Jindřiška Havrlantová
Jindřiška Havrlantová se narodila 28. října 1929 v Rajnochovicích v rolnické rodině. Za druhé světové války pomáhala partyzánskému hnutí, kvůli kterému byla 8. února 1945 se svými rodiči zatčena a uvězněna v brněnské věznici na Cejlu. Ještě před koncem války byla z vězení propuštěna. V roce 1952 začala působit v protistátní odbojové skupině Libuše 23, která přechovávala zbraně, posílala do zahraničí vysílačkou různé zprávy a ukrývala své kamarády před komunistickým režimem. 8. března 1954 byla se svým otcem zatčena a 14. srpna téhož roku odsouzena k 18letému trestu odnětí svobody. Za svůj vězeňský život prošla věznicemi, které se nacházely v Uherském Hradišti, v Praze na Pankráci, v Chrudimi a nejdelší dobu svého trestu strávila v Pardubicích, odkud byla 20. února 1963 propuštěna na svobodu. Později se provdala, porodila čtyři děti a v současnosti žije v malé vesničce u Nového Jičína.
„My jsme totiž nechtěli jenom svobodu pro sebe, ale chtěli jsme ji pro všechny. Když jsem si to promítala, tak jsem takřka nic neudělala. Vždyť to bylo jenom moje přesvědčení."
Rozhovor s Jindřiškou Havrlantovou, rozenou Růčkovou
Tazatelka: Klára Pinerová
Na začátku bych se vás chtěla zeptat na vaše dětství a kde jste se narodila.
Narodila jsem se v Hostýnských horách 28. října 1929. Ještě jsem neměla ani šest roků a nastoupila jsem do školy. Měla jsem ještě o čtyři roky starší sestru a strašně ráda jsem měla její knížky. A ještě mně nebylo ani šest roků a uměla jsem počítat po dvou do desíti. Jenomže u nárežs bylo strašně moc práce. Mně bylo pět roků a dali mně dvě krávy. Ale dnes jsem nakonec ráda. Škola mě hrozně zaujala, takže jsem se ráno ve čtyry hodiny budila, abych nepřišla do školy pozdě. Byla to totiž hodina cesty. Škola byla spíš až na konci dolních Rajnochovic.
A školu jste měla ve vesnici?
Ano, ta byla v Rajnochovicích a bylo na ní napsané „Našim dětem". Byla to osmiletka, ale byly tam jenom čtyry třídy. Vycházela jsem s vyznamenáním, ale to mi nepomáhalo, protože jsem stejně nikam nešla. Když mi bylo devět roků, zemřel Tomáš Garrigue Masaryk. Přišli jsme do školy a tam byl černý prapor. Pak přišel řídící a řekl: „Děti, přiďte zítra a doneste každý kytku." Dostali jsme tenkrát volno a nevyučovalo se asi tři dny. Každé děcko přineslo nějakou kytku. Tenkrát od těch svíček shořela tabula. Vzpomínám si, že moja maminka říkala: „Co bude?" Protože měli Masaryka velice rádi. A babička řekla: „Bude válka." A nakonec byla.
Jak jste měli velké hospodářství?
My jsme bydleli na Bílové, na pasekách. Tam bydlelo jen pár lidí, asi sedm chalup. Každý měl kousek pola a tým jsme se živili. Měli jsme krávy asi tak tři, čtyři, kterýma jsme obdělávali pole, chovali jsme prasata a drůbež. Za války jsme měli určenou dodávku. Museli jsme odevzdávat vepřové a hovězí maso, máslo a vejce. Oni za nedodání dávali postihy, například pokutu. Ale my jsme neměli tenkrát kde vzít peníze. Byli jsme rádi, že jsme vyžili. Předepsali nám za rok metrák másla. Máslo jsme odevzdávali každé pondělí, tedy jedenkrát za týden. Kolikrát jsme si nemohli ani sami pro sebe nechat vajíčko. Ale dostávali jsme za to peníze. S dodávkami jsme museli vždycky na obec, německé kontroly k nám nikdy nepřišly. V obchodě jsme většinou kupovali jen sůl a kvasnice.
Byla v Rajnochovicích ubytovaná nějaká německá hlídka?
V Rajnochovicích bylo velké skladiště československé munice. Po roce 1939 Němci všechno odvezli. Jak jsem říkala, Němci moc po horách nechodili, ale ve vesnici byli. Kontrolovali obecní úřad i obchodníky. Jednou přišli i k nám, to jsem byla doma sama. Chtěli jen vědět cestu z Bílové do Rajnochovic. Byli velmi slušní a za radu mi všichni poděkovali. Já jsem se jich ale bála.
Vzpomínáte si na začátek protektorátu?
To tenkrát přišly strašné časy. Já jsem to tenkrát prožívala s taťků, protože taťka se velice zajímal o politiku. Rádio jsme neměli, protože jsme neměli ani elektriku. Tu nám zavedli až v roce 1948. U hajného měli rádio na baterky. Jak nás tenkrát Hitler zabral, šel to taťka poslouchat.
Když pak od hajného přišel, říkal: „Je to smutné. Naši byli tak odhodlaní bojovať, ale to by bylo zbytečné, to by byla zbytečně prolitá krev." A já jsem to tenkrát tak strašně vnímala, protože to se týkalo i mě. A pak to začalo. Na Bílové nás tam bylo sedm chalup, jen v jedné chalupě nebylo dětí. Tatínek se kamarádil se súsedama, kteří byli tak trochu přes kopeček a jedenkráť přišli k nám, že by k nám přestěhovali parašutisty. Jmenovali se Měsícovi. Říkali, že se u nás na dlouhý čas nezdrží. Chtěli zůstat na chvíli na našem výminku, který byl tenkrát prázdný. Taťka s tím souhlasil, ale měl strach, protože jsme měli sousedku, co neměla děti. Ona v noci chodila a špiclovala.
Zůstalo při slibu, že tam přijdou. Nakonec jsme tam ale parašutisty neukryli. Netrvalo dlouho a přišel můj spolužák se zeptat, jaké máme úkoly do školy. A já jsem mu říkala: „Tož Frantiku, jaktože je možné, že nechodíš do školy?" On mi odpověděl: „Vy to nevíte? Tož našu celú rodinu gestapo posbíralo." Byli zatčeni během jednoho večera. Bylo jich 5 synů a nechali jenom maminku a tatínka. Pak je dodatečně taky zavřeli. Maminka v Dachau zemřela. Tři ze synů byli nakonec roku 1942 popravení, jeden se vrátil a tatínek měsíc po návratu zemřel. To byli tak fér lidi, že když šli na popravu, tak si zpívali „Zelení hájové"[1].
Měsícovi byli popraveni za přechovávání parašutistů?
Oni přechovávali parašutisty a ty parašutisty někde na hranicách chytli. A kterýsi blafnul, kde se schovávali. A já jsem teďka začala mět strach, že nás prozradí, protože to byli ti samí, kteří se u nás měli schovávat na výminku. Naštěstí se nic nestalo. Od roku 1942 začali chodit partyzáni. První, kdo přišel, byl Nikolaj a Ivan. Byli ze zajateckého tábora, ze kterého utekli. My jsme je neznali. Chtěli po taťkovi alkohol a cigarety. Jenomže taťka byl naprostý abstinent a nekuřák. To oni nevěděli a vůbec mu nevěřili, a proto na něj zamířili pistolí. Oni byli strašně drzí. Já jsem se tak bála, že jsem začala křičet: „Šak my to nemáme, on nekúří, poďte sa podívat, my to nemáme!" tak potem ztichli. Od roku 1942 jsme neměli jednej noci klidnej. Kolikrát se jich tam za noc vystřídalo i čtyrycet až padesát. My jsme se nikdy nevyspali. Sotva se zhaslo, začal pes štěkat a už bouchali na dveře.
Bydleli jste na samotě a partyzáni vás chodili navštěvovat každý večer. Jaké na ně máte vzpomínky?
