci odsouzení po pětačtyřicátém roku. Buďto byli souzeni za kolaboraci s Němci, nebo to byli Němci samotní. Tito vězni nám dávali naprosto jasně najevo, co si o nás myslí. Říkali nepokrytě: „Až tu budete tak dlouho jako my, změníte názory na to, co to kriminál je." To bylo v roce 1952 a oni tam kroutili už sedmý rok a všichni už měli nějaké funkce. Byli tam chodbaři nebo výkonní pracovníci vězeňského režimu, takže můj první kontakt s retribučáky byl při stříhání s holiči. Já měl od srpna nestříhané vlasy, ruční mašinka se mi do nich zasekla a on ji nemohl vytáhnout. Mně úplně tekly slzy. Říkal jsem mu, že jsem připraven, že mě musí ostříhat, že je to jeho povinnost, ale že mi je nemusí rvát. On odpověděl: „Nicht sprechen. Das ist verboten." Odpověděl jsem mu německy a on viděl, že mi řeč nedělá problémy. Jeho kolega mi tu mašinku nůžkama vystříhal a sám mi vlasy ostříhal.
Přivítání tam bylo hrozný. Z Pankráce jsme odjížděli před obědem a když jsme přijeli do Valdic, tak nás nechali čekat, až zamrznou kaluže. Šli jsme do objektu na společnou, kde nás ještě filcovali na chodbě a na cele nám oznámili, že je po uzávěrce a budeme bez jídla celý den. Dostal jsem přikrývku – prošlapaný, děravý koberec. Spal jsem na trojáku pod rozbitým oknem a celou noc jsem jektal zuby. Nevyspal jsem se. Hladovej a teď zmrzlej.
Potom bylo roztřídění a s tímto trestem jsem se dostal na samovazbu – sin sing[15], kde jsem onemocněl. Zubař, také retribučák, konstatoval, že to je zánět trojklaného nervu. Byl to člověk vzdělaný, a ten nedělal rozdíly mezi retribučáky a nově příchozími. Sáhnul do schránky a vyndal penicilin, tenkrát velkou zvláštnost. Bachař se ho ptal, jestli si uvědomuje, že to je jen pro příslušníky. Odpověděl mu: „Pane veliteli, já jsem lékař. Já jsem přísahal, že budu pomáhat." Bachař mu nic neřekl a lékař mi pověděl: „Kdyby to nepomohlo, přihlaste se. Nechte se předvést." Já mu řekl: „Víte, kde jsem? Odkud jsem přišel?" A on řekl jen: „Navzdory tomu. Pokuste se." Z té samovazby nebylo jednoduché se dostat na ošetřovnu.
Ve Valdicích jsem byl dvakrát u raportu a naštěstí jsem z toho vyváznul s tím, že jsem se nedostal do kasemat, jinak tam by to skončilo zápalem plic a asi odchodem, jelikož ty kasematy, to bylo zařízení pod samovazbou a to byly cely vysekaný ve skále. Tam to zpříjemňovali tím, že vězně nechali odstrojit do naha a polévali je vodou. Pro potěchu bachařů. Někteří se podřezali zbytky skla, které zůstalo v okénku, poněvadž to bylo k zbláznění. O hladu, o zimě. A ještě bití. Taková byla holá skutečnost a takové stavy byly. Lidé to odnášeli na doživotí těžce poškozeným zdravím.
Na samovazbě jsem byl asi půl roku a pak nás dali na společnou celu. Na samovazbě jsme drali peří a na společné jsme vázali špagáty. Po Vánocích roku 1952 jsem byl znovu poslán na samovazbu a koncem března nebo začátkem dubna přišel převoz do Leopoldova.
Jak to tedy vypadalo v Leopoldově?
Přijeli jsme v noci a přivítání bylo hrozné. Připravili se na nás a pouštěli na nás hrůzu. Ať si nikdo nemyslí, že se odtamtud dostane jinak než nohama dopředu. No a dělali vše proto, aby to tak dopadlo. Když jsem se na rozhraní července a srpna dostal poprvé na vycházku, šli jsme na práci na „dielny". Na dvoře, který jsme měli přecházet, se prováděly výkopy. Zamotala se mi hlava a já spadnul do výkopu. Nepřekročil jsem ho, i když to bylo půl metru, protože na samovazbě byly celou dobu poloviční dávky. Poté, co nás ze samovazby ve Valdicích převezli do Leopoldova, tak tam to po stránce jídla bylo snad ještě horší. Hlava se mi tedy zamotala.
Noviny pro nás neexistovaly po celou dobu do roku 1953 a snad i později, než se četba novin povolila. Možná to bylo až po roce 1956. Retribučáci měli tisk povolený a když jsem se třeba dostal k Rudému právu, dal jsem si ho do boty. Pak byl filzung. Musel jsem se do naha odstrojit, odstoupit od bot a bachař je našel. Náhodou byl ten bachař politickej, znal mě a zeptal se mě: „Stejskal, vy se chcete dostat zpátky, odkud jste přišel?" Já jsem řekl, že ne, že o to zrovna moc nestojím. Obešlo se to bez raportu, ale jinak byl za čtení Rudého práva postih.
Také tužku mít nešlo. Byla možnost psát jednou za půl roku rodičům. Musel jste si určit jednoho a nikomu jinému jste nemohl psát. Byl jsem na cele s Lubošem Škaloudem, to byl skaut.[16] Dostali jsme tužku a on povídal: „Tak kus upicnem a budeme mít tužku. Budeme moct psát." Chodbař, když vybral tužky, kouknul na tu naši a řekl: „Pepo, tys ji zkrátil. Proč si mi to neřek? Já tě budu muset ohlásit, jinak bych musel sám do díry." Hvízdavej Dan[17], velitel samovazby, totiž pořídil nové tužky, aby mohl sledovat, jaké se vracejí a zabránil tomu, aby si je vězni zkracovali a brali. Byl jsem připravený, že půjdu do díry. Shodou okolností následující den Hvízdavej Dan zmlátil kluka, který měl záchvat epilepsie. Pro obědy se chodilo s várnicema, které se nosily na takových dřevěných táhlech, a při vydávání obědů se o tom kluci bavili a jeden z vězňů, Jano Rehák, Slovák – výbornej kluk, ale vznětlivější povahy, se do Dana pustil, proč ho zmlátil, když měl záchvat. Slovo dalo slovo a ten vězeň ho chtěl zmlátit a Hvízdavej před ním musel utíkat. Vedle samovazby byla kancelář. On za ním běžel s tím okovaným dřevem a Hvízdavej za sebou prásknul dveřma a on po něm dřevcem praštil a urazil vrch obložení. Snad by ho býval zabil. Nato pochopitelně přišla pohotovost a byl z toho hrozný poprask. Všechno ostatní včetně té uříznuté tužky ztratilo význam a Jano Rehák mě zachránil před korekcí.
