Drahomíra Stuchlíková
Drahomíra Stuchlíková se narodila 19. prosince 1919 v Praze. Po studiu na rodinné škole pracovala v česko-německé firmě, kterou v roce 1941 opustila a začala pracovat v obchodní komoře. V obchodní komoře byla nuceně nasazená a pracovala pro firmu Triolu na vojenských zakázkách. 29. května 1948 byla kvůli rozšiřování letáků zatčena a 6. června 1949 byla Státním soudem v Praze odsouzena k 13 letům odnětí svobody. Zakusila život ve věznicích v Bartolomějské ulici v Praze (vyšetřovací věznice), na Pankráci, v Litoměřicích, ve Znojmě, v Chrastavě, v Pardubicích a v Želiezovcích. Na svobodu byla propuštěna 10. května 1960 na amnestii. Po propuštění pracovala jako skladnice a hospodářka. V roce 1965 se vdala a porodila syna. Zemřela v roce 2011 – viz nekrolog od Hany Truncové.
„I kdyby ty mříže byly ze zlata, tak mně nemůžou nikdy nahradit svobodu. Největší smysl má pro mě svoboda."
Rozhovor s Drahomírou Stuchlíkovou
Tazatelka: Klára Pinerová
Na začátku bych se vás chtěla zeptat na to, kdy jste se narodila a jaké bylo vaše dětství?
Já jsem se narodila 19. prosince 1919, rok po první světové válce, v Karlíně. Tam jsem bydlela do svých šesti let a pak jsme se odstěhovali na Žižkov. Na Žižkově jsme bohužel vydrželi čtyryapadesát let. Protože se moje starší sestra styděla za Žižkov, vydupala si, že bude pokračovat ve škole v Karlíně, kde začala chodit do reálky. Já jsem se po ní opičila, a proto jsem taky nechtěla chodit na Žižkově a nakonec jsem chodila do školy na Vinohradech na náměstí krále Jiřího. Tu jsem ale nedokončila, protože mě to přestalo bavit. Bylo mně asi 14 let, když mě máma přihlásila na rodinnou školu. Tu jsem dokončila za tři roky se dvěma dvojkama. Pak jsem šla do života. Později jsem byla zaměstnaná u jedný soukromý firmy, která byla česko-německá. V ní pracovala polovina osazenstva Češi a polovina Němci. Šéfové byli taky dva – jeden Čech a jeden Němec. Opravdu musím říct, že jsme se měli tenkrát velice dobře. Brzy mě tam ale začalo pálit dobrý bydlo, tak jsem potom šla do obchodní komory. Tam se mi strašně líbilo, a proto jsem tam zůstala až do zatčení.
Jaké zaměstnání měli vaši rodiče?
Táta, když se vrátil z legií z Francie, byl zaměstnanej na úřadu na potírání lichvy. Tenkrát byla skutečně demokracie. Nikdo nemohl dělat, co chtěl. Nikdo si nemohl vzpomenout, že vajíčko stálo 30 halířů a že ho bude prodávat za 50 a nebo že někdo nalejval vodu do alkoholu nebo do mlíka. Můj táta tohle všechno kontroloval, aby bylo všechno v pořádku. Máma byla v domácnosti. Pak jsem měla ještě starší sestru, ale ta už nebyla doma, protože měla svou rodinu a stýkaly jsme se jenom někdy, například o Vánocích. Pak mám ještě mladší sestru, která taky seděla a odseděla si 6 let. V roce 1973 se provdala do Německa a žije tam dodnes.
Jak vypadal 15. březen 1939 v Praze? Jaká byla tenkrát atmosféra?
Na to se velice dobře pamatuju, protože dopoledne byly plískanice. Když k nám přijeli Němci, byla jsem na Příkopech. Hlásili to tenkrát v rádiu, ale já jsem člověk, který všemu nevěří. Bylo to strašný, protože před Slovanským domem, ve kterém bylo dřív německé kasino, byly hordy nadšených Němců a horlivě zdravily vojáky. To jsem se tenkrát zhnusila a šla jsem domů.
A jak jste vy sama vycházela s Němci před mnichovskou dohodou?
My jsme s Němci za první republiky vycházeli velice dobře. Pracovala jsem v česko-německé firmě, ve které se mluvilo dvojjazyčně, a neměli jsme mezi sebou žádné problémy. V té firmě jsem zažila jenom jednoho člověka – to byl Němec jak vyšitej. Když Hitler tenkrát nařídil, že Němci musí mít děti, tak si narychlo pořídil ještě jedno. Ale přesto nebyl mstivej a ani neudával. Asi od roku 1941 jsem už pracovala v obchodní komoře, ve které jsem byla totálně nasazená. Práci u Trioly, kde jsme dělali gumový masky, nám zařídila obchodní komora. A protože to bylo gumový, tak jsme to propíchali špendlíkem. Nakonec nám přišel jeden Němec strašně vynadat, ale my jsme se tvářili, že mu nerozumíme. Nakonec nám tyto plynové masky vzali a šili jsme spodky pro německé vojáky. To ještě musím říct, že jsme také lepili očnice na plynové masky. Museli jsme při tom používat aceton, a protože aceton je zdraví škodlivý, dávali nám na přilepšenou jednu housku a mlíko – asi čtvrt litru mléka.
Měli jste za války problémy se sháněním jídla?
Měli jsme přídělové lístky. To jsme dostávali asi jedno vajíčko na měsíc nebo na týden, to už si přesně nepamatuju. Nedalo se ale nic dělat, byla válka. Neměli jsme žádné příbuzné na venkově, kteří nám mohli pomáhat, a proto jsme si museli vystačit sami. Takových lidí bylo ale víc. Nejhorší bylo, že nám vzali peníze. Já jsem měla na vkladní knížce asi dvě stě tisíc a to nechci říct, o co přišli rodiče. Například obstarat látku na šaty, to bylo velmi těžké, to si nemohl jen tak někdo dovolit. Ale nakonec jsme to všechno přežili.
Jak probíhalo Pražské povstání?
