René Dlouhý

3x

René Dlouhý se narodil 6. února 1934 v Praze. Ve svých deseti letech odešel k tetě se strýcem do Nového Města nad Metují, kde spolu se svou ženou žije dodnes. V letech 1949 – 1951 se svými vrstevníky organizoval skupinu, která si dala za úkol protestovat proti rodící se totalitní diktatuře. Vedle jiných činností a plánů rozšířili několik vydání letáků, vyzívající občany proti zemědělské politice komunistů. Letáky se díky udání jednoho z tehdejších kamarádů dostali do rukou StB[1]. Po roce intenzivního sledování byl pan Dlouhý, krátce po dovršení osmnácti let, zatčen. První výslech probíhal ve věznici v Hradci Králové, kde strávil 2 měsíce. Následně byl převezen do okresní věznice v Novém Město nad Metují, kde zároveň probíhal soud. Pan Dlouhý byl odsouzen na 6 měsíců odnětí svobody, a to jednak za nepřekažení trestného činu, přesněji řečeno se jednalo o pokus emigrace dvou hochů, kteří ani nepatřili do skupiny kolem pana Dlouhého, a dále pak za návod k pokusu trestného činu proti republice a za návod k pokusu trestného činu sdružování proti republice. Po propuštění pan Dlouhý pracoval jako dělník a slévač. Kvůli slabému finančnímu ohodnocení si ve volném čase přivydělával například fotografováním nebo masírováním, které mu však bylo po krátké době znemožněno. Pan Dlouhý pracuje i dnes ve svém důchodovém věku v oboru instalatérských prací. Byl plně rehabilitován roku 1990.


„Proč se klepeš?“, vykali mě a tykali, stále to střídali. Já jsem říkal: „Čekám, že mě budete bít“, „Copak jsme fašisti?! My lidi převychováváme, my lidi neničíme!“


Rozhovor s Reném Dlouhým

Tazatelka: Ivana Vránková


Jaké jste měl dětství?
Otec studoval na technice v Dejvicích. Matka tam dělala pomocnou laborantku v laboratoři. Můj otec – student za ní chodil, seznámili se, učili se spolu, zamilovali se a narodil jsem se z toho já. Nikdy se nevzali. Vyrůstal jsem s matkou a otec mě navštěvoval.

My jsme bydleli ve Vršovicích pod Grébovkou[2]. Můj děda měl kontakty přes profesora Stoklasu[3], a když vysoká škola koupila v Troji v Podhoří pozemek za zoologickou zahradou, tak pomohl stavět domeček, ve kterém jsme pak bydleli. Naštěstí, protože ve Vršovicích bylo dost nezdravé prostředí, jak tekl Botič[4], vylézala z něj spousta potkanů. V Troji jsem už žil zdravěji. Začal jsem chodit do školy Svatopluka Čecha. Starší brácha jezdil přívozem do měšťanky do Dejvic. Tam chytil spálu a já jsem ji chytil od něj.

Pamatuji si, že jak brácha přijel, tak já jsem se za chvíli po něm osypal. Volali doktora. Ten se na mě podíval a okamžitě: „Spála, sanitu!“. Jeli jsme na Bulovku. Matka jela se mnou. Byla tma a já jsem řval, protože jsem byl zvyklý být stále doma s babičkou. Na Bulovce sloužily řádové sestry. Když jsem se začal loupat, tak aby to urychlili a mohli uvolnit lůžko, tak mě ty sestry oškrabovaly břitvou, ale ono to nebolelo. Ta spála by mě končila, už bych býval šel domů, ale chytil jsem záškrt. Stalo se to takovým způsobem, že najednou na dětském oddělení vypukl zmatek. Sestry lítaly jak na péru a začaly stěhovat pokoj, kde jsem byl ubytovaný. On tam byl se záškrtem nasazen vysoký německý důstojník. Nebylo to SS[5], ale měl jejich modrou uniformu, takže bylo vidět, že je kapacita. Pamatuji si, že mu tam zavedli minimálně tři telefony. On s tím záškrtem byl na dětském oddělení. Buď těch záškrtů moc nebylo, nebo si spíš myslím, že kdyby na něj byl býval měl být spáchaný nějaký atentát, tak na dětské oddělení si nikdo netroufne. Byl jsem oslaben infekcemi, horečkami a místo toho, aby mi dali krev, tak mi ji sebrali. Večer pro mě přišli a šoupli mě na vozík. Já jsem nevěděl, co se děje, tak jsem začal vřískat. Stále jsem se strašně bál. Musela mě držet taková silná velká sestra. Oni viděli, že jsem nemanželský, že se o mě stará jenom maminka a babička, tak mi tu krev sebrali. Pak jsem se dozvěděl, nevím, jestli je to pravda, že z toho dělali pro německé vojáky sérum, aby se předcházelo onemocnění. Výjimkou bylo, že mi, dítěti malému, v hrnku přinesli víno. Měl jsem navíc příděl – párky. Všechno bylo na lístky, ale chtěli, aby se organismus posílil, a povolili, aby babička udělala žlutou bábovku a dala mi ji ke konzumaci.

Vy jste byl ještě malý, ale víte, jak rodina prožívala podepsání Mnichovské dohody?
Nějaké extra vzpomínky nemám, ale bylo logické, protože děda byl velký sokol a národní socialista, že německou okupaci prožívali s hrůzou. Pamatuji si, že od Děčína projížděly Podbabou[6] vlakové německé soupravy. Babička z toho byla vyřízená. Nikdo jsme nevěděli, jakým způsobem se to tady bude rozvíjet. Ono to zní blbě, ale ke mně se nikdy Němci nezachovali tak, jak ti z vlastního národa. To je zajímavé.

Viděl jste, jak se tady Němci za války chovali?
Viděl jsem akorát tu hrůzu, protože já jsem si hrál s dvěma židovskými dětmi. Já jsem se s nimi kamarádil do poslední chvíle, než odešli do koncentráku, protože děti nemají ponětí o tom, co je nenávist. Do dneška mě mrzí, že jsem šel s maminkou po Praze, kolem nás šli volně Židé s hvězdou a já jsem si odplivl. Máma mně vstřelila facku a řekla: „Vždyť nevíš, co děláš!“. Byl jsem dítě. Viděl jsem to stále v novinách a žurnálech, které byly zaměřené ve prospěch Němců. Kdo to neprožil, těžko tu bídu za války pochopí.

My jsme měli kontakty do Poděbrad, odkud jsme vozili po zabíjačce proviant. Bylo to o koncentrák, protože když vás chytli se zabíjačkou a ještě k tomu na černo, tak se šlo do basy. Sedli jsme na tehdejším Denisově nádraží[7], rozjeli jsme se, kufry s sebou, já dětský kufírek, pak babička a maminka. Z Poděbrad jsme přijeli za tmy. Bylo zatemnění kvůli bombardování. Z vlaku vystoupily davy lidí. Bylo to hrůzné. Maminka s babičkou byly mrtvé strachy, ale co se dalo dělat, jinak bychom proviant nedostali. Proti nám z té tmy najednou vystoupili ti, co dělali inspekce. Ten, co narazil na nás, šišlal, ale uměl česky. Máma obrovský kufr plný zabíjačky. Já v tom malém kufírku vajíčka. Proviant. Co jsme mohli pobrat, tak jsme vezli. On na nás přišel a říká mamince: „Co máte v tom kufru?“. Ona: „Knihy“. „Otevřít!“. Ona už měla smotané bankovky v dlani a podala mu je. On se rozhlédl doprava, doleva, aby viděl, že nás nikdo nepozoruje. Teď jsme nevěděli, kdyby udal, že ho chceme podplatit, tak bychom šli sedět. Vzali by i mě jako dítě. On to sebral: „Pojďte za mnou!“. Zleva, zprava byl drátěný plot a v tom byly udělané díry. On nás k té jedné díře zavedl a vůbec si nevzal žádný proviant, nechal nám vše. Naproti byla zastávka tramvají. Vylezeme ven. Já jsem byl také jako opařený, ale dítě z toho nemá takový rozum. Ženské se klepaly jako osiky. Vlezeme do tramvaje, postavili jsme kufry a zůstali jsme stát vprostředku. Tramvaj se rozjela, tak si říkáme, že máme vyhráno. Najednou vidíme, chlap vyndal odznak a začal šacovat lidi. Čekali jsme, jestli zavčas dojedeme do příští stanice, než on dojde k nám. Dopadlo to, a tak jsme vystoupili, aniž by si nás někdo všiml. Jeli jsme další tramvají, co jela a pokračovali jsme dál. Byl to zážitek. Takhle jsme žili.