Ze samovazby jsem se tedy dostal na společnou. Chodil jsem vázat špagáty. Společná, ta představovala druhý oddíl, na který jsem se dostal. To byly cely od čísla 45 do čísla asi 60. Na jedné cele bylo od 40 do 70 lidí. Tam jsem se setkal s různými lidmi.
Můžete mi o vašich spoluvězních povědět více?
Často to byli lidé významní. Tam jsem poznal generály, biskupy, profesory, předsedy vlád, poslance, prostě lidi, kteří měli v životě něco za sebou. Něco věděli a něco udělali. Z generálů – generál Janoušek[18], velitel českých letců v Anglii, generál Kutlvašr[19], velitel Pražského povstání. Generál Syrový,[20] velitel legií v Rusku. Když jsme se poprvé viděli, řekl jsem mu: „Pane generále." A on mi řekl: „Pepíčku, nebyls v Sokole? Jakpak jsme si tam říkali?" Od té doby jsme mu říkal „bratře generále". Tykal jsem mu. S ním byl taky hezký vztah, a přitom mně bylo nějakých 27 roků a on byl k sedmdesátce. Dále básníci, spisovatelé...
S jedním z českých letců v Anglii jsem se potom dostal k raportu k Hvízdavému Danovi pro neplnění normy. Vedle mě major Hnátek,[21] v Anglii létal jako zkušební pilot a druhý byl také major – Franta Bursík. Hvízdavej nám vyhrožoval, že pokud nebudeme do konce měsíce plnit normu, že půjdeme na samovazbu. Povídal jsem: „Pane veliteli, já vás ujištuju, že norma je taková, že je nad moje síly. Než abyste čekal, to mě dejte na samovazbu hned. Mám za sebou 4 roky, takže 4 nebo 5, to už je jedno." Když tohle Hnátek slyšel, tak povídá: „Pane veliteli, tohle je odměna za to, že jsem bojoval za svobodu naší vlasti? Vy se nám takto odvděčujete." Hvízdavej nám ohlásil: „Dejte si odchod!" Nakonec jsme trest nedostali.
Potom jsem jednou dostal těžké horečky a zachránil mě dřívější šéf kuratoria[22] Franta Teuner[23]. On byl lékař, zjistil, že mám přes 40 horečku, nařídil zábaly a dostal jsem se z toho. Franta se začas dostal do nemilosti. Seděl jsem tedy a vedle mě byl plukovník Václav Strejček[24], tenor Národního divadla, hrdina, prostě někdo. Z druhé strany Franta Teuner. A já Frantovi říkám: „Poslouchej, kdybych já tebe potkal před kriminálem venku, tak bych před tebou upliv, ruku bych ti nepodal. A teď jsme tu na jedné lodi a beru tě jako jednoho z nás."
Byl jsem v Leopoldově sedm roků a byly takové vlny. Chvíli odměk a zase hrozné zpřísnění. Sednout si na lůžko byla korekce, a přitom na té cele byl stůl a kolem dvě lavice – tak pro deset, dvanáct lidí a nás bylo 40! Ostatních 28 lidí tedy nemělo kam si sednout. Byli tam mezi námi také vrazi, zloději a tahle sebranka. Ti měli zvláštní privilegia. Většina z nich mohla po uzávěrce ležet, ale když já bych si sedl nebo lehl, tak by z toho byla korekce.
Jaký tam tedy byl denní režim?
Ráno se vstávalo po páté hodině. Do šesti byla snídaně, poté nástup a odcházelo se na pracoviště. Já znám Konopu, lepení pytlíků, balení celofánu nebo draní peří. Draní peří byla těžká práce, která byla hrozně namáhavá na dýchání. Kdybyste otevřel okno a současně by se otevřelo okénko ve dveřích, tak by se vše rozlétlo. Dusné prostředí. Bylo štěstí, že jsme v té době v Kartouzích nebo Valdicích neměli normy, ovšem trhalo se od nevidím do nevidím.
Špagátů se dle normy muselo navázat tisíc kusů a odměna za to byla nejdřív 20 haléřů za den, což dalo měsíčně 6,20 Kčs. Později se to zvýšilo o korunu za den a lidi, kteří pracovali na výkopech, zedničině a podobně, měli sazbu, kde měli kapesné až kolem sta korun. Dvě stě, tři sta korun jim šlo na konto a zbytek si strhávalo vězení.
Jak to bylo při zavření do korekce?
Když jste se dostal do korekce, strhávali vám z konta 110 korun za den. Za pět dní korekce, což byla nejkratší doba korekce, vás to přišlo na 550 korun. Při stávce v roce 1956 nebo 1957, nepamatuji si už rok přesně, nám strhli deset dní za stávku a ještě jsme dostali deset dní korekce. Řekli mi také, ať si nemyslím, že za absolvování korekce budu mít nárok na propuštění po polovině trestu.
Do díry jsem se také dostal. Za to, že jsem dal spoluvězni poukázku na 10 korun. Nebylo to dovolené a dostal jsem tedy pět dní korekce. Pro představu to znamenalo, že první dva dny jste nedostal jídlo, třetí den poloviční dávku a zbylé dva zase nic. Od rána od šesti do deseti jste musel chodit. Když vám například náčelník řekl, že máte deset dní korekce, musel jste poděkovat, protože jinak byste dostal dalších pět dní, a to už bylo odsouzení k nemoci. Před každými svátky – vánočními, velikonočními, před významnými dny – se dělala razie a odvádělo se na samovazbu. Byly seznamy nebo stačilo ukázat, a šel jste na samovazbu. Odvedli vás s věcma, což byly dvě deky, prostěradlo, ešus a lžíce.
