Pomocné technické prapory (PTP)

Pomocné technické prapory (PTP)[1] byly útvary Československé armády, které v letech 1950–1954 fungovaly pro internaci a převýchovu tzv. politicky nespolehlivých osob, podléhajících tehdejšímu brannému zákonu. Druhým důvodem jejich vzniku bylo zajištění levné pracovní síly pro vybraná hospodářská odvětví – militarizované hospodářství trpělo značným nedostatkem pracovních sil a odvedenci navíc byli pro armádu zdrojem nemalých příjmů. Díky PTP také mohli být tito vojáci, považovaní za nespolehlivé, izolováni od bojových útvarů, což se armádnímu velení v předvečer očekávané války zdálo být nutným opatřením.[2] PTP tak byly prostředkem perzekuce a pracovní exploatace nepohodlných osob.

Existence pomocných technických praporů byla v rozporu s platným branným zákonem č. 92/1949 Sb., který dovoloval využití vojáků v činné službě k pracovní činnosti jen za mimořádných podmínek a to pouze dočasně. Branci považovaní za politicky nespolehlivé však trávili v PTP celou svou vojenskou službu a často i mnoho měsíců po jejím skončení.[3] Platné zákony navíc dovolovaly klasifikovat vojáky pouze na základě zdravotních kritérií, nikoliv politických, která ale byla v případě tzv. politicky nespolehlivých dokonce upřednostňována.[4]

Pomocnými technickými prapory prošlo podle odhadu historika Jiřího Bílka okolo 60 000 mužů, z nichž okolo 25 000[5] mělo politickou klasifikaci „E".[6] Přesné číslo však dnes již určit nelze například proto, že v jednotkách PTP byly politicky nespolehlivé osoby promíchány se „spolehlivými" odvedenci kategorií „Cj" a „Cd". Odvedenci pracovali zejména v dolech, ve stavebnictví, na vojenských stavbách a v zemědělství.

Z pamětníků, jejichž životní příběhy jsou publikovány na tomto webu, mají zkušenost s prací u pomocných technických praporů například Zdeněk Sternberg, Miroslav Šlechta, Bohumil Kulišan, Vladimír Novák či Václav Kyncl.

Politická klasifikace
Československá armáda používala klasifikaci sloužící k rozřazování branců.Klasifikace měla tyto stupně: „A" – schopen, „B" – schopen služby beze zbraně, „BS" – schopen pro strážní službu, „Cj" – schopen pro těžkou fyzickou práci, „Cd" – schopen pro středně těžkou fyzickou práci, „D" – neschopen vojenské služby a „E" – politicky nespolehlivý. Odvedenci s klasifikací „Cj" a „Cd" byli zařazováni jak do Pomocných technických praporů (PTP), tak do Technických praporů (TP) a byli vnímáni jako politicky spolehlivé osoby. Naopak klasifikace „E" znamenala odvedení do PTP bez ohledu na zdravotní stav brance.

Pro podzimní odvod ročníku 1950 byly, dle Směrnice pro utvoření a činnost útvarových výběrových komisí, jako nespolehlivé definovány osoby, které:

• se dopustily trestných činů podle malého a velkého retribučního dekretu prezidenta republiky (č. 16/1945 Sb. a č. 138/1945 Sb.), zákona na ochranu republiky č. 50/1923 Sb., zákona na ochranu lidově demokratické republiky č. 231/1948 Sb. a byli za to odsouzeni, nebo byli stíháni

• byly zařazeny do Táborů nucených prací (TNP)

• byly nebo jsou majiteli továrny či podniku nad 10 zaměstnanců

• vlastnily nebo vlastní pozemky nad 20–30 ha

• vlastnily nebo vlastní velkostatek

• vlastnily nemovitý majetek s výnosem vyšším než 10 000 Kčs měsíčně

• byly po Únoru 1948 odstraněny akčními výbory Národní fronty z veřejných funkcí

• jsou dětmi osob uvedených pod bodem 1–7

• byly zadrženy při pokusu o ilegální přechod státní hranice nebo z politických důvodů vyloučeni ze škol

• měly rodiče nebo sourozence ilegálně v zahraničí

• SNB prohlásila za „nespolehlivé" z jiných důvodů

Silniční prapory a Vojenské báňské oddíly
Za předchůdce pomocných technických praporů lze považovat čtyři odloučené silniční prapory, zřízené pro práci „politicky nespolehlivých osob" k 1. říjnu 1948.[7] Tyto útvary byly používány ke stavebním a zemním pracím. Na rozdíl od pozdějších útvarů PTP ale jejich vojáci mohli cvičit se zbraní. Na konci roku 1949 sloužilo v těchto jednotkách přes 2000 mužů.[8] Dalším zdrojem pro personál do pomocných technických praporů byly Vojenské báňské oddíly (VBO),[9] fungující jako výpomoc v dolech od roku 1946 do listopadu 1951.[10]

