Josef Doleček
Chalupu č.121 v Českých Petrovicích koupil dědeček našeho tatínka František Doleček (nar. 8. července 1837), tehdy bytem v Klášterci nad Orlicí č.9 – v bývalé škole. V roce 1889 se přestěhovali do Českých Petrovic jako první česká rodina. Chalupa stála pod Adamovým kopcem. Otec našeho tatínka Antonín Doleček (nar. 29. září 1876) převzal chalupu v roce 1892 a oženil se s Annou Rychlínkovou (nar. 8. srpna 1881) ze Slatiny nad Zdobnicí. Narodily se jim čtyři děti: Antonín 14. února 1907, Anna 7. dubna 1909, Josef 5. září 1911 a Jaroslav 31. ledna 1914.
Dědeček Antonín Doleček za první republiky velice usiloval o to, aby byla v Českých Petrovicích zřízena česká škola. Po nekonečných jednáních v Praze dosáhl toho, že 4. října 1920 byla zřízena jedna česká třída v tehdejší německé škole. V roce 1935 provedl náš tatínek s babičkou a dědečkem rozsáhlou přestavbu chalupy na moderní hospodářskou usedlost. U obytné části byly vyzděny pouze pilíře, přestavba této části byla plánována na pozdější dobu. Při silné bouři jim vítr odnesl novou střechu z celého objektu, takže ji museli zhotovit znovu.
Po smrti dědečka (19. září 1936) zdědil polovinu usedlosti náš tatínek Josef Doleček, druhá polovina patřila babičce Anně Dolečkové. Tatínek se s naší maminkou Emilií (rozenou Vágnerovou z Klášterce nad Orlicí, osada Lhotka) oženil 30. ledna 1937. Bydleli společně s babičkou a svobodnou tetou Annou. V této době – v roce 1937 – byly v Českých Petrovicích pouze tři české rodiny, tři smíšené a ostatní německé. Soužití se všemi obyvateli ve vesnici bylo dobré, tatínek uměl německy, a proto nebyly problémy s dohovořením. Usedlost č.121 byla umístěna v blízkosti velkého vojenského opevnění zvaného Adamák, na jehož vybudování byl zčásti zabrán i pozemek – pole patřící k č. 121. V roce 1938, když hrozilo nebezpečí střelby, odstěhovali se rodiče s malou dcerkou Miluškou (nar. 28. března 1938) a nejnutnějším vybavením k babičce Vágnerové do Dola (Lhotka). Když se situace uklidnila, vrátili se zpět a dál hospodařili s babičkou a tetou.
Po zabrání Sudet se rodiče hlásili k české národnosti, dostali cizinecké pasy a příslušnost protektorátu, obec Klášterec nad Orlicí. Tehdy požádali o výměnu usedlosti – České Petrovice za Klášterec nad Orlicí – ale nebylo jim vyhověno. Zůstali bydlet v Českých Petrovicích, ale jako českoslovenští občané patřili do obce Klášterec nad Orlicí. V roce 1939 se narodil syn Josef (28. července) a 28. března 1941 dcera Anna. Tatínek měl velkou zálibu ve strojích a jeho životním snem bylo co nejvíce zdokonalit a ulehčit práci v zemědělství. Byl velice skromný, nekouřil, nepil alkohol a tak z úspor a maminčina věna si koupili v roce 1940 traktor DEUTSCH 11. Později přikoupili dva valníky, dvoukolák, obilní samovaz a různé závěsné zařízení k traktoru – pluh, brány, vyorávač brambor, atd. Postavili malou dílnu a také domácí elektrárnu. Některé nářadí a zařízení pro hospodářství si tatínek – ačkoliv nebyl vyučen – zhotovoval sám a také si všechno včetně traktoru dokázal opravit. Vynalezl a zhotovil si sazeč brambor, který po letech uveřejnilo JZD jako svůj vynález.
V roce 1943 se narodil Antonín (10. února). Stále hospodařili společně s babičkou a tetou a tísnili se se čtyřmi dětmi v jedné malé místnosti bez příslušenství. Babička naše rodiče přemlouvala, aby si požádali o prázdnou usedlost č. 57 (po německých obyvatelích), aby mohli s dětmi pohodlněji bydlet. Důvodem bylo také to, že na č. 121 byla neprovdaná teta a babička se domnívala, že se pak snadněji provdá. Bylo také uvažováno o dokončení stavby – obezdění obytné části budovy, protože to se v pohnuté válečné době neuskutečnilo. Přídělovým listem byla usedlost č.57 rodičům přidělena.
