Květoslava Moravečková
Květoslava Moravečková se narodila 10. února 1924 v malé vesničce u Kutné Hory v Malíně do rolnické rodiny. Díky své tetičce, která žila v Americe, měla čest potkat se s prezidentem T. G. Masarykem. Po válce pracovala jako učitelka mateřské školy. Byla zatčena 7. února 1952 a odsouzena k trestu deseti let odnětí svobody. Prošla několika věznicemi a trestaneckými pracovními útvary, z nichž nejvýznamnější byly Želiezovce a Pardubice. Byla propuštěna 7. února 1959. Vrátila se do rodné vesnice a žila zde s rodiči a žije zde doposud.
„Jely jsme tenkrát kolem mého domova, já viděla náš dům a začaly mi téct slzy. Říkala jsem si: Maminko, takovýhle kousíček kůrčičky chleba, kdybyste mi dala."
Rozhovor s Květoslavou Moravečkovou
Tazatelka: Klára Pinerová
Ráda bych se vás zeptala na vaše dětství, kde jste vyrůstala a jaké máte vzpomínky na rodiče?
Narodila jsem se 10. února 1924, byla jsem jedináček a měla jsem hodné rodiče. Tatínek i maminka se ve mně viděli. Chodila jsem do školy do Malína1 a učila jsem se docela dobře. Tady v Malíně byla obecná škola, kde jsem vychodila čtyři roky. Pak jsem udělala zkoušky do Vlašského Dvora do měšťanky a tam jsem byla taky čtyři roky. Měli jsme hospodářství asi 12 hektarů a k tomu jsme si ještě připachtovávali pole vod strejčka, abychom měli dostatek pro dobytek. Celkem jsme měli čtyry krávy, jalovici a pár koní. Pocházela jsem z české rodiny, dědeček mě vždycky učil české písničky. Dědeček i tatínek uměli perfekt německy i perfekt česky. Já jsem také měla jet na handl2, abych se naučila německy, ale bohužel pak už k tomu nedošlo, protože začala válka. Ale ještě před válkou jsem v Křižovnický ulici, naproti parlamentu, chodila do školy pro učitelky mateřských škol, protože jsem vždycky chtěla vychovávat malé děti.
Obhospodařovali jste hospodářství svépomocí?
Maminka měla služku Kristýnku, která jí v domácnosti pomáhala, a měli jsme také deputátní baráček, kde jsme ubytovávali lidi na práci. A ti nám pomáhali s prací, za kterou jsme jim samozřejmě platili. Byli jsme ale chalupáři, tatínek ze sebe nikdy sedláka nedělal, i když byl tělem a duší sedlák. Měli jsme dvě ženský a ty nám okopávaly. Občas k nám jezdila na návštěvu tetinka z Ameriky. Tetinka psala v Americe do Ženských listů a do Hospodáře. Jednou s tetinkou přijela i nějaká paní Pavlíková, která taky psala do Ženských listů. Obě dvě se znaly s Alicí Masarykovou, dcerou Tomáše Garrigua Masaryka. V Americe totiž existoval spolek českých dam, ve kterém byla i Alice Masaryková. Alice jim vždycky říkala, že až přijedou do Československa, aby se zastavily v Lánech. A když tam tetinka i paní Pavlíková jely, vzaly mě s sebou. Bylo mně asi deset let, pořádně mě vyšnořily a jely jsme. Na setkání s prezidentem Masarykem nikdy nezapomenu. Vidím to jako dnes. Přijel na koni, svižně z něho seskočil, podal štolbovi otěže a dámám se poklonil. Tetinka mi tenkrát říkala, že nesmím říct prezidentovi ruku líbám, ale že mu musím říct nazdar, a tak jsem panu prezidentovi řekla: „Nazdar!" a podala jsem mu ruku. A on opověděl: „Nazdar!" Na to setkání dodnes vzpomínám.
K jaké politické straně se klonili vaši rodiče?
Tatínek v žádné straně nebyl, ale za první republiky se klonil spíš k sociálním demokratům. Ale například víc než Masaryka a Beneše měl rád Štefánika. Byl italským válečným zajatcem za první světové války a vyprávěl mi, že když Masaryk, Beneš a Štefánik přišli za československýma vojákama, přemlouvali je, aby se přidali k legionářům, ale někteří vojáci byli ranění, například tatínek měl postřelenou nohu. Tak jak by mohl jít bojovat? Ale Štefánik přišel a oslovil je: „Bratři, taková je situace, kdo můžete, dejte se k legiím. Neděláme ale na vás nátlak." Jenomže Masaryk a Beneš nátlak dělali. Tatínek se nakonec k legiím nedal. Byl tam s ním taky Brychta tady z Malína a nosil tatínkovi kosti, které si roztloukal a vařil z nich polívku. Za to, že se to proslechlo, ten Brychta dostal. Ale tatínek mu tenkrát říkal: „Brychto, jestli se vrátím domů a budu zabíjet, každou zabijačku tě pozvu." A skutečně, kdykoliv jsme zabíjeli, tak u nás Brychta byl a tatínkovi pomáhal.
Jak byl vlastně Malín veliký? Kolik v něm bylo obyvatel nebo chalup?
Bylo tady celkem 25 chalup. A největší sedlák tady byl Zedník, Pokornej, Vlk a ještě jeden Pokornej. My, Zimovi, Fuchsovi, soused Filip jsme byli takoví střední rolníci.
Pociťovali jste nějaké změny kolem roku 1938? Jak jste prožívali vznik protektorátu?
My ve středních Čechách jsme nějaké změny ani nepociťovali. Ale měli jsme příbuzné na horách, a to bylo něco jiného. Já jsem tam jako dítě často jezdívala. Potom už se nesmělo bez propustky do Německa a já jsem jako dítě tu propustku neměla. Měla jsem jenom Kenkartu3. Vždycky když jsem přijela, tak Pepík Hnyků, který byl koncipient, mě vždycky bral k rozvážení sýrů. Řekl mi vždycky: „Květuško, vezmeme auto a pojedeme rozvážet sýry a pojedeme do Sudet." Ale já jsem neměla propustku, tak jsem se musila vždycky trošku přikrčit a Pepík uměl mluvit perfekt německy a vždycky tomu esesákovi řekl: „Das ist meine Schwester."4 A dal mu sejra, takže to proběhlo nakonec bez problémů.
