Rudolf Macek – Mnichovská dohoda a druhá světová válka

1x

Chtěla jsem se zeptat, jestli jste nějakým způsobem prožívali podepsání Mnichovský dohody[1]?
Já si na to pamatuji velice dobře. Za prvé, ještě před Mnichovskou smlouvou, jak jsem říkal, jsme bydleli dole a já jsem sedával do noci u okna, když támhle z jednoho baráku, kde byla kasárna, vojáci chodili v noci na opevnění. Teď ty hlídky chodili do jednotlivých bunkrů. Náhle v noci na horách se ozývala střelba. To bylo v roce 1938 v době mobilizace. Matka normálně upekla buchty a říká: „Odnes je támhle těm vojákům“, ne tady k těm v kasárnách, ale těm, co byli v pozicích, „Odvez jim tam buchty domácí“. To se dělo u nás, takže jsem vozil buchty támhle nahoru. Tam byly dělostřelecké pozice.

Možná, že to bylo marné, ale podle mého názoru jsme měli válčit. Měli jsme jít do války, i když to bylo hrozný. Mělo se ale válčit těsně před záborem, když ještě nedošlo k záboru okraje republiky. Tam byla naděje, že by to československá republika skutečně vydržela delší dobu vzhledem k opevnění. Válčit se mělo. To už vlastně pak byla válka proti Francii a oni by šli do války, protože by viděli, že Hitler v každém případě má jiné názory než zachovat mír. On rozšiřoval svoje mocenství v Evropě a na Západě mu to umožnili bez boje. S těmi zbraněmi, které dosáhl u nás, válčil celou válku. To mu úžasně pomohlo, že se vyzbrojil. Ty naše tanky, to byly světové tanky, nejlepší na světě v té době. A teď opevnění. Ona ta opevnění nebyla hotová úplně, ale jedno bylo jistý: vojáci v těch opevněních chtěli válčit, chtěli se bránit a to se mělo, poněvadž ti, když odsud odcházeli, tak plakali. Tohle je můj názor. Mnoho lidí dneska říká: „Jo, ale víte, co by bylo ztrát?“. Bylo, jenomže nikdo nepočítá ty ztráty, které jsme měli po válce. Vždyť 360 000 mrtvých Čechoslováků[2] zahynulo v koncentrácích. To jsou obrovské ztráty na frontě – 360 000 tisíc lidí. Kromě toho, republika na to morálně doplatila, a proto to došlo až k únoru 1948. Morálka lidí byla nijaká. Ti byli zvyklí, že vždycky to nějak dopadne, ale vezměte si Poláky, ty jsou úplně jiní, jsou hrdí na to, že jsou Poláky. Dneska od Čechů málokdy slyšíte, že je hrdí na to, že je Češi, a my máme být na co hrdí, tak proč se schovávat někde za skříň? Tohle já nemůžu pochopit.

Jestli se mohu vrátit ještě k tomu sklenářství, mohli jste za války normálně fungovat?
Jistě. To bylo bez problému. Jenom těsně před válkou, když se čekalo, že sem vtrhnou Němci, tak jsme stěhovali nějaké rodinné věci asi dvacet kilometru k Jaroměři, kde jsme si mysleli, že kdyby se odcházelo, tak bychom se k tomu dostali, ale jinak, že bychom opouštěli Náchod v době války, tak to nikoho nenapadlo.

Němci neměli zájem něco sbírat, i když byl otec československý příslušník legií v Rusku. Vrátil se z Ruska v roce 1920. Museli si vybojovat cestu domů přes Sibiř a otec byl dvakrát raněn. Jednou v boji s bolševiky a jednou u Kyjeva[3], když byl Zborov[4]. Když se nechal zajmout, tak v roce 1917 nastoupil do legií. Tam byl příslušníkem sedmého tatranského pluku[5]. To celkem ani Němci nějak netrestali, že byli legionáři, že bojovali proti Němcům za první světové války. Někdy potom ti legionáři měli problémy, poněvadž většina legionářů se zúčastnila druhého odboje, ale vzhledem k tomu, že táta nežil, tak po této stránce jsme měli pokoj. Matka měla možnost tady podporovat některé rodiny legionářů, kteří byli zavřeni v koncentráku, tak to dělala.