Na podzim roku 1945 jsme se odstěhovali z tatínkova rodného domu. Přání babičky se bohužel nesplnilo, tetička zůstala svobodná a po těžké nemoci dne 19. září 1946 zemřela. Hospodářství č. 57 bylo na křižovatce silnic z Klášterce nad Orlicí, Čiháku a Mladkova. Říkalo se tam na „rozcestí" – proto také my jsme byli „Dolečkovi z rozcestí". Rodičům se tam vůbec nechtělo, měli v živé paměti, s jakým bolem majitelé (Tomanovi – němečtí starousedlíci) tento svůj domov opouštěli, ale babiččino přání a stísněné prostory, které u babičky obývali, je k přestěhování nutily. Hospodářství bylo v neutěšeném stavu po vydrancování sovětskou armádou a prvními dosídlenci – Havalovými.
Ze západní fronty (ze zajetí v USA) se vrátil tatínkův kamarád Karel Hubálek, který neměl kde bydlet, protože jeho rodná chalupa v roce 1943 vyhořela. Tatínek se ho ujal, poskytl mu bydlení i stravu a zaměstnal ho jako kočího. Otec Karla bydlel u babičky a pomáhal v hospodářství. I na ostatní prázdné usedlosti po německých obyvatelích se přistěhovali noví osídlenci, např. předseda akčního výboru – bývalý vlajkař, předseda národního výboru – bývalý fašista, předseda KSČ – válečný udavač, atd. Přistěhovalo se i několik dobrých hospodářů, ale většina byla těch, kteří hospodařit neuměli. Jejich hospodářství chátrala, pole nechávali neobdělaná, dobytek rozprodávali. Situaci mělo zachránit založení JZD. V roce 1947 se narodila další dcera – Marie (28. dubna).
Začínala agitace k založení družstva. Jednoho dne se v novinách objevila zpráva, že se v určitý den bude konat v Českých Petrovicích tzv. „zorání mezí". Většina občanů ve vesnici o této chystané akci ani nevěděla a také s jejím uskutečněním nesouhlasila. Vyhlásili podpisovou akci, kdo je pro zorání mezí, aby se podepsal. Sám předseda JZD tuto listinu podepsal a večer tajně obcházel občany, aby listinu nepodepisovali, on sám že podepsal jen proto, že se domníval, že se zorání neuskuteční. Toto vše pak později popřel, naopak svedl to na našeho tatínka, který nikde nebyl, nikoho nepřesvědčoval, ani nikomu své názory nevnucoval. Byl přesvědčen a věděl ze zkušeností, že zoráním mezí mohou vzniknout veliké škody. V případě prudkých lijáků či v zimě při náhlém tání sněhu byla při větších rozlohách půda splavována ze strání dolů.
Rodiče nechtěli prozatím ani vstoupit do JZD. S traktorem i ostatními stroji a nářadím tatínek vypomáhal sousedům na poli, kdykoliv požádali. Zakoupil Dieselův motor a dynamo a vyráběl tak elektrický proud pro horní část obce (dolní část byla zásobována elektřinou ze mlýna). V jakékoli době s autem či saněmi zajel pro lékaře nebo nemocného odvezl k lékaři, porodní asistentku vozil k rodičkám po celém okolí, apod. Nikdy nikomu neublížil, když nemohl pomoci sám, potěšil alespoň dobrým slovem. Z těchto důvodů byl u dobrých hospodářů i jiných lidí z vesnice oblíben, a oni proto, že jim tatínek ve všem pomáhal, nechtěli do JZD vstoupit. Tatínek byl toho názoru, že když zakládající členové družstva nedokázali hospodařit na malých pozemcích, nebudou asi dobře hospodařit ani v JZD. Chtěl proto se vstupem do družstva počkat až do doby, kdy se ukážou jejich výsledky. Budoucnost ukázala, že měl tatínek pravdu.
Přesto, že rodiče nebyli členy JZD, zapůjčoval tatínek družstvu bezplatně traktor, závěsné nářadí a vše, co JZD požadovalo. Asi se jim to jevilo jako ostuda, že si musí JZD vypůjčovat stroje od soukromníka, nebo to byla závist, že zinscenovali akci na odstranění tatínka, později i ostatních členů rodiny z obce. V roce 1950 se narodil Jaroslav (13. června).