Jak to v Malíně vypadalo za války?
Tady lítaly letadla a bombardovaly Kolín a lítaly nám nad hlavami pumy. Jednou jsme zabíjeli a byl nálet. Zabíjeli jsme na černo, a to se nesmělo. Měli jsme elektrický pařák a oni vypli elektriku a nemohli jsme uvařit maso. Maminka rychle zatápěla v kamnech. To nám zabíjel tenkrát velebníčkův5 dědeček a říkal tatínkovi: „Pantáto, klid, kdyby někdo přišel, tak se nic neděje. Řekneme, že jsem přišel štípat selatům zoubky..." Ale nakonec jsme to dodělali, jitrnice, prostě všechno... Moc jsme si na tom tenkrát pochutnali.
Museli jste odvádět nějaké dávky Němcům?
Ano, odvádělo se. Vajíčka se například odváděly, ale dál vám to už nepovím, protože jsem byla malá holka. Pamatuju si jenom, že jsme museli odvádět vajíčka, protože jednou přišla tetka, maminčina sestra, a maminka jí slíbila, že jí dá vajíčka. Jenomže maminka je odvedla a tetce neměla co dát a tetka jí ještě vynadala. Maminka říkala: „Nedám si přece dát pokutu kvůli tetce." Přijela si pak za týden.
Zažila jste nějaké kontroly?
Kdyby nějaké přišly, tak tatínek by na ně spustil německy a to bylo OK. Ale my jsme s Němcema netáhli, my jsme byli Češi, ale tatínek byl spíš Slovák, protože miloval Štefánika. Zaprvé byl Štefánik evangelík jako my a zadruhé je nepřesvědčoval.
Jak probíhalo osvobození u Kutné Hory? Vzpomenete si například na chování vojáků Rudé armády?
Tady postříleli asi 9 až 12 lidí, kteří jsou pohřbeni tady v Malíně. To zastřelili Němci, když ustupovali. Rusáky taky nemám v lásce. Ze začátku se chovali familiárně, ale taky byli trošku agresivní. Po válce jsem šla učit do mateřské školky a byla jsem tam až do zatčení, než mě komouši lapili. A měla jsem pokažený život. S prvním manželem jsem se rozvedla, protože byl komunista až na půdu, a já ne. Pak když mě zatkli, tak mě dali do Kutné Hory, tam, kde byl zatčený Havlíček Borovský. Já jsem si tam tenkrát říkala, v které asi té cele byl ten Havlíček zavřený.
A kvůli čemu vás vůbec zavřeli?
Za to, že jsme u nás přechovávali konfidenta. Já jsem ho takřka neznala, protože jsem tenkrát pracovala a když jsem se vrátila, tak už u nás nebyl. Přivedl ho k nám náš strejček, pan Žďárský. Ten konfident se jmenoval Němeček a říkal nám, že spolupracuje s Amerikou. Byl u nás asi dva měsíce. Víte, pro dobrotu na žebrotu. Mí rodiče byli velcí dobráci, každému žebrákovi bylo vždycky něco dané. Němečka pak jako zatkli a všechny, se kterýma byl v kontaktu, také. My jsme byli pro Ameriku, protože tam máme příbuzné, a možná i proto mu tatínek věřil. Moc jsme o tom ale neuvažovali. Netušili jsme, že z toho udělají takový monstrproces, ale hlavně vůbec jsme neuvažovali, že bysme kvůli němu mohli být zatčení. Kvůli němu tady v Malíně bylo zatčených spousta lidí.
Jak vypadalo vaše zatčení? Zatkli vás společně s tatínkem?
Byli jsme zatčení v jeden den, jak tatínek, tak já. Tatínek byl zatčený dopoledne a já odpoledne a oba nás zatkli doma. Já jsem v tu dobu učila v Kouřimi a tenkrát se říkalo, že se zatýká. Všichni se báli a klepali se. Když ráno zatkli tatínka, já jsem byla tou dobou v Kouřimi, ale hodila jsem se marod. Odpoledne jsem dorazila domů, a to už mi maminka řekla, že tatínek byl zatčen. Odpoledne nakonec přišli i pro mě. Přišli a řekli: „Půjdete s námi, my se vás na něco zeptáme!" Museli se mi legitimovat, přivedli mě na okres. To už v Kutné Hoře hodně zatýkali a tady v Malíně to začínalo. Vůbec jsem nevěděla, za co mě zatýkají, ale tušila jsem, že je to kvůli Němečkovi. Na okrese v Kutné Hoře mě vyšetřovali, ale já jsem zapírala. Zatčená jsem byla 7. února 1952, soud byl v květnu 1952. Odsouzená jsem byla na deset let, tři roky mě slevili a propuštěná jsem byla 7. února 1959. Maminka během mého vězení žádala o slevení.
Jak probíhaly výslechy?
Docela v klidu, moc agresivně na nás nepůsobili. Ani žádná sprostá slova nepadala. Obviňovali nás z toho, že jsme znali Němečka. Já jsem ho nezapírala, protože to byl manžel mé spolužačky. Potom nás zavřeli do kriminálu v Kutné Hoře a pamatuju si, že tenkrát byl strašnej mráz. Bachařka mi všechno sebrala, dokonce i kabát. Dostala jsem sukni a dali mi punčochy, které mně padaly. K tomu mi dali provázky, které jsem nevěděla, k čemu jsou. Byly právě k zavázání těch punčoch. Ta bachařka byla strašně hloupá a nedokázala ani správně napsat slovo cigarety. Byla tam s ní retribučka6 Ilona Hofferová, která mě tam uklidňovala, když jsem začala nadávat, že prý je to paní velitelka. Měla jsem tenkrát zlaté hodinky, ty mi ukradli. Vlastně se spoustou věcí jsem se už nesetkala. Takže tam mě vůbec nebili, ale po soudě nás odvezli na Pankrác, kde to bylo katastrofální.
Mohla byste trochu popsat cely v Kutné Hoře?
