Rudolf Macek – Amnestie a život po propuštění

1x

Kdy jste dostal amnestii?
Měl jsem dva sny. Jeden v roce 1960, že se na mne amnestie vztahovat nebude, a také, že ne. Druhý sen jsem měl v roce 1962, že mi amnestie vyjde. 9. května 1962 nás nepustili. Bylo nás tenkrát několik, ale já jsem se nebál. Víc jak po měsíci nás volali na poštu a dostali jsme dva dopisy. Jeden, že se na nás amnestie nevztahuje a druhý, že se vztahuje. Já tomu bachaři říkám: „Prosím Vás, tak který platí?“. On to důležitě čte a říká: „Ten, že se na Vás vztahuje“, a já říkám: „Tak můžeme jít domů, ne?“, „To ne, vy máte právo se odvolat“, proti amnestii, „ještě máte právo tady být týden“. To bylo 2. června a my šli domů 9. června, ale to už jsem považoval za fór.

Kdo na vás čekal po propuštění? Maminka?
Já jsem přijel domů. Ona věděla, že přijdu, i když jsem nepřišel na amnestii 3. června, kdy jsem dostal úřední poštu, ty dva dopisy, že se na mě amnestie nevztahuje a vztahuje, tak jsem sfáral dolů a předal jsem vzkaz mojí sestřenici, že přijdu určitě do týdne domů, tak to máti věděla.

Jak se vám dařilo po propuštění?
Nastoupil jsem do Rubeny Náchod jako lisovač technické pryže. Samozřejmě jsem se vyučil. Mám ještě výuční list s vyznamenáním, ale byla to obyčejná buzerace, poněvadž on tam nikdo nešel. Chodilo nás tam pár a oni říkali: „Oni vám aspoň budou dávat vyšší plat za to, že jste vyučení“, ale ono to dělalo asi jen tři procenta z platu, takže kdybychom tam nechodili, tak jsme ušetřili svůj čas. V Rubeně jsem dělal až do roku 1970. Ta kádrovačka tam, to byla manželka podplukovníka státní bezpečnosti, ta po mně teda šla, ta mě chtěla nechat znovu zavřít. Myslela si, že když nás přendají z technické pryže na výrobu meloplášťů, což byla horší práce a já jsem měl ještě nejhorší místo, tak nás zničí. Chodil jsem normálně do práce, udělal jsem si svoje hodiny a šel jsem. Tři měsíce jsem měl nárok na průměr, čili já jsem měl poměrně slušný plat, poněvadž na té technické pryži jsem si vydělal poměrně dost peněz. V pracovním zákoně byla jedna věc: „při přeřazení na jinou práci má zaměstnanec z tohoto důvodu právo dát výpověď“. Oni mě museli z Rubeny pustit. Já jsem dal výpověď. Když se to dozvěděl řiditel technických služeb v Novém Městě nad Metují, tak přišel a říká: „Rudo, vy chcete jít dělat do lomu?“- Já sem řekl: „Chci“, „Tak půjdete ke mně do lomu“. Oni měli malý lom. Šel se mnou ještě jeden kolega z technické pryže, který byl také přeřazen, tak dal výpověď také jako já a oni nás museli pustit. Když jsem si to nechával podepisovat, tak říkali: „Proč jdete pryč? Vždyť my bychom Vám dali práci, jakou byste chtěli“. Já jsem si vydělal peníze, ale s tou bábou jsem se nechtěl moc bavit. Já jsem tam měl hodně známých. Na té technické pryži mi to nevadilo, páč já třeba nedokážu dělat drobný věci a rychle. Mně nevadí, když to má pět kilo, dá to zabrat, ale to si dovedu poradit. Když jsem dělal polena pro škodovky, tak jsem si usekl prsty na lyse, konečky prstů mi to vzalo, tak jsem byl osm neděl vyřazený z práce na stavbě[1].

Musel jste se po návratu hlásit?
Ano, přišel jsem tady na policii, tam mě nechali dvě hodiny čekat, a pak samozřejmě: „My jsme vás nečekali, nemáme zprávu, že přijdete“, „Dobře, tady je zpráva, že mám přijít“, „No dobře“. Vykládali mi o tom, že v socialismu nelze jenom dobře pracovat, ale i jinak žít. Což mi dávali najevo, že by bylo dobré, kdybych se chtěl zapojit. Řekl jsem mu, že politické přesvědčení není ani košile ani kabát, že o převlékání už nemám zájem, takže jsem měl od nich celkem pokoj.