Jak se třeba chovali německé hlídky na českém území?
Vtrhli do Náchoda. Za prvé sem vtrhli až v dopoledních hodinách, ne brzo ráno. Oni pořád měli strach z těch opevnění, že k něčemu dojde, poněvadž na rozdíl od těch opevnění v Orlických horách a v Krkonoších, už to měli obsazené. Když sem 15. března[6] Němci přišli, tak jedině Náchod sahal k původní hranici. Ty pevnosti byly vlastně nedotčené a vojáci je měli obsazené, ale tenkrát už bylo nemožné bojovat, protože by to opravdu byla sebevražda. Oni už měli prakticky čtvrtinu republiky zabranou, tak to se nedalo už nic dělat. Válčit se mělo, když byla republika v celku.

Jaký tady mělo průběh osvobození, jestli si to pamatujete?
Jistěže si to pamatuji, poněvadž jsem byl po maturitě nasazen k Technische Nothilfe[7]. Nejdřív nás dali do Prahy, kde nás vyloženě cvičili pochodovat s lopatami a krumpáči, kopat. To už byla válka v roce 1944 a blížila se fronta. Potřebovali nás zaměstnat na stavbu protileteckých krytů a potom i na stavbu zákopů, poněvadž Rusové se už blížili a fronta byla prakticky na našich hranicích.

Poslali nás do Ostravy. Zaměstnaní jsme byli v petrolejce. V Přívoze byla petrolejka a tam jsme plnili cisterny pohonnými látkami pro frontu. Kromě toho jsme kopali zákopy a stavěli jsme protiletecké kryty. První nálet na Ostravu byl 29. srpna 1944, přesně, když začalo Slovenské povstání[8]. O půl dvanácté začal první nálet na Ostravu[9], a pak nálety pokračovaly. My jsme tenkrát byli okamžitě staženi z fabrik a z prací, a šli jsme odklízet trosky a hrabat raněné, mrtvé, zachraňovat eventuelně ještě nějaký majetek, který tam byl. Tenkrát jsme byli nasazeni, že jsme prakticky přišli večer. V odpoledních hodinách nás nasadili na zbytky po náletech, a pak nás přehodili a nasadili na Fifejdy v Ostravě. To bylo blízko ostravské nemocnice, a tam jsme dělali až do dopoledních hodin, a pak nás přesunuli k hotelu. Já nevím, jestli to byl Internacionál nebo Imperiál, ale tam jsme ještě sundavali nějaké zbytky z pokojů, co tam měli ti hosté, a pak k večeru nás konečně nechali lehnout. Víc než 36 hodin jsme pracovali, ale nám to nevadilo, poněvadž tenkrát šlo o životy normálních obyvatel Ostravy, nebyli tam Němci jako takoví, ale normální obyvatelé Ostravy.

Takže taková příhoda. Na těch Fifejdách pořád někdo slyšel klepání, takže jsme se dali do práce a kopali v jednom tom domku. Najednou se sesypala suť někam dovnitř, kamarád strčil ruku do díry a najednou říká: „Mě tady někdo drží za ruku!“, tak samozřejmě jsme začali kopat, ale to byl člověk, který byl zaražen do skříně. Jak to tam bouchlo, tak vlna ho hodila na skříň, on prorazil dveře a zůstal tam v té pozici stát a on jak strčil tu ruku, tak se mu dostal vlastně do dlaně.

Říkám, zajímavá byla jedna věc, v tom jsem dost obdivoval Němce, protože Ostrava byla rozmlácená a zdálo se, že do těch míst, kam my jsme nasazeni, se nikdo nedostane, že to prostě není průjezdné a oni tam dokázali dopravit zásobování pro jednotky. To byla Techische Nothilfe, kde jsme byli nasazeni, a jednotky Luftschutzu[10]. Jednotky Luftschutzu byly také z českých lidí, ale bylo to tam trochu jiné, nebyli to studenti, jako jsme byli my, tam se kradlo. Začali rabovat. Jak vzpomínám na tu dobu, tak si uvědomuji, že to tenkrát bylo hodně zlé. Nás nikdy nenapadlo někomu lézt do majetku nebo si vzít něco pro sebe. Tam šlo skutečně o životy. I když po těch dalších náletech, my už jsme lidi sbírali vlastně na lopatu. Víte, když dostal kryt plný zásah, byl to takový příkop, přikrytý nějakými trámy, tak tam se to sbíralo na lopatu, ale nikdo z nás se nezúčastnil, aby si nechal něco pro sebe.

