Pavel Levý

1x

8x

Pavel Levý se narodil 21. května 1933. Jeho otec měl v Pardubicích obchod s jízdními koly. V polovině 50. let studoval na vysoké škole chemicko-technologické a v roce 1956 se zde podílel na studentském majálesu. Ve stejném roce byl zatčen a odsouzen ke dvěma letům vězení za to, že na akademické půdě odmítl veřejně podpořit násilné potlačení povstání v Maďarsku. Byl vězněn zejména v lágru Bytíz na Příbramsku. Během krátkého zmírnění poměrů koncem 60. let mu bylo umožněno dálkově dokončit vysokou školu a byl rehabilitován. Za normalizace však byla jeho rehabilitace zrušena a musel se vrátit k dělnickým povoláním. Po roce 1989 pomáhal s rehabilitací mnoha dalším politickým vězňům.


„Byl jsem obviněn, že jsem organizoval v době zvýšeného nebezpečí takzvaných maďarských událostí demonstraci za demokratizaci našeho zřízení. Smál jsem se, jak jsou ty estébáci blbí, protože jsem si říkal, že to nemůže být trestné."


Rozhovor s Pavlem Levým (1933–2008)

Tazatel: Michal Louč


Nejprve bych se vás rád zeptal na vaši rodinu.
Od dětství jsem žil v Sakařově ulici tady v Pardubicích. Naši zde měli obchod s koly a šicími stroji u Legionářského náměstí. Patřili jsme k tomu, čemu se dnes říká střední třída. Otec se spíše živil opravováním strojů a kol. Tolik jich neprodal. Zle se nám ale nevedlo. Za války jsme měli potíž s nacisty, protože jméno Levý provokovalo některé lidi, aby nás udávali jako Židy, takže děda musel shánět rodokmeny několik kolen zpátky. Otcova bratra Němci zavřeli, protože byl pilot. Instruktor létání. Víceméně preventivně ho zavřeli. Poté ho pustili, pak opět zavřeli, ale na konci války utekl z koncentračního tábora. Po válce ale začaly problémy s komunisty. Nebylo to ale tak vyhrocené. Na studia jsem se sice nedostal, ale vyučil jsem se chemikem. Z kádrových důvodů. Pak mě pustili na průmyslovku, na vysokou školu a na té vysoké škole mě zavřeli.

Máte nějaké konkrétní vzpomínky na válku?
Ano, určitě mám. Jelikož jsem třiatřicátý ročník, tak mi na začátku války bylo šest. Když skončila, bylo mi už dvanáct. Vzpomínám například, jak náš dům přepadlo gestapo. Strýc byl svobodný a bydlel u nás stejně jako prarodiče a strýcovi rodiče, takže to přepadení můžu porovnat s přepadením Státní bezpečností. To byly stejné ksichty, stejné způsoby. Řekl bych, že se chovali alespoň navenek rezervovaněji než StB. Byli to bestie, ale dělali vše více skrytě než StB v 50. letech. Pamatuji si hlavně na konec války, protože v té době už jsem z toho měl rozum. Co si pamatuji třeba z heydrichiády. V době, kdy vyhladili Ležáky, jsem chodil do školy u kostelíčka[1] a tam bydleli lidi, žijící kousek od Zámečku[2], kde byli vražděni lidé z Ležák. Spolužáci to tehdy pozorovali z borového lesíka, takže jsme něco věděli, ale báli jsme se to říct. Když se to pan učitel dověděl, varoval nás, abychom nic neříkali, protože by nás to mohlo ohrozit. Už jsme z toho tenkrát měli rozum.

Pamatuji se, když se na konci války vrátil strýc z koncentráku. Utíkal z Flossenburgu[3] až domů. U Plzně mu Češi dali civilní šaty, které si natáhl přes ty muklovské. Žil jeho bratr a tak ho nakonec sestřenice přivezla vlakem do Pardubic. Za války Němci zabrali strýci byt stejně jako prarodičům vejminek na zahradě našeho domu, aby v něm udělali skladiště. Německý voják, který to skladiště hlídal a spravoval, byl nějaký pán Horoba, a to byl rakouský Slovinec. Ten nemohl Hitlera také ani čuchat. Chodil k nám poslouchat Londýn. Německy. Na rozdíl od českého vysílání nebylo německé tolik rušené.

Stala se taková příhoda, že přivedli německého zajatce. Byl to takový mladý kluk. Maminka namazala chleba a poslala mě, abych mu ho dal. Šel jsem za ním a řekl mu: „Ivánku, neboj se. Za chvíli přijde Stalin a my toho Hitlera pověsíme." A on na to odpověděl: „Hitler sviňa i Stalin tože sviňa." Tohle vše jsem poslouchal, ale nějak jsem tomu nevěřil. Ve škole jsme si pod lavicí nechávali kolovat obrázek Stalina, a najednou říkal Ivan, že jsou oba stejní.

Strýc utekl z transportu smrti, když utíkali Němci před Američany. Domluvil se s nějakými Rusy, že v noci utečou. To se jim podařilo a když se dostali do Čech, tak strýc chtěl domů. Bylo dva týdny před koncem války a německý systém už byl rozložený. Ti Rusové mu tehdy říkali, že to je u nich hrozné, že to je jako nacistický režim. Vyměnili si adresy. Psal tedy do Ruska, ale nikdy nedostal odpověď. Zřejmě se tedy dostali jako zajatci do nějakého gulagu[4]. Přitom to ale byli moc stateční lidé.

Za války jsme tehdy chodili bruslit na slepé rameno řeky Chrudimky. Říkalo se tomu místu „maťák"[5]. Koncem války byly strašné mrazy. Chodily tam bruslit i děti z Hitlerjugend, bydlící na zámečku u Kunětické hory[6]. Chodily celou cestu od Kuňky do Pardubic pěšky. Bubnovaly, troubily, pištěly a pak zase zpět. My jsme se s nimi jako české děti rvaly a sprostě si nadávaly. Vedoucí jim měli nakázat rvát se s námi, ale neudávat. Později jsem si uvědomil, že to byly ubohé děti, které obvykle ztratily rodiče při bombardování a na frontě. Neměly nikoho, tak je tam soustředily a byly samozřejmě cepované. Křičely na nás cha cha cha cha. Parodovaly, že Staatspräsident je Hácha[7], a mi zase na ně dělaly heil! heil! a ukazovaly na zadek a nic se nestalo. Vzpomínám i na pana učitele Stárka z měšťanky. Ten Němce strašně provokoval. Přijel německý inspektor a on si z něj vyloženě utahoval, ale až komunisté ho zavřeli. Dostal 10 let za to, že mluvil otevřeně k dětem. Myslím, že učitelé byli vlastenci. Za komunismu už to bylo jiné. Byli rozdělení. Někteří komunisté, někteří antikomunisté. Za války krom několika udavačů táhli za jeden provaz.

V naší ulici také bydlela udavačka, kterou po válce popravili. Já to nevěděl. Když jsme chodili koledovat, dávala vždycky fenik a pozorovala, kdo ten fenik zahodil. To já jsem naštěstí neudělal.

Také si pamatuji nálety na Pardubice. Byly celkem tři. První nálet byl nad „Sakařovkou". Tak přišel o život jeden můj spolužák. Druhé dva nálety byly na „petrolku", dnešní Paramo[8]. To už bylo od nás dále.

Pamatujete si také konec války?
Pamatuji si osvobození. Už to o komunistech věděla polovina národa, Rusy jsme tenkrát měli rádi. Ty obyčejné. Zachránili nás od vyhlazení. My kluci si s nimi rádi hráli. Když propaganda říkala, že Rusové mají děti rádi, byla to pravda. Opravdu měli děti rádi. Učili nás jezdit na koni, jednali s námi jako s dospělými. Tehdy už jsme ale od nich poznali, co to je komunismus. Ti vojáci byli spíše kozáci než Rusové. Spíše Ukrajinci. A oni ti vojáci všichni nenáviděli politruka včetně jejich velitele, kapitána. Všichni se také každý den modlili, tak jak mohli být komunisti? Považovali to za normální, že jsou věřící.

