Alois Macek

1x

Narodil se 19. prosince 1930 ve Veselí na Moravě. Od roku 1947 pracoval jako praktikant v malé stavební firmě. Po znárodnění této firmy pracoval v Jablonci nad Nisou v bižuterii, později ve firmě Elektropraga. V roce 1949 překročil hranice do Západního Německa, odkud překračoval hranice do Československa jako agent CIC. Dne 4. dubna 1950 byl zatčen a  odsouzen k dvanáctiletému trestu odnětí svobody. Za nenahlášení přípravy o útěk byl 11. října 1950 odsouzen na dalších 20 let. Během svého vězeňského života poznal věznice na Pankráci, v Plzni na Borech, prošel jáchymovskými tábory Mariánská, L, Barbora – Vršek, Nikolaj a 8 let strávil ve věznici v Leopoldově. Propuštěn byl na amnestii 9. května 1962. Po návratu do civilního života pracoval pro Dopravní podnik ve Zlíně, v ZPS Zlín a v Pardubicích. V roce 1968 byl jedním ze zakladatelů K231, ve kterém se stal předsedou dokumentační komise. V roce 1968 emigroval do Rakouska.


„Asi sto metrů od nás stál opřený u stromu hraničář a díval se na nás. My jsme úplně ztuhli, protože jsme nevěděli, co najednou dělat. Já jsem si říkal, že už se zpátky nevracím, a tak jsme se rozběhli a u patníku se takhle otočíme na toho hraničáře a vidíme, že jenom zdvihnul ruku a zamával nám."


Rozhovor s Aloisem Mackem

Tazatel: Klára Pinerová


Ráda bych se Vás na úvod našeho rozhovoru zeptala na to, kdy jste se narodil a jaké bylo Vaše dětství.[1]
Narodil jsem se 19. prosince 1930 ve Veselí na Moravě. V roce 1947 se rodiče rozvedli a maminka odešla s jedním stavitelem, který si otevřel stavební kancelář ve Velkých Pavlovicích. Chtěl mi trochu zajistit mou existenci, a tak za mnou zajel do Zlína, kde jsme se domluvili na tom, že bych mohl pracovat v jeho kanceláři jako praktikant a za rok odejít studovat na stavařinu do Brna a po dostudování této školy bych mohl po létech jeho firmu převzít. Já jsem s tím souhlasil, a tak jsem jel. Začal jsem tam pracovat a všechno bylo pro mě nové. Jezdili jsme např. do Mutěnic vyměřovat školu a já jsem všechno ostatní zajišťoval na obecních úřadech. Poznával jsem tam především uznání, i když jsem tenkrát byl jenom mladej kluk.

Co se stalo s touto firmou po roce 1948?
Bolševici tenkrát začali rušit ty podniky, které byly jako poslední otevřené. Do této kategorie jsme spadali i my, protože Vojta Opichal otevřel svoji firmu v roce 1947. Tak Vojtovi Opichalovi, druhu mé maminky, kancelář vzali. Mě dali k dispozici k pracovnímu úřadu, který tenkrát sháněl lidi na osídlování pohraničí. Poslali mě do Jablonce nad Nisou, kde jsem pracoval jako pomocný dělník v bižuterii. Jednou mi kamarád poradil, že ve firmě Elektropraga shánějí lidi. Ve firmě byly prý výborné výdělky a ptal se mě, jestli tam nechci jít. Já jsem samozřejmě souhlasil. Přešel jsem a byl jsem tam asi půl nebo tři čtvrtě roku. Pak přišel rok 1949, ve kterém se bolševici snažili upevňovat svou moc a začali provádět po všech velkých průmyslových podnicích hlasování, ve kterém měli lidé odhlasovat, aby církev byla řízená státem a ne Vatikánem.

Vy jste věřící?
Já jsem byl věřící, ale ztratil jsem potom víru. Později jsem také vystoupil z církve. V roce 1949 jsem měl k náboženství ale latentní vztah. Narodil jsem se jako římský katolík, a proto jsem to ani nerozebíral. V Elektropraze proběhla schůze, která byla pro všechny povinná. Byl tam předsednický stůl, kde seděli papaláši z Prahy a začali s tím, že jsme nejlepší a že církev se snaží podrývat nově začatou éru a podobně. Pak se mělo hlasovat, jestli má být církev řízená státem. Každých chtěl jít domů, tak samozřejmě všichni zvedli ruky, že jsou pro. Jediný já jsem ruku nezvedl. To je totiž ta moje pitomá povaha. Zvedl jsem pak ruku, že jsem proti.

Proč jste zvedl ruku proti?
Protože jsem s tím nesouhlasil. Bylo mi to jedno, jen jsem si říkal, proč by se to mělo měnit, když odjakživa byla církev záležitostí Vatikánu, a proč by tím, že nějaká strana vyhraje volby, to mělo být jinak? Mě by to bylo konec konců jedno, jestli by to tak dělali, ale neměli se mě ptát.

Vůbec Vás nenapadlo, že kvůli tomu můžete mít problémy?
Tak jsem vůbec neuvažoval. Prostě jsem zvedl ruku. Asi za týden přišel za mnou mistr do dílny a povídal: „Lojziku, já ti nemůžu do ničeho hovořit, ale udělal bys dobře, kdyby ses nechat propustit a šel bys. Vůbec jsem nevěděl, co se děje. Řekl mi, že tam byla státní bezpečnost, která zjišťovala můj profil. Já jsem tenkrát neměl o nějakém zatýkání vůbec žádné potuchy. Když to takhle vypadalo, řekl jsem si, že domů do Zlína nejedu, protože když si mě našli v továrně, tak ve Zlíně by si mě našli také, a tak mi bylo jasné, že nejlépe bude, když odejdu do západního Německa. Přišel jsem domů a spolupracovníkovi Valentinovi Březíkovi, se kterým jsme měli takový společný kvartýrek, jsem řekl všechno, co se stalo a taky jsem se mu svěřil s tím, že chci zdrhnout. On se samozřejmě chtěl přidat.

Měl jste nějaké kontakty na převod hranic?
Můj strýc utekl v roce 1938 před okupací do Francie a odtud později do Anglie, ze které se vrátil v roce 1945 jako zápaďák tankista. Po návratu byl posádkou Železná Ruda – Špičák. Byl stejně jako já vášnivý rybář. Jezdil tam se mnou na Černé jezero, kam jsme chodili na ryby. Tam mi jednou řekl: „Lojzo, vidíš tam tu jezerní stěnu? Tak ta je pekelně příkrá, ale dá se obejít. A na druhé straně se díváš do Německa do Bavor a blízko už je vesnička, která se jmenuje Arber a vedle ní je kopec, který se jmenuje taky Arber." A to mi utkvělo v hlavě. S Valentinem jsme nečekali ani hodinu a jeli jsme do Železné Rudy. Na Černém jezeře byl hotel a hoteliér okamžitě věděl, o co se jedná a dal každému jeden sáček se salámem, chlebem a máslem. Poděkovali jsme a šli jsme. Dostali jsem se až nahoru, téměř na hřeben. Na zemi bylo zlatavé listí. Tam mi Valentin  povídá: „Lojzo, já mám takový dojem, že už vidíme hraniční patník." A já jsem mu na to tenkrát odpověděl: „A já mám takový dojem, že máme asi průser. Podívej se vpravo, tam stojí hraničář." Asi sto metrů od nás stál opřený u stromu hraničář a díval se na nás. My jsme úplně ztuhli, protože jsme nevěděli, co najednou dělat. Já jsem si říkal, že už se zpátky nevracím, a tak jsme se rozběhli a u patníku se takhle otočíme na toho hraničáře a vidíme, že jenom zdvihnul ruku a zamával nám.

Co se s Vámi dělo po přechodu hranic na německé straně?
V Německu jsme přišli do osady Arber, kde už nás čekali a sepsali s námi různé protokoly. Měli jsme jet do Zwieselu. Dnes je to známé turistické centrum v Bavorsku. Pohraničáři byli totiž všichni Němci a jako takoví byli poraženým národem a měli nad sebou právě Američany, u kterých jsme se měli hlásit a kteří měli své nejbližší úřady ve Zwieselu. Tam jsem poprvé slyšel originál Američtinu. Neuměl jsem ani slovíčko. Museli jsme chvíli počkat, než si důstojník pro nás udělá čas. A jak jsme tam čekali, podívám se na stůl, kde bylo vyryto: „Čížkovi nebojte se! Američané nekoušou!" To bylo velice vtipné a nějak nám to spravilo náladu a odbouralo to ten stres posledních hodin. Pak si zjišťovali naše důvody k odchodu za hranice.

V jakém jazyce zjišťovali Vaše důvody?
Měli tam své tlumočníky, protože denně přecházelo hodně lidí z republiky v této oblasti, a tak byli na to patřičně připraveni.

Rodiče věděli, že chcete emigrovat?
Ne, nebyl totiž čas. Maminka byla v Hustopečích s Vojtou a tatínek byl ve Zlíně. To nebyla ani myšlenka, protože to jsem si říkal, že dokud nebudu mít jezerní stěnu za sebou, nebudu mít chvíli klidu. Ve Zwieselu s námi sepsali všechny dokumenty a jeli jsme do Mnichova. Dostali jsme takové kartičky, což byla taková permanentka na vlak a v Mnichově jsme se měli hlásit na Luitpold Kaserne. Tam jsem se seznámil s tím, že život v emigraci nebude moc růžový, protože nás bylo asi dvě stě v jedné obrovské místnosti na půdě a bylo tam polní lůžko jedno vedle druhé.

Jaké národnosti tam byli?
Byli tam Češi, Slováci, Poláci a hlavně Rusové, kteří se odmítli po válce vrátit zpátky. Měli být repatriovaní, ale odřekli to a řešilo se, jestli zůstanou v Německu a nebo budou spadat pod IRO, tedy International Refugee Organisation, a jestli můžou vyemigrovat dál do světa. Byli tam Lotyši, Estonci, Ukrajinci, prostě všichni, kteří byli za války totálně nasazení. V Mnichově američtí důstojníci rozhodovali, jestli  máme politický statut, a tím tedy spadáme pod IRO, nebo ne. Během 14 dnů rozhodli, že spadáme pod IRO a poslali nás do Ludwigsburgu. Byl tam jeden člověk, který se vymykal normálu, a protože jsem zvědavý, začal jsem se o něj zajímat. Řekl mi, že pracuje pro CIC[2], že je vždycky dva dny v republice a pak se vrátí. Nechal jsem se na to nachytat. Byla možnost pracovat pro CIC podle přesně stanovených podmínek, za kterých se dostávalo odlučné. Kdežto on mě nikomu nepředstavil a já se domnívám, že mě asi trochu využíval. Byly totiž mrtvé schránky, ze kterých se měly vzít věci a převést je do Německa. A on si řekl, že dá Lojzovi pár dolarů, on přes hranice bude chodit za něj a bude při tom vydělávat daleko větší peníze.

