Oblastní velitelství Sboru Národní Bezpečnosti v Plzni a Únor 1948 ve světle dokumentů SOA v Plzni

1x

2x

Vznik nového bezpečnostního sboru po květnu 1945[1]
V průběhu druhé světové války, zejména po roce 1942 docházelo mezi představiteli československé exilové vlády zastoupené prezidentem dr. Edvardem Benešem a moskevským vedením KSČ vedeným Klementem Gottwaldem k jednáním, na nichž byl projednáván další vývoj Československa po jeho osvobození. Již na těchto jednáních představitelé komunistické strany vyjednávali s cílem získat pro sebe co nejvíce moci, aby se sami mohli ujmout vlády v obnovené republice. Základním předpokladem, mimo jiné, bylo i ovládnutí rezortu vnitra v budoucí československé vládě.  Tento požadavek se komunistům podařilo prosadit při jednáních o složení nové vlády v Moskvě v březnu 1945 a prvním poválečným ministrem vnitra se stal komunista Václav Nosek[2]. 

První závaznou politicko-právní normou v obnovené ČSR se stal Program československé vlády Národní fronty Čechů a Slováků, který je znám spíše jako tzv. košický vládní program. Tento byl přijat 5. dubna 1945 v Košicích. Ještě za svého pobytu v Košicích se vláda Národní fronty[3] zabývala otázkami organizace bezpečnostní služby v Československu. 17. 4. 1945[4] tak byl na 4. schůzi vlády v Košicích schválen návrh ministra vnitra V. Noska nazvaný „hlavní zásady výstavby nového bezpečnostního aparátu“. V tomto návrhu se počítalo se zřízení jednotného bezpečnostního sboru, zde nazývaného Národní bezpečnostní služba, který odstraní nedostatky výkonu bezpečnostní služby dvěma sbory, tedy policií a četnictvem.  Nový název bezpečnostního sboru měl odstranit asociaci se starými sbory, kdy „četnictvo“ připomínalo středověkou tradici sboru a název policie měl připomínat doby policejní perzekuce. Nový název měl zajistit nový pohled na bezpečnostní sbor a připomenout jeho novou úlohu skutečného ochránce státní a národní bezpečnosti a bezpečnosti občana. Nový Národní bezpečnostní sbor měl sestávat ze sboru uniformovaného N. B. S., sboru pohotovostního a ze sboru neuniformovaného N. B. S., včetně vnitřního a zahraničního politického zpravodajství.  Mimo to se počítalo s převzetím organizace zvláštní bezpečnostní služby k ochraně prezidenta republiky, členů vlády a úřadů. Tímto dokumentem byly stanoveny hlavní zásady budování bezpečnostní služby obnoveného Československa, tedy jak již bylo uvedeno, zrušení tradičních bezpečnostních složek policie a četnictva, odlišení se nového sboru od starých názvem a budovat nový bezpečnostní sbor jako jednotný[5].

Dne 30. 6. 1945 byla ministerstvem vnitra vyhlášena směrnice č. 3700-26/6-45-V/4 o organizaci Sboru národní bezpečnosti. Hlava I. uvedené směrnice odkazovala na vládní nařízení ze dne 5. května 1945, č. 4 Sb. o volbě a pravomoci národních výborů. Na základě tohoto vládního nařízení byla svěřena správa všech veřejných záležitostí okresním a zemským národním výborům, pokud nebyly spravovány jiným veřejným orgánem. Mezi tyto záležitosti spadala i péče o vnitřní národní bezpečnost. V tomto oboru byly národní výbory podřízeny ministerstvu vnitra a jeho ministru jako ústavně odpovědnému členu vlády.  V II. hlavě uvedené směrnice byl Sbor národní bezpečnosti ustanoven jako výkonný orgán správy národní bezpečnosti (okresních a zemských národních výborů), vytvořený z vybraných příslušníků partyzánských a revolučních jednotek a z osob navrátivších se z koncentračních a internačních táborů po prozkoumání státní, národní a mravní spolehlivosti. Po provedené očistě byli zařazeni do tohoto sboru i příslušníci dosavadních bezpečnostních uniformovaných sborů, tedy četnictva, státní policie a obecní výkonné policie.  Hlava III. stanovila strukturu Sboru národní bezpečnosti. Služba SNB byla soustředěna v hlavním velitelství SNB v ministerstvu vnitra. V čele hlavního velitelství stál důstojník SNB, který měl k výkonu svých funkcí a služby užší štáb složený z několika důstojníků. Agendu spojenou s plněním úkolu hlavního velitelství vykonával potřebný počet referátů jako širší štáb. Užší i širší štáb tvořili součást vnitřní organizace ministerstva vnitra. Hlavního velitele SNB ustanovoval prezident republiky na základě návrhu vlády. V obvodech zemských národních výborů byla služba SNB soustředěna u Zemských velitelství SNB. V čele těchto velitelství stáli důstojníci SNB, kteří měli k výkonu svých funkcí a služby širší a užší štáb, složený podobně jako štáb Hlavního velitelství SNB. Zemského velitele SNB ustanovoval do funkce na základě návrhu zemského národního výboru ministr vnitra.  V obvodech okresních národních výborů byla soustředěna u okresního velitelství SNB  v jehož čele stál důstojník, který měl k ruce potřebný personál. Okresní velitele jmenoval zemský velitel SNB v dohodě se zemským národním výborem.  V obvodech bývalých státních policejních úřadů byla služba soustředěna u místních velitelství SNB v sídlech těchto úřadů. Místní velitele jmenoval zemský velitel v dohodě se zemským národním výborem. Dále bylo stanoveno zřídit v některých obcích velitelství stanic Sboru národní bezpečnosti s velitelem a potřebným počtem členů.  Hlava IV. směrnice rušila dosavadní generální ředitelství uniformované police. Z jeho personálu bylo vytvořeno hlavní velitelství SNB, které převzalo veškerý inventář. Podobně byly zrušeny inspektoráty uniformované policie a zemské četnická velitelství, z nichž byla vytvořena zemská velitelství SNB. Dále bylo stanoveno, že pro výkon služby SNB platili předpisy platné k 29. září 1938, pokud ovšem neodporovaly uvedené směrnici a programovým zásadám vlády[6].  V říjnu 1945 začaly v obvodu každého krajského soudu fungovat oblastní velitelství SNB, které bylo organizováno stejně jako velitelství zemské. Oblastní velitelství byla podřízena zemskému velitelství a jeho prostřednictvím zemským národním výborům. Celkem vzniklo v historických zemích 24 oblastních velitelství SNB. Oblastní velitel byl představeným velitelem okresním velitelstvím a jejich cestou i velitelstvím stanic v jejich obvodu. Stanice SNB pak byly nejnižším článkem organizace SNB. Kromě těchto útvarů byly v průběhu roku 1946 zřizovány ještě další speciální útvary a to: silniční kontrolní stanice, pasové kontrolní stanice, eskortní stanice, pohotovostní stanice, pohraniční stanice SNB a na omezenou dobu také kontrolní oddíly SNB. Prakticky až do vydání prvního zákona o bezpečnosti stáli vedle sebe v Čechách a na Moravě tři bezpečnostní složky, pořádková uniformovaná, neuniformovaná státně bezpečnostní a kriminální. Tyto složky stály pevně vedle sebe a po vertikální linii měly vybudovaný svůj vlastní aparát. Docházelo ovšem k postupnému organizačnímu přizpůsobení, čímž se tyto složky připravovali, vzhledem k připravované zákonné úpravě, ke společnému splynutí.