Celkem jsme si ale oddychli, když odtáhli. Začas začali ty vojáky, kteří nás osvobodili, přesouvat do války proti Japonsku a přicházeli nesmírní primitivové. Za měsíc odcházeli osvoboditelé bez uvozovek a potom přišli osvoboditelé v uvozovkách. Kradli, znásilňovali, a proto když se odsunuli, město si jistě oddychlo.

Jak byli politicky zaměření vaši rodiče?
Jak říká moje žena, oni byli sociálně zaměřeni. Byli to masarykovci. Masaryk byl oficiálně nadstranický, ale neoficiálně byl sociální demokrat. Charlotta Masaryková byla funkcionářkou sociální demokracie. Po válce ale sociální demokracii nevolili, protože ta už byla prorostlá komunisty. Celé to Fierlingerovo[9] křídlo. Proto kromě dědečka – volícího lidovce – volili národní socialisty. Táta se mu vždycky smál, protože se říkalo, že to jsou „papeženci" a „černoprdelníci", ale děda říkal: „No jo, to oni ‚papeženci‘ a ‚černoprdelníci‘ jsou, ale oni jsou křesťani, a proto když nám teď hrozí bolševik, je nejlepší volit křesťanskou stranu." Celá rodina volila národní socialisty s výjimkou dědy.

A jak vzpomínáte na období let 1945 až 1948?
Bylo to období takové polosvobody.[10] I když některé věci se dnes líčí možná moc zjednodušeně. Třeba myslím, že při odsunu Němců se v pohraničí děla hrozná zvěrstva, ale ve vnitrozemí se myslím Němcům, kteří se neprojevili pronacisticky, příliš nestalo. Nejlepší kamarád mého táty se jmenoval Franta Č. a byl poloviční Němec. Jeho maminka byla Němka, která neuměla ani pořádně česky, ale všichni věděli, že Hitlera nemůže cítit. Vždycky říkala: „Já nejsem žádná Reichsněmka, já jsem česká Němka." Tuhle paní Č. nikdo nechtěl vyhánět. Pardubice byly maloměsto, kde se lidé navzájem znali. Panovaly maloměšťácké poměry. Němců, kteří nic neudělali, bylo pár. Ty nikdo nevyháněl. Oni tu zůstali a začas odešli většinou sami. A když si potom stěžovali v Německu, co s nima bylo, říkal jsem si: „Můžete děkovat Pánu Bohu, že jste se dostali do Bavorska. Jak byste se měli u nás a jak se máte tady."

Je pravda, že zvěrstva se děla. Vzpomínám si, že těsně po válce 9. nebo 10. května vedly rabovací gardy skupinu zajatců. Byly to tedy rudé gardy, ale tehdy se jim jinak neřeklo. Strýc Karel, který se vrátil z koncentráku a ty koncentráčnické šaty měl, začal ty fracky z gardy fackovat. Oni totiž na ně řvali: „Hände hoch!" a těma puškama do nich šťouchali. Věděl asi, že v té uniformě si na něj nedovolí. Tak to bylo těsně po převratu a pak se nic až do roku 1948 nedělo. Zvěrstva se děla zase, až když se komunisté chopili moci.

A v čem ještě se ta nesvoboda projevovala?
Například byly zakázané jiné politické strany než ty schválené Benešem a Státní radou. Nebylo možné založit si stranu. Existovat mohli v Čechách jen komunisté, národní socialisté, sociální demokraté a lidovci. A nejsilnější strana, agrární, byla zakázaná.[11] Nějakou kolaborací se neprovinila, ale ačkoliv byla členem Benešovy exilové vlády v Londýně, nebyla povolena. Její organizace, „turnerská" bychom řekli (řečeno trochu s pejorativním nádechem), Selská jízda byla zakázána. Selská jízda požádala o povolení k činnosti. Udělala sjezd v Nechanicích u Hradce Králové a policie je rozehnala.[12] To byla prostě totalita.

Kdy se toto stalo?
Bylo to během roku 1947. Rozehnali je. Na té totalitě se ale dílem podepsaly všechny strany. Třeba národní socialisté se trochu podepsali na krutém zacházení se sudetskými Němci, protože oni byli opravdu trochu nacionalističtí. U lidovců zase konzervativní křídlo vedla Helena Koželuhová[13], neteř bratří Čapků. Vyloučili ji, protože kritizovala spolupráci s komunisty a říkala, že na ní strana doplatí. Také že doplatila.

Je to ale těžké. Třeba strýc Franta Č. říkal otci: „Komunisté tu budou vládnout tak jako tak. Buď naši, nebo dosazení z Ruska. A pořád je lepší, když budou vládnout naši než ti ruští." A to je také pravda, protože ty krutosti, které se děly v Polsku a Maďarsku, se tu myslím v takové míře neděly. Řekl bych, že v těch našich komunistech nějaké zábrany byly.

Nerad bych říkal, co mám vyčtené. Co si třeba pamatuji, tak se totalita projevovala tím, že v Pardubicích sbírali emigranty z Ruska.[14] Po roce 1918 dostali azyl, ale po válce zmizeli. A ti, kteří nezmizeli, například doktor Rudzinskij, zase byli spolupracovníci NKVD. Totalita se tedy projevovala i tím, že stát neochraňoval své občany.

Jak tu dobu vnímala vaše rodina?
To, že mizeli Rusové, vnímali se zděšením, ale třeba omezení politických stran jim zas tak nevadilo. Oni byli sociálně orientovaní a sociální demokraté a národní socialisté činnost povolenou měli. Ovšem u národních socialistů jim vadil přepjatý nacionalizmus a u sociální demokracie její spojení s komunisty. Ta infiltrace byla už zcela zjevná, ale doufali, že se to nějak vyřeší. Těsně po únoru 1948 to vypadalo, že věci se ještě mohou dostat do rovnováhy. Dokud komunisté nepřišli s jednotnou kandidátkou, lidé si říkali, že budou volby a v nich komunisté prohrají. Když potom začali řádit, padla na lidi tíseň. Vzpomínám si, že jsem šel po ulici a viděl jsem člověka s řetízkama. Vystavovali ho jako člověka, který hamounil kapitál. Byl to čalouník Kříž, kterého jsem později potkal v kriminále. To bylo v roce 1949. A když jsem přišel na Bytíz v roce 1957, tak on ještě seděl. Našli mu nějaké zatajené zásoby, ale přitom to byl jeho provozní kapitál a schoval je, protože kdyby je prodal, dostal by bezcenné papírky. Měna tehdy byla bezcenná. On neudělal nic tak špatného, než že si schoval své zásoby.

Lidé byli obviňování, aby se zastíraly hospodářské potíže?
Ano, to byla jejich propaganda. To, že byl nedostatek zboží na trhu, bylo podle mě tím, že znehodnotili měnu. Proč by někdo prodával zboží za bezcenné papírky? Náš otec takový nebyl. On se spíše živil opravami. Sem tam prodal kolo na poukaz. Lidi třeba nemohli dojíždět do práce, tak dostali poukaz a když někdo přinesl poukaz, museli jim je prodat. Otec jezdil v neděli opravovat kola na vesnici, kde mu sedláci dali živobytí. Vajíčka, máslo a sem tam nějakou drůbež. Já jsem tehdy jezdil s ním. Za peníze se tedy nedalo mnoho koupit, ale hlad jsme neměli. Otec nás živil opravami na vesnici.