Doba, na kterou jste byl na samovazbu poslán, nebyla nijak daná. Byly tam poloviční dávky. Společná strava také nebyla nic moc. Nevím, z jaké iniciativy se to stalo, ale chodbaři mě oznámili na ošetřovnu (tehdy už jsem měl asi dobré známé, ošetřovně šéfoval doktor Krbec) a najednou mě z té samovazby převedli na ošetřovnu. Už jsem také mlel z posledního. Tam jsem byl asi 10 nebo 14 dní a dostal vyživovací dietu. To bylo, jako když se člověk dostane do jiného světa. Sešel jsem se tam také s Vladimírem Sísem[25], který byl spolupracovníkem prezidenta Masaryka za první republiky a dělal mu spojku z Balkánu. Vladimír Sís tam dostal malárii a v době, kdy já jsem byl na ošetřovně, seděl na lůžku a měl zimniční záchvaty. Dostával injekce proti malárii a záchvaty měl hrozné, ale ani takového člověka nepustili a nechali ho tam zemřít.
V době, kdy jsem tam byl, tam zemřel i bývalý předseda vlády Beran[26]. On zemřel na samovazbě a bachaři, když ho odtamtud vynášeli, za ruce, za nohy ho rozhoupali a hodili ho jako pytel na dvůr před samovazbu. Zacházení „lidový".
Samovazba a korekce tedy bylo to samé?
V budově samovazby byla korekce. Já nevím, jestli tam bylo těch cel 10, možná i 16. Mělo to okénko, myslím, 15 na 15 centimetrů. Beton, potom tam byl betonovej sokl a na něm jste ležel. To nestálo za nějaký obdiv, že by po tom člověk toužil.
Byly vám umožněny návštěvy?
Návštěvy jsem měl. Před vámi síto, mezi návštěvou a vámi stál bachař a k návštěvě to byla vzdálenost asi dva nebo tři metry. Z vaší pravé strany byl spoluvězeň, z vaší levé strany byl spoluvězeň – a proti vám návštěva. Dva lidé. Vezměte to, že jste slyšel současně hovořit tři lidi. Za prvního půl druhého roku jsem měl 2 návštěvy a ke konci jsem už návštěvy ani nechtěl. Matku vůbec ne, protože jsem viděl, jak se chvěje. Pak jsem se i dozvěděl, že matka na tom nervově nebyla dobře. Vyjížděli vždy večer, aby dorazili kolem šesté ráno. Když to bylo v zimě, tak viděla světla na šancích, kde štěkali psi, a měla takové představy, jak se pokouším o útěk a trhají mě ti psi. Navzdory tomu, že jsem měl nárok, jsem matku poslední dva nebo tři roky vůbec nezval. Návštěvy jsem oddaloval asi na jednou za rok. Když jsem měl kvůli trestu zaražené výhody a neměl možnost psát, volil jsem, pokud to bylo možné, návštěvu otce, protože jinak by o mně rodiče neměli vůbec žádné zprávy.
A vaše vztahy s ostatními vězni tedy byly dobré?
Ano. Vztahy byly samozřejmě různé, protože mezi námi byli ti vrazi. Jednou, když mě pustili z korekce, dostal jsem se na protější celu. Byl tam starší brejlatý mukl, se kterým jsem chtěl mluvit po pěti dnech, kdy jsem s nikým neprohodil slovo, ale on mi neodpovídal. Když zahoukali večerku, začal mlátit na dveře. Přišel bachař, otevřel okénko a já slyšel, že spolu mluví maďarsky. Bachař ho odvedl a pak mi řekl: „Stejskal, vy ho nepoznáte? To je Cibula. To je vrah. On se vás bál, abyste mu v noci něco neudělal. Dal jsem ho na korekciu." Byl radši na korekci, aby byl sám. To byla taková psychóza těch vrahů.
Dělal jste ve vězení mimo draní peří a vázání špagátů i jinou profesi?
Ke konci věznění jsem se dostal ke své profesi. Byla tam výroba elektrorozvaděčů, vedení byla firma EZB – Elektrozávody Bratislava, civilové tam měli čas od času přístup, ale všechno řídili a dělali vězňové – přípravu výroby, konstrukční kanceláře, účtárnu, předkalkulace. Pro vaši představu – výrobní halu také postavili vězňové. Byla dle mého odhadu 80 metrů široká a 150 metrů na délku. Výroba představovala 30 až 50 milionů měsíčně, což bylo i na tu dobu značné.
Dostal jsem se do tamní účtárny, což bylo přání muklů, kteří mě znali a báli se, aby se tam nedostal nějaký bonzák. V kanceláři nás bylo kolem deseti, samý inženýr a doktor. Já měl na starost výrobní účtárnu. Výrobě šéfoval civil – podle našich informací kapitán StB. Dostal jsem se s ním asi dvakrát nebo třikrát do styku. On si tam nechal udělat vypalovací tunel a já věděl, že je to černota a on na to nemá fondy. Zavolal si mě a ptal se, jestli už jsem nechal profinancovat tunel. Já, jestli má investiční fond, o čem se tu vlastně bavíme a dodal jsem: „Jestli jste si nevšiml, já tu jsem za politický delikt, a ne za delikt finanční. V tom nemíním pokračovat." Měl jsem na něj pifku, protože on třeba nechal odvést na samovazbu vězně, který odmítl pracovat přesčas. Odpověděl mi, že kdyby mě „tolko nepotreboval", šel bych ihned na samovazbu. Poslední kontakt s ním byl v únoru šedesátého roku. Ptal se mě: „Počujte, čo vy budete robiť, až sa dostanete domov." Já na to: „Nevím, jestli je tahle otázka na místě." Já měl totiž ještě osm let trestu před sebou. On na to: „Napriek tomu sa vás pýtam." Slovo dalo slovo a nakonec z něj vyšlo, že má v Teplicích kamaráda, který hledá ekonoma, a když bych chtěl tu práci přijmout, abych se na něj obrátil. Tehdy o nějaké amnestii nebyla žádná zmínka, ale on už věděl, že půjdeme domů.