To jsem byla v Praze a byla jsem ve sklepení na Žižkově. Na Vítkově byla taková malá boudička a střílel tam na nás jeden Němec. Šel najednou jeden mladík s pancéřovou pěstí a asi to podcenil. Němec se do něj strefil a jeho to úplně roztrhalo. Přítelkyně měla za oknem jeho ruku, bylo to prostě nechutný. Pak přišli Rusové a my chtěly jít s přítelkyní na Václavák, protože jsme si říkaly, že se tam bude tancovat. Jenomže tam se pořád ještě nemohlo, a proto jsme se vrátily domů. Vyšly jsme až 9. května. Praha byla strašně zdemolovaná, dlažební kostky byly vytrhané od toho, jak se všude stavěly barikády. Jen stromy kvetly, jako by se nic nedělo. Od nás z domu byl jeden pán, který pracoval na Staroměstské radnici, a ten v ní v tu sobotu uvízl a vrátil se, až všechno skončilo. Všichni se vyhrnuli z domu, aby ho přivítali, ale on to nevydržel a omdlel. Na radnici byl asi pět dní a všechno to nervové vypětí na něj v tu chvíli dolehlo. Po válce se hlavně projevilo to, jak jsme nenasytný. Při tom povstání přinesli do sklepa plnej koš uzenin. Já jsem dennodenně tou ulicí kolem řezníka chodila, a najednou přišli lidi, že ho vyrabovali, protože to je Němec. Já jsem neměla ani ponětí, že nějakej Hromada je Němec. Řekli, že to všem ve sklepě rozdělej. Pak to vzali někam dozadu a můžu vám říct, že jsme nedostali ani čuchnout ke šlupce. Vopravdu si nic dobrýho o lidech nemyslím.
Jak jste prožívala únor 1948?
Já jsem byla samozřejmě vychovávaná protikomunisticky. Rodiče, jakmile se řeklo komunismus nebo komunista, byli, jako když se hodí červenej hadr krocanovi. Bydleli jsme na Žižkově a tam bylo komunistů jako smetí. U nás v domě taky bydleli nějací lidi, kteří měli syna a dceru plus minus v mým věku. S nima jsme se ale stýkat nesměli. Zkrátka když přišel rok 1948, tak jsem to prostě nechtěla.
Kvůli čemu vás zatkli?
V roce 1948 měly být volby a někdo nám hodil do schránky letáky, na kterých bylo: „Volte bílý lístky". Já jsem tenkrát neměla nic na práci než jeden takovej leták přinést do práce. Stálo na nich, že lidi nemaj volit a že maj házet do uren čistý lístky. Mně se to tenkrát líbilo a souhlasila jsem s tím, a proto jsem to dala jinejm přečíst. Že to může mít takové důsledky, mě ani ve snu nenapadlo. Zaprvé mě nenapadlo, že by někdo mohl být zavřený kvůli letákům. U soudu jsem taky říkala, že si pamatuju, že za první republiky bylo volte jedničku a nevolte pětku a nikoho za to nezavřeli. Takže jsem vůbec nepředpokládala, že by to bylo něco trestnýho. Těch letáků se moje kolegyně chytly a začaly je rozmnožovat. Někdo to udal a šlo to dál, až se to dozvěděl prezident obchodní komory pan Jech, který nás udal StB. Bylo to náramně rychlý.
Jak vypadalo vaše zatčení?
Pan Jech na nás zavolal estébáky, oni přijeli a naložili nás a odvezli na čtyřku do Bartolomějský ulice. Byla jsem zatčená z 29. na 30. května 1948. Co bylo tenkrát na čtyřce, to si nikdo neumí představit. Strašný tmavý cely, ve kterých jsme byli všichni namačkaný. V rohu byla malá boudička, o které jsem si tenkrát myslela, že je to telefon. Byl to ale takovej plechovej nebo železném záchod. Na vycházku se chodilo na takový čtverec, který byl asi tak 3 krát 3 metry veliký. Ze čtyřky mě pak odvezli na Pankrác do soudní vazby, ve které jsem byla 21 měsíců. Tam jsem byla s různými lidmi. Na příjezd na Pankrác si dobře pamatuju. Začalo to tím, že při příjezdu před přijímačkou mě postavili ke zdi. Stála okolo mě z každý strany jedna cikánka. Byly celý umazaný, později jsem zjistila, že to bylo od krve. Potom mě odvedli na celu. To bylo taky kouzelný, protože na vězeňskej dvůr vedly veliký železný vrata a já, jak jsem se tam hnala, tak jsem neuvážila, že dole je to spojený s vrátkama. Zakopla jsem a vletěla jsem do dvora, div jsem se tam nerozmázla jak žába. To bylo krásné entrée...
Jak to vypadalo na Pankráci?
Na Pankráci se mi celkem líbilo, žádná práce mi tam nescházela. Ale holky říkaly, ať se přihlásím někam na práci, proto mě nejdřív dali do pytlíkárny. Od tamtuď jsem vyletěla, protože jsem se nepohodla s čůžákem[1]. Pak jsem byla v prádelně, v tiskárně, až nakonec jsme skončily na odbavovací cele. To byl vlastně ajnclík – cela pro jednoho, ale nás tam bylo sedm. Protože jsme měly zakrátko odjet, tak jsme to tam vydržely. Měly jsme tam vázat sisalový motouzy, kterými jsme taky ucpaly dvakrát záchod. Jednou jsme udělaly takovou kouli, kterou jsem vynesla ven, hodila na dvoře za vyřazený starý stroje z tiskárny. Druhý den jsme měly vycházku. Když jsme vyšly na dvůr, tak jsem myslela, že se zblázním. Jeden ze psů, kteří tam běhali a hlídali, to našel a hrál si s tím. Nakonec jsem tam stejně hodila i druhou kouli, protože jsem s tím neměla co dělat. Pak jsme měly na cele lepit praporky. To bylo taky kouzelný, protože nám strčili balík praporků a špejlí a řekli, že je máme lepit. Protože nám ale nedali lepidlo, tak jsme usoudily, že nemůžeme nic dělat, a proto jsme praporky strčily pod postel. Jenomže čůzák potom přišel a řekl: „Vyndejte, co máte hotový." Odpověděly jsme, že nemáme nic, protože nemáme lepidlo. Tak nám tam dali kameninovou nádobu s nějakým lepidlem. Tu jsme taky strčily pod postel, protože jsme neměly žádný štětec. Když zase přišel, tak jsme řekly, že bohužel nic nemáme, protože nemáme štětec. Tak von si to všechno vzal a usoudil, že s náma nehne a že by na tom nechal asi nervy. Pak už jsme nic nelepily.