Bezprostřední řízení celé bezpečnostní služby a dohled nad jejím výkonem náležely na základě Ústavního dekretu prezidenta republiky č. 18 z r. 1944 a vládního nařízení č 4/1945 Sb. správním úřadům národní bezpečnosti, které spadaly do kompetence politické zprávy národních výborů  všech stupňů (kromě místních). Zemský národní výbor, který byl podřízen ministerstvu vnitra, byl řídícím orgánem pro vnitřní národní bezpečnost v příslušné zemi. Za účelem provádění úkolů zemské bezpečnosti byl v rámci zemského národního výboru zřízen Zemský odbor bezpečnosti, jemuž náleželo rozhodování o zásadních otázkách vnitřní bezpečnosti v zemi, vydávání rozkazů a směrnic pro výkon služby, věci organizační a personální. Analogicky totéž platilo i pro nižší instanci. Každý okresní velitel podléhal ONV prostřednictvím bezpečnostní komise ONV. Předseda komise pak byl bezpečnostním referentem a vedl tzv. bezpečnostní referát na ONV. Jedině místní národní výbory  které vznikly v každé obci, nebyly představeným úřadem Sboru národní bezpečnosti. Výjimku tvořily MNV měst, jenž měla ředitelství národní bezpečnosti podléhající MNV města v němž byla zřízena, v Praze a ostatních statutárních městech pak ÚNV. Správní orgány národní bezpečnosti, tedy národní výbory měly právo ukládat příslušným velitelstvím SNB úkoly a dohlížet na jejich výkon, avšak nemohly zasahovat přímo do jejich provádění po stránce odborné a technické. Za účastni národních výborů nesměly být řešeny ani utajované úkoly politického zpravodajství a státní bezpečnosti[7].

11. července 1947 byl Ústavodárným národním shromážděním přijat zákon č. 149/1947 Sb. O národní bezpečnosti, který se stal nesporným úspěchem komunistů v jejich cestě za upevňováním vlastní moci v republice. Tento zákon upravoval působnost správních úřadů národní bezpečnosti v jednotlivých stolicích a vymezoval úkoly Sboru národní bezpečnosti. Zákon pokračoval v systému dvojí podřízenosti sboru a to nadřízeným složkám SNB a příslušným národním výborům. Nové přijatý zákona stanovil, že sbor „Národná bezpečnost“, který vznikl na Slovensku, se stal součástí Sboru národní bezpečnosti. Největší důležitost přijatého zákona tkví v tom, že legislativně upravil a zakotvil existenci nového bezpečnostního sboru a vymezil jeho působnost, jakož i pravomoci národních výborů jako správních orgánů národní bezpečnosti[8][9].