Na cele jsme byly asi čtyři, paní Königová, Hofferová a ještě někdo jiný. Bylo to tam strašné. Byl tam šajzák – prádelní hrnec, do kterého se chodila konat potřeba. Byl z toho strašný smrad. K obědu nám dali fazole, to bylo strašné, pak jsme měly brambory, ale maso jsme k tomu nikdy nedostaly. Když nás vedli k monstrprocesu, tak mi tatínek poslal po bachařovi cukr. Věřil stejně jako já v cukr. Bachař mi povídal: „Mladá paní, až budete jíst brambory, dejte pozor, máte tam něco vod tatínka." Podobně mi pomohl i pan doktor Motejl, který dělal doktora pro trestanky. Asi dva dny před soudem mi bachař donesl hroznový cukr. „To vám posílá pan doktor. Máte to sníst, je to výživné." Měly jsme tam dobrého bachaře. Hroznový cukr je také dobrý na posílení nervů. Nejdřív nám dali bílé pásky, ty jsou pro krajské vězeňkyně, ale pak nám dali zelené pásky před monstrprocesem.7 Paní Königová mi řekla, že budeme souzeni Státním soudem. Jejího manžela popravili a dala mi před soudem ještě bochníček chleba. K procesu jsem šla, že mě propustí, vůbec jsem netušila, že to takhle dopadne. Byla jsem přesvědčená, že dlouho sedět nebudu. Nakonec jsem si odkroutila sedm let z deseti.
Vraťme se ještě na chvíli k vašemu soudu, pamatujete si, jak probíhal?
Když byl monstrproces, tak já jsem najíst dostala. Byla to sice jenom troška černé žbryndy a kousek chleba, ale například tatínek nedostal vůbec nic. A na bramboračku nemůžu zapomenout, nebylo to nic moc, ale dostaly jsme k tomu vdolek. A já jsem říkala: „Pane veliteli, mohla bych poslat tatínkovi ten vdolek?" A on to povolil, tak jsem mu to poslala. Nedali jim prostě nic a tatínek byl navíc po operaci žaludku.
Já jsem byla na cele s paní Königovou, jak už jsem povídala. Ona mi povídala: „Květuško, až vás budou soudit, pěkně jim to tam všechno řekněte." A proto já jsem se jich nebála. Dodala mi prostě energii, kterou jsem potřebovala. Snažili se pomlouvat Ameriku, ale já jsem jim řekla: „Co vy můžete vědět o Americe, byl jste tam? Já jsem tam sice nebyla, ale mám tam příbuzné." A tohle jsem jim řekla před celým sálem. Tam bylo spousta dělníků z okolních fabrik, byl to plný sál. Bylo mi především líto tatínka, ale ten se taky nebál, prostě jsme nedělali, že jsme ponížení. Soudili nás u nás v Malíně v hospodě, na místě, kde se hrávalo divadlo. Na pódiu sedělo celé osazenstvo. Měl nás soudit prokurátor Čížek8, ale ten se toho zřekl. Bylo nás tam dvanáct souzených. Znala jsem skoro všechny, byli to lidi z Malína – Holec, jeho syn, Havelka, Eliška Štípková, můj otec, já, listonoš, jehož jméno už mi vypadlo a další už si nepamatuju. Holec tam tenkrát řekl: „Vážení, tohle já neuznávám za soud, to je teátr." Soud trval jeden den. Tresty nakonec byly – já jsem dostala 10 let, můj tatínek dostal 12 let, taktéž i Holec, jeho syn taky asi 12 let. Byly vysoké tresty. Nejmíň dostala Eliška Štípková, protože to byla švagrová toho fízla Němečka. Dostala jen jeden rok. Němeček s námi souzený nebyl, jestli byl souzený někde jinde, to nevím. My jsme ho už nikdy potom neviděli. Dostal ale dobré místo a měl prý někde nějaký hotel.
Strýc, který nás seznámil s Němečkem, byl zase souzený v Kutné Hoře v Tylově divadle. Všechny nás po soudě naložili do antonů a odvezli na Pankrác. Já jsem si sedla vedle tatínka a on mi povídal: „Květo, já ti dám kousek chleba, na Pankráci je ošklivý chleba, ty to nebudeš jíst." To jsem se viděla s tatínkem naposledy, než jsem zase byla propuštěná.
Vzpomenete si na to, jak vypadal váš příjezd na Pankrác?
Když jsme přijeli na Pankrác, museli jsme se postavit ke zdi, dát ruce nahoru. Měla jsem strašný strach, myslela jsem, že nás postřílejí. Když jsem pak přišla na prohlídku do nemocnice, tak jsem tam omdlela. Vedle mě seděl doktor-mukl9 a říkal mi, ať se nebojím, že je taky mukl. Tenkrát jsem ale začínala sedět, takže jsem vůbec neměla ponětí, co slovo mukl znamená. Pak mě šoupli do cely s Eliškou Štípkovou a chodily jsme estébákům klepat tepichy. A já jsem to tenkrát, blbec, poctivě klepala.
A kam vás pak převezli z Pankráce?
Z Pankráce nás roztřiďovali na komanda. Já jsem jela do Jilemnice10, to bylo pěkné komando. Sice tam byl mokrý sál, ale měly jsme se tam pěkně. Měla jsem tam příbuzné, kteří tam měli obchod se zeleninou a ovocem. A chodívaly jsme v Jilemnici s vozíkem nakupovat pro kuchyň. Vždycky jsme samozřejmě chodily s bachařem. Oni mi vždycky dávali máslo, ovoce, zeleninu.
Tam jsme se měly dobře. A štábní se měl taky velice dobře, protože každý tejden si od Tužů, od mých příbuzných, táhl plný kufr zeleniny a ovoce. Jakmile zjistili, že jsme příbuzní, zakázali mi chodit nakupovat. Ani jsem jim pak nepoděkovala, že nám tak pomáhali, ale měla jsem strach, protože pořád po mně šli.
Jakou práci jste v Jilemnici dostaly?