Jak se k vám chovali vyšetřovatelé? Zažila jste nějaké fyzické násilí?
Tak zaprvé na mě si nikdo žádný fyzický násilí nedovolil a zadruhý tenkrát ještě nebyl tak vyspělej čas. Sice jsme slyšely, že tam vedle někdo křičí a že ho mlátí, ale to bylo podle mě ojedinělý. To všechno se zvýšilo až v roce 1949. Sice nám tykali, vyhrožovali, nadávali, ale mě fyzicky nenapadli.
Říkala jste, že vaše mladší sestra byla také zavřená. Z jakého důvodu?
Ona byla nejdřív zatčená jako rukojmí před pohřbem prezidenta Beneše. To jsem tenkrát uklízela na Pankráci na paláci a máma mně to přišla říct. Nějak nenápadně mi to řekla na chodbě. Po tom pohřbu pustili sestru domů. Oni měli prostě strach, že se budou lidi bouřit, a měli různé lidi jako rukojmí. Pak byla souzená se mnou a byla odsouzená na šest let.
Setkaly jste se potom znovu někdy v kriminálu?
Potkaly jsme se jenom jednou. Ona měla nižší trest, a proto se mohla dostat na tzv. komando. Dostala se do Varnsdorfu[2] do Elitky, kde se dělaly silonové punčochy. Já jsem měla dlouhý čas přikázanou pouze pevnou věznici, ale když jsem se jednou dostala do Chrastavy[3], tak mi tenkrát umožnili s ní návštěvu. Přijela jsem tam odpoledne, spíš k večeru a brzy ráno jsem odjížděla. Byla jsem ale ráda, že jsem se mohla alespoň tu chvíli s ní vidět a trochu si popovídat. Pak mě navštěvovala, když už byla z vězení zpátky. Dokonce vám můžu říct, že mě navštívily moje dvě kamarádky. Každá sice jenom jednou, ale byla jsem ráda, že mě nehodily přes palubu. Jedna mi posílala dopisy a poslala mi i fotografii svého syna. Zkrátka jsem měla v tomhle směru štěstí, že se ti lidé nebáli a přijeli. Ono to bylo tenkrát velké hrdinství nebát se přihlásit k odsouzenému člověku.
Kdy jste měla soud?
Soud jsem měla 6. června 1949. Obžalobu jsem dostala až dva dny před soudem. Když jsem ji chtěla dát mámě, moje vlastní advokátka přiskočila a vyrvala mi ji z ruky, že ji nesmím mít. Byla mi přisouzena ex offo, ale vyžadovala na našich, aby jí něco zaplatili. Paní doktorka Turečková měla manžela, kterej byl předsedou v advokátní komoře, a měla výsadní právo, že i jako ex offo může žádat peníze. Moji rodiče jí něco zaplatili, ale pak se vzepřeli. Vůbec mě neobhajovala. Přišla k soudu, měla blond vlasy, bleděmodré šaty, přišla tam prostě za hvězdu. Mě vůbec nepřipravila na to, jak se mám u soudu chovat. Jenom mi řekla, že ten účes, který jsem měla na hlavě, bych neměla mít, protože by to pány porotce mohlo popudit. Pak se mě ještě zeptala, jaké budu mít u soudu šaty. To bylo všechno, co mi k průběhu soudu řekla. Když se mě pak zeptali, jestli se cítím vinna, nebo nevinna, tak jsem nevěděla, co mám říct. Nakonec jsem řekla, že se cítím částečně vinna. Tenkrát jsem počítala, že dostanu 20 let. Když jsem nakonec dostala 13, tak jsem byla docela šťastná. Dvanáct let jsem si nakonec odseděla. Já se ale nedivím, protože já bych takový ženský ani milost nedala. Dneska mi to je k smíchu, ale tenkrát jsem s nima vopravdu bojovala. A jedna moje přítelkyně vždycky říkala: „Prosím tebe, nedívej se na ně tak, nebo nás nikdy nepustěj domů!"
Myslela jste, že to odsedíte, nebo jste věřila, že to praskne?
Nikdo tenkrát nevěřil, že to odsedíme. Dokonce jednou v Litoměřicích přišel prokurátor a jednu po druhý si volal k sobě. Ptal se nás, kdy půjdeme domů. My jsme mu k jeho lítosti všechny řekly, že nevíme. Žádná z nás nevěděla, jestli si to odsedí celé. Mohla třeba na druhý den zemřít.
Byla jste někdy na samovazbě?
Na samovazbě jsem byla až v soudní vazbě kvůli tomu, že jsem tenkrát napsala domů takový pohrdavý dopis o kriminále. Za ten dopis jsem dostala měsíc korekce a z toho jednou nebo dvakrát za tejden temnici, hladovku a spát na zemi. Když jsem měla normální den, tak mi tam dali vodu na umytí a smeták, abych zametla. Večer mi tam dali slamník a jednu deku. Jednou mi tam dali kbelík s vodou, abych umyla podlahu. Moc se mi nechtělo, ale nakonec jsem to zvládla. Odpoledne se měnila služba a nový čůzák přišel a nadával, že jsem tu podlahu umyla špatně. To bylo pochopitelné, protože jsem tomu moc nedala. Trochu jsem se zamyslela a když mi dali znovu kbelík s vodou, tak jsem to celé namočila. On přišel ve čtyry hodiny a podlaha byla stále mokrá, žádní kocouři na ní vidět nebyli. Zalapal jenom po dechu a odešel. Bylo to sice hrozné, spát na mokré podlaze, ale já jsem to riskla. Těšilo mě už jenom to potěšení, že jsem mu vzala vítr z plachet.