Velitel partyzánů se jmenoval Stěpanov Ivan[2]. To byl férový chlap. Stěpanov jim hneď řekl svoje. Byl takové menší postavy, blonďák, prostě mírumilovný člověk. Byl na partyzány přísný, ale lidem chtěl vyhovět. Nedovolil, aby někomu bylo ublížené. Teho jsem opravdu měla ráda. V roce 1944 měl přijít Murzin[3], který měl dělat velitele, a proto ho partyzáni chtěli uvítat.[4] Den předtím čekali letadlo a drželi stráž. Chtěli po nás prase, ale to jsme neměli. Měli jsme jenom prasnicu s malýma selatama, a tu jsme jim nechtěli dát. Taťka jim chtěl dát místo toho ovcu, ale o tu zase neměli zájem oni. Nakonec prase sehnali u našich sousedů, u našeho strýce. K nám to potom přišli vařiť a chystat celou slávu. Strýc, kterému vzali to prase, k nám ráno přišel a taťkovi řekl: „Jestli máš partyzány, tak ať honem odejdú, oni nám sebrali prase a jdu to hlásit. Přijdou sem Němci na kontrolu." Taťka mu ani nestihl říct, jestli doma máme partyzány, nebo ne. Jenomže strýc když se vracel domů, tak ho partyzáni po cestě zbili. Jejich syn to ale bohužel šel hlásit. On to nemosel hlásiť, ale on se zase bál, že by se na to mohlo přijít a že by z toho měl problémy. To ráno vedli Murzina přes lúky a pole k súsedom, tam ho oholili, tam pojedl. Murzin, když se to dozvěděl, dal rozkaz: „Takhle se chovají pasekáři? My budeme bojovať, a oni nás budú zrazovať?" Tenkrát vyrazilo z lesa tolik partyzánů s rozestupy 2 metry od sebe, to byla hrůza. Bratranec byl už zpátky z četnické stanice a partyzáni ho v chalupě ubodali. Zapálili mu stavení a omylem tetičku zastřelili též. A strýc jako jediný přežil.[5] Od té doby, když se řeklo Murzin, nedokázala jsem pochopit, jak někdo može dat takový rozkaz.
Jak jste prožívali konec války?
Jednou nějaký doktor ošetřoval nějakého raněného a jeho manželka měla strach, protože pro něj přišli nějací divní lidé a dlouho se nevracel, a tak to ohlásila. On pak přišel domů a když zjistil, že to bylo ohlášené, zděsil se. Nedalo se nic dělat a on řekl, že byl v neobydlené chatě. Neobydlená chata byla hájenka v Bílové, která byla nedaleko nás. Bylo ráno 8. února 1945 a konec války už se blížil. Ráno jsem vstala a podívám se z okna a vidím – jeden esesák vedle druhého. Taťka šrotoval, takže nic neviděl, jenom slyšel: „Achtung!" Partyzáni vyletěli a zablokovali všechny dveře a řekli, že nesmí otevříť. Museli jsme poslúchať, co řekli partyzáni, protože jsme měli holé ruky. Začala střelba a mně takhle kolem spánku letěla kulka. To už bylo všechno jenom takové řízení Boží. Schovali jsme se do sklepa. Pak utichla střelba, my jsme vylezli ze sklepa ven a viděli jsme, že nám hoří chalupa. Měli jsme na střeše eternit, který když hořel, střílel. Němci tvrdili, že je tam moc munice, ale to byl jenom ten eternit. Partyzáni udělali chybu, že vůbec nehlídali a ráno spali jak dřeva. Já jsem Němce viděla první. Jeden partyzán tam uhořel, nějaký Boris byl zastřelený, u súsedů byli zastřelení tři a některý se vzdal.[6]
Jak jste se z toho dostali?
Tatínek nám utekl, protože chtěl zachraňovat nějaké stroje, ale stejně nám všechno shořelo. Byl z toho velmi zděšený. Maminka popúšťala všechen dobytek, já jsem si zase brala šaty ze skříně, abych něco měla. Nevěděla jsem, co se mnou bude, protože jsem měla 15 roků. Byla tenkrát strašná zima a sníh byl až po kolena. Všechen dobytek odtáhli do Loučky, kde bylo sídlo gestapáků, a tam ho pozabíjali. Nás odtáhli do vězení do Bystřice pod Hostýnem, kde jsme byli vyšetřovaní.
Jak vypadaly výslechy?
Byl tam jeden Rakušan, který uměl česky. Jednou mě bili takovýma řetízkama, když jsem nechtěla říct jména. Trvalo to asi měsíc. Zavřeli mě, maminku, tatínka a pak i sestru, která byla na faře, ale tu po týdnu propustili. Sestra totiž s náma nebydlela. Měla jít na práci do Německa, ale vzal si ju farář v Rajnochovicích za kuchařku. Nás pak odvezli do Brna na Cejl. Byla jsem tam jako mladistvá a dostávala jsem dvojitou porci. Jenomže já jsem tam hlad neměla, a tak jsem se s ostatními dělila. Byla jsem zničená a neměla jsem tehdy ani chuť na jídlo. Na Cejlu nás bylo 24 a bylo tam plno štěnic. Každý večer jsme si museli ke krku na noc uvázat šátek, aby nás nezežraly. Byly tam hrozné podmínky. Vždycky když byl nálet, tak jsme museli dát slamník do okna, bachařka otevřela okénko, kterým se podávalo jídlo. Ještě před osvobozením nás Němci pustili i s maminkou. Jenomže kam jsme se měli vrátit? Měli jsme jenom takový malý výminek, a tam jsme se nakonec vrátili. Jenomže jsme neměli lžičky, hrnka, prostě nic. Šaty, které jsem si schovávala, mi taky shořely, takže jsem neměla ani nic na oblečení. Hodně nám pomáhali lidi, ale pokoušeli jsme se o odškodnění, protože jsme chtěli znovu chalupu postaviť. Jenomže komunisté nám nabídli, že můžeme do pohraničí. Tož to taťka nechtěl. Když už se z Brna, kam chodil žádať o odškodnění, po osmé vrátil, shodil tenkrát kabát a řekl: „Já už tam nejdu! Chtěli po mně, abych vstoupil do strany, potom že dostanu odškodnění. To sice dostanu, ale nemožu si postavit na svojém místě." Na horách bylo už totiž zakázané stavit. Jenom chaty se mohly stavit. My s maminkou by jsme šly i do pohraničí, ale taťka řekl: „Já do cizího nejdu! Mně by to urvalo srdce. Já jsem měl svoje, to jsem chtěl a do cizího nepůjdu!" Samozřejmě jsme nikam nešli.
Pamatujete, co se stalo s veliteli partyzánů po válce?
Nevím, co je na tom pravdy, ale po válce se Murzin a Stěpanov na Černavě sešli tváří v tvář a zvítězil Murzin. Stěpanovi jsme pak byli na pohřbu.[7]
Jak vypadal život na vesnici po válce?
Na pasekách bylo sedm chalup. Zůstali jsme tam my, Pánkovi odešli do pohraničí, Kubíčkovi neměli děti a zemřeli. V roce 1946 byly volby. Já jsem ještě nevolila, protože jsem měla málo roků. Měli jsme škodu odhadlou na 700 tisíc, ale dostali jsme jenom 40 tisíc. Museli jsme si z toho všechno koupit, včetně dobytka. Bydleli jsme na výminku, ale to bylo malé a nevyhovující, a tak jsme se to snažili rozšiřovat. Pak přišel rok 1948, a to bylo kruté. To už jsme měli rádio a dotáhli nám i elektriku. Ale stejně tam byly v zimě poruchy, někdy nám elektrika nešla. Tenkrát jsme se z rádia dověděli, co se děje. Pak jsme se různě dozvídali i o jiných věcech. V roce 1949 začínaly Hostýnské Hory[8], ve kterých bylo pozavíráno hodně našich dobrých známých. Celkem to bylo přes 700 lidí. Například byl zatčený jeden náš známý, jmenoval se Doležal[9]. Byl to manžel od mé sestřenice. Sestřenice byla nemocná i stařenka byla nemocná, měly dvě děti na krku, koně, plný chlév dobytka. Tož jsme jim tam s taťků chodili pomáhať. A pořád někoho zatýkali.
