Antonín Husník
Brigádní generál Antonín Husník se narodil 17. listopadu 1921 v Plzni. Již v raném věku měl silné vlastenecké cítění a chtěl vstoupit do československé armády. Po nacistické okupaci se v roce 1940 pokusil o přechod hranice protektorátu. Měl namířeno na západ, do francouzských legií. Bylo mu 19 let. Na slovensko-maďarské hranici byl zadržen a 3,5 roku vězněn v nacistických věznicích. Po válce se stal elitním výsadkářem se silnou protikomunistickou orientací, za což byl náležitě „odměněn". V roce 1950 byl odsouzen na 13 let. Absolvoval výslechy v neslavně proslulém Domečku, v jáchymovských táborech řídil tajnou motákovou komunikaci s rodinami a blízkými odsouzených. V roce 1958 byl propuštěn z vězení. Jeho dceři bylo osm let.
„Za války jsem měl na Waldheimu vězeňské číslo 736. Po osmi letech komunistického kriminálu jsem dostal vyplaceno 736 korun úspor."
Rozhovor s brigádním generálem Antonínem Husníkem (1921–2011)
Tazatel: Tomáš Bouška
Můžete mi říci něco o svém dětství? Kde jste se narodil?
Vzpomínky na dětství mám hezké, byly bohaté. Narodil jsem se 17. listopadu 1921 v Plzni, kde jsem začal chodit do školy. Otec byl tenkrát nižším policejním úředníkem. Byl jsem dítě dost pohledné, kudrnaté, ale zlobivé. Tatík se ve mně viděl. Když jsem šel do školy, už jsem uměl číst a počítat. To byla velká chyba, poněvadž když začala učitelka vykládat, tak jsem se nudil. Zvedl jsem se a šel se dívat z okna. Už ve druhé třídě jsem měl z mravů dvě.
První knížka, kterou jsem přečetl, byly Staré pověsti české. V páté třídě jsem je uměl skoro zpaměti. Už tenkrát, když se mě třeba ptali, čímpak bys chtěl být, tak já chtěl být blanický rytíř. Už odmalička ve mně bylo vlastenectví. Měl jsem s tím zkušenosti i později. Musím předeslat, že další knížky, které jsem četl, byly hlavně o ruských legionářích. Všechno od Rudolfa Medka jsem přečetl. Už tenkrát, aniž bych věděl, co bolševismus je, tak jsem bolševiky nikdy neměl rád. Zapříčinili, že plukovník Švec, který byl mým vzorem, se zastřelil. Už tenkrát jsem je neměl rád, aniž bych věděl, co to je. Později jsem to i poznal.
Můj otec nebyl legionář, ale byl velký národovec. Čech každým coulem. Při prvním útoku v Srbsku, kde bojoval, byl těžce raněn. Když se zvedal k útoku, zasáhl ho šikmý průstřel břicha a pak už pro frontu nebyl. Po válce nastoupil ke kriminální policii. Komunistů bylo tady v Plzni tři a půl, ale hodně sem jezdily všelijaké delegace. Byl tady rumunský Károl, habešský císař a všelijaký potentáti. Vždy předtím udělal policejní rada Macek zátah na bolševiky, ale stejně se shromáždili a dělali ostudu. Chtěli je pochytat, aby tu ostudu nedělali. Otec s tím měl vždy spoustu práce. Samozřejmě je neměl rád.
Mám na ně takovou vzpomínku. Bolševici vydávali Rudé právo, a i když procházelo cenzurou, někdy se celá vydání zabavovala. Krátce předtím, než přišli Němci, tak jsme doma měnili linoleum. A podlahu jsme tím zabaveným Rudým právem vypodložili, aby se vyrovnaly suky. Později v německém kriminále jsem si na to vzpomněl: Ježišmarjá, kdyby u nás dělali prohlídku a našli tam Rudý právo, tak by tatínka zavřeli jako komunistu! A to by on nepřežil!
Už jako kluk jsem chtěl být vojákem, později hlavně letcem. Chodil jsem do Sokola i do Skauta. Od čtvrté třídy se na škole učila němčina. Po obecné jsem absolvoval měšťanku a začal dělat strojařskou průmyslovku. Tady v Sokole bylo družstvo volejbalistů, kteří dokonce vyhráli soutěž Malé dohody tenkrát v Rumunsku. Vedl je nějaký poručík jezdectva. Když byla mobilizace, tak tam jednou přišel. Rád jsem poslouchal jeho zážitky. Zle nadával na sudeťáky. Mohl jsem na něm oči nechat, ty jeho rajtky! Mluvilo se o tom, že se ve Francii, v Agde, zakládají naše legie a že se tam umožňuje přechod. Hned jsem se zapojil a chtěl jsem taky jít. V té době mi ještě nebylo osmnáct, takže jsem jim alespoň dělal posla.
Popsal byste svůj pokus o nelegální přechod hranice?
Svěřil jsem se jednomu spolužákovi, že bych chtěl utéct do Francie, do legií a že znám cestu. Rozhodl se, že půjde se mnou. Nakonec jsme vyrazili tři. Já, kamarád Jiří Fremr a jeho známý, jmenoval se Bobi Frisch. Dojeli jsme v pořádku do Hodonína na vypůjčené legitimace od kamarádů, jejichž tátové pracovali na dráze. Fremr řekl, že půjde poslat ještě legitimace zpátky těm, kdo mu je půjčili. Ale už se nevrátil, takže jsme překročili hranice bez něj. Když jsme se v pětačtyřicátém vrátili z kriminálu, tak mně vysvětlil, že měl prostě strach. V té době, kdy jsme se vydali přes hranice, byl přechod zdánlivě jednoduchý, protože řeka Morava byla zamrzlá. Přešli jsme hranice a vyrazili vlakem směr Budapešť. Jenomže ve vlaku byla kontrola. Papíry jsme neměli, a tak nás Maďaři sebrali. Na příští nebo přespříští stanici jsme vystoupili se čtyřmi mladíky a jedním pánem, kteří se také chtěli dostat do legií ve Francii. Dali nás všechny dohromady a poslali zpět. Někde u Galanty jsme tedy vystoupili a odvedli nás na hranice. Bylo šero, nebylo nás vidět, ale byl napadlý sníh a tam byla rovina. Když jsme vylezli, tak jsme byli vidět na hony daleko. Najednou tři Maďaři zarepetýrovali kvérama a jeden z nich na nás spustil slovensky: „Odtamtud jste přišli, tak tam zmizte!" Brzy nato nás objevila slovenská hlídka. Zajistili a dopravili nás do Trnavy.
Jak vzpomínáte na věznění za války?
U soudu jsme dostali dvacet čtyři hodin za ilegální překročení hranic. Přes policejní ředitelství v Bratislavě, kde mimochodem byly otřesné hygienické podmínky, nás na hranicích předali Němcům. Napřed jsme byli asi den v Hodoníně, pak nás odvezli do Brna na Špilberk a nakonec do Kounicových kolejí. Po ošklivých výsleších, kdy mě mlátili a chtěli vědět, kdo ten náš útěk organizoval, nás odvezli do Strážnice, kde se nám podařilo navázat spojení s venkem. Nějaký mladík nás upozornil, že ve slamníku je provaz, a pomocí psaníček jsme se s ním dorozuměli. Jmenoval se Sylva Lakosil. Napsali jsme domů, aby nám poslali balíček a nějakou korunu. Také jsem napsal tatínkovi, aby nám poslal pilku. To byla speciální, všestranná pilka, říkalo se jí anglický vlak. Dala se ohnout a schovat do pusy. Skutečně jsem ji obdržel a tak jsme začali pracovat na mřížích. Najednou dovnitř vešel správce a říkal: „Tak hoši, toto mi nemůžete dělat." Vysvětlil nám, že bychom daleko neutekli a on by z toho měl velký průser. Tím náš pokus o útěk skončil.
Ze Strážnice nás následně transportovali do Německa do vojenského vyšetřovacího vězení, Wehrmachtuntersuchungsgefängnis, Berlin-Tegel. Po asi měsíci jsme prošli pověstným Alexanderplatzem. To byla obrovská podzemní průchozí cela, velká jako hala. Skončil jsem v Alt Moabitu[1], v civilním vyšetřovacím vězení, v samovazbě. Dostal jsem zatykač, který mám dodnes; Haftbefehl: Der Angeklagte hat versucht das eingegliedertes Gebiet vom Reiche mit Gewalt und Waffe in der Hand los zu reisen[2]. Mohl jsem si domů napsat, aby mi poslali česko-německý slovník. Abych mohl číst německé noviny. Skutečně mi ho dali na celu. Na začátku je v něm napsáno, že to byl můj nejlepší přítel v dobách nejhorších. Později, když jsem byl odsouzen a přišel jsem do těžkého žaláře v Německu, tak i tam jsem zažádal, aby mi půjčili tento slovník, abych mohl dobře číst německé knihy. Dostal jsem ho vypůjčen, na cele jsem ho měl dennodenně. Jsou tam tužkou připsané i poznámky: Choval jsem se statečně nebo Maminko, myslím na Vás. Dokonce se mi tam podařilo z různých zbytků udělat i obal. Všechny věci se mnou od prvopočátku cestovaly. Celé tři a půl roku. Na rozdíl od věznění za komunismu. Komunisti všechno buď ukradli, nebo poničili.