Jednoho dne, když tatínek pracoval na poli, navštívili ho dva muži z Králík (jeden z nich se jmenoval Zadrobílek). Naléhali na tatínka, aby do družstva nevstupoval, že se mu stala křivda, atd. Tento rozhovor byl tehdy vlastně tajný výslech a oni čekali, zda se tatínek o svých názorech rozhovoří. Usedlost č. 57 byla v roce 1950 téměř zaplacena.
Pak přišlo oznámení, že budou rodičům odebrány všechny stroje. Poslali tedy písemnou žádost na Ministerstvo zemědělství do Prahy a na ONV – zemědělský referát do Žamberka, aby byly stroje ponechány do doby ukončení polních prací, aby mohli splnit předepsané dodávky. Na tyto žádosti nepřišla ani odpověď. Za krátký čas přišli členové JZD s příslušníkem SNB a beze slov začali stroje zabavovat. Tatínek vyšel ze dveří, aby byl přítomen, ale předseda KSČ B. Lux na něho křikl: „Zalezeš!" a tak se beze slova vrátil zpět do bytu. Odvezli si, co chtěli, bez přítomnosti rodičů. Tentýž den večer přišel tatínkův kamarád Pepík Voksa a oznámil tatínkovi, že prý má být zatčen. Tatínka to tolik rozrušilo, že dostal srdeční a nervový záchvat, upadl do bezvědomí a přivolaný lékař konstatoval, že je jeho stav kritický. Maminky se jen lékař zeptal: „Kolik máte dětí?" a pak napsal zprávu, že tatínek musí mít naprostý klid. Nedoporučil ani převoz do nemocnice, protože by tatínek převoz nepřežil. Hned druhý den pro tatínka přijeli muži v civilu. Kdo to byl, maminka nevěděla. Ukázala jim lékařskou zprávu, kterou si vzali a odjeli. Následujícího dne, 13. září 1950, přijeli znovu a tatínka tak, jak byl v pyžamu na lůžku, vzali a odvezli neznámo kam. Maminka zůstala sama se šesti dětmi, nejstarší Milušce bylo dvanáct let a nejmladšímu v ten den byly tři měsíce. Za deset dnů – do té doby nic o tatínkovi nevěděla – dostala maminka zprávu z nemocnice v Hradci Králové, že je tatínek propuštěn, aby mu přivezla oblečení. Když do nemocnice přijela, tatínek už tam nebyl. Na dotaz, kde je, mamince přítomný lékař řekl, že neví, že si pro něho přijeli. Bál se říci, kdo tatínka odvezl. Pak se přece nad maminkou slitoval a řekl jí, aby se zeptala na některém útvaru STB a poradil jí, kde by se měla dotázat. Když dotyčnou budovu našla a ptala se po tatínkovi, stráž u vchodu ji odbyla slovy, že se nemusí obávat, že ho obléknou, najíst také něco dostane a za čas že mamince možná napíše. Bylo to ovšem řečeno s velkou ironií. Později se dozvěděla, že na adrese, kde tatínka hledala, vůbec nebyl. V této době byl také zatčen strýc Antonín Doleček z Králík.
Každý den přijíždělo do vesnice auto s příslušníky v civilu, kteří vyslýchali vesničany, některé si k výslechu předvolávali do Žamberka. Tak sháněli proti tatínkovi materiál, podle kterého by ho pak mohli obvinit. Tatínkův kamarád Karel Hubálek, který u nás dosud v hospodářství pomáhal, se po takovémto „výslechu" oběsil. Dne 14. listopadu 1950 přijeli z krajského velitelství SNB Hradec Králové k provedení domovní prohlídky. Byl to vrchní strážmistr Alois Jelínek, mladší strážmistr Oldřich Novák, Zdeněk Nunvář (z Helvíkovic), strážmistr Arnošt Kovář (ze Žamberka) a poručík Rudolf Kreitzer jako osoba úřední. Všechno přeházeli, hledali zbraně, ale nic nenašli, protože jsme nikdy žádné neměli.