Zajímavé bylo, že všechny čůzáky vždycky rozčilovalo, když jsem si zpívala. Ale pamatuju si, že jednou, když jsme byly v Želiezovcích, kde jsme těžce pracovaly, jsme po práci měly ještě složit fůru nějaké řepy. Po několika letech mi napsala jedna kamarádka, že si doteď pamatuje, jak jsem si tenkrát začala zpívat. Říkala, že nebýt toho, tak by to nebyla vydržela.
Co následovalo po soudu?
Po soudu jsem jela do Litoměřic, kde jsem byla devět měsíců. V Litoměřicích[4] jsme si taky užily, protože jsme tam jely se strachem. S náma jela Vlasta Charvátová[5], která v Litoměřicích s nějakou partou postřelila jednoho čůzáka. Chtěli tam osvobodit nějaký politický vězně. Vlasta zůstala na vrátnici, a najednou tam přišel ten člověk a ona po něm střelila. Naštěstí ho střelila do ramene. Vlasta se mu šla nakonec omluvit. Byl to jinak slušnej člověk a odpustil jí to. Dávali nám tam různý práce, ale byli víceméně neúspěšný. Dali nám třeba drát peří. Holky by se do toho hned pustily, ale já jsem jim říkala: „Holky, vy jste se zbláznily, ne? V životě jsem nikdy neviděla, jak se dere peří." Tak toho všechny nechaly a pokud drhly, tak si udělaly labutěnky na bačkory, vycpaly si polštářky a podobně. A když přišla odpoledne čůza, tak jsem vzala jedno peří a řekla jsem: „A teď mi řekněte, co mám s tím peřím udělat?" Ona ho vzala a strhla z jedný strany, z druhý strany, potom mi dala do jedný ruky peří, do druhý ruky brko. Holky se mohly vzádu uválet smíchy. Po devíti měsících jsem jela do Znojma. To bylo taky kouzelný, protože nás dali do antona[6], kterému nedržely dveře. A my jsme asi dvakrát vždycky zabouchaly na dveře na řidiče a čůzáka. Dvakrát to šel zavřít a po třetí řekl, že si je musíme držet. Takže jsme si držely dveře až do Znojma[7].
To vás nenapadlo, že byste utekla?
Ne, protože když máte doma rodiče, přemýšlíte, že byste jim tím vůbec nepomohla. Musela jsem to nechat všechno stranou, prostě to nešlo. Ale představte si, že ve Znojmě jsme zažily další legraci. Byla tam vrchní nějaká Márinka a četla nás podle seznamu. Jedna holka se jmenovala Ordová-Cvetkovičová. Mirka se vždycky hlásila na toto jméno dvakrát. Pak nás ale vrchní chtěla převléct do erárního, spočítala nás a nesedělo jí to. Bylo nás deset a ona měla na seznamu 11 jmen. A za boha na to nemohla přijít. Říkaly jsme: „Mirko, tak jí to řekni, že máš dvě jména." Jenomže ona zas měla takový smysl pro humor a hlásila se na obě. Nakonec jsme ji přiměly, aby to řekla. Tenkrát jsme se pobavily. V kriminále byly někdy momenty, kdy člověku bylo do smíchu, a někdy to bylo zase na druhý straně dost těžký. Takže v Litoměřicích a ve Znojmě jsem měla pevnou věznici. Nikam jsem nechodila pracovat a byla jsem jenom v kriminále. Pak jsem jela do Český Lípy[8]. V Český Lípě to bylo slušný, protože velitel věznice byl celkem lidský člověk. Z ní jsem jela do Liberce, kde jsem byla pár dní, a z této věznice nás potom rozházeli na různý komanda a já jsem se dostala do tý Chrastavy, jak jsem vám vyprávěla. Měly jsme tam strašně špatný jídlo, protože jedna velitelka šetřila a stále nám říkala, že to budeme mít na Vánoce, a proto nám dávala pořád ovar. Já ovar nesním, i kdybych stála pod šibenicí. To radši řeknu katovi: „Prosím vás, už mě pověste, ten ovar ať sní pes." Zkoušela jsem to teplý, studený, osolený, s hořčicí, ale prostě jak já vidím ovar, tak se mi zvedne žaludek. Potom se ukázalo, že zdefraudovala všechno, a my jsme na Vánoce neměly nic. V kriminále oni sami kradli. Měla jsem takovou fialovou rtěnku a když jsem byla v Litoměřicích, měla jedna čůza stejnou barvu rtěnky, jako jsem měla já. Pak mi samozřejmě nedali ani kabelku, prostě nic, a tak jsem se dozvěděla, že mi ji ukradla. Z tohoto komanda jsem už jela do Pardubic. Tenkrát Pardubice začínaly a měl to být lágr pro ty nejvyšší tresty. Ze začátku tam byly jenom politický. Byly tam švadlárny a prádelna, chodilo se i pracovat do zahrady. To ještě jakžtakž šlo, přesto buzerace tam byla taky pěkná. Tam jsem byla asi dva roky. Pak jsem jela do Želiezovců[9].
O Želiezovcích píše i Dagmar Šimková[10], mohla byste mi o nich také něco říct?