Pak nás jednoho dne spakovali a z Berlína odvezli do Norimberku. Jeli jsme speciálními vagony pro vězně, po třech v jednotlivých boxech. Po cestě jsme stavěli, vždycky někoho přibrali a někoho zase vyložili. Samozřejmě bez toalet, takže se tam lidé i pomočovali. Bylo to otřesné. Umístili nás na samovazbu v Zellenstrasse Nr. 1 a já jsem se hned dostal do korekce. Za to, že jsem vyryl na hliněný šálek své jméno – TONA. V korekci byla normální strava jen jednou za tři dny, jinak jsem byl o chlebu a vodě.
Den před soudním přelíčením za mnou přišel bachař s lejstrem. Nevěřícně jsem na to koukal, neboť tam bylo napsáno, že přelíčení se bude konat s tím Fremrem, co s námi měl utéct, ale nakonec se vrátil. Druhý den přišel holič, oholil mne, dostal jsem své šaty a rovnou k soudu. Tam jsem se poprvé setkal se svým obhájcem. Představil se mi česky, že si přečetl spis a že je to celkem jasná záležitost. Doporučil mi, abych se u soudu přiznal, že to budu mít jako polehčující okolnost. Přivedli nás do obrovské místnosti. Pravděpodobně do té, kde se po válce konal Norimberský proces. Frisch i Fremr už tam seděli. V průběhu přelíčení jsem zjistil, že když se vrátil domů, tak na radu svého otce vše nahlásil, ale stejně ho zatkli. Měl to prý hlásit ještě před naším pokusem o útěk! Po válce byl jeho otec zavřený jako kolaborant. Zřejmě měl nějaké pletky s Němci.
Přelíčení proběhlo a můj obhájce pronesl závěrečnou řeč. Konstatoval, že jsem se přiznal, ale že mám dobrý úmysl se napravit. Že to byl čin nerozvážného mladíka, který si myslel, že Německo prohraje válku a on dostane po válce nějakou trafiku, jako dostávali legionáři po první světové válce. Alespoň něco zaznělo na mou obhajobu. Prohlásili mne za hlavního obžalovaného a dostal jsem tři a půl roku. Frisch jakožto mladistvý – jemu bylo osmnáct až v roce čtyřicet – dostal za stejný čin rok a Fremr také, oba Gefängnis[3]. Na rozdíl od nich jsem dostal Zuchthaus, těžký žalář. Při procesu jsem Frische viděl naposledy. Jako polovičního Žida jej někde zplynovali. Když jsem šel po válce k nim domů, do Prešovské ulice, kde měla jeho rodina obchod, nevěděl jsem, že se nevrátil. Byl to hrozný výjev, jeho maminka bědovala. Raději jsem se rychle vypoklonkoval.
Kdy přesně jste utíkali přes hranice?
Myslím, že byly pololetní prázdniny. Načasoval jsem si to tak, aby nás nikdo nesháněl. Začátkem ledna jsme vyrazili a cesta trvala asi tři nebo čtyři dny. V papírech to mám evidované až od 2. února. Počítali to od dne, kdy nás Němci převzali na hranicích: 2. února 1940.
Soud v Norimberku byl tentýž rok?
Tentýž rok, začátkem zimy. Po soudu jsem zůstal ve věznici. V polovině prosince mne odvezli do těžkého žaláře ve Waldheimu[4]. Byl to transport všelijakých lotrů.
Jak probíhalo vaše propuštění?
Odpykal jsem si tři a půl roku. Byly tam legrácky, byly tam i vážné věci. Před propuštěním mně povolili napsat domů, aby mi v Nymburce ušili sako, protože svoje jsem během věznění „prokouřil". Přišlo mi manšestrové sako, které jsem si v den propuštění oblékl. Odvedli mě na bránu a myslím, že mi bachař podal ruku a něco mi popřál. Vykročil jsem a chtěl jsem se rozhlédnout vlevo, vpravo. Najednou se objevili gestapáci, z každé strany jeden kožeňák. Zase mě zatkli a dopravili do Prahy na Pankrác.
Uvedli nějaký důvod?
Měli jednoduchou odpověď, že se všechno včas dozvím. Do té doby jsem Pankrác neznal, takže jsem tam nasadil ostrý tón. Netrvalo dlouho a šel jsem do korekce. Vozili mě na výslechy do Pečkárny[5] a tam to bylo tvrdé. Když jsem to tam přetrval, tak mě zavolali do nějaké kanceláře a začali se mnou probírat, co budu dělat. Říkal jsem, že bych šel rád pracovat, protože nepřicházelo v úvahu dodělat školu. Řekli mi: „Místo už jsme vám našli, tak budete pracovat tady v Praze." Dovolil jsem si protestovat, že jsem z Plzně. Což přešli bez reakce a abych se porozhlédl po nějakém ubytování. Po čtyřech dnech volna jsem nastoupil do PEMY – Prager Elektrische Mess-Aparate, do fabriky ve Vysočanech. Dělaly se tam sériové, malé přístroje. Tenkrát šlo všechno převážně na zbrojní výrobu. Nastoupil jsem do montáže na třísměnný provoz.
O tom, že jsem byl zavřený, se nemluvilo. Doma mě otec poučil: „Buď velmi opatrný, budou tě sledovat. S nikým se nebav, mluv hodně německy. Dělej to, co ti říkám, a bude to dobrý." A ještě mi řekl: „Hodně nos ty holínky a ty rajtky. A kdyby něco, hned se ozvi." Vzal jsem si je hned na první směnu a zřejmě si říkali: „Hele, to je zase nějaký nasazený." A skutečně to pomohlo, nikdo mě nekontaktoval. Po deseti dnech mě ale najednou zavolali do kanceláře a nějaký chlap se mě začal vyptávat, jestli za mnou někdo nepřišel. Držel jsem se rady otce a říkal, že nic nevím a nikam nechodím. Tak prý kdyby za mnou někdo přišel, že jsem byl zavřený a že si budou myslet, že jsem pracoval proti Říši. Tak kdybych měl dojem, že ty lidi nechtějí spolupracovat... Takhle celkem jemně to na mne zkoušel. Z toho jsem byl úplně na větvi. Podařilo se mi s jednou kolegyní vyměnit sobotní službu a hned jsem odjel do Plzně. Přijel jsem domů a říkal jsem otci: „Tak tatí, chtějí na mně spolupráci. Co mi zbývá? Pověsit se?" Říkal mi, abych nebláznil a že to se svými přáteli promyslí. Začal jsem marodit. Když jsem odjížděl, tak mi přivezl nějaké pilulky a říkal: „Hele, tam se přihlas k doktorům a podle toho, kdy to bude, tak až půjdeš do té ordinace, tak tohleto spolkni. Dostaneš horečku. Stěžuj si na ty příznaky: teplo a točí se ti hlava." Poněvadž když byla horečka, tak museli člověka nechat doma. Báli se, aby se z toho nevyloupla nějaká epidemie. Skutečně jsem po té první pilulce dostal horečku jako blbec. A ještě mi otec říkal: „Ale až ti řeknou, že máš den nebo dva zůstat doma, tak říkej, já nemůžu zůstat doma, musím vydělávat peníze." Když mně doktor napsal „zwei Tage" a řekl: „Dva dny zůstane doma", tak jsem říkal: „Nemůžu, potřebuji peníze." Sestřička zůstala nevěřícně stát, a když to přeložila doktorovi, tak také zíral. Po dvou dnech, kdy jsem spolkl další pilulku, mně dali další dva dny volna a při třetí návštěvě jsem tvrdil, že jsem zdravý, akorát že se mi točí hlava.
Takovým způsobem to došlo tak daleko, že tomu doktorovi poslali z Plzně doporučení, aby mě prohlédli na nervové klinice u Myslivečka. Na posudku bylo napsáno: carbospinalis multiplex a kromě toho ještě nějaké depresivní stavy. Znamená to vysychání moku mozkomíšního.