Předly jsme tam len a dávaly jsme to na cívky. Měly jsme jenom jednu směnu, pracovaly jsme asi 8 hodin. Pak jsme šly na lágr, kde jsme se najedly. Pak už byla večerka a šly jsme spát. Hlídali nás lidé od fabriky. Pak nás tam zůstalo jenom dvanáct, ale musím říct, že štábní se k nám opravdu k politickým choval hezky – měly jsme kakao, loupáky. Byly jsme tam společně s krajskýma11, bydlely jsme v jednom baráku, ale každá skupina měla jinou místnost. To se mi tam jednou stalo, že jsme šly do fabriky a najednou jel autobus a jedna trestanka skočila pod autobus. Byla to vražedkyně. Den předtím za mnou přišla a povídá: „Paní Vosátková, věříte v posmrtný život?" „Mně se totiž zdálo, že pro mě přišel manžel, kterého jsem zabila." A pak jenom seděla a o něčem přemýšlela. Jenomže já jsem jí na to nemohla dát odpověď a ráno se nakonec stalo tohle. Byl najednou velký chaos a ptali se nás, která je doktorka. Přihlásila se Lída Krupičková a jela s ní až do nemocnice. Pak mi povídala: „Květo, já jsem tam s ní neměla jezdit, to bylo hrozné." Já jsem ten týden měla návštěvu a maminka se dozvěděla, že některá trestanka skočila pod autobus. Maminka byla vyděšená, protože měla strach, jak se k nám chovají. Z Jilemnice jsem šla do Minkovic12 a z Minkovic do Varnsdorfu13, pak přes Pankrác do Zlína a z tama přímo do Želiezovců14. Z nich jsem jela v roce 1956 do Pardubic, kde jsem zůstala až do propuštění.
Z Jilemnice vás nakonec převezli do Minkovic, což bylo asi také menší komando. Jaké na něj máte vzpomínky?
V Minkovicích jsme brousily kamínky, to mě bavilo. Tam jsme měly lehkou práci. Ve Varnsdorfu jsme tkaly silon. To bylo v roce 1953. Přišel pan ředitel a vybral si velký a hezký holky na noční směnu a já jsem patřila k nim. Když jsem byla na první noční, chtělo se mi moc spát. Byly tam stroje velké jako moje chalupa, já jsem zapla všechny cívky, sedla jsem si na bednu a spala jsem. Najednou ke mně přijde čůza a říká: „Jde vám jenom šest cívek, zapněte si celej stroj." Probudila jsem se, mátožným krokem jsem zapla všechny cívky a šla zase spát. Já jsem tenkrát udělala moc málo. Z Varnsdorfu mě pak přesunuli do Liberce. Přijel anton, sebrala jsem si všechny věci. V Liberci mi slevili dva roky. Když jsme přijely, přišel čůzák a ptal se nás: „Děvčata, jakým jste to odsouzené soudem? Státním? A máte rády držkovku? Chodbařko, dva plný ešusy hustý dršťkový polívky a každý půlku chleba!" Zůstaly jsme všechny překvapené, byly jsme vyhladovělé, protože ve Varnsdorfu nás šidili. Pak přišla eskorta a jely jsme krátce na Pankrác, kde jsem se zhroutila, a proto mi v pankrácké nemocnici udělali rentgen. Zjistili, že mám náběh na tuberu. Já jsem ale tuberu neměla, měla jsem jen slabé plíce. A z Pankráce jsme jely autobusem pryč. Musely jsme si vzít civilní oblek, aby nebylo vidět, že vezou trestanky. Jely jsme tenkrát kolem mého domova, já viděla náš dům a začaly mi téct slzy. Říkala jsem si: „Maminko, takovýhle kousíček kůrčičky chleba, kdybyste mi dala." Později při návštěvě mi maminka povídala, že prý se jí jednou zdálo, že jsem ťukala na naše okno a prosila o kousek chleba.
Kam vás převezli?
Přijely jsme do Zlína, kde byl všude neuvěřitelný smrad z gumy. Všechno jídlo páchlo gumou. Pracovaly jsme u běžícího pásu, každý měl svůj úkol. Mně bylo neustále špatně, mistr za mě zaskočil a šla jsem k doktorovi. Doktor mi řekl, že mám jít okamžitě od pásu. Byla jsem šťastná, že nemusím být v tom smradu. Pak se to rušilo a přivezli nás přímo do Želiezovců. Když jsme přijely, rozdělili nás po ubikacích. Druhý den hned nástup a tam nás přidělili na různé práce a já jsem měla štěstí. Dostala jsem se na Járek15, kde s námi pracovali i postižení. To bylo ale nóbl pracoviště. Jezdily jsme do práce drezinkou a pracovala jsem v tabákové četě. Bývaly tam hrozné horka.
Říkala jste, že s vámi na poli pracovali i postižení?
Ano, byli to chudáci. Byli mentálně postižení. Kdybyste viděla, jak s nima zacházeli. S nima se zacházelo jako s otroky. Ráno vstávali stejně jako my, dostali černou bryndu, dostali kus chleba a šli do toho parného slunce, kde dostali řádek řepy na okopání. Za nima chodil jejich vychovatel, měl v ruce dlouhý klacek a koukal se, jak kdo pracuje. Když to některý špatně okopal, vzal vychovatel klacek a ten postižený se musel vrátit. Měli z toho vychovatele strašný strach. Byli to chudáci. Bylo to neuvěřitelně drastické. Tak takhle vypadal socialismus.
Jak vlastně vypadal příjezd do Želiezovců?
Když jsme přijely do Želiezovců, tak chumelilo a byla strašná zima. To bych nikomu nepřála. Chumelilo a pršelo a my jsme chodily v kukuřici. Všechno bylo mokré. Přišly jsme na ubikaci, kde byly malé kamna pro 40 lidí. Ráno jsme to oblečení oblékaly zase mokrý. To byly galeje. Dostaly jsme malý kbelík uhlí, ale nakonec jsme topily kukuřicí. Ubytování bylo hrozné, protože všude byly samé štěnice, každou noc jsme je musely zabíjet. Bydlely jsme v ovčíně, to byly takové dřevěné baráky. Byly tam veliké místnosti, kde nás bylo asi 40 a kde jsme každá měla palandu. Byly tam i baráky. V jednom kamenném baráku bydlely jeptišky a prostitutky.
V Želiezovcích vypukla v roce 1956 epidemie žloutenky, pamatujete si na její průběh?