A nebylo Vám to všechno divné?
Ale kdeže, měl jsem teprve 18 roků. Když už jsem pak všechno znal, tak jsem pochopil, že to byl z jeho strany podraz. Za těch několik přechodů se mi nic nestalo, tak si myslím, že se vlastně nic nestalo a když tak jen to, že využíval mojí naivity a mě jenom využíval.

Jaký byl Váš úkol po přechodu hranic?
Dostal jsem přesně stanovené direktivy kam mám jít a kdo bude jak oblečený a nebo kde bude zpráva uložena. Většinou jsem dostal či vyzvedl obálky. Jednou jeden otevřel obálku přede mnou a byly tam novinové výstřižky, to mě vážně mrzelo. Udělal jsem si ale trochu jméno, protože jsem měl peníze, které tam nikdo jiný neměl. Jednou za mnou přišel nějaký Honza Jeřábek, který se ptal, jestli bych ho nepřevedl do Prahy. Chtěl jsem ho převést přes jezerní stěnu na podzim, ale skončilo to fiaskem, protože byl všude vysoko sníh. Proto jsme to odložili na pozděj. Nakonec jsme jeli zase na Arber, ale tam bylo sněhu ještě víc. Pak jsem se od něj dověděl, že má ve Volarech známého cukráře z doby, kdy tam sloužil jako voják, a kterému umožnil přechod nějakého příbuzného a tvrdil, že nám určitě pomůže a že bude stačit, když se dostaneme jen do těch Volar. Zajeli jsme tedy do Haidmühle, což byla poslední zastávka na Bavorské straně. Tam končil vlak a dál už byly vytrhané koleje. Na druhé straně byly Volary. Hranice jsme přešli kolem půlnoci. Cukráře musel Honza vzbudit. Já jsem čekal na něj venku. Po půl hodině vystřelil z bytu a povídal: „Lojzo, rychle pryč, volal policii." Instinktivně jsem se otočil směrem k hranici, ale on mě popadl a táhnul mě do vnitrozemí. Tři dny a tři noci jsme šli mimo cesty. Všude byly větve, chrastí a maliní. Museli jsme ve dne spát a v noci chodit, řídili jsme se podle hvězd. Tenkrát měli obkličovací pásmo asi 25 km, které okamžitě zatáhli. Platilo, že když se dostanete mimo těchto 25 kilometrů, tak byla relativní šance, že to zvládnete a utečete. Po třech dnech plahočení, 4. dubna ráno, jsme vyšli na cestu a jako naschvál do náruče hraničářů! Na cestě stály napříč auta a před nimi pohraničníci s automaty. To byla velká smůla, protože kdybychom vyšli za nima, tak jsme se zátahu vyhnuli. To musel být asi osud, protože kdybych to nebyl zažil, tak bych nebyl schopen pochopit, co národ dokáže udělat na vlastním národu. Bylo to těsně před Bavorovem.

Kam Vás odvezli po zatčení?
Odvezli nás do Vodňan, kde bylo okresní vězení, ve kterém byly tři cely. Byl tam takový starý strážmistr, který se k nám choval velice solidně. Jednoho dne přišel za námi a odvezl nás na práci. Jeli jsme takovou herkou směrem na hranice. Zastavili jsme u nějaké stodoly, u které jsme měli rovnat dřevo. Strážník nám tenkrát řekl: „Já si jdu něco vyřídit. Běžte na druhou stranu stodoly, je tam hromada dřeva a tak ji srovnejte a až to uděláte, odpočiňte si a já si vás pak vyzvednu." Jenomže my jsme byli se dřevem hotoví hned a on pořád nikde. Obejdu takhle stodolu, kde spal. Honzovi jsem pak povídal: „Honzo, vždyť my můžeme zdrhnout. On spí a než se probere, budeme na hranicích." Jenomže on na to, že je asi ženatý a že má děti a že by se pak kvůli nám dostal do průseru. Tak jsme nakonec neutekli. Strážný k nám přišel po dvou hodinách, když nás viděl, tak byl strašně znechucenej, protože si myslel, že už budeme dávno za kopečkama. Myslel to v náš prospěch a chtěl nám to usnadnit. Za pár dnů přijela eskorta z Prahy, o které už byl patrně informovaný a proto nám chtěl pomoci. Dali nám železa na ruky a tatraplánem jsme jeli na Pankrác[3]. Když nás přijímali na Pankráci, tak to byli staří esvéesáci.[4] To byli takoví páprdové, kteří čekali na penzi. Jeden se zeptal, jestli jsem se opravdu narodil ve Veselí nad Moravou. Přikývl jsem mu, ale víc jsem se nad tím nepozastavoval. Pak mě odvedli na celu číslo čtyry. Od té doby je čtverka moje nešťastné číslo: 4. 4. mě zavřeli, dali mě na celu 4. Na cele jsme byli čtyři. Najednou se otevřely malé dvířka, kudy se podávalo jídlo a ozvalo se: „Macek?" a hodil tam dvě krabičky Partyzánek. Byl asi z Veselí nad Moravou a chtěl asi ukázat solidárnost s krajanem.

Jak se k Vám chovali vyšetřovatelé?
Nevím, jestli to bylo tím, že jsem byl tak mladý. Tam jsem žádné fyzické násilí nezažil. Já jsem tam taky nic nezapíral, tak neměli ani důvod. Nedostal jsem tam ani facku, byl jsem proti ostatním nula.

Vaši rodiče věděli, že jste byl zatčený?
Neměl jsem s nima od emigrace žádný styk. Byl jsem sice jednou v Otrokovicích, a to jsem tenkrát měl velké nutkání, abych je navštívil, ale nakonec jsem se ubránil. Až v roce 1962, kdy jsem se vrátil z vězení, jsem se setkal se sestrou, která se mě ptala, jestli jsem náhodou nebyl koncem roku 1949 v Otrokovicích. Někteří lidé mě tam viděli a přišli jí to významně říct.

Kdy jste měl soud?
Byl jsem odsouzený asi 19. června 1950, já jsem dostal 12 let, Honza 10 let.

Co se Vám honilo hlavou, když Vám vyřkli rozsudek na 12 let?
Tu hrůzu z 12ti let utlumilo vědomí, že jsem byl s lidmi, kteří dostávali tresty od dvaceti let po doživotí jako můj spolubydlící plukovník Rohlena ze skupiny Skokan a spol., který dostal provaz. Bydlel jsem na áčku a občas jsem slyšel: „Popravili Horákovou", protože byla dva dny uzávěrka a nikdo nevěděl, co se děje, až jsme se to dozvěděli z nemocnice. Mě tenkrát to jméno neříkalo absolutně nic, ale už jen to, že popravili ženu! Když jsem byl odsouzený na 12 roků, tak všichni na cele říkali, že je to v pohodě, že si to odsedím za chvíli. Všichni to prostě zlehčovali. Já jsem si byl zase jistej, že to neodsedím a říkal jsem si, že jakmile se dostanu k možnosti na útěk, tak stoprocentně zdrhnu.

Při výsleších se neprozradilo, že jste pracoval pro CIC?
Ne, protože já jsem vlastně nepracoval přímo pro CIC, ale pro toho dotyčného. Takže mě neměli jak identifikovat. A o tomto člověkovi vlastně nikdo nic nevěděl. Kdybych pro CIC pracoval regulérně tak by o tom StB stoprocentně věděla protože měli svoje agenty všude.

Proč jste se vlastně rozhodl, že budete riskovat svůj život a budete pracovat pro CIC?
Vysvětlete to mladému klukovi. Já jsem si tenkrát žádné nebezpečí neuvědomoval. Prostě jsem udělal těch pár přechodů, a to bylo všechno.

Vzpomenete si, jak vypadaly cely na Pankráci?
Byly to cely asi jako za císaře pána. Asi 2x4 metry. Po otevření dveří naproti nahoře okno, ale co bylo hlavní až po dalších zkušenostech, že měly splachovací záchod. Po odsouzení mě dali na céčko, kde nás bylo na cele asi šest. O zeď byly opřeny slamníky, které se položily večer napříč a na ně se pak uložili. Koncem července nás odvezli na Jáchymov[5], na kterém jsem už začínal pociťovat tvrdou realitu. Poznal jsem, co je to přísně střežené pásmo, co to je být nepřítel číslo jedna a jaké to je, když nikdo na vás nebere ohledy. Vysvlékli nás z našeho oblečení do naha a dali nám jejich mundůry, na kterých bylo milióny štěnic. Pak nás stříhali do hola a odvšivovali. Pak nás začali rozdělovat a měli jsme dělat skupinky. Dozorcům jsme říkali jáchymovští kovbojové, protože jejich uniformy byly obnošené a jejich chováni bylo takové ledabylé. Na Jáchymovsku se dávaly asi vyřazené uniformy. Vždyť tam kromě nich a soudruhů vlastně nikoho jiného nebylo.

