Vlasta Jakubová
Vlasta Jakubová se narodila 13. března 1925 na Slovensku v Ožďanech. Už za druhé světové války působila v odboji a byla spojkou svému strýci plukovníku Josefovi Robotkovi. Po únoru 1948 se opět zapojila do protikomunistického odboje po boku svého strýce. Za tuto protistátní činnost byla zatčena 6. srpna 1949 a odsouzena k 18 letům odnětí svobody. Její strýc generál Josef Robotka byl odsouzen k trestu smrti, který byl roku 1952 vykonán. Prošla věznicemi: Cejl, Znojmo, Ruzyně, Pardubice a pracovními útvary Minkovice a Chrastava. V roce 1959 byla propuštěna na podmínku.
„My jsme neseděly v koutku, nebrečely jsme. My jsme si vymýšlely různé hry nebo jedna druhé dávala vědomostní otázky."
Rozhovor s Vlastou Jakubovou
Tazatelka: Klára Pinerová
Jaké jsou vaše vzpomínky na dětství a rodiče?
Narodila jsem se 13. března 1925 na Slovensku v Ožďanech, v rodném místě mojí maminky. Matka byla původem Maďarka a asi v roce 1921 nebo 1922 si vzala českého četníka a narodila jsem se já, můj bratr a sestra Lenka, která ale do 14 dnů zemřela. Do školy jsem začala chodit až pod Tatrami, ve Svatym Ondrejom nad Hronom, protože zde byly obavy, aby mě nedali do maďarské školy. Později jsem studovala na gymnáziu, ale ve dnech 13. až 17. března 1939 jsme se museli vystěhovat do Čech. Vystěhovali jsme se na Moravu, odkud pocházel tatínek a začali jsme bydlet v Náměšti nad Oslavou. Tatínek mě už ale pak nedal do gymnázia, protože jsem ani já, ani bratr neovládali dobře gramatiku češtiny. Na Slovensku jsme se ve škole učili jen slovenskou, a tak jsem chodila do třetí měšťanky. Mě a dalších šesti děvčat, které jsme přišly ze Slovenska, se ujala paní učitelka Sehnalová, která nás denně učila české gramatice. Díky ní jsem se dostala na střední školu. Dělala jsem zkoušky do knedlíkárny a na akádu – obchodní akademie – a vzali mě tam i tam, takže jsem šla do obchodní akademie. Maturovala jsem v roce 1945 a potom jsem v Brně nastoupila na první práce ve Svazu národní revoluce. Ale mezitím byla okupace. Celá naše rodina byla zapojená do odboje. Můj strýc k nám přišel v září 1944 a žil u nás sedm měsíců v ilegalitě. Bydleli jsme velice šikovně u lesa.
Strýc, Josef Robotka[1], bydlel s mým bratrem v pokoji. Odcházel vždycky z našeho domu brzo ráno, vlastně skoro v noci, a vracel se v noci. Měl v lese u stromu přivázané kolo, vždy tímto lesíkem prošel na silnici, která vedla z Kralic do Náměště, přešel oborou a dostal se tak směrem na Velkou Bíteš, Velké Meziříčí nebo do lesů. Na Vysočině byly dvě radiostanice, kterými posílali různé špionážní věci do Anglie. Já jsem byla napojená na Dalešice, Třebíč, Velkou Bíteš a Velké Meziříčí. V Třebíči jsem měla kontakt na Michala Majera, ve Velkém Meziříčí na štábního kapitána Zajíčka. Můj bratr byl spojkou do Brna, protože už tenkrát studoval v Brně. Kontaktoval štábního kapitána Zdeňka Žárského. A naše maminka vlastně o ničem nevěděla.
Jak vám strýc řekl, abyste s ním spolupracovala v odboji?
On to nějak nerozebíral. Jen řekl: „Vlasto, máš kolo a já bych potřeboval, abys zajela do Dalešic nebo na Okarec." V Okarci byl velkostatek, kde většinou tzv. Rada tří[1] mívala schůzky. Prof. Grňa[3], gen. Luža[4] a pluk. Šteiner-Veselý[5], pluk. Robotka, hlavně tady těch pět se tam scházelo. Ale později se o tom dozvěděl Ryšánek[6], což byl roťák z první republiky, a začal v Brně udávat gestapu. Nakonec zatkli jenom Haška a všichni ostatní odešli do ilegality. Sice nikdo nevěděl, že můj strýc přebývá u nás, ale nikdy si člověk nemohl být na sto procent jistý.
Uvědomovala jste si, co se vám může stát, když se budete účastnit odboje?
Abych vám řekla pravdu, pro mě to bylo něco dobrodružného. Bylo mi 17, 18 roků, jezdila jsem na kole a vůbec jsem se nebála. Jela jsme třeba do Dalešic, kde už jsem měla kontaktní adresu. Předala jsem, co jsem měla, a dostala jsem zase něco pro strýce. Později jsme to udělali tak, že lesník Sedlák, který byl taky velitel partyzánského oddílu Bíteš, měl adjunkta, který se jmenoval Luboš. Byl to moc hezký mladý kluk, který chodil v uniformě. Já jsem se s ním scházívala na různých tancovačkách. Tenkrát se nesměly pěstovat zábavy, protože jsme museli mít smutek, že Hitlerovi padali vojáci na Východě. Různé tancovačky byly zakázané, ale byli jsme mladí lidé, takže jsme dělali takové slezinky v neděli odpoledne u nějaké hospody, buď ve Zňátkách, nebo ve Vícenicích, nebo v Jinošově. Luboš se o tom musel vždycky dozvědět. Vždy si přišel pro mě tančit, což nebylo nic nápadného, a předal mi zprávy. Takhle jsme to dělali až do doby, než strýc musel opustit svůj úkryt u nás.
To už mě tenkrát čekal doma, měl připravenou aktovku, ve které měl nějaké papíry. Viděla jsem tam pistoli, nahoře měl pyžamo a říkal: „Toto mně doneseš nahoru na Stany." To bylo nad náměšťským zámkem. „Já půjdu s kolem pěšky a tam se spolu sejdeme." V pět hodin odpoledne jsem mu to měla předat. Domluvila jsem si schůzku s chlapcem, aby to nebylo tak nápadný. Jenže se stal malér. Strýc tam přijel dřív a čekal. V té době už byl na zámku wehrmacht. Byla tam opravna v továrně Glazarka, kam vozili německé mundúry, které přiváželi z fronty. Byly rozbité a zakrvácené a celá naše třída z akády tam byla nasazená. Já jsem později dělala tlumočnici, protože u balírny byly dvě děvčata Kathrin a Elen. Byly to dvě Maďarky, Elen chodila s Oberzahlmeistrem a Kathrin s naším mistrem, který pocházel z Rakouska. Protože jsem uměla maďarsky, dělala jsem jim překladatelku.
Abych to ale dopověděla se strýcem. Tenkrát jsem se s ním nesetkala, protože ho, jak mi později říkal, legitimovali dva vojáci. Měl sice falešné občanky, ale tentokrát se ho ptali, proč tam stojí a kam jede. On řekl, že čeká na jednu slečnu, kterou chce odprovodit od vlaku, aby nešla sama večer. Jenomže si pak uvědomil, že s ním zůstanou čekat, a tak nasedl na kolo a ujížděl. Stříleli po něm, ale nezasáhli ho. Počkali si ale na tu slečnu, tedy na mě, a společně jsme pak šli na lesní správu. Tam byl Oberzahlmeister, který mě znal a říkal: „Freulein Vlasto, co vy tady děláte?" A já povídám: „To já nevím, oni mě asi zavřeli, protože už je po policejní hodině." Po ní se už nesmělo vycházet. Oberzahlmeister vojákům řekl, aby mě doprovodili přes zámecký park a já pak utíkala domů. Tu tašku jsem nejdřív dala do králíkárny, kde jsem pěstovala bílé králíky na bolerko do tanečních. Druhý den si pro to přišel Luboš a naštěstí všechno dobře dopadlo.
Pak přišel rok 1945 a následující roky a začali jsme tušit, že to nebude dobré, protože komunisté začali vystrkovat rohy nebo parohy a můj strýc byl tenkrát na VO-3[7] v Brně. V roce 1947 ho nakomandovali ještě s dalšími šesti důstojníky do Vorošilovy vysoké školy do Moskvy. Odsud měli vyjít jako generálové. Tam ho kontaktovala ruská spojka, která žádala o pomoc za dva československé důstojníky, kteří seděli v Moskvě od roku 1945. Na Vánoce i se Skokanem[8] jeli domů a oběma jejich manželkám předali lístek a žádali je, aby obě poslaly žádost o milost. Doufali, že se jim podaří tyto žádosti osobně předat Stalinovi. Při odletu do Ruska měl každý u sebe jeden dopis, ale asi se o nich okrajově zmínili před ostatními důstojníky a jeden je práskl. Ve Lvově je oba vysadili, vysvlékli je do naha, udělali jim prohlídku a vyslýchali je. Ty dopisy samozřejmě našli a poslali je zpátky do Prahy. Strýc pak nejdříve nastoupil do Tábora, ale byl tam jenom dva dny. Vrátil se a říkal, že je tam deklasovaný. Pak onemocněl a šel do vojenské nemocnice, odkud šel už do důchodu.
Kolik mu bylo tenkrát let?
Tenkrát mu bylo 41 let. Odstěhoval se do Bíteše. Kromě toho měl byt v Brně Alfě, kde já jsem taky bydlela. Já jsem měla svobodárnu a oni měli dvoupokojový byt. Když se vrátil z nemocnice, navštívil mě v Alfě a říká: „Vlasto, nastává opět doba, kdy budu potřebovat tvoji pomoc." V té době jsem byla zaměstnaná jako sekretářka ve Stavebním závodě u ředitele Ryšánka. Stavěli jsme různé vojenské stavby. Zdeněk Žárský mi donesl nový psací stroj, na který jsem to musela všechno tajným písmem napsat. Udělala jsem to tak, že jsem předstírala, že mám přítele v Holandsku a psala jsem mu milostné dopisy. Mezi řádky jsem naklepala neviditelným písmem všechny zprávy. Ty dopisy došly na určitou adresu v Holandsku, odkud je zase ta určitá osoba odvezla do Mnichova, kde byli naši dva důstojníci, přátelé mého strýce, s kterými on už měl kontakty. Mezitím můj strýc poslal mého bratra Karla za hranice, aby ho vyškolili na agenta-chodce.
Já jsem potom přijímala ještě agenty. Neznala jsem je, oni vždycky přišli většinou večer. Dala jsem mu něco k jídlu a on se zeptal, jestli se může vykoupat. To bylo pro mě takové heslo. On si odložil a já jsem se podívala do jeho kravaty. Podle toho jsem zjistila, že je to správný agent, a pak jsem ho navedla na další kontakt.
A tak to pokračovalo až do zatčení?
