Vzpomínka k nedožitým 100. narozeninám JUDr. Miroslava Jiráska

2x

MOTTO: Pánem nad našimi životy je čas (z knihy Miroslava Jiráska: Tempus fugit… léta běží od Sarah Bernhartové)

Životní pouť našeho tatínka se započala 15. 3. 1913 v překrásné jihočeské Telči v učitelské rodině. V rodině nikterak bohaté co do majetku, ale bohaté vědomostmi a touhou poznávat, kde pravdomluvnost, zodpovědnost, odvaha a pomoc druhým nebyla prázdnými pojmy (Jako člen skautské organizace byl jejich naplňováním vázán i daným slibem). Běžela léta vyplněná vzděláváním, studiem jazyků, studiem práv v Dijonu, která byla ukončena získáním červeného diplomu Doctoris Iuris na Universitě v Bratislavě, dnes Universitě Jana Ámose Komenského, v roce 1937.

Ani láska se našemu tatínkovi nevyhnula. Celoživotní láskou se mu stala dcera brněnského starosty Žabovřesk a hostinského, Marie ze které jsem se narodila já a můj bratr a která s ním, a vedle něho překonala všechnu tu komunistickou hrůzu do které se v padesátých letech rodina dostala.

Přeskočím začátky jeho ze začátku slibně se rozvíjející kariéry právníka v kanceláři presidenta republiky JUDr Edvarda Beneše. Přišel 20. březen 1950, kdy do bytu manželů Jiráskových vtrhlo komunistické komando v podobě několika mužů v kožených kabátech. Následovalo uvěznění, soud (prvotně s návrhem smrti, v konci, po vlastní obhajobě, s rozsudkem 11 let). Následovaly koncentrační tábory v Jáchymově, v Bytízi u Příbrami, v Ilavě, v Leopoldově). Na „svobodu“ se tatínek dostal až na základě prezidentské amnestie v roce 1959. Proč svobodu s uvozovkami? Rodinné martyrium pod dohledem státní bezpečnosti skončilo až v roce 1992, kdy se ještě na naše jednání dotazovala u správce domu, kam jsme se přestěhovali. Po propuštění však nebylo ani pomyšlení brát se za práva druhých. Dlouho nemohl sehnat práci. Po složení zkoušek na řízení jeřábu se stal jeřábníkem v ČKD, později pracoval v Montovaných stavbách Praha. Do důchodu odcházel co by podnikový právník Výzkumného ústavu stavebních hmot v Brně.

V období tzv. Pražského jara se opět jak, mu to bylo vlastní, zapojil do činnosti KAN 231. Věřil, že celý hrůzný děj po únoru 1948 se v dobré obrátí. Neobrátil. Není proto divu, že sledování naší rodiny trvalo tak dlouho. Již s opatrností sledoval vývoj po listopadu a byl jeho velkým kritikem. Kritikem, který, ale na základě svých znalostí, hledal východiska.

Dne 27. 3. 2002 se jeho životní pouť uzavřela. Ke škodě této společnosti. Jeho nedožitého výročí vzpomeňte prosím s námi.

PS.

Svoji životní pouť se pokusil zachytit v knížkách:

• Z deníku vlastizrádce (Panorama 1990)
• Tempus fugit… léta běží vážení (Frank 1999)
• Návrat do pekla (PhDr R. Janošík 1999)
• Sonety (Maroli 2001)

V jeho pozůstalosti je mnoho dosud neuveřejněných her a básní.