Pamatujete si politické aféry, které se staly před rokem 1948? Myslím například tzv. mosteckou a krčmáňskou aféru.[15]
Protože si čtu historii, tak o tom něco vím, ale z vlastní zkušenosti ne. Jen jsem tehdy něco zaslechl od dospělých. Dospělí se s námi pochopitelně o politice moc nebavili. Pochopitelně měli strach, aby se něco nedostalo ven. Lidi, o kterých se dnes mluví, jsem tehdy znal. Lonek[16] byl například učitelem létání. Se strýcem byli kamarádi. Utekl za války do Ruska a oni ho pak shodili jako parašutistu. Měl legendu, že byl ve Zlíně a když se mu tam nelíbilo, že se vrátil. Přitom ale byl parašutista, což ale málokdo věděl. On komunisty nesnášel, ale přesto se v roce 1940 vrátil jako agent NKVD, protože to byl boj o existenci národa. Každý spojenec byl dobrý. Potom oni Lonku sebrali, ale ani slovo z něj nevytloukli. Záhy nato sebrali strýce. Lonek byl na Pankráci přikovanej a někdy v únoru nebo březnu 1945 ho popravili. Strýci mlčení zachránilo život. Nemohli ho poslat k soudu a poslali ho v uvozovkách jen do koncentračního tábora. Kdyby Lonka promluvil, tak by šel k soudu a popravili by ho. Lonka byl špionážní eso a oni doufali, že z něj ještě něco dostanou. V Pardubicích je po něm pojmenovaná ulice.

Mohl byste mi více povědět o spolkovém životě po válce. Vy jste byli organizováni v nějakých spolcích?
Rodiče byli jako vlastenci pochopitelně v Sokolu[17] a já ještě ve Skautu[18]. To bylo asi vše.

Co pro vás skauting znamenal?
Víte, ono se to dnes trochu přehání, ale tehdy nás učili pohybovat se v přírodě a tehdy byl skauting velký krok kupředu. Lidé nebyli zvyklí jezdit do přírody. Podobné to bylo se Sokolem, ale to se jezdilo ve štrúdlu a s muzikou. Za mě už se Sokol začal více podobat Skautu, ale jen trochu starší ještě pamatovali pochody s muzikou. Nás učili pozorovat přírodu, vyznat se ve zvířatech. To bylo pěkné.

Zažil jste i poúnorovou likvidaci Skauta?
To jsme zažili. Nejdříve zlikvidovali Skaut. To jsem byl roce 1948 po takzvané šumavské brigádě na borůvkách. Tábořili jsme v údolí řeky Křemelné[19]. Dnes se tam nesmí, protože jde o přísně chráněné území. Měli jsme tábor a sbírali borůvky. Vedoucí to měli zorganizované tak, aby si každý mohl Šumavu prohlédnout a případně podle potřeby zdrhnout. Tenkrát se ještě nehlídalo. Šli jsme třeba na výlet kolem Černého a Čertova jezera. Vylezli jsme na jezerní stěnu a už viděli americkou pohraniční stráž. Potkali jsme i americkou pohraniční stráž. Ze začátku to bylo ještě volné a hlídali se hlavně oficiální přechody. Utíkali skautští vedoucí, pár i působilo jako stopaři. Později jsem se s několika setkal. V hradecké pobočce KPV[20] dělá pan Kovařík,[21] a to byl jeden z těch, který jako skauti pomáhali zachraňovat lidi.

Komunisté Sokol a Skaut nezničili naráz. Nejprve tam dosadili své lidi, a ti to zlikvidovali. Nakonec Skaut se rozpustil sám. Dosadili poddajné lidi, a ti se rozpustili.

Takže nejprve bylo vyměněno vedení?
Ano. Vyměnili nejdříve vedení, přičlenili Skaut k ČSM, tedy k Československému svazu mládeže.[22] Když jsme tam přišli, všichni tam měli komunistické ksichty, vedli takové komunistické řeči a už jsme tam podruhé nepřišli. Už to nebyl Skaut.

Jaké jste z toho měl pocity?
Jen jsem si řekl, že nebudu kolaborovat. To byl celý systém té české střední třídy. Nezaplést se s komunisty. Proto oni také tu střední třídu zlikvidovali a kdo neprojevil určitou houževnatost, skončil jako instalatér. Nenechali ho ani vystudovat. Kdo projevil zabejčenost, využil často situace, kdy se v polovině 60. let změnila atmosféra a nastoupili na místní úrovni takzvaní reformní komunisté. To byli často slušní lidé a s nimi jsem se potkával do roku 1970. Pak už ne. Z naší sedmičlenné skupiny vězňů jich šest vystudovalo vysokou školu. Předtím to ale nešlo a potom také ne. Bylo nutné se v určité kondici udržovat. Třeba jsem četl odborné knihy, i když jsem byl nucen dělat dělníka na stavbě. Skautské heslo „Buď připraven" má myslím něco do sebe. Abych byl připraven, kdyby to náhodou šlo. Když mě v roce 1971 vyhodili k lopatě jako inženýra, tak jsem se léta snažil udržet si odbornou úroveň. Takto tedy likvidovali střední třídu.

Profesor Wichterle[23], jeden z našich nejvýznačnějších chemiků, říkal: „Ani nejhorší škola nedokáže zničit vyložený talent." Ledaskdo, ačkoliv neměl formální vzdělání, se nějak dovzdělal.

Nerad bych do toho zapojoval osobní motivy, ale „ultras" z konfederace říkají: „My jsme nemohli studovat." A já říkám: „Jak to, že jste nemohli?" I když připouštím, že někdo nevystihl příznivý okamžik, kterým byla polovina 60. let, tak mohli studovat jazyky. Soukromě. Tam mohl chodit každý. Mohli složit státní jazykové zkoušky a potom, když to prasklo, alespoň říci, jaké jazyky znají a nějak si pomoci a neskončit jako nádeníci. Myslím, že něco jiného je papír na vzdělání a něco jiného skutečné vzdělání.

Když se vrátíme ještě zpět. Pamatujete si, jak proběhl v Pardubicích rok 1948?
Myslím, že jako všude. Milice[24] do ulic. Vzpomínám si, že někdy 25. února vyšlo Svobodné slovo a na jeho obálce byl titulek: „Dnes vychází Svobodné slovo naposledy svobodné." Závodní výbory papíren totiž odmítly dodat papír, a proto ze zásob vytiskly poslední Svobodné slovo a pak už neměly z čeho tisknout. Pak už to bylo Svobodné slovo Národní fronty. Vznikly akční výbory[25], vyakčňovaly. Nás nemohli vyakčňovat, protože otec měl se strýcem obchod. Za nějaký čas mu zakázali létat. Pak mu zakázali přístup na letiště a on říkal: „To mám za to, co jsem prožil v koncentráku." Jen když vezmu, kolik lidí naučil létat. V roce 1938 se přihlásil k obraně národa jako pilot. Řekli mu, že berou piloty do 40 let. Jemu bylo už více, protože byl ročník 1899. Bylo mu tedy přes 40 let a babička ho moc prosila, že padne. Jeho strýc padl u Zborova, ale na nesprávné straně. Na rakouské. Třetí den padnul, a proto jeho rodiče měli tak strašně neradi katolíky. Říkali, že jediný biskup v Rakousku-Uhersku se neozval proti vyhlášení války. Přece jen tři z té stovky biskupů se ve skutečnosti ozvali. Dnes si ale říkám, že v boji proti bolševismu a nacismu se katolická církev zachovala statečně, tak proč jí vyčítat staré hříchy.

Jak dlouho tedy měli vaši rodiče svou živnost?
Otec velice brzy živnost ztratil. Nejdříve bylo rozhodnuto, že živnostníci udělají družstvo, ale pak to padlo a vše bylo zestátněno. Asi v roce 1949. Obchod převzala Mototechna[26] a po ní Domácí potřeby a tátu tam nechali jako vedoucího.

Typická ukázka komunistické mentality je, že mu obchod vzali, zboží zabavili, ale kde neměl zaplacené faktury, tam musel zaplatit ze svého. U otce to nebylo moc, ale když měl někdo živnost a pořídil si nové stroje, tak potom musel celý život platit. To se stalo kolegyni z práce. Rodiče měli mlýn a až do důchodu spláceli úvěr za stroje. Pak přišla měnová reforma[27] a téměř všechny peníze ztratily hodnotu 1 ku 50, zatímco dluhy zůstaly 1 ku 5. Byl to vyloženě zlodějský režim.

