Rozhovor s Michalem Loučem

Rozhovor byl publikován ve Zpravodaji Univerzity Pardubice, č. 64/ červen 2010.

Když se mi dostala do rukou publikace autorů Tomáše Boušky, Kristýny Buškové, Petry Čáslavové, Kláry Pinerové a Michala Louče Českoslovenští političtí vězni. Životní příběhy (Praha 2009), sáhl jsem po ní s opravdovým zájmem už jen proto, že až olbřímí úkol, který vydání takové knihy představuje a to od čistě odborné (a velmi náročné) práce až po neméně namáhavé zajištění jejího vydání se ujali mladí badatelé (studenti a doktorandi) z univerzitních pracovišť z Prahy, Brna, Pardubic a dokonce skotského Glasgowa. Druhým důvodem byla skutečnost, že i mne se nějakým způsobem v dětství byť jen okrajově dotkly události jedné – po mém soudu z nejtemnějších – kapitol novodobých českých dějin. A konečně třetím zdrojem mého zájmu byla pouhopouhá zvědavost, kterou je možno vyjádřit prostou otázkou – Jak se mladí badatelé zhostili vskutku nelehkého úkolu, jehož širší kontexty jsou pravidelně – mnohdy velmi zkresleně – probírány na stránkách všech možných masmédií. Mohu říci jen jediné – nezklamali mne! Díky jejich usilovné odborné práci se zrodila publikace, kterou byl si měl přečíst každý. Ač nemám rád výraz povinná četba, přece jen by se mi líbilo, kdyby se tato knížka stala nikoliv povinnou, ale doporučenou četbou na všech typech středních škol. Kdyby se rozšířila v co nejširším okruhu čtenářské veřejnosti. Je to kniha vysoce odborná, ale přitom velmi srozumitelná. Šokující, zraňující, a právě proto tak velmi potřebná.

A právě proto, aby kniha vešla do povědomí akademické obce Univerzity Pardubice, požádal jsem jednoho z jejích editorů a autorů Michala Louče, studenta Katedry sociálních věd Fakulty filozofické, o krátký rozhovor. 

Michale, vydali jste – naprosto bez přehánění – nesmírně zajímavou knihu vypovídající o jednom z nejbolestnějších neuralgických bodů české historie 20. století. Co vás k tomu vedlo?
Zpočátku především pocit, že bývalí političtí vězni z 50. let jsou nesmírně poutavé a přitom nezaslouženě opomíjené téma pro výzkum. Když jsme se před pěti lety začali zabývat osudy této skupiny pamětníků, vzájemně jsme o sobě nevěděli a ani nám nebylo známo, že by probíhal nějaký ucelený orálněhistorický výzkum zaměřený tímto směrem. Rychle se zmenšující skupina žijících pamětníků současně k využití této metody doslova vybízela. Tento základní motiv byl asi stejný jak u mě, tak u kolegů Tomáše Boušky a Kláry Pinerové, se kterými jsem spojil síly v dalším bádání a společném hledání cest pro publikaci naší práce.

Později jsme zjistili, že zájem o osudy a „paměť politických vězňů" narůstá, příběhů je nahráváno značné množství, doposud však nešlo o ucelené akademické projekty, ale spíše projekty rázu publicistického. To v žádném případě nelze vnímat a priori negativně, protože se podařilo shromáždit cenný materiál, na druhou stranu to staví určité limity pro využití rozhovorů jako historického pramene. Příkladem může být absence širší analýzy a interpretace získaného materiálu, která by měla být hlavním výstupem orálněhistorického bádání, ale rozhovory nahrávané primárně za účelem publikace v masmédiích, takovou ambici nemají a ani mít nemohou. V rámci svých omezených možností jsme se proto pokusili tuto mezeru alespoň částečně zaplnit a tento svůj projekt i nadále považujeme za neukončený.