Jinak jsem se hlásit nemusel, i když mě hlídali. Vedoucí mně říkal, když jsem později přišel do podniku služeb, „Zase se na vás byli ptát“. Ony pak byly maléry. Já jsem dělal se střelmistrem, já jsem dělal v lomu a Leninovi ustřelili nějaký ruksak nebo co, tak se hned ptali, jestli jsem náhodou nebyl v Litoměřicích.

Co pro vás znamenal rok 1968?
Obrovskou naději. Přišli za mnou na jaře v roce 1968, že mám dělat předsedu dílenského výboru. Já jsem říkal: „Když to bude něco platný, tak to beru“, tak mě na dílně jednohlasně zvolili. To byla velká dílna, přes osmdesát lidí. Když to přišlo, tak bylo 2000 slov[2]. Já jsem to nechal natisknout: „Tam leží 2000 slov, kdo chce, ať to podepíše“. Nikoho jsem nekontroloval, nikoho jsem nenutil a oni to podepsali všichni. Pak měli někteří zlost, že to podepsali, že s tím měli problémy. Já tím, že jsem byl příliš aktivní, poněvadž já jsem byl předsedou přípravného výboru K231, to jim leželo nejvíc v žaludku, tak mě napsali do seznamu Norbert[3]. Tam jsme byli dva z přípravného výboru: Vladimír Bartík a já, ale mně nedokázali napsat, že jsem dělník. Mně do toho napsali, že jsem plánovač. Já jsem teda byl vyučený gumař, ale plánovačem jsem nikdy nebyl, ale v Norbertu mám, že jsem plánovač.

My jsme spolupracovali ještě s kamarády z K231, stýkali jsme se v Náchodě, a čekali jsme, páč já v roce 1968 prohlásil, že Rusáci nás neobsadí a jestli nás obsadí, že to tady bude znamenat konec komunistů. Zahrál jsem si na proroka. Trvalo to dvacet let, ale pravdu jsem měl. Říkal jsem to i na dílně, když jsem se loučil. Loučil jsem se už po obsazení, poněvadž mně zase řekli: „Ona tě chce odstranit z funkce předsedy“. Já jsem říkal: „Však já tady nemusím být!“. Tak jsem si svolal dílenskou schůzi a říkal jsem: „Já jsem vám slíbil, pokud budu moct pro vás něco udělat, že tady budu. Vzhledem k tomu, že doba skončila, já se s vámi loučím, děkuju za spolupráci a končím“. Ta bába z pracovního, byla náměstek řiditele pro nábor sil, úplně zuřila, že mně nemohla říct, že musím končit. Ale oni mi chodili říkat: „Hele, zase se o vás jednalo“. To nás byla taková parta sedmi lidí z výboru ROH[4], a když byla schůze, tak to bylo: Macek, Ing. Trejbalová, Stiblík, Dražan, Falta, potom Holub, bývalý předseda KSČ, a ještě Fila, to byl taky pak předseda KSČ, takže v této společnosti jsem se pořád objevoval na schůzích KSČ. Ten Holub byl ale výborný kluk a ten Fila taky, ale ten brzy zemřel.

Jak jste na tom byl následně při normalizaci v roce 1969?
Já jsem byl označen jako nepřátelská osoba druhého stupně a byl jsem v seznamu nepřátel komunismu, ale byli tam i předsedové okresních výborů a závodních výborů, hodně komunistů tam bylo, úředníků a lidí, kteří se hodně exponovali v roce 1968. Já jsem začal hned. Pak jsme upořádali velký sezení v Beránku[5] a tam se nás sešlo přes 450 politických vězňů, a to ještě někteří měli strach.

Cítil jste při normalizaci na vás větší tlak? Třeba, že by vás více sledovali? Vás, syna nebo manželku?
Manželku vyhodili hned. Já jsem se ženil 13. října 1962. Manželka dělala na zdravotním odboru na okrese a začali na ní tlačit. Hlavně na doktora, ať s ní rozváže pracovní poměr. Jenže manželka pak už byla v té době gravidní a doktor říká: „To si musíte udělat sami, to je protizákonné a já do tohohle nepůjdu“. Ten se za ní postavil, protože ji potřeboval, tam s ním v kanceláři dělali strašný lidi. Samozřejmě, když se potom vrátila z mateřské, tak si neměla kam sednout. Přeložili ji na výstavbu, a pak ji víceméně dohodou donutili podepsat odchod. Předseda ONV[6] jí říká: „Víte, soudružko, kdyby manžel měl rozkrádačku, tak byste tady mohla zůstat“ a ona mu řekla: „Já bych si zloděje nevzala.“ Pak sháněla práci. Původně ji chtěli v nemocnici, poněvadž ona v tom zdravotnictví dělala a měl o to zájem jeden urolog, primář. Jenomže v nemocnici byla nějaká paní Koblížková, soudružka, manželka jednoho mého spolužáka, to byl taky bolševik, pak hlídal vězně v Radvanicích, a říkali, že to byla taky svině. Byli asi shodného smýšlení a manželka se do té nemocnice nedostala. Původně pro ni bylo místo. To bylo zajímavé. Nějaká paní Hodačová[7], jakože půjde pryč, a v té době se jí vrátil manžel z exilu. Ne, že by ho zavřeli, oni ho vozili v šestsettrojce[8], přitáhl ze Západu spoustu věcí. Byl nejlepší agent Státní bezpečnosti, když pracoval proti sociální demokracii. On se vydával za sociálního demokrata, všude ho brali jako exulanta, činovníka bývalé sociální demokracie, tak se všude dostal a podával zprávy o činech sociální demokracie.