Nejdřív byl zatčen můj strýc. Bylo to 25. července 1949 ve Velké Bíteši, ale já jsem to bohužel nevěděla. Unesli ho z Bíteše. Štábní kapitán Zajíček, který už od dubna seděl na kárňáku a hrozným způsobem ho mučili, napsal lístek: „Sejdeme se u křížku za Bíteší, Kamil." S tímhle lístkem přijeli 25. července estébáci za strýcem, on o tom vůbec nepřemýšlel, nasedl s nimi do auta. Dali mu klapky na oči, zalepili pusu a dali klepeta. Nejdříve ho odvezli na Špilberk, kde byl jen krátce. Potom ho dali do vládní vily v Pisárkách. Jenomže já to nevěděla. Když se nedostavil domů, teta se vrátila z Bíteše do Brna a šla za mnou. Jenomže já jsem nebyla doma. Ještě jednou se u mě zastavila, ale pak už to nechala plavat.
Začala jsem ale pozorovat, že jsem sledovaná. Když jsem chtěla, aby ten dotyčný seděl a čekal na ochoze, tak jsem vyjela na střechu výtahem a prošla do jiného výtahu. Udělala jsem si, co jsem potřebovala, a vrátila se stejnou cestou nahoru. Pak jsem třeba jela nakoupit, a to už mě mohl sledovat.
Kdy vás nakonec zatkli?
Já jsem byla zatčena 6. srpna 1949 v kanceláři. Bylo 10:10, přišli pro mě čtyři estébáci a udělali mi prohlídku. Řekli svoji zaklínací větu: „Jste Vlasta Nováčková?" „Ano." „Jste zatčená za protistátní činnost, půjdete se mnou." Já jsem říkala: „Ale to je snad nějaký omyl, ne?" Tak mně prohlídli stůl, na kterém jsem nic neměla, kromě jedné přihlášky důstojníka Burdy, který u nás chtěl pracovat, a poukazu na Šumavu, kde jsem měla nastoupit na rekreaci. Na tento poukaz jeden estébák poznamenal: „To jste si vymyslela dobře, abyste utekla." Oni si mysleli, že jsem se chystala utéct. Já bych utekla, kdybych věděla, že je můj strýc zatčený, ale to já pořád nevěděla.
Ale přece jste věděla, že vás sledují?
To sice ano, ale byla to jen krátká doba. Po zatčení se mnou šli do bytu, kde mi udělali prohlídku. Měla jsem jít večer se svým snoubencem na přehradu. Řekli mi, že mu mám napsat, že jsem odjela na služební cestu. Josef skutečně ten lístek našel, ale byl celý naštvaný, že jsem si dovolila odjet. Ani on nevěděl, že jsem zatčená, i když jsem mu tyčinkou na rty na zrcadlo napsala „Jsem zatčena". Jenže Josef si toho vůbec nevšiml, anebo to smazali. To já vůbec nevím. Hned mě vezli k výslechu na Příční[9], kde jsem byla až do pozdních hodin. Pak mě přivezli na Orlí[10]. Tam už byly dvě vězeňkyně – Jindra Jetelinová a Nina Tesaříková. Obě byly z případu Světlana[11] a Jindra se mě zeptala: „A za co tě chytli?" Já jsem tenkrát nikomu nevěřila a odpověděla jsem: „Já jsem nic neudělala. Nevím, proč mě zatkli." Chodila jsem pak denně k výslechům a bylo to víc než zlé. Ze začátku mi i dokonce nosili obědy z restaurace, ale pak to šlo ráz na ráz. Někdy jich tam bylo i sedm. Jednou mě tam nechali 24 hodin, svázali mě do kozelce, a to bylo dost nepříjemné. Já o výsleších ale nerada mluvím. Bylo to plné ponižování a nerada na to vzpomínám. Po výsleších jsem se pak dostala do soudní věznice na Cejl. Tam už to bylo lepší.
Věděli vaši rodiče, že vás zatkli?
Vůbec nevěděli, že mě zavřeli. A Josefovi to také neřekli. Později ho zavřeli taky a poslali ho do Mimoně. Mí rodiče byli tenkrát na dovolené na Slovensku a až se vrátili, dostali lístek od Niny, kterou mezitím propustili, protože prý neměla nic společného se Světlanou, že sedím na vyšetřovací vazbě na policejňáku na Orlí. Taky jim sdělila, že každý čtvrtek berou balíčky a může se vyměňovat prádlo. Já měla celou dobu jedny kalhotky, podprsenku a halenku. Až potom mi to rodiče donesli. Na Cejlu jsem se dozvěděla, co se přesně stalo se strýcem a že je ve Znojmě.
Mohu se zeptat, jak jste se dozvěděla, že je strýc ve Znojmě?
Po věznici šly tamtamy. Někdo přijel ze Znojma, řekl to šálkařům[12], kteří roznášeli obědy, a ti to zase roznesli po celém Cejlu. Kdo se dostal do Znojma z Cejlu, roznesl zprávy zase tam. Že je strýc ve Znojmě, jsem se dověděla od šálkařů, se kterými jsem si dopisovala prstovou abecedou. Z přízemí byla otevřená okna a oni měli okna nahoře, a tak jsme si společně dopisovali. Když přijel strýc ze Znojma, dali ho naproti mně a Slávek mi napsal: „Máme na cele tvého strýce, plukovníka Robotku. Co nám řekne, to ti přepíšu." Já byla překvapená, ale tímto způsobem jsem se dozvěděla, že byl na Špiláku pár dnů, potom ve vládní vile a odsud ho dali do Znojma. Měl potíže s páteří, měl ischias, a proto ho dali do nemocnice, kde ho ošetřoval vojenský lékař MUDr. Vyskočil. Na tu nemocnici jsme měli taky kontakt. Hlavně Maryčka Filová, která vařila pro čůzáky obědy, a přes jednoho velitele, který se jmenoval Nezdařil, jsem potom i já posílala strýci cigarety a někdy i jídlo. Já měla jídla dost. Naši mě často zásobovali. Každý čtvrtek mně posílali na Cejl balíčky. Po soudu to ale skončilo. Já jsem mu posílala salámy a hlavně cigarety, protože strýc byl silný kuřák. Nezdařil nám velice pomohl, zprostředkovával i večerní návštěvy. Mně sice ne, ale jiným, a to se mu stalo osudným a dostal 15 let, pak jsem se s ním sešla ve Znojmě. To byl jeden z těch starších, kteří byli ještě proti komunismu.
Mohla byste blíže popsat, jaké byly podmínky na Cejlu? Kolik vás bylo na celách, jaké byly hygienické podmínky?
Bylo nás tam třináct. Bydlela jsem na 64, byly tam kavalce, 5 cel a vzadu byly korekce. Tam už jsme byly míchaní. Zlodějky a vražedkyně tam byly krátce, pak je posílali na komanda na práci. Většinou pak jely k vrchnímu soudu. Každá jsme měla jednu deku, prostěradlo a podhlavník. V jednom rohu se nacházela dřevěná budka – WC, nahoře otevřená, a v ní žanek.[13] Ten jsme chodily vylévat do kanálu na dvůr. K dispozici jsme měly jedno plechové umyvadlo a konev na vodu. V druhém rohu cely stála malá kamínka „vincek" s denním přídělem uhlí 2 kg. Z cely jsme se dívaly na dvůr. Naproti našim celám se nacházely cely mužů. Dole bydleli písaři a chodbaři a nahoře muklové. Pod našimi okny byl otvor na šibenici. Tehdy v Brně ještě probíhaly popravy a když mělo k popravě dojít, vždycky nám zamalovali okna vápnem. Byl to ale stejně hrozný pocit.
Uprostřed cely byl velký stůl, dvě velké lavice a na stole se pracovalo. Dostaly jsme lepit sáčky nebo krabičky, a hlavně ze začátku jsme draly peří. Sehnaly jsme si nůžky a začaly jsme stříhat. Měly jsme paní vrchní Zahradníkovou – přezdívaná Máter, která byla ještě z první republiky. Té druhé jsme říkaly Tečka, ta nebyla dobrá. Ale paní vrchní nás měla ráda. Byla taková prostá, ale nikdy by nám neublížila. Ba naopak. Já jsem s ní měla velmi dobré vztahy, protože ona trpěla na vojáky. Když zjistila, že jsem z vojenského případu, tak mě a ještě Jindru brala ke slepicím. Říkala nám „potvory". Ona měla tam vzadu slepice a cestou jsme musely přejít náš dvůr a velký dvůr, na který chodili chlapi na procházky. Tenkrát tam chodil i štábní kapitán Žárský. Ten vůbec nevěděl, že sedím. Jak jsem šla krmit ty slepice, tak mě Máter chytla za ruku a až šel Žárský, tak do mě strčila. Já jsem mu přistála v náručí. Tím se Žárský dozvěděl, že také sedím. Velitel pak začal křičet, takže jsme si spolu vyměnili jen pár slov. Když jsme šly nazpátek, tak říkala: „Počkej, z kárňáku přivezli jednoho, který se jmenuje Zajíček, neznáš ho?" „Kamila? Paní vrchní, on je z mého případu." Poznaly jsme, jak si koho oblíbila. Komu tykala, tak to bylo dobrý, komu onikala, tak ještě jakž takž, a komu vykala, tak to bylo na draka. Mně tykala. A pokračovala. „Tak toho jsme dali nad tebe. Ale ne aby sis začala s ním dopisovat." Čili to byl pokyn, abych mu napsala moták. To už jsem si tenkrát s klukama dopisovala.
Jakým způsobem jste si posílali motáky?
Domů jsem posílala motáky přes velitele Nezdařila. Nejenom že nám nosil takové blbosti jako bavlnky na háčkování, ale sjednával i večerní návštěvy. A dopisy jsem mu dávala okýnkem a on je dodával rodičům. Balíky jsme mohli dostávat každý čtvrtek. Měli jsme civilní oblečení a museli jsme domů posílat špinavé prádlo. A do toho rodiče přidávali nějaké jídlo.
A vězni, kteří byli nad námi, vždycky spustili pytlík, ten jsme my odřezaly a přivázaly ten náš. Oni si to pak vytáhli nahoru. Mého komplice – Kamila spolubydlící nejdříve nepřijali, nevěřili mu. On přišel totiž v kožeňáku. Byl tenkrát přednosta na OBZ[14] na VO-3 , když ho v dubnu zatkli. Pak jsme si každý den motákovali a čekali jsme na soud.
Kdy jste byla souzena?