Když mně jednou líčila Dagmar Kočová, která už v Želiezovcích byla, tak jsem si to vůbec neuměla představit. Ale fakt je ten, že tam byly strašlivý lány. To jste viděla vzádu nějakou vesničku a myslela jste si, že je to pár kroků, a šla jste tam třeba půl dne. To bylo hrozný, zvlášť pro mě, která se nikdy nesnažila vynikat nějakou rychlostí. Holky byly vždycky už dávno na konci a já jsem se plahočila ještě někde v prostředku. Nakonec to dopadlo tak, že jsem si tam namohla páteř. Od tý doby jsem s tou páteří trpěla snad 20 let. Ze Želiezovců jsem si přivezla pěkný dáreček. Všechny, a bylo nás tam asi nad 300, jsme dostaly žloutenku. Já jsem nakonec z toho vyšla celkem dobře, ale byly holky, které mají do dneška problémy. Se žloutenkou jsem samozřejmě začala zase já. Tenkrát se chodilo na kukuřici. Mě bolelo na pravým boku u žlučníku a měla jsem zvýšenou teplotu. Proto jsem se rozhodla, že pracovat nepůjdu. Doktorka mě už taky měla dost a řekla, abych přinesla moč, aby to zkontrolovala. Pak přilítla, abych se sbalila a šla do karantény, protože jsem to měla na tři křížky. A brzy přicházely další. Žloutenka vypukla v roce 1956, když bylo v Maďarsku povstání. Čůzáci byli celí nesví, protože my jsme byli prakticky na hranicích, tam jste viděla už hory, které byly maďarské. No a oni si říkali, že se to může z Maďarska přenést, a proto měli malou dušičku. A zrovna v tý době jsme dostaly žloutenku. Všecky jsme obsadily celý jeden blok dřevěných baráků.
Kam jste potom šla ze Želiezovců?
Pak jsem jela asi na měsíc do Ruzyně na překlady[11]. To bylo takový trošku zpestření. Tam jsme měly jenom dva nebo tři bachaře a jiní tam nemohli. My, co jsme byly z Prahy, jsme byly nadšené, protože jsme měly návštěvy, mohly jsme dostávat balíčky. Byl tam volnější režim. Nebyly jsme zamknutý na celách, mohly jsme se volně pohybovat, po práci si třeba popovídat. Pracovalo nás tam kolem dvaceti. Muži překládali nějaký tajný věci. My jsme dostaly jenom koncepty, které jsme přepisovaly na rozmnožovací blány. Všechno bylo strašně tajný. Brzy to ale skončilo a musely jsme se vrátit zpátky do Želízů.
Kam vás potom odvezli z Ruzyně?
Z ní nás odvezli zpátky do Želízů, ze kterých mě pak poslali do Bratislavy, kde jsme pletly svetry. V životě jsem na pletení nebyla a nedovedla jsem si představit, že bych měla uplést svetr. Nakonec jsem to nějak udělala a brzy mě z Bratislavy převezli zpátky do Pardubic, odkud mě propustili. Já jsem vlastně tímto způsobem projela celou republiku. K tomu musíte ještě připočítat takové zastávky jako přenocování v Ilavě, protože to nebylo možné na jeden zátah zvládnout. Kriminálů jsem tedy vymetla dost.
Když srovnáte chování dozorce a dozorkyně, byl v tom nějaký rozdíl?
Ani ne, oni byli ze stejného těsta. Mužský jsem prostě nepovažovala za mužský. Byl to pro mě prostě čůzák, a tím to všechno skončilo. V Pardubicích jsem byla jednou v díře[12] a na chodbě byl vodovod, kde jsme se mohly umýt. Čůza mě tam tenkrát pustila a zároveň se tam bavila s nějakým chlapem. On chtěl pořád dovnitř a podívat se na mě. Já jsem si řekla: „To není chlap, to je čůzák." Vysvlékla jsem se a umyla. Prostě ať si trhne nohou. Čůzáci, to nebylo to podstatný. Pro nás byl podstatný Sultán[13], náčelník pardubickýho lágru. Jinak holky si dělaly z čůzáků hodně často legraci.
A jakým způsobem?
Například jednou se rozhodli, že nás přeškolej. Tak nám dělali nějaký přednášky. Holky se vždycky přihlásily a zeptaly se. Například na Masaryka. Von pak musel říct: „Jó, to já nevím, já se na to zeptám a příště vám to řeknu." Příště se tam samozřejmě neobjevil. To víte, kolovaly různé pověsti o tom, jak mluvili. Například zásadně místo staniol říkali stalion. Jednou, když jsem byla v Chrastavě na komandě, nás jeden lákal, abysme podepsaly socialistický závazek[14], aby nás pustili dřív domů. Až domluvil, tak jsme se s Bohuškou přihlásily a řekly jsme: „Pane veliteli, my to nemůžeme podepsat. My jsme u soudu zbavený všech občanských práv. Náš podpis nemá přece žádný smysl." A rozbily jsme mu to.
Byly například kriminální vězeňkyně víc náchylnější k převýchově nebo k podpisu různých pracovních závazků?
Některý určitě. Myslím si, že některý ženy, který měly doma děti, byly náchylnější. Jedna moje přítelkyně, se kterou se dodnes kamarádím, a pořád jí to vyčítám, spolupráci podepsala. Chtěla se prostě dostat domů, protože měla doma nemocné rodiče a syn na vojně dostal velmi vážnou infekci žloutenky. Ona věděla, že jim z kriminálu nepomůže. Dodnes s tím má problémy, protože nikdo se neptá, proč to podepsala.
Jak jste prožívala návštěvy svých příbuzných a známých a jak dlouho trvaly?
Návštěvy byly kapitola sama o sobě, protože to vždycky záleželo na čůzákovi, který byl přítomen na návštěvě. Mně se třeba stalo, že jednou za mnou přijel táta do Litoměřic, přivítali jsme se a já se zeptala na mámu a on zavelel konec návštěvy. Když byl někdo mstivej, tak vám ani tu návštěvu nedopřál. Nebo v Pardubicích jste jeden čas nemohla dostat v balíčku ořechy a bonbony, a proto to z toho balíčku vyndali a ukradli. Vždy záleželo, jakou měli náladu, jak se vyspali, na tom všem jsme byly prostě závislé. Na návštěvu jsme se vždycky těšily, ale když potom odjeli, tak jsme byly smutné, protože jste věděla, že máte zase dlouhou dobu před sebou, než je zase uvidíte. Někdy jsem si říkala, že lidé, kteří jezdili na návštěvu, to měli horší. Před věznicema se museli doprošovat, protože s nimi taky pořádně mávali, obávali se, jestli přijde balíček nebo jak bude dlouho trvat návštěva a podobně.