Tragédie to byla na venkově. Dnes to lidé nechápou, ale tam byli lidé s půdou a hospodařením tak spjati, že to bylo zlé. Znárodnění živností bylo hlavně tragédií pro stát. Všechny síly šly do těžkého průmyslu, protože bylo potřeba zbrojit a zbrojit, ale najezte se tanků. V Pardubicích byl největší podnik Semtín[28] a tam se vyráběly věci, které byly lidem k ničemu. Lidé dostávali peníze, ale byly jim k ničemu. Nemohli si odnést pár granátů. Pro některé byli zavedeny takzvané údernické knížky a na ně se dalo koupit nějaké zboží. V nich byl třeba kupon na koupi motocyklu. Potom dělník prodal motocykl za dvojnásobek. Tak to tehdy chodilo.

Myslím, že v roce 1949 se rozdávaly vánoční balíčky. Dostávali je jen zaměstnaní lidé, což byla diskriminace. Byla tam zrnková káva, kakao. Samé vzácnosti. Ty balíčky balili studenti na obchodní akademii a přibalovali tam antikomunistické letáky. Za to je tehdy chytili a zavřeli.[29]

Za války byla má rodina prověřována pro svůj domnělý židovský původ, který byl ale omylem, a proto jsme v koncentračním táboře neskončili. Podruhé za komunismu jako buržoazie, ačkoliv buržoazie jsme také nebyli. Obchod jsme měli v nájmu, dům jsme sice měli, ale hypotéku rodiče spláceli. Typická pardubická střední třída.

Jak to tedy pokračovalo do vašeho zatčení?
Nejdřív byl hrozný teror. Já jsem byl v učení v Rybitví. Potom mě v Pardubicích pustili na dvouletou průmyslovku. Čtyřletá tehdy nebyla. Pak jsem šel do třetího ročníku průmyslovky v Kolíně. Tam byly liberální poměry. Vyloženě protikomunistická škola. Také jim nakonec jednoho studenta popravili.[30]

Proto když jsem přišel na vysokou školu, byl jsem trochu zvyklý nebrat si servítky. Navíc na sjezdu KSSS byl zrušen Stalinův kult a rázem se poněkud uvolnily poměry. Začal karneval. V květnu 1956 byl v Praze majáles.[31] Tam to bylo opravdu silné. Jak jsem slyšel, Praha byla celá v ulicích. Studenti nesli hesla jako „Se Sovětským svazem na věčné časy, ale ani o den déle". My jsme v Pardubicích také měli majáles. Spíš jsme to vzali jako legraci. Nejostřejší transparent nám někdo ve sklepě na kolejích ukradl. Měli jsme tam malinkého človíčka a velké jablko. A na něm bylo napsáno: „Čeka ostorožno běredit, jabloko Mičurina." Tedy: „Čeka ostražitě střeží jablko Mičurina." Jinak to byla spíše sranda. Dělali jsme periodickou tabulku prvků, protože rektor nám řekl, že musíme oslavit úspěchy sovětské vědy. Tak jsme tam měli třeba slogan: „Ať žije Mendělejev, který nám dal vodku!" Byly tam i různé vtipy na různé prvky. Například sodík a draslík se dají řezat jen pod petrolejem. Nelze je řezat na vzduchu, protože by chytly. Proto tam byla holka, která nesla nápis: „Na+ lze přeříznout jen pod petrolejem." Šlo o takové srandičky, ale i tak nám to stejně spočítali. Myslím, že se nejednalo ani tak o maďarské události, ale spíš ta komunita začínala být moc uvolněná, a tak nás pár pozavírali. Zdaleka jsme to neměli jako v Praze, kde celé město oslavovalo. Tam to vypadalo na revoluci. Město bylo v ulicích a oslavovalo studenty, jak si dělají z komunistů srandu. My jsme to koncipovali jako srandu, ale oni chtěli zastrašit studenty. Tak nás zavřeli proto, aby nás zastrašili. Nebylo to ani moc politické, protože nejpolitičtější fór nám ukradli.

Vás tedy zatkli v souvislosti s majálesem?
Ne, zatkli mě v souvislosti s maďarskými událostmi[32], ale ve vězení nám pak říkali: „Pomsta za majáles." Zatkli nás 4. listopadu 1956, tedy v den, kdy se na Budapešť rozjely sovětské tanky. Ale jistě to mělo i souvislost. Volali nás tehdy na rektorskou schůzku. Rektor tam nebyl a přišel nějaký tajemník KSČ a řval na nás, že musíme odsoudit maďarskou kontrarevoluci. My jsme se sebrali a z té schůze odešli. Tehdy to byla malá škola. Nějakých 500 studentů a kantorů. Hlavně to ale myslím byla pomsta za majáles. Tam se ale opravdu moc nedělo. Profesor J., organický analytik, soustavně chodil ve špinavém plášti. Měl charakteristické pohyby, které byly v průvodu parodovány. Když to viděla manželka, tak se na chodníku moc smála. Bylo to hodně krotké. Opravdu ale i ostatní muklové ve vězení nám říkali, že to byla pomsta za majáles.

Jak probíhalo vaše zatčení?
Přesně jako gestapo. Za úsvitu chodili, za úsvitu popravovali. Zazvonili. Ještě byla tma. Dole jim otevřel strýc. Hned ho odstrčili. „Kde bydlí pan Levý?" Ukázali, že nahoře. Tam mě našli v posteli. Táta přiběhl v noční košili, celý vyděšený, že mě zatýkají. Potřeboval jsem na toaletu, tak mi asistovali u močení. Naložili mě do auta a odvezli. Přesně tak to líčil strýc, když ho gestapo vedlo k výslechu. Říkali: „Doprava, doleva, stát!" Když řekli „stát", člověk se musel otočit ke zdi. To bylo stejné. A ty obličeje! Nevěřil byste, jak si ty jejich obličeje byly podobné. Říkal jsem si, že je to snad poznamenané tím povoláním. Takové ty kamenné pohledy. Poker face. A to bylo jen u těch estébáků. Řekli mi tehdy, že na oběd budu doma, ale neřekli na který.

A co se pak dělo dál?
Vedli mě k výslechu. Vyslýchali mě. Říkali: „Vy nám to řeknete sám. Vždyť se nějak dohodneme." Když jsme se nějak nedohodli, začali se vyptávat na takové věci, že jsem kroutil hlavou. Později jsem pochopil, že to je mozaika, co oni skládají, aby mohli ukázat, jací jsou vševědi. Zajímalo je i to, s jakou holkou chodil kamarád. Až potom jsem pochopil, že i takové nevinné informace není dobré říkat. Byli v dobré náladě, bylo to samé cha cha cha, a najednou bác a řvali: „A teď budete mluvit!" Přišel další, řvali na mě ze dvou stran. První den mě vyslýchali do deseti do večera a pak znovu od šesti ráno. Ráno mě dali do cely. Opět byla tma. A až další den večer na mě uvalili vazbu, odvedli mě do nějaké komůrky a dali mi nějakou injekci. Později jsem zjistil, že to možná byla neuroleptika. V noci mi z nosu tekla krev. Fungovalo to tak, že klesl tlak, odkrvil se mozek. Princip kyvadla. Potom se opět zvedne. To mi tekla ta krev. Když mě vyzvedli, byl jsem jako ožralý. Nemůžu říct, že jsem byl nějaký geroj, ale já se opravdu neměl k čemu přiznat. Kdyby o něco šlo, doufám, že bych byl statečný, ale já jsem opravdu nevěděl, co po mně chtěli. Tak to probíhalo, až že mne nakonec vyloudili, že jsem chtěl vyvolat demokratizaci státního zřízení. Oni to zapsali, vznikla obžaloba. Říkal jsem, že právo na demonstraci je zakotvené v ústavě. Demonstrovat třeba proti socialistickému zřízení, to by mne možná mohli zavřít, ale demonstrovat za demokratizaci našeho zřízení. Říkal jsem si: „Za to mě přece nemohou zavřít." Ale také se tak stalo...