Když přišel rok 1946 a vzestup komunistické strany, jak jste to vnímali?
Viděl jsem, co se v roce 1945 a 1948 děje. Já, jako poloviční dítě, jsem se tomu dovedl postavit, protože jsem viděl bezpráví. Byli jsme v Novém Městě řazení jako kapitalistická rodina a to už jim stačilo. Jak by to nemohlo mít na mě vliv? Lidi dráždilo, že strýc měl fabriku[8]. Lidi ho s Koskem měli rádi, dal jim práci, ale pro komunisty to byli zločinci. Na strýci se vyžili[9], ale tetě nějak extra neubližovali[10].

Na mě, na mladém bezbranném člověku, se vyžili nejvíc. To jsem ještě nebyl zavřený, byl jsem smrkoš z měšťanky, a oni mi poslali posudek z průmyslové školy, doslova tam stálo „Tento typ školy nedoporučujeme, jelikož jeho chování není takové.“ Musel jsem jít do slévárny a vyučit se jako slévač. To už byly věci, které byly zaměřené.

Jaká byla vaše protistátní činnost?
Začali jsme se pomalu dávat dohromady. Byl to kus dobrodružství, ale už to směřovalo k tomu, že jsme čekali, že bude nějaký převrat, a že bychom se také zúčastnili.

Měli jsme kamaráda na horách, kde to bylo už za války německé, byl o rok starší než já, a nasbíral množství zbraní po Sudetech. Měli jsme všechno možné, na co si vzpomenete.

Byl tady ještě Hoffman, který dával do pořádku lovecké zbraně. My jsme za ním přišli a říkáme: „Pane Hoffman, potřebovali bychom Devítky Luger“, „Kolik?“, ohnul se, zpod kanape vytáhl bednu a říká: „Tak si vyberte“. Bylo to za pakatel, nedával nám to drahé, ale taková nezodpovědnost. On ty zbraně měl rád, tak si říkal: „Hoši, dopřejte si“. Prodal nám munici a my jsme jeli na kolech střílet do hor. Tenhle pán měl motorku sajdku, tak nás jednou vzal na té sajdce do lesa a my jsme stříleli na všechny strany. Rozléhalo se to na všech stranách, bylo to, jak když jde druhá fronta.

Pak přijel jeden kamarád[11] z Prahy z Výstaviště z Veletržního paláce a přivezl dětský cyklostyl. Já jsem se zaradoval, protože jsem písemnosti miloval. Tiskli jsme letáky. Tam, kde jsem bydlel, jsem rozhodil celý balík letáků, takže to ukazovalo přímo na mě. Na letácích stálo: „Bratři zemědělci, nevstupujte do JZD, nepodporujte komunistickou politiku zemědělskou“. Nejvíc se jich dotklo, když jsem napsal: „Občané, nezapomeňte památky zavražděného Jana Masaryka a umučeného prezidenta Edvarda Beneše“.

Seznámil jsem se s Františkem Dudou z Pelhřimova, který byl také z neucelené rodiny. Mně připadal jako hejsek, měl píšťaly, pásek a dlouhé vlasy, nebylo to politické, ale bylo to zkrátka takové hejskovství. Já jsem tomu Dudovi dal dva balíky letáků, plně jsem mu důvěřoval. Člověk myslí, že všichni přemýšlí, jako on, a nevidí v tom nějaký podraz. Ty balíky pak na mě vytáhli při výslechu. Už z výslechů bylo zjevné, že hlavní udání přišlo od Dudy a záznamy to jen potvrdily. Klidně tam říká, že letáky bral a hned je odevzdával na stanici StB[12].

Jednou jsme šli s mým kamarádem z měšťanky[13] společně z kina. V té době se už se mnou učil ve slévárně. Na úrovni slévárny říká: „Já bych to tu s chutí vyhodil do povětří“. Já povídám: „To bys udělal?“. Věděl jsem, co je zač, a domyslel jsem si, že to nemyslí vážně a zkouší, co odpovím.  Pak jsem to našel uvedené v archivu za Národním divadlem[14]. Nemohl to vědět nikdo jiný, než on a já a najednou se to objevilo v  záznamech.

Pak tady chtěli emigrovat jedni kluci, které jsem znal, ale nebyli v naší partě. Babička vždycky říkala: „Stýkej se s tím, kdo ti bude přínosem“. Ti hoši zrovna slušností neoplývali, ale já jsem k nim přilnul, protože měli stejné zájmy, chovali se, jako by byli protikomunisticky zaměření. Jejich táta byl slepý. Když se opil, tak na náměstí řval, že komunisti jsou svině, a četníci ho ani nesebrali. Byl to silný, udělaný chlap a vždycky kolem sebe metal holí. Když jsem k nim přišel, viděl jsem je, jak sedí, na stole kupa nábojů a 4 pistole, že budou utíkat. Nic, já jsem odešel domů. Najednou po krátké době po klucích velké pátrání. Kluci jeli přes Prahu. Na Wilsoňáku v parku nějaká parta shrabovala listí a byly tam od nich velké kopy. Oni si do té kupy dali legitimace, průkazky, kde měli jméno i adresu, a jeli na Žižkov, kde se sešli s příbuzenstvem. Když se vrátili zpátky a hledali tašku se zbraněmi a průkazkami, vše bylo pryč. Honem na rychlík. Vystoupili v Plzni, naštěstí bez zbraní, protože kdyby je použili, tak je zastřelili. Tam ty hochy chytli a začali je masírovat. Kápli božskou, že chtějí utéct a všechno vysypali. Pak je samozřejmě přebralo StB a vymámilo z nich, že tam byl i Dlouhý. Mě už v té době rok sledovali, měli i ty letáky od Dudy, a tak si řekli: „Aha!“. Dali paragraf za nepřekažení trestního činu, že jsem ho neoznámil. Kdyby byla pravda, že jsem byl organizátor, tak to dnes klidně řeknu.

Kolik vás v odbojové skupině bylo? Měli jste nějaké další konkrétní plány?
Nebyla to dokonalá organizovanost, protože jsme se sešli třeba až ve dvanácti lidech. Velká buňka má určité procento, že se v ní najde někdo, kdo z prospěchu nebo ze strachu začne mluvit. Já jsem to směřoval k tomu, aby o konkrétních věcech věděli maximálně tři lidi. Chtěli jsme vyhodit do povětří letiště, které zabrali mému strýci. Byly tam přidělané kabely a mluvilo se o tom, jestli to není rušička Svobodné Evropy, protože když je zapnuli, tak to znělo, jako když jde cirkulárka. Chtěli jsme pod ty kabely dát dynamit, starý ruční granát a šňůru. Chtěli jsme to zapálit a utéct. Ještě, že k tomu nedošlo. Kdybychom to udělali, tak jsme nežili.

