Gustav (Augustin) Bubník se narodil 21. listopadu 1928 v Praze. Vyučil se řezníkem, i když jeho pravou životní vášní byl lední hokej. Věnoval se mu od útlého věku. Jako bývalý československý hokejový reprezentant, držitel stříbrné medaile ze ZOH 1948 a mistr světa z roku 1949, byl v roce 1950 odsouzen na 14 let ve vojenském procesu Ing. Modrý a spol. Prošel vyšetřovací vazbou ve smutně proslulém Domečku v Praze na Hradčanech. Byl vězněn v Plzni na Borech, v jáchymovských i příbramských trestaneckých pracovních táborech, na Pankráci i v Ruzyni. V roce 1955 byl omilostněn, ale do reprezentace ani do nejvyšší hokejové soutěže se už vrátit nesměl. V letech 1998–2002 byl poslancem dolní komory Parlamentu ČR.

Josef Celba ml. se narodil 21. listopadu 1926, na svém rodném statku v Bražci u Náchoda, do početné zemědělské rodiny. Pokračoval ve šlépějích svého otce a vystudoval zemědělskou školu. Poprvé byl zatčen během výkonu povinné vojenské služby a byl odsouzen na 4 měsíce žaláře za samostudium anglického jazyka. Část trestu si odpykal v neblaze proslulém Domečku v Kapucínské ulici na Hradčanech...

René Dlouhý se narodil 6. února 1934 v Praze. Ve svých deseti letech odešel k tetě se strýcem do Nového Města nad Metují, kde spolu se svou ženou žije dodnes. V letech 1949 – 1951 se svými vrstevníky organizoval skupinu, která si dala za úkol protestovat proti rodící se totalitní diktatuře. Vedle jiných činností a plánů rozšířili několik vydání letáků, vyzívající občany proti zemědělské politice komunistů. Letáky se díky udání jednoho z tehdejších kamarádů dostali do rukou StB.

Brigádní generál Antonín Husník se narodil 17. listopadu 1921 v Plzni. Již v raném věku měl silné vlastenecké cítění a chtěl vstoupit do československé armády. Po nacistické okupaci se v roce 1940 pokusil o přechod hranice protektorátu. Měl namířeno na západ, do francouzských legií. Bylo mu 19 let. Na slovensko-maďarské hranici byl zadržen a 3,5 roku vězněn v nacistických věznicích. Po válce se stal elitním výsadkářem se silnou protikomunistickou orientací, za což byl náležitě „odměněn". V roce 1950 byl odsouzen na 13 let. Absolvoval výslechy v neslavně proslulém Domečku, v jáchymovských táborech řídil tajnou motákovou komunikaci s rodinami a blízkými odsouzených. V roce 1958 byl propuštěn z vězení. Jeho dceři bylo osm let.

Za špionáž a velezradu byl Státním soudem v Brně odsouzen k šestnácti letům odnětí svobody, později byl trest změněn na dvacet let. Za pokus o útěk z věznice Ilava byl trest zvýšen o 12 let. Během veznění poznal věznice: Brno-Cejl, Plzeň-Bory, Ilava, Valdice, Leopoldov a pracovní útvar Bytíz.

Když se Zdeněk Kovařík narodil 24. února 1931 v Hradci Králové, měl tři sourozence a jeho otec pracoval jako řidič autobusu. Patří mezi nejmladší pamětníky komunistické politické perzekuce. Když byl v roce 1950 zatčen, bylo mu osmnáct let a studoval v Pardubicích průmyslovku. Byl aktivním skautem a od mladého věku inklinoval k národním socialistům. Se skautskou skupinou tiskl a roznášel protikomunistické letáky a poničil městskou pobočku KSČ. V procesu s junáckou skupinou nazvanou „JU1" byl obviněn z velezrady a špionáže a odsouzen k 9 letům vězení. V jáchymovských dolech pomáhal Antonínu Husníkovi řídit tajnou písemnou komunikaci s vnějším světem a pracoval na třídírně uranové rudy. Po pěti letech věznění byl propuštěn na svobodu.