Kam jste byl na Jáchymově přiřazený?
Protože mi bylo 19 roků a byl jsem blízký mladistvému věku, tak mě poslali na Mariánskou[6]. Na Mariánské byli především retribuční vězni a kriminální, ale byli většinou nevinní a dostali trest často jenom za to, že nosili uniformy a podobně. Bylo to v porovnání s ostatními tábory celkem dobré, žádná zvláštní buzerace tam nebyla a podmínky byly celkem snesitelné. Začal jsem tam pracovat na šachtě Adam, která tenkrát ještě ani vlastně šachtou nebyla a teprve my jsme začali razit hloubení pro její existenci. Na vrcholu kopce byla mýtina, kde se razilo hloubení v průměru 10 x 10 metrů. Ze strategického hlediska: byl to kopec s loukou, která měla asi 10 – 15 hektarů a kolem dokola vedl les. Dělalo nás tam asi deset vězňů, čtyři civilisti a dva esenbáci. Nebyly tam žádné kulometné věže, ostnatý drát nebo vlčáci. Byla tam jen postavená dřevěná bouda, která sloužila z poloviny na nářadí a v další čtvrtině měl stavitel plány a v druhé čtvrtině bylo střelivo. A bachaři nás tam ani moc nehlídali. Úplně to lákalo k tomu využít toho. Mluvil jsem o tom s Jardou Kyselou, který měl asi také 12 roků, takže taky nebyl žádný měsíčkář a byli jsme naladění oba na stejnou vlnu. Říkal jsem mu, že se toho musí využít. Chtělo to ale nějakou přípravu, ale ta zase nemohla být moc velká, protože se to mohlo ze dne na den změnit. Jakmile by dosáhlo hloubení určité hloubky, začaly by se dělat štoly, a to by přibylo dalších vězňů a s nimi různých opatření. Nechávali jsem si to projít hlavou a postupně jsme se skamarádili s Jardou Kyselou, Dáňou Štěpánem, s Janouchem a s Tipplem. On byl původem Rakušák a neměl Čechy rád a choval se k nim arogantně. Uplynulo asi týden a Jarda Kysela přišel za mnou a povídá: „Lojzo, chceš zdrhnout? S Tipplem se znáš, že jo? Chystáme útěk z Adama. Já omráčím bachaře železnou tyčí a vezmu mu pistoli a automat a přepadneme toho druhého bachaře. Pokud to přežije, tak ho necháme ležet nahoře a toho druhého bachaře a civilisty svážeme a svezeme je do šachty. Muklů, kteří o tom nebudou vědět se zeptáme, jestli půjdou s námi. Bachaře svlečeme z uniforem, vezneme samopaly a povedeme mukly jako eskortu, pak zastavíme Tatru 111. Šoféra se závodníkem spoutáme a hodíme je na korbu auta a pojedeme na hranice. Jseš pro?" Odpověděl jsem mu, že jsem zásadně proti, protože jsem nikdy nikomu neublížil a nelíbil se mi ten plán. Nechtěl jsem, aby na základě mé touhy po svobodě útěkem přišel někdo o život. Proto mi řekl, abych na to zapomněl a že to také neprovede. Druhý den ráno slyším alarm a sirény a vidím asi padesát bachařů s automatama. Ten moment mi bylo jasné, co se stalo. Oni ten útěk provedli.

Povedl se jim jejich plán?
Víceméně se jim to podle plánu dařilo. Jarda Kyselů omráčil prvního bachaře a Janouch pak zamířil na druhého bachaře. Ten ale ze sebe chtěl udělat hrdinu, tak mu skočil pod ruce, kde měl Janouch pistoli. A ta potom vystřelila a prostřelila mu dlaň na pravé ruce. Janouch mu to zavázal. Vysvlekli je z uniforem. Útěku se zúčastnilo celkem pět kamarádů – Janouch, Vejmělek, Kysela, Tippl a Slávek Kronus[7]. Bachaře, který byl omráčený a který vypadal, že je mrtvý, zavlekli do dřevěné boudy. To byla jejich osudová chyba na které ztroskotali. Dělal se, že je mrtvý a tak jen poslouchal, co se mimo boudu děje. Jinak všechny ostatní – bachaře, civilisty a ostatní vězně svezli do šachty. Šli pak na hlavní silnici směrem na Abertamy. Zraněný bachař čekal na tento okamžik a když slyšel, že kluci odešli, tak vyrazil z boudy a letěl z kopce dolů to ohlásit. Kluci počítali s tím, že budou mít přibližně osmihodinový náskok a za tento se dostanou až na hranice. Chytili je za několik hodin. Ještě se jim nepodařilo žádnou Tatru 111 směrem z Jáchymova chytnout. Postavili je pak k Tatře 111, kde je začali mlátit. Podle jejich vyprávěni to muselo byt opravdu hrozné. Dáňa Štěpán, který měl velmi rád jazz, dostal pažbou samopalu ránu do čelisti a spadl do příkopu. A bachař řekl: „Ty kurvo, ty budeš ještě utíkat?" a střelil ho do hlavy. Dáňa ležel na zádech v příkopě a v obklíčení, takže myšlenka na útěk nepřipadala vůbec do úvahy, a tak se vlastně ten bachař chtěl jen odreagovat za cenu mladého života, který nechtěl nic jiného než trochu té svobody. Bachař dodnes žije v Praze, druhý z těch bachařů chtěl svědčit, ale soud nikdy nebyl a nebude, protože prokurátorka řekla Jirkovi Málkovi, který toto vyšetřoval: „A kde máte tu prostřelenou lebku pana Štěpána?" Jirka nechal vyhrabat desítky hrobů, ale jak dokázat, že ta dotyčná lebka patří pravě Dáňovi? Kluci si pak museli lehnout na korbu spolu s mrtvolou Dáni a odvezli je na tábor Mariánská, ve kterém už byl vyhlášený nástup a čekali jsme, co bude. Přijeli na lágr, kde se museli postavit před nás. Jako na potvoru jsem stál hned u brány, a proto jsem měl Dáňu Štěpána přímo před sebou. Nechtělo se mi věřit, že ještě ráno jsem ho viděl živého. Měl moc výbornou náladu, protože věděl, že utečou, což já jsem ale nevěděl. Tipplovi se podařilo utéct, ale u Karlových Varů ho chytli. Když ho chytli, dovedli ho taky na lágr, abysme viděli, že se mu také nepodařilo utéct. Přikázali mu, aby mluvil a on pak ukázal mlčky na  mě. To už jsem věděl, že je průser.

Kam Vás vzali na výslechy?
Tippl kromě mne vyjmenoval ještě několik vězňů, kteří také chystali útěk tuším ze šachty Evy. Vzali nás společně na Mariánskou do kláštera[8]. Na jedné straně byly místnosti, ve kterých vyslýchali a na druhé straně byla zeď s oknama, kam jsme si museli kleknout. Nemohli jsme se ani opřít o tu zeď, abychom si trochu odpočinuli. Klečet jsme museli dva dny a jednu noc. Pak nám dovolili na chodbu lehnout, ale museli jsme roztáhnout ruce a nohy. Chodil kolem nás bachař a vždycky, když šel kolem nás, tak jsme museli zdvihnout hlavu a ukázat tím, že nespíme. Když někdo z nás tu hlavu nezvedl tak následoval hrubý kopanec do boku a nebo žeber. To jsou tak sadistické brutality, které si člověk nedokáže ani představit. Pak nás volali jednotlivě na výslechy. Během dvou minut poté, co tam někdo vešel, jsme slyšeli strašlivý řev. První šel Tippl, což byl víceméně organizátor celého útěku. Z výslechové místnosti ho vytáhli tím způsobem, že na rukách měl želízka, za které ho táhli ke katrovým dveřám a tam ho zavěsili. Dotýkal se pouze špičkama země. Já jsem se modlil, abych byl alespoň poslední na řadě. Když jsem tam posléze vešel, viděl jsem na stole různé bejčáky. Řekli: „Tak spratku, vyber si, kterým chceš nařezat!" Ještě jsem si musel vybrat, kterým bejčákem, bych chtěl být mlácený! V rohu stál Jarda Kysela, který mě usvědčoval. Bachařům jsem řekl, že jsem sice utéct chtěl, ale že se mi nelíbil ten způsob. Jarda Kysela mluvil naštěstí to samé. Výslechy probíhaly asi týden. Odehrávaly se v tom klášteře, ale vězněni jsme byli ve vile vedle kláštera, kterou zabavili nějakému sudetskému Němci a kde ve sklepe zřídili dvě cely. Pokud jsme nebyli na výsleších tak jsme museli kopat sklep pro nějaký barák asi o velikosti 15x30x2 metry. Bylo krásné září, my jsme se potili, měli jsme hlad a žízeň. Poblíž výkopu postavili bachaři pětilitrovou nádobu s vodou. Prvnímu, kdo našel odvahu a šel se napít, vyrazil bachař všechny přední zuby kopancem bagančetem do čelisti.

Kde jste byl za svůj útěk souzený?
V říjnu do vilky přijela státní prokuratura z Prahy. Přišli nám číst obžaloby. Tam mi řekli, že mám třikrát návrh na provaz. Pokus vraždy, velezrady a špionáže. To už jsem si říkal, že je můj život definitivně pryč. Od toho okamžiku už jsme nemohli ven na práci. V noci nás poutali po třech dohromady, na schodišti do sklepa za katrem seděl bachař s automatem a všichni jsme již věděli, že jde do tuhého. Kolem oken do sklepa natáhli ostnatý plot podél celé zdi s odstupem asi dvou metrů, kde vypustili vlčáka. Ale i tak by bylo nemožné pokusit se o útěk zamřížovaným okénkem. Někdo ale musel nosit jídlo, a tak vybrali mne. Ještě bych chtěl poznamenat, že během té doby, co jsme byli ve vězení ve vilce, přivedli Oldu Vogla a Kodeta, který byl civilista. Kodet donesl Emilovi Kulhánkovi, jinému muklovi, kterého jsem poznal později v Leopoldově, pistoli a Emil Kulhánek se chtěl s tou pistolí pokusit o útěk. A právě s Oldou Voglem jsme chodili na lágr Mariánská pro stravu. Věděl jsem, že se rozhodně nenechám popravit, a tak jsem si chtěl podřezat žíly. Chtěl jsem využít písčité cesty na lágr, na které byly pohozené různé věci. Věděl jsem, že jsem tam kdysi uviděl kousek sklíčka. Další den jsem si zapamatoval, kde přesně bylo to sklíčko položené a následující den jsem ho chtěl vzít. Druhý den jsem začal pokulhávat a dostal jsem se ke sklíčku a vzal jsem ho. Bachař to ale viděl a odvedl mě stranou a vyslekl do naha a samozřejmě, že ho objevil. 10. a 11. října jsme měli státní soud v Jáchymově v biografu, kde nám udělali odstrašovací monstrproces. Pokud bysme měli soud v Praze, nedopadlo by to snad tak zle – nevím. Na soudu byla přítomná policejní škola, která připravovala nové bachaře, dále bachaři z různých lágrů a nakonec i civilisti, aby věděli, s čím mají počítat když pracují se zločinci jako jsme byli třeba my.