Budování PTP
Ke vzniku PTP došlo po nástupu nového ministra národní obrany Alexeje Čepičky a na návrh Obraného zpravodajství (OBZ) vedeného Bedřichem Reicinem. Oficiálním dnem vzniku PTP je 1. září 1950, kdy byly čtyři dosavadní odloučené silniční prapory změněny na první čtyři lehké pomocné technické prapory.[11] Tyto lehké PTP byly určeny zejména pro stavební práce a doplňovali je těžké PTP, které byly určeny pro práci v dolech a měly nahradit Vojenské báňské oddíly. První čtyři těžké PTP vznikly rozkazem ministra Čepičky ke dni 1. října 1950.[12] Papírově měl prapor lehkých PTP čtyři roty s dohromady 800 mužů a prapor těžkých PTP šest rot s 1200 muži. V praxi se ale složení jednotlivých útvarů lišilo.[13]

Výběr mužů do PTP probíhal na základě osobních, politických a sociálních hledisek jich samotných i jejich příbuzných. Všichni vojáci, které výběrové komise označily za nespolehlivé, byli určeni k PTP a roli v rozhodnutí o jejich odvedení či neodvedení pak nehrál ani jejich zdravotní stav. Je ovšem nutné uvést, že významnou část personálu PTP tvořili lidé, hodnocení jako politicky spolehlivý. Jelikož armáda potřebovala na práci více mužů, než se podařilo při odvodech získat u tzv. politicky nespolehlivých, byly do PTP povoláváni i odvedenci pracující v civilu jako horníci, anebo branci zařazení do kategorií „Cj" a „Cd".

Jelikož se Československá lidová armáda připravovala na možný další světový konflikt, potřebovala zejména v západním pohraničí Československa vybudovat mnoho utajovaných vojenských objektů, k jejichž stavbě ale nepovažovala za vhodné politicky nespolehlivé vojáky útvarů PTP. Dne 15. května 1951 proto byly, jako nový typ vojenských pracovních jednotek, zřízeny Technické prapory (TP), do kterých byly zařazováni vojáci považovaní za politicky spolehlivé (zařazení do kategorií „Cj" a „Cd"). Jejich personál již mohl cvičit se zbraní. První dvě jednoty TP byly – 1. TP Děčín (jednotka později přesídlila na zámek Zelená Hora u Nepomuku) a 2. TP Most (později se jednotka přesunula na zámek Jezeří u Chomutova).[14] Vojáci v technických praporech mohli cvičit se zbraní a mírnější byly také srážky ve prospěch vojenské správy.[15]

Jelikož při odvodech branců se nepodařilo naplňovat plánované stavy PTP, byl v roce 1951 zaveden institut tzv. Mimořádných vojenských cvičení, na jejichž základě byly do PTP na neurčito povolávány „nespolehlivé" osoby mezi 18–60 lety. Na tato mimořádná cvičení byli obvykle povoláváni i lidé z rušených táborů nucených prací (TNP). Povoláváni byli například kulaci a jejich synové, bývalí továrníci, majitelé činžovních domů atd.[16] Mimořádná vojenská cvičení neměla žádnou oporu v tehdejších zákonech. Branný zákon záložníkům dovoloval vojenská cvičení o celkové délce 16 týdnů, přičemž oni byli na cvičení povoláni na neurčito (obvykle se jednalo o dva a více let). Navíc byli povoláváni nejen záložníci, ale i nevojáci.[17]

V prosinci 1951 existovalo celkem 11 lehkých pomocných technických praporů, šest těžkých pomocných technických praporů a dva technické prapory. V nich bylo celkem 22 083 osob (11 191 v lehkých PTP, 8746 v těžkých PTP a 2146 v TP).[18] Dne 1. ledna 1952 bylo vytvořeno jednotné velení všech armádních pracovních útvarů – Velitelství vojenských pracovních jednotek (VVPJ). V témže roce také byly vytvořeny poslední tři lehké pomocné technické prapory, dále už byla dána přednost TP, kterých bylo na konci roku 1952 již šest.[19]

Přehled útvarů[20] 