Bohumil Kulišan se narodil 26. září 1929. V září 1949 utekl do Rakouska, kde ho však policista předal Rusům, kteří ho předali československé StB. Následně byl zařazen do většího procesu s „protistátní skupinou" a odsouzen na 14 let za velezradu. Byl vězněn ve věznici Pankrác, Plzeň-Bory a v uranových táborech v Jáchymově. Pracoval mimo jiné v drtírně uranové rudy v tzv. „Věži smrti". Propuštěn byl v roce 1955. Po propuštění byl povolán na vojnu k PTP.

Jozef Kycka se narodil na 23. února 1928 na Slovensku. Jeho otec emigroval ve 30. letech za prací do USA, matce s bratrem se za ním už nepodařilo vycestovat, a tak prožili druhou světovou válku doma na jižním Slovensku. Od roku 1948 pracoval v uranových dolech na Jáchymovsku a Slavkovsku. Jelikož se po nástupu KSČ k moci několikrát sešel s kamarádem z dětství, později zatčeným agentem-chodcem, byl v roce 1952 zatčen. Mladý otec 1,5ročního syna byl odsouzen k 18 letům těžkého žaláře, 10 letům ztráty občanských práv a zabavení veškerého majetku. Fáral mj. ve stejných dolech, kde před uvězněním pracoval jako civilní zaměstnanec. Byl propuštěn v roce 1960 na amnestii. Zemřel v roce 2008.

Václav Kyncl byl už v mládí aktivním sokolem a všestranným sportovcem. Je pamětníkem květnového povstání v Holicích roku 1945. Po smrti prezidenta Beneše zaslal jeho bratr rodině poštou leták, obviňující z jeho smrti komunistickou stranu. Leták se dostal do nepravých rukou a kromě pana Kyncla byli zatčeni i jeho matka (2 roky), bratr (6 let) a kamarád. Václav Kyncl byl odsouzen na šest měsíců vězení (vězněn byl v Chrudimi), v den propuštění byl poslán na několik měsíců do nápravně výchovného tábora v Pardubicích a po propuštění dostal povolávací rozkaz k Pomocným technickým praporům, ve kterých byl nucen sloužit celkem 28 měsíců. Z PTP byl propuštěn v únoru 1953.

Pavel Levý se narodil 21. května 1933. Jeho otec měl v Pardubicích obchod s jízdními koly. V polovině 50. let studoval na vysoké škole chemicko-technologické a v roce 1956 se zde podílel na studentském majálesu. Ve stejném roce byl zatčen a odsouzen ke dvěma letům vězení za to, že na akademické půdě odmítl veřejně podpořit násilné potlačení povstání v Maďarsku. Byl vězněn zejména v lágru Bytíz na Příbramsku. Během krátkého zmírnění poměrů koncem 60. let mu bylo umožněno dálkově dokončit vysokou školu a byl rehabilitován. Za normalizace však byla jeho rehabilitace zrušena a musel se vrátit k dělnickým povoláním. Po roce 1989 pomáhal s rehabilitací mnoha dalším politickým vězňům.

Jiří Málek se narodil 21. srpna 1930 v Praze. Po válce působil jako aktivní člen Národně socialistické mládeže. Po únoru 1948 se podílel na ilegální zpravodajské činnosti pro skupinu Barrandov, která byla napojena na exilové vedení Národně socialistické strany. 30. dubna 1952 byl zatčen Státní bezpečností, odsouzen na 11 let a byl poslán na Ústřední tábor do Jáchymova, později na tábor Nikolaj a Rovnost. V roce 1960 byl po amnestii podmínečně propuštěn, ale na jaře 1962 byl opět zatčen a jako „recidivista“ poslán do věznice Leopoldov. Definitivně byl propuštěn v roce 1965. Po propuštění se mu podařilo dostudovat Filozofickou fakultu v Praze, kde pracoval jako asistent, později působil ve Výzkumném ústavu geodézie a kartografie. Po roce 1989 pracoval v Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu.