26. a 27. května roku 1950 jsme měli soud. Byla jsem souzená v Brně, bylo nás dohromady dvanáct a vedlejší soudy byly pak v Jihlavě a v Brně. Dali nám dohromady 188 let, dvě doživotí a jeden trest smrti. Trest smrti dostal strýc. Rozdělili nás do více skupin, aby prý nemohli dát tolik trestů smrti. Ale to bylo právě naopak. U nás bylo sedm návrhů trestů smrti, trvalo se na třech a jeden byl vykonán, to byl právě můj strýc. Dva dostali doživotí – Zajíček a Procházka. Rajmund Ján dostal 30 let. On si u soudu říkal „Já svatý Ján". Výslechy byly asi tak kruté, že se z toho zbláznil. U soudu byl jen na nacionále, a pak byl ve vedlejší místnosti, kde přednášel stati z Bible. My jsme potom dostali nižší tresty, já 18 let.[15] Ve vedlejším soudě byl Zdeněk Žárský, který měl dostat taky trest smrti, ale dostal doživotí. Byl souzen s doktorkou Káňovou z Brna, s JUDr. Smolínem a s JUDr. Křepelkou. V Jihlavě dostal trest smrti Tuček, to byl jeden z agentů ze Západu.
Mohla byste popsat, jak vypadal váš soud?
Soud byl dvoudenní, přivezli nás v antonu z Cejlu a do ajnclíku dali strejdu, generála Robotku. On byl celou dobu ve Znojmě a pak ho před soudem dali na Cejl, kam jsem mu mohla posílat motáky. Na justiční nás vezli zadem na dvůr, kde nás vyložili, a museli jsme jít sklepem nahoru, protože příbuzní vždycky před soudem čekali. My jsme doufali, že je tam uvidíme, ale oni do soudní síně pustili jen jednoho člena z rodiny a jen na nacionále. Byl tam můj tatínek a za strejdu teta Helena. Jakmile přečetli nacionále, tak je vyloučili a řady byly obsazené mladými estébáky, kteří byli ve škole. Měli se učit na soudě. Byli jsme ve dvou řadách, každý jsme měli přiděleného hlídače a seděli jsme vždycky – hlídač, já, hlídač a zase někdo jiný. Strýc byl první, pak Kamil Zajíček, pak Procházka, já a další. Měli jsme svoje právníky. Naši mi objednali právníka, přestože jsem jim napsala v motáku, že je to zbytečné, že tresty jsou stejně určené. Ať ho neplatí, že mně stačí ex offo a že si budu mluvit za sebe. Oni ho ale objednali, dali za něj 15 tisíc, ale stejně mi nepomohl. Jediné, co řekl na mou obranu, bylo, když mně řekl: „Slečno, bylo by nejlepší, kdybyste se ke všemu hrdinně přiznala." A když mě pak hájil, říkal, aby přihlédli k mému nízkému věku, že jsem mladá, že jsem to dělala z nerozvážnosti, že mě můj strýc imponoval už z protektorátu a že jsem byla pod jeho vlivem. Nakonec jsme si řekli, co jsme chtěli my. Nakonec se nás ptali, jestli litujeme svých hříchů.
Tušila jste, když jste šla před soud, že rozsudky mohou být tak vysoké?
Ano, to už jsem věděla. Při výslechu mi řekli, že když se přiznám, tak mi můžou dát dva roky, ale když se nepřiznám, tak mi mohou dát i dvacet. To já ale říkala: „Pane referente, to už je jedno, jestli dostanu dva nebo dvacet." To jsme ale říkali všichni. Protože my jsme pořád věřili, že se to obrátí. Ale nakonec to dopadlo tak, že jsme si odseděli deset i více let.
Co vám proběhlo hlavou, když jste slyšela rozsudek, že jste odsouzená na 18 let?
Jak vám říkám, osm nebo osmnáct, to bylo jedno, ale tam byl vyřčen rozsudek smrti, a to se mnou hnulo. S tím jsem nepočítala, ale říkala jsem si, že snad dojde ještě k obnově. Proces sice byl, ale potvrdili mu rozsudek. Teta vůbec neměla se strýcem tři a půl roku kontakt, žádnou návštěvu. Jen když mohl, poslal moták, kde psal, aby moták okamžitě po přečtení spálila. Vždycky se nějaký dozorce našel, kdo pomohl. Proto, když je odsuzují, tak by měli říct i to, že tam byli lidé, kteří pomáhali. To byla velká pomoc, když strýc mohl napsat svůj poslední moták.
Do jaké věznice jste se dostala po soudu?
Po soudu jsem byla rok ve Znojmě. Odvezli nás v červnu nebo v červenci. Bylo nás dvaadvacet. Vezli nás autobusem, my jsme nevěděly kam. Byly jsme tam všechny politické. Najednou nás vysadili ve Znojmě na nádvoří a dali nám dvě cimry. Byly to velké cely po 11 holkách. A byl tam první splachovací záchod. Na Cejlu jsme měly žanek. Nic jsme tam nedělaly, k snídani nám nosili černou čůru se chlebem, v poledne něco. S Janou Papíkovou jsme si tam udělaly z krabic od vaty karty a celé dny jsme spolu hrály mariáš. Naproti byla totiž soudní budova, takže jsme si s nikým nemohly motákovat. Jídlo nám roznášela retribučka[16] a půl hodiny nás čůza vodila na procházku. To byl dvůr, který měl asi šest metrů, a tam najednou jeden den, když jsme tam chodily, slyším: „Ssss, patnáct!" Na Cejlu, když jsme cítili, že nás někdo sleduje, tak jsme zavolaly „patnáct". To znamenalo pozor. Koukaly jsme s Jindrou po oknech a najednou vidíme, že je to Nezdařil, který nám na Cejlu tak pomáhal. Ve Znojmě jsme byly rok a nikam jsme se nedostaly, jen my dvě s Jindrou. Dole byly bílé kachličky, mezi kterýma se zachytávala špína. My jsme tyto kachličky drhly pískem. Takže jsme věděly, kdo přišel do věznice a kdo odešel. Tam jsem se dozvěděla, že strýc je v Ruzyni. To nevěděla ani jeho žena. Ta se s ním setkala jen čtyři hodiny před popravou. Strýc byl popraven 12. listopadu 1952.
Kam a proč vás převezli ze Znojma do jiných věznic?
My jsme chtěly na komando, protože jsme slyšely, že je to tam príma. A ze Znojma jsme se ostaly úplnou náhodou. Jak jsme s Jindrou drhly kachličky, vešli dva muži a jeden zůstane stát a říká: „Proboha, Vlasto, co tady děláš?" To byl bratrův spolužák z Brna a byl potom náčelníkem ve Znojmě. Zeptal se, jestli pro mě může něco udělat. Řekla jsem mu: „Ano a nejenom pro mě, ale pro všechny. Mohl bys nás dostat někam na komando, protože tady nemůžeme nic dělat." To bylo nějak v pátek nebo v sobotu, v pondělí a v úterý už byl přistavený autobus. Vezli nás do Brna a do dvou dnů na komando do Liberce, kde si nás náčelník roztřídil. Já, Maryčka a Havelkova jsme zůstaly ve věznici, protože jsme měly ústav. Maryčka byla v kuchyni, Marie byla v prádelně a já jsem ještě s jednou retribučkou Romanou dělala chodbařku a bylo to prima. Potom šly holky do Minkovic, do Chrastavy, do Varnsdorfu, do Jilemnic, bylo asi šest komand na Liberecku. Hned se rozneslo, že přijel transport z Brna, a muklové, kteří tam byli, tak sbírali čokoládu a hned ji pašovali nahoru. Já jsem navíc uklízela náčelníkovu kancelář. Asi za dva dny jsem žádala k raportu k náčelníkovi a požádala jsem ho, aby mě dal na komando. Byla jsem tam dvakrát a potřetí mě pustil. Dostala jsem se do Minkovic[17].
Jak vypadalo ubytování v Minkovicích?
Bydlely jsme ve vile, všude byly dvojáky, bylo nás tam přes šedesát. Brousily jsme tam šatony, což jsou kamínky do prstýnků. Zespodu to bylo zlacené. Posílalo se to do různých států do celého světa. V Minkovicích bylo volno, hrály jsme tam i volejbal. Mohly jsme tam mít návštěvy každý měsíc a mohly jsme sedět společně u stolu. Měly jsme kontakty i na Jablonec. Jezdil za námi inženýr, který nám vozil materiál. My jsme mu jednou říkaly, že bychom chtěly nějaké korálky. A tak nám nějaké donesl. Dělaly jsme z těch korálků různé krabičky a u návštěv jsme to dávaly rodinám domů. To byly nádherné věci. Možná by vás zajímalo, že jednou jsme velitele v Minkovicích ukecaly, abychom mohly jet pomoct zemědělcům. Bylo léto a my jsme říkaly: „Pane veliteli, je hodně práce na poli, že jo? Sešla by se vám nějaká pomoc, ne? Neměl byste navrhnout, aby naše komando z Minkovic jelo třeba tamhle k Dubí, kde nejsou pracovní síly, abychom jim pomohly sklidit obilí?" On to navrhl, přijel autobus a dohodli se s JZD v Dubí u České Lípy. Bydlely jsme tam v zámečku Roháče z Dubé. Ten byl v příšerném stavu, dali nám tam slámu, dvě deky a nám to stačilo. A chodily jsme denně na pole. Pomohly jsme jezeďákům a my jsme byly na sluníčku. Byly jsme tam týden nebo 14 dnů a byl s námi velitel, který byl hodný, byl ženatý a měl dvě děti. Jednou jsme se s Jindrou sebraly a šly jsme do lesa, kde jsme si vytrhly vřes, a šly jsme hodinu tam a hodinu zpátky a nikdo nás nehledal.
A napadlo vás, že byste utekly?
Ne, do NDR ani náhodou. Nebylo kam. Možná kdyby to bylo do západního Německa nebo ještě do Rakouska. Nám se celkem žně líbily. Z Minkovic jsme se s Jindrou chtěly dostat za Mamkou, která pracovala v Chrastavě[18] v přádelně. Mamka Jetelinová a Jindra Jetelinová byla dcera s matkou. Obě byly odsouzeny, Jindra na 15 let a Mamka k 17 letům. Jindře to potom sundali na pět let a šla ze Želízovců[19] domů. Nikdy nebyly spolu, jen v Tuněchodech v cihelně, ale to jen krátce po soudě. Mamku dali do Chrastavy. Matka s dcerou nebo sestry nikdy nemohly být pohromadě. My jsme se o to chtěly přesto pokusit. Já jsem ale Jindře říkala, aby si o to nejdříve požádala sama, protože „mně to povolí, a tobě zamítnou a zase se trhneme". Ale ona říkala, že s ní nechci jít, tak jsme si o to zažádali společně. A richtig, mně to náčelník povolil a Jindře zamítl. Já byla v Chrastavě s Mamkou. Nás pak z Chrastavy v březnu 1952 odvezli do Pardubic. Tam se zřídila věznice pro tresty nad deset roků. Co jsme byly nad deset let, jsme jely do Pardubic, cestou jsme ještě vzaly holky z Kutné Hory, takže plný autobus, 40 holek přijelo do Pardubic a postupně se to plnilo. Já jsem byla v druhém transportu, který přijel do Pardubic.