Věděli jste, proč byli zatčeni?[10]
Jistěže, to byla nespokojenost. Hory Hostýnské začaly v roce 1949. Některé zatkli, ale pak je pustili pro nedostatek důkazů. Nakonec je zase zatkli a v roce 1952 byl soud, kde bylo pro výstrahu 6 poprav.[11] My jsme začínali ve stejném roce jako protistátní skupina. Komunistická strana mi nebyla sympatická už podle toho, jak se k nám zachovala po válce. Buď se mělo jít do komunistické strany, nebo do pohraničí. Já jsem si nedovedla představit, že bych měla čekat se založenýma rukama.
Jak začala vaše odbojová činnost?
Prostřednictvím paní Románkové jsme se seznámili s Josefem Machem. Na skupině[12] jsme se dohodli na tom, že Machů se bude schovávat u Kovářů a u Žídků. V obou rodinách už byli pozatýkaní v rámci Hor Hostýnských v roce 1949, ale jejich synové se taky rozhodli postavit proti komunistům. Machů chtěl odejít za hranice a říkal, že nám tu nechají vysílačku a že nám budou posílat zprávy a my jim. Můj přítel, Karel[13], navíc utekl z vojny se samopalem a taky se začal schovávat. Schovávala se s nimi ještě i Alena Svobodová. Trvalo to dosti dlouho a už se později ani moc neschovávali. Lidé v Rajnochovicích je potkávali a bylo jim divné, kdo vlastně jsou. Všichni chtěli utéct, ale pořád se čekalo na vhodnou dobu. Machů chtěl rozšířit skupinu, a to bylo v sousedních vesnicích. A tak se skrýval v Rajnochovicích, ale estébáci ho už pak začali sledovat.
Já už jsem také tušila, že se něco děje a že jsem sledovaná. Jednou jsem šla pěšky k zubařovi a zastavilo mi auto a chtělo mě odvézt. Já jsem věděla, že mě sleduje, a proto jsem jízdu odmítla. Potřebovala jsem ale donést schovávaným nějaké zprávy, ale bála jsem se, abych je nezradila.
Jak dlouho jste je ukrývali?
Začalo to od roku 1952, kdy jsme zahájili naši činnost, do 8. března 1954. Takže dva roky.
V čem přesně spočívala vaše odbojová činnost? Byla jste zatčena jen za ukrývání lidí, nebo jste se snažili vaši činnost rozšířit?
Kromě ukrývání těchto tří lidí jsme obstarávali také zbraně a posílali jsme přes vysílačku zprávy. Jednou jsme tyto zprávy slyšeli i ze Svobodné Evropy. My jsme tímto způsobem postupovali z toho důvodu, aby měli komunisté aspoň trochu strach. Aby věděli, že se ví o tom, co dělajú.[14] Já jsem nakonec dostala 18 roků a jinak byly tresty 20, 25 let. My jsme byli pak souzení s lidma, které jsme vůbec neznali. Josef Machů totiž začal vytvářet další skupinu. To byli taky sedláci – Gába, Hruška... Karel byl souzený vojenským soudem a dostal trest smrti, ale až rok po našem soudu.[15] S Alenou jsem byla souzená společně.
Jak na vás a vaši odbojovou skupinu přišli?
První byl zatčený jeden člověk – Josef Zajíček, kterému Machů předal dopis. Jel autobusem na jižní Moravu, kde měl poslat určený dopis. Tam ho chytli, prohlédli ho a dopis mu zabavili. To bylo týden před naším zatčením. On se tenkrát nevrátil, ale nikdo nevěděl proč. Pak se jednou nevrátil z práce domů Žídek. Teprve potom začalo zatýkání.
Jak vypadalo vaše zatčení?
Když jsem byla mladá, tak jsem chodila na zábavy a nechávala jsem se odprovázet. Jeden mladík mě odprovodil až domů. Když jsme šli od lesa, tak najednou: „Ruce vzhůru!" Já jsem překvapená nebyla, ale ten mladík byl naprosto vyděšený, protože vůbec nevěděl, co se děje. Asi si nejspíš mysleli, že se s Karlem, ten který utekl z vojny, po večerech scházím. Ale já jsem se s ním vůbec nescházela. Já jsem mu to tenkrát řekla dosti tvrdě: „Proč jsi odešel? Co tu chceš?" On se trochu urazil a pak už jsem se s ním scházela málo. To nás tenkrát ale jenom postrašili. O dva týdny později po tomto postrašení, 8. března 1954, už nás s taťkou přišli zatknout definitivně. Zaklepali na okno, tatínek šel otevřít. Nevím, kolik jich bylo. Řekli jen: „Slečno Růčková, vstaňte, přišla doba zúčtování." Do mě vjela taková zlost. „Vy se mnou chcete zúčtovat, vždyť já jsem nic neudělala!" Tenkrát jsem zalitovala, že jsem si žádnou zbraň neopatřila, i když mi ji Josef Machů nabízel. Dnes už toho ale nelituju. Kdo ví, jak by to tenkrát dopadlo. Já jsem se necítila vůbec vinná. Vždyť jsme chtěli jen dobré. Pro sebe a pro druhé. Museli jsme se s taťků obléct, maminka plakala. Nakonec nás odvezli do Bystřice.
Víte, jak nakonec byli zatčeni Alena Svobodová, Josef Machů nebo váš přítel Karel Volf?
Když nás s tatínkem vezli do věznice, tak jsme v Rajnochovicích viděli, že se něco děje, ale vůbec jsme netušili co. Josef, Karel a Alena byli v Rajnochovicích u Kovářů, když nás s tatínkem zatkli. V ranních hodinách k nim dorazila StB a začali tam střílet. Zastřelili tam jednoho hocha, jeho tělo vzali s sebou a dodnes se neví, kde je. Jeden devítiletý kluk tenkrát přišel o nervy, ještě doposud není v pořádku. Je zajímavé, že Žídkovu rodinu, to byla druhá rodina, u které se schovávali, nezavřeli. Doplatila na to jenom Kovářova rodina. Podařilo se jim nakonec utéct. Karel byl postřelený do paty, ale kulku si sám vytáhl. Alena Svobodová z Brna šla s ním a ošetřovala ho. Došli domů na Bílovú, kde se dál ukrývali asi měsíc. Karla po měsíci noha už moc bolela. Jednou tam za nima přišel nějaký lesník a nabídl jim, že je převeze do bezpečí. Ten je ale dovedl na určité místo, kde je estébáci zatkli. Josef Machů také utekl a skrýval se v Loučce u Kunovic, kde navazoval další skupinu. Machů důvěřoval sestře Žídka. Ona pracovala jako sestra v kroměřížské nemocnici. Všechno jí svěřil. Svěřil se jí i s tím, kde je šifrovací klíč. Nosila mu léky a dělala, že pracuje pro nás. Ale zavřená s náma nebyla a nebyla s ní ani žádná konfrontace. Jeho útěk vypadal tak: jeden sedlák, který byl napojený do jiné skupiny než ta naše, ale kterou organizoval taky Josef Machů, ho dovezl na určené místo. Tam už měla stát sanitka, kterou měla obstarat Žídková. Ta měla dát povel, že je vzduch čistý. Jenomže když přijeli na smluvené místo a dala mu určený signál, Machů viděl, že sanitka je plná estébáků. A proto se nakonec sám zastřelil.
Potkaly jste se pak někdy s Alenou ve vězení?
Ano, byly jsme spolu v Pardubicích. Ale na pokoju jsme společně nebyly. Ale v Pardubicích už byla pohoda. Nejhorší bylo Uherské Hradiště – to byla hladomorna. Z Hostýnských Hor jsme věděli, že tam řádí Grebeníček[16]. Dostali jsme tam ráno kúsek chleba a řekli nám, že to máme i na večeřu. Na večeři nám dali kolečko olomouckých tvarůžků. Já jsem to do večera vždycky snědla. Podmínky ve vězení byly hrozné. Když jsme spali, museli jsme mít ruce vždy nahoře. Když ale usnete, tak je dáte pod deku. Usnete klidně i na špinavém slamníku, pod špinavýma dekama a na špinavém polštáři. Když člověk přijde unavený z výslechu, tak usne velice rychle.
Kam vás po zatčení převezli?