Nakonec se povedlo, že mě poslali na pracovní úřad v Praze. Cestou tam jsem potkal starou známou z tanečních, Anču Riesovou. Říkala mi, že teď nemá čas, ale abych za ní přišel, že mi pomůže. Když jsem později přišel na úřad, vidím na její kanceláři napsáno Frau Anita Ries. Vlezl jsem dovnitř a povídám: „Halt, copak to máš na vratech?" A ona hned spustila srdceryvný pláč. V kostce mně vylíčila, co se stalo. Chodila na německou obchodní akademii a potom byla zaměstnaná na pracovním úřadě v Plzni. Jejího otce zavřeli. Slíbili jí, že otce pustí, když se k nim dá. Jejího tátu ale nakonec Němci stejně nepustili. Nechala se pak přeložit do Prahy. Pomohla mi zařídit převodku na pracovní úřad v Plzni. Poděkoval jsem jí za pomoc, ale řekl jsem jí, že s ní nic nechci mít.
Měl jsem doporučení, třeba i na těžkou práci, ale venku v lese, na poli. Otec pro mě našel místo v Merklíně na panství hraběte Pálffyho. Myslel jsem si, že budu chodit na práci do lesa, ale dělal jsem tam kancelářskou práci. To se mi moc nelíbilo a nakonec jsem se díky pomoci rodičů dostal na práci do Černických lesů. Takovým způsobem jsem to dopatlal až do konce války.
Jak jste prožil poslední dny války?
Pamatuji si na jednu epizodu. Tehdy už byla slyšet střelba a přijeli vojáci. Myslím, že to byla dvacátá obrněná divize. Měli hlavní štáb nahoře ve škole. A najednou Praha začala volat, že jsme svobodní. Začali jsme Němce dole ve vesnici odzbrojovat. Byla to všechno samá stará veteš. Akorát u štábu měli zesílenou četu mladých Waffen-SS. To byli hrdlořezové. Byli kolem školy a zabíjeli by, i kdyby měli Amerikány za zadkem. Byli úplně zfanatizovaní. Ti strýcové, co byli u aut, flinty odevzdávali. Dokonce si někteří kupovali civil a mizeli. A najednou se z rozhlasu ozvalo, že nahoře na velitelství vzali faráře, starostu a ještě jednoho jako rukojmí. Hlásili, že zbraně, které byly odebrané, se musejí vrátit. Usnesli jsme se, že půjdeme vyjednávat. A jelikož jsem byl jediný, kdo uměl německy, šel jsem já a se mnou ještě jeden rotný. Nahoře nás zastavila stráž. Přišel major a co že chceme. Říkal jsem, že jdeme vyjednat s panem generálem, aby propustil rukojmí, že je konec války. Zavolal stráž, postavil ji u nás a šel dovnitř. Za chvíli pro nás přišel a šli jsme do sborovny. Generál seděl u okna, měl na sobě plášť s velkými červenými výložkami. Díval se z okna. Začal jsem mluvit. Když jsem domluvil, že je konec války a že žádáme, aby rukojmí byli propuštěni a vojáci aby se připravili do zajetí, tak na to ten generál nereagoval. Až když to ten Němec, co tam byl, řekl německy. Vyjednávání bylo velmi krátké. Asi v tom smyslu, že s povstalcem se nevyjednává. Že jsou regulérní armáda, která má rozkaz ustupovat do zajetí. A voják přichází do zajetí se zbraní. Tak jsme sklapli kufry a odpochodovali jsme. Když už jsme přicházeli dolů, tak začali hlásit, že se ty zbraně mají odevzdat, jinak že se bude střílet. Tak se začaly zbraně rozdávat. Ještě nám asi tři flinty zbyly. Hned potom z některých náklaďáků vysypali všechno, co tam bylo. Tam byly nové věci, boty, psací stroje. Byla tam taková obrovská bedna. Když ji tam hodili, tak praskla. Byla plná peněz, marek. Udělali z toho hromadu. Jenom to pokapali benzinem a zapálili. Šla tam potom jedna stará paní. Já u toho nebyl, ale kluci říkali, že ji málem zastřelili. Bába byla hluchá a on na ni řval: „Halt!" a už mířil flintou. Viděla, že tam pálí nové boty. Ještě že ji někdo strhnul zpátky, možná by ji zastřelili. Potom sjelo dolů vedení. Nasedli do auťáků a odjeli směrem na Merklín.
Co jste dělal po válce?
V červnu 1945 jsem se dozvěděl, že je možné se dobrovolně hlásit na vojnu a odbýt si ji. Strýc mi ale řekl: „Než půjdeš do školy nebo na vojnu, pomůžeš nám v kanceláři." A tak jsem začal pracovat na Svazu pro ryby, maso a tuky při nějakém ministerstvu. Mým úkolem bylo jezdit na svody. Najednou do kanceláře přišla paní, že za mnou byla paní s dcerou a že mě sháněly a strašně brečely. Byla to maminka s dcerou, tedy se sestrou Anity Riesové. Anku samozřejmě zajistili. Sběrný tábor byl za Borskou věznicí. Zacházeli tam s nimi strašně. Dvakrát mě poslali od Svazu osvobozených politických vězňů na kontrolu Revolučních gard. Byl jsem někde u Chebu, kde dělali velké prasečiny. Dělal tam zle nějaký kápo. Později jsem se dozvěděl, že to byl bývalý řezník. Nakonec na něj vylezlo, že byl sám udavač a kolaborant. Když jsem je navštívil, skoro si chtěly klekat. Prosily mě, abych jim napsal, že mi pomohla. Šel jsem na Svaz osvobozených politických vězňů. Tam už tenkrát ze tří byli dva komunisti. Všude hned všechno okupovali. Přišel jsem tam a vylíčil jsem jim, že mi pomohla. Po návratu z bolševického kriminálu jsme se jednou potkali. Tehdy ji pustili, ona pomohla mnoha lidem.
Jak jste prožil dobu kolem února 1948?
Únor 1948 jsem prožil ve vojenském kurzu v Nitře. V té době jsem ukončil parakurz ve Stráži pod Ralskem a odtamtud nás poslali na různou specializaci. Původně jsem se přihlásil jako pilot kluzáků. Tehdy se v akcích dopravovaly první výsadky také pomocí kluzáku. Nakonec zvítězil zájem o motorismus. Poslali mě do kurzu pro náčelníky štábů motorizovaných útvarů a auto důstojníky. V rozhlase o tom něco říkali, ale já jsem se nikdy o politiku nezajímal. Už za první republiky se voják z povolání nesměl angažovat v politice. Ovšem druhý den ráno přišel štábní kapitán s kapitánem a ještě s nimi byl četař aspirant. Už to za normálních okolností nemohlo být, aby přišli postupovat proti kapitánům, tak aby u toho byla nižší šarže. Tyto dva kapitány, lidovce z jižní Moravy, okamžitě propustili na dovolenou s čekaným. Bolševici měli všechno do detailu připravené. O každém věděli víc, než starý Bretschneider měl napsáno na manžetě o Švejkovi.
V čem spočívala vaše oficiální ilegální činnost? Za co vás potom Státní bezpečnost pronásledovala?
U posádky každý dával najevo svůj názor. Okamžitě po Únoru začala politická školení. My jsme tomu říkali deset kilo. V té době vydal Klement Gottwald takovou silnou knížku, kde bylo napsáno Deset KG[6]. Školil nás štábní praporčík a vykládal nám o komunismu. Pochopitelně už tam se objevovaly první záznamy o tom, kdo, jak a co. Ještě než toto skončilo, tak mě komandovali na banderovce[7]. V průběhu přípravy jsem dostal rozkaz, že jsem přemístěný do Čáslavi. Byla to velmi těžká služba. Banderovci nechtěli bojovat. Byly to zbytky UPY, ukrajinské povstalecké army. Chtěli se dostat přes Československo do Rakouska, do amerického zajetí. Bolševici prosadili, že jsou to zrádci, a tak že se proti nim bude bojovat. Byl jsem převelený do Tábora, de se utvořil sborný prapor, jak se tomu říkalo. Co do počtu to nebyl prapor, ale taková posílená rota. Jak to na vojně chodilo? Když měl útvar odeslat někam nějaký materiál, ať byl fyzický, nebo lidský, tak se vždycky vybrali ti, co překáželi. Sešla se tam opravdu elita lumpů z celé armády. Vykládal jsem jim například o taktice boje v lese. A představte si, jednou vyšla rána a za malý moment výkřik: „Já jsem postřelený!" Pochopitelně, byl jsem mladý poručík, tak jsem z toho byl vyděšený. Přestože předtím se dělala prohlídka zbraní, tak měl jeden chlap, byl to vele lump, který měl nastoupit do kriminálu, ale nenastoupil, plný zásobník v samopalu. Měl to naštěstí na jednotlivé rány a jak seděl a hrál si s tím, tak vyšla jedna rána.