Narodil se 19. prosince 1930 ve Veselí na Moravě. Od roku 1947 pracoval jako praktikant v malé stavební firmě. Po znárodnění této firmy pracoval v Jablonci nad Nisou v bižuterii, později ve firmě Elektropraga. V roce 1949 překročil hranice do Západního Německa, odkud překračoval hranice do Československa jako „agent CIC“. Dne 4. dubna 1950 byl zatčen a odsouzen k dvanáctiletému trestu odnětí svobody. Za nenahlášení přípravy o útěk byl 11. října 1950 odsouzen na dalších 20 let. Během svého vězeňského života poznal věznice na Pankráci, v Plzni na Borech, prošel jáchymovskými tábory Mariánská, L, Barbora – Vršek, Nikolaj a 8 let strávil ve věznici v Leopoldově. Propuštěn byl na amnestii 9. května 1962. Po návratu do civilního života pracoval pro Dopravní podnik ve Zlíně, v ZPS Zlín a v Pardubicích. V roce 1968 byl jedním ze zakladatelů K231, ve kterém se stal předsedou dokumentační komise. V roce 1968 emigroval do Rakouska.

Plukovník Rudolf Macek se narodil 13. května 1925 v Náchodě do rodiny bývalého příslušníka československých legií v Rusku. Po druhé světové válce šel ve šlépějích svého otce a roku 1947 absolvoval vysněnou vojenskou akademii v Hranicích na Moravě. Během Vítězného února 1948 byl odstraněn od útvaru na čtyřtýdenní kurz ve Špindlerově mlýně. Po návratu zorganizoval odbojovou skupinu, která se připravovala na možný konflikt Východu se Západem. Její vojenská část byla prozrazena a pět členů bylo postupně pozatýkáno. Rudolf Macek byl zatčen 17. ledna 1950 v Novém Městě nad Váhom ve věku 25 let.

Jan Pospíšil se narodil 13. srpna 1916 v Brně jako druhorozený syn středoškolského profesora. Maturoval ve 30. letech a v roce 1939 nestihl promovat na právnické fakultě v Brně, neboť němečtí okupanti uzavřeli české vysoké školy. Jeho bratra věznili nacisté za účast v odboji, krátce po propuštění zemřel. Po válce nastoupil do Úřadu vlády a později jako osobní tajemník ministra školství Jaroslava Stránského. 24. února 1948 byl propuštěn ze zaměstnání. Pomáhal organizovat ilegální přechody hranic a v roce 1949 byl zatčen, mučen a tvrdě vyslýchán. Za velezradu a špionáž byl odsouzen na 20 let odnětí svobody. Odpracoval více než 11 let v československých věznicích a jáchymovských pracovních táborech. Během vyšetřování ohluchl na levé ucho, následkem ozáření má nedostatek bílých krvinek. Po roce 1989 se angažoval v Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu. Zemřel v roce 2010.

Dr. Hubert Procházka se narodil 27. prosince 1930 v Brně. Oba rodiče byli lékaři; tatínka však záhy ztratil nešťastnou náhodou. Po gymnáziu nastoupil na začátku 50. let vysokoškolské studium medicíny. Už v roce 1946 vstoupil do Československé strany národně socialistické a aktivně působil v Junáku. Po únoru 1948 se zapojil do tisku a distribuce letáků, pomáhal udržovat písemnou komunikaci mezi pronásledovanými duchovními a obsluhoval rádiové spojení pro agenty CIC. V 21 letech byl zatčen a odsouzen k 11 letům vězení za velezradu a špionáž. Pracoval na třídírně uranu v Jáchymově a v tamější vězeňské nemocnici. Ve vazbě přišel o několik zubů, ohluchl na levé ucho, nakazil se žloutenkou a onemocněl rakovinou kůže. Koncem roku 1958 byl propuštěn na svobodu.