Hádali se mezi sebou, kdo si co odnese z maminčiny výbavy. Nevadila jim ani její přítomnost – tak byli bezohlední. Odnesli si mimo jiné i příbory, které rodiče dostali svatebním darem. Ve stodole přeházeli obilí, naházeli zrní do brambor, slámy i lnu. K večeru, než odjeli, maminku upozornili, že nesmí s ničím manipulovat, že je všechno zabavené. Na hlídku přes noc přijeli dva příslušníci SNB z Mladkova. Druhý i následující dny přijížděli příslušníci z Hradce Králové znovu a pokračovali v „prohlídce".
Maminka se šla zeptat na MNV, jak si má počínat, že je všechno zabavené, ale že je potřeba krmit dobytek atd., ale bylo jí sděleno, že neví, prý nedostali žádné pokyny. Přes zákaz od příslušníků, že nesmí s ničím manipulovat, maminka dál krmila všechen dobytek, dvě klisny a dvě hříbata tak jako dříve, aby zvířata nepošla hlady. Představitelé JZD se jí vysmívali, že krmí zadarmo.
Po delší době maminka obdržela peníze za mléko – za období do zabavení majetku. Měla ještě nárok na výtěžek z hospodářství a za prasátka od dvou prasnic, ale nedostala už nic. Předseda JZD řekl, že budou od nás všechno přebírat, že nemají mamince peníze dávat. Kdo peníze převzal, se maminka nedozvěděla. Rozhodoval předem o všem, ačkoliv ještě nebyl soud. Už tehdy se v obci říkalo, že bude tatínek odsouzen k patnácti letům vězení.
Hlavní přelíčení bylo v Praze – Pankráci dne 23. ledna 1951. Pozvánku k soudu maminka neobdržela, o tomto termínu se dozvěděla od tety Olgy z Králík, které pozvání došlo, a tak jela také. Zhrozila se, jak tatínek vypadal. Při výslechu ho fyzicky týrali a vyrazili mu i několik zubů. Nesměla s ním vůbec hovořit, ani fotografii dětí mu nesměla dát.
U soudu byla maminka prvně, ale hned z jednání pochopila, že už je všechno předem rozhodnuto. Připadala si tam – a teta Olga rovněž – jako na divadelním představení, kde všichni hovoří dle připraveného scénáře. Rozsudek vyzněl: „... že se sice nedopustil trestného činu, ale svým chováním by mohl narušovat dnešní zřízení. Protože je zapřísáhlý nepřítel socialismu a pro výstrahu druhým, odsuzuje se jen k pěti letům odnětí svobody s ohledem na jeho početnou rodinu. Jinak by byl odsouzen na patnáct let. Dále k pokutě 20 000 Kčs, propadnutí veškerého majetku a ztrátě občanských práv."
Společně s tatínkem byl také odsouzen strýc Antonín Doleček, kterému dávali za vinu, že tatínkovi jeho rozhodnutí nevstoupit do JZD nerozmluvil. Měl ho prý ke vstupu do družstva přesvědčit. Jeho trest byl dva roky odnětí svobody, 10 000 Kčs pokuty a konfiskace poloviny majetku. Na základě tohoto rozsudku se sousedé, kteří do JZD odmítali vstoupit, zalekli a přihlášky podepsali. Přes toto všechno JZD neprosperovalo, několikrát se rozpadlo, znovu bylo založeno, pak vše převzal Státní statek Králíky.
V lednu 1951 maminka požádala o potravinové lístky, ale nedostala je. Do té doby nás všemožně podporovaly a zásobovaly potravinami maminčiny sestry, ačkoli samy neměly nazbyt. Jinak bychom asi umřeli hlady. Dovršením všeho bylo, že na návrh sociální pracovnice Reineltové z Letohradu – Orlice chtěli mamince odebrat děti a umístit je v dětských domovech. Tomu se však rázně vzepřela a prohlásila, že děti nikomu nedá. Tehdy za maminkou přišel předseda JZD B. Lux s příslušníkem SNB p. Brabcem, aby se zřekla svojí poloviny majetku ve prospěch státu a potom že potravinové lístky dostane. Na tento nátlak maminka vlastní rukou napsala, že se svojí poloviny majetku zříká. S ohledem na děti a babičku, která už tehdy byla sama a nebyla schopna se uživit, mamince nic jiného nezbývalo. Ani tety nás už nemohly podporovat. Tetička Baierova přišla požárem, který sousedka Šípková úmyslně založila a strýcovu matku zavraždila, o všechen majetek. Nemohla jim být na obtíž ještě maminka s dětmi a babičkou.