Tak to byla příprava s takovými lidmi. Postupovali jsme v rojnici a česali les. Ovšem banderovci nechtěli bojovat, takže nás nechávali projít. My jsme se s nimi nikdy nesetkali. Stalo se, že se někdo lekl, vystřelil a najednou byla palba po celém úseku jako o božím těle. Lidi nevěděli, ani jak stojí, a střílelo se. Snad v životě jsem nezažil větší strach než tam. Měl jsem strach o lidi i o sebe. Byl jsem na začátku kariéry, a kdyby se něco stalo, byl by jí konec. Naštěstí to dobře dopadlo a došli jsme až do cílové vesnice. Tam najednou přišla zpráva, že zatkli skupinu pěti lidí. Toho Burlaka a jeho Ofélii, což byli vedoucí jedné skupiny.
Když jsem se vrátil k posádce, objevil se tam poručík Kuzmik. Byl vybraný do zkráceného kurzu, který trval necelý rok. Vojáci dostávali hodnosti podle stáří a podle toho, jak se osvědčili. Byli to lidé, kteří prošli frontu. Kuzmik byl z Podkarpatské Rusi. Když ji obsadili Maďaři, tak ho odvedli. Byl o dva roky starší a v Rusku potom přeběhl na druhou stranu a vrátil se se Svobodovou armádou. My jsme spolu bydleli, byli jsme velcí kamarádi. Chodili jsme spolu také do pilotní školy. Když jsem byl odvelený, tak on už měl nalítáno více. Udělal diplom. Měl takovou šílenou ideu, že bychom ukradli aeroplán na letišti a dostali se přes hranice. Jenže za pár dnů na letišti odmontovali na letadlech aeroklubu vrtule.
Na prvního máje jsme měli nařízeno pochodovat. Armáda s lidem. Tehdy tam snad nebyl jediný bolševik. Jedna skupina volala: „Vzduch je naše moře." A druhá potichu: „Oni nám ho vypustili." S tím Kuzmikem to bylo tak: Po návratu byl u bolševiků a jako schopného vojáka ho přeložili na hranice. Věděl jsem to jen já a náčelník štábu. Napřed tam utekl jeden jeho voják a on, blbec, mu dal mou adresu. Odtamtud mi napsal pohled. Jenomže ho napsal azbukou. Byl prostě z té Ukrajiny, tak ho to asi ani nenapadlo. Ten dopis přišel, ale kupodivu nic z toho nebylo. Potom zmizel i on. Tehdy jsem to nevěděl, protože jsme hned odjížděli.
Když jsme potom jeli do výcvikového tábora nahoru na Mimoň, tak mě zavolali na štáb a začali mě o Kuzmikovi vyslýchat. Mluvil jsem jenom o kamarádšoftu. O ničem jiném, protože přece jenom už jsem prošel výslech od gestapa. Věděl jsem, co si mohu dovolit a co ne. Učinil jsem nějaké výpovědi a vypadalo to dobře. Mohl jsem se vrátit. V té době byla manželka právě v porodnici. Čekali jsme dítě.
To bylo v jakém roce?
V roce 1950, v červnu. Přišli si pro mě, když byla manželka v porodnici. Dostal jsem ještě zprávu, že se mi narodila dcera. Místo toho, abych dostal dovolenku, tak mě zavřeli. Vrátil jsem se po osmi letech a měl jsem holku, která se mě bála, která mě neznala. Bylo to dost krušné.
Jaký byl důvod zatčení?
Důvod byl, že jsem Kuzmikovi pomohl přes hranice. Byl to ale nesmysl, protože Kuzmik na hranicích sloužil. V té době byly moderní tzv. monstrprocesy. Snažili se dát dohromady velkou skupinu. Nás tam v Čáslavi zavřeli asi čtrnáct. Stálo to dost bití a týrání, ale udělat z toho skupinu se jim nepodařilo. Na mě si s bitím nepřišli, byl jsem tvrdý. Ale psychika, to bylo ošklivé. Vyhrožovali, že nám vezmou dítě a manželku zavřou.
Kdyby bývali přišli a řekli, co chtějí slyšet, tak to bylo dobrý. Každý by jim to býval řekl, protože tehdy panovala taková obecná víra, že to do měsíce praskne. Říkalo se to nakonec i po deseti letech.
Dokonce přišli pro jednoho praporčíka, který dělal správce skladu. To si pamatuji, protože jsem v tom skladu jako auto důstojník měl nějaké věci. Můj velitel roty utekl hned po Únoru za hranice. Tak já jsem tu rotu převzal, a když se předávaly nějaké věci, tak tam něco chybělo. Dvakrát do roka se dělal spis materiálu a něco se odepisovalo, amortizace. Ale má to speciální vojenský výraz. Tak mu z vedení útvaru řekli, aby to podepsal, že se to vyřídí. Když pro něj šli, tak si zřejmě myslel, že to je kvůli tomuhle, a zastřelil se.
Sebrali mě, nějakého Vozávala, poručíka. Sebrali čtyři moje aspiranty. Na náhradní rotě majora a štábního kapitána, pak náčelníka majora Horela a jednoho číšníka, hoteliéra důstojnický jídelny. Bylo nás asi čtrnáct nebo dokonce sedmnáct. A z toho chtěli udělat monstrproces. Jeden čas jsem byl v Domečku[8], kde jsem dlouho „odpočíval". Kvůli tomu, že jsem řekl, že to všechno napíšu. Nosili mně haldy papíru a při tom jsem mohl sedět a psát. Jinak se muselo od rána do večera pořád chodit. Tam nešlo ani točit. To bylo pět nahoru, obrat zpátky, obrat. Po třech dnech mě zavolal vyšetřující, jmenoval se Bohata, štábní kapitán. Nadzvedával ty papíry a říkal: „Ty si z nás děláš srandu, co?" Odpověděl jsem: „Píšu všechno, co s tím souvisí." Tak řekl: „Tak ještě jednou a chci, aby tam bylo naspáno to, co chci vědět." Neřekl jsem mu, aby mi řekl, co chce vědět. Říkal jsem si, mám k dobru tři dny. Když jsme přišli na kraj těch dveří, tenkrát to ještě nebylo propojený jako později, tak ten Bohata vždycky volal nahoru na Pergla[9]. Říkalo se mu Suchá lípa: „Tak ti ho posílám, zase si nemůže na nic vzpomenout." To už byla výzva ke „zvláštnímu zacházení" ze strany Pergla. Ještě potom jsem napsal haldu dopisů a pak byl konec. Byl jsem tam opravdu zoufalý. Tam mi dávali k „dobru", že dítě manželce vezmou a že ji zavřou jako kulackou dceru, že je to všechno jedno protistátní plemeno.
Sice jsem byl věřící, ale nechodil jsem pravidelně do kostela. Prostě jsem v té hrozné době hledal útěchu u Pána Boha. Klekl jsem si ke kavalci a modlil jsem se. Byla to pro mě taková zoufalá útěcha. Mne to ale posílilo. Pergl si na mě nedovolil, protože když se po mně poprvé na štábu ohnal, tak mně shodil čepici, ale nezasáhl. A já jsem se po něm ohnal také. Měl jsem výcvik u para a cítil jsem se silný.
Vezměme to postupně, kdy vás zatkli?
Zatkli mě v červnu, v padesátém roce v Mimoni. Asi tak tři měsíce jsem byl v Domečku. Pak mě odvezli na Pankrác do vyšetřovacího vězení. Na Pankráci mě potom zavolali k vyšetřujícímu soudci. Obdobně jako to bylo v Německu. Jenomže u nás se mnou akorát mluvili. Žádný papír, nikde nic nebylo.
Když mě vedli k vyšetřujícímu soudci, tak koukám: přede mnou pochodovalo celé hokejové družstvo, jak je tenkrát zatkli, že chtějí utéct. Šli v zástupu a měli blůzy, které měli ke dresu. Akorát měli vzadu odpáraný československý emblém. Všechny je také vedli k vyšetřujícímu soudci. Potom jsem se se dvěma setkal taky na lágru. Setkal jsem se tam i s Bubníkem[10]. Na Pankráci nakonec došlo k soudu. To byla úplná fraška. Asi dvakrát jsem dostal lejstro, že mně změnili obhájce. Tak jsem to podepsal. Nikdy jsem ho neviděl. Až těsně, když jsem byl v cele u soudu, tak přišel chlapík a představil se, že je můj obhájce a že si dobře prostudoval moje spisy. A že jistě vím, že jsem přiznal svou vinu, takže pro mě nemůže nic udělat. To bylo všechno, celý rozhovor. Akorát řekl, že věc je jasná a žádá pro mě mírnější potrestání.
