Schönstattské hnutí

2x

Zakladatel a duchovní otec Schönstattského hnutí P. Josef Kentenich se narodil roku 1885 v Rýnské provincii tehdejšího Pruska. V roce 1904 se stal členem Společnosti katolického apoštolátu (Pallotinů), kde později vykonával i pedagogickou činnost. V říjnu roku 1914 uzavírá Kentenich se svými následovníky tzv. úmluvu lásky s Pannou Marií. Schönstattská kaplička v lázních Vallendar poblíž Koblence, kde byla tato úmluva uzavřena, se tak stala poutním centrem, avšak Německo již za půldruhého desetiletí uvízlo v soustrojí totalitní rasistické diktatury, které společenství tohoto typu překáželo v cestě za úplným ovládnutím člověka. Po převzetí moci NSDAP tak bylo Schönstattské hnutí nacistickými bezpečnostními složkami označeno za „organizaci, která je duchu a vůli nového Německa obzvláště nebezpečná.“ [1] Sám Kentenich byl  v 1. polovině 40. let nejdříve vezněn Gestapem v Porýní  a následně internován v KT Dachau, kde strávil přes tři roky. V období dachauského uvěznění psychicky pomáhal spoluvězňům a i přes extrémní podmínky se snažil pokračovat v duchovní i literární činnosti. Po skončení válečného konfliktu obdržel pas Vatikánu a přednášel mj. ve Švýcarsku, Itálii, USA, jižní Africe a Latinské Americe.[2]

Poválečná doba však paradoxně pro P. Kentenicha znamenala další odchod do exilu. Pro „ideové“ kontroverze s oficiálními církevními kruhy opustil Kentenich jako persona non grata Německo a odešel do USA, kde pobýval až do roku 1965. O tři roky později zemřel – symbolicky přímo v Schönstattu, krátce po odsloužené mši. Prvním blahoslaveným členem hnutí se stal Rakušan Karl Leisner, který ve 40. letech rovněž pobýval v Dachau a který zemřel jen několik týdnů po jeho osvobození.

Schönstattské hnutí disponuje vlastní propracovanou pedagogikou i přístupem k duchovnu, z nichž mohou čerpat zájemci z rozličných sfér společnosti. Dle Veroniky Zahrádkové, která se hnutím obšírně zabývala ve své diplomové práci, je podle učení Josefa Kentenicha „základním cílem, ke kterému by každý člověk měl směřovat, ‚utváření nového člověka v novém společenství‘. ‚Nový člověk‘ je křesťanskou osobností, která v sobě dokáže organicky rozvíjet jak přirozenost, tak milost, aby mohla spolupůsobit na utváření nového světa, osobností, která se ve svobodě rozhoduje pro velké ideály, které se snaží odečítat duchovní smysl ze všech situací, podnětů a vztahů jako řeči Boží. Myšlenka ‚nového společenství‘ jako společné zodpovědnosti za dosahování společného cíle v důvěře v Boží přispění je úzce spjata s touhou nenechávat si poznané pro sebe, ale nabídnout svědectví osobního vztahu s Bohem i dalším lidem – apoštolát. Promýšlením a rozvíjením metod, jak je možné růst a zrát i v konfrontaci s ideologickými a filosofickými proudy v Německu a s pedagogickými impulzy katolické církve, postupně vznikala pedagogika nazývaná ‚schönstattská‘, jež zahrnuje jak aplikovanou psychologii tak aplikovanou metafyziku.“[3]  Úlohou hnutí by měla být též duchovní odpověď na turbulentní kulturní a společenské změny 19. a především 20. století, které se nezřídka dotýkaly samé podstaty náboženské víry.

Dnes je Schönstattské hnutí zastoupeno v desítkách států, včetně České republiky. Na českém území se hnutí etablovalo v  roce 1939 – obdobně jako v Německu na počátku konfliktu nevídaných rozměrů. Tehdy si skupina několika kněží a bohoslovců vybrala malou kapli v Rokoli poblíž Nového Města nad Metují, kterou učinili svým „domovem“. Tito zakladatelé správně tušili, že vzhledem k vývoji mezinárodní situace se stane putování do původního Schönstattu velmi obtížným.[4] Přesto v roce 1941 odchází do Německa první česká dívka, která se rozhodla stát členkou schönstattského společenství sester Mariiných.[5] Mezi lety 1945 – 1948 pak zájemkyně trávily noviciát ve Švýcarsku, odkud se vracely do reality nového, nedemokratického Československa. Nejprve působily v jižních Čechách, vzhledem k postupující perzekuci proti církevním společenstvím však byly nuceny přejít do civilních povolání. V období režimu hegemonní vlády KSČ přirozeně hnutí nemohlo na území Československa oficiálně vykonávat žádnou činnost, vzájemné kontakty však nikdy přerušeny nebyly a hnutí působilo „v podzemí“. V 50. letech se „schönstattské sestry“ staly politickými vězeňkyněmi a byly mj. internovány v nechvalně proslulých věznicích Praha-Ruzyně, Pardubice či Želiezovce. Na počátku 70. let však skupinka sester, žijících v městečku Nový Hrádek, začala de facto svépomocí poblíž kaple v Rokoli stavět tzv. Domeček – tedy objekt k trvalému bydlení, který se po několika letech podařilo dokončit a který byl úředně deklarován jako rekreační stavba. Po roce 1989 pak hnutí vybudovalo větší tzv. provinční dům, který slouží nejen k bydlení, nýbrž i jako zařízení pro setkávání členů schönstattské „rodiny“. Jedna ze sester k provinčnímu domu uvedla: „V podstatě zde bydlí sestry od roku 2000. Protože byly totality, dvě, tři sestry bydlely tady v tom v domečku, který si v 70. letech vybudovaly. Ostatní sestry byly rozesety po republice. Bydlely u rodičů nebo v podnikových bytech. V roce 2000, když jsem dům dostavěli, byla pro sestry možnost, aby se přestěhovaly sem. My jako společnost jsme založení jako sekulární institut, což znamená, že máme možnost chodit jak v sesterských šatech, tak v civilu. Máme možnost bydlet jak ve společenství, tak jednotlivě v bytech. Proto naše sestry nemusely přestat být sestrami, když přišlo rozhodnutí, že musí jít do civilu, nebo když byly ve vězení. Zůstávaly stále členy společenství a jak jen to šlo, stýkaly se mezi sebou navzájem…“[6]

Rovněž byla vystavěna a vysvěcena nová kaplička – přesná kopie schönstattské svatyně. Tímto krokem se naplnilo poselství kněží, kteří před desítkami let schönstattské hnutí na české území uvedli.

Schönstattské hnutí se v současné době dělí na jednotlivá, vzájemně na sobě de facto nezávislá, společenství, jejichž jednotícím prvkem je „společná spiritualita a dějiny hnutí“.[7] Společenství tvoří Schönstatt-Patres, Diecézní kněží, Schönstattské, sestry Mariiny, Mariini bratři, Schönstattské paní a Institut rodin. V rámci hnutí fungují též další společenství mužů, žen, chlapců, děvčat, kněží i rodin. Právě aspekt rodiny hraje v Schönstattském hnutí důležitou roli, součástí společenství se tak mohou stát i „laici“.

Jaroslav Vaňous

---