Mě dovezli do Bystřice pod Hostýnem, ale tam už ani věznice nebyla. To bylo nějaké skladiště. Po několika hodinách jsem slyšela, že někoho přivezli. Tak jsem morseovkou zaklepala na stěnu. Byla to Ilonka Románko od nás ze skupiny. Její maminku zatkli až za tři dny. Tam jsme byly jen do večera. Pak nás odvezli do Uherského Hradiště[17], kde bylo vyšetřování až do rána. Vyšetřování trvalo asi měsíc.
Jak vypadaly výslechy? Jak se k vám vyšetřovatelé chovali?
Oni nás už tehdy nebili. A to jsem se divila, protože v roce 1952 mlátili naše chlapy z Hor Hostýnských pořádně. Chování dozorců bylo ale přesto sprosté a kruté. Dostali jsme vždycky šátek přes oči, přes který jsem vůbec nic neviděla. Šla jsem pomalu, protože tam byly schody, ale oni se neupejpali a s člověkem prostě smekali od jednoho rohu chodby ke druhému. Protože jsme si dali přísahu, že nic neřekneme, tak jsem si říkala, že to porušit nemůžu.[18] Potem jsem ale poznala, že prozrazovaného je už hodně. Přivedli i moje komploty[19] a oni to všechno přede mnou řekli. Ve spisu jsem také nakonec měla, že jsem byla v mnoha případech usvědčovaná, ale že jsem to zatajovala do posledního dechu. Nakonec jsem za to dostala 18 roků. Od 8. března do 14. srpna jsem byla na samotce. Měla jsem tam pavúčka a toho jsem tam hlídala. Byl tam celú dobu se mnou. Byla tam jenom jedna lavička, kavalec a šlapky na to, aby člověk udělal svoji potřebu. Byla tam strašně špinavá deka, která strašně páchla. Pořádně mě nenechali vyspat. A jinak strašná hladomorna. Výslechy většinou probíhaly večer a pak přes noc.
Co jste prožívala na samotce?
Den jsem si rozdělila tak, že nejdřív jsem se modlila, pak jsem si zpívala a říkala jsem si nějaké básničky. Někdy jsem skládala dopis pro maminku, který jsem si přeříkávala nahlas, a chodila jsem přitom po cele. Do vyšetřovací vazby mi nepřišel ani jeden dopis. 14. srpna jsem měla soud. Bylo to na pokračování, s tatínkem jsem souzená nebyla, protože ten byl souzený až v další etapě. Pak přišla amnestie v 60. roku, ale mě nepustili, protože v našem případě se vyskytovaly zbraně. Pustili mě až 20. února 1963.
Kde jste měla soud?
Soud, který trval tři dny, jsme měli v Uherském Hradišti.[20] Soud byl tajný, ani maminka tam nemohla být. Ještě chvíli po soudu jsme zůstaly v Hradišti, kde jsem pracovala v prádelně, kde mě rozbolavěly ruce. Proto mě pak dali do škrabky v kuchyni, kde jsme se alespoň mohly najíst. Ze špatného jídla jsem měla na celém těle samé boláky. Byla jsem totiž zvyklá, že doma jsme měli všechno domácí, a tam dávali umělé tuky atd. V Uherském Hradišti jsme byly po soudě asi ještě měsíc. A pak mě převezli do Pankráce. Tam jsem byla jen pár nocí, ale mám na to velmi škaredé vzpomínky. Spala jsem nahoře na dvojáku a psi tam strašlivě v noci vyli. Já jsem se dívala oknem ven, a holky říkaly, že už zase budú popravovat. Na dvoře, kde se popravovalo, odpočívaly maminky s miminkama, které porodily ve vězení. Na Pankráci jsme byly asi tři noci, pak nás vezli do Chrudimi, kde jsme byly taky jenom krátce a pak už nás převezli do Pardubic, kde už jsem zůstala. V roce 1954 jsem tam přišla a zůstala jsem tam až do roku 1963, kdy jsem byla propuštěná. Hned mě dali na švadlárnu, ačkoliv jsem tomu nerozuměla. Zaběhala jsem se do toho a elektrická mašinka se stala mým kamarádem. Ale hlavně jsme v Pardubicích žily tak svobodně. Když přišla některá od návštěvy, rozdělila všechno, co dostala, pro všechny. Musím říct, že jsme si tam moc rozuměly, protože jsme byly stejného smýšlení. O těch, které donášely, o těch jsme věděly a ignorovaly jsme je. Já například jsem se s nima vůbec nebavila. Měla jsem okolo sebe okruh velmi dobrých přátel.
Jaký byl příchod do Pardubic?
Při příjezdu nás prohlídla lékařka-vězeňkyně Blanka Picková. Přišla jsem na áčko a tam bylo asi šestnáct děvčat a nikdo si mě nevšímal. Moji komplotku dali na béčko, takže jsem tam nikoho neznala. Byla to třípatrová budova, kterou po výbuchu v Semtíně[21] museli snížit. Na pokoji nás bylo 24 děvčat a byly tam dvojáky. Já jsem přišla s rancem jako nějaká žebračka a jenom mně ukázali, kam si mám lehnout. Vždycky jsem ležela na dvojáku nahoře, protože jsem byla mladá. Žádná z českých děvčat si mě tam nevšímala, ležely na kavalcích a odpočívaly. Byly pak dvě hodiny, začala odpolední směna, stále jsem tam seděla jak žebrák. Raneček jsem měla vedle sebe, ani jsem nevěděla, jak mám srovnat deky, protože mně to nikdo neukázal. Naraz přišla za mnou Elfi Tandlerová. Začala se ptát a poznala, že jsem vyhladovělá. Donesla mi chleba, sádlo, sýr a povidla. Tam už jsme si mohly brát neomezeně chleba. Všechno mi ukázala, a dokonce mi i ustala. Chovala se ke mně velmi hezky. Byla to Němka, ale mluvila velmi dobře česky. Na to já nikdy nezapomenu. Nebyla to retribučka[22], ale politická. Potom, co přišly Němky, tak se občas obhlédala, ale já jsem jí nebránila. Ale vždycky i potom za mnou přišla. Jak ji propustili, vzala si Čecha a odstěhovala se do Frankfurtu. I moje dcera ji potom navštívila v Německu.
Byly jste na pokoji ubytované společně i s kriminálními vězeňkyněmi?
Ze začátku jsme byly samé politické, ale potom se už mezi nás dostávaly prostitutky, cigánky, andělíčkářky, které dělaly potraty. Bylo to dobré do roku 1960. Po amnestii jsme byly my politické roztroušené po pokojích, byly jsme většinou jen samy na pokoji mezi těmito kriminálními vězeňkyněmi. Dozorci se dokonce báli cigánek, protože ty se začaly hned bít mezi sebou. Dozorci byli takoví hrdinové, že se báli mezi ně jít a nám vždycky říkali: „Pomožte si nějak samy." Ale na nás byly hodné, na nás neútočily a neubližovaly nám. Po roce 1960 to bylo pak strašné. Mně bylo líto těch starších lidí – Růženka Vacková[23] nebo Nina Svobodová[24]. To byly vzácné ženy. Růženka Vacková byla tvrdá žena, která tvrdě postupovala proti rozkazům. Byly tam různé živly. Nejenom že se mezi sebou bily, ale taky si i někdy samy sobě ubližovaly. Ale my jsme si takových moc nevšímaly. My politické jsme stály při sobě a staraly jsme víceméně se hlavně o sebe.
Vzpomenete si na vězeňskou univerzitu, například na Růženu Vackovou?
Růženka Vacková tam měla svoje děvčata, které byly středoškolačky nebo vysokoškolačky. Já jsem mezi ně nepatřila, ale zajímalo mě to. Měla jsem kamarádku Edulku Jarošovou a ta se s ní scházela. Růženka byla jedinečná. Já jsem jí pak nosila dopisy od Ilky Ondrášové, profesorky matematiky a fyziky, která byla puštěná dřív než já. Psávala mi jako moje sestra. Nosila jsem to Růžence, která to potom četla děvčatům, které ji znaly. Měla svoje děvčata, které připravovala. Samozřejmě, že to ani pořádně nešlo, aby se tolik lidí soustředilo na jednom baráku, takže jsem se jejích přednášek moc neúčastnila.