Z čeho jste byl tedy obviněn?
Byl jsem obviněn, že jsem organizoval v době zvýšeného nebezpečí takzvaných maďarských událostí demonstraci za demokratizaci našeho zřízení. Smál jsem se, jak jsou ty estébáci blbí, protože jsem si říkal, že to nemůže být trestné. Nakonec v roce 1969 proběhla rehabilitace a tam soud konstatoval jednoznačně, že žalovaný a odsouzený skutek se nestal a za druhé, i kdyby se stal, tak by nebyl trestný.[33]

Předseda krajského soudu Zálešák byl vyučený tesař, který bez maturity vystudoval právnickou školu pro pracující. U Nejvyššího soudu u odvolacího řízení byl Vojtěch Gerner, o kterém se říkalo, že měl prsty v té Masarykově[34] záležitosti. Odsoudili mě tedy na tři roky. Naštěstí se změnil zákon „Spolčování, podvracení republiky", odstavec a. Trest byl od jednoho do tří let. Měli jsme soud v prosinci 1956. Za sdružování proti republice, a to bylo do pěti let. Zákon se změnil a na náš údajně trestný čin byla sazba do tří let. A to mně jako ostatním jako prvotrestaným nemohli dát nejvyšší sazbu. Mně a Vladislavu Janouškovi dali dva roky. Ostatní nakonec dostali méně. Jeden moment to i vypadalo, že nás možná zprostí viny, ale asi ze shora dostali kapky, a tak nás odsoudili. Po roce si mě zavolali a dali mi podepsat papír, že mohu požádat o podmínečné propuštění, ale jen když se zavážu ke spolupráci se Státní bezpečností. Tak jsem řekl: „Ne, mně se tady líbí." Oni o nás jako takové takový zájem neměli. Šlo spíše o to, zastrašit celou studentskou komunitu.

Měli zájem z nás udělat spolupracovníky. Vojenská kontrarozvědka mě ještě po soudu na Pankráci dala do samovazby, kde jsem měl vyměknout. Potom přišli a říkali: „My nejsme žádný estébáci (což ale byli). Oni jsou blbí. Podívejte se, my bychom se mohli dohodnout. Vy byste utekl na Západ, tam byste dostudoval a pracoval pro nás." Divil jsem se: „Ale jak byste mi toto mohli nabízet? Vždyť bych nemusel slib dodržet." Šéf na to tehdy reagoval: „Prosim vás, my vám přece nebudeme sdělovat naše výrobní tajemství. To víte, že bychom si vás posichrovali." Tak jsem řekl, že si to dovedu představit, že ne a děkuju. „No, budete litovat. Budete litovat," řekl mi.

Myslel jsem si, že by se případně pomstili na bratrovi nebo na rodičích. Když jsem to ale vyprávěl na lágru, vězni mi řekli: „Ne, oni by tě nejdříve nechali udělat pár sviňáren tady v Čechách, a pak už by si sám neměl zájem něco říct. Stačilo by, aby tě někdo dekonspiroval a oni by poslali na Západ informaci, co jsi zač. Šupem by tě poslali zpátky."

Když jsem měl po soudu, tak mě drželi ještě půl roku v samovazbě. Před soudem také. Po odsouzení mě dali na společnou celu, tam jsem viděl kamaráda Láďu Janouška. Ten dostal také dva roky a on mi řekl: „Já jsem u nosičů. Řekni, že chceš k nosičům, a oni ti pak dají více jídla." Ohlásil jsem se v raportu, že bych se chtěl přihlásit k nosičům. Dva týdny po soudu jsem roznášel jídlo, ale najednou pro mě přišli a byl jsem převeden do nejvyššího patra pankrácké věznice do izolace.

Kde všude vás tedy věznili?
Nejdříve v Pardubicích. Tam jsem prožil i Vánoce, ale na začátku roku 1957 nás vezli do Prahy a tam mě věznili v takzvané soudní vazbě až do února 1957. Pak jsem dělal krátce toho nosiče jídla a na začátku března 1957 mě dali do izolace, kde jsem byl až do konce srpna. Jen na posledních pár dní mi dali na celu společníka. Na čtrnáct dní a moc jsem s ním nekomunikoval, protože se podezřele vyptával na věci, na které se lidé ve vězení obvykle neptají. V době, co jsem se dostal na Pankrác, už se v podstatě nepopravovali političtí vězni. V roce 1954 byl popraven poslední[35] politický vězeň Osvald Závodský[36], kterému to docela patřilo, protože to byl velitel StB, kterého se nakonec zbavili jako svědka. To je podobné jako se Slánským[37].

Pouze ho věšeli s nesprávným obviněním. Pak byly popravy až v 60. letech za špionáž, skutečnou špionáž, a to se dá brát jako politický delikt, protože tito lidé to dělali z ideových důvodů, ne pro prachy. Několik takových špionů bylo opravdu popraveno. Později mě odvezli na Bytíz, kde jsem byl až do konce trestu. Zajímavé je, že mě pustili 4. listopadu, takže mě drželi o den déle, než měli. Podle soudního řádu se rok shodoval podle data. Jenže technicky by vás tedy měli propustit v 00:00, což nikdo neudělal. Běžně se to tedy dělalo tak, že vás propustili o den dříve. Mě tedy drželi 9 hodin i z tehdejšího hlediska tedy protiprávně.

Zřejmě mi ale chtěli ještě přidat. Do dek mi zabalili protistátní leták. Byly to takové v němčině psané letáky Svobodné Evropy. Za to mohl být navíc trest pro pobuřování.

S rodiči jsem měl dohodu, že manžel mé sestřenice pro mne přijede s mámou. U Bytízu byla známá hospoda, o které jsem slyšel vyprávět mezi civilama. Tak jsem zašel na pivo a šel jsem pěšky směrem k Příbrami. Pak jsem jen viděl maminku, jak mi běží naproti.

Měl jste do té doby nějaký kontakt s rodinou?
Návštěvy byly, ale když se jim něco nezdálo, tak je zamezili. Za ten rok a čtvrt na Bytízu jsem ji dvakrát nebo třikrát měl. Na Pankráci po soudu jsem měl jednu návštěvu před odsouzením. Když jsem byl držen na samotce, tak po třech měsících vězení jsem měl nárok na návštěvu. Přišel jsem úplně zelený a vyhublý z té samovazby a říkal jsem ke konci: „Podívejte, oni mě tu držej v samovazbě." Chtěl jsem, aby advokát napsal žádost, aby mě pustili do práce. Advokát to napsal a oni mě skutečně do práce zařadili tím, že mě odvedli na Bytíz.

Tenkrát už ta prvotní vlna pomaďarského teroru pominula a oni už možná také začali mít strach, že jim to někdo spočítá. Viděli, že v Maďarsku jich spoustu pověsili a oni si v Maďarsku už tolik nedovolili. Tady začali být komunisté strašně vzteklí, ale pak asi také dostávali trochu strach. Ti nejkrutější začali být zavíráni do kriminálu. Tam to pak bylo samý náčelník, krajský náčelník StB, okresní tajemník. Najednou se tito lidé ocitali ve vězení. Ne za věci, které skutečně udělali, ale za fiktivní obvinění. Špionáž a podobné věci.

Jak na příchod těchto lidí reagovali ostatní političtí vězni?
To byl világoš. Világos je maďarské město, kde byli Maďaři na hlavu poraženi od spojených vojsk Rakouska a carského Ruska.[38] V maďarštině je to slovo synonymum pro výprask. A přesně to se pak stalo. Tito lidé dostávali přes držku. Strašně. Při každé příležitosti. Jako to bylo v tom filmu Kousek nebe: „Vy jste byl náš zástupce v OSN a říkal jste, že u nás nejsou političtí vězni," uhodil ho. A dodal: „Vy jste facku tedy nemohl dostat, protože tu političtí vězni nejsou." Já nejsem žádný humanista. Myslím, že to potřebovali.

