Rudolf Macek – Dětství bez otce a nástup na vojenskou akademii

1x

Jaké jste měl dětství?
Já jsem prožil dětství nedaleko. Bydleli jsme necelých sto metrů k městu v malém obchodě se sklem a porcelánem.  To bylo za života otce, tenkrát jsme byli vlastně čtyři. My jsme bydleli v jedné místnosti a za ní byl takový malý prostor, kde se rámovaly obrazy. Pak měl otec sklenářskou dílnu, co je Rubena[1]. Když se otec zabil, matka začala dělat sklenařinu a vedla obchod se sklem[2].

Byla vynikající obchodnice. To ještě teď a po válce mi lidé říkali: „Vaše paní matka, to byla paní obchodnice!“. Ona byla první vyučená sklenářka v republice a první mistrová[3]. Tenkrát se ženy do řemesla nehnaly. Když táta zemřel, tak nás máti živila a nevdala se. Ta se vdávala teprve až v roce 1945, když jsme byli dospělí. Já byl ve vojenské akademii, bratr byl vyučený umělecký sklenář. Já měl staršího bratra, který pak v roce 1969 emigroval a v roce 1994 zemřel ve Švýcarsku na rakovinu.

Vy jste s bratrem mamince pomáhali?
Víte, já jsem záviděl dělnickým dětem, protože ty přišly domů ze školy a šly dovádět. Já kolikrát přišel domů a máti říká: „Budeš mi hlídat v krámě, já mám do záložny“, nebo měla nějaké akce na stavbě. To jsme museli pomáhat.

Táta měl smrtelný úraz na stavbě v roce 1929, kdy na něj spadla bedna se sklem, dvacet pět metráků, dvě a půl tuny. To byly ty velké mrazy. On tam nemusel být, ale šel těm dělníkům, kteří to skládali za jinou firmu, pomoct. Ono jim to nějakým způsobem v tom mraze vyklouzlo a prostě mu to rozdrtilo celý spodek, pak druhý den v noci zemřel[4]. Tak jsme měli tak trochu složitý dětství. Mně byly necelý čtyři roky, bráchovi bylo sedm.

Samozřejmě, já jsem měl velmi málo vzpomínek na tátu. Řekl bych jen dvě vzpomínky na kontakt s tátou. A sice je to víceméně humorná historka mladého tříletého kluka, ani ne, když se sebral tady odtud, mašíroval až na nádraží přes celý Náchod a přišel na nádraží a jeden nádražák se ho ptá: „Co tady chceš, kluku?“. Já jsem mu říkal: „Já chci lístek za padesát halířů do Ameriky!“. Teď vedle stál takový veřejný posluhář, s červenou čepicí s číslem, a říká: „Jé, to je kluk Macků. Pojď, já tě vezmu a odvezu domů.“ Tak mě posadil na káru a vez mě přes Náchod a tam byla Meinlova prodejna. Popíjeli a vařili, tam kávu. Táta tam zrovna popíjel kávu a říká: „Ježíš, to je můj kluk, to je náš kluk“. Přišel a vzal mě do náručí. To je jediná vzpomínka před prodejnou Meinla, že jsem byl v náručí u táty.

Jak vzpomínáte na válečné období?
Tak to já jsem chodil do školy. Roku 1944 jsem nastoupil do obchodní akademie v Lounech, poněvadž jsem tam měl zase příbuzné a v Náchodě byla jen dvouletá obchodní škola. Já jsem chtěl dělat maturitu, protože jsem věřil, že po válce z akademie budu moci jít do vojenské akademie, a to se mi nakonec povedlo. Vojenskou akademii jsem absolvoval v roce 1947.

Nastoupil jsem tam 1. října. Mezi tím jsem dělal ještě zkoušky, nejdřív do letecké, pak do vojenské akademie. Dostal jsem pozvání do té vojenské, do letecké jsem nedostal. Pak, když jsem přijel na hory na dovolenou, tak říká tetka: „Bylo by hezčí, kdybys přijel v modrý“. Já jsem říkal: „Však víš, že mě nevzali“, „Ale vzali, máma ti to neposlala, tys byl v Hranicích“, přestože mně podepsala revers do vojenské akademie. Tenkrát tam bylo přes dva a půl tisíce žadatelů a šedesát jich brali, tak jsem si říkal: „Těch šedesát bylo asi chytřejších, než já“, a pak mně přišlo to pozvání a máti mně ho neposlala, že bych se zabil někde v luftě. Ono by to asi dopadlo stejně, byl bych zavřený anebo někde rozbitý anebo by si mě podařilo utéct.

---