Název	Typ	Místo založení	Datum založení	Zánik
51. PTP	Lehký	Mimoň	1. září 1950	51. TP od 1. listopadu 1953
52. PTP	Lehký	Svatá Dobrotivá	1. září 1950	52. TP od 1. března 1954
53. PTP	Lehký	Libavá	1. září 1950	53. TP od 1. listopadu 1953
54. PTP	Lehký	Lešť	1. září 1950	Zrušen 1. ledna 1954
55. PTP (I. PTP)	Těžký	Ostrava-Radvanice	1. října 1950	13. PTP od 1. listopadu 1953
56. PTP (III. PTP)	Těžký	Horní Suchá	1. října 1950	14. PTP od 1. listopadu 1953
57. PTP (II. PTP)	Těžký	Kladno-Libušín	1. října 1950	57. TP od 1. května 1954
58. PTP	Těžký	Most	1. října 1950	10. TP od 1. listopadu 1953
59. PTP	Lehký	Bílina	14. dubna 1951	59. TP od 1. listopadu 1953
60. PTP	Lehký	Děčín	14. dubna 1951	60. TP od 1. listopadu 1953
61. PTP	Lehký	Rumburk	14. dubna 1951	61. TP od 1. listopadu 1953
1. TP		Děčín	15. května 1951
2. TP		Most	15. května 1951
62. PTP	Lehký	Děčín	1. října 1951	Zrušen 1. ledna 1954
IV. PTP	Těžký	Orlová	24. září 1951	11. TP od 1. listopadu 1953
V. PTP	Těžký	Horní Suchá	24. září 1951	12. TP od 1. listopadu 1953
63. PTP	Lehký	Komárno	1. prosince 1951	Zrušen 1. března 1954
64. PTP	Lehký	Varnsdorf	1. prosince 1951	64. TP od 1. listopadu 1953
65. PTP	Lehký	Dolní Životice	1. prosince 1951	65. TP od 1. května 1954
66. PTP	Lehký	Bílina	1. září 1952	66. TP od 1. listopadu 1953
67. PTP	Lehký	Zdechovice	1. září 1952	67. TP od 1. května 1954
68. PTP	Lehký	Komárno	1. září 1952	68. TP od 1. května 1954

Rušení PTP
Po smrti Stalina a Klementa Gottwalda v roce 1953, došlo k politickým změnám, které v konečném důsledku napomohly k rušení jednotlivých pomocných technických praporů, ke kterému pak došlo v období od konce roku 1953 do května roku 1954. Dalším aspektem byla kritika existence PTP ze zahraničí i od rodinných příslušníků branců k nim odvedených.[21] Jednotlivé PTP byly postupně rušeny a měněny na technické prapory, o kterých již byla řeč výše. Branci byli propouštěni do civilu až do konce roku 1954.

Rozsáhlá reorganizace vojenských pracovních jednotek začala 1. listopadu 1953 a vedla k propuštění odvedenců na mimořádných cvičeních a většiny vojáků, kteří byli v PTP drženi i po uplynutí dvouleté prezenční vojenské služby. Sedm lehkých a tři těžké pomocné technické prapory byly převedeny na technické prapory.[22] Na konci roku 1953 tak bylo Velitelství vojenských pracovních jednotek podřízeno 27 útvarů – 18 lehkých (z toho sedm PTP a 11 TP) a 9 těžkých (tři PTP a šest TP). Počet pomocných technických praporů tak byl nyní poloviční. Ve všech jednotkách sloužilo 35 502 mužů.[23] K 1. lednu 1954 byly zrušeny další dva PTP.

Pomocné technické prapory byly jako politické a kárné jednotky zrušeny k 1. květnu 1954.[24] Přesluhující vojáci byli propuštěni, vojáci posledního povolaného ročníku 1952, odvedení v létě 1952, byli přeřazeni do Technických praporů (TP), z nichž mnohé byly pokračováním PTP – ovšem již s jiným režimem. I po skončení prezenční služby zde byli drženi na mimořádném cvičení až do konce listopadu 1954.[25]

Kádrově závadní jedinci však byli do vojenských technických jednotek zařazováni i nadále. Stigma politické nespolehlivosti navíc „pétépáci" nesli i po návratu do civilu a toto stigma nezřídka poznamenávalo i jejich rodinné příslušníky.

Pracovní podmínky
Obecně byly podmínky mírnější v malých odloučených útvarech lehkých PTP, než v hlubinných dolech s nepřetržitým provozem. V PTP nebyl brán velký ohled na bezpečnost práce, hygienu, stravování a zdravotní stav mužstva, ale na výkon. Ubytování často provizorní a v nevyhovujících objektech. Oblečení často pocházelo z válečných pozůstatků po Wehrmachtu.[26] Plnění a přesahování norem se promítalo do ohodnocení velitelů i mužstva.[27] Náročné pracovní podmínky a nedostatečné zabezpečení vedly k řadě smrtelných a těžkých úrazů. Jen za rok 1952 bylo evidováno 40 smrtelných úrazů, 518 těžkých a 2790 středních a lehkých úrazů. Největší podíl na této statistice měly doly na Ostravsku.[28]