Na kterých blocích jste byla ubytovaná?
Po příchodu jsem byla ubytovaná na áčku, pak mě ale dali do konírny. To byla opravdu bývalá konírna a bydlely tam s námi krysy. Vždycky jsme si musely dát chleba pod hlavu, aby nám ho nesežraly, ale oni nám stejně skákaly přes hlavu, protože ho cítily. Pak se tam stavily dřevěné baráky. Pak bylo postavené céčko, déčko a éčko. A na to éčko jsem se pak dostala. Tam dokonce tekla teplá voda. Já jsem si říkala: „Proč mě tady vůbec dali? Já jsem si to přece ničím nezaslúžila." A tak jsem aspoň nosila těm babičkám na béčko teplou vodu po kýblách. Dozorce mě zeřval, že půjdu k raportu, pokud se to ještě někdy stane. Ale pokračovala jsem v tom, ale musel vždycky někdo hlídat.
Jak vypadala korekce v Pardubicích, jak často jste tam například dostávaly stravu?
Jednou za dva dny jídlo, každý den ráno černá káva, tvrdá postel, to byl jen beton a deka. Například Růženka Vacková se tam dostala přes Vánoce, protože odmítla nastoupit v neděli na brigádu. Byla tam čtrnáct dní a byla tam přes nejkrásnější svátky. Musela být přesně na hodinu propuštěná a my už jsme ji všechny čekaly. Ona, když nás uviděla, roztáhla ruce, jako by nás chtěla všechny obejmout a říkala: „Děvčata, já jsem prožila tak nádherné svátky." Dozorce nad ní kroutil hlavou a myslel si, že se pomátla. Ale ona se nepomátla. Ona byla z věřící rodiny a celý ten čas se modlila a prožila Vánoce klidně v pohodě.
Když už jste nakousla téma Vánoc, jaké obvykle byly Vánoce ve vězení? Jak jste je prožívala?
My jsme se vždycky sešly v kroužku, modlily jsme se půlnoční, zazpívaly si koledy. Záleželo vždycky na tom, který dozorce měl službu. Ti, kteří byli solidní, nás nechali i zazpívat, a pokud byl nějaký zlý, tak hned přišel a musely jsme udělat nástup. Někdy ty nástupy byly hrozné. Nemohli se dopočítat a pořád jim někdo scházel. My jsme musely nastoupit v jedenáct hodin a stály jsme tam hodinu promrzlé. A ráno jsme musely vstávat na směnu do práce. Dokázali člověkovi ztrpčit život. Na večeřu jsme měly bramborový salát, kousek vánočky. V Pardubicích to bylo dosti přijatelné. Samy kuchařky se snažily. Ryby byl jen kousek.
Setkala jste se tam s řádovými sestrami?
Bylo tam oddělení „Hrad" a „Vatikán"[25]. S něma jsme se nemohly vůbec stýkat. Když ale sestřičky zase rozdělili mezi nás, tak jsem jim jednou přinesla dokonce misál[26]. Jedna moje známá, Ilka Ondrášová, mi před jejím propuštěním řekla: „Víš, já mám ve svých věcech misál. Já ti ho předám." Já jsem jí odpověděla, že tam určitě bude čůzák a že to asi nepůjde. Ona řekla: „Neboj se, nějak to uděláme." Tak já jsem ju doprovázela a skutečně pak přišel čůzák, ještě si s někým povídal a ona mi mezitím předala ten misál. Rozloučily jsme se. Já jsem patřila na budovu na jiném nádvoří. A na Václaváku[27] u budky stál velitel. On beze slova odemkl a pustil mě. Já jsem byla udivená, že mě tak bez problémů propustil. Byl to totiž řváč, přezdívaly jsme ho Škrhola.
Jak vypadalo vězeňské oblečení?
Hnědé kalhoty, ze kterých trčely bílé a černé chlupy. Škrabalo to. A takové byly i saka. Bylo to prostě oblečení pro vězně. Pokud některá odcházela domů, tak jsme si vyměnily deky, pokud byla lepší, a tu horší jsme vrátily. Ale v roce 1958 nám před Vánoci řekli, ať si napíšeme domů o teplé prádlo. Tak nám všem poslali dlouhé pánské spodky a dlouhé pánské triko. My jsme v tom asi dvakrát nebo třikrát spaly, a pak praskl kotel. Přes Vánoce byla tenkrát velká zima. A oni nám toto teplé prádlo sebrali a nechali nás mrznout. My jsme nakonec onemocněly na chřipku, skoro celý lágr ležel a jen pár jich chodilo do práce. Tak se jim to nakonec nevyplatilo.
Jak často vám měnili oblečení?
Asi jednou za 14 dní. S koupáním to bylo horší. V Pardubicích jsme měly jenom umývárny a žlaby, kde byla jen studená voda. Nanejvýš jedenkrát za měsíc nebo za dva měsíce jsme se dostaly koupat do koupelny blízko kuchyně. A to jsme se musely umýt velice rychle, protože se všechny chtěly okoupat. Ale já jsem se tam málokdy dostala. Já si pamatuju jen na jedno dobré koupání. Vždycky přestala téct voda, a pak nás tam už nepustili. Takže v zimě nebo v létě jsme se umývaly jen v zimné vodě.
Dostávaly jste nějaké hygienické potřeby, například kartáček, mýdlo, pastu...?
Mýdlo jsme si mohly v kantýně za lágrové peníze koupit. Vložky a toaletní papír jsme dostávaly. Bylo toho ale strašně málo. Hygienické potřeby byly absolutně nedostačující. Člověk musel neustále počítat lágrové peníze, například když jsem za měsíc dostala 12 korun, musela jsem si polovičku nechat na toaletní potřeby a to ostatní jsem si mohla utratit. Výplata byla vždycky podle práce. Ze začátku to bylo bídné, protože chvíli trvalo, než se člověk zaučil.
Co všechno bylo možné koupit v kantýně?
Výběr byl samozřejmě omezený. Dal se koupit umělý tuk, marmeláda, povidla, nějaké sýry a toaletní potřeby. Ovoce tam nebylo. Pamatuju si, že jen jeden rok jsme dostaly ovoce. Už se nám kývaly zuby, já sama jsem přišla o přední zuby. Jednou jsme si mohly objednat ovoce, tak jsem si objednala deset kilo.
Jak vypadal denní režim ve vězení?
Každé ráno bachař zařval: „Budíček!" Tak jsme se nakonec probudily i ty, které měly odpolední směnu a mohly ještě spát dál. Ty, které šly na ranní směnu, musely vstávat. Ony se šly opláchnout a ustlat postel. Prostěradla musely být mezi dekama a vše muselo být zařezané. Pokud to nebylo, tak to čůzák rozházel, někdy i schválně. Pak byl nástup na ranní směnu. Děvčata se začala stavit do fronty před bránu. Pak jsme posedaly ke strojům, každá už znala svou prácu. Dvě to rozdělovaly a pak už se rozběhly stroje. Když byly velké vedra, tak jsme si namočily prostěradla a daly jsme je do oken. Nějaká přestávka nebo svačina, to nebylo. Dělaly jsme až do dvou hodin. Pak na oběd. Já jsem nekouřila a chodila jsem jenom na záchod. Ty byly ale vždycky obsazené kuřačkami. Nakonec pracovní směny se musel vyčistit stroj, protože na to místo přicházela druhá směna. Poté co jsme se najedly v jídelně, jsme mohly jít na pokoj. Co jsme nesnědly, mohly jsme si vzít s sebou. Ešusy jsme si samozřejmě braly, už když jsme šly na směnu. A pak mohl být odpočinek. Kdo chtěl, mohl si číst, kdo chtěl mohl odpočívat. K večeru byl nástup na vycházku. A po procházce se zavíraly bloky. Druhá směna šila až do desíti hodin do večera. To je zas po práci všechny spočítal a když byly všechny, tak je pustil a šlo se spát.
Vzpomenete si, kvůli čemu vznikla v Pardubicích hladovka v roce 1955?