Josef Stejskal se narodil 16. června 1926 v rodině kovářů. Vystudoval obchodní akademii v Chocni. Po druhé světové válce pomáhal ve své obci s obnovou místního Sokola a brzy se dostal do konfliktu s akčním výborem. Pozdější setkání s agentem CIC vyústilo v jeho zatčení a zařazení do protistátní skupiny. V únoru 1952 byl odsouzen k 25 letům vězení s návrhem na trest smrti. Byl vězněn ve věznicích Praha-Pankrác, Valdice-Kartouzy a Leopoldov. Propuštěn byl v květnu 1960 na amnestii. Po roce 1989 byl rehabilitován a v současnosti je předsedou pardubické pobočky Konfederace politických vězňů ČR.

František Šedivý se narodil 2. července 1927. Jeho otec byl italským legionářem v první světové válce. Německé ohrožení ve třicátých letech, protektorát i druhá světová válka Františka Šedivého formovaly jako československého vlastence. Po druhé světové válce aktivně vystupoval proti komunistické zlovůli, podílel se na převádění osob přes hranice a vytvořil skupinu mladých lidí, která navazovala na Národně socialistickou stranu a připravovala se na konfrontaci s komunistickou mocí. Státní bezpečnost proti nim nasadila agenta provokatéra a 8. května 1952 byl František Šedivý zatčen a později odsouzen na čtrnáct let. Byl vězněn na Mírově a pracoval v několika táborech na Jáchymovsku a na Příbramsku. Propuštěn byl až v roce 1964.

Miroslav Šlechta se narodil 2. srpna 1928 do rodiny drobného živnostníka – obuvníka. Ještě před druhou světovou válkou se celá jeho rodina přiklonila k Církvi adventistů sedmého dne. V roce 1951 byl odveden na vojnu, kde však chtěl pokračovat ve svěcení soboty. Když odmítl účast na sobotním cvičení, byl vojenským soudem za odmítnutí vojenské povinnosti odsouzen k 18 měsícům vězení. Převážnou část trestu strávil v uranových dolech na Jáchymovsku. V roce 1953 byl propuštěn a záhy obdržel druhý povolávací rozkaz, tentokrát do Pomocných technických praporů. Ve svěcení soboty pokračoval i v PTP, a byl tedy podruhé odsouzen vojenským soudem, tentokrát na 21 měsíců odnětí svobody. Z druhého trestu byl propuštěn 1. listopadu 1955. Mimo Jáchymova (tábory Bratrství, XII, Nikolaj, šachta Eduard) byl vězněn také v Českých Budějovicích, na Borech v Plzni, v Opavě či Brně. Po propuštění se živil jako kopáč a později jako opravář pneumatik. Špatný kádrový profil poznamenal i život jeho rodiny. Jeh (Pokračování článku)

Narodil se na samém sklonku roku 1923, v domku tesařské ohrady. Stal se stavařem, po otci, se kterým prošel druhým i třetím československým odbojem. Právě otec ho učil dívat se kolem sebe a nazývat věci pravými jmény. V prosinci roku 1950 Františka komunisté odsoudili v procesu s agentem-chodcem Aloisem Suttým (narozen 1. 3. 1924 – popraven 12. 4. 1951) za to, že převáděl lidi přes šumavské kopce do Bavorska, a vyměřili mu osmnáctiletý trest. Šest let strávil v jáchymovských uranových dolech, další čtyři roky na Pankráci. Domů se vrátil 14. dubna roku 1960, asi tři týdny před rozsáhlou amnestií. Ve stavebnictví pracoval až do svých devětašedesáti let. Po pádu režimu spoluzaložil pobočku Konfederace politických vězňů v Klatovech, později se stal jejím předsedou. Je držitelem Řádu TGM III. stupně a ceny Paměti národa, která se uděluje osobnostem, jež měly odvahu postavit se zlu.