Kdy jste poznali Vašeho obhájce?
Toho jsme poznali až přímo před soudem asi tak slabou hodinu. Povolali nás do nějaké tělocvičny, kam přišel náš obhájce a řekl: „Hledám Vogla, Tippla a Macka." Přihlásili jsme se a on pokračoval: „Já vás budu zastupovat, s vašimi akty už jsem se seznámil. Budu hlavně apelovat na to, že jste blízcí věku mladistvému a že svého činu hluboce litujete." Odvedli nás do sálu. Podle hierarchie jsem seděli: Tippl napravo a Macek nalevo, plus ti ostatní, kteří s náma neměli nic společného, a to byl Vogel a Kodet. Advokát pak přistoupil k mikrofonu a řekl: „Podívejte se, jsou dělnického původu a přestože zradili dělnickou třídu, přesto se však nezříkám jejich obhajoby a apeluji, že jsou blízcí věku mladistvému..." Víceméně to žádná obhajoba nebyla. Druhý den jsme měli znát své rozsudky. Po bezesné noci ráno jsme již čekali na autobus a eskortu, ale ta stále nejela. Pak mi Vlastík Vejmělek řekl, že někdo z bachařů povolil šrouby na kolech autobusu, kterým nás měli převézt. Byli jsme totiž vysoko v horách a někdo si řekl, že my dostaneme stejně špagáty, že už je to téměř jisté. Ale že bachaři, kteří jeli s náma autobusem, a to byla ta nejhorší cháska, zemřou s námi.

Jaké byly tresty?
Nakonec to bylo: Tippl – trest smrti, Janouch – trest smrti, Kodet – trest smrti, Kysela – trest smrti, Slávek Kronus – doživotí, Vejmělek – 25 let, a já, jenom, že jsem o tom věděl, jsem dostal 20 let.[9] Bylo to asi ode mě sprosté a neurvalé, ale když mi tenkrát řekli, že jsem odsouzený na 20 let, chtělo se mi zpívat a jásat. Nevěděl jsem jakým způsobem dát najevo svou radost. Další den po soudu nás posadili do autobusu a vezli do vnitrozemí. Během cesty jsme zastavili v Karlových Varech, kde jsme mohli být kolem osmé hodiny ráno. Když jsem se podíval z autobusu ven, viděl jsem na ulici dvě školačky, civilisty – no prostě takový běžný civilní život. V tu chvíli jsem přemýšlel, jak to všechno jde dohromady, že venku chodí bezstarostně civilisti a uvnitř autobusu sedí lidé, které vezou na popravu. Od té doby se mi neustále honí v hlavě: „Kdybych já ten útěk oznámil a udal je, tak by celá Konfederace se mnou nemluvila, byl bych největším všivákem, na lágru by do mě lidé kopali a můj život by nestál za nic. Ale ti lidé by byli naživu." Ale to byl vyšší princip, který jsem nemohl porušit.

Kam Vás po odsouzení odvezli?
Ty, kteří měli trest počítaný na roky, odvezli na Bory[10] a které čekal trest smrti, tak ti byli odvezeni na Pankrác. Na Borech byly z převážné většiny samovazby, ale byli jsme tam po čtyřech a drali peří. Bachaři s rozkoší mastili karty o trestní dávky. Ten, který prohrál, musel někde udat například deset trestních dávek. Za týden na to, co mě přivezli, mě vedli k jižnímu traktu, kde vládl náčelník věznice. Tam mi řekl: „Státní soud ohodnotil váš trestný čin na 20 let trestu odnětí svobody a já jsem váš čin ohodnotil na 30 dní korekce, 12 dní půstu a 12 tvrdých. Za vynesený rozsudek se neděkuje a odchod!" Druhý den jsem šel na béčko do suterénu, kde byla korekce, ve které vládl nějaký Brabec[11], který byl jedním z nejhorších borských sadistů. To snad ani nebyl člověk, ale zrůda. Museli jsme se postavit do řady, kde jsme se vyslékli do naha a oblékli jsme si jiné šaty, abysme nemohli nic propašovat. Vešli jsme do cely a Brabec povídal: „Když ťuknu do dveří klíčema jednou, začnete dělat dřepy, ťuknu po druhé, přestanete, ťuknu třikrát, postavíte se pod okno a budete se hlásit." Takové pravidla v korekci platily.

Jak vypadala korekce na Borech?
Byl tam jenom takový malý žanek a takový betonový sokl, a to byla postel. Kolem toho se muselo celý den chodit. Dřepy se dělaly třeba 10x za den, do toho byly půsty a mimo to jsme dostali poloviční dávky. Vládlo tam naproste ticho a když ne, tak se jednalo o řev nějakého chudáka, na kterém se Brabec vyžíval.

Co Vás udržovalo na korekci při zdravém rozumu?
Nevím, to nemohu říci – vím jenom, že byl člověk v určitém napětí a hrůzy z toho, co může za chvíli následovat. Hrozné už bylo jen čekání, jestli uslyšíte zarachocení klíče ve dveřích. A nejkrásnější na cele bylo, když byla večer uzávěrka, když pozavírali chodbaře, kteří udržovali chod věznice – dávali nám tam jídlo, vylévali žanky. Na chodbě v korekci nebyla žádná trvale obsazená kancelář. Brabec zamkl katrové dveře a bylo jasné, že do rána bude klid. Pak to začalo: poléhali jsme na zem a pod dveřama jsme se domlouvali. Najednou člověk slyšel hlasy přátel, i když jsme se nikdy neviděli, člověk slyšel vlídná slova plné naděje, a tak snad tímto způsobem člověk načerpal sílu do dalšího dne. To bylo pak nějak koncem října a začátkem září. Jednou tam přivedli partu útěkářů a jeden povídal: „Včera byla na Pankráci katastrofa. Byly čtyři popravy najednou." Dostal jsem odvahy a zeptal jsem se, kdo to byl. Odpověděli mi, že to byli nějací útěkáři, kteří zabili bachaře na šachtě. Už tenkrát měli zkreslené informace, protože nikdo zabitý nebyl, ale jednalo se určitě o naši partu. Tímto způsobem jsem se dozvěděl, že se kluci na Pankráci odvolali, ale Gottwald jejich žádosti o milost odmítl a deset dnů po vynesení rozsudku měli 21. října popravu.

Přemýšlel jste ve vězení nad něčím, co by Vám pomáhalo?
Toto bylo takové údobí, že ne. Nebo jsem si to neuvědomoval, ale teď když tak nad tím přemýšlím, tak to bylo snad to přepychově krásné kamarádství ušlechtilých a charakterních lidí, k nimž jsem se díval s úctou. Bylo to období naplněné brutálními dojmy, že jsem se nemohl na nic koncentrovat. Věděl jsem, že musím ráno ve čtyři hodiny vstát a sednou si k žoku s peřím a začít drát, i když splnit normu nešlo. To bylo 60 dkg čistého peří bez brk na den. Pokud se to nestihlo, tak hrozila trestná dávka. Tak jsem celý den drhl peří. Protože jsem byl na céčku a měl jsem výhled na korekce, slýchával jsem asi čtyřikrát denně plačtivý či bolestivý  hlas: „Jmenuju se Rudolf Němec, Bydlím Košice, Šťúrova 50. Pozdravujte moju maminku a vyřiďte jí, že jsem bitý!" Za chvíli bylo slyšet řev, protože ho tam přišel někdo z bachařů zmlátit. A za chvíli se to opakovalo. A vy sedíte, derete peří a víte, že máte čtyři kamarády popravené, jednoho zastřeleného, víte, že máte 32 roků vězení před sebou, že sedíte na úzké cele, kde dva Slováci se neustále modlili a s námi se nebavili, jen pak lyžař Valenta (a prý byl moc dobrý), tak s ním jsem mohl hovořit – rostě bylo to něco příšerného.

Kdy Vás přišli navštívit rodiče?
Než se to dozvěděli, tak to chvíli trvalo, ale potom jsem dostal povolenou návštěvu. Přijela maminka se sestrou. Vážil jsem asi 40 kilo a byl jsem ostříhaný do hola. Ani jsem nevěděl, že mě vedou na návštěvu. Bylo to v místnosti, která byla oddělená síťovinou... my jsme neměli o čem mluvit, protože ve mě to bylo všechno zatrpklé. Nevěděl jsem, na co se zeptat. Maminka řekla v pláči: „Lojzíku, Anička[12] přišla taky, ale cosi tam něco řekla, tož ju nepustili." Jim prostě nevadilo, že návštěva jede ze Zlína až do Plzně a že museli kdesi na nádraží přenocovat, protože to byla dálka a že je to stojí peníze. Maminka proplakala celou návštěvu. Když tak na to vzpomínám po více jak padesáti letech, tak to muselo být pro maminku hrozné, vidět mě v tak zuboženém stavu.

Snad ještě malý dovětek. Že jsme tam nezemřeli hlady je snad zásluhou lékařů, že když jsme k nim přišli tak nám automaticky předepsali litr rybího tuku. A co to bylo za pochoutku ocení jen ten, kdo zná hlad v životní velikosti. To se vždy ukrojil tenoučký krajíček chleba, hřbetem lžičky se ten tuk nanesl na chléb, posolil a snědl se s blahem přivřenýma očima.

Kdy jste se vrátil na Jáchymov?
To bylo asi po roce pobytu na Borech. Už mě ale neposlali na šachtu, ale poslali mě na Vykmanov I Elko = likvidační tábor[13]. Byl tam velitel, kterému jsme říkali Šlachťák[14]. Byl původně řezníkem a podle toho i vypadal. Na elku byl člověk vystavený 24 hodin denně radioaktivnímu záření, protože pracoviště OTK Oddělení Technické Kontroly, kde se svážela ruda z celého Jáchymova a kde se také mlela, plnila do barelu, třídila a nakládala do vagonu, byla od lágru oddělena jen jednoduchým ostnatým drátem. Po mém příjezdu mě Šlachťák přebíral se slovy: „Macek, Macek já vás odněkud znám! Kde jste byl? Na Mariánské? To já si vás pamatuju z procesu na Jáchymově. Máte se na co těšit! Z tohoto lágru se dostanete jenom nohama napřed." Šel jsem pracovat do drobilky. Byly tam drobilky dvě, v jedničce se zpracovávala ruda, která měla jenom málo uranu, takzvaná chudá ruda, ale přesto se to muselo rozemlet a silná radioaktivní ruda se zpracovávala v drobilce ve dvojce. V této se zpracovávala silně radioaktivní ruda a potom smolinec – černý jako uhel, těžký jako olovo a síla záření taková, že stačilo abych se přiblížil a dostal jsem hned silné krvácení z nosu. Zpracovával se tím způsobem, že se vysypal z bedýnek na jednu hromadu, my jsme si stoupli kolem vzniklého kužele a malými lopatkami a za pochodu nabírali a odkládali rudu na kraj vedle hromady. Vznikl tak prstenec a my neúnavně ten prstenec dávali zpět do kruhu až zase vznikl kužel. Toto se dělalo asi třikrát, čtyřikrát – prostě typická ruská technika. Kluci věděli jak tím trpím, a tak tu práci dělali za mne – já se snažil tuto kamarádskou pomoc vynahradit jinými pracemi, přesto jsem si jistý, že mi tím zachránili život. Snažil jsem se to klukům vykompenzovat v případě, když jsme zpracovávali silnou rudu, u které už jsem nekrvácel.