Uvažoval jste o emigraci?
S Dudou jsem se dal dohromady, protože byl od Pelhřimova. Potřebovali jsme vypátrat, jaké jsou podmínky blíže k hranici. Říkal jsem mu, aby zjistili, jaké jsou možnosti přechodu. Já jsem v té době nechtěl utéct. Bylo to jen pro případ, kdyby něco prasklo a byl by čas utéct. Byla to naivita.

Jak došlo k vašemu zatčení?
Rok mě sledovali. Čtyři měsíce mi bylo 18 let. Estébáci[15] mě sebrali na slévárně v modrákách, špinavého, jako slévárenského dělníka[16]. Klečel jsem na zemi a najednou vidím tři páry polobotek: „Vy jste Dlouhý?“, „Ano“, „My jsme státní bezpečnost, půjdete s námi“. Všechno ztichlo, všichni koukali, jak mě táhnou. Komunističtí pacholci říkali: „Aha, už dozrál. Konečně na něj dojde!“, protože my jsme si z nich dělali srandu, čímž jsme opět na sebe upoutávali pozornost a vztek. Prohlídli mi skříňku, všechno vyndali ven. Měl jsem tam chleba s tvarohem a první třešně, které zrovna zrály. Říkám: „To si tady nechám“. „Ne, jen si to vezměte, budete to potřebovat“. „Aha, tak to bude něco jiného“. Neměl jsem ani ponětí.

Jeli jsme do vilky k tetě. U tety řekli, že jsou státní bezpečnost. Rodiče měli velkou krásnou knihovnu z evropského literárního klubu a já jsem měl malou knihovnu, kde jsem měl své knihy. Nebyly to žádné politické knihy, ale běžné věci, beletrie. Oni to po jednom brali a házeli doprostřed místnosti. Když jsem viděl filmy o inkvizici, tak to bylo úplně na stejné úrovni. Oni hledali letáky, ale to já jsem nevěděl. Klepali s knížkami, zahodili je a další. Všechen čurbes tam nechali. Já jsem seděl jak oukropeček na kanapi a oni tři na všem pracovali. I do piana se podívali. Kdyby tam byla pistole, tak už by mě dokázali, že mám zbraň a bylo by to o stupínek horší. Oni o tom věděli, že mám devítku pistoli. Předkládal mi to při výslechu a já jsem říkal: „V žádném případě, přivezl jsem si malou belgickou pistoli od dědečka z Prahy a tu jsem pak vyhandloval s klukem za celtový stan“.

Zabavili vám nějaké soukromé věci?
Ano. Sebrali mně adresář, kde jsem měl kontakt na strýce, který byl v Indii. Strašně mě zajímal buddhismus, tak jsem se z něj snažil vytáhnout informace, politické věci tam nebyly. Pak jsem měl adresu na příbuzného z Ameriky ze San Franciska, ale bylo mi to na nic, protože on neumí česky a já neumím anglicky, takže jsem s ním v kontaktu nebyl. Počítal jsem s ním v pozadí, kdybych musel utíkat a útěk by se mi podařil, tak bych měl oporu v nějakém příbuzném. Sebrali mi jen adresář a napsali, že zabaveno nebylo nic, že se během domovní prohlídky na nic nepřišlo. Přitom jsem měl v prostoru pod žaluzií národně socialistické brožury, ale oni kolem toho jen chodili.

Byla u domovní prohlídky i teta se strýcem nebo jste tam byli sami?
Byli oba doma. Oni je odsunuli, řekli, ať jdou do kuchyně. Byli úplně vyřízení a já také, protože jsem si říkal, že oni si mě vezmou pod střechu a já jim přivodím tohle. Na druhou stranu si museli uvědomovat, že jsem více hájil jejich zájmy, jako majetných lidí, takže když jsem se vrátil, tak oni mi nevyčítali nic, ale já jsem si to vyčítal.

Co se dělo po domovní prohlídce?  
Naložili mě v těch modrákách, jak jsem byl špinavý, a jeli jsme přes Jaroměř na Hradec. Ten hlavní šéf říká: „Tamhle jdou dva kluci, když jsme jeli tam, tak jsem viděl, jak pochodují podél silnice. Ti mi jsou podezřelí. Okamžitě, jak je předjedeme, zastav. My vyskočíme z auta a chytneme je“. Se mnou tam zůstal šofér, ti dva vyskočili a hned je bafli za křídla a zatkli je. Teď se nevešli do auta. Kluci utekli z nějakého pracovního tábora, pitomci, za bílého dne šli po silnici. Jedině polem a lesem. Možná utekli z děcáku nebo pracovního tábora, ale byli mladší než já. On vytáhl červenou plácačku, jak jelo auto, zastavil ho, ukázal mu legitimaci StB.: „Jste povinen s námi vytvořit eskortu, pojedete za autem a musíte nás vzít“, tak si sedl s těma dvěma kluky a my jsme před ním pokračovali dál na Ulrichovo náměstí. Tam je policejní centrála, a tam byli esenbáci[17]. Vysadili mě tam s nimi, tak si povídám: „Tady bude cíl. Kdo ví, co se mnou budou všechno dělat?“, protože jsme věděli, co dokážou. Nic. Tam je předal a nechal si to podepsat. Čapli mě, dali do auta a jeli jsme zpátky ke krajskému soudu v Hradci Králové a ty horní patra byly StB.

Zajeli jsme do pravé ulice a vlevo vchodem mě předávali vězeňské službě[18], a pak odjeli. Vedl mě. Ještě jsem viděl, neměl jsem zavázané oči, to teprve následovalo. Byl jsem v zamazaných slévárenských hadrech, černý jak kominík. Zatáhli mě do vyšetřovny, vyjeli se mnou výtahem nahoru, a začal první výslech.

Byl docela krátký. Pak mě zavedli do takové velké místnosti a od té doby jsem už nic neviděl. Postavili mě nosem na zeď, podali mi ručník, smotaný do pásu: „Zavažte si oči“. Slyšel jsem, že jich tam přišlo víc, slyšel jsem i ženský hlas. Postavili se asi 4 metry za mnou a ztichlo to. Teď v tom tichu očekáváte útok, protože nevíte, co bude, tak jsem začal vibrovat, strachy jsem se třásl. Nepočůral jsem se, jak se některým stávalo, ale když je mlátili do ledvin, tak opustí člověka všechno. „Proč se klepeš?“, vykali mě a tykali, stále to střídali. Já jsem říkal: „Čekám, že mě budete bít“, „Copak jsme fašisti?! My lidi převychováváme, my lidi neničíme!“. Já jsem si už tenkrát v duchu ironicky říkal: „To teda odpovídá pravdě“. Nic. Najednou mě bafli za křídlo, odvedli mě jinam.  

Na té chodbě byly mříže od stropu dolu, to jsem viděl, jak mě vedli. Vždycky jeden bachař měl klíč a ten druhý neměl, ale měl klíč zas od dalších mříží. To jsem zaregistroval. Kdybych ho přepadl a sebral je, tak bych se dostal ven. Cvičený agent by si poradil, ale já ne. Pochodoval jsem a už mě šoupli na celu. Oběd jsem nedostal. Myslím, že mě nechali ten chleba, tak jsem ho pak snědl. Já jsem neměl chuť k jídlu. To je stažený žaludek a hrůza.