Nejdřív se v Želiezovcích objevila epidemie tyfu. Měli nás očkovat a já jsem měla z toho strach. Vzpomněla jsem si na tatínka, který vyprávěl, že je taky očkovali za války proti tyfu, ale říkal mi: „Já jsem si to vždycky zmáčkl, vytryskla mně trochu krev, ale očkování jsem pak snášel líp než ostatní." Přijeli nejdřív doktoři z Pankráce, měli nás původně očkovat oni, ale nakonec tam nechali jenom vakcínu. Jedna ampulka měla ale být pro dvě až tři trestanky. Ta, co nás očkovala, vůbec doktorka nebyla, byla to andělíčkářka. Byl nástup a já jsem vystoupila a řekla jsem: „Pane veliteli, hlásím se k raportu k náčelníkovi, protože jak nás tady očkujete, tak my doma ani prasata neočkujeme." Přišla jsem k náčelníkovi, hlásily jsme se jako vojáci: „Odsouzená číslo to a to, hlásí příchod." Řekla jsem mu, že se očkovat nebudu. On mi na to odpověděl: „Tak dobře, řeknu paní doktorce, ať pro vás vyvaří jehlu a načne novou ampulku." Já jsem byla v sedmém nebi, protože jsem čekala, že mě pošle do korekce. Jakmile mě píchla, tak jsem si to zmáčkla. Pak přijeli doktoři z Pankráce a řekli, že to tyfus není, ale že je to žloutenka. Měli nám dávat gamaglobulin, ale zase mi museli vyvařit jehlu a dát novou ampulku. Byly tam přece prostitutky, kdo mohl vědět, co měly všechno za nemoci?
A věděli jste v Želiezovcích například o maďarském povstání?
To jsme jednou zase jely do práce a v dálce jsme slyšely střelbu. Bylo to už blízko hranic s Maďarskem. Čůzáci nám říkali, že si toho nemáme všímat, že to jsou mramorové doly. To my jsme už ale věděly, že je revoluce v Maďarsku. Druhý den, když jsme znovu jely do práce, bylo všude plno vojska. Přijely jsme na dvůr, byl nástup, kde nás rozdělili na státní a krajské. My státní jsme šly na karanténu a už jsme nesměly ven. Fasovaly jsme třílitrovou láhev mléka, rajčata, papriky, lepší chleba a byly větší dávky jídla. A nepracovaly jsme, jenom jsme chytaly štěnice. A pak nás poslali do Pardubic. Já jsem byla šťastná. Říkala jsem si, že to maminka bude mít alespoň blízko na návštěvu a neutratí tolik.
Jak často vás maminka navštěvovala?
Maminka navštěvovala ještě tatínka a taky neměla tolik peněz. V Želiezovcích mě navštívila jednou. S tatínkem jsem vůbec neměla žádný kontakt, žádný dopis jsme si neposlali. A nakonec jsme se potkali až při mém propuštění.
Měla jste problémy komunikovat s prostitutkami a vražedkyněmi?
S prostitutkami ne, ale s vražedkyněmi ano. Některé byly sadistky a neměly cit. Já jsem studovala povahy a lidi v kriminálu, tam jsem se setkala s všelijakejma lidma. V Pardubicích za mnou chodila cikánka. Neuměla číst a od svého dítěte dostávala psaníčko. Tak jsem jí to přečetla. Dozorci cikánky neměli rádi, byli na ně agresivní. Různě nás promíchali. Například jeptišky dávali dohromady s prostitutkami. Tak je prostě ponižovali.
Jak vypadal váš příjezd do Pardubic?
Přijely jsme do Pardubic a já jsem šla na švadlárnu, ale mě to nebavilo. Byly tam kruté normy. Lída Krupičková mi dávala to nejsnadnější, abych normu splnila, ale mně se to nepodařilo. Na Nový rok měli vyhlašovat, kdo neplní. Tenkrát mě hlásili, přišel ke mně na švadlárnu náčelník16 a ptal se mě, proč neplním. Já jsem mu odpověděla: „Pane náčelníku, já jsem přišla ze Želiezovců a já už nemůžu. A on povídá: „Chtěla byste na měkčí normu?" Ale já jsem jim nikdy neřekla, že od nich něco potřebuju, a tak jsem jim řekla, že je mi to jedno. Otevírala se tam přeloučská Tesla. Tam nás zaučovali dělat potenciometry. Tam už to bylo lepší, pak jsem pracovala pomalu, abych nezvýšila normu.
Měla jste nějaké problémy za to, že jste pořád neplnila normu?
Například ten, že jsem nedostala balíček při návštěvě, když jsem byla v postihu. Maminka z toho byla smutná. Ale já jsem byla zase na druhou stranu někdy ráda, protože maminka sama někdy neměla.
Jak vlastně vypadalo oblečení, které vám dali ve vězení?
V Želiezovcích jsme měly sukně, bílý pánský košile bez límečku. Tam když bylo horko, tak jsme to zandaly, aby se to alespoň větralo, ale podprsenky jsme mít nemohly. V Pardubicích jsem dostala cvilinkové kalhoty17, kabát a košili a bylo to všechno z kousavé látky. Měly jsme všechny stejný mundúr hnědý nebo šedohnědý. Taky jsme měly čtvercové černošedé šátky. Spodní prádlo jsme měly taky ústavní. Měnili nám ho každý týden, ale já jsem si to vždycky přeprala, abych byla v čistém. Dala jsem si to přes postel, někdy na to sice spoluvězeňkyně nadávaly, prostě to bylo někdy utrpení. A jinak obyčejné oblečení nám nikdy neměnili. Když jsme přišly na lágr, dostaly jsme dvě deky, podhlavník a to bylo všechno. Byl tam slamník a jak jsme si ustlaly, tak jsme si lehly.
Mohla byste krátce popsat, jak vypadal denní režim? Kdy byl budíček, jak dlouho jste pracovaly, kdy byl oběd a večerka?