Na elku pracovalo spousta kněžích, ne?
Byla tam spousta kněží. Řeknu vám ale upřímně, že neznám jediného kněze, který by se ve vězení otevřeně proti něčemu postavil. Dostali se sice do korekcí, ale většinou proto, že někdo prozradil, že na světnici sloužili mši. Možná to byla taktika – mlčet a kývnout hlavou, ale to pro mě znamenalo strašně málo. Vždycky, když jsem mohl udělat něco víc, udělal jsem to. Ale možná jsem tu jejich taktiku nepochopil. Zase na druhé straně měl jsem mezi nimi přátele, například Vít Tajovský.[15]  Ten vždycky po propuštění říkal, abych za ním přijel. Poznali jsme se v Leopoldově[16]. Nebo Pavel Křivský[17], který napsal knížku Filozofie za mřížemi – nebylo větších přátel mezi Pavlem a mnou. Tím jsem chtěl jenom říci, že jsem osobně nic proti nim neměl, ale jenom bych od nich očekával trochu víc. Byli nositeli myšlenek a smyslů života a já očekával více.

Mohl byste mi ve zkratce říct, kterými věznicemi a tábory jste prošel?
Na začátku jsem byl několik týdnů v těch Vodňanech těsně po zatčení, odtud pak na Pankráci, odkud jsem jel na Mariánskou. Po té velké kalvárii mě přesunuli na Bory, ze kterých jsem se po roce vrátil na Jáchymovsko, na pověstný tábor Elko. Jednu dobu jsem byl na Barboře – Vršku, kde jsme drželi v korekci hladovku. Tu jsme drželi asi čtrnáct dnů a už si s náma nevěděli rady. Korekce na Vršku byla asi jedno z toho nejhoršího, co jsem za svůj vězeňský život prožil. V zimě, kde bylo mezi mínus patnácti a dvaceti, jsme byli bez postele. Byly tam zaražené jenom železné tyče do země, které tam byly proto, aby se na ně v noci položily prkna a mohlo se pak na nich spát. Jenomže nám tam ty prkna nedali. Nedostali jsme ani žádnou deku, Byli jsme tam tři – Jindra Hermann, Sotolář a já a okamžitě jsme zahájili hladovku, protože to bylo nad lidské sily. Po čtrnácti dnech nás odvezli zpátky na Bory. Když jsme zjistili, že nás vezou na Bory, tak jsme si říkali, že jedeme z jednoho průseru do druhého. Bory jsme měli v paměti, nebyla to hezká vzpomínka. Přijeli jsme na Bory. Bylo to tam úplně jiné – všechno čisťounké, klid, snídaně, zapnuté topení, krásné porce jídla, chleba, kolik jsme chtěli. Byl jsem na samovazbě měsíc a málem mě tekly slzy, že musím zpátky na Jáchymov. Pak jsem přijel na Nikolaj[18], ve kterém jsem byl od září 1953 do května roku 1954, a pak mě odvezli do Leopoldova, kde jsem byl až do svého propuštění.

Věřili jste v to, že režim musí brzy padnout?
Nebýt této fixní ideje, že to nebude a že to skončí, tak bysme ani nepřežili. Na Pankráci jsem se seznámil s Jardou Rulcem, což byl špion podle předpisů, ne jako já. Pořád věřil, že se musí něco stát. Vyptával se mě, jestli už jsou na hranicích Německa s námi tanky, které čekají jenom na rozkaz, aby mohli vpochodovat do naší republiky. Neustále mi říkal: „Lojzo, modli se, aby tento režim vydržel alespoň tři měsíce. Teprve po šesti měsících vězení budeš mít statut politického vězně. Víš, to už je všechno připravené. Přiletí letadla a pustí plyn, a to usneš a probudí tě ošetřovatelka Mezinárodního červeného kříže polibkem na čelo." Po třech letech jsem se s ním potkal na Jáchymově a povídám mu: „Jardo, já tě přerazím! Už takovou dobu čekám na ten polibek..."

Nebylo to v konečném důsledku demotivující, když jste neustále čekal na to, než to padne a neustále se nic nedělo?
Ani ne. To je podobné, jak věřící věří, že se dostanou do nebe. A úplně jinak berete, když jste mezi lidma, kteří jsou vám blízcí. Byli tam lidi kultivovaní a na úrovni, to byla nádhera. Nevýhoda byla, že jsem byl tak strašně zanevřenej po těch vraždách. Platil jsem za průseráře. Tenkrát jsem myslel, že nenávidím a dával jsem to všemožně najevo. Vyšel jsem z korekce po měsíci ven, byl jsem jeden den na šichtě, a pak jsem šel zpátky do korekce. Dopadlo to až tak, že když jednou chtěla maminka žádat o milost, byla naprosto neúspěšná. Pak mě přeložili na Nikolaj, kde jsem fáral na Eduardu. Tam jsem narazil na bachaře, který mi dělal na elku peklo a na Eduardu pracoval už jako civilista. Na šachtě jsme ho nakonec dobili jako koně.

Uměli retribuční vězni česky?
Z převážné většiny česky hovořili, ale byla to taková německá čeština. Ti, kteří hovořili jenom německy neměli taktéž žádné problémy, protože komunikace s vrchností nebyla velká. Nechali je pracovat pohromadě, měli svoji světnici, ve které měli velitele světnice, který hovořil česky a německy, a ten jim vždycky pověděl, co mají dělat. Já jsem s nima moc nebyl, až potom zase na elku a tam hovořili všichni česky až na pana Adolfa, ale to by bylo na dlouhé povídání.

Existovaly nějaké antipatie mezi kriminálními a politickými vězni?
Pokud můžu mluvit za sebe byli jsme všichni pomíchaní dohromady a věděli jsme, že máme jediného nepřítele, a to je naše „vrchnost". Na Jáchymově byl jeden bývalý gestapák a podařilo se mu, že nebyl popravený. S takovým člověkem nikdo nepromluvil. On se izoloval od nás a my od něj. Ale jinak takoví zlodějíčkové a defraudanti, to byli celkem prima lidi. Ale jinak bych řekl, že kriminální měli spíš úctu k nám a snažili se to vykompenzovat různým jednáním a my jsme se snažili být shovívaví a tolerantní, protože jsme neznali příčiny jejich trestného činu. Šlo to celkem dobře dohromady. Jednou přišel jeden kriminální za mnou a povídal: „Hele, ministře, je tady jeden civilista – šofér a chtěl by se seznámit s nějakým politickým vězněm". Smrdělo mi to levotou, ale nakonec jsem za tím civilistou zašel. Chtěl, abych mu přišel vždycky skládat z auta rudu, když měl šichtu. Pod plachtou u kabiny mně vždycky něco nechal – krabičku partyzánek nebo chleba se salámem. Ten kluk to vůbec neshodil, že nám Pepík Smílek (tak se ten řidič jmenoval) tímto způsobem pomáhal. Důležité je i říct, že pro kriminální jsme byli všichni „ministři nebo poslanci", prostě vysoko postavení lidé. Proto i to časté oslovení „ministr". Říkali to jizlivě, ale ne škodolibě.

Spíše nám vztahy znepříjemňovali bachaři. V Leopoldově se jednou stala příhoda: Byl tam jeden kluk, který se myslím jmenoval Staněk – to byl politickej a dostal na celu nového vězně, který byl zavřený za vraždu. Jednou se mezi sebou bavili a Staněk se dozvěděl, že ten kriminální zavraždil jeho sestru. Schválně je totiž dali na společnou celu, protože věděli, že se to dřív nebo později dozví. Je to prostě něco nepředstavitelného.

Napadlo mě ještě něco ke vztahu ke kriminálním. Měl jsem mít návštěvu a měli jsme tam Vaška Novákového, který byl svářeč a měl umělecké sklony. Dokázal ze svařovacího drátu dělat různé figurky. Chtěl jsem od něj něco pro maminku, ale nestihl to. Na cele jsme měli velitele – kriminálního, asi dvacetiletého kluka. Nikdy jsem se s ním moc nebavil. Na pokoji jsem si pak stěžoval, že bych mamince chtěl něco dát na památku. Druhý den v nedělu mi přinesl na návštěvu nový mundůr a povídal: „Lojsko, toto som urobil pro tvoju mamu." On celou noc dělal takovou růžičku z měděné spirálky a barevných bavlnek. No, nádhera. My jsme se spolu nikdy nebavili, byli jsme jenom společně na cele a on celou noc si s tím hrál na záchodě, kde bylo světlo. Člověk prostě nemůže soudit lidi, když nezná příčiny jejich činu.

Setkal jste se ve vězení s komunisty, kteří byli zatýkáni v politických procesech?
S těmi jsem se setkával především na Leopoldově, oni byli na třetím oddíle, já jsem bydlel na druhém oddíle a potkávali jsme se na vycházkách. Vůbec jsme se s nima nebavili. Akorát s Holým[19], ředitelem bývalých Baťových závodů, tak s tím jsme se bavili. My jsme si třeba za ně stoupli a řekli jsme: „Ona se stejně najde spravedlnost." a dělali jsme si z toho víceméně legraci. Pokud vím, tak deku nikdy nedostali. Nebyl to náš styl a když, tak jen ve výjimečných případech jako tenkrát ten bývalý bachař na Jáchymově.