Na základě výše uvedeného zřeknutí se majetku potom maminka potravinové lístky obdržela, ale zároveň jí předseda JZD B. Lux řekl, že si má sehnat práci a byt. To už byl všechen dobytek od nás odveden. Najít si v tuto dobu práci, to bylo velice těžké. Tatínek byl ve vězení, šest malých dětí a sedmdesátiletá babička, která také potřebovala obživu – maminka nikde nemohla práci sehnat. Až na velkou přímluvu p. Trojanové z Pastvin ji přijali v OEZ Letohrad a to na dvousměnný provoz do strojovny, kde pak pracovala dvacet let. Zaměstnali ji s podmínkou, že nebude žádat volno, kdyby byly děti nemocné. I toto zaměstnání bylo velice problematické, do práce maminka jezdila přes dvacet kilometrů, v zimě autobus jezdil jen z Klášterce nad Orlicí a tak musela k autobusu docházet pět kilometrů pěšky. Stalo se několikrát, že z odpolední směny musela jít pěšky až z Letohradu do Českých Petrovic, když přes velké závěje a nepohodu autobus nejel. Jít domů musela, byly tam děti bez dozoru a musela jim uvařit jídlo. Tak to trvalo dva roky, pak na přímluvu spolupracovnic ze závodu OEZ nám byl přidělen zdravotně závadný byt. Dvě malé místnosti bez příslušenství, okna do průjezdu, kam nikdy nesvítilo slunce, WC přes dvůr, bez koupelny a bez vody. Pro vodu jsme si museli chodit do skladu prodejny. V pokoji se nedalo topit, na stěnách byly stále kapky vody, jaké tam bylo vlhko, pod okny nám ve dne v noci zapínal a vypínal mrazící agregát. Ale i za tento byt byla maminka vděčná, jen aby se mohla více věnovat dětem a nebyla tak dlouho mimo domov.
Babička s námi nechtěla jít, zůstala v Českých Petrovicích. Její polovinu majetku převzalo bez náhrady JZD, druhá polovina byla již dříve zkonfiskována na základě odsouzení tatínka, který byl spolumajitelem. Babičce byl přiznán starobní důchod ve výši 100 Kčs měsíčně. Přes zimu bydlela s námi ve stísněných podmínkách v Letohradě. Zemřela 11. září 1961 v Českých Petrovicích.
Byla to velice těžká doba, maminka stále dostávala upomínky za nezaplacené účty (elektroinstalace č. 57 v Českých Petrovicích, Státní spořitelna – půjčka na kejdovací zařízení, dluh v Hospodářském družstvu za osivo, atd.). Všechny výše uvedené pohledávky mělo proplatit JZD, protože všechno převzalo a i elektroinstalace byla zřízena až po převzetí usedlosti č.57 družstvem. Rodiče novou elektroinstalaci nepotřebovali, protože si elektřinu pro sebe i ostatní sousedy vyráběli sami. Pokud se týká kejdovacího zařízení, které bylo zakoupeno v roce 1949 (pumpa, 200 metrů duralového potrubí a hadice v hodnotě 80 000 Kčs), to jsme použili celkem třikrát. Potom ho převzalo JZD, potrubí se rozkradlo a pumpu nakonec odvezli do šrotu. Mamince ale stále docházely upomínky, že musí dluh zaplatit. Nakonec pohrozili soudem ručitelům a ti dlužnou částku uhradili. Aby ručitelé nevzpomínali na naši rodinu s hořkostí, zaplatila jim maminka po menších částkách veškerý dluh.
Tatínek byl zařazen v nápravném zařízení Králův Dvůr na práci v Železárnách. Tam byl asi půl roku, pak byl přemístěn na těžkou práci do kamenolomu Mořina, kde pracoval v těžbě pod zemí se sbíječkou. Utrpěl tam dvakrát úraz – rozdrcení chodidla a zlomeninu ruky. Na Mořině byl tři roky (jako dobrý pracovník dostal za odměnu třetím rokem krátkou dovolenou), poslední dobu před ukončením trestu byl na Pankráci v Praze. Tam ho převezli proto, aby mu dali do pořádku chrup, protože ve vyšetřovací vazbě tatínkovi zuby vyrazili. Na Mořině nebyla žádná lékařská péče. Celou opravu (můstek horní i dolní) si ale musel zaplatit. Z vězení byl propuštěn na základě amnestie.