V Želiezovcích ráno v šest hodin jsme se probudily, nasnídaly se, v sedm hodin byl už nástup, kde jsme byly rozdělené na čety, a jely jsme na Járek. Moje pracoviště bylo trochu dál. Trhaly jsme tam tabák a navlíkaly jsme ho na dlouhé tyče. To se pak věšelo do sušáren. Pak jsme sbíraly rajské jablka, které jsem potají jedla. Jídlo bylo nic moc – jen vodová polévka, kde bylo trochu krupek, a k tomu chleba. Vozili nám to všechno tam. Oběd jsme dostávaly kolem poledne a pracovaly jsme asi do tří nebo do čtyř hodin a pak jsme jely drezinkou zase zpátky na velký dvůr, kde byl celkový nástup. Obyčejně se konal kolem šesté nebo sedmé hodiny a trval asi hodinu, hodinu a půl, ale přesně vám to neřeknu, protože jsme neměly hodiny. Řídily jsme se jenom podle sluníčka. Pokud někdo utekl, jako například tenkrát Dáša Šimková18, tak nástup byl delší, než nás spočítali a zjistili, že opravdu někdo chybí a kdo. A po nástupu se už šlo spát. Byly jsme rády, že jsme šly spát. Byly tam strašné galeje. A na Pankráci to vypadalo takto: Ráno jsme musely vylét čajzáky19, všude z nich byl strašný smrad. Pak jsme dostaly chleba a hnusný čaj, to byla prostě brynda. V poledne si vzali ty, které pracovaly, my jsme tam například klepaly ty koberce, a jiní trestanci si buď mohli sednout, ale lehnout ne. Někteří museli pořád chodit. V Pardubicích jsme ráno dostaly snídani, šly jsme na švadlárnu, tam jsme šily, já jsem 100 procent nikdy neplnila. Za práci jsme ale dostávaly zaplaceno a dostávaly jsme na požitky a mohly jsme si za to něco koupit. Pracovaly jsme do dvou hodin, pak jsme šly na oběd, který jsme si mohly vzít na ubikace. A pak kolem šesté už byl večerní nástup a šlo se spát.
Měly jste ve vězení nějaký volný čas? Jak jste ho využívaly?
Například jsme dělaly různé ruční práce. Ve Varnsdorfu jsme dělaly takové kytičky. Od elektrikářů jsme vyšmejdily drátky a zatočily jsme to na špendlíček, pak jsme ten drátek vzaly a obmotaly bavlnkou. Mám doma jednu takovou kytičku, kterou mi propašovala maminka. Je ale taková pokrčená, protože na návštěvě jsem mamince podala ruku a v ní jsem měla tuto kytičku. Naštěstí si nikdo ničeho nevšiml, jinak bych za to šla do korekce. Nebo například někdy jsme dostaly citrony v balíčku a já jsem pak z toho dělala prasátko. Nebo jsme vystřihovaly z obalů od zubní pasty záložky do knih, a taky z chleba se dělaly různé věci. Pro to jsem ale neměla zájem, aby se dělaly různé hry jako například člověče nezlob se. Někteří dělali i šachy. Můj tatínek například, a to stále schovávám, si nechal z pasty udělat takovou peněženku na lágrové peníze.
Měly jste možnost půjčit si z knihovny knihy?
Měly jsme sice možnost si knihy půjčit, ale to byly takové socialistické, a ty jsem nečetla. Mohly jsme si půjčit noviny, ale snad jen Rudé právo. Pamatuju si, že jednou jsem četla noviny. Musely jsme totiž po práci ještě na brigádu, pomoct zedníkům. Já jsem vždycky utekla na záchod, kam za náma nemohli. Jednou ale přišel a já jsem zrovna četla noviny. Když přišel čůzák na ubikace, tak se muselo okamžitě vstát a hlásit se jako na vojně. To jsem tenkrát měla už těsně před výstupem, a tak jsem si říkala, že mi může vlézt na záda. Přišel a já jsem seděla u okna a on povídá: „To nevíte, co se dělá, když přijde příslušník?" A já jsem pomalu vstala: „Promiňte, pane veliteli, ale já jsem vás neviděla, já jsem byla začtená do novin." A on na to: „Které je vaše lůžko?" Vzal moje deky a rozhodil mi je. Musely jsme je mít srovnané jako na vojně, když odešel, nahlas, aby to ještě slyšel, jsem povídala: „Ať si nemyslí, že já to budu ještě před nástupem upravovat!" Ale musela jsem jít na brigádu a vozily jsme cihly. Já jsem vždycky šla, vzala jednu cihlu, dala na kárku, odpočinula jsem si, pak jsem vzala druhou cihlu, dala na kárku a odpočinula jsem si. Čůzák na mě křiknul, abych pracovala rychleji, ale já jsem si ho nevšímala.
Jaké byly ve vězení hygienické podmínky? Jak často jste se mohly například koupat?
Žádná pořádná hygiena nebyla. Když jsme se vrátily z práce, tak jsme šly do koupelny, která byla asi pro dvacet osob. Byly tam žlaby, ve kterých byla napuštěná voda. Ty koupelny byly příšerné, ještě že si člověk z toho kriminálu nic závažného nepřinesl.
Dostávaly jste nějaké toaletní potřeby, například pastu nebo mýdlo?
To jsme si musely koupit z požitků, z lágrových peněz. Na švadlárně jsem měla málo, ale v přeloučské Tesle jsme měly až 80 korun, tak jsem dávala něco Terezce Vejsadové, která navlékala korálky a vydělávala si asi pět korun, za které si nanejvýš mohla koupit toaletní papír. Tak jsem jí přidávala, aby si mohla koupit další důležité potřeby. Byla už starší, takže vložky si kupovat nemusela. Já jsem ji měla totiž jako mámu. Byla nešťastná, že já už odcházím, zatímco ona tam ještě zůstávala. Její syn emigroval za hranice a její dcera ji chodila navštěvovat. Taky jim zabavili všechen statek. V kantýně se jinak dal koupit cukr, sušenky, toaletní papír, vložky. Čokolády, konzervy a jiné pamlsky nebyly.
Jaká byla strava v Pardubicích?
V Pardubicích jsme měly nejčastěji k jídlu brambory a mrkev, mrkev a brambory. A nemastné a neslané. Já jsem se dva roky nemohla podívat na mrkev. A v Želiezovcích jsme sbíraly papriky a rajčata na poli, protože jídlo tam bylo strašné. Polívka byla voda a kousek chleba, byl tam strašný hlad.
Dokázala byste popsat rozdíl mezi pevnou věznicí a komandem?
V pevné věznici přišel bachař a okýnkem strčil ešus s kafem, polívkou nebo nějakým jídlem a zavřel. A pak jsem seděla na slamníku, někdy to bylo zase zakázané. Na komandě to bylo volnější, tam jsme se mohly volně pohybovat. Pardubice, i když to byla pevná věznice, byly každopádně lepší. Je pravda, že jídlo bylo taky hrozné, ale tam jsme byly aspoň v teple, kdežto v Želiezovcích jsme musely do nepohody, do mrazu, do deště.
Říkala jste, že jste se v Kutné Hoře ve věznici potkala s jednou retribuční vězeňkyní – Hofferovou. Seznámila jste se i s dalšími vězeňkyněmi odsouzenými podle retribučních dekretů? Jaké mezi vámi panovaly vztahy?