Jaké byly podmínky v Chrastavě?
V Chrastavě jsme pracovaly v textilce, hlídal nás jeden velitel nebo velitelka, bylo nás tam přes šedesát. Bydlely jsme ve staré věznici, možná z dob Marie Terezie, ale byly jsme otevření, jenom na noc nás zamykal buď celou věznici, nebo jen na patře. Ale mohly jsme vyjít ven, protože záchod byl na chodbě. Byly tam samotky, ale bydlely jsme tam po dvou. Ráno v pět hodin se vstávalo, v šest hodin už jsme musely být nachystané před věznicí a ve čtyřstupech nebo ve trojstupech jsme šly do fabriky. Šly jsme přes celé náměstí, každý nás tam znal. Byly jsme perfektně oblečené v eráru, měly jsme bílé halenky, v létě cvilink[20] a jinak halinu. Když jsme šly, jako když jde rota vojáků. Velitel šel za námi a dopravil nás do fabriky, kde jsme se převlékly do pracovního a šly jsme na pracoviště. Převzaly nás civilky. Zůstalo tam hodně Němek a moc nám pomáhaly. Přebíraly nám například balíčky, které rodiče posílaly jim do bytu a ony nám je pak předávaly. Já jsem byla nejdříve u Abzugkolony, to bylo 68 točivých přízí. To jste musela v rychlosti holýma rukama uchopit a navléct. Ze začátku jsme měly všechny spálené ruce. Jednou jsem zastupovala v tkalcovně, Mamka byla u rolí bavln, ze kterých se spřádaly na silnější vlákno. Taky jsme si nějaké vřetena vzaly a doma jsme ze sedmi udělaly jedno silné a potom jsme si upletly načerno svetr. Měla jsem ho ještě v civilu. Obarvily jsme si to ve věznici.
Jak jste získaly jehlice, abyste si mohly uplést svetr?
To jsme si všechno propašovaly z té fabriky. Velitel nás nemohl prohlížet, když to byl chlap. Tam jsme vlastně zažily jen chlapy. Tam jsme si profilcly všechno – od jídla po kalhotky, protože tenkrát byla velká móda silonových kalhotek, a my jsme je neměly.
Jak vypadal příjezd a přivítání v Pardubicích?
Příjezd nebyl lehký. Vystoupily jsme z autobusu a vedli nás na Václavák[21]. A teď jsme viděly, že každých deset kroků stála stráž s automatama. My koukaly jak blázni, protože odsouzené jsme byly už dlouho, ale toto jsme ještě nezažily. Stála tam velitelka s automatem, které jsme později říkaly Eskule. Byla to Slovenka, malá, zlá, nepříjemná, tlustá, od prvopočátku nás nenáviděla. Přitom oni to tenkrát určitě neměli nabité. Tak nás odvedli na áčko, protože tenkrát fungovalo jenom áčko, protože na béčku byli stále ještě muži, které pak někam odvezli. Musely jsme si to tam uklidit, vylíčit, natahat postele. A pak nás rozdělili na áčko a na béčko, protože nás přibývalo. Na jedné cimře nás bylo 26 – to je 13 dvojáků. Byla tam jen úzká ulička, dvě okna a chodily jsme tam bosky, protože z podlahy se dalo jíst. Musely jsme ji někdy drhnout dvakrát denně, například z trestu, že nám nelícovaly postele nebo deky, které jsme musely mít podle vojenského předpisu. S podlahou nás takto tyranizovali, až jsme přišly na to, že bude nejlepší polít podlahu, aby byla mokrá. Pak jsme ji vytřely a pomohly jsme jí tak, že nevím, v kterém roce se to začalo propadávat.[22] Pak nás museli vystěhovat a začali stavět dřeváky. Zpočátku jsme byly všechny na béčku, pak postavili céčko a déčko a nakonec éčko.
V Pardubicích bylo hodně vysokoškolaček, které se o nás staraly a přednášely nám. Fráňa Zemínová[23], poslankyně za národní socialisty, si nás vždycky zvala na špitál a když měla náladu, vypravovala nám zkazky z parlamentu.
Vy jste jmenovala špitál, mohla byste prosím upřesnit, o co přesně šlo?
To bylo nemocniční oddělení ve třetím poschodí na áčku. Byly to tři místnosti, kde byly nemocné nebo starší ženy, jako například jmenovaná Fráňa Zemínová. Pracovala tam doktorka oláčková. To byla naše doktorka z Brna a byla tam jako vězeňkyně lékařka. Ona byla z případu Světlana, pak ji propustili a dostala se tam jiná – polo-retribučka. Ta už nebyla vůči nám tak vstřícná. Potom udělali špitál na béčku. Byly tam také tuberačky, a ty musely být zvlášť. Když postavili éčko a nemocnici, tak tyto tuberačky stáhly do nemocnice.
Nemocnice byla zvláštní budova?
Ano, zvláštní barák. Bylo tam áčko, béčko, céčko, déčko, éčko a špitál. Kolem dokola bylo ostřelovací pásmo, kde bylo pět špačkáren[24], které hlídaly celý objekt. Po Václaváku na konci byla prádelna, jediné sprchy, kam jsme se mohly jednou týdně jít sprchnout, a kuchyně, kam jsme chodívaly na obědy, snídaně. Ještě vzadu po levé straně byl jeden barák, kde byli údržbáři chlapi. Jejich vedoucí byl státní a celou dobu tam byl i známý kasař pan Jech[25]. Nenáviděl ženský. Dělal za první republiky kasy v celé Evropě a chytli ho někde v Holandsku, kde ho prozradila jeho milá. Dostal doživotí a propustili ho po 23 letech z Pardubic. Do týdne se vrátil a řekl, že se tam nechce vrátit, že si tam nemůže zvyknout a že je doma v Pardubicích. Jak to s ním pak dopadlo, už nevím.
Stal se vám ve vězení nějaký závažnější úraz?
Jenom jednou, když na mě vybuchla pára. To se mi stalo v červenci roku 1959 a v říjnu mě propustili, já jsem měla fleky na obličeji. Nemohla jsem se dva roky umývat, jen mazat různými mastičkami.
Jak se vám tento úraz vůbec stal?
Vyprskla na mě pára z termosky. To byly takové malé termosky, co si nosili horníci nebo dělníci do práce. Každý den jsme vařily M. Kriegelsteinerové heřmánkový čaj, protože jedině my na technickém oddělení jsme měly na pracovišti vařič. Když se to stalo, nechala ji Helena zavřenou a dala ji na vařič. Začala se klepat a já ji otevřela. Vyletělo to nahoru a veškerá tekutina na mě. Nejhorší byl nos a pusa, protože jsem vykřikla. Dostali mě na sterilní oddělení, přikryli mně i hlavu a měla jsem jen hadičku, abych mohla dýchat. Sestra Madla na mě nalila olej, sterilní gázu, olej a zase gázu. Ležela jsem tam a Dagmara Farská, to byla naše nejmladší vězeňkyně, šla kolem, viděla mě tam a myslela si, že jsem mrtvola. Šla vedle a říká: „Madlo, kdo to tam leží?" A ona říká: „No, to je takový neštěstí, Vlasta Nováčková..." Ale ona už pak nečekala dál, vyběhla a celý lágr do deseti minut věděl, že Vlasta Nováčková leží mrtvá na špitále. To se hned dověděl náčelník[26], přiletěl a říká Madle: „Jak to, že nevím, že Vlasta Nováčková je mrtvá? Já jsem velitel jejího oddělení!" A ona říká: „Pane náčelníku, a kdo vám řekl, že je mrtvá?" „Ví to přece celý lágr." Náčelník tam nakonec chodil každý den. Po 18 dnech mi tuto masku sundali.
V Pardubicích proběhla v roce 1955 hladovka, vzpomenete si na její průběh?
Hladovka začala při nástupu k snídani. Nastupovaly jsme u brány a když jsme přišly k bráně, holky říkaly: „Dnes se k snídani nejde, protože začíná hladovka." Tak jsme se vrátily a zůstalo jich tam jen pár. To nám tenkrát schválně udělali plněné papriky, ty jsme jinak v životě neměly. Přijel zástupce ministra a promlouval k nám a domlouval, abychom se vzdaly hladovky. My, co jsme hladověly déle, dali na áčko v přízemí. Korekce nebyly, tam bychom se nevešly. To už tenkrát tato část padala.[27] Bylo nás tam celkem 65. Nosili nám tam denně 25 litrů teplé vody a jídlo, které jsme my vracely. Holky nám ale dávaly do vody cukr. Byly jsme tam něco přes týden a asi sedm děvčat odvezli na StB do Pardubic. Asi po týdnu jsme to vzdaly, pak přivezli holky z Pardubic, a Komár[28], ta to držela nejdýl. Ta byla na špitále a krmili ji a pak to taky vzdala. Stejně se nic nezměnilo. Tisk nám nepovolili a jídlo bylo stejné.
Kvůli čemu hladovka vůbec vznikla?
Kvůli zacházení, kvůli jídlu, že jsme chtěly noviny, některé velitelky byly hrozné. Jedné z nich jsme říkaly Elsa Koch[29], to jsme pak říkaly, že kvůli ní jsme zahájily hladovku, protože ona patřila ke spodině. Byla zavřená v Kostomlatech[30] jako mladistvá a tam se přihlásila do sboru. Pak tam byly dvě Slovenky, které nám pořád vyhrožovaly automatama. Hladovku jsme zahájily také kvůli tomu, že jsme nemohly mít návštěvy. Nejdříve jsme měly návštěvy jednou za rok, pak za půl roku a pak za čtvrt roku. Potom jsme si odvykly od rodiny. My jsme ty návštěvy potom skoro ani nechtěly, protože nás to zbytečně rozrušovalo. Já jsem týden před návštěvou nestála za nic, protože jsem přemýšlela, co řeknu a na co se zeptám, a týden po návštěvě totéž. Bylo to hrozně smutné. Já osobně jsem byla ráda, když návštěva byla co nejpozději. A když se mi ztratili ze zorného úhlu, tak jsem byla klidná. Ale u návštěvy jsem si nikdy nestěžovala. Mě zajímalo, co se děje doma. Nejhorší to bylo s matkami. Ty to těžko nesly. O ty jsme se musely trochu zajímat a starat se. Když dostaly splín, tak někdy šílely. Některé měly děti v děcáku, některé u rodiny. Dokonce si tam dvě chtěly šáhnout na život. To jsme je v noci musely hlídat, aby si nic neudělaly. Ale Hroncovou jsme neuhlídaly. To byla Slovenka, která se měla vrátit v úterý domů, ale v sobotu se oběsila, protože jí vyhrožoval starosta, že když se vrátí, tak ji zlikviduje. Druhá byla krajská, ta se taky oběsila, a to v den úmrtí jejích dětí. Ona obě své děti pověsila na žebřík.