Zvláštním problémem v souvislosti s novým názvem bezpečnostního sboru se zabývalo oddělení výchovy a osvěty zemského velitelství SNB v Brně. Toto vyhlásilo veřejnou soutěž se zadáním nalézt co nejpřijatelnější název pro příslušníky SNB, neboť oslovení „příslušník Sboru národní bezpečnosti“ jim připadal příliš zdlouhavý a působící problémy jak občanům, tak například v rozkazech, hlášeních atd. Autor soutěže, por. Josef Němeček poukazoval na slova „četník a policista“, po jejichž vyslovení hned každý občan věděl o koho, a co se jedná. Poukazoval na to, že se jedná o označení bezpečnostních orgánů tradiční, avšak zůstala na nich patina minulé doby, kterou nový bezpečnostní sbor rozrušil. Bylo třeba najít nový, vhodný jednoslovný název pro příslušníky SNB. Z veřejné soutěže vzešly zajímavé návrhy. Například jeden účastník soutěže navrhoval název „zborované, zborováci“, který byl měl působit jako podpůrný prostředek pro nelehkou službu příslušníků SNB, který by si tak vždy vzpomněl na oběti našich hrdinných bojovníků za samostatnost země. Další navrhovatel vymyslel názvy „střežitel, národník, krajník a ochranář“. Místo názvu SNB navrhoval - SNOS, což mělo znamenat Sbor národní ochrany státu, což mělo plně vystihnout poslání a postavení Sboru. Jeho další návrh zněl, SKOS, jako Sbor kolegů ochrany státu.  Další účastník soutěže, údajně bývalý francouzský legionář a člen bezpečnostního sboru navrhoval název „partýz“, kdy toto slovo se mělo stát odkazem hrdinů osvobozujících slovany v celé Evropě. Další jeho návrhy vycházely z ruštiny: „quardist, čeka, střežík“. Další skupina účastníků soutěže navrhovala lidově – demokratický název „ochránce“, který by při oslovení příslušníka nezněl komisně. Také navrhovali změnu názvu SNB na NM – národní milice. Další návrh zněl zcela realisticky. Účastník soutěže navrhoval zachovat slovo „strážník“, které je české a vystihuje podstatu služby příslušníka SNB.  Proti tomuto návrhu stál jistý pán, který vymyslel zcela nová slova: „BENASTR, POBENASTR, TABENASTR“. První z nich vznikl jako složenina počátečních písmen názvu stráž národní bezpečnosti, stnábe, pro lepší výslovnost benast-r. Předponami po (polní) a ta (tajná) vznikly další uvedené názvy.  Další skupina navrhovatelů razila názvy bezpečík, milicionář, správník, národní gardista a vlastenec. Na konci článku byli vyzváni příslušníci sboru, aby se vyjádřili k představeným návrhům. Je třeba říci, že tyto zůstaly téměř bez odezvy a návrhy se v české řeči neujaly[10].

Politizace Sboru národní bezpečnosti jako cesta k Únoru 48
Jak bylo výše řečeno, komunisté systematicky pracovali na tom, aby dosáhli svého cíle, tedy ovládnutí celé moci v obnoveném Československu. Jednou z cest, jak toho dosáhnout bylo ovládnutí širokého okruhu lidí z celého společenského spektra v zemi. Jednou z těchto skupiny byl i Sbor národní bezpečnosti jako nová bezpečnostní složka v zemi a jeden z nástrojů výkonné moci státu. Cest, jak ovlivnit Sbor národní bezpečnosti bylo několik.

První z nich byla provedená očista uvnitř sborů bývalé policie a četnictva, která probíhala značně hekticky od 19. května 1945 pod heslem „pryč se zrádci a kolaboranty“. V každém okrese vznikla pod patronací komunistických organizátorů okrsková rada, která zajišťovala očistu a která jí měla do termínu 5. července 1945 dokončit. Praktickým výsledkem činnosti těchto komisí byly seznamy osob, které musely odejít. Byly jim nabízeny odchody do penze, propuštění dohodou případně předání celého případu lidovému soudu. Celkové statistiky z této akce nejsou známy. Na ministerstvu vnitra ovšem zazněla na adresu komisí tvrdá kritika. Ministerstvo se domnívalo, že počet potrestaných osob je nedostatečný, práce komisí nebyla důsledná a postihování lidí bylo tolerantní. Formálně tak očista skončila, ale kritika posloužila k tomu, aby pokračovala skrytě dál. 

Další cestou byl vznik nových útvarů SNB, složeného zejména z komunistů. Jmenovitě se jedná o vznik pohotovostního pluku SNB. Příkaz k jeho budování dostal nový velitel škpt. Oldřich Kryštof 18. května 1945 od ministra Noska jen ústně. Zároveň mu bylo doporučeno, aby při přijetí byli upřednostněni partyzáni a příslušníci revolučních gard. Ve skutečnosti celá akce probíhal pod patronací ÚRO[11], tedy ústřední rady odborů a dokonce i v prostorách této organizace v Praze na Perštýně. Nábor do nového útvaru SNB byl vyhlášen na začátek června a odbory společně s vedením revolučních gard navrhly ve své režii kolem 8000 svých příslušníků k výběru. Podmínky k přijetí byly velice obecné, věk 18 – 35 let, spolehlivost, zkušenost z armády nebo bezpečnostního sboru byly pouze výhodou, ne podmínkou. Nábor trval několik dní a uchazeči byli informováni, že je čeká tvrdý boj na domácí frontě. Celkem bylo vybráno kolem 1600 mužů, ve velké většině samí komunisté. Za krátkou dobu se početní stavy pohotovostního útvaru staly státním tajemstvím a dodnes jsou jeho přesné počty neznámé.  Pluk byl nejdříve dislokován v kasárnách na Smíchově, později se přemístil do Vršovic. V Praze však vzbuzoval příliš velkou pozornost a později se stal předmětem kritiky. To byl zřejmě důvod jeho redislokace do pohraničí. Velitelství však zůstalo v Praze. Do hlavního města se pluk vrátil až těsně před únorovými událostmi, aby obklíčil Prahu pro případ ozbrojených srážek a zajištění převratu. Novinkou, nejprve ustanovenou v pohotovostním útvaru, která se později rozšířila do celého Sboru národní bezpečnosti byla tzv. osvětová práce. Tato byla řízena komunisty a nejednalo se o nic jiného než-li o hlásání komunistické ideologie uvnitř Sboru. Základní program osvěty tkvěl v několika bodech: a) ideologické přednášky o marxismu – leninismu, komunistickém programu, zásluhách KSČ a Rudé armády v bojích proti nacismu atd., b) nacvičování ruských písní, c) vyvěšování obrazů vedoucích komunistů, zejména Stalina a komunistických hesel na chodbách, kancelářích a ubikacích (samozřejmě s výkladem), d) zmenšování zásluh západních spojenců, západního odboje, kritika politiky západních spojenců a jejich životního stylu, e) hanobení představitelů a programu konkurenčních politických strany, zejména strany lidové a národně socialistické, f) výklad komentářů Rudého práva, zejména na poli bezpečnostní politiky, g) útoky a kritika proti bývalým příslušníků sborů policie a četnictva, odmítaní jejich tradice, h) pořádání oslav komunistických svátků, i) tvoření nástěnek z přísným výběrem zpráv na ně umisťované.