Bylo ovšem úžasné, jak se ti lidé dovedli vetřít. Například tam seděl Kopold.[39] Byl to zeť Švermy[40]. Později se spřátelil i s Clintonem nebo Havlem. V jeho blízkosti se vyskytlo více lidí spjatých s tehdejším režimem. Jaroslav Šabata.[41] To byl tajemník KV KSČ, člen prověrkové komise. Jeho dcera Anna Šabatová[42] dělá zástupkyni ombudsmana a její manžel je Petr Uhl,[43] který letos kandiduje za zelené. Je ale pravda, že Šabata seděl, Anna Šabatová seděla za komunistů. Petr Uhl ani nikdy v KSČ nebyl, ale je to marxista.

Když se tehdy dostali tito lidé do vězení, vedlo to u nich k nějaké katarzi? Napadlo je, že se po roce 1948 opravdu děly zločiny?
Tak to nevím. Pokud ta reflexe proběhla u řadových komunistů, tak ta proběhla už dávno předtím. Já se s těmito lidmi příliš nesetkával. Jediný, který byl původně komunista, tak to byl Dr. Josef Š. Jeho reflexe už ale proběhla dávno předtím. On vstoupil do KSČ v koncentračním táboře a když se KSČ dostala v roce 1948 k moci, začal být režimu vyloženě nepřátelský. V jeho hodinách marxismu-leninismu to bylo znát, a proto ho také zavřeli. To bylo ale něco jiného. On vstoupil do strany v době, kdy se děla všechna ta fašistická zvěrstva a kdy mu nakukali, že největší nepřítel fašismu je komunismus. Jakmile komunisty poznal u moci, názor změnil rychle a zavřeli ho už jako antikomunistu. Nakonec se nedočkal ani rehabilitace, jelikož zemřel ještě v 80. letech.

Děkuji Vám za rozhovor. 