Jinak manželé, když se začali rozvádět, tak tyto holky jsme také vždycky v noci hlídaly. Jedna druhou jsme budily. Když šla na záchod, tak jsme šly okamžitě za ní. Někdy nás o rozvodech ostatních informovali i dozorci, abychom na ně pak dávaly pozor.
Mohla byste popsat, jaké panovaly vztahy mezi vámi politickými a retribučními vězeňkyněmi?
Já se s nimi setkala už na Cejlu. Bylo jich tam málo. Pak nás dali do Znojma a tam na chodbě byla jedna retribučka – chodbařka. Měla krátký trest, asi šest roků, a byla k nám velice vstřícná. Snažila se nám pomoct. Jídlo tam nebylo, dostávaly jsme jen dvacet deka chleba na den. Nic jsme nedělaly, až v zimě nám tam začali vozit cibuli a tu jsme loupaly. A v tom jsme musely spát, jíst všechno, tak jsme ji pak začaly splachovat do WC, až jsme ucpaly záchod. Pak nám tu cibuli odebrali. Později nám začali nosit okurky, ale jen chvíli. S retribučkami jsem se potom setkala až v Pardubicích, kam nás v roce 1952 svezli a zrušili komanda. V Pardubicích jsme se sešly, se kterými jsme se léta neviděly, a to bylo docela příjemné. Retribučky tam potom začaly svážet asi do roka. Byly tam třeba takové případy jako ředitelka pracovního úřadu z Plzně, která nás nenáviděla. Jmenovala se Matylda, příjmení si už nepamatuju. Když je v roce 1945 osvobodili, tak než ji zatkli, lidé ji hrozně nesnášeli, protože ona poslala tisíce lidí do Německa na práci. Oni ji tahali po Plzni a zlomili jí nohy. Kulhala, ale stále to byla atraktivní blondýna. My jsme věděly, co dělala, tak jsme se s ní nestýkaly, ale ona sama neměla zájem. Ona nás nenáviděla a říkala: „Kdybyste se nenechaly zavřít, tak my bychom byly už dávno v Německu." To měla možná pravdu, ale pak tam nezůstala jediná. Byla tam například Anička. Ona byla Češka, ale vzala si Němce a byla odsouzená asi na deset let, ale přitom ona nikomu neubližovala. Nebo například Inka Tolišusová. Její manžel bojoval na Východě jako německý voják, pomohla někomu na Západ a dostala 15 let. Ta se dostala taky ven, ale nezapomněla na nás. Jednou měsíčně po propuštění mi pak z Německa telefonovala, ale i ostatním. Setkala jsem se tam s Manuelou. Se svým manželem byla u německé armády, ale jako umělci. Ona byla tanečnice a on malíř. Oba měli trest smrti, ale dostali doživotí. Byla propuštěná v šedesátých letech. To byla báječná ženská. Byli tam i takoví, kteří udávali za protektorátu, ale nemusely jsme se potkávat nebo s nimi mluvit, ale neodsuzovaly jsme je. Byly jsme prostě na jiné lodi.
A co vztahy ke kriminálním vězeňkyním?
Ty přišly až po retribučkách, když rušili Řepy[31], a těch přišlo moc, byly to hlavně tresty od dvaceti let. Byly ze všech koutů republiky, některé seděly už od první republiky, takže nezažily ani protektorát, ani komunismus. Když přijely do Pardubic, zíraly, že tady byl nějaký Státní soud. Nebyly vůbec informované.
Většinou jsme s nimi nebydlely, i když nám to nevadilo. My jsme s nimi dobře vycházely. Hlavně vražedkyně vždy říkaly: „Nechceš si vzít můj chleba? Já tady ještě chvíli zůstanu, kdežto ty půjdeš brzy domů." Hrozně špatné byly mankařky, ty donášely a neměly nás rády. Ony totiž musely vydělávat, a proto jim dávali lepší práce. Když se tam později dělaly obrazovky, tak to dávali právě jim. Dříve to dostávaly naše děvčata, které měly doma děti, aby jim nějakou korunu mohly poslat. Ale můžu vám říct, že se nikdy nestalo, aby nám zlodějka někdy něco ukradla. Spíš si pak o něco řekla.
Kromě mankařek a zlodějek se v Pardubicích nacházely také Romky.
Ano, ty se nacházely na jedné cele na déčku, dokonce se tam jednou sešlo šest nebo sedm sester. To já už jsem pracovala tehdy na technickém oddělení na béčku, kde jsme měly z jedné korekce kancelář, a jedna z těch mladých děvčat měla padoucnici. Slyšely jsme hrozný křik a táhli ji na špitál. Tak jsme jim přes okýnko radily, co mají dělat. Ony k nám byly taky docela slušné, dokonce dvě nebo tři byly státní, například Iboja a Ilona, které byly zavřené za cikánského krále. Dostaly 15 let a byly to báječné holky. Nebydlely s cikánkami, ale s námi státními.
V Pardubicích bylo oddělení zvané „Hrad"[32], vzpomínáte si na něj?
Byly to vytipované ženy, jako Zemínová, Kleinerová[33], Rakša[34] a Kohoutová a bydlely na béčku ve třetím poschodí. Říkaly jsme jim „Hradní dámy". A vedle byl „Vatikán", kde byly sestřičky. Když chodily na jídlo, tak je doprovázeli zvlášť. Byly tam celkem spokojené, akorát neměly žádný kontakt s námi a nevím, jaký kontakt měly s rodinou. Potom je rozpustili a bydlely mezi námi.
Jak se k vám chovali dozorci?
My jsme říkaly, že jsme si je vychovaly k obrazu svému. Když k nám začali dávat vražedkyně, zlodějky, mankařky, tak poznali rozdíl. A když nás potom pouštěli domů, tak říkali: „Co si tady počneme, až propustí všechny?" My říkaly: „Pane veliteli, budete si muset zvyknout na novou generaci. My jsme vám nebyly dost nóbl, my jsme byly ty nejhorší." „Ne, s vámi se nám vždycky dobře vycházelo." Skutečně, oni k nám byli slušní, už to nebyly padesátá léta. My jsme přece seděly v Pardubicích osm let. Já ve vězení seděla deset let a tři měsíce.
Dokázala byste srovnat chování dozorce-muže a dozorce-ženy?
Myslím si, že muži měli takový větší odstup a nedovolili si být sprostí. Ale čůzy byly dost sprosté, dělaly vám naschvály. Musely jsme denně drhnout cimry, i když nebylo co. Ona například uviděla nějaký flíček, tak kopla do vědra a říká, že to musíme udělat znovu.
Popsala byste, jak vypadal jeden den ve vězení, od budíčku po večerku?
Ve čtyři hodiny jsme my s Líbou Žilkovou vstávaly. Měly jsme společnou koupelnu, která byla velká jako naše cela a byly tam dvě koryta, uprostřed byla kašna. Ta byla ale postavená, když přišla kontrola, aby viděli, jakou máme koupelnu. Koryta byla z plechu a tekla nám jenom studená voda. Kdo chtěl, mohl se jednou týdně osprchovat do prádelny, kde prý tekla teplá voda, jenomže na všechny se nedostalo. My jsme tedy s Líbou vstávaly už ve čtyři hodiny, abychom chytly vodu, než přestane téct, protože do druhého nebo třetího poschodí už v šest hodin nedošla. Pak jsme se oblékly a čekaly na apel. Seřadily jsme se na apelplacu, tenkrát nás bylo kolem 360, než přišly krajské. Přišel velitel, druhý velitel, náčelník někdy přišel, někdy nepřišel a udělal se nástup. Spočítali nás a dali příkaz k nástupu do práce. Švadlárny byly tři, pletárna, korálkárna, kde navlékaly korálky, v létě tam rupovaly nutrie, některé pracovaly na dvoře, musely vynášet odpadky a starat se o kanály. V poledne jsme šly ve štrúdlu na oběd, kuchyně byla až vzadu před ostřelovacím pásmem a po obědě jsme šly do práce, kde jsme byly do čtyřech hodin nebo do pěti. Vždycky záleželo na tom, jak to spěchalo. Většinou odpoledne jsme měly volno a mohly jsme chodit po procházce, čili tam jsme se mohly na dvoře stýkat.
Jak si pamatujete na Vánoce?
To bylo hrozný, já byla sice tvrdá, ale říkala jsem: „Holky, Vánoce nebudeme slavit, protože to budete všechny brečet a já se na vás budu dívat." Kapra i salát jsme měly. První Vánoce byly v Pardubicích hrozné. Neměly jsme ani větvičku.
Raději bych vám třeba vyprávěla o našem plese, kterým jsme chtěly trumfnout káblovnu.[35] První ples si udělala káblovna. Byl na našem poschodí na áčku. To byl nádherný ples, ony si totiž mohly dovolit šperky, udělaly si je z různých drátků – hliněných i mosazných. Bylo to ze dne na den. V sobotu nám oznámily: „Holky, večer je ples! A bude tady ze zrcadlového sálu, z koupelny." Měly jsme tam kašnu. Ten ples jsme my švadleny hrozně obdivovaly. Daly jsme se dohromady s naší vedoucí, se Zdenou Řehořovou, Olinou Keithovou – výtvarnicí a já. Zdena nás pozvala na švadlárně na záchod a říkala: „Holky, my přece ty káblovačky musíme trumfnout! My si musíme udělat ples, ale reprezentační! Musí to mít nějakou úroveň." A Olina říkala: „Co kdybychom udělaly nějaký ráz, například ‚Z pohádky do pohádky‘". Rozdělily jsme holkám pohádky, například byly – Sněhurka a sedm trpaslíků, Sůl nad zlato, všechny pohádky Boženy Němcové, byl tam také Krysař a každá si musela udělat masku sama. A to bylo z ničeho. To jsme si musely ze švadlárny propašovat všechny látky, neměly jsme žádné zlato a stříbro, jako měly káblovačky, ale já jsem dělala Hadriána z Římsů a k sobě jsem měla Fatimu, potom indickou tanečnici a černouška. Olina nás krásně namašlila, mně udělala i falešný nos a hledí, které mi ale bohužel pořád padalo. Lili dostala krásnou korunku a měla krásný hábit; černouška jsme navixlovaly, dostala turban, byla to Jarka Stará. Z koštěte si udělala vějíř, kterým ovívala princeznu. Mary dělala tanečnici. Ona musela být stříknutá buď Arabkou, nebo Cikánkou. Měla nádhernou, čokoládovou pleť. Udělala si minisukýnku, podprsenku a nasbírala si korále. Byla bosky. A další holky: Béba dělala Sněhurku, protože byla tuberačka a měla bílou pleť. Měla k sobě sedm trpaslíků, a to dělaly Hasilky. Z pytlů si udělaly fousy i čepice. Prince dělala Zdena Řehořová, naše vedoucí. Byla vysoká. Měly jsme Nelsona a dva anglické vojáky. Holky si udělaly anglickou uniformu i s kšiltama, i Pompadourku jsme tam měly. Slovenka Elena dělala Krysaře. A jak to dopadlo? Měly jsme krásný nástup ze zrcadlového sálu, tam byla vprostřed Pohádka, to dělala jedna naše šálkařka Bobina Livorová. Stála v kašně a Nina Svobodová[36], naše spisovatelka, každému napsala takový veršík. Byla jedna, která nás uváděla a ke každé přečetla básničku. Komár dělala s Merinou hudbu – bubnovaly na hrnce. Nám už to potom bylo jedno, dozorci to věděli od pěti hodin, že se něco chystá.