Jak zněl oficiálně rozsudek?
Za velezradu. Moc se jim toho nepodařilo. Obyčejně všichni měli velezradu a špionáž, kdežto já jsem se ze špionáže vyvlékl, protože jsem stále tvrdil, že jsem nikdy nechtěl do Německa utéct. Že za války jsem bojoval proti nacismu a taky že jsem tam nechtěl utéct, abych tam hledal ochranu. Naopak, že jsem se bál, protože jsem proti nim bojoval. Takže špionáž mně nedali, jenom čistokrevnou velezradu. Základ byl to, že jsem pomohl přes hranice tomu Kuzmikovi, který když přešel hranice, tak samozřejmě to tam vyzradil. To byl ten jejich styl, žádná presumpce neviny. Prostě velezrádce.
Jaká byla výše trestu?
Dostal jsem třináct roků.
Co následovalo po rozsudku?
Na Pankrác nás dali dohromady a posadili do autobusu, na kterém bylo napsáno „Zájezd". Seděli jsme po dvou, k sobě sešněrovaný. Takhle jsem byl ale transportovaný jen asi dvakrát. Potom, nevím proč, vždy když se někam jelo, tak předčítali: Husník. A dostal jsem černé brýle a musel jsem sedět vepředu sám. Jestli to bylo kvůli výcviku u para, kde jeden druh výcviku bylo tichý zabíjení v týlu nepřítele, nevím. Ještě před odjezdem byla varovná řeč, že bude korekce pro toho, kdo by kynul z okna, protože jednu ruku jsme měli volnou. Stejně se stalo, že za tu cestu pár lidí korekci koupilo. Přece jenom si mysleli, že dozorce nekouká, a tak tam pokynuli na nějaké lidi.Přivedli nás na Ústřední tábor[11]. Ostříhali nám palici dohola, přestože by se to nemělo, protože rozsudky nebyly ještě pravomocný. Tam bylo nacpáno lidí! Tak udělali ve Vykmanově odlehčovací tábor, kam nás přivezli několik dní před Vánoci. Ještě tam nebyly žádný komanda. Teprve se to začínalo tvořit. Posílalo se to na různé doly, ale práce tam byla vždycky. Třeba najednou přišel kápo a říká: Ty, ty, deset lidu, okamžitě nabráno. Nějakého wachtmajstra nebo dva k nim dali. Tenkrát tam ještě byli modráci, vězeňská stráž. A šlo se třeba skládat uhlí.
Ze Silvestra na Nový rok se ozvala střelba. Za chvilku kravál a nástup. Některý se ani pořádně neustrojil. Tenkrát byla zima a sníh. Z jednoho baráku udělali podkop a utíkali. Jenomže neměli to ani moc daleko, bylo to až za tím světlem, ale říkalo se, nevím, jak to potom dopadlo, že to věděli, že jenom čekali, až vylezou, aby mohli střílet. Prostě nás počítali bůhví jak dlouho. Ráno jsme mašírovali. Někteří odcházeli do práce, ostatní stáli na apelplacu a hrála hudba. S hudbou se odcházelo. Bylo tam napsáno: prací ke svobodě. A v přístěnku ležel zastřelený. Když vylezl, tak ho zastřelili. Co se stalo s ostatními, nevím. Byl jsem té zásady všude co nejméně vědět. Když nic nevíte, tak nemůžete nic vykládat, ani kdyby vás rozsekali. Říkal jsem to mladým kriminálníkům: „Když se tě budou ptát, ze začátku ti trochu roztrhnou hubu, ale nevymlátí z tebe nic, protože nic nebudeš vědět. Kdybys věděl, dostaneš do maléru ještě i spoustu jiných lidí."
Když jsem poprvé přišel na cimru, dal jsem si věci u okna. Nahoře bylo obsazeno, ale dvě místa byly volný. Tak jsem si to dal doprostřed. Dole nebylo vidět, jestli je to obsazený. Raději jsem chtěl druhé patro, spát nahoře. Byl jsem už praktik. Najednou začalo lamentování německy. Když jsem tam přišel, tak tam ještě byli kolaboranti a byli tam i Němci. Němci odsouzený za činnost proti republice. Ale tenkrát už se mluvilo o tom, že budou vyměnění, tak je tam spíše stahovali. Ale přece jenom už tam ti, co uměli česky, měli obsazený takové ty různé posty. To bylo vždycky v každém kriminále, aby bachaři neměli tolik práce, tak některé věci za ně udělali trestanci. A když byl kurva, tak to měli spoluvězni hodně těžké. Tam najednou začal a pustil si hubu na špacír. Tak jsem mu odsekl, poslal jsem ho do p..., ale řekl jsem mu to spisovnou němčinou. Trochu se zarazil a ještě mi začal nadávat. Já mu začal německy taky nadávat. To jsou brilantní nadávky, které jsem se naučil na té společné cele v Německu. To když potom Němci slyšeli, říkali: „No ne, kdes tohleto sehnal? Takové obraty!" Tak jsem na něj všechno vysypal, úplně zdřevěněl. Byl to už postarší chlap. Tak si vzal svá fidlátka a odtáhl. Na večer ke mně přišel ten, co spal nahoře, a krásnou češtinou se mi představil, nějaký doktor, Němec, který měl na úřadě v Jihlavě nějakou funkci. Tak ho taky zavřeli. Pochvaloval si to a říkal, jakou mám krásnou hoch Deutsch. Říkal: „Takovouhle němčinou se mluví jenom v Praze. Řekl jsem mu, že jsem byl za války čtyři roky zavřený. Trochu to bylo nepříjemné. Říkal jsem mu: „Heleďte, vy jste Němec. Něco jste dělal proti nám, tak vás zavřeli. A představte si teďko, já jsem zavřený vlastními lidmi!"
Když jsem to s nimi vypovídal, tak na mě pokynul starý mukl, který seděl naproti, a začal se se mnou bavit. Později jsem zjistil, že to byl kdysi kasař. Teď už nedokázal ani pořádně krást. To bylo ještě za modráků, tak on taky oficiálně chodil s nějakým komandem na práci. Organizoval obchod s figurkami, co se dělaly z chleba. To nebyla věc jednoduchá. Tam byl hlad, jídla bylo málo, ale ještě to jakž tak šlo. Potom když nás týrali hladem úmyslně v Leopoldově nebo na některém jiném lágru, to bylo otřesné. Tady chleba bylo málo a bylo tam dost mladých lidí. Chleba byl těžký, bůhví z čeho to dělali. Asi tam dávali víc bramborové mouky. Aby se ty figurky povedly, vydržely, uschly, nerozpukaly, tak chleba se musel rozžvýkat. Dával dvě porce chleba na sežrání a třetí porce se musela důkladně rozžvýkat a vyplivnout. To už věděl, kolik to je. „To já mrknu a poznám, jestli jsi kus nesežral. Nedostaneš nic." Ty dvě porce dával, až když se ta rozžvejkaná hmota přinesla. Kšeftoval s těmi, co to vyráběli. Dávalo se to kamarádům nebo to zase dávali jemu a on měl svoje lidi, kteří chodili ven, který to zašmejdili civilistům. Když přišli zpátky, tak zase přinesli, co on potřeboval. To byl úplný byznys. Některé věci byly krásné. Já jsem o to všechno přišel, ale zachránil jsem třeba něco z toho vojenského vyšetřovacího vězení v Berlíně. Díky té pilce, jak jsem o ní mluvil na začátku, jsem vyřezal do kusu plechu takový ovál a do toho ještě křížek. Z kartáče, z jeho drátků jsem udělal kolečka o průměru dva milimetry, dvakrát točený a z toho řetízek. Když mě propustili, tak mi to dali a přivezl jsem si to domů. Když pak zřizovali historické vojenské muzeum, tak jsem jim to věnoval.
V Leopoldově byli Němci, kteří potom dodatečně optovali. Pak tam byli také slovenští kolaboranti, členové první vlády do roku 1948. Třeba Syrový tam běhal jenom v trenýrkách a dělal zahradníka. A pak když byla Slánského aféra, tak tam přibyl i Husák. Takováhle společnost tam byla. Všechno pohromadě v Leopoldově.
Kolika lágry jste prošel během komunistického věznění?
Napřed jsem byl asi tři dny na generálním štábu, pak na Domečku, pak byla Pankrác, následoval Ústřední tábor, potom Vykmanov. Z Vykmanova na druhý Vykmanov, na pověstnou Věž smrti. Odtamtud jsem byl transportován na Nikolaj na šachtu, kde nás vodili omotaný lanem. Potom do Kartouz, z Kartouz mě odvezli do Leopoldova a z něj potom ještě jednou do Kartouz. A z Kartouz jsem byl propuštěný.
