Jaká je cena utrpení?
Rok 1989 ukončil téměř čtyřicetileté trvání diktatury komunistické strany, která za sebou zanechala množství traumatických vzpomínek na období stráveného ve věznicích a pracovních táborech. Rozpadlo se mnoho rodin a bylo zničeno bezpočet kariér. Následovalo období, kdy se československá společnost měla vyrovnat s tíživou minulostí a konečně napravit bezpráví vůči perzekuovaným osobám. Československo a posléze Česká republika, přijaly v posledních 30 letech řadu zákonných i společenských opatření, které vedly k vyrovnání se s následky komunistické diktatury. Byly přijaty rehabilitační zákony, které měly obětem navrátit jejich společenské postavení, byl schválen zákon o restituci znárodněného majetku, prosazen lustrační zákon, otevřeny archivy a založena instituce zabývající se historií nacistické a komunistické diktatury. Přesto oběti porušování lidských práv v médiích často vyjadřovaly nespokojenost nad procesem vyrovnání se s komunistickou minulostí a znepokojení nad nebezpečím návratu komunistické ideologie.
Političtí vězni již v lednu 1990 založili organizaci Konfederace politických vězňů (KPV), která měla hájit jejich zájmy a prosazovat jejich cíle. Po více než dvě desetiletí KPV působila jako významný partner pro prosazování důležitých paměťových zákonů. Jedním z nejvýznamnějších byla nejen rehabilitace, ale i způsoby odškodnění za utrpěnou bolest. Většina bývalých politických vězňů v Česku dosáhla v roce 1990 pokročilého věku, a proto bylo nutné co nejdříve obnovit jejich občanská práva a uznat jejich nevinu. Namísto individuálního soudního přístupu byly neoprávněné tresty zrušeny a majetek byl vrácen ex lege. Tato forma rehabilitace nejen že vycházela částečně z negativních zkušeností aplikace rehabilitačního zákona z konce šedesátých let, ale byla výhodným řešením i pro komunistické politiky, protože jim umožnil rehabilitovat politické vězně, aniž by musela být řešena otázka, kdo je za bezpráví zodpovědný. Političtí vězni byli rehabilitováni, náležela jim náhrada ušlého výdělku, byli odškodnění za ublížení na zdraví během vazby nebo výkonu trestu a náležel jim příplatek v důchodu. Zákon byl schválen nedlouho po Sametové revoluci již 23. dubna 1990.
V následujících letech Česká republika sahala k dalším formám finančního odškodnění. Šance KPV při prosazování jejich zájmů se zvýšily s novou politikou paměti prosazovanou ODS a podporovanou malým počtem antikomunistických politiků sdružujících se kolem křesťanských demokratů. V letech 2001 až 2009 se postupně rozšířil rozsah kompenzací, které nově zahrnuly osoby internované v táborech nucených prací, osoby unesené do SSSR a vysokoškolské studenty, kteří nemohli z politických důvodů dostudovat. V tomto období postupně docházelo také k uplatnění dalších druhů kompenzací. V roce 2001 byla politickým vězňům, kteří byli uvězněni déle než 12 měsíců, přiznána paušální částka ve výši 120 000 Kč plus 1 000 Kč navíc za každý další měsíc odnětí svobody. O tři roky později přijala vláda České republiky nařízení ke zmírnění křivd způsobených komunistickým režimem, podle kterého náležel politickým vězňům příplatek k důchodu a v roce 2009 byl politickým vězňům přiznán nárok na poskytnutí jednorázového příspěvku jako náhrady mzdy za dovolenou. Konfederace politických vězňů od devadesátých let usilovala o zákonné uznání protikomunistických aktivit bývalých politických vězňů, což se podařilo až v roce 2011, kdy byl schválen zákon o účastnících odboje a odporu proti komunismu. Na jeho základě byly osoby, které byly Ministerstvem obrany shledány jako aktivní účastníci, odměněny 100 000 Kč a jejich důchod zvýšen na jeho průměrnou výši.
Otázky ohledně odškodnění obětí lidských práv a jejich zajištění pro důchod se objevily znovu v listopadu roku 2023, kdy dva bývali disidenti Jiří Gruntorád a John Bok drželi přes týden trvající hladovku před budovou Úřadu vlády. Důvodem byly nízké penze odpůrců a odpůrkyň diktatury komunistické strany. V případě bývalých disidentů výši důchodů totiž ovlivňuje skutečnost, že řada z nich byla přinucena emigrovat a nemohli si dostatečně dlouhou dobu přispívat do sociálního a důchodového pojištění. Již několik týdnů po této hladovce ministr práce a sociálních věcí Marián Jurečka přišel s návrhem novely, která přiznávala průměrný důchod pro osoby oceněné podle zákona o účastnících odboje a odporu proti komunistickému režimu. Ten byl nebývale rychle schválen na začátku roku 2024.
Ačkoliv se Česká republika v minulosti zasadila v porovnání s jiným postsocialistickými zeměmi o celkem štědrý přístup k odškodnění obětí lidských práv, přesto jsou bývalí političtí vězni často zahořklí a vyjadřují pocity zneuznání. Jen necelých šestnáct procent z respondentů výzkumu politologa Romana Davida v roce 2002 považovalo jejich odškodnění za dostatečné. Tato rozmrzelost se následně projevovala i v jejich nespokojenosti s polistopadovým politickým vývojem a ve velkém zklamání. V rámci transitivní spravedlnosti se dlouhodobě vedou debaty o tom, zda a jak je možné odčinit bezpráví a utrpení. Je pouze finanční kompenzace dostatečná? Jakým jiným způsobem mohou být oběti lidských práv odškodněny a uznány, aby došlo k požadovanému smíření a zlepšila se kvalita nejen jejich materiálního, ale také psychického života? To jsou velmi důležité otázky, protože je důležité, aby oběti měly pocit, že jsou společností uznávány a že jsou její součástí. Naleznout ten správný způsob, je vždy ale velmi obtížné.
Klára Pinerová
Projekt je spolufinancován EU
Článek vznikl na základě projektu „Political Polarisation and Communist Past: Czech and German Case“ č. 101109026, řešeného na Technické univerzitě Drážďany.