---

[1] Barokní kostel Bolestné Panny Marie v Pardubicích.
[2] Zámeček – místní název pro vilu, kterou si dal postavit v r. 1885 ostravský uhlobaron hrabě Larisch od tehdy proslulého českého stavitele F. Schmoranze. Vila byla obklopena rozsáhlou oborou. Za heydrichiády zde bylo popraviště gestapa. U tří dřevěných kůlů bylo nacisty v době od 3. června do 9. července 1942 popraveno zastřelením 194 osob. Dnes je zde vybudován památník.
[3] Flossenbürg byl nacistický koncentrační tábor, založený v Bavorsku dne 2. května 1938. Nacházel se 7 kilometrů od československých hranic. První židovští a čeští vězni byli do tábora přivezeni v první polovině roku 1940. Od roku 1942 byly zřizovány pobočné tábory, sloužící válečnému hospodářství, řada z nich na českém území. Na vězních byly také prováděny pokusy. Táborem celkem prošlo 111 400 vězňů, z nichž 73 296 zahynulo (z toho 3784 Čechů).
[4] Gulag – zkratka pro ruský název Hlavní správy nápravných pracovních táborů, která byla jedním z oddělení sovětské tajné policie, odpovědným za řízení systému nucených prací. Pracovní tábory vznikly v sovětském Rusku už v roce 1918 jako trestanecké kolonie. Počet vězňů v táborech dosáhl vrcholu za čistek ve 30. letech, za druhé světové války a bezprostředně po ní. Na konci Stalinovy éry počátkem 50. let existovalo asi 200 táborů nucených prací roztroušených na Sibiři, Dálném východě či Arktidě. Plnily politickou i ekonomickou roli, poskytovaly nucenou pracovní sílu pro těžební průmysl, stavbu velkých projektů, např. průplavu mezi Bílým a Baltickým mořem, které byly stavěny v nejtěžších klimatických podmínkách. Po Stalinově smrti byla správa gulagu zrušena, ale pracovní tábory existovaly v SSSR až do konce komunistického režimu.
[5] Matiční jezero v Pardubicích.
[6] Kunětická hora je 307 metrů vysoký vrch poblíž Pardubic, na němž stojí stejnojmenný hrad. Zámeček, o kterém hovoří pamětník, je dnešní Muzeum perníku a strašidel.
[7] Emil Hácha (1872–1945). Právník, byl soukromým docentem Právnické fakulty Karlovy univerzity (od roku 1920) a prezidentem československého Nejvyššího správního soudu (1925–1938). V roce 1938 byl zvolen prezidentem Česko-Slovenska a v letech 1939–1945 byl státním prezidentem protektorátu Čechy a Morava (souhlas s okupací vyjádřil až po brutálním nátlaku Adolfa Hitlera). V prvních letech po okupaci udržoval kontakt s protinacistickým odbojem a pokoušel se o protiněmecké intervence. V době heydrichiády se Háchův odpor zlomil a stal se loutkou v rukou nacistů. Vliv na to měl jeho vážný zdravotní stav. Po válce byl zatčen a uvězněn v nemocnici pankrácké věznice, kde 27. června 1945 zemřel.
[8] Fantovy závody (za války Fantowerke AG, dnes Paramo) byly významnou rafinerií. První spojenecký nálet rafinerii zcela minul a zasáhl obytné čtvrti Pardubic. Zahynulo 43 osob, pro které nacisté uspořádali na Pernštejnském náměstí tryznu, jež měla popudit obyvatelstvo proti „teroristickým spojeneckým letcům". Druhý a třetí nálet rafinerii těžce poškodily.
[9] Zdeněk Fierlinger (1891–1976). Přední sociálnědemokratický politik, spolupracovník prezidenta Beneše (který mu velice důvěřoval), diplomat a od poloviny třicátých let zřejmě spolupracovník sovětských tajných služeb. Byl válečným velvyslancem Československa v Moskvě. Prosazoval poválečnou spolupráci s KSČ. V letech 1945–1946 byl předsedou vlády. V letech 1945–1947 stál v čele sociálně demokratické strany. Po únorovém převratu se do vedení strany vrátil a podílel se na její likvidaci sloučením s KSČ. Až do roku 1971 pak byl členem předsednictva ÚV KSČ.
[10] Například Stanislav Balík označuje ČSR v letech 1945–1948 za příklad pretotalitního a defektně totalitního režimu. Události února 1948 považuje za symbolický převrat, završující události předchozích let. BALÍK, Stanislav, et al. Politický systém českých zemí 1848–1989. Brno: Masarykova univerzita Brno, 2006, s. 118–119.
[11] Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu, strana byla zkráceně označována jako agrární, byla v období druhé republiky hlavní složkou Strany národní jednoty. Agrárníkům byla často vyčítána zvýšená kolaborace za druhé světové války. Někteří představitelé agrární strany se ovšem zapojili do zahraničního odboje a mezi řadovým členstvem nepanoval žádný vřelý vztah k okupační mocnosti. Po válce byli představitelé protektorátní vlády a vlády druhé republiky souzeni Národním soudem.
[12] Selská jízda byla zakázána už za okupace, její činnost však nechtělo ministerstvo vnitra povolit ani po osvobození. Jeho rozhodnutí nakonec musel zrušit soud. Selská jízda uspořádala v červenci 1947 jezdecké závody v Nechanicích. Přestože byla akce legální, byli její pořadatelé zatčeni a závody znemožněny. Nasazeny byly stovky příslušníků Státní bezpečnosti. Oslava znovuobnovení činnosti Selské jízdy se tak změnila v demonstraci síly ministerstva vnitra řízeného komunistou Václavem Noskem. Vše vyústilo v tzv. Nechanickou aféru. Viz Jirásek, Zdeněk. Nechanická aféra 1947. Hradec Králové: Státní okresní archiv v Hradci Králové, 1992.
[13] Helena Koželuhová (1907–1967) byla politička a do roku 1946 členka Československé strany lidové. Po únoru 1948 odešla do emigrace.
[14] Během osvobozování Československa a ještě po skončení válečných operací byly do SSSR odvlečeny tisíce civilistů s československým občanstvím, kteří skončili v gulagu. Například Milada Polišenská uvádí 7000 osob odvlečených v závěru války ze Slovenska a 500 odvlečených z českých zemí (odhadem 2800 jich v gulagu zahynulo). Únosy postihly ruskou a ukrajinskou antibolševickou emigraci, na východním Slovensku byli touto formou likvidováni i lokální nekomunističtí předáci. Viz POLIŠENSKÁ, Milada. Čechoslováci v gulagu. Praha: Libri; Bratislava: Ústav pamäti národa, 2006.
[15] V roce 1947 se olomoucká KSČ angažovala v pokusu o atentát na členy československé vlády – náměstka předsedy vlády Petra Zenkla, ministra spravedlnosti Prokopa Drtinu a ministra zahraničí Jana Masaryka, což vyústilo v tzv. krčmáňskou aféru (podle obce Krčmáň na Olomoucku, kde byly vyrobeny krabičky na třaskavinu). Vyšetřování justice prokázalo objednání atentátu členy KSČ, zatímco prokomunistické bezpečnostní orgány se snažily zamést stopy. Mostecká aféra byla výsledkem provokace komunisty vedeného ministerstva vnitra a obranného zpravodajství vůči straně národně socialistické v severočeském Mostu. Oba případy měly soudní dohru ve zmanipulovaných procesech konaných po únorovém převratu. Více viz DVOŘÁKOVÁ, Zora. Smrt pro tři ministry. Třebíč: Akcent, 2000. KAPLAN, Karel – PALEČEK, Pavel. Komunistický režim a politické procesy v Československu. Brno: Barrister & Principal, 2008.
[16] Jaroslav Lonek (1904–1945). Letec, letecký konstruktér a představitel protinacistického odboje. Byl zakládajícím členem Východočeského aeroklubu v Pardubicích a před okupací šéfkonstruktérem Zlínské letecké akciové společnosti (ZLAS). Po okupaci Československa se dostal do SSSR a v únoru 1940 se vrátil se zpravodajskými úkoly. V roce 1941 byl nacisty zatčen a 26. ledna 1945 popraven.
[17] Sokol – Česká obec sokolská (ČOS) je občanské sdružení, jehož téměř 190 000 členů se dobrovolně věnuje sportům, pohybovým aktivitám v oddílech sokolské všestrannosti a kulturní činnosti.
[18] Skaut je mezinárodní hnutí, jehož cílem je výchova a sebevýchova lidí všech věkových kategorií. Během historie českého státu byl skauting třikrát zakázán totalitními režimy (nacisty a komunisty), neboť proti totalitě vždy aktivně vystupoval. Řada skautských činovníků padla při odbojové činnosti, byla popravena či vězněna v nacistických koncentračních táborech, řada se jich stala obětí politických procesů v padesátých letech. Skauting vždy okamžitě využil politického uvolnění (1945, 1968 a 1989) a obnovil svoji činnost.
[19] Křemelná – šumavská řeka v okrese Klatovy.
[20] Konfederace politických vězňů České republiky je dobrovolná organizace, která sdružuje bývalé politické vězně komunistického režimu někdejšího Československa.
[21] Viz rozhovor se Zdeňkem Kovaříkem.
[22] Československý svaz mládeže (ČSM) – jednotná masová organizace mládeže v Československu řízena KSČ. Vznikl v roce 1949 sloučením existujících mládežnických organizací.
[23] Otto Wichterle (1913–1998). Český chemik, vynálezce silonu a měkkých kontaktních čoček. První prototyp odlévacího zařízení na čočky sestavil v roce 1961 doma z dětské stavebnice Merkur. V letech 1958–1968 byl ředitelem Ústavu makromolekulární chemie Československé akademie věd. Po roce 1968 směl pro své politické postoje pracovat pouze jako řadový vědecký pracovník. Byl zvolen prvním předsedou Československé akademie věd po pádu komunistického režimu.
[24] Lidové milice (LM) byly nelegální ozbrojené složky Komunistické strany Československa (KSČ) existující v letech 1948–1989. Mezi jejich úkoly patřila ochrana komunistického režimu, potlačování občanských nepokojů či nasazení ve válce. Lidové milice byly nátlakovou silou při převratu v únoru 1948. Pomáhaly rovněž s potlačením demonstrací a nepokojů, které vypukly po měnové reformě roku 1953, včetně plzeňského povstání. V srpnu 1969 spolu s SNB a armádou tvrdě zakročily proti občanům, protestujícím proti okupaci Československa i začínající normalizaci. Proti demonstrantům zasahovaly také v letech 1988–1989. Více viz BAŠTA, Jiří. Lidové milice – nelegální armáda KSČ. Paměť a dějiny: Revue pro studium totalitních režimů, 2008, roč. 2, č. 2, s. 99–108.