Někteří kamarádi si pamatují na den přesně, kde byli. Tomu já jsem nikdy nevěnoval žádnou pozornost. Pamatovat si tolik kriminálů a ještě i ty za války! Například z války si pamatuji, že jsem měl běžné číslo 736. Po osmi letech kriminálu, když mě v Kartouzích pouštěli, tak za celou tu dobu, a to jsem fáral asi půldruhého roku v hlubině, kde jsem dělal parťáka vrtaře a Kik mi dělal pomocníka, tak jsem dostal vyplaceno 736 korun. Shodně jako za celé ty roky. Oni si pak vyvzpomněli, že náklady na vězení si musíme platit, protože vyděláváme. Náklady na vězně byly asi 500 korun. A byli lidé, kteří se nedostali na práci, kde bylo odměňování. Takže taky vydělali za den dvě, čtyři koruny. A to jim všechno potom psali v červených číslech. To, co jsem předtím vydělal, mi zase v Leopoldově vygumovali, protože tam se dohromady nevydělávalo. Číslo 736 ve Waldheimu a 736 korun jsem dostal vyplaceno.
Jak vzpomínáte na Štěpánku Balouškovou a Zdeňka Kovaříka? Za jakých okolností jste se seznámili?
Na Štěpku vzpomínám velmi dobře. Vlastní setkání bylo dost podivné. Manželka byla v porodnici a já jsem ještě potřeboval vyřídit něco v nemocnici v Karlových Varech. Ujížděl jsem na motocyklu a jel jsem přes Ostrov. Tam jsem se stavěl tenkrát u štábního kapitána Balouška, protože jsme se znali a sloužili jsme spolu na Slovensku. Bylo to jen na skok a tam jsem poprvé viděl jeho manželku, paní Štěpánku Balouškovou. Krátce jsme popovídali. Akorát jsem se pozeptal, kde byl. Říkal, že to dopadlo dobře, že byl jen v PTP. Zavřený nebyl. Tak jsem ujížděl a říkal jsem mu, možná že se přijedu podívat, jestli sem pojedeme na soustředění. A tak jsem spěchal do Varů, tam jsem skoro zmrznul na bráně, ptal jsem se na ženu. Vrátná se na mne dívala tak divně a říkala: „Vy nevíte, že tu není?" „To bych sem nejel!" „Oni ji předevčírem odvedli." Obrátil jsem motocykl a horempádem domů.
Koncem zimy 1951 šlo naše komando skládat vagony do Ostrova na nádraží. Tam se najednou stala porucha na dopravníku. Na dopravník se házelo z vagonů zevnitř, kdežto takhle se muselo házet přes. Pochopitelně vykládka vagonů trvala dvakrát tak dlouho. Dneska si retrospektivně uvědomuji, že bachař, co nás hlídal, snad u mě na vojně sloužil, protože mě zavolal jménem a zeptal se, jestli bych to nedovedl opravit. Pochopitelně jsem řekl, že jo, přestože jsem neměl ponětí, o co může jít. Mohl jsem se ulít od lopaty. Díval jsem se na to a pak jsem řekl, že musím vyšplhat na konec. Vylezl jsem nahoru. Byl spadlý řemínek náhonu, byl moc vytahaný. Tak jsem říkal: „Jó, pane strážmistr, to víte, já nemám žádné nářadí." A on říkal: „Zavoláme skladníka." Ten skladník říkal: „Jo, něco tam mám, já to přinesu." Tak jsem říkal: „Kdepak, já slezu dolů, musím si vybrat." To víte: čas, čas, aby se nemuselo házet. Nakonec jsem to spravil, slezl jsem dolů a říkal jsem: „Tak to pusťte!" A ono to běželo. Mezitím, co jsem byl nahoře, se stalo něco, co jsem se dozvěděl až později. Šli kolem Honza Baloušek, štábní kapitán, s manželkou Štěpánkou, s kočárkem ještě na těch velkých kolech. A on mě poznal.
A představte si, paní Baloušková, ne on, nemohl nic dělat, protože byl ostře sledován, ale přes nějakou vzdálenou příbuznou a myslím, že taky za nějaké peníze, sehnala spojení na jeden z nejtěžších táborů, na to eLko, kde už jsem byl zařazený. Jednou tam přišel mukl, který měl takovou funkci, že se mohl po pracovišti pohybovat, a říká: „Hele, máš se nějakým způsobem dostat do skladu." Tak jsem si to tam nějak vyměnil. V té době jsme ještě bouchali kladivama, plnili jsme tak barely. 19., 20. století, taková primitivnost. Přišel jsem do skladu a ta paní mně šoupla moták, plochý balíček. Vrátil jsem se potom na lágr, moták dobře schovaný, protože vždycky byl filcunk, když se šlo z pracoviště do tábora. Když jsem to rozluštil, tak jsem přizval Kika. Takovýmhle způsobem paní Baloušková navázala se mnou v jednom z nejhorších táborů spojení.
Pracovala tam jako civilní zaměstnankyně?
Ne, ta civilní zaměstnankyně byla její známá nebo dokonce vzdálená příbuzná a tu přemluvila. Později říkala, že byla mrtvá strachy. Kdyby se na to přišlo, tak je zavřeli všechny. I tu paní skladnici.
Jak spolupráce dále fungovala?
Začalo se to rozvíjet tak, že mně dala na vědomí, že mám nějakým způsobem odpovědět a že bychom navázali spojení. Všechno jsem to promyslel s Kikem. To byl mladý skautík. Kik bylo jeho skautské jméno, jinak se jmenoval Zdeněk Kovařík. Bylo mu krátce před tím, než ho zavřeli, asi osmnáct. Sesmolil jsem psaníčko, že připravím kód, podle kterého budeme spolu mluvit a který budeme znát jen já a ona, kdyby se náhodou dostal moták do cizích rukou. Skutečně jsem to udělal, protože jsem v tom byl taky vycvičený u para. Zařídili jsme to tak, že ráno, když vždycky ke skladu přivezli konve mléka, tak kápo musel někoho sehnat, aby to mléko odnesli tam, kde bylo zapotřebí. To byl kus běžet s těmi konvemi zase do toho skladu. Toho jsme využili a denně jsme běželi. Kluci nám říkali mlékařský psi, protože jsme vždycky vystartovali pro konve. Ze začátku se to týkalo asi čtyř lidí, pak jsme to rozšířili na eLku asi na osm nebo deset lidí. Žádný balíčky, to nemělo cenu. Čistě zprávy. Fungovalo to skoro rok a byli jsme přeložený na Nikolaj. I tam Štěpánka našla civilistu, který se s námi spojil. Tam jsme přibrali Rudu Pernickýho[12]. Jednoho z aféry Kajpr a generál v Praze. Jenomže tam už ta spolupráce se mnou netrvala dlouho, protože mě odtamtud zase přeložili do Leopoldova. Pokračoval v tom Kik. Bohužel, i když se to shánělo, originální šifrovaný materiál se bůhví kam poděl. Byla to činnost na tu dobu strašně statečné ženy Štěpánky Balouškové.
Vy jste díky tomu udrželi kontakt například s rodinou?
Výhradně s rodinnými příslušníky, s manželkami nebo rodiči. Byl to styk písemný. Na Nikolaji se to potom rozšířilo. To já už nezažil. Býval bych pro to nebyl. Jak říkal Kik, to spojení potom fungovalo a nebylo to tak nebezpečný. Nebezpečí spočívalo v tom, že když se šlo ze šachty, kde spojení proběhlo hladce někde v díře, tak byl vždycky filcunk. Záleželo na těch lidech. Byli to lidé vesměs spolehlivý. Provozovalo se to se mnou asi dva a půl roku a potom snad dokonce pět let, dokud Kovaříka nepropustili, aniž by jednou došlo k nějakému maléru. Bylo to velké hrdinství od Štěpánky Balouškové.
Kde jste například motáky přechovávali, kde jste je měli schované?
(smích) Vymýšleli jsme si moc. Motáky bývaly ze začátku i potom psaný v takové formě papírků, jako byly papírky na balení cigaret. Osvědčený způsob byl v dutém opasku. Papírky byly objemný a do něj se to dalo nasoukat. Než se to vykoumalo, chvíli to trvalo. Potom se pronášely i nějaké věci, dokonce na eLko poslala mapu a kompas. To pomohlo k útěku Urbánkovi. Pochopitelně jsme vymysleli takový způsob: chodili jsme v pěticích a oni vždycky nechali vystoupit třeba tuto pětici. Vystoupit o krok, aby to bylo rozšachované, a tam dělali prohlídku. Když to bylo větší, tak jeden, co to nesl, to měl v ruce. Když musel vystoupit – chodili jsem sražený na sobě, takový buzerantský pochod –, tak to předal tomu, co stál vedle něj. A nikdy se nestalo, že by při kontrole něco objevili. Celých pět let.