Nedělali ve škole nějaké rozdíly s vaším synem?
Za mnou chodila učitelka, aby syn nechodil na náboženství, načež já jsem na rodičovském sdružení, když o tom mluvila, říkal: „Paní učitelko, ale ústava nám dovoluje vyznávat náboženství, tak proč bychom to měli měnit?“. Lidi zase byli rádi, že to někdo řekl, protože ono chodilo těch dětí na náboženství víc. To bylo právě po roce 1968. Byl problém dostat ho na průmyslovku, ale pak se tam dostal. Zase jsem měl známé. Já jsem dělal v té době v lomu u služeb a řekl jsem to řediteli. Ten se choval dost slušně a zařídil u ředitele v Dobrušce, aby se tam dostal.

Jak vám vydržely přátelské vazby po propuštění? Scházeli jste se? Na koho nejvíc vzpomínáte?
Scházeli jsme se hlavně po roce 1987. To jsem se dostal na Havlíčkobrodsko. Zjistil jsem, že je zde kamarád, důstojník Pepa Čechů a tam jsme se hodně scházeli. Taky jsem v Havlíčkově Brodě vyhledal Víta Tajovského[9]. Přátelství s Vítem bylo velké. To byl zlatý člověk. Ti hoši, kněží, byli všichni vynikající. Když jsem se potom v roce 1962 vrátil, tak já přišel v sobotu večer a v pondělí ráno mě matka budí a říká: „Máš tady návštěvu“ a měl jsem návštěvu. Byl to bývalý sekretář hradeckého biskupa František Pospíšil, farář, který mě křtil. Potom sem přišel tajně vysvěcený biskup Pepa Blahník[10], taky vězeň. To byl náchodská kněz, maturoval na gymplu, když já jsem přišel do primy. S jeho bratrem jsem byl chvíli na Bytíze, s Jirkou Blahníkem.

Jak dopadli vaši kamarádi z odbojové skupiny? Ducháček? Luks?
Ducháček se vrátil v roce 1960. Neoženil se, ale žil s nějakou paní. Když pak před dvěma lety zemřel, tak jsem se s ním loučil, páč oni mu v Hradci ani nebyli schopni zařídit vojenský pohřeb. Já jsem zajistil, že ředitel vojenské správy dodal aspoň šest vojáků jako čestnou stráž a loučil jsem se s ním ještě já. Navíc to byl věřící člověk a rodina, teda ta jeho družka, absolutně neměla zájem o církevní pohřeb, takže když jsem se s ním loučil, tak jsem to tam řekl. Pak mně Dominik Duka, hradecký biskup, děkoval, že jsem se s ním křesťansky rozloučil. Já nerad mluvím na pohřbu. Já jsem nemohl promluvit, když jsem se s někým loučil. To se vám láme hlas a je konec. Když jsem se loučil s Jardou Ducháčkem, tak jsem promluvil, oslovil lidi, a teďka jsem se odmlčel, nemohl jsem, ale pak jsem se skutečně dostal ke slovu a promluvil. Lidi říkali: „My jsme mysleli, že skončíš a najednou si mluvil“, a i když to byl pohřeb, tak říkali: „To bylo nádherné rozloučení“. S Luksem jsem se nemohl rozloučit. Nepřála si to rodina. Byli jsme pozváni i na pohřeb, ale on tragicky zahynul s manželkou. Uhořel v autě s manželkou v Hradci Králové. Byla to havárie. Rodina mi říkala, že to byla snad jeho vina. Byla to škoda. Tam bych se s ním asi loučit nemohl, protože já ho měl moc rád.

---