Po návratu z vězení tatínek nastoupil do autodílny Komunálních služeb v Letohradě jako automechanik. Ačkoliv byl velice zručný a opravil všechno v krátkém čase, tak jak mistr ustanovil, byl špatně honorován. Mistr to zdůvodňoval tím, že tatínek nemá výuční list a že byl ve vězení.
Tatínek odešel z tohoto místa a nastoupil do závodu OEZ. Ve volných chvílích opravoval auta, motocykly a vše, co si kdo přál. Pochopitelně, nejčastěji to bylo za „Zaplať Pán Bůh" a mnohokrát mu zákazníci nezaplatili ani za náhradní součástky.
Tatínek zemřel dne 5. prosince 1959 ve věku 48 let na zranění, které utrpěl při autonehodě.
Maminka si přála, aby tatínkovi nad hrobem zahráli skladbu „Rodné lány". To byla tehdy zakázaná píseň, a ačkoliv muzikanti dost riskovali, přesto ji tatínkovi na rozloučenou zahráli, protože byl velice oblíben a všichni ho měli rádi.
Rodinné přídavky na děti už maminka v prosinci nedostala. Na žádost závodu OEZ, kde stále pracovala, dostala v březnu zálohu a teprve v červenci 1960 sirotčí důchod. V připomínce bylo uvedeno, že sirotčí důchod dostává v nekrácené výši, ale maminčin vdovský důchod, ten že je snížen, protože byl tatínek trestán dle zákona na ochranu republiky. Údajně to „zařídili" soudruzi z Městského národního výboru v Letohradě. Původní návrh byl, aby se krátil i důchod sirotčí, ale v tomto jim Důchodovým zabezpečením v Praze nebylo vyhověno.
V roce 1969 byl tatínek (i strýc) rehabilitován, ovšem bez jakéhokoliv finančního odškodnění.
V červenci 1992 bylo mamince nynějším předsedou JZD Klášterec nad Orlicí ing. Žďárským umožněno prohlédnout si po čtyřiceti letech oba objekty v Českých Petrovicích. Byl to pro ni šok. Budova č.57 s přilehlými kolnami je úplně zdevastovaná, je určena k demolici. Stodola, kde si prý JZD buduje sušárnu léčivek, ta je v dobrém stavu, jen střecha je už několik let částečně poškozena. Zavinili to při kácení stromu, který v blízkosti vyrostl. Objekt č. 121, tatínkova rodná a přestavěná usedlost, je v havarijním stavu. Obytné místnosti jsou vybourány a spojeny ve velký chlév, střechou zatéká, z kolny si zdejší děti odbouraly materiál na stavbu různých „bunkrů" a „chatek". Stodola, která byla tehdy, když ji JZD převzalo, v dobrém stavu, je srovnána se zemí.
Byl to žalostný pohled – hospodářské budovy, než tatínka zavřeli, byly rodiči jen čtrnáct roků po stavbě užívány a nyní je vše v takovém hrozném stavu. Všichni se můžete přesvědčit, jací „hospodáři" tam tehdy „vládli" a jak si takto získaného majetku vážili. Jeden z hlavních aktérů, kteří toto všechno zavinili, dosud žije. Je to bývalý předseda JZD B. Lux. Komunisté si mohli dovolit všechno a nikdo je za to nepotrestal.
Všechny tyto informace, které jsou zde napsané, mohou potvrdit dosud žijící svědci, např. Karel Pácha, Josef Voksa, Jaroslav Doleček, Antonín Pácha, Vratislav Hovad a jiní, kteří v Českých Petrovicích v době, kdy se naší rodině stala tato hrozná křivda, žili a dosud žijí.
Když se lidé naší maminky ptají, jak je možné, že všechno to trápení vydržela a zvládla, jen se pousměje a odpovídá těmito slovy: „Musela jsem – kvůli dětem, kvůli manželovi... a mohla jsem se taky opřít o Pána Boha. Vždy jsem si říkala, že na tom jsou někteří lidé ještě hůř."
Taková je naše maminka, nežaluje na osud, nenaříká, je skromná, milující, všem odpouštějící.
Příběh Josefa Dolečka a jeho rodiny zaznamenaly Emilie Dolečková, manželka Josefa Dolečka a Anna Stoklásková, jeho dcera. Text a foto jsou zveřejněny s laskavým svolením Milady Moravcové, vnučky Josefa Dolečka.
Fotogalerie