Věděly jsme, že jim to už jedna práskla. Bylo devět hodin, najednou se otevřely kovová vrata. Oni byli z toho úplně vyšití, vůbec nečekali, že to bude tak vypadat. Křičeli na nás: „Kde jste na to vzaly materiál!" Vzali si blokovou, Jarmilu Novákovou, která nás musela zapisovat podle jmen, protože my jsme se představovaly např. „Hadrián z Římsů se vám hlásí". A Jarmila říkala: „A která ty seš, vlastně?" Protože ani ona nás nemohla poznat. Bylo nás kolem šedesáti. Kdo to organizoval, tak se měl ráno přihlásit k raportu. Přihlásily jsme se všechny. Tenkrát jsme měly za náčelníka Sultána[37] a ten říkal: „Co vás to napadlo? Proč jste si o to nezažádaly?" A Olina na to: „Víte, pane náčelníku, ono by už to nebylo ono, pořádat něco takového pod kontrolou." „Pod jakou kontrolou? Máte přece kulturní místnost." A Zdena říkala: „ A vy byste tam chodili na čumendu, a to my jsme nechtěly." „Ale víte co, Řehořová? Mě nejvíce mrzí, že jsem vás neviděl." On byl tenkrát v Praze a bylo mu to moc líto. Pak nám říkal: „No měl bych vás dát do díry, ale nedám. Máte zaražené výhody na tři měsíce." To bylo všechno jenom jako, to bylo minimum.
Musely jsme se jít taky ukázat Fráně Zemínové do špitálu. Taky jsem vám ještě chtěla říct, že to odpoledne přivezli Jiřinu Štěpničkovou[38]. Ona toto nevěděla a nikdo jí o tom neřekl. Stála u koupelny a tekly jí slzy. My jsme jí říkaly: „Jiřino, co blbneš?" „Když mně to tak připomíná Barrandov. Vy si nedovedete představit, jak jste krásné. Ani tam by to líp neudělali." Brečela celý večer a bylo jí líto, že se nezúčastnila. Potom tam zařídila kulturní a herecké sedánky. Hlavně nám vyprávěla zážitky z Barrandova.
Existovaly nějaké další akce, kterými jste si chtěly zpříjemnit večer?
Divadla začala dělat Jiřina Štěpničková. Dovolili jí, aby začala mít kroužek. Chodily vždycky na Václavák, tam byla zubárna, kde byla Božena Káňová zubařkou, pak ji zrušili. Udělali z toho kulturní místnost, kde se holky vyřádily. Chodily tam recitovat, učily se různým rolím. Já tam nechodila, protože jsem na to nebyla. Spíš Olina Keithová, která chodila malovat. Mačkaly jsme jí jíl a ona z toho dělala figurky. To mě bavilo. Nebo jsme například žvýkaly chleba. Všechno dělala z chleba, a to dělala i na Cejlu.
První divadlo, které se pod vedením věznice dělalo, bylo ve Znojmě. Kromě nás byla věznice plná lumpů a vrahů. Jednou za 14 dnů jsme chodily do kulturní místnosti něco si přečíst a později vznikl nápad, že bychom tam mohly udělat nějaké divadlo. Když toto divadlo mělo propuknout, tak to zarazili. Už tehdy byl zájem, ale nikdy to nedotáhli do konce. V Pardubicích nakonec žádné divadelní představení nebylo, ale Jiřina potom vymohla pouštění filmů. Jenomže to byly filmy takového druhu, jako Anna Proletářka nebo Jak se kalila ocel. Promítali je až za Zápotockého. Ten už nebyl takový katan jako Gottwald. Za něho už byla amnestie pro matky s dětmi do 14 let.
Když už se bavíme o kultuře, bylo možné si půjčit nějaké knížky nebo koupit noviny?
Noviny žádné, ale knížky, jak jsem vám říkala, byly například Jak se kalila ocel nebo nějaké ruské překlady. My jsme do knihovny nechodily, protože to byly samé údernické knihy. Z domova nám nedovolili posílat knihy a noviny jsme měly načerno od mužů, kteří tam byli.
Věděly jste například o udavačích?
Věděly jsme o dvou, které byly státní, že udávají. Když jsme chtěly, aby to věděli vepředu, tak jsme to řekly před ní. Aspoň jsme se dostaly k raportu a mohly jsme si postěžovat. Mohla jste si zažádat k raportu, ale taky vás nemuseli vzít. Ta druhá byla inteligentnější, to byla manželka slovenského prokurátora. Ji nasazovali k vyšetřovankám. Dnes už ani nevím, jak se jmenuje. My jsme s nima moc nemluvily, jen když jsme potřebovaly něco udat.
A co například bývalé komunistky?
Byly tam jen dvě, Jarmila Taussigová[39] a sekretářka Slánského, ale také byla slušná. S Jarmilou jsme taky nemluvily. My bychom stejně nikdy nebyly kamarádky, ale nesnížily jsme se nikdy k tomu, co si velitelství přálo, tj. že bychom jí daly deku. Ona byla čestná stranička, tomu jsme ani nemohly uvěřit.
Letmo jste zmínila, že jste také pracovala na technickém oddělení. Mohla byste prosím říci, o co šlo?
Od roku 1956 jsem pracovala v technickém oddělení až do propuštění. Nejdřív nás odvezli do Ruzyně, kde nám udělali oddělení – kancelář. Na levé straně jsme byly my a na pravé straně byly kanceláře pro naše vědátory, které stáhli z Opavy, Mírova a Leopoldova. Oni tam překládali. Rusáci dodávali zbraně na Blízký východ, my holky jsme na to musely dělat dokumentaci, pracovaly jsme na tom čtyři a kluků bylo asi dvacet nebo třicet. Ti dělali překladové práce a dávali nám to k přepisu. Museli jsme podepsat, že o tom nebudeme nikdy mluvit. Nejdříve nás vezli šestnáct nebo osmnáct, vytipovali si nás podle papírů. Ale první zátah nedopadl dobře, protože některé holky nebyly zralé a my jsme se tam s Molnárkou domluvily, protože ona, abych odbočila, byla zatčena za MiGy[40] 15 a 17. Byla zatčená za to, že posílala dokumentaci na Západ, a dostala za to 20 let. A teď tyto MiGy měla zpracovávat. Říkala: „Vlasto, to si nenechám líbit. To nebudu dělat. Za to já mám dvacet let a teď mám k tomu dělat dokumentaci?" Nahlásily jsme se k raportu, k majorovi, který měl na starosti naše oddělení a žádaly jsme zpět do Pardubic. Po určité době nás poslali všechny do Pardubic. A za týden nás vybrali jenom čtyři. Molnárka už tam nebyla, ale byla tam Nina Švarcová, která je na Karmelu abatyší v Krakově, Blažena Kovářová, Kučerová Jana a já. Byly jsme tam asi dva měsíce a začaly jsme si motákovat s muklama, ale prasklo to u Jany Kučerové. Nejdříve si zavolali ji, a pak nás vyslechli všechny a poslali z trestu do Pardubic. Vydělávaly jsme tam velký prachy, ale já jsem byla ráda, že jedu zpátky do Pardubic. Za čtrnáct dnů jsme jely zase nazpět, protože nás potřebovali. Tak jsme opět jely já, Božena Kovářová, Mimi Dřevíkovská, Helena Huňková. Zase jsme jely z trestu ani ne za měsíc. A to už našeho náčelníka v Pardubicích naštvalo, protože mu nikdy neřekli proč. A zařídil nám kancelář na Václaváku místo zubní ordinace. Pak nám udělali kancelář z jedné korekce. Až do konce trestu jsem tam pracovala.[41]
Co se týče technického oddělení, když ho pak přemístili do Pardubic, to muselo přece být neuvěřitelně tajné, vy jste o tom vlastně nemohly mluvit ani mezi sebou, ne?
Nikdo to nevěděl. Všichni byli zvědaví, některé to věděly a odsuzovaly nás za to. Já jsem jim na to ale říkala: „Je to pro nás stejný příkaz, jako pro vás. Že dělám v kanclu? Já jsem si o to vůbec nežádala. Oni nás vybrali. Ale bohužel holky, nemůžeme o tom mluvit." Byly jsme trnem v oku některým holkám, hlavně hrdinkám. My jsme jim říkaly hrdinky, protože to byly „já a nikdo jiný". Kdežto my jsme z toho nedělaly vědu. Zavřeli nás a byly jsme řádový vězeň jako každý jiný. Především jim vadilo, že nevědí, co se tam děje.
Někdy jsme musely dělat přes noc, protože z Prahy nám zavolali, že si pro to přijedou o den dřív. Když byla noc, po Václaváku chodily dvě stráže. Když nás přišli kontrolovat, tak jsme všechno rozložily na stůl. I čůzáci byli zvědaví. Jen náčelník věděl, o co se jedná, protože byl velitelem našeho oddělení. Čůzák to pak všechno mlčky obešel a poslal druhého.
Vzpomínáte si na to, kdy vás propustili a jak propuštění pobíhalo?
Propustili mě 22. října 1959. To propouštěli vojenské případy. Postupně Uhlířová, Kovářová, Jelínková, já, Maryčka Filová. S Maryčkou jsme byly propuštěné společně. Jely jsme do Brna a já jsem potom cestovala dál. V květnu nás propustili všechny. I když tam některé nechali.
Žádala jste o propuštění nebo o snížení trestu?
Já osobně ne, ale rodiče žádali. A stejně jim to nebylo nic platné. Já jsem tátovi u návštěvy říkala: „Tati, neponižuj se, je to zbytečný." Můj snoubenec Josef říkal: „Já to zkusím, mám na ministerstvu pár známých." Ale ani ti nepomohli. Jenom mu řekli: „Jožko, dej ruce pryč od případu Robotka." Já jsem měla po propuštění desetiletou podmínku, která mně vypršela v roce 1969, ale rok mě amnestoval prezident Svoboda, a to jenom proto, že jsem si v roce 1968 žádala za bratrem do Ameriky a musela jsem mít čistý rejstřík. Tak mi ten jeden rok skutečně amnestoval. 28. května 1968 jsem odletěla do Spojených států.
A věděla jste, že vás propustí?