Ta vznikla kvůli špatnému zacházení. Velitelky k nám byly drzé, znervózňovaly nás v práci a pořád si něco vymýšlely. Aby jsme s tím udělaly pořádek, tak jsme zahájily hladovku. Slíbili, že velitelky, které nám ubližovaly a znervózňovaly v práci, že budou odsunuty. To tenkrát přijela nějaká ministerská komise z Prahy, postavili nás všechny čelem ke zdi a slíbili, že náprava bude učiněna. Ale některé neuvěřily a poctivě hladovku držely. Některé dokonce do devátého dne. Museli je dokonce i ošetřovat. Já jsem mezi něma nebyla, protože jsem si říkala, že to nemá význam ani smysl, abych si podlamovala svoje zdraví kvůli tomu, že ta čůza je taková drzá. Já sama jsem hladovku držela tři dny. Zajímavé bylo, že velitelé byli daleko lepší, než byly čůzy na nás. Náprava pak nakonec byla. Nejhorší, které jsme říkaly Elsa Koch[28], musela odejít.
V Pardubicích byla ještě jedna akce, a to akce 12 žen, které poslaly dopisy generálnímu tajemníkovi OSN.[29]
To byly Hamršildky[30], ale ty dopisy se stejně neodeslaly. Aspoň byl protest, ve kterém jsme ukázaly, že si nenecháme všechno líbit. Byly jsme proti tomu, aby s náma zacházeli jako s podřadnýma lidma. My jsme totiž pro ně nebyly lidi. Musely jsme se hlásit pod čísly, prostě byly jsme jenom číslo. Dozvěděly jsme se to jedna od druhé a znaly jsme i obsah dopisu. Dozvěděly jsme se, že všechny jednotně protestovaly proti zacházení, ve kterém nám narušujú práci, protože kvůli nim pak nestíháme, tak nás dávají do postihu. Při tom se stávaly úrazy, Edulka si například z nervozity prošila prst.
Můžete mi prozradit, jak jste například využívaly volný čas po práci?
Například jsme se sešly, poseděly jsme si. Po trubkách na topení jsme si uvařily vodu na kafe a pak jsme si povídaly o různých věcech. Ale to byly ty, které mi byly nejbližší. Moc knížek jsme tam neměly. Jak jsem vám povídala o tom misálu, tak ještě před tím, než jsem to měla předat sestře Martě, tak jsem si to chtěla přečíst. Jenomže já jsem se do toho začetla a nevšimla jsem si, že přišel bachař, kterého jsme přezdívaly Krutihlav. Ten se mě okamžitě zeptal: „Co to čtete? Dejte mi to!" Já jsem si nadávala za neopatrnost. Dala jsem mu to, on se do teho podíval a podíval se na mě, vrátil mi to a řekl: „To nechte těm starým babičkám. Vy jste ještě mladá." To jsem vážně nečekala. A tak jsem to nakonec předala sestře Martě.
Udržovala jste nějaký kontakt se svou rodinou? Jak často jste mohla odesílat dopisy?
Psala jsem vždycky mamince a sestře, ale všechno bylo cenzurované. Dopis se nesměl zalepit. Psala jsem více méně o tom, že žiju. Spíš psaní o ničem. Hlavně jsem chtěla vědět od nich zprávy, co nového doma. Maminka mě v Pardubicích nepřišla navštívit, protože byla sama a měla na starosti dobytek. Ona jezdívala navštěvovat taťku do Ilavy31 a já jsem ani nechtěla, aby jezdila tak daleko. Tak jezdívala sestra se švagrem.
Vy jste byla propuštěna až v roce 1963. Změnily se podmínky po velké amnestii?
Rozstrkali nás všude mezi krajské, mezi vražednice a zlodějky, abychom je usměrňovaly. Ony nás respektovaly, nedaly na nás dopustit. Některé cigánky byly nižší morálky a hned by se třeba bily. Nám ale nikdy neublížily, protože jsme s nima jednaly pěkně. A proto nás měly celkem rády. Nebylo to nejhorší, ale už jsme nebyly pohromadě, abysme si večer povykládaly.
Ve vězení jste se seznámila a musela sdílet společné prostory s lidmi, se kterými byste v civilním životě asi nepřišla do kontaktu. Jaký jste měla pocit, když jste musela být ve stejném prostoru například s vražednicemi nebo zlodějkami?
Vadilo mně to. Jednou jsem se i polekala. Bydlela se mnou jedna vražednice. Byla to taková pěkná holka, oči měla jak hvězdy. Svému manželovi naporcovala svoje dítě a dala mu ho sněst. Chtěla mě vylekat a zaťukala mně na čelo. Tenkrát jsem se hrozně polekala, protože jsem si uvědomila, že je to vražednice, která je schopná všeho a v té chvíli se nade mnou skláněla. Dostala jenom 12 nebo 13 let, což si myslím, že je málo. I když v našem procesu byly zbraně, já sama jsem nikdy žádnou zbraň nedržela v rukou, to se mi vždycky protivilo.
Jak vypadalo vaše propuštění?
Tenkrát mě zavolali dopředu. Nechodívala jsem dopředu často, jedině když za mnou přijela sestra. Já jsem nechtěla, aby za mnou jezdili často, protože to bylo od nás do Pardubic daleko. Vůbec jsem netušila, co po mně budou chtít. Dříve tam už byl politický[31] a nabízel mi, že mě dovezou do kteréhokoliv města, aby mi ukázal, jak se v našem socialistickém státě majú lidi dobře, jak se majú rádi, jak se krásně oblékajú, prostě že je to radost a pohoda. Já jsem řekla: „Já nikam nechci. Zavřeli jste mě tady a tady je můj chléb." Potom mi začal říkat, že se na dílně dějí nějaké sabotáže, že jsem si toho musela všimnout. Odpověděla jsem mu, že nám dali úkoly, které jsem musela splnit, protože jsem si byla vědomá, že kdybych to nesplnila, půjde to na úkor mojí maminky. Proto se starám jenom o to, abych splnila svoji normu. Dál jsem mu řekla: „Snad nechcete, abych vám donášela. Vím, že každá si hledí svojí práce." On mně na to odpověděl: „To si myslíte vy, že každá si hledí svojí práce a nedělá žádnou sabotáž, ale my víme, že to tak není." Tenkrát mě vyhnal. Řekla jsem si, že pro mě není vysvobození a že si to budu muset celé odsedět. Za čtyry měsíce mě volali zase, ale to už tenkrát kvůli propuštění. Seděl tam výrobní z dílny, politický, náčelník[32] a další přísedící. Řekli mi, že prezident republiky Novotný mi dal milost a že jsem propuštěná. To jsem vůbec nečekala. Byly tam se mnou ještě další děvčata, které propuštěné nebyly, a tak jsem jim říkala: „To mám být propuštěná sama? Ať už jdou domů všichni." „Na amnestii byly taky propuštěné, a ony se na vás neohlídaly!" řekli oni. Víte, musím vám říct, že i ony se tenkrát ohlídaly, protože když odcházely, všechny plakaly. Plakaly kvůli nám, které jsme tam zůstávaly. Nabízeli mi, že mám zkušenosti a že můžu jít pracovat do OP Prostějova, že mi to tam zařídí. Ale to jsem odmítla, protože jsem musela pomoct svojím rodičům. A taky mi řekli: „Kdyby se vám něco stalo a kdyby lidé ve vaší vesnici vám chtěli vytýkat vaši trestnou činnost, tak to ohlaste." To jsem si ale říkala, že mně můžou skočit na záda.
Jak vzpomínáte na vězení teď?
Vzpomínka na vězení, to je to nejpěknější, co nám zbylo. Přály jsme si, aby až se vrátíme domů, pro nás udělali vesnicu nebo město, kde by nás soustředili. Jak jsme si rozuměly ve vězení, tak jsme si nerozuměly ani s našima nejbližšíma. I když jsme každá byla odjinud, ale každá jsme byla stejného názoru a myšlení.
Stýkaly jste se i po propuštění?