Dalšími složkami SNB, které svou činnosti významně ovlivnili vývoj v poválečném Československu byli složka zpravodajská a státobezpečnostní, které později splynuly v jednu. Složky pořádková a kriminální stáli více méně mimo celé toto dění. Zpravodajská složka, organizována v II. odboru Zemského národního výboru jako ZOB-II, fungovala od léta 1945 oficiálně do 31. prosince 1947, ve skutečnosti svou činnost ukončila až k 31. březnu 1948. Pro komunistické vítězství v únoru 1948 se tato složka stala nepostradatelná. I oficiální komunistický historik Kroupa uvádí, že se jednalo o „důležitý revoluční orgán“. Vykonával tzv. obranné, politické a hospodářské zpravodajství. Cílem obranného zpravodajství bylo sledování údajné nepřátelské činnosti cizích státních příslušníků, stíhání válečných zločinů nebo akce proti údajným ilegálním skupinám napojeným na tehdejší československou emigraci. Hospodářské zpravodajství mělo za úkol chránit národní hospodářství. Politické zpravodajství v čele se Štěpánem Plačkem[12] a Bedřichem Pokorným[13] odhalovalo zrádce, kolaboranty, vykonávalo také dozor nad Národní frontou. Ve skutečnosti všechny tři složky zpravodajství pracovaly pro KSČ. Zejména monitorovaly činnost nekomunistických stran, sháněly kompromitující materiály na politické soupeře KSČ. Vše se dělo v zásadě přísné konspirace. Nekomunistické strany proti této praxi nepřetržitě, ale marně protestovali. Neexistující zákon těmto složkám, které se řídili jen vládním usnesením, nahrával. Praxe se změnila až po únoru 48, ale v tom smyslu, že práce StB se zdokonalila a rozšířila. Příkladem činnosti zpravodajství ve prospěch KSČ za její cestou za převzetím moci je odstranění generála Josefa Bártíka z místa velitele zpravodajského odboru pomocí vytvoření falešných dokumentů, na jejichž základě jej ministr Nosek odvolal z funkce. Generál Bártík byl zkušený zpravodajský důstojník, který přišel z Londýna a který se těšil velké přízni dr. Beneše a rozhodně nehodlal poslouchat komunity. Tento jeden přiklad za všechny svědčí o tom, že vývoj v Československu po roce 1945 do roku 1948 neměl s demokracií téměř nic společného.  Celkově se podařilo komunistické straně, díky své politice, získat přehled a kontrolu nad veškerým děním v Československu a to včetně Sboru národní bezpečnosti. Například k 1. 1. 1947 bylo již deset oblastních velitelů v Čechách z osmnácti členy KSČ, v červnu to již bylo čtrnáct. Cesta převzetí moci komunisty v zemi byla téměř otevřená. 19. února 1948 v podvečerních hodinách nechal ministr vnitra V. Nosek na signál ALFA PRAHA obsadit hlavní město pohotovostními pluky. Prahu obklíčila část pluku SNB Slovensko a útvaru 9600. Cesta k moci byla volná a vyvrcholila 25. února 1948, která Československo na dlouhých 40 let odřízl od svobodného světa[14].

Oblastní velitelství Sboru národní bezpečnosti Plzeň
Oblastní velitelství Sboru národní bezpečnosti vzniklo v říjnu 1945 v obvodu krajského soudu v Plzni. OblV SNB Plzeň byla podřízena následující okresní velitelství SNB. OV SNB Plzeň – město, kterému bylo podřízeno velitelství stanic Anglické nábřeží, Benešova třída, Bolevec, Božkov, Bručná,  Doudlevecká, Hlavní nádraží, Houškova, Plachého,Karlovarská třída, Rokycanská třída, Skvrňany, a  motorová a dopravní stanice Plzeň. OV SNB Plzeň – venkov, jemuž byly podřízeny velitelství stanice Blovice, Horní Bříza, Chocenice, Chrást, Křimice, Líně, Litice, Nekmíř, Nezvěstice, Nové Mitrovice, Planá nad Mží, Spálené Poříčí, Starý Plzenec, Střižovice, Štěnovice, Třemošná ,  Vejprnice a silniční a kontrolní stanice Plzeň. OV SNB Horšovský Týn, jemuž byly podřízeny velitelství stanic SNB Bělá nad Radbůzou, Blížejov, Čečovice, Eisendorf, Grafenried, Hostouň, Meclov, Osvračín, Pivoň, Poběžovice, Rybník, Semněvice a Staňkov. OV SNB Kralovice, kterému podléhaly VS SNB Bezvěrov, Čistá, Chříč, Dolní Bělá, Kaceřov, Kaznějov, Kralovice, Kožlany, Liblín, Manětín, Mladotice, Nečtiny, Plasy a Rabštejn nad Střelou. OV SNB Přeštice, kterému byly podřízeny VS SNB Červené Poříčí, Dolní Lukavice, Dvorec, Horšice, Přeštice – Chlumčany, Letiny, Merklín, Měčín, Nepomuk a Žinkovy. OV SNB Rokycany, jemuž podléhaly VS Rokycany, Břasy, Dobřív, Hlohovice, Kařez, Mirošov, Mýto, Radnice, Sedlec, Strašice, Svatá Dobrotivá, Zbiroh a Zvíkovec. Posledním OV SNB podléhajícímu OblV SNB Plzeň bylo velitelství ve Stříbře, jemuž podléhaly stanice Stříbro, Černošín, Číhaná, Dobřany, Holýšov, Horní Sekyřany, Chotěšova, Kladruby, Kozolupy, Líšťany, Nýřany, Pernarec, Pňovany, Stod, Svojšín, Telice, Tpísty, Všeruby a Zieglerův Důl.  Celkem OblV SNB v Plzni podléhalo sedm okresních velitelství s celkovým počtem 98 stanic SNB a silniční kontrolní stanice. Zdá se to jako vysoké číslo, je třeba ovšem připomenout, že velká většina stanic byla obsazena pouze malým počtem příslušníků SNB, většinou mezi třemi až šesti muži. Například na stanici SNB v Plané nad Mží (OV SNB Plzeň) sloužil pouze jeden muž.  Pouze v Plzni bylo obsazení stanic vyšší a to jen na stanicích ve středu města, například stanice Houškova byla obsazena dvaceti muži, motorová a dopravní stanice 35 muži. Většinou se jednalo o bývalé příslušníky policie a četnictva, kteří k bezpečnostnímu sboru nastupovali před rokem 1938. Většina z nich byl v roce 1948 v hodnostech praporčíků, vrchních, anebo štábních strážmistrů. Podíl nových příslušníků SNB u OblV SNB v Plzni byl velice nízký, jednalo se řádově maximálně o dvě desítky mužů.