Ne, to bylo ze dne na den. Přišli ráno, a řekli: „Do práce nepůjdete, jdete před propouštěcí komisi." Týden přede mnou šla Jiřina Jelínková. Odvezli nás na nádraží, jely jsme v eráru a jedna Židovka mi půjčila plášť. My jsme to takhle vždycky chtěly, protože jsme jim pak poslaly zpět plášť a šest kilo jídla. To bylo takové poděkování.
Já jsem si za těch deset let vydělala dvanáct set korun a koupila jsem si za to v Praze plášť. Jinak maminka měla pro mě nachystané látky, abych si mohla nechat ušít kostým. Po propuštění jsem neměla nic na sebe, taky jsem nosila máminy věci. Později mně posílala ošacení moje švagrová Vala z USA.
Měla jste po propuštění problémy sehnat práci?
Abych řekla pravdu, ani ne, protože hned už nás dirigovali na místo. Když jsem se vrátila do Valašského Meziříčí, kde jsem měla přechodný pobyt u rodičů, musela jsem se hned druhý den hlásit na StB a další den k lékaři. Než nás propustili, náčelník Huňáček říkal: „Kdyby jste měly jakékoliv problémy, tak tady máte telefonní číslo a zavolejte mně. Nikdo už vám nemůže dělat problémy." Já jsem šla tedy na StB a oni řekli, že mají pro mě nachystanou cihelnu. Byl se mnou i můj otec a ten řekl. „Tak pánové, žádná cihelna. Já i když jsem v důchodě, tak ji podle zákona můžu živit." Oni na to: „O tom nebudete rozhodovat ani vy, ani slečna. Máme tady pro vás cihelnu." Já jsem na to odpověděla: „Můžu si zatelefonovat? Chci zavolat náčelníkovi do Pardubic, ten nám dal číslo, kdybychom měly nějaké problémy. Vy nemáte právo mě strčit do cihelny. Já jsem si už takových zaměstnání užila za deset let dost. Já si můžu jít kamkoliv, kam mě vezmou." Tak oni od toho odstoupili. Začala jsem pracovat v mlékárně. Byla jsem v dílenské laboratoři, zkoumala jsem tuky, mléko, máslo atd. Chovali se ke mně všichni báječně, a hlavně se mě snažili vykrmovat. Těžko jsem jim vysvětlovala, že mám hrozné problémy, když se napiju silnějšího mléka než odstředěného.
Správce celého provozu mi dával čtvrtku másla, mléka a smetany jsem si mohla vzít, co jsem chtěla. On správce stále dodržoval deputáty[42]. To nezarazili ani komunisté. Když jsem se nastěhovala do Brna, chtěli mě doporučit do mlékárny v Židenicích, ale to jsem já už nechtěla a šla jsem do Královopolské do strojíren. Byla jsem tam totiž neustále jednou nohou v kriminále, protože jsem musela neustále upravovat tuky. Někdo si totiž vždycky něco ukradl a mně chyběly tuky.
Neměla jste tedy nikdy problémy se svými spolupracovníky, že by se na vás dívali skrz prsty nebo vám jiným způsobem znepříjemňovali život?
Ne, jedině, když jsem se vrátila do Meziříčí k rodičům a chodila jsem do práce po náměstí, tak najednou jsem zjistila, že je přede mnou prázdno a že se mi lidé vyhýbají. Nejdříve jsem si to neuvědomila, až později jsem zjistila, že se se mnou nechtějí bavit. Že se o sebe bojí. Takže jsem chodila zadem a ulehčila jsem jim to. Ono je to časem přešlo. Nevěřila byste, ale večer se k nám domů chodili omlouvat. Přes den se nás báli a večer v devět hodin zazvonili a říkali: „Víš, my se ti omlouváme, my se bojíme o rodiny, my s tebou nesmíme mluvit." Já říkám: „Nevadí, já budu chodit tady závratama." Řeknu vám, že první dny mi bylo krušno. Budete se divit, kam jsem chodila. Chodila jsem na hřbitov. To ani naši nevěděli. Tam jsem byla klidná. Po delší době jsem zjistila, že mě tam někdo sleduje. Ale nemyslela jsem, že to jsou estébáci, myslela jsem, že je to nějaký úchyl. Přestala jsem tam pak taky chodit.
Měli vaši rodiče nějaké problémy z toho, že jste byla zavřená?
No jistě. Tatínka vyhodili hned po mém soudu, byl okresní velitel četnictva ve Valašském Meziříčí. Šel do penze bez penze, takže si musel najít zaměstnání. Protože to byl velmi dobrý účetní, první jeho zaměstnání bylo v RaJi , což byly restaurace a jídelny. Ale po půl roce ho museli zase propustit. A když se ředitel ptal, proč, že s ním nemají problémy, tak mu odpověděli, že aby si na něj zaměstnanci nezvykli. Tak pak šel do cukráren, do pekáren a když přišel prezident Zápotocký, tak to přestalo. To byl táta na jatkách a tam zůstal. Já jsem se podle balíčku dověděla, kde táta pracoval, protože celý ten podnik se na mě skládal. Lidé stáli za námi a pomáhali nám. Já jsem s nimi problémy neměla. V Královopolské už vůbec ne. Tam byli samí živnostníci a samá taková nespolehlivá existence, takže nás přijali s otevřenou náručí. Bylo nás tam sedm nebo osm. I straníci se mnou jednali na rovinu. Zůstala jsem tam 22 let a odtud šla do důchodu.
Mluvila jste po návratu z vězení o tom, co se v minulých letech stalo?
Ano, když se mě ptali, jistě. Já jsem jim jenom říkala: „Mami, tati, neptejte se mě jenom na výslechy, protože na to nerada vzpomínám. Na ostatní se klidně ptejte." To je dodneška tabu, protože to bylo takové ponižující nejen pro mě, ale pro každou z nás. Jinak, jak jsem vám říkala. My jsme neseděly v koutku, nebrečely jsme. My jsme si vymýšlely různé hry nebo jedna druhé dávala vědomostní otázky. My jsme byly tři, tak jsme se snažily o něčem jiném přemýšlet a nemluvily jsme o tom, co se stalo dopoledne. Vždyť jsem vám vyprávěla o našem plesu. Snažily jsme se prostě nějak zabavit. Večer před usnutím jsme na střídačku se Zdenou Řehořovou vyprávěly nějaký román nebo detektivku na pokračování.
Děkuji Vám za rozhovor.
[1] Josef Robotka (1906–1952). Účastník protifašistického odboje. Spoluzakladatel Rady tří. Na podzim roku 1939 se Robotka zapojil do ilegální činnosti Obrany národa v Brně. V roce 1942 navázal spojení se škpt. Karlem Štainerem-Veselým, generálem Vojtěchem Lužou a profesorem Josefem Grňou a působil ve vojenské odbojové organizaci Rada tří. Stal se členem štábu a později vojenským zmocněncem celé organizace. Za svou činnost v odboji získal řadu vyznamenání, mimo jiné Čs. válečný kříž 1939. Po roce 1948 se zapojil do protikomunistického odboje. Dne 25. července 1949 byl zatčen a obviněn z velezrady a vyzvědačství. Dne 12. listopadu 1952 v 5:40 byl Josef Robotka v Praze na Pankráci popraven. Po pádu komunistického režimu byl rehabilitován a v roce 1991 povýšen do hodnosti generálmajora in memoriam.
[2] Rada tří (označovaná také R3) byla v období 1944–1945 největší odbojová organizace na území protektorátu, politickým zaměřením byla demokratická, nekomunistická.
[3] Josef Grňa (1897–1967). Za 2. světové války se zapojil do domácího odboje (v březnu 1939 stál u zrodu odbojové organizace Petiční výbor Věrni zůstaneme na Moravě). Dne 2. 10. 1941 unikl zatčení gestapem a do konce války žil v ilegalitě. Byl čelným představitelem odbojového uskupení Rada tří. Po válce byl významným představitelem Svazu národní revoluce, který sdružoval členy odboje. V lednu 1950 zatčen a v roce 1951 odsouzen za „nepřekážení a neoznámení trestného činu protistátní činnosti jiných osob". Jeho rodina byla násilně vystěhována z Brna do Ratají u Kroměříže, v roce 1965 byl rehabilitován.
[4] Generál Vojtěch Luža (1891–1944). Český generál, legionář první světové války, čelný představitel československého protifašistického odboje.
[5] Karel Šteiner-Veselý (1906–1993). Za druhé světové války se zapojil do domácího odboje po boku s generálem Vojtěchem Lužou a Josefem Robotkou.
[6] Celým jménem Viktor Ryšánek, konfident brněnského gestapa. Narodil se 25. prosince 1902 v Brně. Působil v československé armádě a po okupaci se zapojil do odboje v řadách Obrany národa. Gestapo jej zatklo 10. prosince 1939 a kolem poloviny ledna následujícího roku přistoupil ke spolupráci. Poté postupně vytvořil na Moravě rozsáhlou konspirační síť a od podzimu 1943 ke zvýšení důvěryhodnosti své osoby uváděl, že má spojení s generálem Lužou a jeho skupina je součástí odbojové organizace Rada tří. Po válce byl v Brně 7. října 1946 odsouzen MLS k smrti a popraven.
[7] Vojenská oblast 3 v Brně.
[8] František Skokan (1912–1950). Za druhé světové války spoluzakladatel československé jednotky, která bránila libyjský přístav Tobruk. Pak bojoval na východní frontě u generála Ludvíka Svobody, byl zraněn, prošel i krvavou bitvou na Dukle a po válce studoval v Moskvě. Dne 8. října 1949 byl zatčen a 8. července 1950 na základě vykonstruovaných obvinění rozsudkem Státního soudu v Praze odsouzen za velezradu a vyzvědačství k trestu smrti. Popraven 7. října 1950.
[9] Úřadovna StB v Brně, kde probíhaly výslechy.
[10] Věznice místního velitelství Národní bezpečnosti v Orlí ulici v Brně. Věznice měla kapacitu 80 míst. Byli zde umisťováni vězni Státní bezpečnosti, Národní bezpečnosti i vězni finančních úřadů.
[11] Světlana – odbojová skupina na území Československa, byla založena bývalým partyzánským velitelem Josefem Vávrou-Staříkem (jeho úloha je dosud velmi sporná). Byla založena v roce 1948 ve Zlíně. Skupina nesla název na počest dcery Vávry-Staříka „Světlana". V jejím čele stanuli tři muži: kromě Vávry-Staříka to byli Josef Matouš a Rudolf Lenhard. Od března 1949 do květnových dní roku 1950 pozatýkala Státní bezpečnost přes 400 občanů na moravsko-slovenském pomezí, ale i na jižní a střední Moravě. Prokuratura spolu s vyšetřovateli StB vytvořila z členů Světlany celkem 16 skupin, které byly od dubna 1950 během dvou let odsouzeny v šestnácti procesech. Celkově vynesl Státní soud šestnáct rozsudků smrti, z nichž třináct bylo vykonáno včetně J. Vávry-Staříka, Josefa Matouše a Rudolfa Lenharda.