[25] Akční výbory Národní fronty – mocensko-politické orgány zcela podřízené komunistům, zakládané v obcích, závodech či institucích, aby je „očistily" od odpůrců komunistické strany. Například v nekomunistických politických stranách akční výbory vylučovaly jejich volené funkcionáře.
[26] Mototechna – monopolní československý národní podnik zabývající se prodejem osobních automobilů, motocyklů a náhradních dílů.
[27] Měnová reforma začala 1. června 1953. Byla reakcí na ekonomickou krizi militarizovaného československého hospodářství. Měna byla připoutána k rublu a byla vydána nová platidla, bylo zrušeno přídělové hospodářství a zaveden volný trh (za cenu růstu cen). Vázané vklady u peněžních ústavů, pojistky, cenné papíry a všechny státní dluhopisy byly anulovány. Obyvatelstvo, které nebylo vyloučeno ze zásobování na vázaném trhu, mohlo vyměnit v hotovosti 300 Kč v poměru 5:1 a ostatní peníze v poměru 50:1. Komunistický režim se tak velmi obohatil, protože získal úspory občanů, včetně jejich vázaných vkladů a životních pojistek. Měnová reforma vyvolala řadu stávek a nepokojů, z nichž nejznámější bylo tzv. plzeňské povstání ze dne 1. června 1953. Nepokoje začaly v plzeňské Škodovce a zapojilo se do nich na 20 000 lidí. Ozbrojené složky režimu dostaly situaci pod kontrolu ještě téhož odpoledne. Na obou stranách bylo raněno na 250 osob a 331 odsouzeno v pozdějších politických procesech. Viz PERNES, Jiří. Krize komunistického režimu v Československu v 50. letech 20. století. Brno: CDK, 2008.
[28] V Semtíně sídlí pardubický výrobce výbušnin, dnešní Explosia, a. s. Název společnosti se v minulosti několikrát změnil. Známá je též jako Synthesie.
[29] Více viz KOTYK, Jiří. Vánoční balíčky a další projevy studentského odporu v Pardubicích r. 1948. Zprávy Klubu přátel Pardubic 30, 1995, č. 3–4, s. 67–71.
[30] Boris Volek (1928–1952). Student Vyšší chemické průmyslové školy v Kolíně. Za vedení protistátní skupiny byl v prosinci 1950 odsouzen Státním soudem k 16 letům vězení a poslán do uranových dolů. Byl jedním z jedenácti aktérů neúspěšného pokusu o útěk z Horního Slavkova. Po dopadení byl odsouzen k trestu smrti a 11. listopadu 1952 popraven. Viz: PALKO, Vladimír. Boris Volek (26. 8. 1928–11. 11. 1952) [online]. c2009 [cit. 2009-11-21]. 
[31] Byl to první majáles povolený od komunistického převratu v roce 1948.
[32] Maďarské povstání proti stalinistickému režimu a sovětské okupaci probíhalo od 23. října do 10. listopadu 1956. Demonstrace na znamení solidarity s Polskem (kde probíhalo poznaňské povstání dělníků) přerostly v požadavky národní nezávislosti, demokracie, svobodných voleb, odchodu Rudé armády a návratu umírněného komunisty Imre Nagyho k moci. Moc v zemi přebíraly revoluční orgány a komunistická strana se de facto rozpadla. Nagy se stal předsedou vlády a 1. listopadu vyhlásil neutralitu Maďarska a jeho vystoupení z Varšavské smlouvy. SSSR se rozhodl povstání násilím potlačit, přičemž záminkou byla žádost, v Moskvě vytvořené, dělnicko-rolnické vlády Jánose Kádára. Rudá armáda nasadila 80 000 mužů a 2000 tanků. Při potlačení povstání zahynulo 20 000 lidí a dalších 210 000 zemi opustilo. Viz KŘEN, Jan. Dvě století střední Evropy. Praha: Argo, 2005.
[33] V roce 1969 byl Pavel Levý rehabilitován a bylo mu vyplaceno odškodnění. Za normalizace byla rehabilitace zrušena a na Pavlu Levém bylo požadováno vrácení již vyplaceného odškodnění zpět státu. Definitivní rehabilitace a odškodnění se tak dočkal až po roce 1989.
[34] Jan Masaryk (1886–1948) byl syn prvního československého prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka. V letech 1925–1938 působil jako velvyslanec v Londýně, byl ministrem zahraničí exilové vlády v Londýně. Po válce působil opět jako ministr zahraničí. Zemřel 10. března 1948 za dosud nevyjasněných okolností. Jeho tělo se našlo na nádvoří Černínského paláce – budovy ministerstva zahraničních věcí. Dosud existují tři teorie – podle jedné šlo o vraždu (Masaryk byl zavražděn, ale pachatele se doposud nepodařilo vypátrat), podle druhé teorie to byla sebevražda (po předchozích událostech z února se rozmyslel dobrovolně odejít ze života skokem z okna) a podle třetí verze se Masaryk pokoušel po římse utéci ze svého bytu (kde se v tu chvíli prokazatelně pohybovali vetřelci) a z této římsy spadl.
[35] Za prezidenta Antonína Novotného bylo v letech 1957–1968 popraveno 78 osob, z toho 12 pro politické trestné činy. Viz LIŠKA, Otakar a kol. Tresty smrti vykonané v Československu v letech 1918–1989. Praha: Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu SKPV PCR, 2006. Posledním politickým vězněm, který v komunistickém vězení zemřel, byl Pavel Wonka (1951–1988). Stalo se tak za dosud nevyjasněných okolností ve věznici v Hradci Králové.
[36] Osvald Závodský (1910–1954). V letech 1937–1939 bojoval jako interbrigadista ve španělské občanské válce. V roce 1940 byl členem československé zahraniční jednotky ve Francii. Po její porážce nacistickým Německem pracoval ilegálně, byl zatčen a vězněn v koncentračním táboře Mathausen. V roce 1948 nastoupil k StB a v letech 1950–1951 byl krátce jejím velitelem. V lednu 1951 byl zatčen, zařazen do skupiny souzené v politickém procesu „Závodský a spol." a koncem roku 1953 odsouzen k trestu smrti. Dne 19. března 1954 byl popraven. Roku 1963 byl rehabilitován.
[37] Rudolf Slánský (1901–1952). Český komunistický politik, dlouholetý člen Ústředního výboru Komunistické strany Československa a generální tajemník KSČ (1945–1951). V roce 1921 byl zakládajícím členem KSČ. Roku 1929 se podílel na ovládnutí KSČ skupinou kolem Klementa Gottwalda a dostal se do vedení strany. Roku 1938 utekl do SSSR, kde žil do konce války. V osvobozeném Československu byl, po Klementu Gottwaldovi, druhým nejvýše postaveným mužem KSČ. Spolustraníky však nebyl neoblíben. Podílel se na přípravách únorového převratu a následné organizaci politických procesů, kterých se paradoxně stal sám obětí. Roku 1951 byl zatčen, v politickém monstrprocesu postaven do čela skupiny „organizující vnitrostranické spiknutí" a roku 1952 popraven. Více viz KAPLAN, Karel – KOSATÍK, Pavel. Gottwaldovi muži. Praha: Paseka, 2004.
[38] Šlo o událost, která uzavřela maďarskou revoluci z let 1848–1849. Uhersko bylo v prvním revolučním roce vojensky tak úspěšné, že maďarský sněm Habsburky zbavil trůnu a správcem státu jmenoval jednoho z vůdců povstání Lajose Kossutha. To však vedlo ke spolupráci Habsburské monarchie a carského Ruska, která rychle změnila poměr sil v jejich prospěch. Po sérii porážek Kossuth 11. srpna 1849 uprchl do Osmanské říše a jeho nástupce, úspěšný generál Artúr Görgey, o dva dny později kapituloval u vesnice Világos.
[39] Bedřich Kopold, představitel protifašistického odboje, komunistický funkcionář a manžel Jiřiny Švermové, dcery Jana Švermy a Marie Švermové. Byl blízkým spolupracovníkem velitele Obranného zpravodajství (OBZ) Bedřicha Reicina.
[40] Jan Šverma (1901–1944). Komunistický politik a blízký spolupracovník Klementa Gottwalda. Zahynul během Slovenského národního povstání. Jeho manželka Marie Švermová (1902–1992) byla v 50. letech členkou Ústředního výboru Komunistické strany Československa. V 50. letech byla v rámci procesu s Rudolfem Slánským odsouzena na doživotí a propuštěna po 5 letech. Později byla signatářkou Charty 77. Více viz ŠVERMOVÁ, Marie. Vzpomínky. Praha: Futura, 2008.
[41] Jaroslav Šabata (1927). V letech 1968–1969 tajemník jihomoravského krajského výboru KSČ. Představitel reformního křídla KSČ. V roce 1970 byl vyloučen ze strany. Byl signatářem a mluvčím Charty 77.
[42] Anna Šabatová (1951). Od roku 1969 studovala filozofii a historii na Filozofické fakultě Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Brně. Ve třetím ročníku byla zatčena a odsouzena na tři roky pro podvracení republiky za organizování letákové akce k volbám a podíl na šíření samizdatu. Podmíněně propuštěna byla v prosinci 1973. Byla signatářkou Charty 77 a členkou Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS). V letech 2001–2007 byla zástupkyní veřejného ochránce práv a od roku 2008 je předsedkyní Českého helsinského výboru.
[43] Petr Uhl (1941). Český novinář a politik. Za normalizace byl představitelem disentu, v jehož rámci byl zastáncem trockismu. Patřil k zakladatelům Charty 77 a Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS), jenž sledoval případy osob, které byly v ČSSR trestně stíhány nebo vězněny za projevy svého přesvědčení nebo které se staly oběťmi policejní či justiční svévole. Vězněn byl celkem devět let – poprvé v letech 1969–1973 pro svou účast ve studentském Hnutí revoluční mládeže a podruhé v letech 1979–1984 za spolupráci při zakládání Charty 77 a VONS. V letech 1990–1992 byl za Občanské fórum poslancem Federálního shromáždění a rovněž ředitelem Československé tiskové kanceláře (ČTK). Byl zastáncem zachování právní kontinuity s komunistickým režimem a odpůrcem lustračních zákonů, které chápe jako porušení lidských práv. V letech 1998–2001 byl zmocněncem vlády pro lidská práva a v letech 1991–2001 působil také jako expert Komise OSN pro lidská práva. Členem Strany zelených byl v letech 2001–2007. V roce 2006 za zelené kandidoval v parlamentních volbách. Více viz MAYEROVÁ, Françoise. Češi a jejich komunismus: Paměť a politická identita. Praha: Argo, 2009. s. 154–164.