Na konci dubna šedesátého roku skutečně přišel Hvízdavej Dan, který dělal velitele pracovního nasazení, šel od jednoho k druhému, chtěl datum narození, jméno a bydliště a říkal, že od této chvíle mě zbavuje mé funkce a do mého odchodu budu zapracovávat mukla, kterého přivedl. Ten se představil jako náměstek ministra národní obrany a potom mi vyprávěl, jakým způsobem se dostal do kriminálu. Byl ekonomickým náměstkem ministra a jeho představený mu řekl, aby nechal profinancovat nějaké náklady investiční povahy z provozního fondu. Jednalo se o 7 milionů. Když se ho ministr chtěl zbavit, poslal kontrolu, která na tu manipulaci přišla. Za každý milion dostal rok. Ten brečel. Manželku donutili, aby se s ním rozvedla. Ztratil úplně všechno.
Jak vypadalo vaše propuštění?
Soustředili nás na jeden oddíl a tam jsme byli dva dni na společné cele a 9. května 1960 nás shromáždili dole v parteru, kde nás prokurátor z Bratislavy oslovil „občania" a přečetl nám výnos prezidenta republiky o prominutí zbytku trestu. Postupně, podle čísel, nás volali. Šel jsem na výkon trestu, kde pro nás měli připravené peníze. Po devíti letech jsem poprvé viděl, jak vypadají peníze. Dostal jsem jízdenku na rychlík do Pardubic. Odevzdal jsem všechny věci. Deky, muklovskej oblek a boty. V pojízdné prodejně Jednoty jsme si mohli koupit oblek. Jen já si nekupoval sako, poněvadž jsem měl od Viktora Roubala leteckou bundu. Sebrali ho jako vojáka. V tom květnu 1960 jsem na sobě měl leteckou bundu.
Měl jsem příkaz se do čtrnácti dnů hlásit na pracovním úřadě. Šel jsem na pracák do Pardubic. Ženská mi tam říkala, že pro mě má zaměstnání v panelárně někde u Přelouče. Podivil jsem se, že tak daleko. A ona mi povídala: „Snad si nemyslíte, že kriminálníka dáme do kanceláře." Odpověděl jsem: „O tom není řeč, ale mně jde o vzdálenost." Dostal jsem se nakonec do Vysokého Mýta k zedníkům a dělal přidavače.
O žních onemocněl otec a byl v nemocnici. Přestal jsem chodit do práce a zajišťoval práci na poli. Dostal jsem potvrzení, že jsem tu práci dělal za nemocného otce, ale současně mi u dělníků vykazovali neomluvenou absenci a rozvázali se mnou pracovní poměr. Jel jsem na pracák do Ústí nad Orlicí, a to bylo, jako když přijedu do jiné země. Ukázal jsem občanku, referent tam viděl zapsanou obchodní akádu a říkal: „V Třebové shánějí ekonoma, v Ústí ekonoma." Odpověděl jsem: „Počkejte. Já jsem vám říkal, odkud jsem přišel." A on na to: „O co jde? Vy jste si svoje odbyl a máte nárok na zaměstnání jako každej jinej." Navzdory tomu jsem ho požádal o zaměstnání, které není tak na světle, a on mi řekl, že v pozdějších Zemědělských stavbách hledají skladníky, což bylo schůdnější.
Přišel jsem do zemědělek a ředitel mi řekl: „Máte štěstí. Já v době, kdy vás zatýkali, dělal velitele StB v Mýtě a váš případ znám. Kdyby bylo na mně, tak vás udělám ekonomem. Potřebujeme ho, ale jestli budete souhlasit, tak nejdříve toho skladníka beru." Dělal jsem asi půl druhého roku skladníka. Pak onemocněla účetní materiálu a každý z toho měl strach. Ředitel si mě zavolal a ptal se, jestli už nastal čas, že bych mohl. Druhý den jsem nastoupil do účtárny. Za týden nebo 10 dní mě přišel instruovat někdo z podnikového ředitelství. Všechno jsem mu ukázal a on povídal: „No jak vidím, tak o tom víš o něco víc než já." Tu práci jsem tedy dělat mohl. Za rok přijel znovu společně se šéfem národohospodářské evidence a ekonomickým náměstkem a ptali se, jestli bych nešel pracovat na podnikové ředitelství. Říkal jsem si, že jestli jezdit do Mýta nebo do Holic, proč ne. Ředitel ale řekl: „V žádném případě. Nejlepšího pracovníka odsud nepustím." Náhodou jsem zjistil, že jsem nejlepší pracovník (smích). O tři měsíce později jsem se dověděl, že jsem zaměstnancem podnikového ředitelství. Vedl jsem materiální, a poté načas i výrobní účtárnu.
Propuštění na amnestii znamenalo, že jste stále měl zápis v trestním rejstříku?
Ano. Propustili mě na podmínku, že po dobu deseti let nespáchám žádný trestný čin, protože jinak by byla amnestie zrušena, musel bych těch osm let dosloužit, a navíc ten nový trest. Po deseti letech jsem požádal o zahlazení trestu, protože jsem měl řidičák a věděl jsem, že dopustit se přestupku jako řidič, mohl bych se dostat do konfliktu se zákonem a jako recidivista bych měl plnou sazbu i s tím, co jsem měl dosluhovat. Provedli mi výmaz trestu, zahlazení, ale potom jsem se dověděl, že to je proto, abych byl uklidněn. Byl jsem dále veden jako nepřítel státu.
A tak to pokračovalo až do roku 1989?
Až do důchodu. Když jsem třeba šel ze zeleniny, tak to bylo dohodou, ale já jsem jiný výběr neměl. Navzdory tomu, že mě chtěli dříve na podnikovém ředitelství v Hradci Králové, nabízeli mi byt a auto, tak tenhle blbec mě tehdy vyhodil. Když jsem přišel do Magnetu, do posledního zaměstnání, ředitel se mě ptal: „A z takové funkce chcete dělat plánovače?" Já povídám: „Proč ne. Popravdě řečeno, já toho na vybrání nemám. Chci vám na začátek říct, aby z toho nebylo překvapení, že mám za sebou 8 nebo 9 let kriminálu." On na to: „No jo, to je komplikace. Tady pracují lidé s hmotnou odpovědností. Tady se pracuje s cennými věcmi." Já mu na to povídám: „Pane řediteli, za zlodějinu se v padesátých letech šestnáct roků nedávalo" A on na to: „Aha, tak to je něco jiného. Jste přijat."