Pak najednou mě vytáhli za křídlo a vedli mě. Bylo to 17. června, bylo krásně slunce, bylo teplo. Kdybyste toho chlapa viděla, tak byste úplně ztuhla. On vám jako gorila, přeražený selský nos, palice, nebyl to šeredný chlap, ale mohutný jak gorila, shrnuté vykasané rukávy a černé chlupy, čistě gorilí vzhled. Já jsem si říkal: „To je můj konec. Ten mě umlátí k smrti“, tak jsem měl strach. Šoupnul mě na zazděnou židli za dveřmi ve vyšetřovně. Byl tam jeden řetěz, zacvakl mně pouto a takhle jsem tam seděl jak přivázaný pes. Kdybychom jim to dneska dělali, ti by řvali, až do Bruselu by si stěžovali, jak se nedodržují lidská práva. Tam žádná lidská práva nedodržovali. Jak za vámi zaklapli vrata, tak byl všemu konec. Mohli si s tím člověkem dělat, co chtěli. Mnozí na to také umřeli, umlátili je.

Začal hlavní výslech. On mě říká: „Vyprávějte mi o vaší trestné činnosti“.  Já jsem povídal: „Já žádnou trestnou činnost nemám, já jsem nikomu nic neukradl, nikoho jsem nezabil“. On začal přidávat na hlase, pak už vzteky řval a dívat se na toho giganta, nemoci se bránit, tak vám běhá šeredně mráz po zádech. On mi říká: „Jak jsi mohl takhle klesnout, že jsi bojoval proti socialismu, proti dělnické třídě?!“ Já povídám: „Já jsem proti dělnické třídě nebojoval, ale poslouchal jsem zahraniční rozhlas“. Ve všech zápisech jsem se vymlouval na Svobodnou Evropu, to jim nemohlo ublížit. Já jsem si říkal, jestli mi ty svině stojí za to, aby mi poničili mladý život, tak jsem se snažil z toho nějak vykroutit, což nebylo jednoduché, ale já jsem to štěstí měl. Přes ten jeho zjev muselo v něm být kus lidskosti, i když mi kázal bludy: „Proč jste to dělal?“. „Vždyť jsme viděli ty sovětské partyzánské filmy, tak z dobrodružství, a nechali jsme se naočkovat posloucháním zahraničního rozhlasu“. Přes strach a přes všechno mi šlo, čestné slovo, nejvíc o to, abych nepotopil další lidi. Za žádnou cenu. Kdyby mi drtili varlata, jako chlapům drtili, píchali mi jehly pod nehty, zrovna jako gestapo, pálili cigaretou i ženskou, tak nevím, co bych dělal, protože takhle je člověk hrdina. „My vás tady všechny máme zavřené“. Já jsem to nemohl vidět, měl jsem zavázané oči, tak jsem věděl houby. Začal to do mě hustit. Pak mě chytil pod krkem na té stoličce, vytrhl mě chlupy, to jsem zuřil, ale co si můžete dovolit? Kdybych ho uhodil, tak mě ubijí. To jsem v té době boxoval, tak jsem trochu trénink měl, ale rána rukavicí je něco jiného, než rána pěstí. Nebo namočili ručníky a mlátili s tím do holých zad do ledvin nebo do hlavy nebo mu je přivázali, nechali je vysychat, a jak vysychali, tak mu to úplně drtilo lebku. Ten bachař psal protokoly na stroji všema dvěma prsty, protože jak sám říkal, byl dělník. Ale stejně, kdyby chtěl, tak mě utopil. Teď mu šlo o zbraň. Já jsem trval na tom, že jsem nikdy žádnou zbraň neměl, jestli mají nějaké informace, tak jsou milné a ono to vyšlo, že pak o té pistoli vůbec nemluvil, že se mluvilo jen o letácích. Když jsem viděl, že vytáhl ty letáky, když je ze mě nemohl vytáhnout po dobrém, a říká: „Psal jste to?!“ a začal mně číst o Benešovi, teprve mně zapálilo, že mají ty letáky. Kdybych to zapíral, tak mě začali třískat a obrátili by ten barák naruby nadobro. Říkám: „To jsem psal“, „S kým?!“, já jsem říkal: „Sám. S nikým“. On to nechtěl sežrat hnedka na poprvé, a tak to opakoval asi desetkrát a řval na mě. Oni to dělají tak, že najednou je na vás milý, kdybyste si dal domluvit, a řekl: „Všechno, co řeknete navíc, bude ve váš prospěch u soudu“. To byla jejich metoda. Já jsem říkal, že jsem to psal z dobrodružství. „Kde jsi vzal cyklostyl? Kde je cyklostyl?“. Já jsem říkal: „Já jsem jezdil za mámou a ona bydlí pod Veletržním palácem a zrovna na té výstavě to nabízeli, prodávali to jako dětské zařízení“. On mi to taky nechtěl věřit, ale nakonec to polknul. To bylo štěstí.

Dělali vám osobní prohlídku při nástupu do věznice?
Jasně, dělali prohlídku. Oni mě pak svlíkli z těch modráků. Všechno jsem musel vyndat. Neměl jsem víc, než kapesník a klíče od baráku. To jsem musel odevzdat a svléknout se do naha. Teď mě vedli, páč jsem byl špinavý od šmíru ze slévárny do předsíně před koupelnou. My jsme s bráchou byli těsně po válce na Žižkově, kde byla udělaná cela jako plynová komora. Já jsem si tenhle dojem přenesl do tady toho. Bylo tam zamřížované okno u stropu, ale byla tam jen sprcha. Já jsem si říkal, jestli nepoužívají to, co používali Němci, že otravovali lidi plynem. Co člověk věděl, že může očekávat? To jsem nevěděl, až postupem doby. Stále se na mě díval. Jestli tam zmetek onanoval, nevím. Bylo tam okénko, tak bylo vidět oko. Ono to zvětšovalo jemu pohled, ale nebylo nic vidět a taky bych se tam netroufl dívat.

Jak dlouho jste byl vězněn v Hradci Králové? Jaké tam byly podmínky?
Šel jsem tam 17. června a byl jsem tam asi dva měsíce. Ze začátku téměř denně výslechy. Byl jsem nejméně týden na samovazbě. Řeknu vám, že samovazba je horší, než těžká práce, protože jste zvyklá v životě přecházet zájmově k práci, knížce, rádiu, gramofonu, stále máte před sebou cíl. My jsme tam museli chodit a chodit. Ráno se probudit, ustlat si slamník, nesmělo se na něj sedat, nesmělo se dívat z okna, to tam byla cedule, ale bylo tak vysoko, že by se k němu člověk nedostal, aby se mohl podívat do nádvoří. Kdyby byli dva, tak by jeden druhého podržel, nechal by si stoupnout na rameno, ale nevyplatilo by se to, okamžitě by ho zmlátili, dostal by nakládačku, takže se to nedělo.

Oni chodili potichu, měli gumové pantofle, látkové, měly černý knoflíček, v té době se běžně nosívaly na doma. Oni měli tak tichý krok, že jsme je neslyšeli. Byly tam houpačky a okýnko, v kterém viděl v dost rozšířeném záběru, ale vy jste neviděla, že je za dveřmi. Já jsem chodil a říkal si, abych se nezbláznil, protože hodinu to vydržíte, druhou hodinu to vydržíte, třetí už vám to malinko leze na mozek a za pět hodin je člověk magor. Já jsem to měl spočítané, myslím, že to bylo pět kroků a dva a pět kroků zpátky, takhle jsem chodil jak fretka. Začal jsem si zpívat národní písničky. Ne, že bych řval, ale bylo mě slyšet. Najednou takové bušení na ocelové dveře: „On si zpívá! Pojďte se na něj podívat! On se zbláznil! Žádný zpívání! Tady nejsme na koncertě! Ticho!“, tak jsem zmlknul.

