Ohlédnutí za diskusí na konferenci Forum 2000

12x

4x

Tento text je malým ohlednutím za naším diskusním panelem „Lesson taken (?). Role of Political Prisoners in our Past, Presence and Future", který byl součástí doprovodného programu 14. ročníku mezinárodní konference Nadace Forum 2000, každoročně pořádané v Praze pod záštitou Václava Havla.

Jako první vystoupila Trudie Bryksová, manželka brigádního generála in memoriam Josefa Brykse, který za druhé světové války bojoval jako stíhač v bitvě o Británii, později byl sestřelen a několikrát uprchl z německých zajateckých táborů. Po skončení války si vzal za manželku Angličanku Trudie Rose a společně odešli žít do Olomouce. Jak Trudie Bryksová uvedla na diskusním panelu: „Přišla jsem do Československa v listopadu 1945. Byla jsem přesvědčena, že naše budoucnost je zajištěna a byla jsem těhotná, život v ČSR byl sice trochu jiný než v Anglii, ale zvládali jsme to." Po únoru 1948 byl Josef Bryks vyprovokován komunistickou Státní bezpečností (StB) k přípravě odchodu za hranice, zatčen a odsouzen nejprve na 10 let, přičemž trest byl brzy zvýšen o dalších 20 let. Ve věznicích a uranových dolech byl, přes svůj vážný zdravotní stav, držen až do své smrti v roce 1957. V jáchymovském táboře Rovnost zemřel, ve věku pouhých 41 let, na masivní selhání srdce. Stalo se tak nedlouho poté, co se dozvěděl, že mu socialistický režim nedovolí posílat část platu manželce a dceři Sonie, živořícím v exilu ve Velké Británii.

Trudie Bryksová vzpomněla, že: „Josef byl ve všech typech vězení, dokud nezemřel v Jáchymově. Byl to tragický osud pro hrdinu." O smrti svého muže však dlouho nebyla informována. Když se o manželově smrti dozvěděla, československé velvyslanectví ji tuto informaci odmítalo potvrdit a učinilo tak až poté, co svůj příběh zveřejnila v médiích. Československo mohla navštívit až po roce 1989, načež zjistila, že Josef Bryks má v místě svého rodiště stále příbuzné. Jeho synovec Karel Bryks naopak neúspěšně pátral po osudech své tety. Návrat do Československa tedy byl i navázáním zpřetrhaných rodinných vazeb.

K plné rehabilitaci Josefa Brykse došlo teprve v roce 2007. Jeho ostatky, které režim odmítl vrátit rodině, se podařilo nalézt teprve v roce 2009 díky úsilí historiků Aleše Kýra a Aleny Kafkové.

Druhým hostem panelu byl José Luís Garcìa Paneque, kubánský lékař, novinář a disident, podílející se například na tzv projektu Varela – petici za zavedení demokratických reforem na Kubě. Doktor Paneque byl zatčen v březnu 2003, v době vystupňovaných represí vůči kubánskému disentu a odsouzen ke 24 letům vězení za destabilizaci kubánského zřízení ve prospěch USA. Ve vězení přitom trpěl závažnými zdravotními problémy a ztratil téměř polovinu své tělesné hmotnosti. Propuštěn byl teprve v červenci roku 2010 a v době jeho návštěvy na konferenci Forum 2000 teprve čekal na setkání s rodinu, které se podařilo emigrovat do USA. „Jsem smutný z toho, že mnoho mých přátel je stále vězněno na Kubě." Dle doktora Paneque může Česká republika využít svých zkušeností s přechodem od socialistické diktatury k demokracii, s věcí, kterou se Kuba teprve jednou bude učit. Právě tyto roviny se propojily při vystoupení Trudie Bryksové, manželky československého politického vězně z 50. let 20. století a doktora Panequeho, jehož zkušenost politického vězně je navýsost aktuální.

Třetím hostem panelu byl český historik Miroslav Vaněk, který byl v letošním rokem zvolen předsedou Mezinárodní asociace orální historie (IOHA). Profesor Vaněk vzpomněl na dobu počátků orální historie a možností této metody při provádění výzkumů „totalitních režimů", připomněl však, že je nutné, aby byly při výzkumech využívány všechny dostupné druhy pramenů. Výzkum politických represí je jedním z hlavních témat orální historie a i v českém prostředí již několik takových výzkumů proběhlo - jedná se například o výzkumy Centra orální historie AV ČR či o řadu studentských prací. Zde je, dle názoru profesora Vaňka, nutné odlišovat projekty, které jsou v souladu s mezinárodním vývojem v oboru a jeho metodologickými standardy.

Posledním hostem debaty byl historik Tomáš Bursík, odborník na tematiku politických vězňů a vedoucí sekce novodobé historie Historického muzea v Praze. „První věc co mě trápí na zkušenosti politických vězňů a práce historika s nimi, je stavění zdí mezi politické vězně 70.-80. let a politické vězně let 50.-60. v Československu," uvedl Tomáš Bursík a dodal: „Myslím si, že život politického vězně je o lásce a o naději a je jedno, jestli jsou to padesátá, třicátá, osmdesátá léta, anebo dokonce rok 2010. Je to pravděpodobně nedostatečná práce nás historiků, že nejsme s to příliš oponovat nevyjasnění pojmů jako je politický vězeň, hrdinství, zbabělost a neustálé vyzdvihování některých vlastností na úkor jiných. Političtí vězni let 50.-60. měli naději, naději že to do švestek bouchne, nebo nás Američané přijdou osvobodit. Měli tuto naději političtí vězni let 70. a 80., mající dvacetiletou zkušenost života v komunistickém režimu? A přesto se ale rozhodli svým způsobem obhajovat svůj život, své myšlenky a šířit to dál." Dle Tomáše Bursíka mnohé ukáže už jen srovnání vývoje fungování různých opozičních skupin v Československu a v Polsku. U nás dle jeho názoru dochází ke sporům jednotlivých skupin, které se promítají například i do podoby návrhu zákona o třetím odboji, který opět staví zdi mezi politické vězně.

Závěrem bychom za tým Političtí vězni.cz rádi poděkovali všem hostům, účastníkům konference, partnerům a členům organizačního týmu Nadace Forum 2000.

(ml)