Jeho benevolence byla způsobena i tím, že před mým nástupem tam zkolabovaly tři pracovnice a jeden pracovník, co tam nastoupil jako profesor matematiky na gymnáziu, odtamtud utekl. Nejprve to bylo těžké. Přesčasy, práce soboty, neděle, a tak jsem šéfovi úseku povídal, že to byla první a poslední přesčasová práce v tomto oddělení. Odpověděl mi: „S tím se asi budete muset smířit. Ledaže byste našel způsob, jak tomu zamezit." Vzal jsem ho za slovo a za měsíc přišel s návrhem, jak část práce zmechanizovat. Agendu, kterou předtím dělalo 14 dnů dvacet lidí, jsem zvládal sám, bez přesčasů a za týden. Dostával jsem zato každého čtvrt roku 500 korun zvláštní odměny. Ředitel si mě vážil, ačkoliv když mohl, tak si na mě také přisolil. Když se jim hodilo, uznávali mé profesní znalosti, ale neopomněli využít příležitost ukázat mi svou třídní a především partajní nadřazenost.
Slyšel jsem už od jiných vězňů, že později v zaměstnání měli méně peněz než jiní zaměstnanci, což platilo i pro různé zaměstnanecké výhody. A to z titulu toho, že byli vedeni jako nepřátelé státu či měli nějaký „škraloup"...
Ano. Já jsem měl hranici A10 a tu jsem nesměl překročit, i když bych dělal práci zařazenou do platové třídy A15.
Jak vzpomínáte na období pražského jara?
Roky 1967 a 1968 určitě bylo uvolnění, chvilku poté ale nastaly prověrky. Kolega šel k prověrce a já mu říkal: „Zdeňku, buď rozumnej. Mlč. Neříkej nic. Mysli si svoje. Mysli na to, že máš manželku a dvě studující děti. Mohly by to odnést i děti." Jeho kluk vystudoval a stal se lékařem. Takovéto poměry tehdy byly.
Když Rusové přišli,[27] tak to byla rezoluce za rezolucí, kdy se odsuzoval vstup a iniciovali to komunisti. Předseda komunistické partaje byl zároveň vrátný v Zemědělských stavbách. Jednou za mnou přišel a říkal: „Co mám dělat, pane Stejskal. Oni po mně žádají neutralitu a já už to mám všechno podepsaný. Co teď mám s tím..." Podíval jsem se na tu rezoluci a bylo tam ještě místo, tak jsem tam ještě dopsal: „A žádáme o neutralitu a stavíme se za naše představitele." Ten mi strašně děkoval.
Jednou jsem odcházel z práce a on tam odchytával lidi pro jinou rezoluci. Říkal mi: „Vás tady taky nemám, pane Stejskal. Tak snad to podepíšete, nebo ne?" Takový, jestli se nebojím. A právě, než mě propustili, on proti mně svědčil na jednání výboru, že jsem byl iniciátorem těchto rezolucí. Když jsem později pracoval v zelenině a něco potřeboval v Zemědělský stavbách, on proti mně vyšel z vrátnice a podával mi ruku. Já povídám: „Pane Zlatuška, vy se nestydíte?" A on se tak... Zbabělec.
O vzniku klubu K-231 jste v té době věděl?
Ano, já jsem tam byl. Měli jsme jednání v Chocni. Byl tam nějaký Jirka Krupička[28]. Inženýr, výborný člověk, kterého jsem znal z Leopoldova. Dnes žije v Americe. S ním jsme jeli domů a bavili se. Seznamy přítomných se ztratily, a proto jsem tomu právníkovi, který mi tvrdil, že byl také vězeň a také v konfederaci, mohl tvrdit, že já jsem tam nebyl. Co já bych se přiznával k takovým věcem, protože to všechno byla přitěžující okolnost proti mně.
Jak jste v době normalizace vnímal vznik Charty 77 a situaci disentu?
O tom já jsem věděl, ale do ní jsem se nepouštěl. Věděl jsem o tom, že členy Charty jsou někteří lidé, kteří byli v 50. letech prorežimní, třeba spisovatel Kohout[29] anebo syn Slánského[30] – nemohl za tátu, ale určitě tátu neodsoudil za to, co do doby, než ho pověsili, dělal. Já jsem k tomu měl určitý despekt. Určitě bych třeba byl pro spolupráci s Havlem. I když on ve své naivitě a dobráctví právě s těmito lidmi, kteří se dříve režimu velmi zaprodali, a potom, když je režim odsoudil, byli protirežimní, spolupracoval. Říkal jsem si, že mám zahlazený trest, ale kdyby mě chytili s nějakými rezolucemi, bych byl nepřítel státu s tím, že tu mám škraloup z let padesátých a oni by mně to pěkně osolili. Nedostal bych dva nebo tři roky, jako dostal Petr Uhl, ale znovu 15.[31]
Myslíte, že konfederace splnila po roce 1989 svůj účel?
Podle stanov je povaha konfederace[32] především sociální. Má zmírnit následky věznění po zdravotní stránce a i po hmotné stránce. Myslím si, že v tom konfederace díky Nadě Kavalírové,[33] která je lékařka a měla na starosti zdravotní a sociální komisi, uspěla. Nevím jen, jestli už není pozdě, protože před těmi 15 lety byl fond lidí velký. Jednalo se o desetitisíce a dnes nás jsou necelé 4 tisíce. To gró už odešlo a je nás málo. Náš význam klesá počtem, i když kvalita není špatná.
Jsou výjimky. Lidé, kteří mají zájem především „co z toho", ale myslím, že jádro je vedeno touhou, aby se dostalo do povědomí lidí nebezpečí hrozící při recidivě, po které myslím dnešní bolševici touží. Oni se cítí ukřivděni, jakoby zapomněli na hrůzy, které způsobili. Vždyť oni byli těmi, před kterými se člověk skutečně chvěl. Jednak odporem a jednak hrůzou, čeho jsou schopní. Vybrali vedení vlastní partaje v čele s generálním tajemníkem a bez milosti je pověsili. Oni skutečně takovým způsobem jednali a ti, kteří se vzepřeli, tak ty nemilosrdně pověsili, zastřelili, ničili. Dnes jakoby toto neexistovalo.