Vzpomenete si na Leopoldovskou vězeňskou univerzitu?
V Leopoldově jsem měl tu čest strávit osm roků. Měl jsem tam kamarády z Jáchymova. A já jsem tam šprtal všechno – zeměpis, astronomii, jazyky, filozofii. Měl jsem to v hlavě sice pomotané, ale šprtal jsem co to dalo. Seděli jsme na záchodě a na klozetové papíry jsme přepisovali přednášky Pavla Křivského. Jsou například různé perličky, jako například generál Kutlvašr[20], to byla osobnost, která vedla pražské povstání. Seděli jsme na cele č. 43, bylo nás tam asi šedesát a bylo ohromné vedro. Sundal jsem si kalhoty a měl jsem jenom bílé vězeňské trenýrky. Byl oběd a já držel ešus na kolenou a pojídám obligátní brguláš (bramborový guláš) a generál Kutlvašr, starý pán, který vždy chodil vzpřímeně, přišel ke mě a povídal mi: „Nazdar Lojzíku." Já povídám: „Dobrý den pane generále." I ve vězení byli prostě lidi, kterým jsme vykali, to tykání nešlo prostě použít, snad pro velkou úctu, kterou jsme k nim měli, i když oni samotní to nevyžadovali. Ale jinak jsme si samozřejmě tykali. Povídá: „Můžu si přisednout?" Jenom jsem se začepýřil, protože sedět s generálem Kutlvašrem byla pro mě ohromná čest. A on pokračoval: „Víš, je to krušná doba, kterou tady prožíváme. Ale přesto, že jsme se dostali do takového ponížení od našeho vlastního národa, musíme přesto zůstat lidmi a musíme si udržet určitou úroveň. Tak prosím tě Lojzíku, natáhni si při jídle kalhoty." Takovéto okamžiky, které se nedají zapomenout. V Leopoldově byla celá kněžská hierarchie, perfektní lidé. Byl mezi nima například Vašek Mrtvý – jezuita, který byl vynikající kamarád – člověk, stále v dobré náladě, kterou šířil a přenášel i na nás.

Jako to bylo s hygienou?
Například když jsem byl po útěku na Borech, jedenkrát za měsíc byl den na koupání. Jednou to vyšlo na moje narozeniny. Byla tam koupelna velká asi pro 50 lidí, ale málokdo se tam koupal. Využívalo se to především k předávání zpráv a k pašování, například cigaret. A protože jsem byl silný kuřák a cigaretu už jsem dlouho neviděl, osmělil jsem se a zeptal se: „Prosím vás, mohl bych dostat jednu cigaretu? Já mám dneska narozeniny, mám 21 roků, rád bych si potáhl." Nakonec mi uvěřil a dal mi čtyři cigarety. V Leopoldově se chodilo přes vězeňský dvůr do koupelen, jež se nacházely u kuchyňského traktu a byly asi tak pro dvacet-třicet osob, a to jednou týdně. Jinak na společných bylo kovové koryto asi tak se sedmi kohoutky a studenou vodou. Jenom večer kolem šesté se pouštěla horká voda, abychom si mohli uvařit čaj. Jinak byl na společné cele pro 25-30 osob jeden francouzský záchod, který jsme si dovedně a načerno přestavěli i na sprchu, i když jen se studenou vodou, a tak jsme neměli problémy, jak se udržet na úrovni.

Fungovala na táborech kantýna?
Pro úderníky, což bývali většinou zlodějíčkové, defraudanti, rozkrádači, kteří se snažili polepšit prací, zřídili kantýnu, ve které si mohli koupit jídlo. To ale pro nás nepřipadalo vůbec v úvahu. Vlastně připadalo, jenže jsme neměli peníze, a tak nebylo za co nakupovat. V kantýně pracoval jeden esenbák, kterému jsme říkali Mosaddek. Bylo nám divné, že se k nám chová tak přátelsky. On totiž vůbec nevěděl, do čeho přišel. Byl na základní vojenské službě a půl roku před koncem se jich zeptali, jestli nechtějí jít na dopravní policii. Potom je nakonec hodili do Jáchymova. Kasal se tím, že nikdy nikomu neublížil, ale to jsem mu odporoval. Můj kamarád Jindra Hermanů byl jednou v korekci, a protože to byl můj dobrý kamarád a byl to silný kuřák, snažil jsem se mu pomoct. Pokud jsem mohl, potloukal jsem se každé ráno u korekce, a protože jsem znal řád, tak jsem věděl, že každé ráno bachař otevřel korekci a prvního mukla, kterého uviděl, nahnal vynést žanek. Na to jsem vždycky čekal a měl jsem vždycky připravené cigarety. Zapálil jsem jednu cigaretu a nesl jsem ji Jindrovi. Jenomže on ji nějak blbě chytnul a popálil se. Uviděl to Mosaddek, který mě za to poslal k raportu a dostal jsem tři dni korekce.

Když jsem tohle Mosaddkovi vyprávěl, úplně zbledl, začal se mi omlouvat a řekl: „Ode dneška vás mám na brigádu já!" Díky němu jsme pak mohli o brigádách odpočívat bez jakékoliv buzerace u něj v kantýně.

Byla možnost si na táborech nebo ve věznicích kupovat noviny nebo půjčovat knížky?
Ze zásady ne, ale to se časem měnilo tak, jak se měnilo myšlení strany a politická situace ve světě. Pak si mohli koupit noviny jenom kriminální vězni, a to kvůli nám již z nich vytrhali politické stránky. Jinak to byly jenom nějaké magazíny. V posledních létech si mohli dokonce koupit hodinky nebo i plnící pero. Knížky se půjčovat mohly a řeknu vám, že to nejkrásnější, co mě mohlo potkat, byla knihovna na samovazbě. Já jsem byl na samovazbě a měl jsem svoje knihy. Protože jsem měl známé mezi chodbaři, kteří mně vždycky vyšli vstříc, přečetl jsem si ve vězení Dostojevského, Balzaca a desítky a desítky dalších. Dalo se mezi knihami bez problémů vybrat. Jediný problém byl, že jsem si knihu mohl ponechat jenom čtrnáct dní.

Měli jste tam nějaké kulturní večery?
Jedenkrát zavedli, že budou večer promítat filmy. Jenomže to musel mít člověk splněnou normu na 100% nebo tam mohli kriminální vězni. Jen jednou jsem se omylem připletl k televizi, ale po deseti minutách mě vyhodili. Viděl jsem jenom jeden film, na který mohli jít všichni, ať měli splněnou normu nebo neměli. Byl to film o Mičurinovi.[21] Proto jsme tam asi mohli jít všichni. To se stalo v Leopoldově. V Jáchymově byly oficiálně kroužky, ale šlo jenom o to, aby mohli říct, že mají kroužky. Do těch kroužků ale nikdo nechodil. Nás to ani nezajímalo.

Měli jste nějaké propagační přednášky?
Ne, oni totiž věděli, že nás nemají šanci převychovat. Některé moje kamarády se snažili získat pro spolupráci. U mě se o to nepokusili ani jednou. Jednou jsem se pobil s náčelníkem věznice. Bylo to tenkrát tak: můj kamarád Luboš byl na samovazbě a já jsem byl na společné cele. Jeho druhý kamarád šel domů. Luboš mu poslal po chodbařovi dopis, a já jsem byl spojnice mezi něma. Chodbař mi dal ten dopis a já jsem ho měl po šichtě předat. Bylo to asi deset hustě popsaných klozetových papírů. Jenomže ten chodbař to šel říct veliteli. Kolem jedné hodiny přišel do dílny náčelník Vrábl s Hvízdavým Danem – dozorčím útvaru, a s Rohlem, což byl jediný Čech a ti druzí dva byli Slováci. Chtěli po mě, abych vytáhl všechno z kapsí, a to už jsem věděl, že je průser a že to někdo prozradil. Samozřejmě, že to našli a začali to otevírat. Mně bylo jasné, že nemůžu dopustit, aby to přečetl, protože jsem nevěděl, co je tam napsané a hrozilo, že by se Luboš dostal do průseru a mohli mít problémy i jiní, o kterých tam psal. Musel jsem prostě jednat. Z dílny vedly schody dolů, uprostřed byla taková podesta, na které byly malé záchodky, ale spíš to byly jenom žanky. Neměl jsem žádnou možnost, než abych skočit po těch papírech a vyrval jim to z ruky a hodit je do těch záchodků. Tak jsem to také tak udělal, jenomže jako na potvoru byly oba dva záchodky obsazené. Bylo to celkem absurdní, protože já jsem měl ty papíry v puse, dozorčí útvaru mi skočil na záda. Shodil jsem ho ze schodů dolů. Pak na mě skočil Vrábl, ale toho shodit nebyl vůbec žádný problém. Pak se do mě pustili všichni tři a nakonec mě zpacifikovali. Měl jsem sucho v puse a papíry rozžvýkat bylo vyloučeno a tak se jim podařilo mi moták vyškrábnout z pusy. Jenomže tohle bylo celkem jednoduché udělat to impulzivně, ale těžké bylo nést důsledky. Dovolit si na bachaře, na dozorčího útvaru a na náčelníka takovým způsobem, bylo neslýchané. Tak mě potom přitiskli ke stěně a uvažovali, co se mnou mají dělat. Nakonec mě vedli zpátky na samovazbu na nových samotách, kde už jsem to znal jako svoje boty. Tam jsem čekal, kdy to začne. Rohel mně nakázal, abych se vyslekl a strčili mě do korekce, která byla hned u kanceláře a která sloužila pro různé zuřivce nebo násilníky. Tam jsem byl celý měsíc nahatý, a k tomu jsem dostal dvanáct tvrdých a dvanáct půstu. Cela byla ještě uvnitř oddělena od dveří katrem, aby mohl vstoupit dovnitř bachař, aniž by se musel obávat napadení. Pro mě to mělo nevýhodu, že mi nemohl žádný chodbař vhodit kousek chleba ze strachu, že by neproletěl katrem a zůstal ležet na zemi. Já jsem tenkrát nedostal ani pohlavek. Oni se mezi sebou taky neměli rádi a měli mezi sebou rivality, tak snad Rohel byl rád, že náčelník dostal ode mě pár facek.