Když jsem přiznal, že jsem dělal ty letáky, tak jsem jako odměnu dostal na samotku stoličku, jako měli u krav štokrlata, a už jsem mohl sedět, to byla nepředstavitelná úleva, protože to chození bylo strašné. Já jsem byl trénovaný ze Sokola, ale ti starší chlapi měli nateklé nohy, omdleli, oni je polili studenou vodou a dostali nakládačku.

Jednou v noci jsem nespal do rána, masírovali tam podle hlasu staršího chlapa. Už jsem dřímal. Museli jsme mít ruce na dece a celou noc bylo rozsvícené světlo. Kdo na to není zvyklý, tak mu to vadí. Já jsem byl tak unavený, že jsem přeci jenom usnul, ale ze začátku vůbec ne. Stále jsem přemýšlel, co se bude dít dál, co se mnou udělají, nejenom, že budu mít trest, že mě odsoudí, ale že může dojít k tomu, že poznají, že lžu, že se to ze mě budou snažit vymlátit.

Pak mě dali na celu k mlynáři[19]. Ten už byl přes rok ve vazbě. Oni, když mě tam šoupli a sundali mi ten ručník, tak jsem si myslel, že je tam vodník. Byl zelený, žlutý, protože se nedostal na vzduch, což je proti mezinárodním úmluvám: vězeň se musí dostat na vzduch alespoň jednou týdně. My jsme tam seděli a povídali. Já jsem byl vždycky opatrný, protože jsem nevěděl, jestli to není na celu nastrčený provokatér. Dostal jsem od něj na památku kahanec, co vyráběl v Jáchymově v roce 1953. Vařili tam selky, dole byla ženská věznice, vařili perfektně, ale z čeho? Tenhle mlynář byl takový frajer, že viděl osmnáctiletého kluka, dostali jsme každý jeden buřt a k tomu chleba. On kus toho buřta ulomil a rozdělil se. Na to nemůžu celý život zapomenout. Tam teprve poznáte, co v člověku je.

Kolik vás bylo na společné cele v Hradci?
Mám dojem, že nejvíce šest. Já jsem tam za celou dobu nebrečel, nikdy ne, až pak na té společné cele, když jsem se dostal do konfrontace se spoluvězněm, bývalým jugoslávským zajatcem, poté, co jsem se vrátil z výslechu.

Ten, co mě vyslýchal, musel vykazovat činnost, a tak zavolal telefonem: „Předveďte mi toho a toho vyšetřovance“. Tak mě tam předvedli. Nechal mě sedět na židli, ale opatrně, protože pak ho tam jeden zprdnul, že jsem se nepostavil do pozoru, když přišel. To byl nadřízený, šílenec. Nebyl to velký chlap, takový vyzáblý, úplně blond vlasy a světle modré oči, jak když se na vás dívá šílenec. To mně opravdu mráz chodil po zádech. Ten, co mě vyslýchal, se ho bál také, to bylo vidět. Oni neměli uniformy, byli v civilu. Já sedím na té židličce za dveřmi, on tam vrazil, ten mu podával hlášení, on se na mě podíval a zařval: „Vztyk!“. Já jsem málem prorazil strop, jak jsem vyskočil, jak jsem se lekl, a teď jsem čekal, jestli mě nebude bít. „Vy nevíte, že když přijde nadřízený orgán, tak se musíte postavit do pozoru?!“. Já jsem říkal: „Promiňte, já to nevím, já jsem na vojně nebyl a tady mi to nikdo neřekl“. Zprdnul tamtoho, že mi nedal instrukce pro takový případ.

Vrátil jsem se z výslechu na celu. Najednou tam bylo ticho. Byly jsme tam tři: sedlák; voják, který tady vojákoval v Dobrušce, byl v nějaké skupině a vynášeli granáty a munici; a ten Jugoslávec. Teď vám ticho. Stále se po mně všichni divně dívali. Já si říkám: „Pro Krista pána, co se děje?“. Ten Jugoslávec na mě začal útočit: „Ty vynášíš věci, co tady hovoříme!“. Já povídám: „Já jsem nikdy nic nevynesl. Pokud by tady byl zamontovaný odposlech, tak je možný, že poslouchají, co se bavíme. To já nevím, ale přísahám, že já nikdy nic“. Oni se mě na to ani skutečně nikdy neptali. To se mi poprvé dotklo, protože si dovedete představit tu hroznou pozici. Přísahám, i dneska na svůj život, že za prvé se mě neptali, za druhé, že jsem nic neřekl a nikdy bych neřekl. To jsem teda brečel, jinak jsem absolutně nikdy nebrečel, a bylo mi úzko.

Pak jsme si udělali z toaletního papíru šachovnici. Nevím, čím jsme to nakreslili, protože tužku jsme neměli, ani knoflíky. Blůza byla sešitá, tkaničky nebyly, jen v pase pérovací guma, aby se člověk nemohl uškrtit. Z chleba jsme si udělali figurky, jedny byly tmavé, to se oválelo po zemi, a hráli jsme dámu. Jednou slyšíme bachaře, jak se na nás dívá. On tam vlítnul, to jste neviděla ten čurbes. On nám to rozkopal, roztrhal, naházel do záchodu a řval na nás, jako bychom udělali kdovíjaký přečin.

Museli jste v Hradci odvádět nějakou práci?
Bohužel ne. Půjčovali nám knihy z knihovny, samé ruské, hrdinství sovětský armády za 2. světové války. To jsme mohli číst, ale všechno bylo komunisticky zaměřené. Já jsem to četl, protože jsem byl zvyklý číst.

Co vám dávali k jídlu?
Jídlo nebylo špatné, protože vyvařovali samé selky, co byly zavřené, ale bylo ho málo, proto mi dal ten mlynář půlku buřta. Polévky byly hnusné a já mám polévky hrozně rád. Ono to bylo z takové sušené zeleniny, hrozná chuť, příšerná, ale člověk pak z hladu sní všechno.

Následně jste šel do vězení v Novém Městě nad Metují. Jak vypadal převoz?
Jak mě do novoměstského vězení policista převážel, tak jsem měl ve vlaku zážitek. Dva měsíce jsem nebyl na vzduchu, bylo to k srpnu, vedro, lidi venku, to je jako, když člověk dostane ránu, samozřejmě příjemnou, když člověk vyleze z té díry.

Jeli jsme přes Týniště, kde já jsem jezdíval do pokračovací školy a měl jsem tam známé holky z vesnice. Měl jsem tam Jarušku, za kterou jsem často jezdíval na kole, ale byla to nevinná láska, to jsem ještě o manželce nevěděl, šli jsme podél tratě a tam byl les, sbírala lesní jahůdky a navlékala je na stéblo, a pak mi z nich dala věneček. Bylo to hezké. Pusu jsme si dali, ale víc absolutně nic. Jaruška zrovna nastupovala s kamarádkami a hrnula se ke mně. Já jsem jenom udělal gesto, viděli, že je v uniformě, tak se otočily a už jsem je pak neviděl.

Jenomže předtím, jak jsme nastupovali, se ke mně hrnul kamarád, se kterým jsem tiskl ty letáky. Ten policajt byl stále přede mnou, zahýbal pistolí a říká: „Abyste si nemyslel, že budete něco dělat“, abych mu neutekl. Já v modrákách, co mě sebrali, jen byly vyprané. Kamarád nevěděl, že jsem zavřený, myslel, že jsem propuštěný. Já jsem udělal mírné gesto rukou a on to pochopil. Nastoupili jsme do vagónu a ten policajt si sedl v kupé zády k  lítačkám a já jsem seděl naproti dveřím. Tenhle blázen si tam stoupl za dveře. Byl směšný, měl poměrně dost dlouhé kraťasy, hubené nožičky, a dělal na mě grimasy, stále poskakoval, prostě bylo to směšné. Měl jsem přísně zakázané s kýmkoliv mluvit. Tenhle Pepík jel až do Nového Města, stále za tím sklem a stále tam tajtrdlíkoval. Přitom jsme tiskli letáky. Kdybych o něm mluvil, tak už byl také zavřený.