Myslíte si, že je nutné někoho dnes soudit, nebo alespoň poukázat na zločiny?
Ukázat na tu špatnost, o které si ten člověk vůbec neuvědomuje, že konal zlo, že sloužil špatnosti. Právě tohle. On není roven člověku slušnému.
Co by se tedy mělo dít s lidmi, kteří byli bachaři, soudci a podobně?
Takto. Byli radikálové. Mezi vězni, ještě když jsme byli v Leopoldově, byly názory, že šmahem všechny na visák. Říkal jsem: „Musíme přece dělat rozdíly. Byli lidé, kteří lidmi zůstali." Mám třeba zkušenost, že mě vedl bachař k raportu na velitelství a když jsme se dostali do místa, kde nás nemohl nikdo pozorovat, zeptal se mě: „Víte, Stejskal, prečo vás vediem na veliteľstvo?" Nevěděl jsem. „Už tam bol ten, ten a ten a pýtali sa ich na to a to a to." Vše mi řekl a já to vzal na vědomí. Nedůvěřoval jsem mu, ale to, co mi řekl, bylo opravdu předmětem výslechu. Když jsme šli zpět, zeptal jsem se toho bachaře: „Můžete mi povědět, proč jste mi tu informaci dal?" A on na to: „Viete, Stejskal, ja vás znám už nejaký čas a nemyslite si, všetci nie sú ako vy." To si pamatuju jako dnes. A pokračoval: „Vy si myslíte, že ten a ten a ten. Že mu môžete dôverovať. Aby ste sa nemýlil." V partě jsme se o tom bavili a zjistili, že lidi, které bachař zmiňoval, opravdu byli bonzáci. Všichni tedy nebyli stejní a nedají se házet do jednoho pytle.
Jistě 80 nebo 90 procent byli grázlové. Vrazi. Sloužili na těch věžích a když někdo šlápnul do ostřelovacího pásma, dostal dávku z kulometu. Zastřelili kluka, který šel vyloženě na dráty s tím, aby ho zastřelili, a oni to opravdu udělali. Nemohl to vydržet na samovazbě. Byl to Pepík Vaníček od Hradce. Vyučený řezník. Když ho sebrali, bylo mu 24 roků a v době našeho prvního setkání měl sedět ještě 75 let. To už mu bylo 28 roků. Už nevím, za co byl odsouzen původně, ale ještě s kamarádem se mu podařil útěk z Jáchymova. Když už byli před hranicema, byla tam salaš a jeho kámoš si vzpomněl, že by si měli dát ovečku. Tím se zbrzdili. Šli v zimě korytem zamrzlého potoka a pohraničníci si jich všimli. Jeho kamaráda zastřelili a on byl taky postřelený. Za útěk dostal doživotí.
Pak se pokusil dostat z Leopoldova – Tatrou 111 plně naloženou pískem. Prorazili vrata hlavní brány a dostali se až na katr, to se neotevřelo a Tatru to zabrzdilo. Bachař jim prostřílel pneumatiky a motor a útěk tím skončil. Jeho komplice odsoudili k trestu smrti a nevím, kolik on ještě dostal. Měl určitě přes sto let trestu a na samovazbě dostával takové dávky buzerace, že při jedné příležitosti, kdy ho pustili na vycházku, šel proti koridoru. Tam byly z obou stran drátěné překážky, kudy chodili bachaři na výměnu do strážních věží, tak tam na koridoru ho zastřelili. Byla to vyloženě vražda.[34]
Zmínil jste pohraničníky, jak se díváte na jejich činnost?
On, když dostal rozkaz, tak ho plnil, ale měl přitom mít své svědomí. Za nesplnění rozkazu mu nehrozilo, že ho zastřelí. Chtělo to určitou dávku odvahy, jestliže někdo opouští hranice státu a já po něm budu střílet. Člověk si přece musí uvědomit, že je to vražda. Musí mít v sobě zakódováno, že má nějaké svědomí a nemůže to udělat. Byli to vesměs mladí lidé. Někdo zabil mladého člověka, který mu neublížil.
Děkuji za rozhovor.
[1] Akáda – obchodní akademie.
[2] Haknkrajc (Hakenkreutz) – nacistický hákový kříž.
[3] Oberlandrát – jednotka německé správy za protektorátu. V čele oberlandrátu byl stejnojmenný úředník, považovaný za inspektora říšského protektora, později za inspektora německého státního ministra. Původně bylo v Čechách zřízeno 23 a na Moravě 12 různě velkých oberlandrátů, ale postupně, jak byla podrobována a vládána autonomní správa, klesl jejich počet na 6 v Čechách a 2 na Moravě. Oberlandráty podléhaly říšskému protektorovi a od roku 1943 německému ministrovi v protektorátu.
[4] Totální nasazení (Totaleinsatz) se vztahuje k nacistickému Německu a označuje nucené pracovní nasazení obyvatel okupovaných zemí nacisty.
[5] Dolní Jelení je obec v Pardubickém kraji. Rousínov je jednou z jejích částí.
[6] Tehdejší britské vojenské uniformy.
[7] Text písně je: Yankee Doodle went to town, A-Riding on a pony; He stuck a feather in his cap, And called it macaroni.
[8] Vechtr – hlídač.
[9] Šibřinky – masopustní maškarní zábava.
[10] Akční výbory Národní fronty – mocenskopolitické orgány zcela podřízené komunistům, zakládané v obcích, závodech či institucích, aby je „očistily" od odpůrců komunistické strany. Například v nekomunistických politických stranách akční výbory vylučovaly jejich volené funkcionáře.
[11] Rudolf Slánský (1901–1952). Český komunistický politik, dlouholetý člen Ústředního výboru Komunistické strany Československa a generální tajemník KSČ (1945–1951). V roce 1921 byl zakládajícím členem KSČ. Roku 1929 se podílel na ovládnutí KSČ skupinou kolem Klementa Gottwalda a dostal se do vedení strany. Roku 1938 utekl do SSSR, kde žil do konce války. V osvobozeném Československu byl, po Klementu Gottwaldovi, druhým nejvýše postaveným mužem KSČ. Spolustraníky však nebyl neoblíben. Podílel se na přípravách únorového převratu a následné organizaci politických procesů, kterých se paradoxně stal sám obětí. Roku 1951 byl zatčen, v politickém monstrprocesu postaven do čela skupiny „organizující vnitrostranické spiknutí" a roku 1952 popraven. Více viz KAPLAN, Karel – KOSATÍK, Pavel. Gottwaldovi muži. Praha: Paseka, 2004.