Jak často jste měla návštěvy?
Návštěvy měly být podle vězeňského řádu jednou za měsíc, ale pokud jste něco provedla, tak vám ji mohli zarazit nebo zkrátit. Když jsme byly na komandě, tak byly návštěvy volnější, mohl se předat někdy i balíček. Na Pankráci se balíček pořádně prohlížel. Nakonec, když si vezmete, že když vám dávali ze začátku vězení balíček, tak si to museli odtrhnout sami od pusy, protože byl ještě stále lístkový systém. Proto jsme o ty balíčky ani moc nestály.
Ve které věznici panoval největší hlad?
Největší hlad jsem měla ve věznici v Bartolomějské, protože tam měli cínové hrnce, a když vám tam dali po ránu černou bryndu, tak to bylo cítit včerejším gulášem, a když v poledne něco jiného, tak to zase bylo cítit tou černou bryndou, které říkali vznešeně káva. Na Pankráci jsem se zase srovnala. V poledne jsme o víkendu dostávaly vajíčko a chleba na večeři, ale moc se s náma nepárali. Jinak, když jsme chodily pracovat například na tiskárnu, tak jsme dostávaly jednoho buřta a žemli. Ale nikde jinde nám nic na přilepšenou nedávali.
Jak vypadalo ústavní oblečení?
To bylo jako co dům dal. V Litoměřicích třeba trvalo 14 dní, než nás převlíkli do ústavního oblečení. Dali nám nakonec hadry po německých vojácích. My jsme tomu daly ještě ránu a roztrhaly jsme to, kde se dalo, a 1. máje jsme s tím vyrukovaly na vycházku. Pak nám dali nějaké lepší šaty. Zimní oblečení bylo z takové chlupaté látky a letní jsme měly proužkované a říkalo se tomu cvilink. Byla jsem ráda, že jsme dostávaly oblečení, protože by mi ho naši neustále nemohli obstarávat.
Daly se půjčovat knihy?
Ano, daly se půjčovat. Na Pankráci bylo napsáno: „Kdo poškodí, zaplatí a bude přísně potrestán." Měly jsme tam dost obstarožní knihy, v Pardubicích už to bylo lepší. Na druhou stranu když přišla nějaká lepší kniha, kterou chtěly všechny, tak jste musela čekat, než ji někdo přeslabikoval. Mohla jste si půjčit asi tři knihy na měsíc.
Spousta žen vzpomíná na vězeňskou univerzitu, byla tam univerzitní profesorka Růžena Vacková[15], která přednášela o archeologii a filozofii. Pamatujete si na tyto přednášky taky?
Já jsem jednu dobu k Růžence chodila taky. Pak jsem to ale přerušila, protože jsem asi jela do Želízů, a pak jsem se k tomu nevrátila. Pro mnohé ženy to bylo, podle mého názoru, dobré, protože se mohly dozvědět něco novýho. Ale Růženka byla dost zaměřená na katolictví a já jsem chtěla něco širšího. Myslím, že to probíhalo v neděli.
Vznikaly mezi vámi konflikty?
Taky bývaly. I když jste v Pardubicích měla takový rozptyl, mohla jste například na dvůr, přesto jste se neubránila, abyste byla s někým na cele, s kým se neshodnete. Například tam byla jedna Slovenka, která byla velmi protivná. Já ji na druhou stranu chápu, protože jí to vězení lezlo na nervy. Ale přesto ji to neopravňuje, aby ostatním kazila život. Nejhorší byly sestry, které se vždycky hádaly. Taky jsem nebyla samozřejmě vždycky příjemná, ale snažila jsem se. Konflikty vznikaly z maličkostí. Kvůli politice ale nikdy konflikty nevznikaly, protože tam se politika rozpadla. Byly tam holky ze všech politických a z různých náboženských stran. Vždycky se mohlo stát, že jste něco řekla a někoho urazila. Spíš bych řekla, že to byla ponorková nemoc.
Vzpomenete si na hladovku v Pardubicích v roce 1955?
Já jsem se toho tenkrát zúčastnila, ale nebyla jsem žádný iniciátor, ale přesto mě strčili do díry. Tam jsem chtěla v hladovce pokračovat, ale to mi pak řekli, že se nějak domluvili a že hladovka skončila. Myslím si, že to vzniklo kvůli vložkám, protože některé holky na tom byly katastrofálně. Nevím, jestli chtěly zvýšit příděl, nebo chtěly, aby měly možnost si je kupovat za svý peníze. To už si vážně nepamatuju.
Jaká byla hygiena ve věznicích? Jak často jste se například mohly umývat?
V Pardubicích to bylo celkem dobrý. Na každém patře byla velká umývárna s plechovým korytem. Tam se mohlo umývat tak deset děvčat najednou. V Želiezovcích byly francouzský záchody, byly tam myši a krysy. V Želiezovcích byl středověk. Terezka Procházková vždycky říkala: „Já když vidím myš na dvoře, tak si říkám – Jé, vrabeček. A když vidím krysu – Hele, holoubek." A takhle se utěšovala, aby se nebála. Ale to víte, když přijdete na záchod, na kterém na vás kouká krysa, tak to žádná legrace nebyla.
Některé holky se ale snažily hygienu udržet. Přišly z pole a všechno naložily do žlabu do vody, opraly, pověsily a ráno šly do práce zase čistý. Snažily jsme se mýt a koupat. V Pardubicích to bylo civilizovanější. Tam jsme chodily do sprch s teplou vodou jednou týdně.
Jak vás propustili?
Byla jsem propuštěná na amnestii. Původně jsem měla jít domů už 9. května, ale protože tam jedna čůza potřebovala pomoct něco vyžehlit, tak jsem byla propuštěná až 10. května. Dostala jsem asi 375 korun jako výdělek za 12 let, měla jsem vypůjčenou blůzu a sukni. Všechno ostatní, co jsem měla, mi ukradli. Ukradli mi učebnici angličtiny a šaty. V Pardubicích nám koupili jízdenky na vlak a jely jsme domů.