Vy jste zmínil, že jste byl několikrát v korekci. Řekl byste několik příkladů, kdy, kde a za co jste byl do korekce odeslán?
Na eLku jsem byl v korekci několikrát za sebou. Tehdy chtěli, aby se každý hlásil číslem. Když mě zavolali do kanceláře, tak jsem tam vlezl a volal jsem číslem, který jsme původně měli. Pak to změnili, že jsme se museli hlásit „potrestaný". To jsem odmítl zcela a hlásil jsem se číslem. A tak jsem šel do korekce, několikrát.
Korekce tam byla ošklivá i za takové menší činy, protože člověk musel do práce na šichtu a po šichtě šel spát do té hrozné dřevěné boudy. Až daleko později se budovaly betonové a podobné. Byl jsem tam několikrát za to, že jsem se nenechal zlomit. Třeba celý týden po práci místo na odpočinek – on stejně nebyl moc velký, protože stále honili na nějaké brigády – jsem tam šel a tam jsem trucoval. Na eLku najednou vybrali skupinu asi sedmi lidí. Bylo zajímavé, že zrovna mě, Kovaříka, Šandu a ještě jednoho, které po práci, ze soboty na neděli – pracovalo se i v sobotu – izolovali v korekci. V době, kdy nastoupil ministr Barák. Byla to izolace nebezpečných živlů. Byli jsme od ostatních oddělení, ale potravu jsme dostali stejnou. Byly tam šíleně stísněné podmínky. V buňkách, který byly tak půl druhého na metr, jsme byli čtyři a kýbl, barel na potřebu. Nakonec, ještě než jsme odcházeli, tak tam zavřeli jednoho kriminálníka, ostrého chlapa. Toho tam nechali a ten jim to napůl rozboural.
Potom v kriminále na Pankráci a v Leopoldově, Kartouzích jsem byl v korekci obyčejně za kouření, než to oficiálně povolili. Čtrnáct dní, ale zvyknete si.
Odkdy se mohlo začít kouřit?
Na lágru se kouřilo, ale třeba na Pankráci ve vyšetřovačce se nesmělo. Když jsem přišel do Leopoldova, tak tam pochopitelně taky ne. Když se to začalo uvolňovat, tak snad v jiných kriminálech kouřit směli. Jinak na šachtách, když se fáralo, se kouřit mohlo. Mohlo se něco koupit i v kantýně. Ale jak to bylo přesně vymezené na roky, to neregistruji.
Kdy jste přišel do Leopoldova?
Do Leopoldova jsem přišel s jedním transportem, snad v padesátém třetím roce.
V kterém roce vás propustili do civilu?
V roce 1958. Z Leopoldova mě převezli do Kartouz. A to byl tvrdý kriminál.
V čem to bylo nejhorší?
Nejhorší to bylo ze začátku na samotkách. To bylo peklíčko. Za sebemenší blbinu, třeba při procházce, když se člověk otočil a mluvil. Tam byl takový saďour, to byla hrůza. Odtamtud mě potom odvezli do Leopoldova. Tam jsem si prožil pěkné začátky. Pak když se to trochu uvolnilo, když se tam začala připravovat výroba, tak protože jsem byl průmyslovák, mě dali do konstrukční kanceláře. Najednou mě odtamtud zase převezli na Kartouzi. Tam byla menší konstrukční dílnička, kde se už mohlo i kouřit a nakupovat, což už bylo přijatelné.
Jaké jsou vaše vzpomínky na Domeček?
Na Domeček radši nevzpomínat. Jsem ale otrlý chlap, tak mi to dnes nedělá žádné potíže. Blízko vchodu byly instalovány pouta a takové středověké mučení. To mohlo psychicky zapůsobit. Je fakt, že víra mnoha lidem pomohla. Kolikrát si myslím, že když jdu do kostela, tak si říkám: Vidíš, to jsi byl jenom zbabělec, pořádný křesťan jsi nebyl. A tady od Pána Boha jsi chtěl, aby ti ochránil manželku. To je takové filozofování, ale s tím Domečkem u mě souvisí. Jednou jsem tam slyšel strašně nahlas řvát člověka. Rozumět mu nebylo, ale podle hlasu jsem poznal, že to byl štábní kapitán Kapavík z Čáslavi. Jak na něj šli? Jeden jeho bratr byl kněz, rodina byla orientována lidovecky. Přišli za ním a využili toho. Dokonce mu přinesli snad i papír – to mně říkal, když jsem se s ním setkal po kriminále –, že jeho manželka se kurví. On ne že by tomu věřil, ale jaká to byl šílená urážka pro ni i pro tu jeho rodinu! Tenkrát tam strašně vyváděl. Zřejmě ho tam potom museli ztišit fyzicky. To je taková „perlička" z Domečku.
Vy jste tam celkově pobyl kolik dní a nocí?
Neřeknu vám, jak jsem tam byl dlouho. Zatkli mě v létě na táboře, takové tři měsíce.
Co se vám vybaví, když se řekne jméno Jáchymov?
V první řadě se mi vybaví eLko. Za mého působení ještě nebyl volný pohyb, natož hrát fotbal či volejbal. To jsem nepoznal. To začalo, až když jsem byl dávno pryč. Na eLku a později na Nikolaji jsem si vyžral ty nejtvrdší začátky. Pochopitelně se vše uvolňovalo úměrně tomu, jak se režim upevňoval. Ještě si nebyli tak jistí svou nadřazeností, takže radši zavírali a zajišťovali. A potom zase snáz lidi pouštěli, odhlasovali nějak tu půlku a dobré chování. Ovšem zemědělce zavírali proto, aby je mohli ožebračit. Velkoobchodníky taky.
Kdy jste byl rehabilitován?
Byl jsem plně rehabilitován v roce 1970. Díky Rudovi Pernickýmu, který se hned v šedesátém devátém ujal role na Českém svazu bojovníků za svobodu. Udělala se tam čistka, takže se tam dostali k moci legionáři. Začalo se žádat o rehabilitaci. Pomáhali tomu legionáři a lidi, kteří byli za války perzekvování. Mně se povedlo, že jsem byl plně rehabilitován. Byly za to také nějaké peníze. Jenomže já vždy a pořád dělám pro někoho, a ne pro sebe. Podával jsem si žádost o rehabilitaci dost pozdě. Takže mě rehabilitovali v roce 1970 a doktorka mi napsala, že jsem plně rehabilitován a dostanu odškodné, ale že momentálně má velký případ, takže to nemůže dovést do konce. Tak jestli na to nespěchám, tak abych počkal maximálně měsíc, že to potom vyřídí. Ale jestli spěchám, takže tam pošle svého substituta. Tomu to všechno řeknu a on i to vyplacení peněz a všechno ostatní zařídí. Proč bych na to spěchal? To bylo moje štěstí. To byla super instance. Nebyla žádná instance pro rehabilitaci, kam byste se mohl dovolat. Ať už strana postižená, nebo strana, která prováděla souzení. Prokurátor se ale odvolal a začali to znovu vyšetřovat. Přijel jsem tam a to už ta doktorka mi říkala: „Podle toho, jak to probíhá, tak pane Husník, je to asi beznadějné." Byl jsem tam předvolaný. Přišel jsem tam, sedl si na chodbě a najednou se otevřely dveře a vyšel už dost starý pán. Plakal a sedl si vedle mě. Říkal jsem mu: „Co se vám stalo?" A on se na mne podíval a říká: „Představ si, oni mě rehabilitovali, vyplatili mi 22 tisíc. Deset tisíc jsem dal dceři, deset tisíc jsem dal synovi a s babčou jsme si nechali dva tisíce. A já teďko musím ty peníze vrátit. Mně tu rehabilitaci zrušili! A mám 1100 korun penze." Mně to zrušili, a protože mi to ještě nevyplatili, tak jsem nemusel nic platit, akorát 600 korun za soudní útraty. Dělal jsem brykule s těmi šesti sty. Žádal jsem, že to budu splácet. Měl jsem to po padesáti korunách (smích). Když jsem měl splaceno tři sta, tak najednou dostanu výplatní pásku a koukám: červených tři sta. Volám paní účetní a ona říká: „Tady přišlo od soudu z Prahy zabavit tři sta." Už je to asi přestalo bavit.
A plné rehabilitace jste se dočkal až po roce 1989?