[12] Šálkaři – vězni, kteří roznášeli spoluvězňům jídlo.
[13] Žanek – velká mísa sloužící místo záchodu, která se každý den vynášela.
[14] OBZ (Obranné zpravodajství) – vojenská zpravodajská služba. OBZ se podílelo na postupném přebírání moci KSČ v Československu v letech 1945–1948 a po převzetí moci komunistickou stranou v únoru 1948 na odstraňování skutečných či smyšlených oponentů KSČ v československé armádě.
[15] Další tresty: Josef Štorek byl odsouzen k 25 letům, Rajmund Palásek k 20 letům trestu, Karel Hájek byl odsouzen na 15 let, Jan Blísa na 16 let, Alois Tomášek na 13 let, Bohumír Endlicher na 12 let, Rudolf Tomášek na 10 let.
[16] Retribuční vězni – vězni, kteří byli odsouzeni podle tzv. retribučních dekretů za kolaboraci, udavačství a další spolupráci s nacistickým režimem. V roce 1955 byli retribuční vězni německé národnosti po propuštění odsunuti do Německa a Rakouska.
[17] Pracovní útvar Minkovice pro ženy na Liberecku. Vězeňkyně zde pracovaly pro podnik Preciosa.
[18] Pracovní útvar pro ženy Chrastava na Liberecku, kde ženy pracovaly pro bavlnářský podnik Frýba.
[19] Želiezovce byla věznice určená pro ženy nacházející se na Slovensku. Ženy byly nuceny pracovat v zemědělství ve vyčerpávajících podmínkách. Více o podmínkách v této věznici viz rozhovory s D. Stuchlíkovou a K. Moravečkovou.
[20] Cvilink – režné nebo pestře pruhované hrubší tkaniny; cvilink se používá například na pracovní obleky, plachtoviny nebo žíněnky; ženy měly z této tkaniny ušito vězeňské oblečení.
[21] Václavák – prostranství ve věznici Pardubice. Jde více méně o silnici, která vede skrz celou věznici. V 50. letech byla po obou stranách alej stromů.
[22] Více o propadu budovy „A" viz vyprávění Julie Hruškové.
[23] Františka Zemínová (1882–1962) byla česká politička. V letech 1918–1939 a 1945–1948 byla poslankyní československého parlamentu za Československou stranu národně socialistickou (ČSNS). Na podzim roku 1949 byla zatčena a ve věku 68 let odsouzena k 20 letům vězení ve vykonstruovaném soudním procesu s Miladou Horákovou. Propuštěna byla v roce 1960.
[24] Špačkárna – strážní věž.
[25] Celým jménem František Jech, který v roce 1937 vyloupil Říšskou banku.
[26] V době úrazu paní Vlasty Jakubové už byl náčelníkem Jaroslav Huňáček (1924). Do služeb ministerstva národní bezpečnosti nastoupil v roce 1951 a v říjnu 1955 byl jmenován do funkce náčelníka věznice Pardubice (NPT č. 1 Pardubice). Odvolán z této funkce byl v červnu 1964, údajně kvůli nedostatkům v „agenturně-operativní práci" a chybám v hospodaření. K tomuto datu odešel na vlastní žádost i ze služeb ministerstva vnitra.
[27] O důvodu padání budovy viz vyprávění J. Hruškové.
[28] Přezdívka Julie Hruškové. Více k hladovce viz její vyprávění.
[29] Vězeňkyně v Pardubicích vybraly pro tuto dozorkyni přezdívku podle skutečné osoby, Ilse Koch, vlastním jménem Margarete Ilse Köhler (1906–1967). Manželka velitele koncentračního tábora Buchenwald. V roce 1941 se stala hlavní velitelkou dozorkyň v Buchenwaldu. Proslula týráním vězňů a sadismem. Na svých objížďkách táborem si vybírala tetované vězně a z jejich kůže si nechala dělat stínítka na lampu.
[30] Výchovný ústav pro mladistvé v Kostomlatech pod Milešovkou.
[31] Ženská věznice v Řepích vznikla v říjnu 1865, na starosti ji měl ženský řád boromejek. Během krátké doby byla zřízena prádelna a přistavěna mandlovna, přikupovaly se pozemky v okolí, na nich byla vykopána studna a zřízen vodovod, který zásoboval i obyvatele v okolí ústavu. Trestanky pracovaly v hospodářství, na polích, v prádelně, v kuchyni. V pracovnách šily pytle, opravovaly boty, vyšívaly a šily na zakázku. Zajímavostí také je, že v Řepích žil, pracoval a zemřel proslulý vězeň ze Špilberku, pověstný Václav Babinský (1796–1879). Po 83 letech své existence byla ženská trestnice 30. 11. 1948 zrušena. Zde se paní Vlasta Jakubová mýlí, kriminální vězeňkyně nemohly být přesunuty z věznice v Řepích.
[32] Zvláštní oddělení „Hrad" bylo vybudované v listopadu 1953 pro „nejnebezpečnější" politické vězeňkyně. Bylo zde umístěno 64 žen, které byly izolované od ostatních vězeňkyň. Na tomto oddělení se nacházely například Růžena Vacková, profesorka Karlovy univerzity, Dagmar Skálová nebo Vlasta Charvátová. Oddělení bylo zrušeno roku 1956. Kromě tohoto oddělení vzniklo oddělení pro řádové sestry zvané „Vatikán" a oddělení „Podsvětí", kam byly umisťovány pohlavně nakažené ženy, prostitutky, ženy s duševní poruchou nebo recidivistky.
[33] Antonie Kleinerová (1901–1982). Po vypuknutí druhé světové války se Antonie Kleinerová zapojila do protinacistického odboje. V roce 1941 ji zatklo gestapo. Byla vězněna v koncentračním táboře Ravensbrück. Po druhé světové válce vstoupila do Čs. strany národně socialistické a byla za ni zvolena do ústavodárného Národního shromáždění. V roce 1949 byla zatčena a v procesu s Miladou Horákovou odsouzena na doživotí. Byla propuštěna na amnestii 10. května 1960.
[34] Dagmar Skálová (rozená Šimková). Jako skautská vedoucí se zapojila do pokusu o ozbrojený státní převrat, který v květnu 1949 organizovali major Květoslav Prokeš a právník Jaroslav Borkovec. V roce 1949 byla zatčena a 8. srpna 1949 odsouzena na doživotí. Patřila mezi 12 žen, které v roce 1956 poslaly z pardubické věznice protestní dopisy generálnímu tajemníku OSN Dagu Hammarskjöldovi, ve kterých si stěžovaly na porušování vězeňských práv v Československu. Za mřížemi prožila šestnáct let.
[35] Na ples vzpomínala i J. Hrušková.
[36] Nina Svobodová (vlastním jménem Antonie Malvína) (1902–1988). Spisovatelka a překladatelka. V roce 1931 vstoupila do Čs. strany lidové, od roku 1945 byla poslankyní Zemského českého národního výboru, od roku 1946 do února 1948 místopředsedkyní krajského výboru Velké Prahy. V únoru 1948 ji tzv. akční výbor vyloučil z obchodní komory. 23. 12. 1949 byla zatčena a odsouzena k 15 letům těžkého žaláře. V roce 1960 byla propuštěna na amnestii s desetiletou podmínkou. 6. 6. 1961 byla opět zatčena, v dalším vykonstruovaném procesu s Křesťansko-demokratickou stranou (Ing. Cuhra a další) odsouzena na 2,5 roku a zároveň k dopykání 4,5 roku z podmínečného propuštění. Z vězení se dostala 6. 7. 1967 – opět na podmínku. Plné rehabilitace se dočkala až v roce 1974.
[37] Vlastním jménem Bohumil Mikovec (1919). V roce 1950 vstoupil do Sboru vězeňské stráže. Náčelníkem uzavřeného útvaru nápravných zařízení Pardubice se stal 1. prosince 1952. Ze služeb ministerstva vnitra byl úředně uvolněn k 31. březnu 1955. Hlavním důvodem byl intimní poměr, který udržoval s vězeňkyní-lékařkou Janou Hánovou, se kterou se po svém propuštění oženil.
[38] Jiřina Štěpničková (1912–1985). Československá divadelní a filmová herečka. Její syn je herec Jiří Štěpnička. V době první republiky hrála v Osvobozeném divadle, Národním divadle a v Divadle na Vinohradech. Na filmovém plátně se zviditelnila v roce 1935 ve filmu Maryša, kde ztvárnila hlavní postavu. Po válce žila krátce v zahraničí, ale vrátila se do Československa. Stala se obětí jedné z akcí StB, kdy byla při pokusu o emigraci přistižena a v roce 1952 odsouzena v 15 letům odnětí svobody. Několik jejích kolegů pro ni při procesu žádalo dokonce trest smrti. Byla propuštěna v roce 1960 a o devět let později získala titul zasloužilé umělkyně.
[39] Jarmila Taussigová-Potůčková, rozená Janovská (1914). Členka komunistické strany, jedna z vedoucích představitelů Komise stranické kontroly, odpovědná za politickou a kádrovou činnost v KSČ. Byla odsouzena v jednom z následných vykonstruovaných procesů s Rudolfem Slánským v roce 1952 a propuštěna na amnestii v roce 1960.
[40] MiG (Mikojan-Gurjevič) byl proudový stíhací letoun, vyvinutý v Sovětském svazu na přelomu 40. a 50. let. MiG-15 byl jedním z prvních úspěšných proudových letounů se šípovitými křídly. Své kvality předvedl především v leteckých bitvách nad Koreou. Obdobnou koncepci měl výkonnější typ MiG-17, který jej postupně nahradil. MiG-15 byl jedním z nejvíce rozšířených proudových letounů na světě. V SSSR bylo vyrobeno přes 12 tisíc těchto letadel, licenční výroba v dalších státech (včetně českého Aera Vodochody, kde se vyráběl od roku 1954) zvýšila počet až na přibližně 18 tisíc strojů.
[41] Při úpravě rozhovoru paní Jakubová dodala: „V civilu pro MO pracovala ještě Božena Kovářová, práci jí nosili domů. Mně ji také chtěli vozit, ale já to odmítla, protože sousedé se pozastavovali nad tím, že u nás zastavuje 603. Říkala jsem jim, že pro ně budu pracovat v Praze. Oni na to, že bych u nich normálně nemohla dělat ani uklízečku, takže jsme se rozloučili. Božena měla aspoň dostatek peněz, aby mohla živit svoji maminku a otce svého manžela Vlastimila Kováře."
[42] Deputát – sjednaný nebo vyhrazený příjem v naturáliích. Byl obvyklý již v období feudalismu, například ve feudálním velkostatku.
Fotogalerie