Zažil jste nějakou hladovku?
Jako jedinec jsem držel hladovku několikrát, poprvé na té Barboře Vršku. V Leopoldově také několikrát, když mi odmítali lékařské ošetření a jednou – to bylo už ze zoufalství. Byl jsem po korekcích, bez dopisu a návštěv, a pak mi přece jen dali dopis od tatínka, který byl komunistou už od první republiky a v tomto dopise se mne zřekl.[22] A tohoto se dožít po hrozných osmi letech ve vězení bez naděje jít někam aspoň sto metrů rovně a zahnout kam chci, lehnout si do trávy a pozorovat třeba oblohu. Ne – to se nedalo vydržet, ale přece! Hladovka celé věznice byla jednou v Leopoldově. Já byl tenkrát na samovazbách, a tak jenom od chodbařů jsem se dovídal, co se děje na oddílech. Strava byla vždycky mizerná, ale jakmile nám začali dělat z plesnivé mouky chleba, nebo lečo z plesnivých paprik, to už hraničilo s nepřístojností. Mám dojem, že to proběhlo v roce 1954, ale vím to jenom z doslechu. Ze zkaženého jídla vypukla vzpoura, vězni odmítali chodit do práce a zahájili hladovku. Samovazba byla přeplněná. My, co jsme byli na samovazbách, jsme to okamžitě morseovkou rozkecali, brzy to věděla celá samovazba a ze sympatií zahájili všichni na samovazbě hladovku. Tady ta solidarita je tak nádherná, že jsme cítili, že bychom byli schopni pro ni obětovat snad i život.

Jak jste prožíval návštěvy?
Já jsem jich moc neměl, protože, jak jsem říkal, byl jsem celkem velký průserář. Když jsem byl v Leopoldově, měl jsem mít po třech letech návštěvu a tenkrát přijela maminka. Snažila se dovézt nějaký balíček. Přijela a odmítli jí mi jej předat. Maminka začala brečet a přišla za ní paní a řekla: „Paní, já jsem slyšela, že nesmíte ten balíček synovi předat. A mě to povolili, ale já žádný nemám." Tak jí ho maminka nakonec dala. Odehrála se návštěva, pak přišel za maminkou jiný bachař a řekl jí, že ten balíček povoluje. Maminka začala plakat znovu. Povídala, že byla ale stejně ráda, že mohla někomu pomoct. I takovéto jednaní mohlo způsobit radost!

Jak vypadalo Vaše propuštění?
Když jsem byl z Leopoldova propuštěný, dali mně vyúčtování, kolik dní jsme byl v korekci, kolik na samovazbě, kolik mám zaplatit. Bylo to moc hezké, protože moje šaty shořely někde na Jáchymově na ústřeďáku, a proto mě pustili v muklovském, akorát boty mi koupil Sváťa Mácha. Měl jsem ještě několik tisíc dluhů a to muklovské oblečení jsem musel do čtrnácti dnů vrátit.

Byl jste propuštěn na amnestii nebo na podmínku?
Já jsem byl pustěnej na amnestii. Na tu první amnestii jenom zkoušeli, co to udělá a pak udělali druhou amnestii, která byla v roce 1962. Byl jsem tedy puštěný 9. května 1962. Vůbec jsem samozřejmě netušil, co se připravovalo. Jenom jsme věděli, že se chystá nějaký fofr. Poslední tři nebo čtyři roky jsem už byl na společné cele. To jsem byl s Radkem Procházkovým, bývalým šéfem zpravodajského oddělení. Velký kamarád. Ten ve vězení udělal ze mě člověka. Neustále se učil různé věci a snažil se to do mě nahustit. Scházíme se sice sporadicky, ale vždycky je to moc hezké a vztah je přepychově krásný jako tenkrát.

Kam jste jel po propuštění?
Když jsem byl propuštěný, tak mě nikdo nechtěl. Jenom manžel mojí sestry chtěl, abych bydlel u nich a chtěl, abych pracoval v jeho podniku. Byl to předseda závodní rady u dopravního podniku trolejbusů. Já jsem mu řekl, že chci alespoň měsíc dovolené, protože jsem chtěl cítit vůni pampelišek a courat se různě po městě a po přírodě. Měsíc mě skutečně nechal doma a měl jsem pracovat na vrchním vedení elektrikařiny. Jenomže když jsme přišli ke dveřím dílny, stála tam cedule: „Zde pracuje brigáda socialistické práce". Byl jsem zásadně proti, protože po dvanácti letech vězení pro mě žádná brigáda socialistické práce nepřipadala do úvahy. Jenomže pak přišel další průšvih, a to ten, že jsme museli se švagrem za ředitelem. Já jsem vůbec tento život neznal. Bylo to prostě něco jiného, než jsem zažíval já v kriminále. Nakonec jsem tam ale přesto pracoval.

Byl jsem tenkrát tvrdohlavý, to vím, ale prostě jsem ředitelovi podniku řekl: „Mohlo by na té ceduli být napsané, že já v té socialistické brigádě nepracuju?" To samozřejmě neprošlo.

Měl jste problém zapojit se znovu do civilní společnosti?
Nemohl jsem se vžít do života na svobodě, protože my mukli jsme před sebou mluvili svobodně o všem. A díky tomu se stalo několik komických situací. Na můj a tatínkův svátek uspořádal tatínek se svou manželkou malou oslavu. Jeden příbuzný tam přinesl magnetofon a chtěl po mně, abych tam řekl něco anglicky. Tak jsem asi dvě minuty mluvil, a pak se mě zeptali na to, co jsem tam vlastně říkal. Řekl jsem: „Já jsem se vžil do role amerického prezidenta a zdůvodňoval jsem celému světu, proč musela vzniknout třetí světová válka." V tu chvíli jsme byli najednou sami doma. Všichni se začali vymlouvat, že už musí jít. Nedokázal jsem to prostě pochopit. Platila tam úplně jiná pravidla.

Měli jsme například v rodině estébáka. Jednou jsme se potkali a on mi tam pověděl: „Dívejte se, já jsem ze Státní bezpečnosti a mám vás sledovat a podávat na vás informace. Protože jsme ale rodina, dejte mi čestné slovo, že nebudete proti státu nic podnikat." Měl jsem sto chutí mu říct: „A jak dlouho?" Pro mě republika byla jako větší lágr, protože byla ohraničená taky ostnatými dráty a na každém kroku buď policejní a nebo vojenské uniformy. Zato kontrast mezi vězením a svobodou spočíval hlavně v barvách. To prostě přecházely oči nad takovou krásou!

Měl jste v civilu problémy sehnat práci?
Měl a velké. U dopravního podniku jsem dlouho nevydržel. Pak jsem šel do Závodu přesného strojírenství, které hledalo elektrikáře a na montáže. Přihlásil jsem se na jejich inzerát, ale protože jsem přiznal pobyt ve vězení, mou žádost odmítli. Napsali mi, že místo je obsazené a už nikoho neshánějí. Tak jsem si vzal telefonní číslo a zavolal na osobní oddělení. Samozřejmě, že stále někoho sháněli, a proto jsem tam šel znovu a nechal jsem se předvolat k vedoucímu, a tam jsem spustil: „Vaše socialistické zřízení mě poslalo na takovou dobu do vězení. Já jsem si to odseděl a teď neprotestuju a držím hubu. Nechci nic jiného, než pracovat, abych zaplatil dluh z vězení a vy mi nechcete dát práci." A nakonec mě vzali.

Pak jsem poznal mou budoucí manželku a potřebovali jsme se usadit. Manželku kvůli tomu, že se mnou začala chodit, tatínek zbil a vyhodil z domu. Poslali mě nakonec do Pardubic, kde se stavila Tesla a kde se zaváděly rozvaděče. Šel jsem do stavebního podniku, kde to pohádkově vyšlo. Musel jsem se tam na deset let zavázat, což mi plně vyhovovalo. To bylo právě v roce 1968, kdy jsme založili Klub 231.

Účastnil jste se založení?
Samozřejmě, konečně byla možnost nějaké satisfakce. Nemohli jsme tenkrát sehnat místnost, a proto se v našem bytě konaly všechny schůze. Já jsem měl kandidovat na nějaké místo. Řekl jsem, že pro mě připadá v úvahu jenom dokumentační komise a byl jsem nakonec zvolený za předsedu. Navazoval jsem se soudcema styky, manželka pracovala jako korespondentka. Všechny výpovědi jsme nahrávali na magnetofon a ona je potom přepisovala na stroji.

Zůstaly tyto výpovědi zachované?
Měl jsem kamaráda, a když jsem odcházel do Rakouska, tak jsem mu říkal: „Tyto doklady nejsou nebezpečné. Tam jsou jen skutečnosti, které byly. Klidně si to přečti a schovej to." Po létech jsem se vrátil a ptal jsem se po těch dokumentech a dozvěděl jsem se, že to spálil. To mě hrozně mrzí.

Dělali jsme na dokumentační komisi různé věci. Některé situace byly po okupaci docela nešikovné. Přišel ke mě jeden mukl a povídal: „Lojzo, co mám dělat. Pracuju ve fabrice, ve které všichni ví, že jsem byl zavřený. Po jaru jsem se angažoval, a teď mi jeden vyhrožuje, že mě udá. Nemám jinou možnost, než toho chlapa zastřelit." Byl naprosto opilý, ale nakonec jsme ho přesvědčili, aby to nedělal. Jeho pistoli jsme vzali a hodili do řeky.

Co Vám celá ta léta pomáhalo přežít?
Za prvé nám pomáhalo to, že jsme věděli, že máme pravdu. Ale i ti, kteří nás zavřeli, věděli, že pravdu nemají. To bylo od roku 1956, kdy vypukla v Maďarsku revoluce. To nám tenkrát podlézali a úplně nám lezli do zadku ze strachu, co bude.

Děkuji za rozhovor.

Vzpomínky Aloise Macka, které vznikaly během jeho života, je možné si přečíst na blogu Svatavy Nováčkové.