Jako mladí badatelé, nezatíženi vlastní zkušeností s touto poměrně nedávnou dějinnou etapou jste ke zvolenému tématu mohli přistupovat s jistým odstupem. Dařilo se vám to beze zbytku, nebo při mnohdy velmi emotivních rozhovorech, jste byli zasaženi silou citového náboje výpovědi?
Souhlasím, že příběhy, které se v naší knize objevily, jsou často velmi emotivní a za sebe mohu říci, že mě ta emotivnost zejména zpočátku poměrně zasáhla. Občas to jsou věci jakoby z jiného světa, i když to je právě pohled, kterého se musíme snažit vyvarovat. S názorem, že dnešní mladší generace badatelů je již nezatížená přímou zkušeností s komunismem a tedy jaksi objektivnější než ty dřívější, jsem se setkal již vícekrát. Dovolil bych si s ním ale poněkud polemizovat. O určitém odstupu hovořit můžeme, jeho míra je ale dle mého názoru zcela individuální. Každý badatel je ovlivněn svou osobní historii, motivacemi, okolním prostředím i vztahem k objektu svého bádání – výsledná podoba rozhovoru je tak výrazně ovlivněna i jeho „osobním vkladem". Už to, že ho zajímá určité téma, má své příčiny. Zde je hodně prostoru pro nutnou sebereflexi badatele v průběhu celého výzkumu. Sám jsem na sobě mohl pozorovat, jak se mé vidění mnohých věcí postupně mění a komplikuje. Dnes jsem v mnohých věcech zdrženlivější než dříve.

Co bylo při práci na této publikaci pro Vás osobně nejtěžší?
Těžký byl už samotný první krok, tedy první cesty za pamětníky, kdy jsem byl nucen přemýšlet o svých motivacích a oprávněnosti mého výzkumu obecně. Stále si snažím připomínat, že má aktivita může být i nechtěným zásahem do života lidí, kteří o takovou pozornost nestojí. Loni jsme například s jedním pamětníkem – synem politického vězně, obešli místa s osudy jeho otce. Vedle kostela, ze kterého měla vysílat jejich vysílačka, stojí statek. V něm tehdy žil další vězněný člen týž odbojové skupiny. Můj průvodce z čisté zvědavosti u statku zazvonil a nepříjemně tak zaskočil nepřipravenou dceru tohoto odbojáře.

Obtížné též bylo vybrat z již nahraných rozhovorů jen ty nejvhodněji se doplňující s rozhovory mých kolegů. Rozhodně neplatí, že rozhovory, které jsme do našeho výběru nezahrnuly, musí být nutně horší. Proto jsem rád, že máme k dispozici také internet, jakožto publikační nástroj, kde můžeme využít mnohem více nasbíraného materiálu, včetně dokumentů a audiovizuálních ukázek.

Čeho Vy sám si na knize nejvíce ceníte.
Moc si cením toho, že se nám podařilo získat podporu pro její vydání. Když jsem nahrával první rozhovory s politickými vězni pro svou bakalářskou práci, bál jsem se právě toho, že tyto věci pro ně dosti intimní povahy, skončí založeny kdesi v archivu. Za důležité považuji i to, že od narátorů, jejichž příběhy je nutné vnímat zejména jako dar, projev důvěry a trpělivosti, máme na knihu včetně analytických kapitol, pozitivní reakce.

A konečně poslední otázka – Co vám tato práce dala? A to nejen z hlediska odborného. Obohatila nějakým způsobem i váš dosavadní život?
Ten vliv je nepochybně veliký. Projektu jsme věnovali a stále věnujeme mnoho času. Ostatně rádi bychom se tomuto tématu věnovali i v budoucnu. Zcela jistě mě ovlivnilo setkání s pamětníky, mezi nimiž je řada jedinečných osobností. Cením si i spolupráce a dlouhých debat s kolegy Bouškou, Pinerovou, Kristýnou Buškovou a Petrou Čáslavovou. Byť jsme každý z jiné školy a oboru, zdá se, že jsme v mnohém nalezli společnou řeč.

Důležité bylo i poznání mnohosti perspektiv vidění minulostí, jichž jsou nositeli. Začal jsem též vnímat pohled politických vězňů 50. let jako jeden z řady pohledů, které vedle sebe v dnešní společnosti koexistují a soupeří. Je to stále zajímavé téma. Stačí jen nahlédnout do médií a je vidět, že k různým konfliktům interpretací dochází neustále a minulost je stále živá.

Pro redakci univerzitního časopisu připravil doc. PhDr. Oldřich Kašpar, CSc., Katedra sociálních věd FF