O personálním obsazení na velitelstvích jednotlivých OV SNB se bohužel nedochovali žádné záznamy. Prvním velitelem OblV SNB v Plzni se stal pplk. Bohuslav Zemánek, mimo jiné držitel svatováclavské orlice z doby nacistické okupace. Tento byl po únoru 1948 ze své funkce odvolán a nahradil jej škpt. Zdeněk Hůlka. V únoru 1948 veleli jednotlivým OV SNB v rámci OblV SNB v Plzni následující důstojníci SNB: škpt. Karel Zach, OV SNB Přeštice, npor. Josef Votruba, OV SNB Horšovský Týn, škpt. František Štreibl, OV SNB Stříbro, npor. Václav Nerad, OV SNB Kralovice, por. Antonín Kabelka, OV SNB Rokycany, npor. Josef Hřích, OV SNB Plzeň, škpt. Josef Holý, OV SNB Plzeň – venkov. Velitele ustanovené po vzniku OV v květnu a červnu 1945 se nepodařilo zjistit. Lze se domnívat, že v průběhu let 1945 – 1947 a zejména po únoru 48 došlo na těchto postech ke změnám a výše uvedení důstojníci nestáli v čele OV SNB od samého začátku.

Pohotovost složek Sboru národní bezpečnosti Obl. V. Plzeň v únoru 1948
Dne 20. února 1948 v 20.45 hodin byl na Obl. V. SNB v Plzni přijat dálnopis z HV SNB v Praze v němž byl vyhlášen rozkaz č. j. vel.-31TAJ/48, kterým zemský velitel SNB plk. Dybal nařídil okamžitou přísnou pohotovost všech tří složek Sboru. Oblastní velitelé měli obratem hlásit dosažení pohotovosti za všechny tři složky. Státněbezpečnostní  složce bylo nařízeno předkládat situační zprávy vždy v 07.00 hodin, 11.00 hodin a v 17.00 hodin přímo ÚStB. Důležité zprávy měly být hlášeny ihned. Současně mělo být provedeno přezkoušení veškerého spojení mezi jednotlivými složkami a útvary SNB. Dále byl vyhlášena pohotovost pro bezpečnostní referenty ONV a ÚNV. Rozkaz byl neprodleně předán podřízeným OV SNB a již ve 23.20 hodin hlásil velitel Obl. V SNB v Plzni pplk. Zemánek dosažení pohotovosti všech tří složek SNB. Další rozkaz z HV SNB v Praze byl na Obl. V SNB v Plzni přijat 21. 2. 1948 v 16.15 hodin. Rozkaz, podléhající stupni utajení TAJNÉ, ostatně jako všechny předcházející a následující, požadoval zaslání zprávy o průběhu pohotovosti. Nařizoval zastavení udělování dovolených, a to ihned, udělené a nastoupené dovolené přerušit, dovolenci měli ihned nastoupit u svých útvarů, hlásit udělené dovolené po vyhlášení pohotovosti, což neplatilo pro delegáty závodních rad, kteří měli dovolenou povolenu zvláštním rozkazem a hlásit příslušníky SNB, kteří se do pohotovostní služby nedostavili a z jakých důvodů. Obl. V SNB v Plzni byl rozkaz příslušným OV předán od 17.40 hodin do 17.30 hodin. Již v 17.40 hodin hlásilo OV Stříbro: „nastoupeno, zařízeno, dov. neudělena, por. Boudník“.   Stejné hlášení, tedy splnění rozkazu dle všech bodů podalo v 18.10 hodin OV H. Týn, v 18.30 hodin OV Rokycany, v 18.50 hodin OV Plzeň – venkov, ve 20.10 hodin OV Plzeň – město a ve 22.15 hodin OV Kralovice. Odpověď Obl. V SNB v Plzni na HV v Praze byla odeslána ve 22.15 hodin v následujícím znění: „K rozkazu ZV-SNB Praha č. j. 35Taj/48 ze dne 21. 2. 1948 hlásím: 1) V oblasti SNB Plzeň nastoupili všichni příslušníci SNB u podřízených útvarů SNB do nařízené pohotovostní služby. 2) Po nařízení pohotovosti nebyly uděleny žádné dovolené, kromě delegátům určeným na sjezd rad zaměstnanců, kteří byli z pohotovosti dle rozkazu vyjmuti. 3) Udílení dovolených bylo zastaveno a nastoupené dovolené byly přerušeny a dovolenci povoláni telegraficky k nástupu služby. Žádné závady při pohotovostní službě nebyly zjištěny. Oblastní velitel SNB: pplk. Zemánek v. r.“. Jediným problémem se ukázala dovolená strážmistra Jaroslava Pošíka ze stanice v Chrástu, který jí trávil v Býchorech v okrese Kolín. O přerušení dovolené jej bylo nutné vyrozumět, což bylo provedeno telegraficky z VS Chrást na Obl. V. Plzeň, které vyrozumělo Obl. V Kolín, která provedla telefonické vyrozumění stanice v Býchorech, která provedla vyrozumění stržm. Pošíka. Další rozkaz HV SNB v Praze byl na Obl. V. Plzeň přijat 21. 2. 1948 v 21.12 hodin. Tímto rozkazem byla na základě rozhodnutí MV nařízené přísná pohotovost snížena na jednu třetinu stavu pro sobotu 21. 2. 1948 a neděli 22. 2. 1948. Příslušníci, kteří nebyli určeni do pohotovosti se měli zdržovat jen v místě bydliště, aby mohli v případě potřeby co nejdříve nastoupit službu. Rozkaz byl předán OV v době od 06.15 hodin do 6.45 hodin dne 22. 2. 1948. Ve 23.30 hodin dne 21. 2. 1948 byl na Obl. V SNB v Plzni přijat dodatek k předcházejícímu rozkazu, kde bylo stanoveno, že snížení přísné pohotovosti na jednu třetinu stavu na neděli 22. 2. 1948 se netýká města Plzně. Dodatek byl okamžitě předán na OV SNB Plzeň – město. Další rozkaz z HS SNB v Praze pro Obl. V byl v Plzni přijat 23. 2. 1948 v 21.40 hodin. Byla v něm nařízena s okamžitou platností opětovně přísná pohotovost pro všechny složky Sboru. Jednotlivá OV SNB podřízena Obl. V v Plzni byla vyrozuměna od 21.55 hodin do 22.35 hodin. StB byla vyrozuměna v 09.30 hodin 24. 2. 1948 a Oblastní kriminální úřadovna v 10.45 hodin dne 24. 2. 1948. Přísná pohotovost byla zrušena výnosem MV k 26. 2. 1948 24.00 hodin. Místo ní byla nařízena kasární pohotovost. Oblastní velitel SNB měl určit počet příslušníků pro výkon kasární pohotovosti podle místních poměrů a dané situace a rozkaz vyhlásit všem složkám Sboru. StB byl rozkaz předán 26. 2. 1948 v 21.50 hodin, OblKÚ v 21.05 hodin. Jednotlivým OV SNB od 21.00 hodin do 22.20 hodin. Kasární pohotovost byla zrušena 2. 3. 1948 výnosem MV č. B-236taj/1948. Rozkaz byl na Obl. V SNB v Plzni převzat 2. 3. 1948 v 17.37 hodin. Jednotlivým složkám byl rozkaz vyhlášen od 18.20 hodin do 07.55 hodin následujícího dne.  Všem příslušníkům SNB konajícím pohotovost byla vyplacena náhrada za její konání v potravinových lístcích, které obdrželi navíc.