Měla jste pak problémy se sháněním práce?
Já vám musím říct, že jsem měla velké štěstí, že se o mě vždycky postaraly naše holky. Po propuštění jsem šla na pracák, abych tam dala své doklady, a pak jsem bloumala po ulicích a potkala jsem jednu přítelkyni, která se mě zeptala na to, co dělám. Tenkrát jsem opravdu nevěděla, co mám dělat. Ona mi řekla, že právě jde do žižkovskýho velkoskladu, že prý tam shánějí lidi. Šly jsme tam spolu a vzali nás obě. Tahala jsem tam palety, ve kterých bylo osm metráků čokolády, i když jsem byla těhotná. Po porodu jsem se k tomu nevrátila. Po třech letech jsem pak sháněla práci, ale byla jsem tak prostoduchá, že jsem vždycky řekla, že jsem byla zavřená. Samozřejmě, že mě potom nevzali. Pak mě jednou v tramvaji oslovila další kamarádka a zeptala se mě: „Co děláš?" Odpověděla jsem, že nic. „A nechtěla bys jít k nám, já jdu od toho." Byla v Mototechně skladnicí, ale jenom papírově. Tam jsem dostala dotazník, ve kterém se mě ptali na to, co jsem kde dělala. Tenkrát jsem tam napsala, že jsem šila nějaký šaty pro nějaký neexistující podnik v Hradci Králové. A to bylo dobře. Ale kdybych jim napsala, že jsem byla v kriminále, tak by to bylo špatně. Nakonec to všichni věděli, ale to nevadilo. Byla jsem tam až do té doby, co postavili ve Stodůlkách novou velkou Mototechnu. Do Stodůlek z Karlína se mi nechtělo jezdit. Tak jsem se zase loudala po ulicích, potkala jsem přítelkyni a ona říká: „Co děláš?" „Nic, hledám práci." Ať prý jdu k jejímu mužovi za hospodářku a tam jsem dělala do důchodu. Vždycky mi holky takhle pomohly.
Jak se k vám po návratu chovali bývalí kamarádi?
Moje dvě nejlepší přítelkyně, které mě i jednou navštívily, mi zůstaly. A s těma ostatníma jsem se nikdy nesnažila navázat nějaký kontakt. Neměla jsem si s těma lidma co říct a neměla jsem ani chuť se s nima stýkat. Byla jsem jako v úplně jiném světě. Mohla jsem mluvit jenom s lidma, kteří byli zavření stejně jako já. Bylo jedno, jestli to byl muž nebo žena.
Nakonec jsem si vzala za muže taky bývalýho mukla, seděl jedenáct let. Ten měl takovou spoustu kamarádů a stejně tak já. Já jsem psávala na Velikonoce, na Vánoce takový kvanta pohlednic, že to nebylo možný. A když jsme byli na chatě, tak jsme neměli jedinou volnou sobotu a neděli, protože to k nám vždycky přijel někdo na návštěvu.
Jak jste vnímala rok 1968?
To jsem byla s klukem na chatě a přišla tchýně, že přišli Rusáci. Týden předtím přijeli známí z Vídně a říkali, že nás budou Rusové okupovat. Já jsem se tenkrát dopálila a říkala jsem: „Pokud nás budou Rusové okupovat, tak budou okupovat i vás. Jen si vzpomeňte, jak to bylo za Hitlera." A von se tenkrát strašně rozčiloval. Zkrátka oni to ve Vídni věděli daleko dřív než my. My máme chatu v úžlabině Sázavy, kudy jely tanky a dělaly strašný hluk. My jsme se dívali, co se to děje. Prostě bych to nebyla nikdy připustila. Vždycky jsem si myslela, že to není možný. A když jsem pak viděla následky, jak stříleli na Vinohradský třídě, tak ať mi nikdo netvrdí, že to jsou bratři.
Měla jste po 21. srpnu, po okupaci vojsk Varšavské smlouvy, nějaké problémy například v práci?
Ne, já jsem si totiž stanovila jednu zásadu, a to, že to nikdy nezapřu. Ale taky o tom nikdy nezačnu mluvit. Tuhle zásadu jsem bohužel musela jednou porušit. Byla jsem jednou se synem na chatě a vedle sousedi měli holčičku, která chodila do mateřské školy. A zeptala se: „Paní Stuchlíková, vy jste byla zavřená?" A to jsem tenkrát poprvé zapřela, protože jsem si říkala, že to dítě to nemusí vůbec vědět. Ale především jsem měla vztek na rodiče, protože by si měli před dětmi dávat pozor. A taky jsem nechtěla kvůli klukovi, aby z toho neměl problémy. O tátovi to věděl, protože znal jeho kamarády. My jsme si to vyříkali teprve v roce 1989.
Jak vzpomínáte na rok 1989?
Já jsem tenkrát nebyla v Praze, a proto jsem o tom moc nevěděla. Teprve až se začala tvořit konfederace[16], tak jsem jela poprvé do Prahy. Tenkrát jsem se tomu nemohla věnovat, protože můj muž byl velmi nemocný.
Máte nějaké zdravotní problémy po kriminálu?
V Želiezovcích jsem si po týdnu pohmoždila páteř. S tím jsem měla pak problémy ještě dalších 20 let. Ostatní děvčata měly problémy, které jim vznikly po žloutence, o které jsem vám už vyprávěla.
Kdy jste byla rehabilitována?
O rehabilitaci jsem se pokoušela už v roce 1968. Měla jsem soudkyni Bohdanu Smolíkovou, asi tak nějak se jmenovala. Ona ve svý řeči ze mě udělala vražedkyni, protože jsem měla jednoho komplice, který byl odsouzený na rok. Skoro vůbec jsem ho neznala, ale během těch 12 let, co jsem byla zavřená, zemřel. A ona řekla, že za jeho smrt můžu. Rehabilitace skončila fiaskem. Pak jsem byla rehabilitovaná po roce 1989 bez větších problémů.