Ano, to jsem byl plně rehabilitován, vrátili mi hodnost a pak mě povýšili. V Plzni probíhaly rehabilitace a já jsem byl dokonce členem vojenské komise. K tomu mě určil generál Tomáš Sedláček. Z Prahy mi k tomu napsal dopis: „Někoho tam najdi, jak vím, nikdo se do toho nebude hrnout." To ještě začátkem devadesátého roku nevěděli, jak se situace bude vyvíjet. Ještě se ani do KPV nehlásili. Dneska máte jenom hrdiny. Osmašedesátníci, kteří do té doby byli bolševiky, také žádali o rehabilitaci. Zavíraný nebyli, zastavili jim postup nebo je propustili. Chtěli dosáhnout také rehabilitace podle sto devatenáctky, což nepřicházelo v úvahu. Tak udělali zákon 87 o mimosoudních rehabilitacích. Podle toho potom dostali i nějaké výhody.
Komisi vedl plukovník Buřič. Měl jsem po předsedovi krátký proslov: „Podívejte se pánové, jsem ještě o rok služebně starší než náčelník generálního štábu. Všichni jsme měli mít možnost postupu. Jenže jsme nemohli. A proč my bychom nemohli mít šarže, které máte vy?" Tak nevidím žádnou zábranu tomu, že když tady z roku 1946, 1948 jsou poručíci, proč by nemohli být plukovníky." A v Plzni to odklepli pro všechny. Byl tam generál Honza, Flak, Pytlík, byl jsem tam já a ještě tam byli dva vojáci. Potom už jsem tam chodil jenom, když tam byli vojáci. Nemělo smysl tam trávit zbytečné hodiny. Stalo se, že někdo podal žádost o rehabilitaci a následně se zjistilo, že ho vyhodili z armády, protože chlastal. Na takové sedánky jsem nechodil. Zajímavé je, že naše papíry se převážně všechny v Praze ztratily. Zřejmě to zlikvidovali.
Kladete mezi nacismus a komunismus rovnítko?
Němci, to byl nepřítel. Mám rozsudek, kde je jasně napsáno, že jsem chtěl bojovat proti Říši. A přesto jsem měl v kriminále některé výhody. Kdežto za komunistů dvěma slovy: absolutně nic! Když už bolševici měli moc pevně v rukou, tak začali dávat určité výhody. Zase ale dávali tresty. Tehdy jsem dostal za války za velezradu a zemězradu, za pokus odděliti od Říše připojené území, tři a půl roku. A tady za nic třináct! To je, myslím, postačující srovnání, který z těchto systémů byl zločinnější. Oba stejně, ale ten bolševický o něco více.
Je něco, co byste chtěl vzkázat dnešní mladé generaci?
Chtěl bych jí vzkázat, že jsem strašně překvapený, že může dojít mezi naší mládeží k projevům neonacismu. Sám jsem prožil nacismus tvrdě. Byl jsem čtyři roky zavřený, prošel jsem výslechy gestapa. Znají z literatury šílenou myšlenku nacismu, která zapříčinila jednu z nejstrašnějších válek. A dnes se jim dostává i slyšení. Divím se, že naše orgány v Poslanecké sněmovně nejsou schopné vymyslet zákon, který by proti nim tvrdě zakročil. A naopak jsem rozezlený na skupiny zastánců lidských práv, že takové lotry berou v potaz, že se jim snad nenechává volnost projevu. To je tragická volnost projevu, že mohou pochodovat skoro jako kdysi Hitlerjugend.
Děkuji za rozhovor.
[1] Alt Moabit – věznice, která nechvalně proslula v době nacistické vlády. Za vlády nacistů to byla jedna z největších a nejmodernějších německých věznic. Má dvě mohutné haly s centrální pozorovatelnou a pěti hvězdicově uspořádanými čtyřpatrovými křídly. Věznice stojí a funguje dodnes. Touto věznicí prošlo mnoho českých účastníků protinacistického odboje.Někteří zde byli umučeni, ale většina, po odsouzení k trestu smrti, putovala do další berlínské věznice Plötzensee ležící nedaleko nebo do koncentračních táborů.
[2] Zatykač: Obviněný se násilně a se zbraní v ruce pokusil vycestovat z území přičleněného k Říši.
[3] Německé podstatné jméno das Gefängnis – vězení.
[4] Trestnice Waldheim v Německu patří mezi nejstarší věznice v Evropě. V této věznici byli vězněni vězni jak za období nacionálního socialismu, tak za Německé demokratické republiky. V roce 1950 se zde konaly tzv. Waldheimské procesy, při nichž bylo souzeno 3432 osob, 32 z nich bylo odsouzeno k trestu smrti. Byli souzeni jako nacističtí zločinci. V současnosti jsou tyto procesy odsuzovány jako zneužití justice k prosazení politických cílů.
[5] Pečkárna – Petschkův palác – novoklasicistní budova v ulici Politických vězňů č. 20 v Praze. Za druhé světové války, ihned po okupaci, zabrala tuto budovu německá tajná státní policie – gestapo – a zřídila si zde svou hlavní úřadovnu v protektorátu Čechy a Morava. Probíhaly zde smutně proslulé výslechy. Zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich zdenechal zřídit stanný soud. V části paláce v suterénu, kde bývala mučírna gestapa, je dnes zřízen památník protifašistického odboje. Je zde deska se slovy: Proč se vracíme k pohnutým dějinám a urputným zápasům minulosti? Protože milujeme budoucnost.
[6] Gottwald, Klement. Deset let: Sborník statí a projevů 1936–1946. Redigovali Gustav Bareš, Jiří Hendrych, Karel Kreibich, František Nečásek, František Pexa. Praha: Svoboda, 1948.
[7] Banderovci – obecné označení příslušníků ukrajinské nacionalistické organizace vedené Stepanem Banderou, jež usilovala o zřízení samostatného ukrajinského státu. Sovětský režim v letech 1944–1946 banderovce rozdrtil. Zbytky organizace se pokusily probít přes Československo na Západ. Bandera byl později v emigraci zavražděn KGB.
[8] Tzv. Domeček v Kapucínské ulici v Praze na Hradčanech byla specifická vazební věznice pro vojáky. Byl zařízením 5. oddělení hlavního štábu, neboli smutně proslulého obranného zpravodajství (OBZ). Byli sem převáženi především zadržení vojáci z povolání a krutými metodami výslechu, na nichž se podíleli i příslušníci StB, nuceni vypovídat tak, jak bylo určeno předem.
[9] Štábní kapitán František Pergl alias „Suchá lípa" nebo „Černý penicilin" byl „pouze" správcem Domečku, tzn. Vyšetřovací věznice 5. oddělení hlavního štábu v Kapucínské ulici. Pergl, jako správce věznice, byl znám svou surovostí už za služby v předválečné čs. armádě. Vyplnil každý příkaz, který mu byl dán vyšetřujícími pracovníky k týrání vězňů, a sám iniciativně vymýšlel různé způsoby týrání. Štábní kapitán František Pergl alias „Suchá lípa" nebo „Černý penicilin" byl „pouze" správcem Domečku, tzn. vyšetřovací věznice 5. oddělení hlavního štábu v Kapucínské ulici. Pergl, jako správce věznice, byl znám svou surovostí už za služby v předválečné čs. armádě. Vyplnil každý příkaz, který mu byl dán vyšetřujícími pracovníky k týrání vězňů, a sám iniciativně vymýšlel různé způsoby týrání.
[10] Viz životní příběh pana Gustava Bubníka.
[11] Na Jáchymovsku počátkem února 1950 vznikl Ústřední tábor. Byl původně obýván válečnými zajatci. Vězni z tábora pracovali v blízkém dole Bratrství. Ústřední tábor se stal sídlem velitelství Stanice Sbor vězeňské stráže Ostrov a pro tisíce vězňů byl vstupní branou do oblasti uranového „gulagu" v Jáchymově. (Více viz Bursík, Tomáš. Trestanecké pracovní tábory při uranových dolech v letech 1949–1961. Praha: Ústav pro studium totalitních režimů, 2009.)
[12] Generál Rudolf Pernický (1915–2005) byl československý voják působící během druhé světové války ve Velké Británii. Nejznámější je pro své hrdinné nasazení během paravýsadku Tungsten na území protektorátu v zimě 1944. Již 1. listopadu 1948 byl ale zatčen a později ve vykonstruovaném procesu odsouzen Státním soudem v Praze na dvacet let vězení, odnětí hodnosti a titulů, ztrátě vyznamenání a občanských práv na 10 let. Téměř osm let pracoval v různých uranových dolech (včetně Jáchymova), než byl v roce 1960 propuštěn. 28. října 2005 mu bylo propůjčeno prezidentem České republiky nejvyšší české vyznamenání Řád bílého lva I. třídy. Byl také prvním předsedou Konfederace politických vězňů a poté jejím čestným předsedou.
Fotogalerie
Videa
Jáchymovské peklo 2009 – Antonín Husník
Antonín Husník – Rozhovor