Musím říct, že nám to přály, že jsme byly zavírané. Paní Königová, která mě vlastně zasvěcovala do tajů vězeňského života, mi říkala: „Dávejte si pozor na Ilonu Hofferovou, spolupracuje s dozorcem a udává."
A věděly jste například i v Pardubicích, která podepsala spolupráci a začala udávat?
Nevěděly jsme to, protože tam nás bylo strašně moc. Proto já jsem byla vždycky sama v kriminále, nikomu jsem nevěřila. Byla jsem sama, se svýma myšlenkama, myslela jsem na maminku a na tatínka.
Když se dostaneme na závěr vašeho věznění, mohla byste mi trošku popsat, jak vypadalo vaše propuštění?
Tak jsem sbalila do deky všechny věci, které jsem měla, a na marodce jsme musely odevzdávat erár. Když jsem odcházela, nechala jsem Terezce svoje lágrové peníze a Johance20 jsem nechala kilo cukru. Na marodce nám dávali civil. Já jsem šla domů, ale holky tam zůstaly. Čůza mě dovedla k malým dvířkám, za kterými byli muklové a skládali uhlí. Tatínek, který tam přišel pro mě, mi říkal: „Podívej, vždyť oni ti skládají poctu." Tatínek pro mě přijel, už byl rok doma, pustili ho na polovičku.
Návrat domů musel být určitě těžký, strávila jste sedm let ve vězení a všichni ve vesnici vás znali.
Když jsem se vrátila, každý se mi tady vyhýbal a nastavoval záda. Žila jsem s rodiči, ale oni nám sem nasadili fízla. Jmenovala se Kučerová, poslouchala nás a hlásila to dál. Mohla si tady dělat absolutně všechno. Jednou mi její manžel zlomil ruku. Nasadili je tu, když tady maminka byla sama. Zůstali tady do té doby, než jsem se vdala. Byli postrach všech, nejenom nás. Byl to vlastně takový druhý kriminál. Když jsem se vrátila, tak jsem šla na úřad práce a řekla jsem, že sháním zaměstnání, ale přiměřeně k mému vzdělání. Tak mi řekli: „Máme pro vás Miru, kde byste mohla šít, nebo státní statek nebo pivovar." Přihlásila jsem se do Miry, nechala jsem tam legitimaci, pro kterou jsem si měla za dva dny přijít. Já jsem se ale před tím pohádala s Kučerovou a ta mi znemožnila do té práce chodit. Tak jsem pak šla do pivovaru, ale tam mi to nevyhovovalo, protože se mi spouštěla z nosu krev, jak jsem chodila pořád mokrá. A tak jsem musela do JZD do Sedlic. Chtěla jsem pracovat na zahradě, ale za 14 dní přišel správce pan Medřický a řekl: „Nezlobte se, ale nedá se nic dělat, musíte chodit s jinýma ženskýma na pole. Tohle je pro vás nóbl zaměstnání." Tak jsem začala chodit na pole. Jednou, když jsem šla z práce a okopávali brambory, tak mi správce nakázal, že si musím vzít plný košík brambor. To tenkrát pro mě moc znamenalo, protože jsme toho moc neměli. Když jsem se vrátila, tak jsem neměla ani kde spát, musela jsem spát na zemi.
Musela jste se po návratu někam hlásit?
Když jsem se vrátila, byla jsem volaná na StB, abych si přišla pro legitimaci, protože jsem ji neměla. Policajt mi povídal: „Tady si sedněte a počkejte, než přijde pan náčelník." Ten pak přišel a říkal, že by si se mnou chtěl pohovořit. „Mohla byste s námi spolupracovat a měla byste různé výhody..." a tohle všechno mi říkal. Já jsem mu odpověděla, že si to ještě rozmyslím, ale v duchu jsem si říkala: „Vykašlu se na to. Abych já s vámi, s takovou lůzou, spolupracovala? O všechno jste mě připravili, o zdraví, o majetek, a já budu s vámi ještě spolupracovat?" Pak jsem nic nepodepsala a následkem toho jsem nedostala lepší zaměstnání.
Jak se k vám chovali lidé na vesnici?
Různě. Například když se tatínek vrátil z kriminálu, neměla maminka ani bramboru, ani talíř, ani lžíci. Tak tatínek vzal košíček a šel k sedlákovi, kterému jednou pomohl, když vyhořeli. Šel k tomu sedlákovi s tím, že to zaplatí, že to nechce zadarmo. On mu na to odpověděl: „To bych to raději dal prasatům!" Někteří lidé nám dávali najevo, že jsme byli zavření, ale na druhou stranu někteří nám pomáhali. Jednou mi tatínek povídal, ať vezmu peníze a ať u pana Linka koupím mrkvu, salát a cibuli. A Linek mi povídal, nechte si ty peníze a upalujte. Nikomu neříkejte, že to máte zadarmo. Bylo to strašné, najednou jsem byla nuzačka, najednou jsme nic neměli. Chodívala jsem do mlíkárny a chtěla jsem koupit dvojku másla, protože byla levnější. To na mě ale paní Poláková mrkla, ať na ni počkám, a dala mi zadarmo dvě dvojky másla. Šla jsem k řezníkovi a tam měli krásnou vepřovou hlavu. Paní Míškovská mi tam tenkrát řekla: „Kdybyste chtěla, já vám budu každý týden nechávat celou hlavu i s lalokem." A skutečně to tak pak dělala. Byla jsem ráda, protože jsem za málo peněz měla velký a dobrý oběd. Přišla jsem domů a začala jsem brečet. My jsme byli vážená rodina, a komunisti z nás udělali absolutní nuzáky.
Na začátku našeho rozhovoru jste povídala o vašem hospodářství, co se s ním nakonec stalo?
Pole si vzalo JZD, my jsme už měli tenkrát jen pár slepic. Měli jsme tady státního správce a potom mi rozprodali parcely na stavby. Byla to celá naše zahrada. Nejtěžší to bylo pro tatínka, když nám začali parcelovat zahradu, nesl to velmi těžce.
Vzpomínky na vězení byly různé, povídala jste si s rodiči o tom, co jste tam zažila, jak se k vám chovali například při výslechu?