Ano, samozřejmě. Já jsem měla největší korespondenci na vesnici. Upozorňovali mě, abych svou korespondenci omezila. Já jsem tím žila. Když jsem se vrátila v únoru, ještě nebyla práce na polu a psávala jsem každý den na všecky strany. Takže když mi tenkrát oznámili, že půjdu domů, lehla jsem na kavalec a brečela jsem. Přišel za mnou velitel, který byl docela dobrý a který se k nám choval vždycky lidsky. Prý měl nemocnou manželku a dělal to kvůli ní. Ona se pak vždy bez problémů dostala do lázní. On přišel a ptal se mě, co dělám. Povídám mu: „Já mám jít domů, ale sama domů nepůjdu, ať už jdou všichni domů se mnou." Nemohl to prostě pochopit.
Věděli rodiče, že jste propuštěná?
Nevěděli to. V noci jsem zaklepala na okno u sestry a mysleli si, že je to přízrak. Přijela jsem k ní, její syn hrál a zpíval, a pak jsem jela domů, kde jsem se přihlásila na obecním úřadě v Rajnochovicích. Naši hned zabili tele. Musela jsem si hned potom najít práci. Tu jsem našla na polesí, kde mně vyšli ve všem vstříc. Mohla jsem nastoupit, kdy jsem chtěla. Tak jsem ještě měsíc po vězení zůstala doma na zotavenou. Děvčata mě tam přijaly, vůbec se na mě nedívaly přes prsty. Proběhlo to prostě bez větších problémů. Sadily jsme zjara stromky, norma byla sto stromků denně, musely jsme všechno připravit pro vysazení.
Nezažila jste tedy to, že by se na vás ve vesnici dívali přes prsty nebo že by se k vám vaše dřívější kamarádky nehlásily?
Abych vám řekla pravdu, tak já jsem tyto děvčata nepovažovala za své kamarádky. Chovala jsem se k nim jako k pracovnicím, ale pro mě byly důležité děvčata, se kterýma jsem byla zavřená. Pak jsem se dozvěděla, že na mě byl nasazený ředitel z polesí.
Cítila jste, že to v roce 1968 trochu polevuje?
V roce 1968 přijela Věrka Kadlecová se rozloučit, protože odjížděla do emigrace. Tenkrát jsem pomáhala doma na Bílové, kde jsem to moc nesledovala a věděla jsem o tom velice málo. Ani tatínek se o to moc nezajímal, tenkrát už měl podlomené zdraví.
Když si vzpomenete na rok 1989?
Moja největší starost byla, aby to věděl Milan Havlín a Věrka Kadlecová.[33] Já jsem byla na výsost šťastná. Byla jsem jak pominutá a myslela jsem, že radostí uletím. Byla jsem ráda, že všechno už je pryč. Představovala jsem si to ale jinak. Myslela jsem, že prezident, který bude zvolený, udělá s komunistama radikální pořádek. Ale Havel to udělal jinak. Dal jim prostě možnost svobodně žít a dýchat, ačkoliv oni nám tuto možnost nedali.
Jak probíhala vaše rehabilitace?
Ještě než Havlínovi odešli do emigrace v šedesátých letech, přišel za mnou Milan a ptal se, jestli jsem byla rehabilitovaná. O rehabilitaci jsem ani neuvažovala, protože komunisté by mě nikdy nerehabilitovali. V 90. letech byl celý případ rehabilitovaný. Ani jsem se o to moc nestarala. V roce 1991 mi přišla obálka, že jsem plně rehabilitovaná. Ale než mi přišlo odškodnění, musela jsem dlouho počkat. Z ministerstva z Brna mi poslali, že to postupně dělají a ať mám trpělivost. Naďa Kavalírová, předsedkyně KPV, mi tenkrát hodně pomohla a vrátili mi odškodnění s jejím přičiněním velmi rychle. Dostávali jsme to postupně. Po tatínkovi dostala odškodnění moje sestra.
Co si myslíte o současné politické situaci?
Já bych byla ráda, aby komunisti byli odsunuti na vedlejší kolej a nikdy se nedostali k moci, protože to byla zločinecká organizace. Kolik dobrých lidí zabili. Všechno bylo těžké pro našu rodinu, ale podle mě to mělo nějaký smysl a cenu. Ve školách by se žáci měli skutečně dozvědět pravdu, jak to všechno bylo a jak se chovali k lidem. My jsme totiž nechtěli jenom svobodu pro sebe, ale chtěli jsme ji pro všechny. Když jsem si to promítala, tak jsem takřka nic neudělala. Vždyť to bylo jenom moje přesvědčení.
Co vám pomáhalo přežít roky ve vězení?
Jednak přátelství jedna s druhú a musím vám říct, že dosud jsou to nejlepší kamarádky. Ti, kteří tam nebyli, to nikdy nepochopí, to se musí prostě zažít. Přátelství nás drželo. Například když někomu zemřel nějaký příbuzný, tak jsme mraštěly všechny s ní. Když jsme se smály, smály jsme se všechny. Kolikrát se rozčilovali čůzáci, ale nic s náma nemohli udělat, protože celá světnica byla jednotná.
Děkuji za rozhovor.
[1] Lidová píseň, 1. sloka: Zelení hájové, bejvali jste vy moje, / bejvali ste mýho srdce potěšení. / Ale už dlouhý čas neslyším ptáčka hlas, / na obloze se ukázal smutný čas.
[2] Ivan P. Stěpanov. Za 2. světové války vedl druhou údernou skupinu Žižkova oddílu, která působila v okolí Valašského Meziříčí, zejména v Zubří. Po příjezdu D. B. Murzina se stal politickým komisařem.
[3] Kpt. Rudé armády Dajan Bajanovič Murzin. Po vzniku 1. československé partyzánské brigády Jana Žižky z Trocnova byl náčelníkem štábu. Po smrti velitele Jána Ušiaka se stal velitelem. S nově zorganizovanou brigádou přešel na Vsetínsko. Podnikali partyzánské akce na Vsetínsku, Vizovicku i Zlínsku.
[4] D. B. Murzin byl vysazen v noci z 30. na 31. srpna 1944.
[5] Tato událost se stala 9. prosince 1944.
[6] Z partyzánů 6 zahynulo a 4 byli zatčeni, včetně jednoho těžce raněného. Na německé straně nebyly zaznamenány žádné ztráty. Padlými partyzány byli Antonín Matúš, Boris Moškovskij, Nikolaj Jumajlo Tatarin, Antonín Prokopec, František Tomek a František Habáň. Srov. také POSPÍŠIL, Jaroslav. Hyeny. Vizovice: Lípa, 1996, s. 113–115.
[7] Ivan P. Stěpanov zemřel 10. dubna 1945 na Černavě. O této události se mezi partyzány moc nehovořilo. Někteří tvrdili, že šlo o nešťastnou náhodu, jiní byli jiného názoru. Více v: POSPÍŠIL, Jaroslav. Hyeny. c.d., s. 319.
[8] Odbojová skupina Hory Hostýnské vznikla v noci z 26. na 27. června 1948. Jejím prvním velitelem byl ustanoven nejzkušenější muž Josef Čuba. Tato skupina působila od června 1948 do konce roku 1949 na Bystřicku, Vsetínsku a okolí. Mnoho z jejích členů byli aktivní účastníci v partyzánských protinacistických skupinách. Jen v Rajnochovicích bylo zatčeno 15 osob. Od 21. do 26. května 1951 proběhl v sále Velkého kina ve Zlíně soud s hlavními účastníky odbojové skupiny Hory Hostýnské. Byly vyřčeny čtyři tresty smrti nad Miroslavem Pospíšilem, Vladimírem Rajnochem, Sigmundem Bakalou a Josefem Čubou; Metoděj Čech byl odsouzen k doživotnímu trestu a ostatní byli odsouzeni k trestům odnětí svobody nad deset let. Další soudy probíhaly až do roku 1953, při kterých byly vyřčeny další tresty smrti a mnoholeté tresty odnětí svobody.
[9] Alois Doležal.
[10] Další informace o odbojové skupině Libuše 23, ve které působila paní Havrlantová, roz. Růčková, viz POSPÍŠIL, Jaroslav. Nesmiřitelní. Hory Hostýnské. Vizovice: Lípa, 1992, s. 207–229.