Nás potom odvezli z Ostravy do Prahy. Bylo to v březnu. Přivezli nás do Prahy, po tom prvním náletu, který byl tehdy na Vinohradech[11]. Později nás nastěhovali do Korunní ulice, tam byla další kasárna, ale nejprve jsme přišli do Slezské ulice, kde v postranní ulici, jmenuje se Perunova, byl barák, kde jsme se bavili s jednou dívkou. To byla strašně krásná holka. Když jsme pak přijeli zpátky, tak jsme se dozvěděli, že ten barák byl zničen, kompletně rozbombardován, z toho nic nezbylo, jenom trosky. Teď Technische Nothilfe, každý byl nasazený na jiných místech, chtěli ještě po nasazení jít hrabat do tohoto domu, kde dívenka bydlela, jenomže Němci je nepustili, kdo tam půjde, že ho zastřelí. Když potom došlo na odklízení baráku, tak tam tu dívenku našli. Měla odřené ruce, prostě bez prstů, poněvadž se chtěla dostat ven. To jsou takové okamžiky a vzpomínky na tu válku.

Jak vzpomínáte na chování Rudé armády při osvobození?
Za prvé, když sem přijížděli, tak město před jednotkami varovalo, protože sem přijížděla Malinovského armáda. Ta byla z velké části složena z trestanců. Tam znásilnění bylo běžnou věcí a stalo se to i tady. Jeden tank projížděl tak bezohledně, že tady na náměstí přejel jednu starou ženu.

Jinak zase já jsem stál v Bělovsi na hranicích a viděl jsem příjezd špičky. Nechali zbraně nahoře a beze zbraní se šli napít do sklepa. Poté přijela část Němců a ty Rusy postřílela. Bylo to vlastně v době míru, 9. května, a oni postříleli asi 27 ruských vojáků. To číslo může být vyšší nebo nižší, ale přibližně to odpovídá třem desítkám.

Pak najednou jela průzkumná špička s protitankovým kanónem. Před ní projeli tři německé tankové stíhače, tzv. Pancr Jégry. Projeli do Náchoda na náměstí, tam to otočili a jeli zpátky k celnici. Když dojížděli k celnici, tak z druhé strany jel průzkumný ruský oddíl. Na Hronov jsou koleje, kde se potkal jeden protitankový Pancr Jégr s tím ruským tankovým kanónem. Musím říct, že v životě jsem neviděl, i když pak jsme s protitankovými kanóny dělali ve vojenské akademii, tak rychle odkolesnit kanón od auta, připravit ke střelbě a zahájit střelbu. Oni ten jeden Pancr Jégr zezadu střelbou zničili. Druhý zničil nějaký hoch z Bělovsi protitankovou německou střelou. Teď ten poslední stíhač se chtěl vrátit zpátky, ale už to nestihl. Naši vojáci mu zahradili cestu do Náchoda.

Velitelství československé vojenské jednotky zde prohledávalo okolí, chytalo Němce a v Náchodě došlo k mučení[12]. Ukázalo se, že čeští vítězové nedovedou být velkorysí. Normálně to nedělali ti, kteří šli skutečně bojovat, ale dělalo to zas jen pár lidí. Dalo by se říct, že někteří lidé tím zakrývali svojí spoluúčast a soužití s Němci. Začali ty lidi mlátit. Oni je mlátili, a pak je odvedli do pivovaru k takovému zařízení, kde se ledovalo. V těch místech za pivovarem se jeden z těch lidí posadil ke kulometu a popravovali tam chycené Němce. Byla mezi nimi dokonce i jedna ženská, podle mě to byla Polka, nějaká zdravotní sestra. Vozili je do prostoru náchodského zámku k vojenskému hřbitovu. Tam se ty hroby v nedávné minulosti odkrývaly a tam také byli Němci exhumovaní. Oni to měli zařízený tak, že ty lidi dávali na náklaďák, na zámku to vyházeli a ti živí, kteří to tam házeli, museli pak vykopat hromadné hroby, a pak je tam naházeli. Kolik jich tam bylo? Říkám, jestli 45 nebo víc. Je to zjištěné, ale já jsem to už ani moc nestudoval. Nelíbilo se mně to, i když tady v Náchodě byly obrovské ztráty, lidé zde byli popravováni, ale tenhle způsob odplaty… Já byl tak trochu voják a to by vojáci dělat neměli, to mlácení a pak střílení zajatců. Těžko se vžít do situace těch lidí, kteří to dělali.

---