Systém odměn
Systém odměn byl koncipován tak, aby přinesl vojenské správě maximální zisk.[29] Vojáci z pomocných technických praporů byli jedinými vojáky základní služby, kteří si náklady na vojenskou povinnost sami zaplatili. Byli sice placeni podle tehdejších norem, ty ovšem byly oproti civilním zaměstnancům snížené průměrně o 30%, které si armáda ponechala (to platilo pouze pro vojáky s politickou klasifikací „E"). Zbylých 70% bylo vypláceno vojenské správě, která si z nich na základě pracovních výkonů a dalších podmínek strhávala mezi 70–90% jako úhradu oblečení, stravování, ubytování, daň ze mzdy, nemocenské pojištění atd. Zbylé peníze byly rozděleny na dvě poloviny, z nichž jedna byla vojákům vyplácena a druhá uložena na vkladní knížce, se kterou voják po dobu služby nemohl disponovat. Při měnové reformě v květnu 1953 byly tyto úspory na vkladních knížkách vyměněny v nejhorším možném kurzu 50:1.[30]

Michal Louč

---

Literatura:

BÍLEK, Jiří. Pétépáci aneb Černí baroni úplně jinak. Plzeň : Nava, 1996. ISBN 80-85254-71-9. s. 137.
HOLEC, František. Hořké vzpomínání II – Z dopisů a vzpomínek chlapců pétépáků (PTP). Praha : Ústřední rada PTP-VTNP, 1999.
JUZA, Josef. Svědectví o PTP okresu Rychnov nad Kněžnou. Praha : Státní okresní archiv Rychnov nad Kněžnou, 1996. ISBN 80-901757-3-2. s. 45.
VANÍČEK, Petr. Čepičkovi otroci v paměti národa. Praha : Primus, 2006. ISBN 80-86207-69-2.

Reference:

[1] Texto text autor, v mírně odlišné podobě, zveřejnil rovněž na internetové encyklopedii Wikipedia.
[2] BÍLEK, Jiří. Pétépáci aneb Černí baroni úplně jinak. Plzeň : Nava, 1996, s. 12. (dále jen BÍLEK 1996)
[3] JUZA, Josef. Svědectví o PTP okresu Rychnov nad Kněžnou. Praha : Státní okresní archiv Rychnov nad Kněžnou, 1996, s. 33. (dále jen JUZA 1996)
[4] VANÍČEK, Petr. Čepičkovi otroci v paměti národa. Praha : Primus, 2006, s. 41. (dále jen VANÍČEK 2006)
[5] BÍLEK 1996: 117.
[6] Československá armáda používala klasifikaci sloužící k rozřazování branců.Klasifikace měla tyto stupně: „A" – schopen, „B" – schopen služby beze zbraně, „BS" – schopen pro strážní službu, „Cj" – schopen pro těžkou fyzickou práci, „Cd" – schopen pro středně těžkou fyzickou práci, „D" – neschopen vojenské služby a „E" – politicky nespolehlivý. Odvedenci s klasifikací „Cj" a „Cd" byli zařazováni jak do Pomocných technických praporů (PTP), tak do Technických praporů (TP) a byli vnímáni jako politicky spolehlivé osoby. Naopak klasifikace „E" znamenala odvedení do PTP bez ohledu na zdravotní stav brance.
[7] BÍLEK 1996: 11.
[8] VANÍČEK 2006: 36.
[9] Vojenské báňské oddíly (VBO) byly zvláštní vojenské jednotky Československé armády, sestavované z vojáků základní služby pro pomoc při těžbě uhlí. Jejich vznik byl reakcí na velký nedostatek pracovních sil v poválečném Československém těžebním průmyslu. Vojenské báňské oddíly existovaly v letech 1946–1951 a od konce roku 1950 je v těžbě postupně nahrazovaly Pomocné technické prapory.
[10] BÍLEK 1996: 38.
[11] Jednalo se o útvary 51. PTP v Mimoni, 52. PTP ve Svaté Dobrotivé, 53. PTP v Libavé a 54. PTP v Lešti. Bílek 1996: 28.
[12] Jednalo se o útvary 55. PTP Ostrava-Radvanice, 56. PTP Horní Suchá, 57. PTP Kladno-Libušín a 58. PTP Most. U těžkých PTP byly později používána čísla I.-VI. VANÍČEK 2006: 37.
[13] JUZA 1996: 31.
[14] VANÍČEK 2006: 39.
[15] BÍLEK 1996: 60.
[16] BÍLEK 1996: 50.
[17] VANÍČEK 2006: 42.
[18] JUZA 1996: 38.
[19] BÍLEK 1996: 79.
[20] BÍLEK 1996: 138.
[21] BÍLEK 1996: 86.
[22] VANÍČEK 2006: 40.
[23] JUZA 1996: 43.
[24] JUZA 1996: 45.
[25] VANÍČEK 2006: 40.
[26] BÍLEK 1996: 34.
[27] VANÍČEK 2006: 52.
[28] VANÍČEK 2006: 49.
[29] BÍLEK 1996: 30.
[30] VANÍČEK 2006: 52.