---

[1] Rozhovor byl upraven narátorem.
[2] Counter Intelligence Corps (CIC) – americká vojenská zpravodajská služba pracující na území americké okupační zóny v Německu a v Rakousku, předchůdce CIA.
[3] Věznice Pankrác byla v letech 1889–1952 věznicí krajského soudu trestního v Praze XIV. s kapacitou až 3000 vězňů. Od roku 1949 zde bylo kromě tzv. soudní vazby i 78 cel uzavřeného vyšetřovacího oddělení krajského velitelství StB Praha s kapacitou až 360 osob. Od října 1952 Útvar nápravných zařízení Praha XIV. Ministerstva národní bezpečnosti. Ve věznici byla umístěna i vězeňská nemocnice, do které byly umisťováni vězni i z dalších  věznic.Na popravišti pankrácké věznice byl ukončen život Dr. Milady Horákové, Rudolfa Slánského a mnoha dalších.
[4] SVS – Sbor uniformované vězeňské stráže.
[5] Jáchymov je lázeňské město v okrese Karlovy Vary, nedaleko hranic s Německem. V místních dolech za dob socialismu zřizovány pracovní tábory, kterým političtí vězni říkají „koncentrační". Vězni pak těžily uran pro sovětský jaderný program.
[6] Tábor Mariánská byl zřízen dne 4. června 1949. Pracovali na šachtách Eva a Adam. Prvním velitelem se stal vrchní strážmistr SVS František Kozák. Roku 1950 byly postaveny cely v klášteře na Mariánské. Vězněné střežili a vyslýchali příslušníci útvaru Jeřáb. O nelidských výsleších na Mariánské byla vydána řada svědectví. Tábor byl zrušen 8. 4. 1960.
[7] Pokus o útěk se konal v polovině roku 1950 a zúčastnili se ho: Jaroslav Janouch ,Václav Tippl, Daniel Štěpán, Jaroslav Kyselka a Miroslav Kronus.
[8] Na konci 18. století byl v osadě Mariánská vybudován kapucínský klášter. Roku 1948 byl klášter zrušen a objekt přeměněn na vyšetřovnu ve správě ministerstva vnitra. Celá stavba kostela byla pro chatrný stav v roce 1964 odstraněna a demolována. Roku 1950 byly postaveny cely v klášteře na Mariánské. Vězněné střežili a vyslýchali příslušníci útvaru Jeřáb. O nelidských výsleších na Mariánské byla vydána řada svědectví. V celách byli vězni vyšetřováni, mláceni gumovými kabely a věšeni na několik hodin i dnů na mříže.
[9] Soud se konal v Jáchymově 11. října 1950 a vynesl čtyři rozsudky smrti – nad Václavem Tipplem, Jiřím Janouchem, Jaroslavem Kyselou a Jiřím Kodetem. Miroslav Kronus a Oldřich Vogel dostali doživotí, Vlastimil Vejmělek 25 let a Alois Macek 20 let. Žádost o milost byla zamítnuta. Byli popraveni 21. října 1950.
[10] Plzeň-Bory je věznice postavená v letech 1874–1878 ve tvaru hvězdy. Věznice zajišťovala výkon trestu zločinců odsouzených na více než 10 let. Po roce 1948 v ní byli umístěni vězni odsouzení za trestnou činnost, které se dopustili za doby okupace, a političtí vězni. Dne 21. června 1949 zde byl popraven generál Heliodor Píka. Počet odsouzených v některých údobích dvojnásobně převažoval kapacitu věznice. V rámci věznice bylo zřízeno zvláštní oddělení zvané „Kreml", kterému velel Václav Trepka, který vynikal obzvláště svou krutostí. Toto oddělení bylo zabezpečeno dvojitou mříží na chodbě i na oknech a dveře cel byly opatřeny speciálními zámky. Borská věznice je známá tzv. Borským případem, ve kterém byl obžalován a odsouzen k trestu smrti za pomáhání vězňům strážmistr Čeněk Petelík.
[11] Václav Brabec (1920). V květnu roku 1943 byl zatčen pro ilegální činnost. Další dva roky strávil v Plzni na Borech, v Terezíně a v koncentračním táboře Buchenwald. Do Komunistické strany Československa vstoupil v červenci roku 1945. Do služeb Sboru vězeňské stráže byl přijat v roce 1947.  V roce 1950 působil jako vedoucí oděvního skladu a velitel kárného oddělení (korekce). Za opilství a výtržnosti byl několikrát potrestán a v roce 1952 zrušen pracovní poměr.Jeho jméno je jedno z nejvíce skloňovaných ve spojení s fyzickým a psychickým násilím na počátku padesátých let ve věznici v Plzni na Borech.
[12] Sestra.
[13] Tábor „L", zvaný někdy jako likvidační. V táboře se nacházela drtírna uranové rudy – tzv. věž smrti, kde se vězni dostávali do přímého kontaktu s radioaktivním uranem.
[14] Miroslav Píbil (1921) Od června 1949 sloužil v útvaru Jeřáb. Takřka celou první polovinu padesátých let strávil ve funkci velitele trestaneckého pracovního tábora Vykmanov II (tábor „L"). Na Jáchymovsku působil v různých funkcích až do roku 1959. Političtí vězni jej znali i pod přezdívkou Šlachtecký. Poté se v rámci služby přesunul na Pardubicko. Do důchodu odešel v roce 1976. V průběhu své kariéry byl několikrát vyznamenán.
[15] Bohumil Vít Tajovský (1912–1999) byl katolický kněz, opat Želivského kláštera. Byl odsouzen v dubnu 1950 ve vykonstruovaném procesu v kauze „Čihošťský zázrak" za velezradu, vyzvědačství a organizování ozbrojeného převratu na 20 let. V žaláři strávil celkem 11 a půl roku, v roce 1960 byl propuštěn na amnestii. Po propuštění žil v Havlíčkově Brodě, celých 21 let byl neustále sledován státní bezpečností. Nesměl vykonávat kněžské povolání ani žádnou veřejnou funkci, až do penze musel pracovat jen jako lesní dělník, topič, archivář. V roce 1968 získal krátce státní souhlas a mohl působit jako pomocný duchovní v Želivě. Stal se okresním předsedou K231 a proto opět přišel možnost o duchovní služby. V roce 1971 odešel do invalidního důchodu.
[16] Věznice Leopoldov byla zřízena v prostorách bývalé pevnosti na Slovensku. Po komunistickém převratu v únoru 1948 patřil Leopoldov k věznicím s nejtvrdšími podmínkami v Československu. Věznice byla přeplněná a byly v ní katastrofální hygienické podmínky. V Leopoldově byla vězněna řada známých osobností – vojáků a představitelů protifašistického odboje, kněží, intelektuálů, básníků, spisovatelů a nakonec i někdejších prominentních komunistických funkcionářů.
[17] Petr Křivský  (12. listopadu 1912 – 15. prosince 1989) – maturoval v r. 1930 na reálném gymnáziu v Chotěboři a vstoupil do premonstrátského kláštera v Želivu. Studoval na kněžském semináři v Hradci Králové (na kněze byl vysvěcen v r. 1935) a filozofii a historii na FF UK. Studia dokončil v r. 1946. S katolickou církví se rozešel v r. 1946, absolvoval Státní archivní školu a stal se odborným pracovníkem archivu Ministerstva vnitra. Působil ve skautském hnutí a po r. 1948 vedl sdružení středoškolské a vysokoškolské mládeže Kruh. V r. 1951 byl propuštěn z archivní služby, v r. 1952 zatčen a ve vykonstruovaném procesu odsouzen na doživotí. V Leopoldově a Valdicích byl vězněn více než 13 let, mj. společně s filologem Bohumilem Rybou. V leopoldovské věznici konal filozofické přednášky, které tajně zaznamenával na obaly od slovenského fajfkového tabáku. Po propuštění v r. 1965 pracoval nejprve jako skladník, od r. 1967 byl zaměstnán v archivu Památníku národního písemnictví, kde se věnoval dějinám strahovského kláštera a osobnostem Josefa Dobrovského, Bernarda Bolzana, Augustina Smetany ad.
[18] Tábor Nikolaj – Původně zde byl zřízen v období mezi měsíci dubnem a zářím 1950 Tábor nucených prací, který byl o rok později zrušena v říjnu nebo listopadu 1951 byl zřízen tábor Nikolaj. Tábor patřil na Jáchymovsku k větším táborům, proslul i nelidským týráním vězněných. K 1. 9. 1952 se zde nacházelo 907 vězňů. Odsouzení pracovali na šachtě Eduard, která byla vzdálená od tábora kolem 800 m. K ní byli komplikovala frekventovaná silnice, vězni dopravováni tzv. „ruským" nebo „jáchymovským autobusem". Jedna směna, tj. sedmdesát až sto padesát mužů, nastoupila v pěticích a tento živý balík omotali bachaři ocelovým lankem asi 6 mm silným a konce lana opatřené okem zamkly k sobě visacím zámkem. Režim v táboře byl jedním z nejhorších.
[19] Ivan Holý – gen. ředitel n. p. Baťa, od roku 1946 zastupoval Zlínsko v parlamentu. V procesu se Slánským a spol. v r. 1952 vystupoval jako svědek. Později byl obviněn za hospodářskou sabotáž, která zahrnovala mj. zahájenou stavbu pneumatikárny a koželužny v Otrokovicích, nový závod Fatry ve St. Městě, neschválenou bytovou výstavbu ve Zlíně a také „infiltraci" baťovských metod řízení. Byl odsouzen na 18 let. Rehabilitován byl v roce 1963.
[20] Karel Kutlvašr (1895–1961) byl voják, legionář a velitel pražského povstání v roce 1945. Po komunistickém převratu byl zatčen a v politickém procesu odsouzen na doživotí pro svou údajnou velezradu. Propuštěn byl v roce 1960 na amnestii.
[21] Ivan Vladimirovič Mičurin (1855–1935) – ruský šlechtitel a ovocnář, dvojnásobný nositel Leninova řádu. Ostře napadal Mendelovy zákony objasňující principy dědění vlastností. Ve svých výzkumech se snažil posunout hranici úspěšného pěstování jabloní, hrušní, vinohradů co nejdále do oblastí chudého severu.
[22] Na základě e-mailu od pana Aloise Macka ze 17. července 2006: „Napsal jsem vám ve stati o hladovkách, že se mne tatínek zřekl, zakázal mi psát mu dopisy a zvát jej na návštěvy. Teprve s odstupem času jsem to prominul a odpustil, protože jsem si uvědomil, že to byl pro něj a jeho novou rodinu pokus přežít. Vzal si jednu paní – vdovu, která již měla dvě nezletilé děti a s tatínkem pak dvojčata, takže vlastně čtyři děti zaopatřovat a zajistit relativně spokojený život a navíc v té době dělal správce na zlínském okrese s krajským vedením strany. No a teď měl vlastního syna odsouzeného za protistátní činnost na 32 let, a tak si myslím, že jej jako soudruha vybídli, aby v té záležitosti něco udělal, táta to pochopil a zřekl se mne. Sám od sebe by to rozhodně nikdy neudělal. Po návratu domu jsem uvažoval, zda se s ním mám sejít a jsem rád, že jsem nebyl paličatý a navštívil jej. Táta plakal, já byl na měkko, a tak bylo vše zapomenuto." (Doplněny háčky a čárky).