[12] Zdeněk Nejedlý (1878–1962) byl český publicista, historik a představitel komunistické strany. Na Karlově univerzitě studoval historii a roku 1919 se stal řádným profesorem hudební vědy na UK. Jeho agilní vědeckou práci charakterizovalo psaní mnohadílných rozsáhlých publikací, které často zůstávaly nedokončeny (Bedřich Smetana, T. G. Masaryk, Lenin). Nejedlého závěry však byly často značně subjektivní a mylné. Příkladem je jeho zavržení díla skladatelů Antonína Dvořáka, Bohuslava Martinů, Leoše Janáčka, a naopak všeobecné prosazování díla Aloise Jiráska, za jehož vydávání bral dividendy. Za první republiky se Nejedlý profiloval jako levicový intelektuál a propagátor spolupráce se Sovětským svazem. V roce 1939 odešel do exilu v Moskvě, kde se stal členem KSČ. Do Československa je vrátil jako ministr kultury a osvěty, kterým zůstal do roku 1953 (jen v letech 1946–1948 byl ministrem práce a sociální péče). Nejedlý výrazně ovlivnil kulturní politiku země, je spojován se sovětizací vzdělávacího systému a čistkami ve školství po komunistickém převratu. Byl rovněž prvním prezidentem Československé akademie věd.
[13] Counter Intelligence Corps (CIC) byla americká zpravodajská služba založená v roce 1917 (pod jménem Corps of Intelligence Police, od 1. ledna 1942 přejmenovaná na Counter Intelligence Corps). Měla za úkol vyhledávat a eliminovat německé špiony v řadách spojeneckých armád, podporovat materiálně i logisticky odbojové skupiny na území nepřítele, získávat tajné a taktické informace, plány a dokumenty atd. Po druhé světové válce se zaměřila na sovětský blok a hlavně v 50. letech 20. stol. vyhledávala a školila agenty, kteří plnili zpravodajské úkoly na území sovětského vlivu včetně Československa.
[14] Milada Horáková (1901–1950) byla česká politička. Za druhé světové války pracovala v odboji, byla zatčena a krutě vyslýchána gestapem. Byla odsouzena k trestu osm let káznice. Zbytek války strávila v ženské káznici Aichach v Německu. Po druhé světové válce se znovu zapojila do politiky v rámci Československé strany národně socialistické (ČSNS). Po komunistickém převratu v únoru 1948 se angažovala v protikomunistické opozici. V roce 1949 byla zatčena a ve vykonstruovaném soudním procesu odsouzena k trestu smrti. V roce 1990 byla plně rehabilitována.
[15] Sing Sing – americká věznice ve státě New York stojící na břehu řeky Hudson. Byla první americkou věznicí vybavenou elektrickým křeslem. Bylo zde popraveno celkem 614 osob.
[16] Lubomír Škaloud a Petr Štěpánek v roce 1992 vydali knihu o osudech skautů – Na všechno buď připraven. Hradec Králové: Kruh, 1992.
[17] Poručík Rudolf Eliáš, řečený Hvízdavý Dan, Hvízdoš či Taťulda. Za války byl desátníkem armády Slovenského státu v Rychlé divizi na východní frontě. Na základě potvrzení jeho známého, velitele povstaleckého praporu ze Slovenského národního povstání, Jožo Brunovského, se mohl stát bachařem. Později se setkali v Leopoldově, Brunovský jako vězeň a Hvízdavý Dan jako dozorce. ČAPEK, Miloslav. Poražení vítězové: Kapitoly z třetího odboje. Praha: Mladá fronta, 2003.
[18] Maršál Karel Janoušek (1893–1971). Voják, legionář a politický vězeň. Spoluzakladatel a generální inspektor československých perutí RAF za druhé světové války, jako jediný Čechoslovák byl jmenován britským králem do hodnosti Air Marshal. Po únorovém převratu byl provokací Jaroslava Doubravského, placeného agenta komunistického Obranného zpravodajství (OBZ), přesvědčen k pokusu o emigraci, zatčen a odsouzen k mnohaletému žaláři. Propuštěn byl v roce 1960, rehabilitován po roce 1989.
[19] Karel Kutlvašr (1895–1961). Voják, legionář a velitel Pražského povstání v roce 1945. Po komunistickém převratu byl zatčen a v politickém procesu odsouzen na doživotí pro svou údajnou velezradu. Propuštěn byl v roce 1960 na amnestii.
[20] Armádní generál Jan Syrový (1888–1970). Voják, legionář, v době přijetí mnichovské dohody byl předsedou československé vlády. V době německé okupace Československa v březnu 1939 byl ministrem národní obrany a na pokyn prezidenta Háchy vydal armádě rozkaz složit zbraně. V odboji se neangažoval, ale pomohl mu zajistit značné finanční prostředky. V roce 1945 byl bezdůvodně označen za kolaboranta a odsouzen k 20 letům žaláře. Propuštěn byl v roce 1960 na amnestii. Jeho silně zpolitizovaný proces nebyl nikdy soudně přezkoumán, a proto ani nedošlo k jeho rehabilitaci.
[21] Josef Hnátek (1910–1979) za války sloužil například jako navigátor u 311. československé bombardovací perutě RAF. Byl členem osádky jednoho ze tří bombardérů Vickers Wellington, vyslaných při jejím prvním bojovém nasazení dne 10. září 1940 nad Brusel. Jeho stroj nad cíl dokonce dolétl jako první. Od roku 1943 sloužil v silách Svobodných Francouzů maršála De Gaulla. V roce 1948 se pokusil emigrovat z Československa a byl odsouzen k 15 letům vězení.
[22] Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě – protektorátní organizace oficiálně zaměřená na podporu tělovýchovy mládeže, fakticky ale sloužící germanizaci jeho obyvatelstva. Zakladatelem kuratoria byl Emanuel Moravec.