Dokázala byste jim ta všechna příkoří odpustit?
Víte, mně nejvíc vadilo to, že žiju za mřížema. Když si někdo stěžuje, jak jsme se tam měli špatně, to bych jim všechno odpustila. Ale i kdyby ty mříže byly ze zlata, tak mně nemůžou nikdy nahradit svobodu. Největší smysl má pro mě svoboda.
Co vám pomáhalo přežít ty roky v kriminálu?
Myslím si, že to byla zlost. Nejsem člověk, který by naříkal, ale pokud se mi stane nějaká nespravedlnost, tak mám obrovskou zlost. Nakonec i v kriminále je život, máte tam zábavu, ale dějou se tam i hrůzné věci. Všechno jsme musely přežít. Ale nezapomeňte ještě tohle zmínit, a to, že je nás asi dvacet, který jsme byly zavřený, naši manželé byli zavřený, a my po nich nemáme důchod a nedostaneme ho.
Děkuji za rozhovor.
[1] Čůzák – dozorce.
[2] Pracovní útvar pro ženy Varnsdorf na Liberecku. V roce 1953 byl zrušen. Ženy zde pracovaly pro podnik Elite.
[3] Pracovní útvar pro ženy Chrastava na Liberecku, kde ženy pracovaly pro bavlnářský podnik Frýba.
[4] V době věznění D. Stuchlíkové byla v Litoměřicích věznice krajského soudu, která měla maximální kapacitu 460 osob. Od roku 1950 se zde nacházelo zvláštní oddělení StB.
[5] Vlasta Charvátová se narodila 19. 10. 1925, studovala na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Po studiu se živila jako překladatelka. Pokusila se svobodit politické vězně z litoměřické věznice pod vedením Vratislava Polesného. Při akci však nešťastnou náhodou postřelila jednoho dozorce. Dne 17. května 1949 byla Vlasta Charvátová v časných ranních hodinách zatčena Státní bezpečností. Zažila velmi brutální výslechy, při kterých potratila. Její muž byl odsouzen k trestu smrti, Vlasta Charvátová byla odsouzena k doživotí. Na svobodu byla propuštěna 18. 12. 1963.
[6] Anton – uzavřený policejní vůz pro převoz zadržených osob.
[7] Ve Znojmě se nacházelo několik vězeňských zařízení, 1919–1952 okresní soudní věznice, která měla v roce 1949 kapacitu 250 osob. Tato věznice byla od tohoto roku přeměněna na trestní ústav pro ženy a byla roku 1956 zrušena. Dále se zde nacházel trestní ústav a velitelství oddílu StB. Paní Stuchlíková byla s největší pravděpodobností převezena do okresní soudní věznice.
[8] Věznice v České Lípě sloužila v letech 1897–1952 jako okresní soudní věznice s kapacitou do 250 osob. Byla zrušena roku 1955.
[9] Želiezovce byla ženská věznice nacházejíci se na Slovensku. Ženy byly nuceny pracovat v zemědělství ve vyčerpávajících podmínkách. Více o podmínkách v této věznici viz rozhovor s K. Moravečkovou.
[10] Dagmar Šimková (1929–1995). Dcera bankéře Jaroslava Šimka. Ve školním roce 1948/1949 se zapsala na pražskou filozofickou fakultu a zvolila si dějiny umění a anglistiku, avšak pro svůj „buržoazní" původ musela vysokoškolská studia opustit. Po Písku roznášela a rozmnožovala protikomunistické letáky, za což byla odsouzena k patnácti letům vězení. Její matka byla odsouzena k jedenácti letům odnětí svobody a veškerý majetek jim byl zabaven. V roce 1955 byla poslána do věznice Želiezovce, odkud se neúspěšně pokusila o útěk. Z vězení byla propuštěna až v roce 1966. V roce 1968 emigrovala do Austrálie. Své vzpomínky na věznění popsala v knize ŠIMKOVÁ, Dagmar. Byly jsme tam taky. Praha: Karavana, 2007.
[11] D. Stuchlíková chvíli pracovala v Technickém ústavu na Ruzyni. Podrobněji o práci v tomto ústavu viz rozhovor s V. Jakubovou.
[12] V korekci.
[13] Vlastním jménem Bohumil Mikovec (1919). V roce 1950 vstoupil do Sboru vězeňské stráže. Náčelníkem uzavřeného útvaru nápravných zařízení Pardubice se stal 1. prosince 1952. Ze služeb ministerstva vnitra byl úředně uvolněn k 31. březnu 1955. Hlavním důvodem byl intimní poměr, který udržoval s vězeňkyní-lékařkou Janou Hánovou, se kterou se po svém propuštění oženil.
[14] V rámci socialistického závazku se vězni například zavázali k tomu, že budou pracovat nadprůměr nebo o nedělích i svátcích. Dostávali za to různá zvýhodnění, například mohli psát více dopisů, dostávat více balíčků. Bylo jim také slibováno, že budou puštěni dřív domů.
[15] Růžena Vacková (1901–1982). Profesorka klasické archeologie, estetička teatrologie a historička umění. V roce 1947 byla jmenována mimořádnou profesorkou na Univerzitě Karlově. V únoru 1948 se jako jediná z profesorského sboru Univerzity Karlovy účastnila protikomunistické demonstrace studentů pochodem na Hrad, v zimním semestru roku 1950/1951 už nesměla přednášet. 22. února 1952 byla zatčena a odsouzena k trestu 22 let odnětí svobody. Propuštěna byla až na jaře roku 1967, v létě 1969 plně rehabilitována, v roce 1971 opět derehabilitována. V lednu 1977 byla mezi prvními, kteří podepsali Chartu 77. Dne 28. října 1992 jí byl posmrtně udělen Řád Tomáše Garrigua Masaryka.
[16] Konfederace politických vězňů České republiky je dobrovolná organizace, která sdružuje bývalé politické vězně komunistického režimu někdejšího Československa.