Když jsme vystoupili, šli jsme navíc přes celé město pěšky. Najednou se zase za mnou hrne paní, která mě učila na piano. Byla se mnou politicky naprosto stejného smýšlení, nemohla komunistické holomky ani cítit. Já ten stejný pohyb, ukazuji dozadu. Ona věděla, že jsem zavřený. Pak už se ke mně vůbec nikdo nehlásil.

Tady mě převzal náčelník. To byla také krysa, hrál si na gestapáka. Ne, že by nás bil, ale chodil v rajtkách, vysoké boty, a když nás nechali nastoupit na chodbě, tak se práskal prutem přes lýtko, přes holinky. Úplně gestapácké a povýšené chování.

Šoupli mě na celu. Já jsem to okukoval. Vyšlapaná podlaha, možná ještě originální, a kované mříže. V Hradci to už bylo moderní vězení z první republiky a taky daleko horší, protože tady začali kdákat slepice dole ze mlýna, hučela tam Metuje a voněla voda. Byl jsem sám na cele číslo 3. Pak mě tam šoupli na noc takového tuláka, který ukradl v noclehárně deku a hned v zastavárně ho chytli. On to chtěl tady prodat, aby měl nějaké peníze. Byl takový od houpaček, snědý, ale nebyl zaručeně zlý člověk. Brzy ho propustili, protože byl jejich sociálně spjatý soukmenovec.

Vy jste byl souzen až zde v Novém Městě. Jak soud probíhal? Byl jste souzen sám?
Byl jsem souzen sám[20]. Přišel svědčit akorát jeden můj kamarád[21], díky tomu, že mu dala echo paní Burketová.

Chodili jsme si pro práci do tiskárny, kde pracovala i paní Burketová. Ona, obyčejná, chudá mamka, poslední z posledních, měla spíš tolik nerozumu, než odvahy, mi chtěla pomoct a s tím mým kamarádem se spojila a já jsem se s ním mohl domluvit. Představte si, že i od těch ostatních babek, co v tiskárně dělali, jsme dostávali pytlíky se salámem i bonbóny, které nám dávali do ošatek k práci, pokud tam byl lepší bachař. Přestože to byli prostí lidé, tak nás litovali a riskovali, že by z toho mohli mít pěkný průšvih.

Těsně před soudem přišel k věznici[22] ten kamarád a opravdu nám klaplo, že já jsem se šel zrovna v tu hodinu koupat.

Já mu říkám: „Hele, Jirko, bude soud a ty tam prý budeš předvolaný. Vždyť víš, jak jsem vás ponoukal k tomu, abychom založili protikomunistickou, protistátní skupinu, a jak jste mi všichni říkali, že jsem blbec na hlavu“, „Jo, jo, to je pravda“. Oni si ho pak skutečně zavolali k výslechu. On už tohle věděl, opakoval to a tím se to shodovalo s tím, co já jsem jim předkládal, takže ani jeho nezavřeli. Člověk si ani nebyl jistý tím, že když tohle neohlásí, tak se na něj obvinění vystavuje také. Když jsem je k něčemu takovému nabádal, měli za povinnost, za slavných komunistických zákonů, ohlásit bezpečnosti, aby mě ďobli dřív, než dojde k většímu konfliktu.

Soud byla fraška v tom smyslu, že prokurátor u soudu brečel. To je světová rarita. On se rozbrečel, že jako dělník se stavím proti komunistickému systému. Vzpomínal, že jeho táta, jako starý komunista, umřel v koncentráku a já jako dělník se můžu takto chovat, a začal vzlykat. Nebylo to divadlo, brečel doopravdy. Divadlo to každopádně bylo, protože stejně to byl bezcharakterní kretén.

Jaký jste měl denní režim ve věznici v Novém Městě?
Byly tam ampliony a začala nejdřív hrát muzika, tím byl daný budíček a muselo se vstát. Já vím, že jsme vstávali v 5 hodin, ale už si nejsem jistý, bylo to každopádně brzy ráno. Byl jsem tam dost dlouhou dobu sám. Večer, jak se zhaslo a bachaři odešli, jsem si vždycky přistavil stůl, co jsme na něm přes den lepili pytlíky z tiskárny, protože okno bylo vysoko, a mohli jsme si ho otevřít.

V Hradci ani nápad. Vždycky, když bylo vedro, tak je zavírali, když byla zima, tak je otvírali, aby nás týrali. Tady, v Novém Městě, jsem si přistavil stůl k oknu a začali jsme si povídat: „Odkud jsi přišel? Už to praskne?“. Oni tam byli déle. „Mluví se o tom, ale nevypadá to, že by nás tu někdo osvobodil“. Povídali jsme si různé věci, až jsem se divil, protože kdyby nás odposlouchávali, tak by to mohlo některým lidem ublížit. Já jsem byl šťastný, že se můžu s někým bavit. Nejvíc mě štvalo, že tam ve stráni bylo koupaliště, já si přistavím stůl, bylo vedro, a tím oknem byl slyšet z toho koupaliště hukot.

Jak to bylo s návštěvami a případně i korespondencí?  
Měli jsme zakázané návštěvy a v Hradci už vůbec. Mám dopisy, co psali tetě, že nemáme povolenou návštěvu žádnou. Pak jsem dostal balíček, roztrhali všechno, i burské oříšky, aby tam našli dopis nebo nějakou signalizaci. Mám schované dopisy. Mámě jsem psal do Prahy a všem se omlouval, že jsem jim způsobil starosti, že mi je celkem dobře, že nemám hlad.

Jaká byla náplň práce ve věznici v Novém Městě?
Vedle byla tiskárna a odtamtud jsme si nosili práci. Dělali jsme krabičky, skládali jsme, lepili jsme na celách, takže já jsem si alespoň vydělal peníze, že jsem měl na zaplacení soudních výdajů, pobytu ve vězení, soudu a advokáta. Do tiskárny jsme vždy chodili s bachařem.

Jeden bachař byl kretén, říkali jsme mu koňská hlava, byl přisražený šereďák. Už jenom z toho titulu vyplývá, že byl zatrpklý, a když měl možnost se na lidech mstít, tak se to u něj většinou projevilo. Ten nás týral všelijak. Nemohl nás mlátit, ale stříhal nás, aby nemuseli zvát holiče, a on nám udělal dohola pěšinku, všelijak, zuby, abychom vypadali jako příšery a měl z toho legraci. Nikdo neměl odvolání. I to bylo ponižování člověka.  

Stalo se mi, že jsem byl na cele sám, a ten kobylí hlava přibouchl ocelové dveře a oni odskočili. On si toho nevšiml a zámek zamkl mimo. Jestli to byla léčka nevím, ale dost to na to vypadalo. Všechno bylo otevřené, ne ty chodby, co šli k soudu, ale dveře od dvora, kam nás vodili na vycházky. Já jsem čekal, než zašel, šťouchnul do těch dveří a oni se otevřeli. Tak jsem šel po celách a mluvil jsem s vězni do okýnek a oni říkali: „Člověče, kde si se tady vzal?“. Šel jsem dolů po schodech, kde byly ženské. S jednou hospodskou byla na cele cikánečka, madona v černém provedení a měla tam i mimino, tak jsem s nimi debatoval. Měl jsem stále uši nastražené, abych potichu vběhl do cely. Kdyby se na to přišlo, nakonec by měl z toho průšvih on, že nezavřel. Je možné, že to na mě nastražili, aby mě vyzkoušeli, jestli se pokusím utéct. Když jsem vykoukl na dvůr, na stěně byl pověšený obrovský žebřík. To bylo, jako když mi nabízí, abych fouknul.