[23] František Teuner (1911–1978). Lékař, člen českého fašistického hnutí, za protektorátu byl představitelem kolaborace s nacistickým režimem a spoluzakládal Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě. Po válce byl v nepřítomnosti odsouzen k smrti a o dva dny později dopaden v Mnichově. Prezident Beneš mu změnil trest na doživotí. Propuštěn byl v roce 1960. Zemřel v emigraci v Německu, kam odešel v roce 1968.
[24] Václav Strejček vedl v letech 1946–1949 Armádní umělecký soubor Víta Nejedlého, který vznikl za války ve Svobodově armádě na východní frontě.
[25] Vladimír Sís (1889–1957). Český novinář, publicista a spisovatel, účastník prvního i druhého odboje. V roce 1949 byl zatčen a v březnu 1950 byl, na základě mučením vynucených výpovědí, v politickém procesu odsouzen Státním soudem za velezradu k 25 letům vězení. Před procesem byl při výsleších konaných StB mučen takovým způsobem, že musel být do soudní síně nošen na nosítkách. V roce 1957 zemřel na následky krutého věznění ve věznici v Leopoldově. Přestože byl vážně nemocen, bylo mu odepřeno lékařské ošetření. V roce 1969 byl rehabilitován.
[26] Rudolf Beran (1887–1954). Čelní představitel a od roku 1935 také předseda prvorepublikové agrární strany. V letech 1918–1939 byl také poslancem Národního shromáždění. Po mnichovské dohodě a vzniku tzv. druhé republiky byl předsedou její vlády a byl i krátce předsedou první vlády protektorátu Čechy a Morava. Po válce byl odsouzen k 20 letům vězení a zemřel ve věznici Leopoldov.
[27] Okupace Československa vojsky států Varšavské smlouvy v srpnu 1968.
[28] Jiří Krupička (1913). Český geolog a spisovatel. Vystudoval na Karlově univerzitě moderní jazyky a geologii. V roce 1950 byl zatčen a odsouzen na 16 let do vězení za pokus o přechod hranic a vyvezení rukopisu své vědecké knihy Člověk a lidstvo na Západ. Byl vězněn například na táboře Vojna a v Leopoldově. V roce 1968 se podílel na založení spolku politických vězňů K-231 a byl v jeho vedení. Po sovětské okupaci emigroval do Kanady, kde až do roku 1988 přednášel geologii na University of Alberta v Edmontonu. Obdržel Cenu PEN klubu za celoživotní dílo (2000) a medaili Za zásluhy II. stupně za zásluhy o stát v oblasti vědy (2009).
[29] Pavel Kohout (1928). Český spisovatel, v 50. letech patřil k silně prokomunistickým autorům. V letech 1949–1950 byl druhým kulturním přidělencem na velvyslanectví v Moskvě. Později svůj pohled přehodnotil a stal se jednou z osobností tzv. pražského jara. Proto byl roku 1969 vyloučen z KSČ a Svazu československých spisovatelů. Byl spoluautorem Charty 77, což vedlo k vystupňování tlaku StB vůči jeho osobě. V roce 1979 pracovně odjel do Rakouska a bylo mu zabráněno v návratu. Po roce 1989 žije střídavě v Praze a ve Vídni. Viz Svazek dialog: StB versus Pavel Kohout. Praha: Paseka, 2006.
[30] Rudolf Slánský mladší (1935–2006). Disident, signatář Charty 77 a diplomat. V letech 1990–2004 byl velvyslancem v Rusku a na Slovensku.
[31] Petr Uhl (1941). Český novinář a politik. Za normalizace byl představitelem disentu, v jehož rámci byl zastáncem trockismu. Patřil k zakladatelům Charty 77 a Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS), jenž sledoval případy osob, které byly v ČSSR trestně stíhány nebo vězněny za projevy svého přesvědčení nebo které se staly oběťmi policejní či justiční svévole. Vězněn byl celkem devět let – poprvé v letech 1969–1973 pro svou účast ve studentském Hnutí revoluční mládeže a podruhé v letech 1979–1984 za spolupráci při zakládání Charty 77 a VONS. V letech 1990–1992 byl za Občanské fórum poslancem Federálního shromáždění a rovněž ředitelem Československé tiskové kanceláře (ČTK). Byl zastáncem zachování právní kontinuity s komunistickým režimem a odpůrcem lustračních zákonů, které chápe jako porušení lidských práv. V letech 1998–2001 byl zmocněncem vlády pro lidská práva a v letech 1991–2001 působil také jako expert Komise OSN pro lidská práva. Více viz MAYEROVÁ, Françoise. Češi a jejich komunismus: Paměť a politická identita. Praha: Argo, 2009, s. 154–164.
[32] Konfederace politických vězňů České republiky (KPV) je dobrovolná organizace, která sdružuje bývalé politické vězně komunistického režimu někdejšího Československa.
[33] Naděžda Kavalírová (1923). Od roku 2003 předsedkyně KPV ČR. V roce 1956 byla zatčena a odsouzena k pěti letům vězení. Podmínečně propuštěna byla v roce 1959.
[34] Josef Vaníček (1929–1958) pocházel z Hradce Králové. Po únoru 1948 se zapojil do odboje a v září 1949 emigroval Německa. Zde se rozhodl pro spolupráci s CIC a jako agent-chodec se vrátil do Československa. Působil na Kutnohorsku, Pardubicku a Kolínsku. Byl chycen StB a za špionáž a velezradu odsouzen 17. 5. 1951 na 22 let. Dne 29. listopadu 1951 se na Jáchymovsku pokusil o únik. Po dopadení byl odsouzen na doživotí. K pokusu o útěk s Tatrou 111, o který se pokusil společně s Adolfem Petrovským a Jiřím Nýčkalem, došlo 15. srpna 1958. Petrovský a Vaníček byly odsouzeni k trestu smrti. Petrovský byl popraven v Nitře. K zastřelení Josefa Vaníčka, které zmiňuje pan Josef Stejskal, došlo 28. září 1958. Miroslav Čapek věnuje tomuto případu celou kapitolu knihy Poražení vítězové: Kapitoly z třetího odboje. Praha: Mladá fronta, 2003. Objevuje se i v dalších pracích, například v publikaci Viléma Hejla Zpráva o organizovaném násilí. Praha: Univerzum Praha, 1990.