Nařízená ochrana rozhlasového zařízení u Obl. V SNB Plzeň
22. 2. 1948 v 19.35 hodin byl Obl. V SNB v Plzni přijat rozkaz HV SNB v Praze v němž bylo nařízeno okamžité přijetí bezpečnostních opatření k ochraně rozhlasových zařízení, t. j. budov, zesilovacích stanic a vysílačů. Dle rozkazu stačila podle místních poměrů jedna hlídka, která by střežila objekt ať již uvnitř nebo zevně. Nutností bylo zajistit co nejrychlejší spojení se stanicí SNB pro rychlý zásah v případě napadení. Hlídka rovněž měla dbát pokynů orgánů StB. Rozkazem byly určeny objekty v Plzni, vysílač a budova a zesilovací stanice v Holoubkově. Splnění rozkazu bylo hlášeno 22. 2. 1948 v 22.10 hodin. Ostraha zesilovací stanice v Holoubkově byla svěřena VS Mýto, budova rozhlasu v Plzni VS Plzeň – Plachého a vysílač v Plzni VS SNB Plzeň – Karlovarská třída. 23. 2. 1948 byl vydán rozkaz, kterým bylo oblastním velitelům nařízeno provést buď osobně, okresními veliteli nebo pověřeným důstojníkem důslednou kontrolu výkonu opatření konaných dle výše uvedeného rozkazu. Dne 24. 2. 1948 hlásilo VS SNB Plzeň – Karlovarská, že k ochraně vysílače je v době od 7 do 19 hodin vyslána jednomužová hlídka, která je v noční době zesílena na dvoumužovou. V noci je objekt zevnitř střežen nočním hlídačem. Z vysílače je telefonické spojení se stanicí. Rozkaz k zajištění ochrany provozu rozhlasu byl zrušen v odpoledních hodinách dne 3. 3. 1948. Těmto objektům měla však být nadále věnována zvýšená pozornost a příslušné stanice si ze zaměstnanců rozhlasu měly vybudovat síť důvěrníků, aby byl trvale zaručen nerušený provoz. Provedení tohoto rozkazu hlásil oblastní velitel škpt. Hůlka 4. 3. 1948. 

Zvýšená ochrana hraničního pásma v oblasti Obl. V SNB Plzeň
Po roce 1945 zajišťovala ochranu hraničního prostoru v prvním sledu finanční stráž. V druhém sledu zajišťoval ochranu hranic Sbor národní bezpečnosti a to svými stálými stanicemi. Následně byly do prvního sledu dosazeny také pohotovostní pluky NB, od 4. 9. 1946 přejmenovány na pohraniční pluky SNB, které svými hlídkami udržovaly spojení mezi stanovišti FS a stálými útvary SNB. Rovněž také poskytovaly asistenci jak FS, tak stálým útvarům SNB. Třetí sled ochrany hranic zajišťovala armáda. Tento systém služby na hranicích měl za důsledek, že hranice byla celkem propustná. K řádnému zajištění ochrany hranic došlo až přijetím zákona č. 275/1948 Sb., kterým se přenesla působnost ochrany státní hranice z FS na SNB a došlo tak k efektivnější organizaci služby[15].