Druhý bachař byl Slováček, převážel mě z Hradce k okresnímu soudu a byl mírnější. Dost na to dlabal, hlavně, že měl teplý zaplacený flek. Ten nás tehdy doprovázel do té tiskárny. Měli jsme přísně zakázané se s kýmkoliv bavit. Byla tam spousta zaměstnána spousta žen a lidí, kteří mě osobně znali. Člověk musel mít pusu na zámek, protože by z toho mohl být průšvih.

Já přijdu ke stolu a tam taková holčina hubeňoučká, blonďatá, dělala za stolem skládačky. Žena byla z hospodářství a její strýc v té tiskárně dělal, a tak ji na zimu nechal brigádnicky dělat, aby si vydělala nějakou korunu, když v zemědělství byly jednotky, z kterých se nedalo ani přežít. Já k ní přijdu a začal jsem se s ní bavit. Ona se stále pochichtávala a měla na krku na řetízku takovou knížečku, jak v ní jsou malé fotky. Hezké. Říkám: „Slečno, jistě tady máte nějakého hocha?“, „To nemám“, „Prosím vás, nevykládejte. Koho tam máte?“, „Maminku“, „Tomu nevěřím“. Otevřela to a měla tam maminku, tak jsem věděl, že nemá žádného kluka. Já už jsem měl za týden jít domů, když jsem už měl za sebou šest měsíců. Říkám: „Já vás tady budu večer čekat“. Představte si, že komunisti mi vlastně zařídili manželství. My jsme spolu začali chodit. Manželka, tenkrát ještě svobodná, to řekla doma. „S kým a kde ses seznámila?“. „V práci. Oni tam chodí z věznice“, „Ježiš Marja! Vězeň! Trestanec!“. Bylo strašně zle. Ona říká: „Ne, politický“. Jim jako sedlákům taky všechno sebrali, tak byli rádi, proto jsme měli k sobě vždy sympatie i z tohoto důvodu.

Jaké byly ve věznici hygienické podmínky?
Uklízeli jsme kýble a chodby. Já jsem to měl hodně často, protože jsem byl nejmladší. Když jsem vynášel kýbl s toaletou a byl tam ten druhý, tak víte, jak to bylo? Pěkně odnést! Na chodbě byly splachovací záchody, ale oni by nám neotvírali na každé zavolání. To se dělalo do hrnců a smrdělo to. Ony stačily ty splachovací záchody v Hradci, protože jsme tam měli slamníky. Na den se to vždycky hodilo do štosů, ale jinak, jak jsme to rozprostírali, chudák ten, který měl hlavu u toho záchodu, protože tam chodili chlapi i v noci, tak si užil. Užili jsme si všichni. Já už to pak tak nevnímal, protože na ten zápach si tak zvyknete, že vám to už nos nebere.

Jak probíhalo vaše propuštění?
Prokurátor mi zapomněl napsat propouštěcí list. On byl v Dobrušce, což je kus cesty, a jezdil sem na motorce. Byla zima, poledne, a protože mě sebrali na hodinu v poledne, tak to mělo vyjít na 17. prosince. Ono nic a přišli s obědem. Já jsem říkal: „Já nebudu jíst, už tu nemám co dělat“. Ona šla fáma, a nebyla to jen fáma, že třeba sedláky měli propouštět a obec, nikdo nikde je nechtěl, tak seděli dál rok nebo déle. Já jsem si myslel, že to na mě filmují.

Hysterický jsem nikdy nebyl, ale vzteklý jsem dovedl být. Já jsem vám vzal štokrle, sloužila zrovna koňská hlava, a jak otevřel okýnko, já jsem tu stoličku o ty ocelové dveře hodil. On to rychle přibouchl a stolička praskla. „Neblázni! Budeš dál odsouzený!“, „Já už tady nemám co dělat! Držíte mě protiprávně!“, „On prokurátor nenapsal propouštěcí list!“, „To mně nevadí. Dejte mu to vědět, ať mě propustí. Já tady do druhého dne spát nebudu a zahájím hladovku“. Představte si, že on přijel. Nemusel jsem vůbec podepisovat, jako někteří, že o tom, co jsem zažil, nesmím říct ani slovo.

Největší sranda je, že prokurátor, když mě propouštěl, tak říkal: „Kdybys potřeboval pomoct, budeš venku a nemáš prostředky, tak se na mě obrať“. Teď já koukám, přišlo mi od advokáta, že musím splácet soudní výlohy. Já jsem v zákoníku četl, že když mladistvému přidělí obhájce, platí to stát, jenomže to bylo u zlodějů a já nebyl zloděj. Já jsem za ním šel. Nemohl jsem říkat „soudruhu prokurátore“, ale „pane prokurátore“. Oni si potrpěli na to, že nám nedovolili tím čestným označením „soudruh“ oslovovat. Říkám mu, že mě vyzval, abych se ozval: „Podívejte se, já nemám peníze. Jak to, že jsem dostal přiděleného advokáta a musím si ho platit, když zákon jasně říká, že mladistvý neplatí?“, i když jsem byl 4 měsíce plnoletý, souzený jsem byl jako mladistvý. On dostal takový záchvat, byl hubený a dlouhý, skákal jak pérák na péro, úplně nadskakoval zuřivostí, málem, že mu pěna létala od huby. „Jak si to představuješ?! Ty ses postavil proti státu a ještě stát za tebe bude platit výlohy?!“. Musel jsem všecko zaplatit.

Kde jste pracoval po propuštění?
To jsem musel jít na pracák do Dobrušky a ta baba tam byla Anna Proletářka hadr: „Jedině doly, hutě, tesařina, zedničina. To ti můžu nabídnout“. Já jsem říkal: „Tam je slévárna, mám ji pomalu vedle baráku, tak tam“. Oni to všechno hnali do těžkého strojírenství. Když jsem se na pracáku hlásil o umístění, tak to bylo, jako kdybych šel na univerzitu. Ona dělala kyselé obličeje, že bych se měl odčinit tím, že bych měl jít dělat do dolů. Já jsem říkal, že na to je potřeba zručnost a cvik, který naberete po určité době praxe. Nakonec mě do slévárny vzali. Roku 1954 jsem však už narukoval.

Deset nás najednou vytáhli z té slévárny a museli jsme jít na vojnu, takže tam přišli o pracovní síly. Ti, co to měli u komáčů dobrý, šli na průmyslovku. Já jsem šel na vojnu. Napsal bych o tom knihu Černí baroni pokračování. Ti lampasáci[23] byli stupidní. Měli jsme pěchotní výcvik, červené výložky. Kvůli tomu nám říkali marmeládníci. Pěchota byla poslední štace. Tam byl buď samý trestaný z politických důvodů, nebo obyčejný, protože byli přiblblíci, takže věděli, že je nemůžou umístit k něčemu důležitějšímu, tak tam byli s námi. Ta úroveň důstojníků byla strašná.  