[11] Paní Havrlantová zde hovoří nejspíše o soudním přelíčení se zakladateli odbojové skupiny Hory Hostýnské, který se konal ve dnech 21.–26. června 1951.
[12] Paní Havrlantová působila v odbojové skupině Libuše 23, která vznikla v říjnu 1953 při setkání Vlasty Románkové, Josefa Machů, Karla Volfa a dalších v opuštěné hájence na Bílové.
[13] Celým jménem Karel Volf, pocházející z Rajnochovic.
[14] Ze stanice Svobodná Evropa se lidé dozvídali o chování komunistů v Rajnochovicích, o násilném přinucování rolníků do JZD, o neúměrných dodávkách zemědělských produktů. Lidé se ze stanice Svobodná Evropa mohli také dozvědět o osudech Kováře, Vičnana a Žídka z Rajnochovic, kteří byli zatčeni pro ilegální činnost v rámci Hor Hostýnských.
[15] Karel Volf byl odsouzen vojenským soudem v Trenčíně k trestu smrti, který Nejvyšší soud v Praze potvrdil.
[16] Alois Grebeníček byl na konci čtyřicátých a začátku padesátých let jedním z nejobávanějších vyšetřovatelů StB v Uherském Hradišti.
[17] Kromě věznice krajského soudu se v Uherském Hradišti nacházela také věznice krajského velitelství StB, která měla kapacitu 26 osob. Tato věznice byla zrušena před rokem 1954.
[18] Paní Havrlantová zde má na mysli přísahu věrnosti svobodě, kterou si dali zakládající členové skupiny Libuše 23 při schůzce u Vlasty Románkové z Chvalčova před obrazem T. G. Masaryka.
[19] Komplot – komplic, neboli spoluviník.
[20] Jindřiška Havrlantová byla souzena krajským soudem v Uherském Hradišti ve dnech 12.–14. srpna 1954 společně s Vlastou Románkovou, Josefem Zajíčkem, Josefem Malým, Zdeňkem Rafajou, Alenou Svobodovou, Antonínem Žídkem, Ilonou Románkovou, Janem Holáněm, Rudolfem Gábou a Josefem Hruškou.
[21] Semtín, dnes část Pardubic, je jedna z nejstarších a dosud plně funkčních průmyslových oblastí v České republice. Už v roce 1921 zde byla zahájena výstavba továrních objektů. Zpočátku se zde vyráběly kyseliny dusičné a sírové, dusičnany a další produkty, které byly určeny především pro výrobu výbušnin.
[22] Retribuční vězni – vězni, kteří byli odsouzeni podle tzv. retribučních dekretů za kolaboraci, udavačství a další spolupráci s nacistickým režimem. V roce 1955 byli retribuční vězni německé národnosti po propuštění odsunuti do Německa a Rakouska.
[23] Růžena Vacková (1901–1982). Profesorka klasické archeologie, estetička teatrologie a historička umění. V roce 1947 byla jmenována mimořádnou profesorkou na Univerzitě Karlově. V únoru 1948 se jako jediná z profesorského sboru Univerzity Karlovy účastnila protikomunistické demonstrace studentů pochodem na Hrad, v zimním semestru roku 1950/1951 už nesměla přednášet. 22. února 1952 byla zatčena a odsouzena k trestu 22 let odnětí svobody. Propuštěna byla až na jaře roku 1967, v létě 1969 plně rehabilitována, v roce 1971 opět derehabilitována. V lednu 1977 byla mezi prvními, kteří podepsali Chartu 77. Dne 28. října 1992 jí byl posmrtně udělen Řád Tomáše Garrigua Masaryka.
[24] Nina Svobodová (vlastním jménem Antonie Malvína) (1902–1988). Spisovatelka a překladatelka. V roce 1931 vstoupila do Čs. strany lidové, od roku 1945 byla poslankyní Zemského českého národního výboru, od roku 1946 do února 1948 místopředsedkyní krajského výboru Velké Prahy. V únoru 1948 ji tzv. akční výbor vyloučil z obchodní komory. 23. 12. 1949 byla zatčena a odsouzena k 15 letům těžkého žaláře. V roce 1960 byla propuštěna na amnestii s desetiletou podmínkou. 6. 6. 1961 byla opět zatčena, v dalším vykonstruovaném procesu s Křesťansko-demokratickou stranou (Ing. Cuhra a další) odsouzena na 2,5 roku a zároveň k dopykání 4,5 roku z podmínečného propuštění. Z vězení se dostala 6. 7. 1967 – opět na podmínku. Plné rehabilitace se dočkala až v roce 1974.
[25] Zvláštní oddělení „Hrad" bylo vybudované v listopadu 1953 pro „nejnebezpečnější" politické vězeňkyně. Bylo zde umístěno 64 žen, které byly izolované od ostatních vězeňkyň. Na tomto oddělení se nacházely například Růžena Vacková, profesorka Karlovy univerzity, Dagmar Skálová nebo Vlasta Charvátová. Oddělení bylo zrušeno roku 1956. Kromě tohoto oddělení vzniklo oddělení pro řádové sestry zvané „Vatikán" a oddělení „Podsvětí", kam byly umisťovány pohlavně nakažené ženy, prostitutky, ženy s duševní poruchou nebo recidivistky.
[26] Misál je nejznámější a nejužívanější liturgická kniha používaná v katolické církvi. Obsahuje modlitby, které přednáší kněz při slavení eucharistie.
[27] Václavák – velké nádvoří v pardubické věznici lemované alejí stromů.
[28] Vězeňkyně v Pardubicích vybraly pro tuto dozorkyni přezdívku podle skutečné osoby, Ilse Koch, vlastním jménem Margarete Ilse Köhler (1906–1967). Manželka velitele koncentračního tábora Buchenwald. V roce 1941 se stala hlavní velitelkou dozorkyň v Buchenwaldu. Proslula týráním vězňů a sadismem. Na svých objížďkách táborem si vybírala tetované vězně a z jejich kůže si nechala dělat stínítka na lampu.
[29] V červnu roku 1956 napsalo 12 žen z oddělení „Hrad" generálnímu tajemníkovi OSN Dagu Hammarskjöldovi dopisy, ve kterých byly popsány důvody a způsoby zatčení, a taktéž podmínky v československých věznicích a trestaneckých pracovních táborech. Dožadovaly se práv politických vězňů. Dopisy byly doplněny překlady, vždy podle jazykových možností autorky. Dopisy nebyly samozřejmě nikdy odeslány a dodnes leží v osobních vězeňských spisech jejich autorek.
[30] Pojmenování Hamršildky vzniklo podle jména generálního tajemníka OSN Daga Hammarskjölda, kterému byly dopisy adresované.
[31] Referent pro osvětovou a mravně politickou výchovu soustřeďoval informace a poznatky k jednotlivým vězňům, které zaznamenával do osobního spisu. Odpovídal za jejich výchovu ke kázni a aktivitě v pracovní a mimopracovní činnosti při uplatňování různých forem ideově-politického působení. V této souvislosti řídil činnost táborové samosprávy, půjčování knih, promítání filmů a provádění politických a odborných přednášek.
[32] V době propuštění paní Havrlantové byl náčelníkem NPT Pardubice Jaroslav Huňáček (1924). Do služeb ministerstva národní bezpečnosti nastoupil v roce 1951 a v říjnu 1955 byl jmenován do funkce náčelníka věznice Pardubice (NPT č. 1 Pardubice). Odvolán z této funkce byl v červnu 1964, údajně kvůli nedostatkům v „agenturně-operativní práci" a chybám v hospodaření. K tomuto datu odešel na vlastní žádost i ze služeb ministerstva vnitra.
[33] Milan Havlín (rodným jménem Bohumil Havlín) a Věrka Kadlecová se po návratu z vězení vzali a po srpnu 1968 emigrovali přes Rakousko do Kanady. Milan Havlín napsal o svých osudech knihy: pod pseudonymem ROMAN, Petr. Vlečen pod šibenici. Dokumentární biografie. Zlín: Atelier IM, 1996; a HAVLÍN, Milan B. Cesty do exilu. Luhačovice: Atelier IM, 2006. M. Havlín zemřel 12. května 2007.