V souvislosti s událostmi února 1948 očekávalo politické vedení země, že mnoho československých občanů projeví snahu uprchnout do zahraničí, zejména do okupační zóny americké armády v Bavorsku.  Hranice zajišťovala ovšem finanční stráž, ke které však komunistická strana neměla mnoho důvěry. Vznikala dokonce podezření, že sami finančníci pomáhají našim občanům, kterým hrozila perzekuce ze strany komunistické strany, za hranice[16].  Následkem této situace došlo již 25. února 1948 k vydání rozkazu oblastním velitelem SNB v Plzni, škpt. Hůlkou všem okresním velitelství, aby služba na hranicích byla konána s větší bedlivostí a pozornosti než-li dosud. Situace byla vážnější o to, že pluky pohotovostních oddílů se nacházeli v hlavním městě a nekonaly tak službu na hranici. Situace si nadále vyžádala vydání rozhodnutí o zostřeném dozoru v pohraničním pásmu. Rozkaz k jeho výkonu byl vydán 4. 3. 1948 pro Obl. V SNB Plzeň, Karlovy Vary, Klatovy, Písek a České Budějovice. Na Obl. V SNB v Plzni byl rozkaz přijat v 21.40 hodin. Rozkaz nařizoval a) přísnou kontrolu hlášení pobytu cizinců i tuzemců, b) stálý dozor v turistických chatách a na nádražích, c) přísnou kontrolu všech vozidel, cestujících i chodců na cestách směřujících k hranicím. Toho, kdo se nemohl prokázat trvalým pobytem nebo zaměstnáním v dotčeném místě měli hlídky ihned vrátit zpět. Osoby, u kterých vzniklo odůvodněné podezření, že zamýšlejí uprchnout za hranice měly být zadrženy. O tom měla být vyrozuměna nejbližší úřadovna StB a dále být učiněna opatření dle jejích rozhodnutí. Bylo doporučeno vybudovat si ve svém obvodu síť důvěrníků, kteří by orgánům SNB dodávali příslušné zprávy.  V rámci Obl. V SNB v Plzni byl tento rozkaz vydán OV SNB v Horšovském Týně, Stříbře a Přešticích, jejich obvody zahrnovali hraniční pásmo. Rozkaz byl také vydán SKS v Plzni. Z dochovaných hlášení jednotlivých pohraničních stanic SNB je zřejmé, že počet osob zadržených v souvislosti s uvedeným rozkazem byl relativně vysoký. Nelze ovšem zjistit poměr zadržených osob vůči osobám, kterým se přechod hranice podařil. Dle jednoho zpravodajského hlášení StB Plzeň docházelo do internačních táborů v Bavorsku za hranicí sousedící s obvodem Obl. V SNB Plzeň denně v průměru 25 – 30 lidí. Toto číslo ovšem nelze ověřit. U zadržených osob, jedná se často o mladé lidi je zřejmá jistá dávka dobrodružství z cesty a jisté naivity s jakou chtěli hranice přejít. Jinak by se snad nemohlo stát, že v prostoru stanice Pivoň zadržela hlídka SNB v součinnosti s OV StB Plzeň v noci ze 7. na 8. květen 1948 skupinu 7 lidí. V tomto prostoru, u obce Mýtnice, bylo zadrženo celkem 21 lidí a to hned následující den, 9. května 1948. Šlo celkem o 8 mužů, 7 žen a 6 dětí. Jistou raritou mezi zadrženými byl německý občan Johan Goril, 24 let starý, který přešel hranici ilegálně z Německa do Čech a to 22. 5. 1948 okolo 18.30 hodin, kdy byl zadržen hlídkou VS Rybník. Johan Goril tvrdil, že jde k panu předsedovi Gottwaldovi s důležitými spisy, které sám napsal. Dle sdělení stanice Rybník byl tento se svými rodiči odsunut do Německa v roce 1946 a jevil známky psychické nemoci. Prakticky trval zvýšený dohled v pohraničním pásmu až do přijetí výše uvedeného zákona 275/1948 Sb., kdy došlo ke konsolidaci poměrů v bezpečnostní službě na hranici, kterou si po přijetí tohoto zákona převzala nově utvořená pohraniční stráž SNB.  