Když jsem jel na první opušťák na tři dny domů, tak ke mně do kupé přistoupil uniformovaný letec. My jsme byli informovaní, že pokud přistoupí do dopravního prostředku důstojník, musíme vyskočit do pozoru. Lodičku jsem měl sundanou, tak jsem nesalutoval. Najednou přijde major od letectva, modrá uniforma. V tom obličeji jste viděla, že je to inteligentní člověk, protože tam nemohli být blbci. Já jsem vyskočil a on říká: „Co děláš, blbče? Sedni si. Budeme se spolu bavit“. Já stále stažený krk, protože jsme byli zvyklý se před těmi lampasáky ani neupšouknout, tak jsem tomu nechtěl ani věřit. To byla ukázka toho, že záleželo na inteligenci lidí. Když tu inteligenci měl a měl v sobě trochu lidskosti, tak se choval takhle. Ještě za mě zaplatil pivo: „Pojď, dáš si pivo. Já ti to zaplatím“.

Jak se vám dařilo po vojně?
Ještě na vojně jsem dal písemně žádost do sléváren o rozvázání pracovního poměru. Oni se šprajcovali, viděli v tom nějakou fintu. Já jsem jim říkal: „Já se stěhuji na Moravu. Mám tam bydlení u strýce, tak tam jdu a musím mít zaměstnání tam“.

Komouši byli na strýce vysazení. Byl Sokol, národní socialista, zakladatel tamní církve, to vše jim bylo trnem v oku, takže byl jak chudák. Manželka mu zemřela a měl nejnižší důchod i společenské postavení. Hlad jsme prakticky neměli, ale nebylo co koupit. Nastřádali jsme si peníze a první, co jsme si koupili, byl gramofon, z nerozumu, ale chtěli jsme mít muziku. Piano jsme neměli, tak mě půjčili harmonium a hrál jsem jim v kostele. Za to, že jsem jim každou neděli hrával, jsem dostával 100 korun, nebo ještě míň, měsíčně. Byl tam sbor a přišla za mnou taková energická žena: „Hele, hrajete, tak nás budete dirigovat na pohřbu!“, „Já jsem nikdy neměl s dirigováním zkušenost!“, „Nevadí. Budete se řídit podle nás a my si budeme zpívat, jak jsme zvyklé“, tak jsem je dirigoval. Mával jsem klepety, kdo to neznal, tak si myslel, kdo ví, jaký jsem frajer, ale já to neuměl.

Civilním zaměstnáním jste byl co? 
Chudák strýc vyjednal přes známé, že jsem šel do závodů, kde se dělal nábytek do expedice. Další utrpení. Nakládali jsme nábytek. Dřina, hrozná dřina za pár korun. Jinak bych ale musel buď dojíždět do slévárny v Brně, nebo pak bylo zaměstnání ve Vyškově. V těch závodech jsem dělal celých 6 let. Já jsem vždycky říkal: „Do Nového Města se nikdy nechci vrátit!“. 

Proč jste se tedy vraceli zpátky do Nového Města?
Strejdovi bylo 86 let a umíral. Zároveň se nám narodila dcera Alena, tak jsme si říkali, co tu budeme dělat. Strýc nakonec zemřel a my jsme se vrátili zpátky.

Jaké jste měl zaměstnání v Novém Městě?  
Oba jsme byli zaměstnaní v Ospapu[24]. Sestřenice dělala v papírnách v kanceláři a říkala: „Hele, ty bys nešel dělat skladníka? V Ospapu shánějí skladníka“. Znala tehdejšího šéfa, šla za ním a on říká: „Jo, my rádi přijmeme mladého chlapa“, tak jsem tam dělal 10 let. Manželka tam také dělala dost těžkou práci. Šily se na mašinách z těžkých kartonů krabice a ona byla malá a hubená. Pak přišel kamarád, s kterým jsem se vyučil, a říká: „Pojď do slévárny, vyděláš si tam víc peněz“. Tak jsem do té slévárny šel. Hrozné utrpení. Jednou jsem přišel na osobní oddělení s potvrzením od doktora, že jsem z té slévárny neustále marod. Napsali mi doporučení na změnu pracovního prostředí. Nabídli mi šponaře nebo manipulanta, což se člověk sice nepřetrhne, ale má nejnižší plat, sotva na přežití.  Já jsem hodně fotil, to byla tradice našeho rodu, a vyvolával jsem lidem tisíce filmů. Odtud jsem znal pana Kodýtka. On umřel, ale těsně před tím byl za mnou na slévárně: „Prosím vás, co tady děláte? Vy byste měl dělat práci, co dělám já“. On měl na starosti kanalizaci a záchody. Tak jsem si říkal, než tady tajtrdlíkovat za pár šestáků, to radši půjdu tam. Než jsem se to ale naučil, prožil jsem utrpení. Spousty kanálků pod sprchami, hygiena někde příšerná, až se mi žaludek zdvihal. Člověk se ale naučí všechno. Byl jsem zde až do důchodu a i dnes stále pracuji.

Jak se k vám chovalo vaše okolí, jako k bývalému politickému vězni?
Ty moje problémy s komunisty jsou nic, šest měsíců, ale následky se táhly celý život.

Znemožnili mi jít na školu[25]. Musel jsem mít povolení z práce, že smím dělat vedlejší zaměstnání. Co jsem měl dělat, když jsem měl nejnižší plat? V domě v komoře jsem dělal moře fotografií. Také jsem si udělal masérský kurz v Rychnově a dost dlouho jsem masíroval. Měl jsem slušnou klientelu, takže to mohl být slušný přivýdělek až do důchodu. Najednou přišel příkaz, že musím mít průkaz, že vyučující lékař měl aprobaci. Byl to primář rehabilitačního oddělení rychnovské nemocnice, ale učili nás sestry, tak jsem to nemohl dále dělat. Nasadili na mě sledovací svazek. Chtěli mě zničit.

Například ve fabrice bylo plno Vietnamců. Vietnamky prodávaly digitální hodinky. Já jsem si koupil sobě, manželce a dceři. Kdo si nekoupil? Nevěděli, jak se mi mají dostat na kůži, tak v tom svazku píší, že by se dal na obchodování s vietnamskými příslušnicemi nasadit paragraf Spekulace, a na základě toho by si vyžádali domovní prohlídku s jedním příslušníkem StB. Oni by na hodinky chtěli StB? Já jsem vyvaloval oči. O tomhle jsem neměl ponětí. Tušil jsem, že mě sledují, to se dalo předpokládat, ale ty stupidní nesmysly…

Ze záznamů z Pardubic vyplývá, že se na mě podílel spolužák z měšťanky a později též učeň ve slévárně Miroslav Rudolf. Dalším konfidentem byl Vlastimil Pazák, který dostal povolení k vyjetí do zahraničí. Přišel a říká: „Hele, ty máš bratrance v Německu, kdybys potřeboval, já bych ti tam zavezl dopis“, „Já nepotřebuji, já si s ním píši“. Představte si, že mi všechny dopisy otevírali, okopírovali a zalepovali. To jste nepoznala. „Já bych se tam u tvého bratrance zastavil“, „Jeho rodiče nechtějí, aby se stýkal ani s emigranty, protože nevědí, zda to nejsou nasazení špioni“, tak odtáhl. Jeho výpověď je tam zapsaná, potvrzená razítkem ministerstva vnitra, že jsem ho žádal o doručení dopisu pro mého bratrance, továrního synka a emigranta, který žije v Hamburgu, a že přes něj bych se mohl zkontaktovat s nějakým hercem, co emigroval, já si teď nevzpomenu na jméno. Oni mě tam s ním dávají dohromady, i když to vůbec není pravda. Já bych to teď přiznal. Špionáž? Blbost! Nic moc jsem neuměl, jen jsem fotil, a proto mě také komouši podezřívali, že fotím nějaké vojenské věci.

Děkuji Vám za rozhovor.

Fotogalerie