Nikdy, ani s tatínkem. Každý jsme věděli své. On když přišel z kriminálu, tak měl omrzlé nohy. Druhému manželovi jsem řekla jen něco málo. S děvčaty jsem se taky moc nestýkala, protože jsem měla strach.
Jak jste vnímala události roku 1968?
Byla jsem zaměstnaná na Skalce. To mě tam vzal pan Zahradník a pracoval pro Kopřivnici. On by mě tam nemohl vzít, protože jsem byla nespolehlivá. Ale on mě tam vzal. Pracovala jsem tam s paní Plačkovou. Můj manžel opravoval dům Brunerovým z Prahy a ti přespávali u nás. Já jsem jela do práce ráno v pět hodin. U hřbitovní zdi jsem potkala paní Macháčkovou, která mi řekla, že tu vtrhli Rusáci. Do mě jako když střelí, šla jsem rychle domů, všechny jsem probudila a řekla: „Pusťte si rádio, něco se děje." Pustili jsme rádio a já už jsem do práce nešla, protože jsem měla strach. Viděli jsme, jak tam jezdí tanky. Byla jsem asi dva dny doma, ale naštěstí mi v práci žádné problémy nedělali.
V roce 1989 konečně došlo ke změně a konečně nastala demokracie, co pro vás tento rok vůbec znamenal?
Dostala jsem důchod, už jsem neměla ani tatínka, ani maminku a nikoho, s kým jsem si o tom mohla popovídat. Vítala jsem pád komunistů, ale stále jsem tomu nedůvěřovala. Oni se teď zase staví na nohy.
Život ve vězení byl určitě náročný, v Želiezovcích jste těžce pracovala, navíc vás zavřeli zcela neprávem. Co vám pomáhalo roky ve vězení přežít?
Nejvíce mi pomáhalo, že jsem byla sama sebou a neohlížela jsem se na ostatní. Měla jsem maminku a tatínka a neustále jsem na ně myslela. Chránila jsem si své zdraví, a to bylo důležité. Já jsem se s nikým moc nekamarádila a jen jsem si představovala, jak to vypadá doma. Já jsem pořád byla duchem doma. Nikdy bych se neodstěhovala do nějakého penzionátu, tady je moje místo, se mnou to tady musí spadnout, tak jak to kdysi říkal můj tatínek.
Děkuji za rozhovor.
1 Malín – vesnice u Kutné Hory.
2 Jde o tzv. výměnu dětí mezi rodinami zhruba na jeden rok, kdy si děti měly osvojit cizí jazyk a naučit se nějaké řemeslo. V českých zemích to většinou byly výměny s německými rodinami.
3 Kenkarta (Kennkarte) byl průkaz totožnosti zavedený v nacistickém Německu od roku 1938. Na českém území platil v období od 15. března 1939 do 8. května 1945.
4 Překlad: To je moje sestra.
5 Velebníček – kněz.
6 Retribuční vězni – vězni, kteří byli odsouzeni podle tzv. retribučních dekretů za kolaboraci, udavačství a další spolupráci s nacistickým režimem. V roce 1955 byli retribuční vězni německé národnosti po propuštění odsunuti do Německa a Rakouska.
7 Všichni vyšetřovanci byli označováni červenými páskami na levém rukávu uprostřed nadloktí. Od roku 1949 byli vyšetřovanci Státního soudu označováni bílými páskami, ostatní vyšetřovanci světlezelenými.
8 JUDr. Karel Čížek byl soudní prokurátor, známý svým podílem na komunistických monstrprocesech vedených v 50. letech.
9 MUKL – zkratka vzniklá spojením počátečních písmen slov: Muž Určený K Likvidaci (někdy taktéž Muž Určený K Lopatě). Označovali se tak vězni, kteří neměli být propuštění a měli ve vězení zemřít. Političtí vězni pak toto slovo sami přebrali a sami se tak nazývali.
10 Pracovní útvar Jilemnice pro ženy na Liberecku, zrušen roku 1953.
11 Krajské vězeňkyně – ženy odsouzené krajským soudem. Jiné pojmenování pro kriminální vězeňkyně.
12 Pracovní útvar Minkovice pro ženy na Liberecku. Vězeňkyně zde pracovaly pro podnik Preciosa.
13 Pracovní útvar Varnsdorf na Liberecku, kde ženy pracovaly pro podnik Elite-punčochy. Byl zrušen roku 1953.
14 Želiezovce byla ženská věznice nacházejíci se na Slovensku. Ženy byly nuceny pracovat v zemědělství ve vyčerpávajících podmínkách. Více o podmínkách v této věznici viz rozhovor s D. Stuchlíkovou.
15 Pracovní útvar Jarok.
16 K. Moravečková mluví o náčelníkovi Jaroslavu Huňáčkovi (1924). Do služeb ministerstva národní bezpečnosti nastoupil v roce 1951 a v říjnu 1955 byl jmenován do funkce náčelníka věznice Pardubice (NPT č. 1 Pardubice). Odvolán z této funkce byl v červnu 1964, údajně kvůli nedostatkům v „agenturně-operativní práci" a chybám v hospodaření. K tomuto datu odešel na vlastní žádost i ze služeb ministerstva vnitra.
17 Cvilink – režné nebo pestře pruhované hrubší tkaniny; cvilink se používá například na pracovní obleky, plachtoviny nebo žíněnky; ženy měly z této tkaniny ušito vězeňské oblečení.
18 Dagmar Šimková (1929–1995). Dcera bankéře Jaroslava Šimka. Ve školním roce 1948/1949 se zapsala na pražskou filozofickou fakultu a zvolila si dějiny umění a anglistiku, avšak pro svůj „buržoazní" původ musela vysokoškolská studia opustit. Po Písku roznášela a rozmnožovala protikomunistické letáky, za což byla odsouzena k patnácti letům vězení. Její matka byla odsouzena k jedenácti letům odnětí svobody a veškerý majetek jim byl zabaven. V roce 1955 byla poslána do věznice Želiezovce, odkud se neúspěšně pokusila o útěk. Z vězení byla propuštěna až v roce 1966. V roce 1968 emigrovala do Austrálie. Své vzpomínky na věznění popsala v knize ŠIMKOVÁ, Dagmar. Byly jsme tam taky. Praha: Karavana, 2007.
19 Čajzák – velká mísa, která se používala místo záchodu.
20 Haně Truncové.
Fotogalerie
