Posudek na knihu Českoslovenští političtí vězni – Životní příběhy

1x

Českoslovenští političtí vězni – Životní příběhy 

Recenze knihy 

Kniha je odvážným pokusem o zachycení totalitního vězeňství 50. let 20. století v nejširších souvislostech, prostřednictvím interpretace vzpomínek bývalých politických vězňů. Je srozumitelnou výpovědí o měnících se poměrech v poválečném Československu v důsledku prosazování mocenských zájmů Komunistické strany Československa, které destruktivně zasáhlo do života všech společenských vrstev obyvatelstva a vedlo k likvidaci střední vrstvy na venkově i ve městech. 

Vstupní kapitola Kláry Pinerové Vývoj československého vězeňství po druhé světové válce charakterizuje postupující změny v československém vězeňství se zaměřením na odklon od humanistických a penitenciárních domácích tradic i západoevropského vězeňského systému první poloviny 20. století. Zdůrazňuje markantní rozdíly ve funkci vězeňství v demokratických a totalitních státech a nabízí úvahu o nápadné podobnosti některých prvků nacistického a komunistického vězeňství. Zejména poukazuje na porušování presumpce neviny u osob ve výkonu vazby a primární uplatňování ideologického hlediska při zvýhodňování odsouzených ve výkonu trestu odnětí svobody. Odhaluje též pracovní vykořisťování odsouzených a snahu o jejich politickou indoktrinaci, uplatňování agenturně operativních a militantních prvků a v neposlední řadě přehlížení základních lidských práv a právní ochrany všech vězňů. Charakterizuje vývoj vězeňských zařízení po roce 1948 se zřetelem na zřizování pracovních táborů, životní a pracovní podmínky politických vězňů a rozdíly v jednání vězeňských dozorců. Vyúsťuje v konstatování, že inspirativními zdroji byly praktiky nacistických a sovětských vězeňských táborů s tím, že k postupné aplikaci sovětských zkušeností ve vězeňství dochází v průběhu 50. let 20. století. 

Navazující kapitola Vězeňské subkultury ve vzpomínkách politických vězňů od Michala Louče je věnovaná zvláštnostem vězeňské subkultury na základě vzpomínek bývalých politických vězňů. Zahrnuje nejen specifické projevy odsouzených ve výkonu trestu odnětí svobody z hlediska jejich diferenciace na kriminální, retribuční a politické vězně, ale též civilisty a dozorce, kteří jsou součástí formální struktury vězeňského systému a v širším slova smyslu vytvářejí specifické skupiny vězeňské subkultury. I tyto skupiny mají svůj neformální život na základě společného hodnotového a normativního systému. Vzpomínky pamětníků nasvědčují tomu, že v rámci jednoho vězeňského zařízení existovaly odlišně orientované neformální skupiny civilistů na pracovištích odsouzených a dozorců, což se odráželo ve specifickém sociálním klimatu jednotlivých vězeňských táborů. 

Kapitola Kristýny Buškové Ženy v komunistických lágrech: psychologické dopady politického věznění a způsoby jejich zvládání, odhaluje dosud sporadicky studovaný dopad věznění z politických důvodů na psychiku žen. Ukazuje se, že existuje i přenos traumatických zážitků na jejich potomky. Z analýzy vzpomínek vybraných  žen vyplývá, že za obranné mechanismy vůči nátlaku při výslechu a věznění lze považovat víru a zásadovost, inteligenci a vzdělání, rodinné a širší sociální zázemí, aktivní obranu a protest, znalost vězeňského systému a využívání nízké inteligence agresivních osob. Autorka si všímá i existenciální krize po propuštění na svobodu, způsobu vyrovnání se s minulostí a problému odpuštění. 

Kapitola Petry Čáslavové Vězeňská poezie: dokument a svědectví hledá  autentická svědectví pamětníků ve vězeňské poezii a objevuje její dokumentární hodnotu i terapeutický smysl. Konstatuje, že v období komunistické totality vznikala ve vězeňských zařízeních celá řada původních básní i básnických sbírek. Uvádí, že tvorba byla reakcí politických vězňů z řad intelektuálů na vytržení z jejich tvůrčího života. Básnická tvorba duchovně osvobozovala i další politické vězně, kteří se stali dychtivými čtenáři a některé dokonce inspirovala k vlastní tvorbě. Vězeňská poezie promlouvá i k současným čtenářům. Svým obsahem, který je umocněn výrazovými prostředky, sděluje tíseň a zoufalství z uzavření a samoty, touhu po rodině, domově a přírodě. Utvrzuje ve víře a dává naději do budoucnosti. 

Rozhovory s bývalými politickými vězni z 50. let 20. století, které jsou dílem tazatelů Tomáše Boušky, Michala Louče a Kláry Pinerové jsou poutavou životní reportáží vybraných 11 mužů a 6 žen ve věkovém rozpětí 22–34 let v době zatčení. Všichni byli odsouzeni za aktivní odpor proti komunistické totalitě, projevovaný různými formami, od roznášení letáků až po organizování ilegálních přechodů přes hranice a zpravodajskou činnost. Jednotlivá vyprávění obsahují vzpomínky a zážitky z dětství, války i poválečného období a přecházejí k okolnostem zatčení, průběhu vyšetřovací vazby, soudnímu přelíčení, rozsudku a následnému výkonu trestu odnětí svobody v trestních ústavech a pracovních táborech. Nejen chronologicky uspořádaná fakta, ale též přesvědčivá výpověď o nenaplněných tužbách,  cílech a zmařených životech vedou k hlubokému zamyšlení a vlastnímu úsudku čtenáře. 

Uvedené kapitoly doplňuje seznam vězeňských zařízení, které autoři považují za nejdůležitější z hlediska vedených rozhovorů s bývalými politickými vězni. Tento seznam má spíše charakter poznámek, než ucelené informace o uváděných vězeňských ústavech a pracovních táborech. Ilustrativním doplněním jsou abecedně uspořádané nejfrekventovanější výrazy vězeňské dobové hantýrky. 

Kniha jako celek představuje osobitý interdisciplinární přístup mladých autorů z pozice historie, sociologie, psychologie a umělecké tvorby  k náročné a složité problematice totalitního vězeňství 50. let 20. století. Na životních osudech pamětníků zpřístupňuje poznání a zkušenosti, které se zdají být obtížně přenosné na většinu dnešní mladé generace. Proto nalezne jistě své místo mezi učebními texty, které se zabývají problematikou komunistické totality s dopadem na vězeňství z hlediska historického, politologického a právního. 

V Praze dne 4. prosince 2009 

PhDr. Aleš Kýr