Zesílení hlídek SKS[17] v obvodu Obl. V SNB v Plzni
Na základě rozkazu HV SNB v Praze zde dne 4. 3. 1948 byla zesílena hlídková služba silniční kontrolní stanice v Plzni o hlídku SKS Mladá Boleslav. Společně pak měly hlídky provádět kontroly státních silnic ve směru ke státní hranici a kontrolovat vozidla, která by se mohla pokusit o ilegální přechod státní hranice. V případě důvodného podezření mohla hlídka SKS vozidlo s osádkou zadržet, vyrozumět nejbližší úřadovnu StB a konat dle jejích pokynů. SKS Mladá Boleslav se u Obl. V SNB v Plzni hlásila 4. 3. 1948 v 07.30 hodin a okamžitě zde zahájila svou činnost. Problém nastal s pohonnými hmotami, neboť hlídka SKS Mladá Boleslav si sebou nepřivezla ani kanystr a oblastní velitel škpt. Hůlka musel žádat o příděl PHM pro hlídku z Mladé Boleslavy HV SNB v Praze, což sebou neslo jisté organizační a byrokratické obtíže. Ty však byly překonány a činnost SKS Mladá Boleslav nebyla ohrožena. SKS Mladá Boleslav vyslala k Obl. V SNB v Plzni hlídku osmi mužů se třemi vozidly a to Tatra, evidenční značky B-22079, Honomac, evidenční značky B-20415 a Opel, evidenční značky B-20644. Společně konaly hlídky nepřetržitou službu na státních silnicích vedoucích ke státní hranici zejména v prostoru Stříbra a Horšovského Týna a na silnicích ke státním přiléhajících. Službu konaly minimálně dvě hlídky, maximálně jedenáct a to jak motorové, tak pěší. Hlídky měli přesný plán služby, který byl zpracován vždy na týden dopředu velitelem SKS Plzeň a schválen oblastním velitelem v Plzni. Za každých 24 hodin služby musel velitel SKS Plzeň vyhotovit písemné hlášení o průběhu služby.   Za celou dobu zesílení činnosti SKS došlo v obvodu Obl. V SNB Plzeň pouze k jednomu zadržení vozidla s tříčlennou posádkou. K zadržení došlo 5. 3. 1948 na státní silnici u Horšovského Týna. Posádka tří mužů nedokázala dost uspokojivě vysvětlit svou cestu ke státní hranici, všichni zadržení byli z Prahy, a byli proto předání úřadovně StB v Plzni k dalšímu opatření. Zadržení provedla hlídka SKS Mladá Boleslav. Zesílení hlídek SKS bylo ukončeno 22. 4. 1948 a k tomuto datu byla hlídka SKS Mladá Boleslav odeslána ke svému kmenovému útvaru.

Očista ve Sboru národní bezpečnosti Obl. V Plzeň po únoru 48 provedená akčními výbory Národní fronty
Akční výbory Národní fronty byly zvláštní mocensko – politické orgány, které vznikly v únoru 1948 na výzvu Klementa Gottwalda. Ústředním orgánem byl Ústřední akční výbor Národní fronty. Celý systém sloužil komunistům jako nátlakový prostředek k převzetí moci v ČSR. Jednalo se o skupiny politických aktivistů, převážně členů KSČ anebo příznivců její ideologie. Existence akčních výborů neměl a vůbec žádný právní základ, přesto vznikaly v obcích, továrnách, školách, úřadech, na ministerstvech i v parlamentu. Na všech těchto místech akční výbory uskutečňovaly tzv. „očistu veřejného života“ a „potlačování reakce“. Svými rozhodnutími zbavovaly funkcí a zaměstnání politické odpůrce KSČ. Proti těmto rozhodnutím nebylo odvolání. Akční výbory na pracovištích zanikly po splnění svého úkolu, tedy provedení prověrek a očisty. Jejich činnost byla zpětně zlegalizována 21. července 1948 přijetím zákona č. 213/1948 Sb. o úpravě některých poměrů na ochranu veřejných zájmů[18]

Jak již bylo výše řečeno očista v bezpečnostních sborech proběhla krátce po skončení druhé světové války, ale ministerstvo vnitra, zejména jeho komunističtí představitelé s ní byly nespokojeni. Vznikem akčních výborů došlo k dokončení této očisty, kdy se SNB zbavil příslušníků, kteří nehodlali přijmout komunistickou diktaturu, často to byli legionáři a představitelé prvorepublikových bezpečnostních sborů, kteří potlačovali novou představu o bezpečnostním sboru a odkazovali na potlačovanou tradici první republiky. Méně případu u Obl. V Plzeň tvořili příslušníci SNB, kteří byli v předchozí době potrestáni za svou činnost za okupace. Řádově se jedná o necelou desítku příslušníků z celkového počtu 117 postižených. Jak již bylo řečeno, jednalo se zejména o zkušené policisty. Průměrná doba služby u všech 117 postižených byla 18,8 let služby. Dle dochovaných dokumentů stačilo k propuštění pouhé „neprojevení kladného poměru k lidově demokratickému zřízení“. Je zřejmé, že za mnohým propuštěním stála osobní zášť lidí, představující nové zřízení k příslušníkům SNB, které znaly ještě jako policisty nebo četníky. Je škoda, že neznáme složení komisí AV v jednotlivých okresech a jejich vztah k propuštěným příslušníkům. Někteří příslušníci SNB se odmítali s rozhodnutím komisí smířit a často nepřebírali rozhodnutí a skončení služebního poměru nebo penzionování. Nakonec jim však nic jiného nezbylo a potom končili často v dělnických profesích v továrnách nebo v zemědělství. Degradování společensky, lidsky a bez nároku na jakoukoli finanční náhradu za dobu služby státu. Naopak SNB tak ztratil zkušené příslušníky a je známo, že se to podepsalo na výkonu bezpečnostní služby, jak pořádkové tak kriminální. Současně očistné akce přinesly personální změny velitelských postech VS SNB nejméně na dvaceti stanicích v obvodu Obl. V SNB Plzeň. Velitelé, kteří se stali obětí očistné akce, byli již před 20. 2. 1948 zařazováni na jiné, méně významné stanice jako podřízení, případně zůstávali na kmenové stanici, rovněž jako podřízení příslušníci. Na tomto je zřejmé, že očista Sboru byla připravována s předstihem a nestala se živelnou akcí.  Seznam příslušníků za Obl. V SNB v Plzni postižených očistným řízením po únoru 1948 přináší příloha č. 1.

Závěr
Uvedená studie nemá za úkol hodnotit nebo mapovat činnost SNB v kritických dnech roku 1948 a už vůbec ne sledovat úlohu tohoto nového bezpečnostního sboru. Spíše jde o krátkou sondu do života příslušníků Sboru a toho, jak se politické události promítaly do jejich služebního a často i soukromého života. Opatření spojená s událostmi února 1948 byla zpracována dle dochovaných dokumentů uložených ve Státním oblastním archivu v Plzni, fond Oblastní velitelství SNB v Plzni, karton č. 13.

Tomáš Herajt

---